OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » English Gentleman - 25. kapitola

26.09.2026 (15:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 23×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Den sedmý – Společné chvíle

Vzbudil jsem se někdy k časnému ránu, když se do ložnice dobývaly první sluneční paprsky. Ležel jsem čelem k Elise, která stále spokojeně oddychovala, svou krásnou tvář měla naprosto klidnou. Nohy a ruce jsme si během noci do sebe nějak vzájemně vpletli, abychom si byli co nejblíž. I když jsem toho příliš nenaspal, protože se Elisa projevila jako velmi vytrvalá a náruživá milenka a já se snažil ze všech sil s ní držet krok, připadal jsem si plný energie jako už dlouho ne. Přitom jsem vnímal, že celé moje tělo je příjemně utahané. Dnešní den bych nejraději zůstal v peřinách a jen lenošil.

Z mých pošetilých představ mě ovšem vytrhl můj čtyřnohý parťák, kterého jsem včera stihl vyvenčit těsně po večeři. Právě se dobýval na dveře pokoje, jako by vycítil, že jsem sotva před pár vteřinami procitl. Se vší něžností a opatrností jsem se pokusil vymotat ten lidský gordický uzel, ale jakmile Elisa roztrpčeně zabručela, bylo jisté, že jsem ji nechtěně probudil. Nejdřív rozlepila jedno víčko a záhy i to druhé. Byla naprosto k zulíbání.

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit… Musím jít s Bobbym ven,“ omluvil jsem se jí namísto pozdravu a ona se nepatrně zamračila. Nejspíš to byla spíš reakce na to Bobbyho neúnavné škrábání na dveře.

„Fajn, fajn, tak běž… ale pak se vrať zpátky ke mně, hm?“ vybídla mě, zatímco se jí oči zase pozvolna zavíraly. Než jsem vylezl z úžasně vyhřáté postele ven, natáhl jsem se k ní, abych ji jen tak letmo políbil. Do ni jako by tím sladkým polibkem uhodil blesk, protože mě chytila za krk a přitáhla si mě k sobě o kousek blíž, aby ten polibek o něco prohloubila. Kdyby se na mě Bobby nervózně nerozštěkal, podlehl bych jejímu svádění bez námitek.

„Hned jsem tady,“ slíbil jsem jí, když jsem se od ní s jistým přemáháním odtáhl. Dost mi to ulehčila tím, když ode mě odvrátila obličej s nezbedným úsměvem a částečně se schovala pod deku. Natáhl jsem na sebe župan a vyšel jsem z pokoje na chodbu, kde na mě Bobby radostí ihned skočil. Vrtěl se a smál se na mě tím svým typickým psím způsobem, takže jsem se s ním nejprve pořádně pozdravil. Nakonec jsem s ním vydržel venku dobrých deset minut.

„Přesně takhle jsem si naše první společný ráno představovala,“ pochvalovala si notně škádlivě, když s sebou tentokrát praštila do peřin Elisa poté, co jsme se znovu pomilovali. Velmi pomalu, tak jak se to k nedělnímu ránu sluší a patří. Jeden druhého jsme se prozatím nemohli nabažit. Položila si hlavu na můj hrudník, který se mi stále ukvapeně zvedal a zase klesal a paži si položila přes moje břicho. Já jsem ji objal paží kolem ramen, až jsem ucítil slabou kokosovou vůni jejích kaštanově hnědých vlasů.

„Taky se mi líbilo,“ uznal jsem zcela nezištně se stále poněkud zastřeným hlasem a vlípnul jsem ji letmou pusu na čelo, když ke mně se škádlivým úsměvem vzhlédla.

„No ještě aby ne,“ pronesla s tlumeným smíchem, kterým mi ovívala zpocenou kůži na krku, a ještě mě nepatrně dloubla někde mezi žebra svým ukazováčkem. Chtě nechtě jsem pod jejím prstem s tím dlouhým nehtem uhnul, což ji ihned ponouklo se do mě pustit o to víc. Neudržel jsem se a regulérně jsem se rozchechtal, zatímco ona mě lechtala. Jako by nám bylo oběma patnáct. Ale… nějakým způsobem nás to zase o něco sbližovalo. Bouralo to další drobné bariéry mezi námi.

„Ale proboha, teď už mě nech vydechnout, ženská… Za chvíli se ani nepostavím na nohy,“ houkl jsem na ni, když už jsem to její popichování nemohl vydržet a raději jsem ji chytil za tu neposednou ruku. Propletl jsem si s ní navzájem prsty, aby mě jimi přestala mučit, a tak se zaměstnala aspoň tím, že začala kroužit bříškem palce všude, kam jím dosáhla.

„Však já tvoje nohy k ničemu nepotřebuju,“ poznamenala zcela otevřeně s nepatrně podrážděnou vráskou mezi obočím, a pak se na mě škodolibě zašklebila. Tím vším mě akorát znovu rozesmála.

„Ty jsi neskutečná!“ zhodnotil jsem užasle a vrtěl jsem nad ní záměrně ostentativně hlavou.

„To i ty, zlato,“ opáčila pohotově a v očích ji viditelně zajiskřilo. Vtom jsem se trochu zarazil, když jsem si v uvědomil, jak mě důvěrně a láskyplně oslovila. Tak to pozor! Tohle začíná nabírat dost závratných rozměrů…

„Jak že si mi to řekla?“ šeptl jsem nevěřícně a nepatrně jsem se vytáhl do sedu, abych na ni lépe viděl.

„Hmm... je to… moc brzy? Vadí ti to?“ polekala se, když na mě vytřeštila oči. Všechno to uvolnění a pobavení okamžitě zmizelo z její tváře pryč. Jako by najednou zašlo slunce a svět kolem zešedl.

„Ne, to vůbec, jen… mi to alespoň ještě jednou zopakuj, prosím,“ požádal jsem ji, jakmile jsem upokojil její viditelné rozrušení. Chvilku na mě nejistě mrkala, přičemž jsem se na ni povzbudivě uculil. Nemohl jsem se vynadívat do jejího překrásného obličeje, ve kterém se zrcadlily všechny ty opojné emoce, které jsem cítil i já sám. Zamilovával jsem se do ní, už jsem to nemohl dál popírat ani nijak potlačovat…

„To, že si neskutečný anebo že si zlato?“ nadhodila rozpustile a její tón se táhl sladce jako med. Povšiml jsem se, že se ji líce přitom stydlivě začervenaly, což mi připadalo absolutně neodolatelné. Vzápětí mi nasázela několik drobných pusinek na hrudník, aby rozptýlila sebe i mně od té neobvykle intimní chvilky, ačkoliv jsme se tuhle noc několikrát milovali. A taky si zatraceně dobře zašukali. Úplně jsem zapomněl, jak mi proklatě moc vlastně sex chyběl…

„Bože, kdybych už nezmíral hlady, tak bych si dal klidně ještě říct…“ zavrčel jsem jako nadržený zvíře, jenomže ta ženská se mnou dělala neskutečný divy. Nicméně to, jak mi za tu dobu, co jsme si vzájemně užívali jeden druhého, šíleně vyhládlo, bylo taky dost nelidský, a proto jsem to už nemínil odkládat. Teď jsem potřeboval ukojit zase trochu jiné potřeby...

„Snídaně do postele?“ navrhla mi s obočím vyzývavě povytaženým o něco výš a v ten moment bych ji snesl nejraději i modré z nebe.

„Měli bychom z té postele dneska taky vylézt,“ podotkl jsem významně, poněvadž jsme na tomhle místě uvízli na nemalé množství hodin. A bohužel nám jich už do konce našeho společného času už moc nezbývalo…

„Samozřejmě, slíbil si mi přece tu prohlídku farmy, ale… až o něco později, jo?…“ připomněla mi můj slib, ale současně mě poprosila, ať zatím nikam nespěcháme.

„Jak si přeješ,“ vyšel jsem ji s maximální ochotou vstříc, za což jsem si od ní vysloužil vděčný úsměv a vřelý polibek na ústa. Nedalo mi to, abych ho o něco neprohloubil. Pořád jsem ji neměl ani zdaleka dost. A ona se tomu vůbec nijak nebránila.

* * *

„Kde máš montérky, gumáky a slamák na hlavu?“ utahovala si ze mě Elisa naprosto nepokrytě, když jsem se vrátil z koupelny a provokativně se na mě šklebila. Sama si na sebe natáhla tu samou sportovní soupravu, kterou si na sebe vzala i na začátku týdne. Asi nikdy ze vzpomínek nevymažu ten moment, kdy na ni Bobby nečekaně skočil a ona zahučela rovnou tím svým pěkným zadečkem do kaluže. Dle jejího nasupeného výrazu jsem čekal mnohem bouřlivější reakci, ale nakonec se asi raději sebrala a zmizela do bezpečí, kde ji můj pes nemohl terorizovat. Za ten týden ale udělala veliký pokrok, protože Bobbyho nejen tolerovala, ale celkem si ho i oblíbila.

„Ta tvoje sexy sportovní souprava taky není mezi hospodářskými zvířaty úplně praktická,“ otočil jsem pohotově a náležitě kriticky jsem pozvedl obočí.

„Ale na pouhou exkurzi po farmě zcela dostačující,“ namítla s kategorickým přesvědčením. „Je to podle tebe sexy, jo?“ přeptala se škádlivě a zjevně z tváře nedokázala vymazat ten svůj lišácký potutelný úsměv. Sám jsem měl od toho permanentně přilepeného úsměvu koutky úst pomalu rozpraskané do krve. Ale ten příval endorfinů byl absolutně bezkonkurenční.

„Jak na pouhou exkurzi? Se spolumajitelem farmy? To ses teda šeredně spletla, slečinko,“ vyvedl jsem ji z toho fatálního omylu se silným pocitem zadostiučinění. Ona opět viditelně znejistěla a silně se na mě zamračila.

„To jako že mám někde kydat stáje? Já jsem skrz na skrz městská holka, Tome!“ zaúpěla bezradně a doteď její ďábelské ohníčky v jejích tmavých očích rezignovaně pohasly. Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál na celé kolo, když jsem přihlížel jejímu slabému odporu, když mě zřejmě nechtěla poslat na přímo do háje.

„Já tady taky nejsem herec a zpěvák a to všechno okolo… Jsem jenom Tom,“ přiznal jsem trochu neochotně, jelikož jsem zničehonic zabrousil k poněkud citlivému tématu. Elisa si toho ihned intuitivně povšimla.

„Ale nejsi ani farmář Tom, nemáš montérky, gumáky nebo slamák!“ obrátila to bleskově v žert, který odlehčil lehce uzemněnou atmosféru, ale který podala jako nevyhnutelnou výzvu. Oči už jí opět podloudně plály a zavrtávaly se mi nekompromisně pod kůži. Něco za něco, potvůrka šikovná.

„Jestli já, tak ty taky,“ vyjednával jsem se stejně neústupným odhodláním. „Asi bys měla vědět, jak to tady chodí, ne?“ vytasil jsem se s dalším argumentem, který ji evidentně úplně odzbrojil, jelikož na mě tak vážně pohlédla a několikrát naprázdno otevřela svá přesladká ústa. Potom chvíli bojovala s dalším ze svých oslňujících úsměvů, a k mé mému štěstí prohrála.

„Máte tady nějaký náhradní holínky?“ vzdala se záhy, když ji úzká ramena o něco klesla níž.

„Divila by ses, kolik lidí si na agro pobyt zapomene vzít něco tak nepostradatelného, jako jsou holínky nebo jiná obuv, která vydrží zdejší podmínky,“ zmínil jsem trochu kousavě, jelikož někteří návštěvníci vynechali takové základní vybavení, protože je ani nenapadlo si něco jako holínky vzít. Koho by to napadlo, že když zaprší, tak se může udělat něco jako bláto, že?

„Kdybych to věděla dopředu, že mě vezmeš sem, tak se na to připravím líp!“ zabručela mírně roztrpčeně a já několika krátkými kroky přišel až k ní.

„Příště už tu budeš mít svoje vlastní holínky,“ slíbil jsem jí smířlivě a znovu jsem ji svým odvážlivým výrokem připravil o řeč. Akorát na mě oněměle zírala, a tak jsem ji vzal okolo pasu, zatímco ona mi položila dlaně nejprve na lokty a pak jimi vyjela až na ramena.

„Příště?“ šeptla takovým kolísavým hlasem, který dokonale odrážel její vnitřní pohnutí. Zdála se mi dojatá.

„Když budeš chtít… kdykoliv,“ přitakal jsem důrazně, zatímco jsem ji jemně hladil na zádech.

„To bych moc ráda,“ pípla nesměle a s výrazným leskem v očích, který se snažila zahnat zběsilým mrkáním.

„Já taky,“ přisvědčil jsem okamžitě, načež se ke mně natáhla, aby mě políbila. Dlouze a vřele. Potom ještě několik vteřin zůstala v mém objetí, s hlavou opřenou o můj hrudník, přičemž mě tak pevně svírala v náruči jako by mě nikdy nechtěla pustit. Nechal jsem ji tak dlouho, jak potřebovala. Sám jsem si ten krásný okamžik plnými doušky užíval a snažil jsem se nemyslet na to, že Elisa brzy zmizí za velkou louží. Bože, jak to jen zvládnu?! Na její téměř nepřetržitou přítomnost jsem si velmi snadno zvykl… A na její teplo, tělo, polibky, doteky ještě snadněji…

Vyšli jsme s Elisou bok po boku ze stájí, kde jsme koním alespoň připravili granule na večerní krmení. To bylo maximum, na co si El troufla. Z koní měla dle svých slov nepřekonatelný respekt, za mě spíš neovladatelný strach, takže se k nim ani nepřiblížila. I kdybychom měli víc času, asi by se mi nepovedlo ji přemluvit k vyjížďce. Nechtěla si žádného koně ani pohladit, což mě vzhledem k jejímu vztahu ke psům ani nepřekvapilo. Za to se do mě strefovala kvůli tomu, že se před odjezdem bude muset pod vodou pořádně celá vydrhnout, aby ze sebe ten smrad nějak dostala pryč.

Pozvolna se zastavila a zpříma se na mě podívala. Ihned jsem poznal, že se jí něco honí hlavou. Občas se ztratila ve svých myšlenkách i během té mé důkladné prohlídky, kdy jsem ji snad ukázal úplně všechno, co za to stálo. Mlčky jsem ji pohled opětoval, zatímco ona mezitím hledala vhodná slova.

„Jak si to myslel, když si řekl, že tady seš prostě jen Tom?“ vytasila se nakonec s jedním z těch svých zvídavých dotazů. Bezelstně na mě mrkala zpod závoje svých tmavých řas, aby ze mě nenuceně vydolovala i odpověď.

„Jednak tady nemám všude za zády bulvární fotografy, což je neskutečná úleva. Sousedy nijak zvlášť nezajímá, když se někde objevím. Baví se se mnou jako s kýmkoliv jiným, ačkoli sem tam nadhodí, že mě viděli v televizi v nějakém filmu. Hodně místních mě zná už od dětských let, jsem tak nějak součástí téhle komunity. Sám ty lidi znám jejich jmény, znám jejich životní příběhy. Tady nejsem žádná celebrita, ale úplně normální chlap. Můžu tu být vlastně sám s sebou. Cítím se tu úplně svobodný a čas od času tenhle víceméně anonymní život nutně potřebuju,“ vysvětlil jsem ji co nejpřesněji, poněvadž jsem neměl žádný důvod ji cokoliv zastírat. Dívala se na mě zkoumavým pohledem a na čele se jí objevilo několik starostlivých vlnek.

„Štve tě, že seš slavnej?“ přeptala se zadumaně.

„Někdy ano,“ přiznal jsem otevřeně a ironicky jsem se ušklíbl. Přitom se mi ulevilo jen tím, že jsem tenhle paradoxní fakt vyslovil nahlas. Bylo to něco, co mě svým způsobem někdy zevnitř užíralo. Někdy mě to unavovalo na tolik, že jsem si přál, abych mohl někam zmizet. Současně jsem ale svůj život a svou práci zbožňoval, akorát jsem si od něj sem tam musel vzít volno.

„Asi není velkým překvapením, že to říká víc slavných. Přitom vám tolik lidí závidí ten váš relativně pohádkovej život,“ zmínila pobaveně, ale podle jejího soucitného výrazu jsem vyvodil, že si velmi dobře uvědomuje veškerá úskalí toho mít světově známou tvář.

„Nechci znít jakkoliv nevděčně, všechno má své pro a proti. Navíc jsem si tuhle profesi vybral zcela dobrovolně a ani za nic bych ji nevyměnil. Ale když jsem tady, tak si to vážně ohromně užívám…“ reagoval jsem na její poznámku, kdy jsem se ale již znovu vyvaroval tomu, abych si stěžoval. Spoustě lidem se vedlo mnohem hůř než mně. „Nakonec jde stejně především o to, aby byl člověk zdravý, obklopoval se dobrými lidi, měl střechu nad hlavou a něco do žaludku… A pak má mnohem víc, než dost velká část světové populace. Mít tu výsadu živit se svým největším koníčkem je už neskutečný nadstandard,“ zakončil jsem tohle téma, protože tahle má argumentace se jednoduše dala těžko něčím dalším přebít. Elisa na mě hleděla s takovým zadumaným výrazem, jak o tom stále v duchu přemítala.

„Kde pořád bereš tolik pozitivity v tomhle šíleným světě? Jak si zvládáš udržovat pořád takový nadhled? Proč se nenimráš ve svých problémech tak jako drtivá většina ostatní?“ zahrnula mě několika otázkami, kterými vyloženě prosakovala nevěřícná fascinace. Dál na mě zírala s několika nechápavými vráskami mezi obočím.

„Právě teď je mi doopravdy moc dobře… A to i díky tobě, El,“ shrnul jsem prostě a neubránil jsem se přihlouplému úsměvu. Tmavé oči se jí přitom rozsvítily jako dvě žárovky.

„Mně taky, jako už dlouho ne. Ten tvůj optimismus je příšerně nakažlivý,“ přiznala rozpustile a znenadání mi obmotala ruku kolem pasu, aby se o mně mohla opřít a natáhnout se pro jednu sladkou pusu. Milerád jsem ji ji vrátil. „Snad mi vydrží dostatečně dlouho na to, abych ve Státech vyřešila rychle všechno, co potřebuju a vrátila se zpátky sem za tebou,“ vyslovila svoje frustrující obavy nahlas, ale já jsem se dokázal soustředit pouze na to, s jakou samozřejmostí řekla, že se sem vrátí. Veškeré hormony štěstí v mém těle se rozpumpovaly naplno.

„Snad se vrátíš co nejdřív,“ povzdechl jsem si sklesle, protože toho našeho odloučení jsem se děsil s každou minutou víc a víc. Právě díky té nezřízené záplavě extatických hormonů jsem očekával, že to se mnou solidně zamává.

„Jak hodně ti budu chybět?“ vyzvala mě opět s tou svou typickou škádlivostí, kterou zajisté chtěla mezi námi cíleně odlehčit čím dál hutnější ovzduší.

„To si ani nedovedeš představit,“ přistoupil jsem na její popichování.

„A tak, co kdybys mi to názorně ukázal, hm?“ vybídla mě zcela nepokrytě s evidentním dvojsmyslem, kterým mě regulérně sváděla. Aniž bych to mohl jakkoliv ovlivnit, každá jednotlivá molekula na tuhle nabídku okamžitě reagovala. To nenadálé vzrušení jsem musel na sílu potlačit, abych si zachoval alespoň zbytky racionality a příčetnosti.

„Obávám se, že bych ti pak už nedovolil nikam odjet,“ podělil jsem se jí zase se svými starostmi, které jsem sice pronesl rádoby v žertu, ale na druhou stranu jsem skutečně pochyboval o tom, že bych ji z té postele pustil ven.

„Klidně to risknu,“ opáčila pohotově a vyzývavě povytáhla obočí výš. Naprosto krutě zkoušela moje ovládání a já ze všech zbylých sil, které ze mě ještě v posteli nevymáčkla, bojoval s příšerným nutkáním ji s radostí podlehnout. Z tohohle víkendu přijedu domů výjimečně zřízený jako nikdy. Nikoliv odpočatý jako obvykle.

„Bože můj, ženská! Ty mě chceš fakt zničit!“ vzkřikl jsem na oko pobouřeně, ale zcela reálně jsem přemítal nad tím, že si jí přehodím přes rameno a praštím s ní do sena, kde si ji nevybíravě vezmu.

„No to rozhodně ne. Jen si chci pojistit, abys během mý nepřítomnosti neměl sílu se na jinou ženskou ani podívat,“ uvedla na pravou míru, čímž mě nemálo pobavila. S ní v náručí jsem se hlasitě rozesmál a ona se ke mně vzápětí přidala.

„Tak toho se vůbec nemusíš obávat. Raději si počkám na to, až se sem vrátíš a ukážeš mi, jak moc jsem ti během mé nepřítomnosti scházel já,“ podařilo se mi duchapřítomně otočit její argumenty vůči ní samotné, za což mě obdařila notně pobouřeným pohledem.

„Proboha, to zní jak by byl náš vztah jenom o sexu!“ podotkla rádoby pohoršeně, ačkoli v posteli dělala takové věci, za které by se měla rozhodně cítit pohoršeně. Nejspíš jsem zatím nespal s žádnou ženou, která by si sex tak moc užívala jako ona.

„Ovšem je to fakt, že od jeho oficiálního začátku jsme skoro neopustili postel,“ upozornil jsem ji veskrze věcně, ale i tak se na mě podívala poměrně šokovaně. Oči se jí nebezpečně zablýskly.

„To protože nám zbejvá tak zatraceně málo času a protože jsme se dali dohromady teprve včera!“ zaúpěla frustrovaně a zlehka se mnou zacloumala.

„Ne, ne… teprve nás čeká nekonečně mnoho času,“ opáčil jsem klidným tónem, načež ona celá jako by v mém náručí zvláčněla. Neudržel jsem se a vtiskl ji láskyplný polibek na čelo. Potom se na mě ale podívala tak srdceryvně, že mi záhy došlo, že se s největší pravděpodobností znovu vrátíme k vážnějšímu rozhovoru.

„Ráda bych tě o něco požádala, Tome,“ nakousla váhavě a mírně se ode mě odtáhla. Nenechal jsem ji ale vzdálit se příliš, chtěl jsem si její vřelou blízkost užít na maximum dokud to půjde.

„Co se děje, El?“ polekal jsem se té změny, ke které se sice již chvíli schylovalo, ale stejně mě tím docela zarazila. Ona se na mě ale zlehka pousmála, takže jsem ten úlek urychleně spolkl.

„Jen že… nebudeme se nijak přehnaně loučit, ano? J-já… prostě odjedu na letiště a za pár dní zase přiletím,“ ubezpečovala se s takovou dychtivostí a já nenašel jediný důvod proč ji v tom nevyhovět. Zřejmě i pro mě bude mnohem lepší z toho nedělat žádnou velkou záležitost.

„Tak… dobře… Jak si přeješ,“ přitakal jsem téměř bezmyšlenkovitě, když na mě upírala ty svoje velké oči jako vystrašená laň. „Ale na to letiště bych tě rád odvezl... jestli dovolíš,“ nabídl jsem ji zdvořile, částečně i z praktického hlediska, jelikož jsem měl Heathrow beztak v podstatě po cestě.

„Díky ti, zlato,“ přijala moji nabídku s očividným potěšením a mírně se pousmála.

„Není za co,“ odvětil jsem automaticky a ten úsměv ji ihned vrátil.

„Ale je… rozhodně je,“ stála si za svým důrazně a neoblomně, a stejně tak se mi dívala i zpříma do očí. Poté se zvedla na špičky, aby mě mohla dlouze políbit. Vřele, vděčně a zamilovaně. Kdyby mi už neřekla předtím, co ke mně cítí, tak z tohohle polibku bych to zaručeně poznal… 

 Čauky mňauky všem! Další poklidná a roztomilá kapitola za námi, zase o krůček blíž ke zlomovému průseru. V dalším díle už to bude poměrně nasnadě, tady ještě můžete hádat a popustit uzdu svojí fantazii, co by tak mohlo zapříčinit, že ti dva půjdou zase hezky od sebe. :)) 

Do další kapitolky se mi opět opatrujte, užívejte si a moc a moc všem svým báječným čtenářům, že to se mnou a s těmi dvěma doteď nevzdali. Jste fakticky skvělí!!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek English Gentleman - 25. kapitola: