OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Goodbye Agony 14. kapitola

10.07.2019 (09:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 911×

Z baru jsem se vrátila až téměř v nočních hodinách. Jared mi naštěstí dal hnedka náhradní klíče, jak si mě nastěhoval domů, takže jsem se na něj nemusela dobývat a případně ho rušit ze spánku. Že ještě nespal, jsem zjistila záhy, co jsem vešla do prostor domu, protože ke mně dolehly ze všech stran tóny klavíru, na který hrál a který doplňoval svým zpěvem. Následovala jsem sílící zvuk temnými místnosti až do té správné, kde seděl Jared přímo pod lampou, která osvětlovala pouze jeho a klávesy klavíru. Předtím než jsem vešla na to chabé světlo, jsem se ale zvídavě zastavila a chvíli jsem se zaposlouchala. Nedalo mi to si ho neposlechnout, když jsem měla tu možnost. Zatím jsem to štěstí ještě neměla.

Hrál v mollové tónině, takže to znělo velmi melodicky, ale stejně tak smutně, až to ve mně vyvolávalo takový pocit tísně. Slabě do toho zpíval jakési útržky textu, na kterém možná současně pracoval. Ačkoliv ta píseň byla v procesu tvoření, už teď se mi líbila. Měla určitý potenciál. Ale třeba si hrál jen tak pro sebe…

„Ahoj, Jayi. Promiň, že tě ruším, ale už jsem tady. A promiň mi i to zpoždění, to jsem neplánovala,“ ohlásila jsem se mu a zároveň jsem se mu omluvila, že jsem přišla tak pozdě, ale víc konkrétní jsem raději nebyla. Jared sebou lehce trhl, jelikož se mé nečekané přítomnosti trochu lekl. Vzhlédl na mě od klavíru a tentokrát na rtech neměl ten svůj typický úsměv, kterým mě obvykle vítal, nýbrž měl rty stažené do příkré čárky a na čele měl pobouřenou vrásku. Snadno jsem pochopila, že ho tenhle můj pozdní příchod nijak dvakrát nenadchnul. A mě příliš nenadchlo, že na to reagoval zrovna takhle…

„No ahoj. Kde jsi, prosim tě, byla takovou dobu, Issie?“ vyrukoval na mě poměrně ostrým tónem, který mě překvapil, a tak mi nejspíš obočí vyskočilo značně výš. Vtom se Jared zarazil, když nejspíš sám sebe slyšel, a proto se jeho výraz ihned změnil na takový pokornější. „Já… to jsem nechtěl, aby to znělo, jako že tě nějak kontroluju. Měl jsem o tebe jen starost. Nevěděl jsem, co se děje, že tady nejsi, a navíc teď večer. Prostě jsem se o tebe bál. Příště mi třeba aspoň napiš zprávu, že seš v pořádku, kdy se vrátíš nebo tak,“ přiznal se mi otevřeně, že se o mě strachoval, co se se mnou děje. V tom návalu práce mě absolutně nenapadlo, že by vůbec nebyl špatný nápad se mu třeba ozvat, jak to se mnou vypadá. To jsem zrovna nevychytala, uznávám.

„To jsem asi mohla, co? Omlouvám se ti i za tohle. Příště ti dám určitě vědět, jo?“ slíbila jsem mu, že znovu tuhle chybu opakovat nebudu a mínila jsem to důsledně dodržet.

„Bude nějaký příště?“ chytil se hnedka jednoho slovíčka a díval se na mě poněkud nejistě.

„To asi bude. Já jsem zůstala za barem, víš? Potkala jsem tam totiž šéfa a on jak mě viděl, tak mě automaticky poslal do práce. A já si řekla, že aspoň budu mít nějaké peníze a můžu ti něco přispět na domácnost. Až si něco našetřím a najdu si jinou práci, tak si najdu i nějaký bydlení. To bude určitě lepší, než abych tady bydlela jen tak. Pro mě to tak bude lepší,“ pochlubila jsem mu se svým nejnovějším nápadem, že přeci jenom v tom baru dělat zůstanu. Andyho řešit nehodlám…

„A neříkala jsi, že tam už nechceš, abys nepotkala Andyho?“ připomněl mi pohotově a díky mé změně názoru vypadal jaksi zmateně.

„Já ho tam dneska už potkala, a myslím, že jsem mu dostatečně vysvětlila, jak to teda je a snad už to konečně pochopil,“ shrnula jsem velice úsporně můj dnešní rozhovor s Andym, který to z mého úhlu pohledu mezi námi udal jednoznačně na pravou míru. Teď bude pouze záležet na Andym, jak se k tomu postaví…

„A seš v pořádku? Neublížil ti zas nějak?“ zděsil se naprosto neskrývaně a několikrát mě kontrolně sjel takovým pídivým pohledem, že jsem si připadala jak někde na prohlídce u doktora. Na druhou stranu ta jeho bezelstná starost o mou maličkost byla skutečně roztomilá. Neubránila jsem se potěšenému úsměvu, kterého když si u mě všiml, tak se jeho vyděšený výraz změnil na takový nesměle přistižený.

„Jsem v pohodě, Jayi. Andy není žádný násilník, že by na mě musel vztáhnout ruku při každém rozhovoru,“ zrazovala jsem ho od jeho mylného dojmu, který jsem u něj nejspíš vyvolala, když jsme se o Andym spolu bavili.

„Neomlouvej ho, Is. Vždyť sama nejlíp víš, jak se k tobě zachoval a co ti udělal,“ uzemnil mě svým neprůstřelným argumentem, kterému nešlo jinak než přitakat. Další pokusy hájit Andyho jsem raději předem vzdala a usoudila jsem, že bude nejlepší tuhle debatu úplně ukončit a odebrat se do svého pokoje. Jared byl už od počátku lehce nabroušený a nechtěla jsem ho víc popichovat svými výroky.

„Neboj, na to jen tak nezapomenu. Poslyš, já už si půjdu lehnout. Jsem unavená, tak dobrou noc,“ zahlásala jsem a s milým úsměvem jsem se odporoučela pryč, přičemž mě vyprovodilo Jayovo rozloučení.

O pár dní později jsem se znovu vkrádala do domu v pozdních hodinách, jelikož se nám to v baru jaksi protáhlo. Jaredovi jsem o tom tentokrát dala zavčas vědět, abychom opět nemuseli absolvovat ten prvotní rozhovor, který se málem zvrtnul v hádku. Dny utíkaly a vztah nás dvou se od té doby, co si mě sem Jared dobrovolně nakvartýroval, nikam zásadně dál neposunul. Vlastně spíš jaksi uvízl na mrtvém bodě. Nějaký přehnaný vzájemný intimní kontakt se nekonal. Od toho dne, kdy jsem se rozhodla zase dělat v baru, a právě od té skoro konfrontace, mezi námi viselo takové podivné napětí, které sice nebylo natolik významné, abychom ho spolu narovinu řešili, ale ani ne natolik nepatrné, abychom ho ani jeden nevnímali.

„Tak už jsi tady! Ahoj, Issie,“ přivítal mě neobvykle rozjařeně a oči mu doslova oslnivě svítily.

„Pěkný večer, Jayi,“ pozdravila jsem o poznání utahaněji, poněvadž se moje klasická osmihodinová směna natáhla o další čtyři hodiny, jelikož byl bar beznadějně plný. „Jak to, že už nejsi v posteli?“ divila jsem se, že ponocuje, přestože nemusí. Já jsem byla zralá tak akorát zapadnout do peřin a dalších dvanáct hodin z ní nevylézt ven.

„Čekal jsem na tebe,“ odzbrojil mě svou přímočarou odpovědí, ze které čišelo ryzí nadšení, čímž mě velice snadno nakazil. Jak málo mi s ním stačilo ke spokojenosti.

„Vážně? Děje se něco, že to nemohlo počkat do zítra?“ vyptávala jsem se ho jednak konsternovaně, ale především zvědavě, poněvadž ta neodkladnost jeho jednání, kterou mi tu právě prokázal, přebila i to mé doposud neústupné vyčerpání. Jared prostě zářil jako sluníčko, čemuž se nedalo odolat. A ani se mi odolávat nechtělo…

„No nic vážného se neděje, ale jinak děje. Něco pro tebe mám,“ oznámil mi s radostnou netrpělivostí, v níž se zároveň prolínala i jistá hrdost. Pochopitelně jsem byla čím dál zvědavější a chtěla jsem vědět, o co jde.

„Pro mě? Proč?“ vypadlo ze mě nechápavě, ale každopádně jsem se na to něco moc těšila.

„Proč ne. Pojď, něco ti ukážu,“ pobídl mě, ať ho následuju tam, kam mě zavede. Když jsem ho dohnala a byla mu na dosah, instinktivně mě vzal za ruku a vedl mě do jedné ze zadních místností, kde se svým bratrem skladovali věci. K mému údivu jsem se ocitla v naprosto jiném pokoji, než který tam byl ještě dnešní odpoledne, během něhož se změnil v plnohodnotné pracoviště pro návrhářku. Z těch všech úžasných věcí, které tam byly, mi téměř až přecházel zrak. Jednoduše jsem nestačila zírat.

„Co to je, Jayi?“ vydechla jsem fascinovaně a spodní čelist mi už k té vrchní znovu nesecvakla. Zírala jsem na několik figurín pro modely, několik věšáků, velký pracovní stůl s nezbytnými pomůckami jako notebookem a tabletem s kreslícím perem, dál jsem měla celou výbavu na šití včetně šicího stroje a v neposlední řadě nechyběl ani klasický skicák s kreslícími potřebami nejrůznějších druhů a barev. Asi jsem se právě ocitla v nebi. Anebo spíš ve svém vytouženém snu!

„Tohle je příležitost ke splnění tvého snu,“ definoval smysl svého velkolepého dárku a užasle mě sledoval, jak jsem celou tou nově vybavenou místností zcela unešená.

„Já mám spíš pocit, že se mi všechno tohle asi zdá,“ poukázala jsem na nevýslovnou štědrost, se kterou mi Jared pořídil veškeré potřebné vybavení pro moji návrhářskou kariéru. Neudržela jsem se a musela jsem vyrazit blíž k těm všem věcem, abych je mohla suverénně ohmatat a uvěřit, že je tohle opravdu skutečné.

„Nezdá,“ konstatovala jsem úlevně, zatímco jsem osahávala ideálně tvarovanou figurínu. „Jayi! Proboha! Ty seš fakt skvělej! Já vůbec nevím, co na tohle říct… Nemám slov! Je to dokonalý! V životě pro mě nikdo neudělal něco takového! Ani nevím, jak bych ti za to měla poděkovat, protože mám dojem, že na tohle prostě nic nestačí! Ale i tak ti děkuju! Děkuju! Děkuju!“ rozplývala jsem se nad tím a i nad ním a odvážně jsem se rozhodla mu svoji vděčnost vyjádřit tím, že jsem mu spontánně vlítla do náruče a vášnivě jsem ho přitom políbila. Bezesporu by si zasloužil daleko víc, nežli pouhý polibek, ale na druhou stranu by bylo opravdu nevhodné a pro mou ženskou stránku snad i potupné, abych mu oplácela nabídkou kvalitního sexu.

Jakmile jsem se od Jareda odlepila, ten se hned vzápětí pobaveně rozesmál, jak ho nejspíš ta má bezprostřední reakce příjemně překvapila. Příjemné mu asi bylo i to mé objetí, poněvadž své svalnaté ruce ze mě nechtěl dobrovolně sundat a dál mě jimi držel kolem pasu a tiskl si mě na sebe, jako by sám o to pokračování mého polibku náramně stál.

„Jsem vážně rád, že se ti to líbí,“ oddychl si, že mě jeho nápad, jak mi pomoci s kariérou, nadchnul.

„Že líbí? No to je ještě hodně slabé slovo, Jayi! Takhle perfektně bych si to nezařídila ani já sama!“ vychvalovala jsem ho dál, protože to od něj bylo neskutečně pozorné gesto. A ne jen tak ledajaké! Pochopitelně jsem za tím hledala i jisté postranní úmysly. Muži jsou ve svých vrozených taktikách nepříliš rozdílní.

„No já jen doufám, že tu máš všechno, co ke své práci potřebuješ. Moc se v tom nevyznám, proto mi s tím radil Alessandro, ale kdyby něco chybělo, stačí říct a dokoupí se to,“ upozornil mě ochotně a nepřestával se na mě roztomile usmívat. Stále mě ze svého objetí nehodlal propustit, ale mně v něm bylo s každou další vteřinou lépe a lépe.

„V žádném případě! Zařídil jsi toho víc než dost, takže kdyby náhodou něco, tak se o to postarám sama. Ale myslím, že ty nejdůležitější věci tu určitě jsou,“ zhodnotila jsem pozitivně a ocenila jsem tu Alessandrovu výpomoc, která se nepochybně vyplatila. „Akorát… Jayi, vždyť tu jsem jenom na přechodnou dobu, tak proč sis s tím dělal takovou škodu?“ položila jsem mu velice záludnou otázku, kterou jsem ho napřímo atakovala, aby ke mně byl zcela otevřený. Jared, poněkud zaskočenou rychlou změnou rozpoložení našeho hovoru, o něco povolil svoje sevření, čehož jsem uvědoměle využila, abych od něj alespoň o krok ustoupila a mohla s ním normálně komunikovat bez nějakých nemravných myšlenek.

„Nikdo z nás dvou ale neřekl, jak dlouhá ta přechodná doba bude. Můžeš tu být, jak dlouho chceš. Je to jenom na tobě, Issie,“ nadhodil rádoby bezstarostně, ale já v jeho hlase celkem snadno slyšela ten úpěnlivý podtón, který mi jednoznačně napovídal, že mu na tom doopravdy záleží.

„Jen co si něco vydělám a najdu nějaký vhodný byt. Nemluvě o tom, že tady bydlet zadarmo taky nechci. Proto asi ani nebudu mít tolik času na to něco šít. To bych chodila z práce do práce a pak do postele a druhý den nanovo.“ Čím více reálně jsem nad tím přemítala, tím spíš jsem zjišťovala, že tenhle jeho veledar mi v praxi asi ani příliš neposlouží. V ten moment jsem se začala cítit nesmírně provinile, že bych vlastně tuhle místnost, kterou Jared zařídil jenom kvůli mně, neměla vůbec využívat. Už jen z vděku, natož potom z mých sympatií k němu, bych mu něco takového nemohla provést.

„Není nutné, abys mi něco platila, ano? Já ti nepomohl kvůli tomu, abych na tom něco vydělal. O peníze mi fakt nejde, o ty nouzi nemám, což sama dobře víš. Byl jsem rád, že jsem ti mohl nějak pomoct, a byl bych i rád, kdybys využila svojí situace a toho, co jsem ti nabídl, aby sis mohla zkusit splnit svůj sen,“ argumentoval velmi obratně a já vůči tomu v podstatě nemohla mít žádných námitek. Akorát se mi vnitřně příčilo, že bych ho prostě měla jakkoliv využívat. Jakmile jsem k němu začala něco cítit, okamžitě jsem tu možnost zavrhla.

„Dobře, Jayi, to chápu. Ale zkus i ty pochopit mě, že já prostě nesnesu ten pocit, že bych tě měla nějak využívat. A já ho teď kvůli tomuhle všemu prostě mám. Bydlím tu jen tak a ještě od tebe dostávám takové dary!“

„Moc to řešíš, Iso. Já rozumím tomu, že asi nechceš přijít o nějakou svou určitou nezávislost, ale když na chvíli vypneš a budeš dělat to, co opravdu chceš, nic se nestane. Máš teď a tady tu možnost, tak proč ji odmítáš využít?“ podivoval se nad mým iracionálním chováním, které z jeho úhlu pohledu zřejmě naznačovalo, že o ten svůj americký sen doopravdy nestojím. Ale tak to samozřejmě nebylo…

„Ale já ji neodmítám. Jasně, že toho tady využiju, když si tohle všechno pro mě zařídil, ale nebudu popírat, že úplně nechci přijít o tu možnost si sama vydělávat nějaké peníze. Já to ale nějak zvládnu oboje, to se neboj,“ pronesla jsem skálopevně a byla jsem odhodlaná zatnout zuby a pustit se do toho po hlavě.

„Nebylo by lepší ten čas, který strávíš nalejváním alkoholu raději investovat do tvoření?“ Zaskočil mě jedním velice trefným dotazem, proti němuž jsem nemohla mít absolutně žádné výhrady. Měl prostě recht… „Tak se na tu práci v baru prostě vykašli a chop se té šance naplno,“ poradil mi s takovým naléhavým tónem hlasu, který v sobě ale skrýval jakýsi osten příkazu. I v jeho tváři se objevily určité stopy rozladění z toho, jak jsem evidentně nesprávně pojala jeho nabídku. Zřejmě mu opravdu nadmíru záleželo na tom, abych maximálně zúročila veškeré prostředky, které mi poskytl. A taky zřejmě nechtěl, abych dál dělala v tom baru.

„Ty nechceš, abych dělala v tom baru, že jo?“ vypálila jsem ze sebe bleskově, když jsem odhalila i dost možná další jeho podnět proto, aby mě obdaroval touhle domácí dílnou. Jaredovi v ten moment tak zvláštně cuknul levý koutek úst, což mi přišlo jako jasný důkaz toho, že jsem uhodila hřebíček na hlavičku.

„Ne, nechci, Issie. Nechci, abys byla v blízkosti někoho, kdo by ti zas mohl kdykoliv nějak ublížit,“ potvrdil mi moje podezření, ale zároveň k tomu zmínil takový nediskutabilní důvod, který se nedal jinak než pochopit. Pro mě to bylo totiž další potvrzení toho, že mě má Jared opravdu rád, a to mě prostě dojímalo. Ačkoliv se mě na chvíli zmocnil pocit podrážděnosti, tohle jeho doznání ho ihned zahnalo daleko pryč.

„Jayi, jak už jsem ti říkala, Andy není žádný násilník. Nemusíš se bát. Navíc myslím, že je z toho, co mi udělal, ještě mnohem víc špatný než já,“ uklidňovala jsem ho, že jeho obavy jsou víceméně zbytečné.

„Už ho zase obhajuješ. Za chvíli ho ještě začneš omlouvat a pak to nakonec budeš svádět na sebe, že je to celý vlastně tvoje vina, ne?“ pohoršoval se nad mým povzneseným přístupem, což mi dával na odiv i tím, že se na mě nesouhlasně zamračil. Tahle jeho ironická průpovídka se mi pochopitelně ani v nejmenším nelíbila, takže jsem se na něj zachmuřila taky tak. Přirovnával mě k těm hlupačkám, které omlouvají své partnery, kteří se na nich dopouštějí násilí. To já bych nikdy nepřipustila!

„Já ho neobhajuju! Ale žila jsem s ním několik let, a předtím si ke mně ani náznakem nic podobného nedovolil. Stalo se to pod nátlakem dané situace, která byla vyhrocená, a Andy ji prostě nezvládl, ale nebylo to tím, že by měl nějaké násilnické sklony,“ osvětlovala jsem mu co nejvíc věcně, ale Jared byl nepochybně přesvědčený o něčem jiném, protože se tomu mému monologu pouze kysele ušklíbl.

„Vždyť tímhle už ho omlouváš!“ upozornil mě se zvýšeným hlasem a zavrtěl nade mnou hlavou.

„Neomlouvám, ale na rozdíl od tebe Andyho dobře znám. Ty sis na něj udělal obrázek jen z toho mála, co jsem ti o něm řekla,“ vyvracela jsem mu jeho názor na Andyho, který si vytvořil unáhleně jenom z několika určitých kusových informací, které ale byly pro Jareda klíčové.

„Tak dobře ho znáš, že jsi pak byla úplně v šoku z toho, že na tebe vztáhnul ruku, což jsi od něj nečekala, že? Takhle dobře ho znáš.“ Těžce smetl můj argument s jistým zesměšněním, které se mě nefalšovaně dotklo.

„Takže jsi mi tady na mou ochranu vytvořil tuhle zlatou klícku, abys mě udržel v bezpečí, jo? Splnění mého snu byla až ta druhá věc, že?! Já ale nejsem žádná porcelánová panenka, abych potřebovala držet mimo okolní svět! Nerozhoduj za mě, jasné?! Tohle je můj život a já si ho budu řídit sama. Co budu dělat, jak to budu dělat, kdo v něm bude nebo nebude! Nejsi ani moje máma, ani můj táta, ani můj partner, abys mi do toho mohl jakkoliv kecat!“ sjela jsem ho na dvě doby absolutně nevybíravě, až na mě Jared zůstal němě zírat. Konsternovaně na mě pomrkával a několikrát se mu otevřela ústa na náznak nějaké sebeobrany, ale nakonec z něj nevyšla jediná hláska. Pochopila jsem, že jsem tím poněkud přestřelila, ale cítila jsem, že v téhle záležitosti jsem byla v právu a nemínila jsem se dodatečně ospravedlňovat za to, že jsem samu sebe hájila. Byla jsem jednoduše zvyklá na to se postavit sama za sebe a v případě potřeby se bránit. I Andy to už moc dobře ví…

„Jarede, já jsem ti opravdu vděčná za to, co všechno jsi pro mě udělal a byla bych ti vděčná i za to, kdybys nezapomínal na to, kde jsou určité hranice, ano?“ zakončila jsem tuhle naši rozmíšku rázným prohlášením, na které on reagoval pouze tím, že mu každičký jednotlivý rys v obličeji naprosto zkameněl. Měla jsem neutišitelné nutkání z místnosti důležitě odejít, a proto jsem to i udělala. Však ať má nerušený prostor se nad tím vším zamyslet. A já taky… Nejzajímavější na tom ovšem bylo to, že první osoba, které jsem se o hádce s Jaredem chtěla svěřit, mě zcela iracionálně napadl právě Andy. Proč zrovna on?

 Všem moc a moc děkuji za vytrvalou přízeň!

Ale největší poděkování tradičně adresuji svým nejskvělejším čtenářkám, Flu a Maye, a také Jane, takže Vám tímto nesmírně děkuju, dámy! Vaše ohlasy jsou tou nejlepší odměnou! 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Goodbye Agony 14. kapitola: