OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Goodbye Agony 15. kapitola

16.07.2019 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 779×

Rozlévala jsem zrovna panáky pro jeden plný stůl, když do baru vtrhl jako velká voda Andy. Evidentně něčím posílený nad jeho možnosti, protože nohami sotva pletl. Motal se ze strany na stranu, v obličeji byl neuvěřitelně sinavý a kolem očí měl nápadné tmavé kruhy pod očima. Nevypadal vůbec dobře, ba spíš až děsivě, i na jeho poměry, protože pro někoho jeho vizáž mohla být děsivá i za úplně běžných okolností. Co si to ten idiot zase vzal? Nezdálo se mi, že by byl v tomhle stavu jenom po přemíře alkoholu.

Ztěžka se domotal k baru, načež se velice krkolomně vyškrábal na židli. Jakmile se mu podařilo svůj roztěkaný zrak se silně zčervenalým bělmem na mě zacílit, obočí mu překvapeně vyskočilo nahoru. Od naší poslední konverzace jsme se neviděli, ale Andy nepochybně věděl od ostatních zaměstnanců, že tu opět dělám. Já jsem zas o jeho přítomnosti věděla tím, že jsem byla často svědkem tomu, jak se v jeho bytě střídaly nejrůznější dámské návštěvy. Moc se s tím teda nepáral…

„Nalej mi velkýho panáka něčeho vostrýho,“ poručil si neurvale, aniž by mě pozdravil, nebo by aspoň požádal. Ale to bylo asi v jeho stavu momentálně nad jeho síly. Sotva mu totiž bylo rozumět, jak huhlal.

„Nezlob se na mě, Andy, ale myslím si, že máš dneska už dost,“ konstatovala jsem co nejvíc věcně, aby pochopil, že já mu určitě nic nenaleju, aby nedopadl ještě hůř. Už takhle bude mít zítra krušný den. Andy se na mě akorát velice hutně zamračil a neustále se na té židli míhal sem a tam, jak měl velké potíže udržet stabilitu.

„Mě do prdele vůbec nezajímá, co si myslíš, Inesso. Já jsem tvůj šéf, tak mi kurva toho panáka nalej, když ti o něj řeknu!“ uzemnil mě docela drsným způsobem a fakt se netvářil ani trochu přívětivě.

„Andy, nevypadáš moc dobře. Bude ti akorát tak zle,“ domlouvala jsem mu opatrně, abych ho víc neprovokovala a on aby pochopil, že to opravdu zamýšlím dobře. Podle mě neměl daleko k tomu, aby úplně odpadnul. Andy se ale každopádně začínal tvářit čím dál naštvaněji.

„Co se staráš, kurva?! Najednou! Kdo asi může za to, že vypadám takhle?! Tak přestaň blbě pindat a naval mi toho panáka!“ vpálil mi do tváře absolutně nekompromisně a v těch jeho omamnými látkami zastřeným zrakem jsem postřehla stopu nenávisti. Raději jsem před ním uhnula pohledem jinam a smutně jsem si povzdechla. Tohle jsem samozřejmě nechtěla, ačkoliv jsem tušila, jak ten rozchod bude řešit. Při každém větším problému, který kdy měl, se vždy uchýlil k alkoholu nebo i k drogám.

„Nejdřív musím obsloužit zákazníky před tebou,“ zahlásila jsem neústupně a vydala jsem se k danému stolu, když jsem za sebou slyšela Andyho rozčilenou poznámku: „Jo, běž do hajzlu. Naleju si sám.“ Načež se rozhodl slézt dolů z té barové židle a domotat se z druhé strany k baru, aby si toho panáka nalil. Co nejrychleji jsem se vrátila za ním zpátky, abych se mu v tom ještě pokusila zabránit. Nestojím o to být spoluviníkem toho, že se prochlastá až k otravě alkoholem.

„Andy, prosim tě, vykašli se na to,“ domlouvala jsem mu po dobrém a chytila jsem mu tu flašku, abych mu ji jemně vytáhla z rukou, jenže když jsem se ho dotkla, pro něj to bylo, jako kdyby dostal ránu elektrickým proudem. Prudce sebou škubnul a v ten moment upustil téměř plnou lahev z rukou, která jakmile dopadla na zem, tak se roztříštila na tisíce skleněných střepů a ta whiskey se rozlila do všech stran. Vtom na mě vrhnul takový vyčítavý pohled, který skutečně nevěstil nic pěkného.

„No do hajzlu! Za to můžeš ty! Tu škodu si zaplatíš, rozumíš?!“ nakázal mi nesmlouvavě a potácel se nad tou zlatavou kaluží, div se nezřítil k zemi. „Za všechno můžeš ty, Inesso! To je tvoje vina! Seš taková hnusná mrcha!“ obviňoval mě vztekle, ale nešlo nepostřehnout, jaká bezbřehá zoufalost se v tom všem nacházela. Bylo mi ho čím dál víc líto, až jsem se kvůli tomu začala cítit skutečně provinile. Nešlo se na něj zlobit nebo se urazit, přestože ke mně byl takový neslušný, protože na tom byl evidentně psychicky špatně.

„Jo, já to zaplatím. Ale ty si běž teď nahoru lehnout, ano? Vyspi se z toho,“ radila jsem mu naléhavě, aby se nepřihodilo ještě něco horšího, než jen jedna rozbitá lahev pití.

„Neřikej mi, co mám dělat! A uhni mi z cesty, jdu nahoru. Je mi fakticky blbě… Jen nevim, jestli víc z toho svinstva, nebo z tebe,“ pronesl opovržlivě, vzápětí mě odstrčil rukou stranou, zatímco se mu do obličeje tlačil výraz značící, že se mu chce zvracet. Jen tak tak jsem se udržela na nohou, jak do mě strčil, ale Andy na tom byl mnohem hůř. Vyrazil do dveří vedoucích nahoru do bytu a opravdu spěchal. Ihned jsem měla takový nepříjemný pocit, že bych měla jít za ním a dohlédnout na něj, jestli bude v rámci možností v pořádku. Nemůžu ho nechat o samotě, aby se někde na záchodě udusil zvratkama třeba. Jenomže jsem tady zatím za barem byla sama a pochopitelně jsem to tady bez dozoru nemohla nechat. Za to by mě Ashley tutově vyhodil. Zrovna šla kolem Emily, která tady běžně tancovala, ale tohle byl stav nouze, takže jsem si usmyslila ji oslovit: „Ahoj, Emily, hele, zaskoč za mě na chvíli za barem, prosím. Je to nutný, jo?“

„No ahoj. O co jde?“ ptala se mě zaskočeně, když jsem na ni takhle zhurta vyrukovala.

„Em, fakt to spěchá. Pojď sem,“ popoháněla jsem ji netrpělivě a místo toho, abych počkala na její souhlas, tak jsem prostě utekla nahoru za Andym. Ten se ještě potácel směrem ke svému bytu, ale než jsem ho dohnala, tak vešel dovnitř, kde jsem očekávala, že zamíří do koupelny, ale on místo toho skončil v posteli, do které se bezvládně zhroutil. Proto jsem mu hned nato předvídavě donesla kýbl – kdyby náhodou.

„Co tady jako chceš?!“ obořil se na mě podrážděně, když jsem mu ten kýbl dávala k posteli. „Proč se o mě, do prdele, staráš?! Teď? Odešlas ode mě, tak mě nech na pokoji! Nechci, abys tady byla. Běž odsud pryč,“ vyhodil mě z bytu a schválně do toho kýblu praštil a ten se odkutálel až na druhou stranu ke zdi. Raději jsem na to nijak nereagovala, protože jsem ani nevěděla jak a čím a přinesla jsem mu ten kýbl zpátky.

„Přišla jsem tě zkontrolovat, jestli seš v pohodě,“ vysvětlila jsem mu krátce a sledovala jsem ho, jak bojuje se svým dávicím reflexem.

„I kdybych třeba zhebnul, tak ti to může bejt přece úplně ukradený, ne?“ prohlásil hořce a čím dál častěji polykal sliny. Nestihla jsem už nic říct, když se naklonil vedle postele a začal plnit ten kýbl, o který původně ani nestál. Duchapřítomně jsem mu ještě došla pro sklenici vody, která se mu bude taky hodit, až s tím skončí. Jakmile přestal zvracet, ztěžka se překulil na postel a zhluboka oddechoval. Z očí si rozčileně vytřel slzy, které se mu do nich při tom vysilujícím zvracení vtlačily. Začal se dokonce i docela nadměrně potit. „Běž odsud pryč, Inesso! Nemusíš mě takhle vidět,“ zopakoval znovu a podíval se na mě opravdu ošklivě, čímž mě chtěl asi dostatečně odstrašit, abych ho poslechla.

„Není to přece poprvé. Já vím, že se na mě zlobíš, Andy, ale tímhle to nijak nevyřešíš ani nezměníš. Akorát to děláš celý ještě horší. Nejen sobě, ale i mně,“ domlouvala jsem mu, aby se kvůli tomu, co se stalo, takhle neničil. Pochopitelně se mi tomu těžce přihlíželo, ale na moji volbu, kterou jsem učinila, to nemohlo mít vůbec žádný vliv. Asi by mě ani moc nepřekvapilo, kdyby to byla jen nějaká jeho taktika, která by mě měla nepřímo donutit se k němu vrátit. Vtom sebou Andy podivně škubnul, tváře se mu nafoukly, načež se znovu naklonil nad kýbl a začal zvracet. Já jsem si mezitím sedla k němu na postel a soucitně jsem ho sledovala, jak ze sebe pomalu zvrací i svoje vnitřnosti. Když ho ta druhá vlna přešla, s námahou se zase položil na záda a zatvářil se pořádně znechuceně. Mlčky jsem mu nabídla tu sklenici vody, kterou po krátkém zaváhání nakonec se silným podmračením přijal, aby tu pachuť v ústech aspoň trochu zmírnil.

„Nemysli si, že mi je to úplně jedno, když tě takhle vidím. Jak neřízeně piješ, bereš do toho nějaký sračky a střídáš jednu ženskou za druhou. Tomu se vážně nepřihlíží moc dobře,“ přiznala jsem se mu, že mi na něm svým způsobem pořád záleží a že mi v podstatě vadí se dívat na to, jak se ničí. Andy na mě koukal značně cynicky a skleněné oči mu zase o něco víc ožily.

„Tak jsi neměla odcházet, Inesso! Stejně jako já se musím smířit s tím, že je mezi náma konec, tak ty se zas smiř s tím, že chlastám a jebu jiný ženský. Neuděláš s tím nic a já taky ne. Všímej si toho svýho krasavce a na mě se laskavě vykašli, jo?!“ zavrčel na mě s notnou dávkou jízlivosti a díval se na mě opravdu nevraživě.

„No já s tím určitě nic dělat nehodlám, ale ty bys měl, než to s tebou dopadne špatně, Andy,“ varovala jsem ho starostlivě a při vzpomínce na to, jak tenkrát bojoval se závislostí na drogách, mi přejel mráz po zádech. Předtím jsem mu z toho pomohla především já, protože jsem ho donutila, aby s tím něco dělal, ale v tomhle případě? Byla bych tou příčinou já, že znovu skončil na drogách. A kdo by mu z toho pomohl ven?

„Běž s tou přehnanou péčí do prdele. Nic z toho tě už nemusí zajímat! Jestli už jsi skončila s tím svým domlouváním, tak se sbal a vypadni odsud konečně,“ poslal mě dost nevybíravě někam a jen co to dořekl, tak na něj přišel další nával, kterému nedokázal zabránit a potřetí začal plnit ten kýbl. Potřetí mě ale taky vyhodil z bytu, což už bylo nad možnosti mé hrdosti, takže jsem hodlala jeho neústupné žádosti vyhovět. Když jsem se zrovna zvedala z postele, Andy sebou podivně zakomíhal a z ničeho nic přepadl přes okraj postele dolů rovnou tvrdě na zem. Zákonem schválnosti samozřejmě ten kýbl se zvratky neminul. Převrhnul ho a pěkně se v tom všem vyválel a ještě k tomu přidal něco málo ze sebe, co v něm zbylo. Andy v ten moment spustil nekonečný vodopád nadávek a namáhavě se vzepřel na rukou, které mu ale v těch slizkých blitkách podjely, takže v nich skončil znovu. Nevydržela jsem tomu pouze nečinně přihlížet a přispěchala jsem mu na pomoc, aby se z toho zvedl co nejrychleji. Vzala jsem ho v podpaží, ale on mi odměřeně ucuknul.

„Já o tvou pomoc nestojím,“ procedil skrz zaťaté zuby a opravdu mu to bylo podle výrazu v obličeji hodně nepříjemné. Zároveň to pro něj muselo být asi neskutečně potupné, když se přede mnou právě vymáchal ve vlastních zvratkách. Kdyby se z toho aspoň poučil a tohle už se víckrát neopakovalo. Kéž by...  

„Ale potřebuješ ji,“ rozhodla jsem za něj rezolutně a zabrala jsem, abych ho přiměla z toho humusu už vstát. Usadila jsem ho na postel, a poněvadž byl komplet špinavý od těch blitek, nemohla jsem ho v tom takhle nechat ležet v peřinách. Tahat do sprchy jsem ho nechtěla, protože byl evidentně rád, že se nemusí hýbat a svět se s ním nejspíš divoce točil i tak, takže jsem ho hodlala aspoň provizorně umýt. „Chvíli vydrž a neusínej mi zatím, ano?“ nakázala jsem mu důrazně, a když mi to přítomně odkýval, odběhla jsem si bleskurychle do kuchyně pro nějakou utěrku, kterou jsem namočila do vlažné vody a se kterou jsem ho chtěla otřít.

„Sundej si tu vestu, Andy,“ vybídla jsem ho, což beze slova vzápětí provedl. Tvářil se u toho vyloženě nešťastně a neopovážil se mi u toho pohlédnout do očí. Černou koženou vestu odhodil kamsi za mě a pak jenom odevzdaně seděl na té posteli jako hromádka neštěstí. S určitou váhavostí jsem se následně pustila do očisty jeho polonahého těla. Utěrkou jsem opatrně přejížděla po liniích jeho útlé postavy a stírala jsem z něj veškeré zbytky obsahu jeho žaludku, které z něj vyšly ven. Andy u toho nepřítomně zíral do prázdna, mělce dýchal a ani nedutal. Během pár minut jsem s ním byla hotová, ale usoudila jsem, že bude lepší ho otřít ještě jednou, aby byl opravdu čistý.

„Vezmu to ještě jednou,“ oznámila jsem mu nesmlouvavě a šla jsem s utěrkou znovu pod vodu. Když jsem se vrátila, Andyho jsem našla v úplně té samé pozici jako předtím. Nejspíš se snad ani nepohnul. Klekla jsem si zpátky k jeho nohám a opětovně jsem ho počala utírat. Ruka s utěrkou mi klouzala po jeho kůži a já své pohyby ruky očima pozorně následovala, abych nevynechala jediný kousek. Jednou jsem očima střelila k těm Andyho a přistihla jsem ho, jak na mě nepokrytě zírá. Jakmile se naše pohledy střetly, tak jsem zjistila, že má zorničky jasně zúžené, což naznačovalo nějaké drogy s tlumícími účinky.

„Já hlavně potřebuju tebe, Nesso,“ promluvil po dlouhé době mlčení a oči se mu záhy zalily zoufalými slzami. Já jsem si akorát bezradně povzdechla, protože mi vážně trhalo srdce ho takhle vidět. Zlomeného…

„Nezačínej s tím zase,“ hlesla jsem s prosebným tónem, protože jsem nechtěla otvírat to bolavé téma, které ho evidentně trýznilo. Raději bych, aby ke mně byl zase hrubý a nadával mi než tohle. Andy na mě bezprostředně koukal dál s takovou téměř až hmatatelnou sklíčeností a vypadal u toho jako to nejsmutnější a nejroztomilejší štěně, jaké jsem kdy viděla. Tohle na mě uměl vždycky dobře nahrát…

„Bez tebe to nezvládám. Prostě to nedávám. S každým dalším dnem je to těžší a těžší,“ svěřil se mi s takovým beznadějným výrazem, který věrně odrážel stav jeho nitra. Působilo to na mě s téměř okamžitým a stoprocentním účinkem, že jsem měla sto chutí si ho schovat do svého náručí a utěšovat ho jako malé dítě.

„Víš, že se kdykoliv můžeš vrátit do tý léčebny, že jo?“ připomněla jsem mu dobromyslně, a když jsem si vybavila tu jistou etapu, kdy Andy čelil závislosti na drogách, ze které jsem ho donutila se vyléčit, udělalo se mi z toho regulérně nevolno. Byly to vážně těžké časy. Jak pro mě, tak hlavně pro Andyho, a vůbec bych nechtěla, aby si tím vším procházel znovu. Odvykačkou a detoxikací., což bylo tehdy opravdové peklo.

„Nejsou to jen ty drogy! Já bez tebe neumím žít, chápeš to? A ani to nechci,“ srozuměl mě se svým náhledem na celou tuhle situaci, z čehož se mi úplně sevřelo hrdlo. Ta úporná bolest z toho všeho z něj přímo vystupovala a pomalu se přelévala i do mě. A když se Andy opřel lokty o svá kolena a jeho hlava mu padla do dlaní, tak mě nakrátko v očích zaštípaly lítostivé slzy. Nesl to daleko hůř, než se původně mohlo zdát.

„Tohle neříkej, Andy,“ přikázala jsem mu skutečně významně a jeho zarmoucenou tvář jsem si převzala do své péče, abych mu ji taky omyla. Andy na mě poněkud zmateně zamrkal, protože to ode mě nečekal a vzhlédnul ke mně značně tázavě až s určitým očekáváním, jestli ho nezprostím těch jeho muk. „Předtím než jsme se potkali, tak jsi to taky zvládal a zvládneš to zas,“ vyřkla jsem s neochvějnou jistotou a pustila jsem se do utírání jeho obličeje, na jehož čele měl studený pot. Velice jemně a pečlivě jsem mu otírala obličej a on ze mě přitom nespustil ani na vteřinu svoje unavené oči, které občas spokojeně přivřel.

„Odpusť mi to, prosím. Já toho fakticky strašně lituju, že jsem to všechno tak kolosálně posral. Nic z tohohle jsem vážně nechtěl,“ zaúpěl absolutně zdrcený vším tím, co se na něj během pár dnů neočekávaně sesypalo. Působil jako ztracené, zraněné štěně, které žadonilo o něčí slitování nad svým bídným osudem.

„Já vím a věřím ti to, Andy. A už jsem ti to odpustila,“ upokojila jsem alespoň část jeho provinění, které vůči mně bezesporu pociťoval a které ho evidentně sžíralo zaživa. Popravdě řečeno to sice nebyla úplná pravda, ale zároveň jsem vůči němu již nevnímala všechny ty negativní emoce, se kterými jsem se potýkala těsně po tom incidentu. Vtom mi pohotově chytil obě ruce za zápěstí, ale s co největší možnou obezřetností a lehkostí, aby mi tím nijak neublížil. Nejprve jsem se toho jeho ukvapeného pohybu zalekla, až to se mnou cuklo a upustila jsem tu mokrou utěrku, ale ve finále mi jeho dotek ani nikterak nevadil. Bylo to skoro jako dřív, ale přitom se něco dost zásadně změnilo.

„Tak se ke mně vrať, Issie. Vrať se domů!“ žadonil po mně úporně a palci mi přitom docela silně přejížděl přes vnitřní část dlaní až k zápěstí, což nemělo daleko k takové masáži a což jsem měla hrozně ráda, jak velmi dobře věděl. 

„To ale nejde. Já nemůžu, Andy,“ zklamala jsem znovu veškeré jeho naděje, jejichž zhroucení jsem přihlížela v podobě zaskočeného ustrnutí jednak v jeho pohybech ruky, ale také snad i dechu. Jakmile si to v hlavě celé zopakoval, tak mě hned nato raději pustil.

„Já vím, že mě pořád ještě miluješ i potom, co jsem ti provedl. Ještě to můžeme spravit. Já to všechno napravím, Iso, uvidíš! Dej mi ještě jednu šanci, prosím,“ odmítl se s tím přemlouváním vzdát a zkoušel to s opravdu neprůstřelnými argumenty. Ačkoliv jsem mu ještě naplno neodpustila, ačkoliv jsem tvrdila, že ano, tak jsem ho zároveň ani nepřestala milovat. Nešlo to zas tak snadno, jak by asi po tom všem mělo. Celý můj život v kostce…

„Andy, ne. Přestaň s tím. Tohle mi nedělej. Jednou je konec, tak je prostě konec… Já jsem teď s Jaredem, rozumíš? Nezlob se, ale musím jít už zpátky za bar. Stejně už to stačilo…“ Rozhodla jsem se s Andym tuhle opakující se debatu ukončit, protože její eskalace nevedla k žádným rozumným závěrům. Andyho to ale totálně rozdrtilo, že se mu vteřinu na to oči naplnily po okraj útrpnými slzami. Mohlo za to pravděpodobně to moje přehnané doznání o tom, že jsem ve vztahu s Jaredem, což sice nebylo ryzí faktum, ale možná to byl jediný podnět, díky němuž by Andy ustal s tím svým nekonečným umlouváním.

„Já jsem to věděl,“ pronesl v záchvatu lkaní, které se ho zmocňovalo stále hutněji.

„Promiň, Andy,“ pípla jsem sotva slyšitelně, což asi zaregistrovat nemohl, poněvadž se Andy regulérně rozbrečel takovými hlasitými vzlyky, které mu stáhly obličej do mučivé grimasy, která mě samotnou při pohledu na něj fyzicky bolela. Takhle ho vidět bylo neskutečně náročné. Raději jsem přistoupila ke zbabělému úprku, abych dál hloupě nepřihlížela té jeho nebetyčné agónii a nechala mu nějaký prostor pro sebe. Žádný chlap nemá rád, když žena sleduje jeho slabost, natož v takovéhle citlivé formě.

Jenom co jsem za barem vystřídala Emily se slovy díků, mě nevítaně přepadl Ashley. Zrovna on byl právě v tuhle chvíli tím jediným člověkem na téhle planetě, na kterého jsem neměla ani špetku nálady. Proto jsem mohla akorát doufat, že si pro mě nepřichystal nic důležitého.

„Čau, Inesso. Hele, měl bych pro tebe další kšeft. Svlíkačka na rozlučce se svobodou, co na to říkáš?“ vybalil na mě nabídku práce, kterou jsem v podstatě vnímala jedním uchem tam a druhým to šlo zase hned ven. Netrpělivě mě pozoroval, zatímco vyčkával na mou definitivní odpověď.

„Hmm, já nevím, Ashley,“ zamumlala jsem jaksi nezúčastněně, poněvadž jsem před očima měla stále tu Andyho tvář zkřivenou těmi ublíženými nářky.

„No tak se rozmysli. Je to za obvyklou cenu a ta chlastačka má být už tenhle víkend, takže to celkem spěchá. Buď ber, anebo nech být,“ poskytl mi další základní informace a nad mou nerozvážností pouze ostentativně protočil panenky.

„Tak fajn, beru to,“ vynesla jsem svůj rozsudek pod jistým nátlakem, ale jestliže to znamenalo, že se tak Ashleyho zbavím, brala jsem to všemi deseti. On se více neobtěžoval se mnou ztrácet svůj drahocenný čas, pouze zvednul nahoru palec na znamení souhlasu a zase pádil o dům dál. A já si hnedka potom hluboce oddechla, protože tohle byla dvojitá dávka psychicky vyčerpávajících situací. Dneska už potřebuju akorát dvojitou dávku relaxu, nic víc. 

Díky, díky, díky všem! 

A největší poděkování si opět zaslouží Flu, Maya a Jane, jejichž milé komentáře mě týden, co týden neuvěřitelně těší a také si Vašich názorů nesmírně vážím, dámy!! :) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Goodbye Agony 15. kapitola: