OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Judgement of the Buried - Prolog

01.06.2026 (10:00) • Ghostprincess • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 110×

Ethan

Je mi zima.

Třeští mě hlava.

Sedím na židli, ruce svázané za zády, za opěrkou, v nepřirozené poloze, zkroucené přes sebe. Mé tělo je seskládané tak, jak by být nemělo. Nemám košili a bodavý chlad mi prostupuje celým tělem, každičkým nervem. Jako když tě zimní vítr na planině ohlodává až na kost. Naskočí mi husí kůže a zježí se mi chlupy na pažích.

Po čele mi přímo do očí stéká tenká stružka krve, pravděpodobně z rány na hlavě, kterou mě někdo na chvíli poslal do bezvědomí, zakalí mi zrak. Vidím rozmazaně, jako bych koukal přes špinavé sklo, nepoznávám tohle místo. Do masa na zápěstích se mi při každém pohybu zařezávají pevně utažené provazy. Stále hlouběji, pálí to.

Prožívám to znovu.

Zakmitají mi oční víčka, jak se je od sebe snažím odlepit. Vlastní krev mě nepříjemně štípe v očích.

Pokusím se na židli narovnat, cítím, jak mi postupně křupne v každém obratli v páteři, jako když lámeš suché větve pod botou. Jeden hezky po druhém. Křup, křup, křup. Ten zvuk se rozlehne prázdným, dutým prostorem a vrátí se ke mně jako ozvěna. Jak dlouho jsem byl mimo? V této nepřirozené poloze? Předkloněný, bezvládně visící, v bezvědomí. Svaly mám ochablé a bolestivě ztuhlé, v končetinách cítím mravenčení, potřeboval bych se protáhnout. Utvrdit se v tom, že mi svaly stále fungují tak, jak mají.

Z dálky k mým zastřeným uším dolehne slabý a nezřetelný hlas. Někdo na mě mluví, něco mi povídá. Žena? Muž? To zatím nedokážu rozeznat. Místností se prožene další závan studeného vánku. Meluzína kvílí a okenice skřípavě vržou v náporu chladného větru, který sem proudí z podzimního počasí tam venku. Jsem v nějakém domě? Nepamatuju si, že bych někam šel. Proč si nemůžu rozpomenout?

Otevřu oči a přes krví zakalený zrak nic nevidím. Je tu tma, občas protkaná světlem poblikávající pouliční lampy, které sem dopadá skrze rozbité okenice kymácející se v náporu velmi chladného větru, který se vám zařeže až do morku kostí. Aspoň toto se mi podařilo rozeznat. Pro začátek. Světlo lampy, rozbité okenice. Namáhám svůj mozek, snažím se rozpomenout. Kde jsem a co tu dělám?

Místnost je temná a tíživě beznadějná. Zkrátka tenebrózní, jak bychom řekli my detektivové.

Opět na mě někdo promluví. Zamrkám, rozeženu krev v očích a zrak se mi zaostří, padne na osobu sedící naproti mně. Žena, červené vlasy, oblečená celá v černém. Nevím proč, ale ten obraz mi připomíná jednoho z Charlieho andílků.

Snažím se promluvit, toužím od ní zjistit informace na své nevyřčené otázky, ale v ústech mám sucho a slova ze mě vyjdou v podobě slabého a skřípavého šepotu, spolu se sraženou párou teplého vzduchu z mého dechu. Něčeho bych se napil. Svlažil hrdlo, abych mohl mluvit.

Sedím na židli pouze v džínech, o to větší zima se do mě pouští. Mohl bych skončit podchlazený. V tom lepším případě. Svaly mi víc tuhnou a bere mě necitelnost do dolních končetin, zakmitám prsty na nohou. Dokud je cítím a můžu s nimi hýbat, nic mi nehrozí. Ještě nějakou chvíli to vydržím, ale musím začít myslet na to, jak se odtud dostat, přinejmenším z této nepřirozené pozice, která mé tělo pomalu vysiluje.

Na pár vteřin to přestanu vnímat. Disociuji se. Mozek si tím kupuje čas.

Žena se postaví, přijde pomalu blíž, dává si opravdu na čas a v ruce se jí cosi zaleskne. Zaostřím na ni svým pohledem, snažím se si vybavit, zda ji znám. Přijde mi povědomá, v poslední době jsem s ní musel být ve styku. Znovu promluvím, tentokrát má slova aspoň znějí jako lidská slova, ne jako vrčení divokého predátora.

Chci vědět, co se stalo. Jak jsem se tu ocitl a hlavně proč jsem se tu ocitl. Kolečka v mém mozku šrotují, stále se točí, ale žádný zoubek zatím nezapadl na své místo.

Po tváři se jí roztáhne úsměv, ale není vřelý. Tenhle úsměv je škodolibý a lstivý, vypovídající o tom, že ona je oním důvodem, proč tu sedím svázaný. Připadám si jako moucha chycená v síti a ona je pavouk, který mě do této pasti chytil a chystá si na mně pochutnat.

Namíří na mě ostří svého dlouhého, nabroušeného nože, který třímá v ruce. Varovala mě. Pomalu se rozpomínám. Naléhala, ať se od toho držím dál, ale já neposlechl. Jak bych mohl? Musel jsem to vyřešit, je to přeci práce detektiva. Má práce. To proto tu jsem, ano, už si vzpomínám. Je součástí případu, který tu vyšetřuji.

Dojde mi, kdo je ona žena, vyšetřoval jsem ji, je spjatá s obětí i podezřelým a kolečka vzpomínek mi zapadnou postupně na své místo. Ona ví, že jsem si to právě uvědomil. Že mi právě došla skutečnost celého tohoto případu. Ta svině! Ta zkurvená svině!

Od začátku jsem věděl, že je v tom zapletená víc, než se na první pohled zdálo. Není v tom sama, má komplice, jedou v tom spolu. Avšak při vyšetřování jsem zjistil, že její komplic není ten, kterého jsem podezíral. Šerifa z maloměsta. Naopak je to někdo, u koho by mě ani ve snu nenapadlo, že to může být on. Ale měl jsem to tušit, neměl jsem přeci o jeho smrti žádné důkazy.

Lidi nevstávají z mrtvých každý den.

Lidi by totiž vůbec neměli vstávat z mrtvých.

Ostřím nože mě sekne do obličeje, přes lícní kost až téměř k ústům, skousnu si ret. Bolí to kurva jako čert, ale svou bolest polknu, nechci ji dávat najevo. Stejně tak jako nechci, aby měla pocit, že má navrch. Snažím se vyprostit ruce z provazů, ale utáhli je silně. Zařezávají se mi do masa hlouběji a hlouběji, cítím další stružky krve, tentokrát vyvěrající z mých zápěstí. Nemám nejmenší šanci. Uvědomím si, že se odtud nikdy nedostanu, nikdy. Můj život zde skončí. Vždycky jsem doufal, že umřu při výkonu služby. Kdy bojuju za něco důležitého, za dobro na tomto světě. Za spravedlnost.

Jenže už nemám sílu dál bojovat. Jsou dva, proti jednomu. Jakou mám šanci tohle vyhrát? Nedávám si moc možností k úspěchu, ne když jsem spoutaný.

V noze ucítím palčivou bolest, když mi nůž projede masem a zasekne se o kost. Vykřiknu. Tohle je teprve kurva bolest. Ta rána v obličeji? To nic není, jen škrábanec, po kterém by v případě, že bych přežil, zůstala jen jizva. Teď mi zasáhli kost. Zkurvenou kost!

Jestli ten zkurvysyn trefil tepnu, jsem do pár minut mrtvý. Alespoň bych netrpěl a měl bych to rychle za sebou. To už bohužel nemám šanci zjistit. Svět okolo mě zčerná, hlava mi znovu klesne na hruď a svaly na rukou se mi napnou. Třeba je to přeci jen důsledek rychlého vykrvácení. Že bych měl ve smrti štěstí a zemřel rychle? Lepší než bolestivě trpět.

Poslední, co slyším, než znovu upadnu do bezvědomí, je natažení kohoutku. Chtějí mi do těla zasadit poslední kulku? Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, jak přesně bude moje smrt probíhat. Doufal jsem jen v to, že to bude díky mé práci a ne nějaké vážné nemoci. Ale takhle jsem si to rozhodně nepředstavoval. Spoutaný a bezmocný.

Vyjdou dva výstřely, ale ani jeden z nich nezasáhne mé tělo. Chtěl bych vědět, co se děje. Tak rád bych to chtěl vědět, ale jsem slabý. Opouští mě život. Nedokážu ani zvednout hlavu. Zvuky kolem mě se rozplynou. Nic neslyším, je tu ticho, klid a mír.

Přišel můj čas, jsem na konci své cesty životem, alespoň jsem v to doufal, než se ze tmy znovu vynořil obličej té ženy a přiměla mě se na ni naposledy podívat. Přisedne si ke mně, vezme mou hlavu do svých rukou. Ve tváři má opět ten samý zvrácený úsměv.

Čekám další bolest, čekám, že mi znovu nějak ublíží. Přiblíží svůj obličej těsně k tomu mému. Zvrhle se mi usměje do tváře. A pak…, Začne mě olizovat. Zašklebím se. Obličej mám mokrý od jejích slin. Z dechu jí táhne kovový pach krve, ze kterého se mi zvedá žaludek.

Kroutím hlavou ve snaze se dostat z jejího dosahu, ale pevně mi drží tváře. Nepouští mě, nedovolí mi se jí vysmeknout ze sevření. Je to nechutné, nelíbí se mi to a chci pryč. Otevře svá ústa, chystá se mě pozřít. Vymazat mě z existence, jako bych nikdy neexistoval.

 -----------------------------------------------------------

*Tenebrózní – temný, tíživý, beznadějný

*Disociace – odpojení od reality

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Judgement of the Buried - Prolog: