OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » English Gentleman - 26. kapitola

27.09.2026 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 16×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Den sedmý – Nečekaná překvapení

Tom

Rozloučit se s ní a nechat ji odejít pro mě bylo rozhodně těžší, než jsem si naivně myslel. Potom, co jsme se v autě horečně dolíbali a co na rozloučenou pohladila Bobbyho sedícího na zadní sedačce, jsem pomohl Elise vzít si z kufru její obří zavazadlo. Pak už neoblomně trvala na tom, že dovnitř chce jít sama. Tvářila se přitom vážně, sotva dala najevo nějakou emoci, ale v jejích očích jsem viděl naprosto zřetelně, že je to pro ni stejně náročné jako pro mě. Dokud se za ní nezatáhly skleněné dveře, tak jsem zůstal sedět v autě a sledoval, jak se ode mě neúprosně vzdaluje. Ani jednou nezaváhala, nezpomalila. Současně s tím, jak mi zmizela z očí, se uvnitř mě všechno tak podivně svíralo. Ramena mi ztěžkla a hmatatelně jsem vnímal její nepřítomnost. Pár minut poté mi začala jednoduše scházet. Poslední týden jsem měl Elisu v podstatě neustále na blízku. Ale najednou byla pryč. A kdo ví, kdy se vrátí…

Se staženými útrobami a pohaslým srdcem jsem odjel domů. Snažil jsem se soustředit na to, co dalšího mě díky mému pracovnímu vytížení čeká a co by mě za běžných okolností dovedlo spolehlivě rozptýlit. Jenže tak krátce po našem rozloučení jsem se prostě nedokázal soustředit na nic jiného, než že se jí nemůžu dotknout, že neuslyším její hlas nebo neucítím teplo jejího těla. Tohle byly sice fakt mizerné pocity, ale za ty krátké šťastné chvíle to nepochybně stálo.

Přesto se moje myšlenky stále stáčely zpátky k tomu, co Elisu čeká, až doletí do Států a jak to tady bez ní vydržím do té doby, než se vrátí zpět. Nakonec jsem ovšem vždycky skončil u odhodlaného plánu vrátit svůj život do pevně zajetých kolejí, což mě dozajista uklidní. Máloco má tolik uklidňující účinky jako stereotyp.

Abych nějak přežil dnešní den a nezacyklil se v malomyslných pocitech, zavolal jsem sestře, jestli bych se k nim po zbytek neděle nemohl přidat. Naštěstí chtěla vzít synovce do zoo a další pár očí navíc nadšeně uvítala. Já jsem si díky tomu oddechl, že mě nečeká frustrující odpoledne v osamění. Když mi ale za zády do ucha hlasitě zaštěkal můj věrný přítel Bobby, došlo mi, že bychom to klidně zvládli spolu i jen my dva. Kdybych ho vytáhl do Hyde Parku na běžecký okruh, určitě by skákal samou radostí metr do vzduchu a já bych stejně tak dobře zahnal ten splín. Tak jindy…

Elisa

Seděla jsem v baru na letišti a popíjela svůj třetí drink. Nebo čtvrtý? Kdo by to počítal? Svoje předimenzované zavazadlo jsem dávno odbavila a do odletu mi zbývala necelá půl hodinka. Čím víc se to ovšem blížilo, tím hůř jsem se cítila. Absolutně nikam se mi nechtělo. Možná že šlo o moji prachobyčejnou zbabělost, protože jsem se na návrat do NYC ani v nejmenším netěšila. Myšlenky na to, co mě čeká, ve mně vyvolávaly akorát tak nervozitu a nechuť. Ale co mě uvnitř drtilo podstatně víc, bylo odloučení od Toma. Příšerně mi chyběl.

Vůbec by mě nenapadlo, jak moc jsem si na něj během pouhého jednoho týdne zvykla. A po posledních dvou dnech obzvlášť. Pořád jsem ho měla plnou hlavu a před očima se mi neustále míhaly naše společné okamžiky. Snažila jsem se odvést svoji pozornost tím, že jsem horečně scrollovala na internetu, ale nakonec jsem se vždycky přistihla u toho, jak vzpomínám na Toma. Na ty jeho nebesky modré oči, které doslova zářily. Úzké rty, které dokázaly vykouzlit ten nejhezčí úsměv a chutnaly tak sladce. A to zatraceně sexy tělo, které dovedlo s tím mým dělat naprosté divy. Měla jsem po něm regulérní absťák. Nejen po jeho těle! Samozřejmě že po celém Tomovi… A to na tom bylo to nejšílenější. Byla jsem z něj naprosto hotová…

V tom mi začal telefon v dlani divoce vibrovat a na displeji se objevilo jméno mé dočasné britské asistentky. Dokonce zvolila videohovor. Ne že bych snad měla chuť s ní mluvit, ale nejspíš mi volala kvůli něčemu pracovnímu, a tak jsem záhy hovor přijala.

„Danielle! Čemu vděčím za to, že ses mi rozhodla zavolat?“ zvolala jsem s trochu přehnaným nadšením a přiměla jsem se k jakémusi úsměšku.

„Ahoj, Eliso… Posílala jsem ti včera večer ty podklady, co si po mně chtěla, ale nedostala jsem od tebe doteď žádnou zpětnou vazbu. Tak volám, jestli je všechno v pořádku?“ starala se a tvářila se u toho trochu vyplašeně. Zjevně mi volala z pohodlí svého domova, jelikož nebyla ani trochu nalíčená a na očích jí seděly brýle s velikými zlatými obroučkami, což ji dodávalo takový protivně intelektuálský vzhled.

„No jo! Já na to úplně zapomněla, měla jsem podstatně lepší věci na práci. Ale fakt - díky ti za to, že si to dala dohromady! Ušetřila si mi tím spoustu času,“ ocenila jsem její maximální nasazení, které víceméně podávala po celý týden. To se ji muselo nechat. Spíš jsem ji posílala já pryč, abych se jí zbavila a mohla být tak s Tomem co nejvíc sama. A hle! Jak se to vyplatilo…

„Jistě, není za co. Mně ta práce vážně moc baví,“ reagovala na moje ocenění celkem vlažně, asi typicky po anglicku. „A tak už si zase ve Státech?“ rozvázala najednou další konverzaci, což jsem úplně nečekala.

„Zrovna jsem na letišti. Ale hodlám se co nejdřív vrátit zpátky,“ informovala jsem ji s takovým výmluvným tónem hlasu, který jednoznačně sděloval, že se za tím skrývá něco významného. Danielle se nato mírně zarazila a její jinak hladké čelo se všelijak rozvlnilo pod náporem zadumaných vrásek.

„Jak to? Kvůli tomu článku? Něco nevyšlo?“ zahrnula mě několika zvídavými dotazy.

„Ne, ne… Něco naopak vyšlo,“ kontrovala jsem pobaveně a myslí mi prolétlo několik krátkých útržků z naší společné noci. Neubránila jsem se přihlouplému úsměvu, který jsem nějak nemohla smazat z tváře. Nemohla jsem si pomoct a prostě jsem ji musela neustále popichovat. Nedalo mi to. Vlastně bych ji nejraději všechno vyklopila. Jednak abych se jí pochlubila a taky abych ji dokázala, že mi ta naše nevyslovená sázka vyšla. Ach jo…

„Jako že… s Tomem?“ otázala se mě nesměle a nejistě těkala očima sem a tam. Tak když už se mě takhle sama od sebe ptá, proč bych ji to koneckonců neměla říct, že?

„Jo, přesně tak. S Tomem jsme totiž teď spolu,“ oznámila jsem ji stručně a pozorně jsem sledovala, jak se bude tvářit. Obočí jí nejdřív prudce vyskočilo vysoko nad nadočnicový oblouk a spodní čelist ji viditelně spadla níž. V nevěřícném gestu se celá napřímila, ale záhy nato se nakrátko zachmuřila.

„Spolu? Jako že… jste vy dva pár?“ přeptala se nechápavě a několikrát zmateně zamrkala krátkými řasami.

„No jo! Taky tomu vůbec nemůžu uvěřit, ale sakra ano! Od včerejška chodím s Tomem Hiddlestonem!“ zvolala jsem rozjařeně a až pak jsem si uvědomila, že pořád sedím na letištním baru a že je kolem mě poměrně dost lidí. Někteří se po mně otočili a většina z nich se na mě dívala jako na korunového blázna. Jenže podobně se na mě dívala i Danielle. Evidentně mi to nechtěla úplně tak věřit. To mě v záchvatu jakési potřeby dokázat pravdu, přimělo k tomu, abych vzápětí v galerii svého smartphonu našla těch několik společných fotek, co jsem stačila s Tomem pořídit. Několik z nich jsem od oka vybrala a poslala jí je jako důkaz mých slov. „No podívej se na to!“ vybídla jsem ji překotně. Na ty fotky se tvářila ještě mnohem konsternovaněji, než když jsem ji prozradila tu ožehavou novinku.

„Páni, tak to je… teda překvapení,“ okomentovala ty fotky zaraženě a připadalo mi, že se jí nějak podezřele zaleskly oči. Na jednu stranu jsem si užívala, že můžu tohle tajemství vynést na světlo světa, ale na tu druhou stranu mi bylo Danielle částečně líto vzhledem k tomu, že měla sama o Toma nějaký romantický zájem. No, její smůla, že?

„To mi povídej,“ odsouhlasila jsem ihned a nedokázala jsem se přestat přiblble culit. Když jsem o Tomovi mluvila alespoň s Danielle, měla jsem pocit, že je mi o něco blíž, ale pořád mi nesnesitelně scházel.

„A-ale… neříkala si náhodou, že se do toho nehodláš nijak citově angažovat?!“ vyrukovala na mě nezvykle ofenzivně. Tak přece jen jí to nebylo jedno!

„Fakt jsem to neplánovala, Danielle. Prostě se to stalo,“ zhodnotila jsem s laxním pokrčením ramen, jelikož předtím jsem tahle svá slova myslela skutečně vážně. Z New Yorku jsem odjížděla se zlomeným srdcem, které jsem si hodlala zahojit nanejvýš tak fyzickým potěšením, jenomže po týdnu s Tomem se to celé nějak zvrtlo. Nakonec jsem se do něj zamilovala až po uši.

„A co Marcus? K němu už nic necítíš?“ připomněla mi duchapřítomně mého bývalého přítele, ke kterému jsem už necítila, kromě odporu a zloby, absolutně nic. Marcus definitivně patřil do mý minulosti.

„K němu jsem nejspíš ani nikdy nic opravdovýho necítila. To s Tomem je… víš, nedá se to v žádným případě srovnat. Vždyť Toma znáš, on je… prostě úžasný,“ odpovídala jsem co nejvíc otevřeně na její dotazy překypující údivem a nepochopením. Bylo na ni sice znát, že ji to hodně vzalo, ale pořád se držela ze všech sil, aby nedala nic moc najevo.

„A to si ho svedla?“ vypadlo z ní podezřívavě a změřila si mě přitom velmi zvláštním pohledem. Bleskově mi z něj přejel mráz po páteři, a tak jsem se raději napila, abych ze sebe ten nepříjemný pocit spláchla.

„To jsem sice původně chtěla, ale rozhodně jsem nemusela. Věř mi, mezi náma je to vzájemný,“ ujišťovala jsem ji důrazně a opět jsem se neubránila rozpustilému výrazu, poněvadž ani jeden z nás se nemusel k ničemu přemlouvat. Z postele se ani jednomu z nás fakticky nechtělo.

„Řekl ti, že se do tebe zamiloval?“ tahala ze mě další a další důvěrné informace, které jsem ji nanejvýš ochotně svěřovala. Jednoduše jsem se o ně potřebovala s někým podělit. A kromě ní jsem vlastně neměla s kým. Smutný… Nebyla to moje kamarádka, pořád jsem ji primárně vnímala jako svoji asistentku, a nejspíš jsem s ní o tom mluvila především pro to, abych ji dala sežrat to, jak to svoji jakoukoliv šanci totálně promarnila. Toma už ji teď zcela jistě nepřenechám.

„Ne, ne, on zatím ne… Řekla jsem mu to jako první já a on mě naopak požádal, abych tady zůstala. No, chápeš to? Že je to úplně šílený a šíleně úžasný, no ne?!“ radovala jsem se téměř jako náctiletá puberťačka, což bylo strašlivě patetické, ale ve mně to všechno natolik vířilo a hořelo, že jsem to ze sebe musela nějak ventilovat ven.

„No to… asi ano. Ale hlavně to není úplně tak profesionální, nemyslíš?“ vyrukovala na mě rozhořčeně a její oči zcela překypovaly odsouzením.

„No tak, Danielle, nekaž mi to! Jsem šťastná jako snad nikdy jindy a… nemůžu přece za to, že ty ses o nic nepokusila, že ne? Na mým místě si mohla být klidně ty,“ připomněla jsem ji, co tomuhle vlastně všechno předcházelo. To ji očividně naštvalo ještě víc. A to mě svým zvráceným způsobem náramně bavilo.

„Poslyš, musím už končit, Eliso. A no… ať je to, jak je to, tak… ti to fakt přeju!“ vycedila ze sebe mezi zuby, což nepůsobilo zrovna věrohodně. „Vážně?“ zeptala jsem se váhavě.

„Samozřejmě,“ hlesla stručně a sotva znatelně se na mě usmála. „Jestli si šťastná, tak jsem ráda. Užívej si to,“ dodala vzápětí, když sama uznala, že ta jednoslovná odpověď je zoufale nedostačující. To mi ovšem bohatě stačilo, protože lekci jsem ji tímhle uštědřila víc než cennou a zajisté taky bolestivou. Nepochybuju ale o tom, že ji konečně naučí už nad ničím neváhat a vždycky si včas dojít pro to, co chce. Než ji to opět někdo vyfoukne před nosem a ona ostrouhá.

„Dobře, tak… ehm, děkuju a… měj se hezky, Danielle,“ rozloučila jsem se s ní se spokojeným úsměvem a mávla jsem na ní.

„I ty, Eliso,“ houkla tak potichu, že jsem ji sotva slyšela a pak videohovor bez dalších trapných průtahů ukončila. Nějak jsem z toho závěru rozhovoru měla prapodivný pocit, ale ten jsem snadno zahnala tím, že jsem se znovu napila sladkého alkoholického nápoje. S každou další minutou, kdy jsem od stolu sledovala na informační tabuli, jak mi pomalu vyprchává možnost ke vstupu na palubu, mě jímala větší a větší úzkost. Oddalovala jsem to tak dlouho, jak to jenom šlo. Odletět jsem prostě nechtěla. Dopila jsem svoje Daiquiri, načež ke mně ihned přiběhl všímavý číšník, který po mě neustále házel vilné pohledy. Ty jsem zcela vědomě a okázale ignorovala, což mi nebylo úplně podobný, jelikož jsem doposud snad nikdy takovým nezávazným flirtem nepohrdla. Ne s někým tolik pohledným jako byl právě tenhle pingl. No, a to taky mluvilo za vše, že? A když se mě zeptal, jestli si dám další, zcela bezmyšlenkovitě jsem mu na to přikývla. Především jsem se v ten samý moment rozhodla, že nikam neodletím. A v ten samý moment se mi tak neuvěřitelně ulevilo, že se nedalo pochybovat o tom, že to byl správný krok. Vrátit se zpátky k Tomovi. Bože, ano! Vrátím se za ním!

Objednaný drink jsem dál už neřešila, na stole jsem pod jídelní lístek zastrčila patřičný obnos peněz a vylítla jsem ze svého místa jako namydlený blesk. Až když jsem vyběhla ven před letiště, docvaklo mi, že všechny moje věci už jsou pravděpodobně naložené v podpalubí letadla, ale na ničem z toho mi nijak nezáleželo. A tohle uvědomění pro mě znamenalo další neskonalou úlevu. Po krátkém zaváhání jsem typickým gestem mávla na taxíka, který mi pohotově zastavil a jakmile jsem mu nadiktovala adresu, kterou jsem měla už vypálenou snad i v šedé kůře mozkové, s úsměvem jsem se nechala odvést k Tomovi domů.

Téměř tři hodiny jsem postávala a posedávala venku před velkým cihlovým domem. Trpělivě jsem na něj čekala s tím, že ho prostě překvapím. Telefon se mi kvůli tomu nezřízenému surfování na internetu už asi před hodinou natvrdo ybil, takže jsem ho stejně nemohla nijak kontaktovat. Když se nade mnou ovšem nebezpečně zatáhla mračna, začínala jsem ze svojí situace být vcelku rozmrzelá.

Asi po čtvrt hodině, kdy jsem beztak stačila promoknout až na kost, mě nějaký hodný Tomův soused pustil dovnitř poté, co jsem mu musela do značných detailů vysvětlit svoje nezištné záměry. Klepala jsem se zrovna zimou a pročítala si požární směrnici, když jsem zaslechla typické cvakání psích drápků o zem. Následně jsem si periferně všimla, že někdo vyšel zpoza rohu do chodby domu. Urychleně jsem se tím samým směrem natočila a konečně jsem spatřila ty dvě azurové studánky.

„Eliso?“ oslovil mě šokovaně, načež se ke mně Bobby zběsile rozběhl. „C-co tady děláš?“ zaslechla jsem ještě Tomovu vyjevenou otázku, než ke mně doběhlo to jeho rozjívený psisko a rovnou na mě skočilo. Tentokrát jsem ho ale pozdravila stejně nadšeně jako on mě a ani mě nenapadlo, že bych se ho měla bát. Bobby mi několikrát věnoval oslintanou pusu, kdy jsem mu nestačila uhnout a když jsem pohledem vyhledala Toma, tak jsem spatřila jeho krásný dojatý obličej, který mi nápadně připomněl plačtivý výraz Juda Law z filmu Prázdniny, když se za ním nečekaně vrátila Cameron Diaz. V našem případě to nebylo až tak odlišný. Jakmile se Bobby uklidnil a dostatečně mě přivítal, znovu jsem se postavila nahoru a několikrát jsem přešlápla na místě, jelikož jsem se nemohla rozhodnout, jestli mu jít vstříc anebo počkat, až on dojde ke mně. Tom s sebou taky několikrát nepatrně trhnul, ale zůstával stát jako přikovaný k zemi.

„Nemohla jsem odletět pryč,“ řekla jsem bezradně. „Nechtěla jsem,“ opravila jsem se záhy a slabě jsem se na něj usmála. I na těch několik metrů si toho všiml a úsměv mi vrátil, ale několikanásobně větší a zářivější.

Nechala jsem za sebe rozhodnout svoje tělo, které už vyloženě prahlo po jeho blízkosti a ve stejný okamžik, kdy jsem udělala první krok, tak se rozešel současně také on. S každým dalším krokem jsme oba nedočkavě zrychlovali a těsně před ním jsem se odrazila, načež jsem mu skočila do náruče a nohy si obmotala kolem jeho pasu. Ihned mě chytil pod zadkem, abych nespadla nebo se nepřevážila dozadu a následně vyhledal moje rty, které hladově spojil s těmi mými. Hrdelně zamručel a přitiskl si mě k sobě o něco těsněji. Ve mně jako by vybuchl ohňostroj, a to jsme se jenom líbali. Slastně jsem vzdychla, když jsme se od sebe na chvilku odtrhli, abychom se nadechli vzduchu. Opřela jsem si svoje čelo o to jeho a rozrušeně jsem dýchala, stejně jako on.

„Tohle mi fakt chybělo,“ zašeptala jsem zmámeně a ještě jsem si od něj ukradla malou sladkou pusu. „Ty si mi hrozně chyběl,“ dodala jsem znovu pro upřesnění, aby to nevyznělo jinak, než jsem zamýšlela. On na to sice slovy nezareagoval, ale za to mně znovu naléhavě a tak procítěně políbil, že to mluvilo ostatně za vše. Naprosto jsem neměla pochyby o tom, že na tom byl úplně stejně jako já.

„Pojďme dovnitř, jsi celá mokrá a prochladlá,“ navrhl mi, jakmile jsme se od sebe po několika minutách líbání znovu odtrhli. Souhlasně jsem mu to odkývala a on mě pustil, načež jsem svezla nohy podél jeho boků až dolů.

„A tohle mi zas něco připomíná,“ nahodila jsem škádlivě, jelikož takhle podobně to probíhalo i včera. Tom se nad tím pobaveně zasmál a chytil mě za ruku, přičemž jsme si navzájem propletly svoje prsty.

„Kde máš vůbec ten svůj obří kufr?“ povšiml si, že jsem vedle něj kráčela nějak nalehko.

„Ten na rozdíl ode mě odcestoval do New Yorku,“ obeznámila jsem ho s faktem, že kromě toho, co na mě viselo, jsem nic dalšího na sebe neměla.

„Oblečení ti dám hned sušit a na sebe ti něco půjčím,“ vyřešil zcela bleskově, ještě než mi otevřel dveře bytu.

„Nemůžu po Londýně chodit ve tvým oblečení, Tome,“ upozornila jsem ho se smíchem.

„Však já tě tak týden, dva vůbec nehodlám pustit ven z bytu a ani z postele,“ obeznámil mě provokativně, načež mě doslova vstrčil dovnitř jeho staromládeneckého bytu a zabouchl dveře hned, jak prošel i jeho věrný němý přítel.

„Nechtěj, abych tě vzala za slovo!“ varovala jsem ho s ukazovákem výhružně namířeným na něj. Určitě ho čekal opět velmi pracovně vytížený týden, asi jako každou známou celebritu. Nemluvě o tom, že se stejně do těch Států budu muset vrátit, byť se mi sebevíc nebude chtít. I kdybych měla vyřídit jen pracovní záležitosti a sbalit si alespoň nejdůležitější osobní věci, které bych si chtěla vzít sem. Opravdu uvažuju nad tím, že bych se odstěhovala do Británie?

„To klidně chtěj, El. Ty si kvůli mně hodila za hlavu svoje povinnosti, tak by bylo fér, abych udělal to samé i já pro tebe, ne?“ podělil se se mnou o svůj úhel pohledu, kterým mě svým způsobem dojal.

„Jenže je to děsně nezodpovědný!“ zmínila jsem naprosto přímočaře, ale on se nad tím pouze lišácky pousmál.

„Myslím, že teď nemám zájem o to být nějak zvlášť zodpovědný,“ ohradil se odmítavě a už jenom to, že uvažoval nad tím, že by kvůli mně nechal všechno být a zůstal se mnou, mně naplnilo neskutečně opojným pocitem. Užívala jsem si to, strašně moc.

„Dobře, tak teda dneska do konce večera nebuď zodpovědný, ale zítra už buď zase sám sebou, ano?“ vyjednávala jsem s ním, zatímco jsem mu položila obě dlaně na hrudník.

„Tak na tom se možná dohodneme,“ připustil zamyšleně, než obě mé dlaně přikryl těmi svými a něžně je stiskl. „Ani nevíš, co to pro mě znamená, že si nakonec nikam neodletěla,“ ocenil můj nečekaný návrat a zvedl jednu moji ruku ke svým ústům, načež mi vtiskl drobný polibek na jeden z kloubů.

„I to bylo mimochodem hrozně nezodpovědný,“ ztišila jsem hlas, a než mě políbil na další kloub v pořadí, tak se lehce zasmál. Tyhle nevinné, láskyplné dotyky jeho rtů ve mně přesto rozdmýchávaly větší touhu po něm, až mi přes kůži přeběhla husina tou netrpělivostí nad tím, jak svou žízeň po něm zase brzy uhasím.

„Buďme prostě chvíli nezodpovědní spolu,“ přemlouval mě vytrvale a věnoval mi ještě jednu pusu na kloub, než mi položil dlaně zpátky na svoji hruď. Sám mi přitom své dlaně nechal sklouznout až těsně nad zadek.

„Copak ti nestačilo, že si kvůli mně už jednou porušil svoje zásady, když sis se mnou něco začal?“ osvěžila jsem mu paměť, což by se mi mohlo přinejhorším vymstít a pokazit tak mezi námi tuhle veselou atmosféru, ale v rámci našeho oboustranného škádlení jsem si dovolila to vyslovit nahlas.

„Přišel jsem na to, že občas vážně není špatné vymanit se ze svých vzorců a udělat výjimku,“ usoudil po kratičké úvaze a nepatrně si mě přitáhl blíž k sobě.

„Jsem vážně ráda, že můžu být tvojí výjimkou,“ uznala jsem také já, načež jsem to už nevydržela a natáhla se pro další vřelý polibek. Jakmile jsem se vpila do jeho něžných rtů, objal mě pevně pažemi kolem dokola, aby mě celou uvěznil ve svém náručí. Pak už následoval rychlý a nevyhnutelný sled událostí – nemotorná cesta směrem do ložnice, neustálé nenasytné líbání, neurvalé svlékání toho druhého a potom úžasný sex na oslavu našeho znovushledání. Jako vážně, asi nikdy jsem nebyla šťastnější než právě teď a tady s ním…

 Čauky mňauky všem! Tak kdo z toho má dobrý pocit, že se k sobě ti dva tak rychle vrátili zpátky? A kdo z toho dobrý pocit úplně nemá? A případně z jakého důvodu? 

Povídka se nám už pěkně krátí, přestože ty dva toho čeká poměrně mnoho, co musí překonat a zvládnout. Máte se ještě na co těšit, tak vydržte! Jinak všem srdečně děkuji za nekonečnou podporu a přízeň, kterých si neskutečně vážím - jste prostě báječní!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek English Gentleman - 26. kapitola: