OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » English Gentleman - 18. kapitola

10.06.2026 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 40×

Den pátý – divadelní hra a afterparty

„Dobrý ráno, Tome,“ pozdravila jsem ho s úsměvem již automaticky přilepeným na rtech, když jsem ho spatřila. Tom už byl oblečený na poslední divadelní zkoušku, alespoň ve svém prvním kostýmu, která měla vypuknout během necelé půl hodinky. Minimalistická a také velmi intimní scéna v Donmare Warehouse byla připravena a já jsem mohla vše sledovat z první řady. Jen menší bílý čtverec na černé podlaze, židle, řetězy a na zdi barevné graffiti. Tutéž výsadu mít při derniéře nebudu, takže teď si to hodlám užít na maximum, se vším všudy.

„Eliso! Dobré ráno,“ oplatil mi s o něco skoupějším úsměvem, jelikož se už zjevně začal psychicky chystat na svou roli. Našla jsem ho postávat samotného u zdi s kelímkem vody v ruce a nepřítomným pohledem kamsi do dáli. Než mě uviděl, tvář mu brázdil až nepřístupný, odměřený výraz. 

„Opakuješ si text?“ nadhodila jsem pobaveně, chtěla jsem ho trochu rozptýlit. Jen jestli o to samozřejmě stál.

„Hrál jsem tu hru tolikrát, že její texty nejspíš nevymažu z paměti do konce svého života,“ pronesl odlehčeně a pousmál se o něco šířeji a vřeleji než před chvílí.

„Bude se ti s tou hrou těžko loučit?“ zajímala jsem se, jelikož ráno jsem si stihla něco málo o té hře googlovat. Coriolanus pocházel z pera Shakespeara, který alespoň mě připadal vždycky děsně přeceňovaný a moc jsem nechápala, proč si na něj Angličani tolik potrpí. Jenže Angličani jsou tak trochu jiný druh, že. Romea a Julii jsem odjakživa vyloženě nesnášela ve všech možných variantách, pro mě to byl stupidní příběh dvou pitomých dětí, kteří pod nadvládou svých splašených hormonů nadělají jednu hovadinu za druhou. Všechny Shakespearovy tragédie byly nesnesitelně sladkobolné a já tu jejich přehnanou dramatičnost úplně nedávala. Ale Coriolanus měl být podle všeho z docela jiného soudku a dle dosavadních recenzí skvělou divadelní adaptací, na což jsem byla skutečně zvědavá.

„Svým způsobem ano, charakter Gaia Marcia je velmi silný, ale… život jde prostě dál,“ řekl smířeně a slabě pokrčil rameny.

„Jasně, přijdou jiný role,“ přitakala jsem mu, ale v jeho tváři jsem si snadno přečetla vše potřebné. „Ale chápu, Shakespeare je prostě jen jeden.“ Na to Tom souhlasně přikývl a v těch jeho nebeský modrých očích se vědoucně blýsklo.

„Je to pro mě rozhodně pocta mít možnost si zahrát jednu z postav, kterou napsal právě on,“ prozradil mi, ačkoliv bych ani nic jiného ani nečekala. Snad pro každého anglického herce Shakespeare představoval jakousi modlu a jestliže si aspoň jedenkrát za život nezahrál něco právě od něj, jako profesionál selhal na plné čáře. Já jsem každopádně ráda, že neuvidím žádného přiblblýho Romea, bláznivýho Hamleta nebo vzteklýho Othella. Za to to má být pyšný Coriolanus.

„No tak si to dneska naposledy pořádně užij! Já už se na to moc těším,“ popřála jsem mu, abych ho příliš dlouho nezdržovala, jelikož všude kolem freneticky pobíhali lidi od divadla a nejspíš už odpočítávali každou minutu do startu. Jako by to bylo na ostro už teď. Odpoledne to bude asi slušný mazec.

„Děkuju, El,“ hlesl vděčně a roztomile na mě zamrkal těmi svými studánkovými kukadly.

„Tak zlom vaz,“ dodala jsem vzápětí a krátce jsem se ho dotkla na předloktí, abych ho ještě víc povzbudila. Neušlo mi, že jeho ruka na okamžik vyšla té mé vstříc, ale pak se zarazil a nechal ji klesnout opět dolů. Přesto jsem se na něj mile pousmála, otočila se na patě a šla jsem si sednout na své místo.

„Jo a... Vzala sis něco na převlečení?“ zavolal za mnou, načež jsem se na něj nechápavě otočila zpátky.

„P-proč?“ vypadlo ze mě nejistě. Zas až tak podrobně jsem ty recenze na hru nestudovala. Tom se na mě akorát tajuplně zaculil a potom s nějakou blonďatou kolegyní odešel opodál. Zavrtěla jsem nad tím ledabyle hlavou a zakrátko jsem se přidala na sedačku vedle Danielle. Ta vypadala, že je jak u vytržení.

„Už jsi to viděla?“ zeptala jsem se jí, aby řeč nestála.

„Ještě ne, ale hrozně jsem si to přála! Jsem doopravdy nadšená, že tady můžu být!“ tetelila se štěstím, až jsem nad její patetičností musela protočit panenky. „Tahle práce s tebou a Tomem je splněný sen,“

„A stejně budeš na Toma jen zírat a o nic se nepokusíš,“ poznamenala jsem kousavě, protože se to její nebetyčné nadšení pochopitelně celé motalo kolem Toma. Jenže po těch pár dnech jsem sama dobře poznala, že na tom chlapovi rozhodně něco je. A popravdě jsem ani nechtěla, aby cokoliv zkoušela. Jen jsem si do ní chtěla regulérmě rýpnout. Pořád jsem si jaksi nemohla pomoct

„Však ty na něj budeš zírat taky,“ opáčila takovým sebejistým tónem hlasu, který se mi s tou předchozí Tomovou poznámkou zdál přinejmenším podezřelý. Stejně jsem se nad tím pochybovačně ušklíbla a co nejpohodlněji jsem se usadila, protože hra měla každou chvíli začít. No tak uvidíme…

No zatraceně! Vážně jsem nestačila zírat, Tomův výkon byl naprosto neuvěřitelný, přímo geniální. Jako filmový a televizní herec hrál sice velice přesvědčivě, ale jako ten divadelní byl naprosto podmanivý. Dával ze sebe do té role absolutně všechno, i při hloupé zkoušce. Vnímala jsem, jak vypustil vše kolem sebe a naplno se oddal roli Gaia Marcia Coriolana. Věřila jsem mu každé jeho slovo. Věřila jsem, že se na ty dvě a půl hodiny stal tělem i duší římským vojákem, který proti sobě popudil římský lid a kterému se pak ve své ukřivděnosti rozhodl pomstít. Tom křičel, pral se, obhajoval se, brečel, prskal, krvácel, svlékal se, visel a nakonec taky umíral. Seděla jsem v sedačce napjatá jako struna a hltala jsem každičký Tomův pohyb a pohled. Nemohla jsem se ho nabažit! 

Nakonec jsem zůstala na závěr při loučení herců jako opařená, sotva schopná nějaké adekvátní reakce, poněvadž mě ta hra totálně pohltila. S tím Shakespearem, kterého jsem znala, to nemělo téměř nic společného. Na tohle se večer mileráda podívám znova!

„Tak co na to říkáš?“ natočila se ke mně Danielle šeptem, jakmile herci odešli z placu pryč. Nemusela jsem se jí dívat do tváře, aby mi bylo jasné, že se připitomněle vítězně šklebí.

„Bylo to zatraceně skvělý,“ zhodnotila jsem bez okolků. „No ne?“ vyzvala jsem ji.

„Tom je úžasný herec,“ odvážila se ho vychvalovat, když tomu nemohl být svědkem. To já mu to klidně zopakuju z očí do očí, protože je to holý fakt.

„To sakra jo…“ hlesla jsem unešeně.

„Co z toho chceš do toho článku?“ přešla hladce k ryze pracovním záležitostem.

„Rozhodně nějakou polonahou fotku,“ vypálila jsem ze sebe bezmyšlenkovitě a před očima jsem stále viděla Toma do půl těla nahého, plného jizev, jak ze sebe smývá krev pod stružkou vody. Je to dost trapný a asi i nevhodný, ale celkem mě to v ten moment, když jsem ho nerušeně pozorovala, jak se dotýká svých pevných svalů, rozpálilo. „A asi i nějaký úryvek ze hry,“ dodala jsem záhy, až tak moc mě ta hra nadchla. 

„Nějaký prostor v článku si ta hra nepochybně zaslouží,“ odkvitovala mi poslušně.

„Zvládneš to dneska ještě jednou?“ přeptala jsem se lehce provokativně.

„Že se ptáš, uteklo to jako nic,“ potvrdila mi s takovou neochvějnou samozřejmostí a už teď se tvářila jako natěšené štěně, kterému páníček drží před nosem lahodný pamlsek.

„Takže se tu zase sejdeme v podvečer,“ pronesla jsem stručně, načež jsem se postavila na nohy a hodlala jsem najít Toma, abych se především s ním podělila o svoje dojmy. Danielle mi to potvrdila a sama se odporoučela někam po své ose. Dávno pochopila, že ji nechci mít neustále za zadkem a obzvlášť ne v těch momentech s Tomem, které nejsou až tolik oficiální.

Čekala jsem na Toma, až se po vystoupení hodí zase do gala, přičemž jsem se mezitím uvrtala v šatně a bavila se s ostatními účinkujícími. Především s jeho divadelní partnerkou Birgitte jsem chtěla dát řeč, ale bohužel mě natolik štvalo, že se ho mohla během hry všelijak dotýkat a líbat ho, že bych k ní určitě byla jedovatá jako zmije, a to jsem nemínila riskovat. Povídala jsem si proto spíš s Markem a Hadleym, kteří o té hře mluvili s takovým zanícením, že jsem se nemusela příliš namáhat a nějak extra se do debaty zapojovat. Stačilo položit jednoduchou větu a na pár minut bylo vystaráno.

Tom zanedlouho vyšel ven, opět čistý a voňavý jako lilie, evidentně opět naprosto klidný a vyrovnaný a jakoby přitom kompletně celou místnost svou přítomností prozářil. Nebo alespoň mně to tak připadalo. Bylo proklatě těžké na něm hladově neviset očima a nevěnovat mu veškerou svou pozornost, kterou si vysloužil i od dalších lidí. Večer nebudu mít šanci si ho ukrást chvilku pro sebe. Musím aspoň teď.

Přesto jsem se k němu propracovala až když se se všemi definitivně rozloučil a odebíral se k odchodu. Přidala jsem se mlčky k jeho boku a ze všech sil jsem v sobě potlačovala ono iracionální nadšení, které jsem díky té hře pociťovala. Nechtěla jsem na něj všechen svůj vnitřní patos ihned vychrlit, beztak by ze mě nevypadlo nic, co by už od někoho jiného neslyšel.

„Tak co na to říkáš?“ zeptal se mě zadumaně na názor, když jsme mířili ke vchodu. Vrhl na mě úkosem nejistý pohled a zdálo se mi, že je znovu lehce napjatý.

„Byla to neskutečná podívaná. A tys byl vážně skvělej, Tome!“ vysmekla jsem mu upřímnou poklonu.

„Takže se ti to líbilo?“ ujišťoval se a nepatrně se u toho usmíval.

„Jen líbilo? To je hodně slabý slovo, úplně jsem to žrala! Seš v tý roli naprosto neuvěřitelnej!“ rozplývala jsem se nerušeně dál a zcela neskrývaně jsem mu pochlebovala. Jeho ego to ale zjevně nemálo potěšilo, protože se napýřil jako páv. „Fakt by mě nenapadlo, že by mě zrovna divadlo mohlo až tak chytit, ale sakra že jo!“

„Nevykládej si o to špatně, ale něco mi říká, že nejsi úplně ten typ, který pravidelně navštěvuje divadlo,“ podělil se se mnou o svůj postřeh, nad jehož trefností jsem si teatrálně s pobavením odfrkla.

„Náhodou mě večer čeká ještě jedno představení,“ nadhodila jsem lišácky a on se nad tím krátce zasmál.

„Každopádně jsem rád, že si tolik času neprotrpěla nudou,“ zamumlal sotva na půl pusy, načež na mě znovu stranou pohlédl a jeden koutek úst povytáhl znatelně výš.

„Věř mi, že to rozhodně nebylo možný,“ ubezpečila jsem ho asi až moc rozjařeně, načež mi otevřel dveře, aby mě do nich vpustil jako první. Němě jsem mu poděkovala a protáhla se těsně kolem něj, načež mě ihned následoval a předběhl, jelikož mi jako skutečný gentleman musel otevřít také dveře od typického černého londýnského taxíku, který pro nás dva zavčasu zavolal. Dočista jsem cítila, že se díky jeho kavalírství ve mně probouzí má ženštější stránka, kterou ve svý práci kvůli dalším lidem velmi často musím násilně potlačovat. Vedle něj si ale můžu dovolit být víc jemná, a to je opravdu osvěžující!

Odpoledne jsme tentokrát každý trávili zvlášť, což po těch dnech, kdy jsem k Tomovi přilnula jako siamské dvojče, bylo poněkud zvláštní. Tom plánoval nejdřív vyvenčit v parku Bobbyho a pak si na chvíli zaslouženě odpočinout před druhým představením. Dnes ho čekal velmi náročný den a především večer. Já jsem volné odpoledne mínila využít naopak pracovně, kdy jsem hodlala probrat veškeré dosavadní materiály a trochu je sesumírovat pro článek, do kterého se pustím až po návratu do Států. Při tom uvědomění, že se brzy vrátím domů, nemluvě o tom, že budu v redakci čelit Marcusovi, se mi úzkostí stáhl žaludek. A když jsem si připomněla, že zanedlouho, přesně zítra dopoledne, přijdu o laskavou společnost galantního Toma, úzkostí se mi stáhlo samotné zrádné srdce. Co to, ksakru, znamená?!

 * * *

Najít vhodný outfit jak do divadla, tak poté na afterparty v industriálních prostorách klubu The Stables, to pro mě byla řádná výzva. Nakonec jsem si vybrala elegantní malé černé s rafinovanými průstřihy na těch správných místech, čímž se opravdu nedalo nic zkazit. Navíc jsem nechtěla působit nijak vyzývavě a zbytečně na sebe strhávat pozornost ostatních a v těchto šatech jsem se cítila opravdu dobře, protože mi seděly perfektně, jako druhá kůže. Alespoň doplňky jako boty a psaníčko jsem si dovolila vzít něco extravagantního, barevného a třpytivého, a stejně tak u líčení jsem se mohla trochu odvázat a na večerní akci zvolit něco odvážnějšího. Při poslední společenský události bych měla na Toma pořádně zapůsobit, aby na mě jen tak nezapomněl. Protože já na něj určitě jen tak nezapomenu…

Při druhém představení i pro veřejnost jsme s Danielle dostaly sedačky kdesi v zadní části, ale vzhledem k úsporné velikosti celého divadla jsme viděly i tak všechno velmi dobře. Naprosto každičký přítomný divák byl do hry kompletně vtažen, přesně jako já dopoledne a všechny ženský nad polonahým Tomem div neslintaly. Taky přesně jako já. Všem se v různorodých obličejích míhala široká škála emocí a na počet skromný ansámbl si nakonec vysloužil standing ovation, ke kterému jsem se radostně přidala.

Potom se všichni přesunuli v podstatě naproti do klubu, kde pokračovala již o něco nezřízenější zábava. Spoustu alkoholu, dobrého jídla a čím dál podbízivější hudba. Herci byli pochopitelně v jednom kole, jelikož se neustále někdo dožadoval rozebírat jejich výkony nebo filozofické zaměření této hry, což vyústilo ve velké debatní kroužky, kde se překřikoval jeden přes druhého. Toma jsem pochopitelně nespouštěla ze svého hledáčku, ať už mluvil s kýmkoliv, ale ukrást si ho pro sebe, byť jenom na minutu, bylo zcela nemožné. Jak jsem předpokládala.

Po čas postupujícího večera jsem začínala být příjemně zmožená kvalitním šampaňským, a bohužel jsem nebyla jediná. Kolem Toma se motaly čím dál dotěrnější ženštiny a jedna zvláště obdařená zrzka, která rozhodně nebyla jeho dobrá kamarádka Jessica Chastain, s ním nestydatě flirtovala. Ačkoli jsem si to nerada přiznávala, vadilo mi to daleko víc, než by mělo. Popravdě to ve mně probouzelo nezdravou žárlivost, která nebyla vůbec na místě. Tom se ale na to její vrkání naštěstí absolutně nechytal, pravděpodobně zcela záměrně. Nějakému románku se bránil zuby nehty. Bránil se urputně i tomu si jen připustit, že by to opět mohl alespoň zkusit.

Moje taktika být pro Toma snadno přístupná evidentně nefungovala, tudíž jsem se rozhodla otočit. Sama jsem o zájem a hladové pohledy mužů neměla nouzi, ale doteď jsem je ignorovala stejně jako Tom všechny své nápadnice. Potom se mi ale do cesty přimotal opravdu pohledný divadelní scénárista Anthony, se kterým jsem navázala o něco rozvernější konverzaci. Neustále jsem přitom co nejnenápadněji kontrolovala, jestli se Tom nedívá mým směrem, ale marně. Ovšem jakmile Tony překročil hranici mé osobní zóny, čímž mi udělal nevědomky dokonalou stěnu, abych mohla dát nerušeně šmírovat, teprve to konečně Toma vytrhlo z jeho povznesené ignorace. Několikrát jsem ho přistihla, jak se pátravě dívá mým směrem. A máme to tady!

Pochopitelně jsem usoudila, abych ještě o něco přitvrdila a Toma tím vyburcovala k nějaké protiakci. Nechtělo se mi věřit, že by tahle dětinská hra ze střední školy mohla skutečně zafungovat, ale muži asi takhle triviálně zžejmě doopravdy uvažovali. A to i takový inteligentní renesanční muž jakým byl Tom. Mou hodnotu mu musel ukázat někdo jiný, jinak by ji sám nespatřil. Kdybych ji sama u sebe měla nastavenou o něco výš, asi by se mě to hodně dotklo. Jenže já právě uvnitř nefalšovaně jásala!

Až teda do té doby, dokud se k němu zničehonic nepřimotala alkoholem uvolněná Danielle. To jsem vmžiku zpozorněla. Co to ta trubka vyvádí? Tonyho jsem v tu ránu vytěsnila a bedlivě jsem sledovala ty dva, kteří postávali sotva pět metrů ode mě. Danielle si s Tomem zapáleně povídala a on se s ní na rozdíl od předchozích vlezlých ženštin vážně dobře bavil. Oči mu jiskřily a mnohem častěji se usmíval. Popíjeli spolu bublinky a ona se přihlouple kdečemu nevázaně řehtala. Bože můj, ta je tak prvoplánová! Co to má jako bejt?!

„Eliso? Posloucháš mě?“ dožadoval se Tony, abych se mu zase naplno věnovala. Nevrle jsem odtrhla pohled od Toma se svou oprásklou asistentkou a vnutila si do tváře vřelý úsměv.

„Nezatančíme si, hm?“ vylítlo ze mě překotně, aniž bych se nad tím kloudně zamyslela. Jednala jsem impulsivně, což se mi mohlo snadno vymstít, ale nejdřív jsem potřebovala zjistit, jestli z toho nedokážu něco vytěžit.

„Jo, jistě, pojďme,“ přijal bez zaváhání Tony s vidinou kdoví čeho, načež mi jemně položil rozevřenou dlaň na bedra a vzal mě na provizorní parket, kde pozvolna tančilo několik párů. Někteří do sebe těsně zaklesnutí, další se o sebe nemravně otírající. Nedala jsem Tonymu na výběr, přestože by si asi sám vybral první možnost, když jsem mu položila dlaně na široké ramena a zlehka se k němu přitiskla. Pyšnil se urostlou postavou připomínající kulturistu, přičemž mi hlavou matně prolétla myšlenka, že mi víc imponuje ta atletická. Jako ta Tomova… Naštěstí Tony nebyl tolik vysoký, takže jsem pořád dobře viděla na Toma a tu hlupačku. U těch dvou se mezitím nic nezměnilo.

Zrovna jsem zírala jejich směrem, když se naše oči s Tomem regulérně střetly. Doslova ve mně zatrnulo. Každičká část uvnitř mě se bolestivě stáhla. Proto jsem nebyla dostatečně rychlá, abych stihla úhybný manévr, takže jsem na něj ještě pár milisekund upřeně hleděla. Vtom mi s velmi nepříjemným zhoupnutím žaludku došlo, že vyvádím neskutečnou blbost. Tohle nebylo správné. V tomhle nemůžu pokračovat…

Tony se ke mně naklonil a přiložil mi své rty až k uchu, když mi chtěl evidentně něco pošeptat. Ucítila jsem jeho horký dech, načež jsem od něj prudce trhla hlavou dozadu. Tony se lekl a poplašeně na mě pohlédl, jakmile se i on odtáhl ode mě, aby mi znovu viděl přímo do obličeje.

„P-promiň, ale já nemůžu… tohle nejde,“ vyblekotala jsem ze sebe zmatečně, zatímco jsem od něj odstoupila ještě o pár kroků pryč, do přijatelnější vzdálenosti.

„Stalo se něco?“ přeptal se mě ještě víc zmateně, protože zjevně absolutně nechápal ten nečekaný obrat mého přístupu. Sama jsem úplně nepobírala, co se právě stalo, ale intuitivně jsem vnímala, že jsem udělala dobře, když jsem s ním přestala tak okatě koketovat.

„Musím pryč… někam na vzduch,“ usoudila jsem krátce na to a očima jsem nejistě zašilhala směrem k francouzským oknům, která vedla na terasu s výhledem na zahrady. Nejenže jsem si přála urychleně uniknout z téhle podivně trapné situace, ale zatoužila jsem se teleportovat do svého newyorského bytu a mít tohle všechno konečně za sebou. Necítila jsem se absolutně ve své kůži, byla jsem rozhozená a nějakým způsobem dokonce frustrovaná. A těch skleniček jsem měla fakt přehnaně moc. Tohle zachrání už jen postel.

„Je ti dobře? Mám jít s tebou?“ navrhl mi bez zaváhání ohleduplně, ale poněvadž jsem chtěla být co nejdřív z jeho dosahu, pouze jsem odmítavě zavrtěla hlavou.

„Ne, ne… potřebuju být teď hlavně sama,“ zamítla jsem pohotově a můj roztěkaný zrak automaticky putoval k Tomovi, který si stále živě povídal s Danielle. Došlo mi, že už ani na tohle se dál dívat nemůžu. Fakticky jsem na tu blbku žárlila, což se mi nevídaně protivilo. Nemluvě o tom, že jsem se nabubřele domnívala, že mám výhradní právo se s ním takhle bavit já. Neskutečně mě štvalo, že to nejsem já. A že v tuhle chvílí už já nejsem já! Dřív bych tam mezi ty dva prostě nakráčela a tu upejpavou Angličanku bych vypokonklovala urychleně pryč. Bože, co to se mnou je?! 

„Dobře, jak chceš,“ respektoval moje rozhodnutí, ale pořád si mě váhavě prohlížel. Bez dalších slov jsem se otočila a namířila si to naléhavě ven. Zírala jsem přitom zaujatě před sebe, ignorovala jsem pohledy ostatních, které jsem míjela a až venku jsem se pořádně několikrát zhluboka nadechla. Doteď jsem nevnímala, jak neuvěřitelně napjatá jsem. Opírala jsem se o chladivé zábradlí a zatvrzele v sobě potlačovala veškeré emoce, které mě tolik vyváděly z míry. Ať už jsem si ohledně Toma nalhávala cokoliv, ať jsem prohlašovala nahlas cokoliv, nepopiratelnou pravdou bylo, že mě ten chlap totálně dostal. Ale absolutně nebylo vhodný, abych dostala já jeho. Nebylo by to vůči němu fér. Akorát bych mu ublížila a vzhledem k tomu, jak ho jeho předešlý vztahy negativně poznamenaly, bych si to nejspíš nikdy neodpustila. Něco takovýho si nezasloužil, protože Tom byl skrz na skrz dobrý chlap. Takový, kterých po světe už dneska moc nechodí.

„Elle? Je všechno v pořádku?“ zaslechla jsem za sebou Tomův ustaraný hlas a v ten moment se uvnitř ve mně něco s lehkostí zatřepotalo. Současně se mi taky ulevilo a nevolnost znihočenic zmizela neznámo kam. Ještě než jsem se k němu otočila čelem, jsem s úlevou přivřela oči a slabě se pousmála. Jestli tohle nic neznamená, tak mě, prosím, zastřelte! Proč mi to ale ten chlap musí takhle komplikovat? 

 Čauky mňauky všem! Další díl je venku, a od toho dalšího dílu slibuje velké věci, že? Ovšem co tam bude, to vám nenapovím, protože tuhle kapitolu přidávám z práce. :D 

Jinak kdyby někoho zajímala ta divadelní hra Coriolanus, občas se na youtube objeví celá volně dostupná, když ji při nějakých speciálních příležitostech National Theatre pustí mezi lidi, protože jednou jsem na ni právě takhle narazila, ale bohužel nedosledovala. Jinak je opravdu velmi pozitivně hodnocená s důrazem na Tomův excelentní herecký výkon, a podle těch ukázek a útržků, co jsem viděla, nepochybuju, že to musí být velký zážitek tu hru zažít na vlastní oči. 

Nesmím zapomenout na srdečné poděkování všem svým věrným čtenářům a Hiddlestoners! Díky, díky, díky, jste prostě skvělí! Do další kapitoly se mi řádně opatrujte a zatím se mějte fanfárově! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek English Gentleman - 18. kapitola: