OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » English Gentleman - 17. kapitola

30.05.2026 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 14×

Den čtvrtý – večerní procházka a nevítaný host

„Můžu jednu osobní otázku? Mimo záznam, jen… no, mezi námi,“ prolomila jsem nenucené ticho, které jsme udržovali při večerní procházce zářícím městem, které mělo svoje až kýčovité kouzlo. Na pěší chůzi jsem si nikdy obzvlášť nepotrpěla, ale s Tomem jsem absolvovala víc procházek než snad za celý svůj dosavadní život a začínala jsem si na to pomalu zvykat. V jeho společnosti to bylo dokonce moc fajn. „Samozřejmě nemusíš odpovídat, jestli nechceš,“ ubezpečila jsem ho, že odpověď za všech okolností neočekávám. S letmým úsměv přikývl, že to bere na vědomí a také že té možnosti klidně zajisté využije. 

„Jen do toho,“ pobídl mě a asi byl sám zvědavý, co jsem si na něj zase pro jednou vymyslela.

„Co tě tak hodně moc zklamalo, že se tolik bráníš to znovu zkusit?“ vychrlila jsem ze sebe překotně, jelikož mi tenhle dotaz na jazyku ležel již nějakou tu dobu. Nemluvila jsem sice konkrétně, ale on přesto ihned odtušil, na co tím narážím. Nejprve mu obočí totiž zaskočeně vyskočilo nahoru, než se mu zachmuřeně stáhlo k sobě. Stiskl k sobě čelisti, které mu viditelně vystoupily a nezdálo se, že by o tom se mnou toužil jakkoliv debatovat. Čím dál víc zpomaloval svůj již tak dost vláčný krok, až úplně zastavil a já ho samozřejmě následovala. Jakmile zůstal trčet na místě, viditelně mu povolila napjatá ramena, což bylo bezpochyby rezignující gesto.

„Nejde snad ani o nějaké zklamání,“ konstatoval po krátké úvaze.

„Tak o co jde?“ pobídla jsem ho, aby se mi s tím svěřil, jestli chce. Chvíli se tvářil nepřístupně, že se se mnou o ten důvod nechtěl podělit, ale poté si slabě povzdechl, načež na mě vrhl pohled bezbranného jehňátka, kterého bych se nejraději okamžitě ujala. Ten chlap byl absolutně k sežrání a nejspíš si to vůbec neuvědomoval!

„Nelze dávat do nekonečna a nic nedostávat nazpět. Když něco dělám, snažím se do toho dát naprosté maximum, ale zrovna ve vztazích je potřeba, aby byl k témuž ochotný i ten druhý…“ naťukl velmi stroze, ale přesto se z toho dalo pochopit absolutně všechno. Následně se opět hodně pozvolna rozešel dopředu, takže mi nezbývalo nic jiného, než ho opět napodobit. Očividně taky neměl štěstí na solidní partnerky, které by ho v těžkých chvílích podpořily. Namísto toho si asi vybíral nevhodné typy, kvůli kterým o víc přicházel než-li získal.

„Nemůžu nesouhlasit… Sama vím, jaký to je. Dlouhodobě se to nedá udržet,“ podělila jsem se s ním o svou zkušenost, která byla ještě pořád moc čerstvá. Cítila jsem, že se velmi intenzivně dívá na můj obličej, do kterého jsem trochu na sílu nahnala zkroušený výraz. Ta situace s Marcusem mi sice dávala zabrat, ale možná se mi dokonce i k něčemu hodila. Jak se k němu dostanu líp než přes společné zážitky? A obzvlášť ty špatné…

„Člověka to nakonec vyčerpá. Nemá už dál z čeho brát, když veškerou svou energii dává někam, kde se mu nic nevrací, anebo jen sotva zlomek,“ pokračoval ve své osobní zpovědi a opět hleděl zadumaně před sebe. „A stejně pak přemýšlíš nad tím, jestli se nedalo udělat ještě něco víc nebo jinak. Jestli to bylo opravdu tvoje maximum, které si ze sebe vydal, abys ten vztah udržel…“ Ani nevím, co mě to popadlo, asi jsem rychleji jednala, než myslela, ale zničehonic jsem ho chytila za předloktí a trochu na něj zatlačila, abych ho natočila směrem k sobě. Nechal se, ale mírně překvapeně se na mě podíval a svýma blankytnýma očima sklouzl na místo, kde jsem ho držela. Automaticky jsem se ho pustila, a opravdu nerada jsem si připustila, že mě jeho reakce svým způsobem zamrzela. Nechtěl si mě připustit k tělu, ani v nejmenším.

„Nemusím snad říkat, že s tebou není vůbec nic špatně, že ne?“ přeptala jsem se ho ustaraně a znepokojeně jsem zavrtěla hlavou. Poté jsem nechala koutky úst vyhoupnout do povzbudivého úsměvu, ale v jeho pohledné tváři jsem zaznamenala stopy zaváhání. „Jen jsi zatím asi nenarazil na nikoho, kdo by tě dostatečně ocenil. Jejich chyba…“ dodala jsem neochvějně a ušklíbla se nad tím.

Vzápětí se na mě Tom velice soustředěně zahleděl, až mi z toho přímočarého očního kontaktu zatrnulo. Lekla jsem se, jestli jsem to s tou poněkud podbízivou frází nepřehnala. Došlo mi ovšem, že nad tím ve své hlavě spíš přemítá. S každou přibývající vteřinou, která s jeho intenzivním pohledem představovala bezbřehé nekonečno, jsem cítila čím dál větší horko. Rozlévalo se mi v obřích vlnách po těle, divoce mi rozhánělo krev v žilách, takže jsem byla celkem vděčná za to, že nejbližší lampa osvětlující noční ulice Londýna ode mě stála natolik daleko, že si Tom nemohl všimnout mých rozpálených tváří. Na sucho jsem polkla a musela jsem se chtě nechtě podívat jinam, jelikož se to nedalo vydržet. Vážně mi hrozilo, že každý moment vzplanu a shořím na popel.

„A kde teda jinak bereš tolik energie, kterou pořád tak oplýváš?“ přeskočila jsem chvatně na další téma, protože mě pekelně znervózňovalo, že ze sebe mezitím nevydal ani hlásku. Když jsem opět navázala oční kontakt, v jeho nebeských duhovkách se přece jenom něco změnilo. Najednou už nebyly tolik neprostupné jako ještě před sotva malou chvilkou. Jako by ta zeď, kterou si přede mnou tak pečlivě vystavěl, notabene poté, co jsem po něm bezostyšně vyjela, povolila. Nespadla sice úplně, ale jiskřička naděje ve mně přesto zajásala nadějí. Však já ho dostanu.

„Díky své práci, sportu, rodině, přátelům, Bobbymu, přírodě… Je toho nepřeberné množství, co mě dokáže povzbudit, abych se mohl posunout zas o kousek dál,“ odpověděl mi ochotně a konečně mě přestal trápit tím, že se mi zrakem provrtával až na samotné dno duše. Naštěstí se mi povedlo dostat i k té jeho.

„A k čemu míříš? Jaký je tvůj cíl?“ zajímala jsem se, tentokrát opravdu ze své vlastní vůle, nikoliv pracovně nebo snad z úmyslu ho svést. Teď jsem prostě chtěla jen znát jeho vnitřní motivaci pouze proto, že jsem ho chtěla lépe poznat a pochopit. A to se mi moc často nestávalo. Spíš vůbec, hm. On se slabě rozesmál takovým nenuceným smíchem, který na mě měl velmi příjemné účinky.

„Je to asi to největší klišé, které vůbec existuje, ale taky velká pravda, jak jsem za ty roky pochopil,“ kličkoval kolem toho nepříliš nápaditě, takže mi rychle docvaklo, co se mi snaží naznačit.

„Nee… jako že – cesta je cíl? Vážně?“ popíchla jsem ho pobaveně a lehce škodolibě, protože tohle přeceněný moudro mi přišlo příliš i na něj. On se ale potutelně usmíval a najednou se mu ve tváři objevil naprosto nevinný výraz, který mi totálně znemožnil se mu i nadále vysmívat, protože vypadal tak proklatě dobře.

„Podle mě jde vážně o to, jakým způsobem toho cíle dosáhneš,“ poupravil mou původně posměšnou poznámku, která na mě ale k mé nelibosti solidně zapůsobila. Bohužel jsem někde nabrala tolik sebereflexe, že jsem si pohotově vybavila svou urputnou snahu ho sbalit, a to i za pomoci zatraceně podlých taktik. Krucinál!

„V dnešním bláznivým světe jde hlavně o to toho cíle dosáhnout, klidně i přes mrtvoly,“ pronesla jsem zadumaně a snažila jsem se potlačit to neradostné vědomí, že já jsem tak trochu přesně tenhle typ. Holt v mojí branži jsem se musela naučit dosáhnout svého všelijak, jinak bych to nikdy tak daleko nedotáhla. „Myslím, že v konečným důsledku člověka uspokojí dosažení svýho cíle tak jako tak, nehledě na to jaký prostředky k tomu použije,“ rozvíjela jsem tohle téma víc do hloubky, přestože jsem věděla, že Tom bude v tomhle případě mým jasným opakem.

„Udělat to tím správným způsobem musí dát člověku mnohem větší pocit zadostiučinění, než když si jde někdo za svým nečestně a podle,“ stál si neoblomně za svým míněním, zatímco já jsem mlčky žasla nad jeho neochvějnou vírou, která byla ovšem vzhledem k nastavení dnešní společnosti poměrně naivní. Přece musel vědět, jak to doopravdy funguje. Musel se někdy setkat s někým, kdo si šel za svým nehledě na ostatní. Dost možná měl někdy i takovou partnerku. Vypadal, že je těmi ztroskotanými vztahy dost poznamenaný, takže…

„V tom ti budu muset odporovat, ale… většinou si ten, kdo dělá něco špatně, ani neuvědomuje, že dělá něco špatně. Nebo si to spíš nechce přiznat a jeho mozek si vždycky najde způsob, jak si to nějak logicky odůvodnit a omluvit. Mnohdy takoví lidé nemají ani dostatečné svědomí, aby se mohli cítit vinní a… tak,“ poučila jsem ho o tom, co mi jako něco z mála uvízlo v paměti při opravdu jen povrchním studiu psychologie. Bohužel jsem občas zachytila i něco, co se dalo vztáhnout k mé maličkosti, což se mi zrovna dvakrát nelíbilo, takže jsem kurz vzala dřív, než bych se začala nesnášet ještě víc.

„Jistě, co se týče psychopatů, asociálů a dalších lidí s nejrůznějšími poruchami osobnosti, ale vyjma všech těchto zvláštních skupin…“

„Jenže takových lidí je dneska čím dál víc,“ skočila jsem mu do řeči, jen co mi k tomu dal nechtěně možnost.

„Máš s takovými lidmi mnoho zkušeností?“ vytasil se na mě tentokrát on s osobní otázkou. Někde z jeho podtónu jsem vyčetla, že nepochybuje o tom, že naopak takoví lidé nějak poznamenali mě. Samozřejmě se jim dnes nedalo vyhnout, protože tahle doba tak nějak lidi nutila být přesně takovými bezpáteřními individui, přestože se někteří vskutku velmi dobře snažili svou pravou tvář skrývat pod maskou dobráka. Takoví byli nejnebezpečnější.

„Asi víc než by mi bylo milý,“ potvrdila jsem mu jeho podezření, na což se zatvářil značně neradostně, že měl pravdu. Bohužel i Marcus patřil do téhle, jak Tom kulantně řekl, zvláštní skupiny a dovedl se mnou manipulovat tak, jak potřeboval. Proto jsem se musela naučit držet s ním krok, ačkoliv je to opravdu slabá výmluva pro moje toxické chování. Asi jsme se k sobě nějakým zvrhlým způsobem hodili a jeden druhého jsme si zasloužili. Jenže Tom byl čistá duše, i přese všechno, co si zažil, a to bylo neuvěřitelně neodolatelný. A inspirující… „Je asi životně důležitý naučit se s takovými lidmi vycházet. Když před nimi nemůžeš vzít rovnou nohy na ramena,“ pronesla jsem částečně pobaveně, ale nedalo se v tom přeslechnout ten osten hořkosti a frustrace.

„Stejně jako je životně důležité si vážit dobrých lidí ve svém životě. Jsou skutečným darem,“ převážil náš doposud cynický rozhovor opět na tu pozitivní stranu vah, což byla taková jeho osobní superschopnost. Tom naprosto ve všem našel něco pozitivního a vždy se na to záměrně zaměřoval.

„To rozhodně ano,“ přitakala jsem a neubránila jsem se dalšími nepříjemnému bodnutí mého podvědomí, že Marcus doopravdy není člověk, kterého bych dobrovolně měla chtít vedle sebe. Ať už jsem sama sebezoufalejší. A že možná nejsem ani já člověk, kterýho by někdo měl chtít mít vedle sebe… Au…

„Myslím, že mi budou tyhle naše procházky a rozhovory nakonec chybět,“ řekl najednou Tom po chvíli, kdy jsme zase pozvolna kráčeli pod tlumeným světlem pouličních lamp. Zaskočeně jsem na něj pohlédla a on se na mě slabě pousmál.

„A víš, že mně taky?“ hlesla jsem sotva slyšitelně a ten skoupý úsměv jsem mu vrátila. Nelhala jsem, naopak mi bylo čím dál víc zřejmé, že si mě tenhle paradoxně rezervovaný, ale srdnatý anglán totálně získal. S každým dalším dnem jsem mu propadávala víc a víc. Asi jsem se do něj fakticky zabouchla, sice platonicky, ale přesto…

***

Poté, co mě Tom doprovodil až k hotelu, jsem si ještě vychutnala poslední noční cigárko, než jsem se vydala do svého apartmá. Jakmile jsem vyjela do správného patra a mířila si to ke dveřím pokoje, na chodbě na odpočívadle mě zaujala jakási osoba, mužského pohlaví, která ke mně seděla zády. Nápadně mi připomínala Marcuse. Jenom při pomyšlení, že by to skutečně mohl být on, se mi udělalo nevolno. Jaká byla ovšem pravděpodobnost, že by sem zrovna Marcus přiletěl? Jen tak se odtrhl od svý hysterický ženy a dětí, který tak rád využíval jako výmluvu? Pff, téměř nulová!

Stejně mi to nedalo a začala jsem našlapovat daleko opatrněji, aby se mé kroky na podpatcích tolik nerozléhaly prostornou halou. Už jsem se proplížila skoro ke svým dveřím, vytáhla jsem kartu od pokoje, když se na mě ten člověk otočil. Proboha!! Jak je tohle, kurva, možný? Zalapala jsem po dechu tím šokem, že se tu můj šéf a bývalý milenec vážně objevil. Okamžitě jsem byla napnutá jako struna, protože jeho neohlášená návštěva nevěstila absolutně nic dobrého.

„Ahoj, krásko! Překvapení!“ zahulákal, načež vstal a šel mi vstříc. Měl roztažené paže připravené k objetí a já v tom úleku nebyla schopná mu včas zabránit, aby se na mě nenalepil, ale aspoň jsem zůstala stát bez hnutí. Ještě jsem jsem se vzpamatovávala z té noční vycházky s Tomem, ale přítomnost mého šéfa se rovnala naprosté jobovce.

„C-co tady děláš?“ vykoktala jsem ze sebe, jen co mě přestal dusit svým absurdně drahým a vtíravým parfémem.

„Nemohl jsem si pomoct, tolik jsi mi chyběla,“ zkoušel na mě a já se nad tím ironicky uchechtla. Za touhle nečekanou přepadovkou vězelo něco dočista jiného a nebylo zrovna dvakrát těžké uhodnout co.

„Blbost. Služebně jsem pryč každou chvíli a nikdy si za mnou nikam nepřijel. Navíc… co si nepochopil na tom, že my dva jsme spolu skončili?“ osvěžila jsem mu posměšně zjevně jeho již nespolehlivou paměť.

„Můžeme jít do tvého pokoje, ať to neřešíme tady na chodbě?“ navrhl mi důrazně, což se mi absolutně příčilo. Nechtěla jsem ho mít ve svém bezpečném prostoru apartmánu. Jeho rozhodně ne.

„Nemáme už co řešit,“ namítla jsem vzdorovitě, ale on se na mě podíval takovým přísným chladným pohledem, který využíval nejčastěji jako šéf, že jsem jenom reflexivně naprázdno polkla.

„Jak můžeš vědět, že to není kvůli práci?“ ohradil se rádoby triumfálně, ale naštěstí jsem si pořád dokázala uchovat zdravý rozum, přestože jsem se právě teď vedle něj cítila nebývale nekomfortně. Byl to diametrální rozdíl oproti tomu, jak jsem se cítila s Tomem.

„Marcusi, je skoro jedenáct hodin v noci,“ srozuměla jsem ho nekompromisně a nechápala jsem, jak rychle mi ten čas po boku Toma ubíhal. Hodina sem, hodina tam. S Marcusem mě občas dusila každá vteřina.

„Kde si vlastně byla tak dlouho? Čekám tady na tebe od půl osmé!“ vyčetl mi pohotově a drtil mě tím svým nadřazeným pohledem, na který jsem nebyla absolutně zvědavá. „To jsi byla celou dobu s tím anglánem?!“

„No ano, vždyť je to součást toho projektu,“ přiznala jsem se naprosto nepokrytě, jelikož jsem chtěla, aby o tom Marcus věděl a schválně jsem se jakoby zasněně pousmála nad našimi společně strávenými chvílemi s Tomem. Marcus na mě opovržlivě zíral a evidentně v sobě silou vůle krotil vzdouvající se vztek a žárlivost.

„Ne, to teda není, Eliso. Na co si to, do prdele, jako hraješ?! O co se to vůbec snažíš? Abych na tebe žárlil? Vykašlal se na svoji ženu a děti? Přiznal náš vztah v práci přede všemi?!“ zahrnul mě rozčilenými otázkami, nad kterými jsem si pouze lhostejně povzdechla. O nic z toho už jsem naštěstí nestála. Nic co se týkalo Marcuse mě už nezajímalo. Jediné, co jsem chtěla bylo, aby mi dal konečně svatý pokoj.

„Nic z toho nechci, Marcusi. Vážně, už je to za mnou. Vrať se klidně zase zpátky do New Yorku, oblaž svou ctěnou přítomností nějakou jinou ze svých milenek, protože já mezi ně už nepatřím,“ informovala jsem ho s naprosto smířeným tónem a najednou, co jsem tenhle fakt vyslovila nahlas, mi bylo ještě o něco lehčeji.

„Já mám jenom tebe, slyšíš?! Proto jsem tady!“ zaburácel rozčileně, ale rozpoznala jsem jeho úpěnlivou snahu o to, aby se zase uklidnil.

„Ty seš tady jenom proto, že nejsi schopný přijmout, že jsem náš poměr ukončila já! Chceš mě akorát kontrolovat, ovládat a manipulovat se mnou, abys mě dostal tam, kam chceš ty! Jenže už je to za mnou, rozumíš?“ syčela jsem na něj záštiplně dál, jelikož jsem životně nutně potřebovala ze sebe dostat všechno to, co mi přišlo důležité před ním vyslovit. Aby konečně pochopil, že jsem se od něj úspěšně oprostila a přenesla.

„Co to meleš za nesmysly?! Ještě nedávno jsi mě prosila, žadonila si a škemrala, abych opustil ženu, a teď co? Najednou sis to rozmyslela? To byly tvoje city ke mně tak povrchní?“ přešel k dalšímu psychickému teroru, což byl přesně jeho styl. Nehodlala jsem mu na tuhle vějičku skočit.

„Mezi náma to nefungovalo už dlouho dobu! Vlastně… nefungovalo to nikdy. Celý to bylo špatně! Dřív nebo později jsem musela sundat růžový brejle a podívat se na realitu takovou, jaká je. A co seš ty zač,“ plivala jsem na něj další nelítostná slova a dělalo mi to neskutečně dobře. To asi taky nebylo úplně košer, že?

„Moc dobře jsi věděla, do čeho se mnou jdeš,“ odsekl zlověstně a sledoval mě, jako bych byla přinejmenším mentálně retardovaná. Tenhle jeho povýšený machistický přístup jsem z hloubi duše nesnášela.

„A moc dobře jsem věděla, proč se s tebou rozcházím,“ vrátila jsem mu jeho průpovídku i s úroky, za což jsem si vysloužila teatrálně ukřivděný pohled. Jeho nabubřelé ego to prostě nezvládalo překousnout, že jsem si dovolila se s ním rozejít. Naštěstí to byl jeho problém a mě to ani v nejmenším netrápilo.

„Můžeme jít, prosím tě, dovnitř? Nemusí nás slyšet všichni okolo!“ vyzval mě podruhé a díval se na mě velmi neústupně. K ničemu mu to tak jako tak nebylo, protože jsem nečekaně během naší hádky svůj názor nezměnila.

„Chápeš, že nechci, abys šel do mýho apartmá? Raději se seber a zmiz! Ráno brzo vstávám, jdeme si s Tomem zaběhat,“ regulérně jsem ho vyhodila, čímž jsem ho jednoznačně opět solidně namíchla.

„Cože? Ty a běhat?“ vypadlo z něj vyjeveně, načež se na mě hutně zamračil, až mu jeho potemnělé oči téměř zmizely zpod obočí. „Ty s ním šoustáš?“ uhodil na mě se silným znepokojením.

„Ani nemusím a přesto se cítím daleko víc uspokojená než za celou tu dobu s tebou,“ opáčila jsem větou, kterou jsem dalece překročila hranice. Všimla jsem si, jak se v jeho očích mihl temný stín a jak mu veškeré rysy ve tváři, která byla věkem již notně poznamenaná, ztvrdly na kámen, až opět působil jako muž v nejlepších letech. Výhružně se nade mnou narovnal do své plné výšky a žilka na jeho spánku divoce tepala, div nehrozila že praskne. V obličeji postupně brunátněl. Pochopitelně to pro mě představovalo příležitost si do něj ještě víc kopnout. A mně to prostě nedá ji nevyužít! Asi jsem ve svém jádru nenapravitelně zkažená.

„Promiň, Marcusi, ale ty už mi nemáš co nabídnout. S Tomem se nemůžeš absolutně srovnávat,“ rýpla jsem si do něj, čímž jsem ho necitlivě vyprovokovala. Prudce mě chytil za zápěstí a přitáhl si mě blíž k sobě. Sevření jeho ruky mě nefalšovaně bolelo, ale ani omylem jsem to na sobě nedala znát, a tak jsem jen statečně zatnula zuby.

„Však ty za mnou ještě s prosíkem přilezeš, Eliso. A věř mi, že si tě potom maximálně vychutnám,“ vrčel mi zblízka do obličeje jako vzteklý pes a jedna z jeho slin mi přistála těsně pod okem. Reflexivně jsem několikrát zamrkala.

„Klidně si o tom nech zdát,“ zamumlala jsem na půl pusy, jelikož jsem měla zápěstí, které mi tak neurvale drtil, v jednom ohni a bylo by na mě slyšet, že mě to bolí. Nemluvě o tom, že v téhle bezprostřední blízkosti ho mohlo napadnout cokoliv a já bych se neubránila i kdyby nevím co.

„Brzy se zase uvidíme, kočičko,“ rozloučil se se mnou, druhou rukou mě pohladil po lícní kosti, před čímž jsem pohotově ucukla hlavou, ale stejně se mě ten bídák příliš důvěrně dotkl. Pak mě konečně propustil a vypařil se jako pára nad hrncem. Zůstala jsem zírat za jeho napjatou siluetou, dokud nezapadl do výtahu a teprve potom ze mě spadlo veškeré napětí a tlak, který mě doteď nenechaly kloudně se nadechnout. Překotně jsem do sebe zhluboka natáhla vzduch, až se mi roztřásl spodní ret a okamžitě jsem se chytila za postižené místo. Zítra tam budu mít stoprocentně modřinu jako kráva. Budu ji muset dobře zamaskovat.

Celé moje tělo se zničehonic nekontrolovatelně rozklepalo, až mi skoro vypadla vstupní karta od apartmá z ruky. Proto jsem si hned nato otevřela, vešla jsem dovnitř a okamžitě jsem vlítla na balkon, kde jsem si musela zapálit další cigáro. A potom ještě jedno, abych se dostatečně vyklidnila a nějak tu Marcusovu přepadovku rozdýchala. Ale zvládla jsem to! Postavila jsem se mu, nenechala jsem se zviklat jeho manipulacema a ustála jsem to s grácií. Přece jen jsem se od Toma něco naučila. Děkuju ti, Hiddlestone!

 Čauky mňauky všem! Tak polovina příběhu je konečně za vámi, juchu! Původně jsem plánovala celkem krátký příběh, pět dní, do konce Elisina projektu a šmitec, jenže se mi to klasicky zvrtlo a hlavní dějová linka se víceméně rozjede až od příště. Dost dlouhá předehra, co? Ale musím pokud možno objektivně uznat, že s tou druhou půlkou jsem spokojená o něco víc a že je prostě znát, že tu první jsem v podstatě netušila, co chci vlastně vyprávět. Snad to ale do sebe celkově nějak zapadne. 

Opět musím všem trpělivým a velkorysým čtenářům srdečně poděkovat - velmi si vaší přízně vážím, a snahy o zpětnou vazbu v komentářích o to víc - díky, díky, díky moc!

Do příště se opakujte a mějte se fanfárově! 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek English Gentleman - 17. kapitola: