OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » English Gentleman - 16. kapitola

26.05.2026 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 35×

Den čtvrtý – Kulinářský souboj

Mířila jsem si to za Tomem do šaten, kde se měl převléknout do kuchařského mundúru a na hlavu si posadit vysokou bílou čepici. Nemohla jsem se dočkat toho pohledu na něj a la Tom kuchtík. S produkcí pořadu jsem si mezitím vyjednala místo v přední řadě, abych celé dění viděla z první ruky. Vtom se z místnosti se štítkem Host 2 vyřítil na chodbu přesně ten, koho jsem hledala.

„No tak se mi v to stejnokroji ukaž, Tome,“ vyzvala jsem ho škádlivě, načež ke mně zvedl svou tvář od země a já s překvapením zjistila, že to není Tom.

„Těsně vedle, Elizo,“ pronesl v žertu Benedict a usmíval se na mě od ucha k uchu.

„Bene? No ahoj! Takže ty seš ten druhý host?“ vydedukovala jsem pohotově a pomyslela si, že to skutečně lépe dopadnout nemohlo. Zrovna tihle dva v kulinářském souboji, to bude zaručeně podívaná. Benedict mi to s rázným přikývnutím odsouhlasil a vypadal přesně tak natěšeně, jak se pravděpodobně i cítil.

„Přesně tak. Pro jednou zas s Hiddlym poměříme svoje síly, tentokrát ty gastronomický,“ pronesl s takovým vyzývavým tónem hlasu, kdy mi přišlo, že to možná z jeho strany bude v tomto případě odveta.

„A nebyl jsi to náhodou ty, kdo mu daroval tu zástěru s nápisem Master chef?“ rozvzpomněla jsem si ihned.

„Tys ji viděla?“ přeptal se mě trochu konsternovaně, ale ve světlých očích mu tak vševědoucně zablýskalo. Záhy mi došlo, jestli jsem neprozradila či nenaznačila až příliš, ale současně mě zaplavil takový pyšný pocit, že jsem směla vůbec něco takového konstatovat. Kolik žen to mohlo vlastně říct?

„Měla jsem tu čest, že mi Tom něco uvařil, a jsem naprosto přesvědčená, že ten nápis je zcela výstižný, takže… asi si nedělej moc velký naděje.“ V jednom monologu jsem se stačila pochlubit a současně také zmařit veškerou jeho motivaci. Jeho vysoké čelo se ještě o něco roztáhlo, když se zadumaně zamračil a soustředně se na mě přitom zahleděl. Bylo poznat, že mu něco vířilo myslí.

„Hm, to je pravda… ale měl bych jeden takový nápad. Co takhle trochu vyrovnat šance?“ nadhodil natolik záludně, že jsem se té jeho okaté vějičky chtě nechtě musela chytit.

„Jak?“ řekla jsem provokativně a ironicky jsem se na něj ušklíbla.

„Moje drahá polovička je tu dneska se mnou, aby mě podpořila, v tomhle je Sophie naprosto báječná, ale… co kdyby se zapojila taky? Stejně jako ty na Hiddlyho straně?“ podělil se se mnou o ten svůj velkolepý nápad a mojí prvotní reakcí bylo to bez prodlení zamítnout, ale naštěstí jsem se nad tím nejprve trochu zamyslela. Nejenže by mě polovina britské populace viděla s Tomem po boku v podobné paralele jako u Bena jeho ženu, ale mohl by mě dost pravděpodobně vidět i Marcus. Za to by to každopádně stálo. Sice jsem v kuchyni nejsem příliš zdatná, ale něco bych zaručeně zmákla.

„A jak můžeš vědět, že já nejsem taky tak dobrá kuchařka?“ vyrukovala jsem na něj záludně a bedlivě jsem ho sledovala ostřížím zrakem. Po tváři mu prolétl stín hořkého pochopení, ale pak se na mě pobaveně zakřenil.

„Na tom absolutně nesejde, protože moje žena je ta nejlepší kuchařka na světě,“ zahlásil rezolutně, ale stále na té samé vlně žertování. Ovšem zavdal mi další důvod proč do toho jít.

„Stojí snad někde za rohem, že na ni pěješ jen samý ódy?“ rýpla jsem si do něj zcela nepokrytě, i když mi myšlenkami prolétlo, jestli jsem to už trochu nepřehnala. Místo toho jsem se na něj ale opět zazubila, abych dala najevo, že jsem již dost namotivovaná, abych Tomovi pomohla za každou cenu vyhrát. To jsem měla rozhodně v plánu.

„Jsem holt šťastný muž,“ zhodnotil prostě a úsměšně, přestože v očích se mu zračila hrdost a také ona láska.

„Tak na to pamatuj, až to s náma projedeš,“ vysmála jsem se mu na oplátku, přestože jsem jim v duchu čistě záviděla. Něco takovýho bych konečně chtěla zažít i já. Benedict se tomu upřímně zasmál, zatímco já jsem ze sebe ten úsměv musela docela nutit.

„Jdu to pořešit s produkcí a režisérem,“ oznámil mi, načež s rozverným mrknutím pádil pryč.

„Tak zatím,“ houkla jsem za ním, než zmizel za prvním rohem dlouhé chodby.

 *

„Myslel jsem, že ty taková překvapení nemáš ráda,“ poznamenal Tom poněkud zmateně, když mu jeho paměť vytáhla na povrch právě tohle. Nejspíš proto, že jsem mu kvůli něčemu podobnému udělala předevčírem banální scénu. Jaksi nedůvěřivě si mě prohlížel a snažil se v tom najít nějaký smysl. Co naplat, u nás žen občas věci prostě nedávají smysl, to přece ve svých letech už musí vědět, ne? Produkční ve středním věku, která mu právě oznámila nejčerstvější novinky o tom, co jsme s Benem, před chvíli spolu v zákulisí upekli, odchvátala zase energicky někam jinam a Tom ji vyprovodil s lehce zachmuřeným pohledem.

„Tohle není překvapení, ale… výzva,“ slovíčkařila jsem, přestože kdyby to bylo skutečně nutné, dokázala bych si to dalšími argumenty stoprocentně obhájit. Tom ale naštěstí nebyl ten rýpavý typ, který musel vše rozebírat do nejstupidnějších detailů, takže si s tímhle mým vysvětlením bohatě vystačil.

„No budiž,“ přijal to nakonec po krátké úvaze, kdy upozadil moje nelogické chování a naopak se začal soustředit na to, co ho zanedlouho čeká a nemine. Nás oba.

„Nevadí ti to?“ přeptala jsem se ho nejistě, přestože jsem jinak nehodlala ustoupit. Ta vyhlídka byla až příliš neodolatelná.

„Bude to výzva,“ zopakoval po mně, avšak o něco ustaraněji. „Nejsem zrovna zvyklý na to s někým vařit...“ podělil se se mnou o svou největší obavu, což jsem ocenila povzbudivým úsměvem, který jsem navíc podpořila tím, že jsem k němu přistoupila blíž a položila mu dlaň na předloktí.

„Prostě mi jen včas říkej, co mám a nemám dělat a bude to v pohodě,“ instruovala jsem ho, přičemž jsem ho jemně stiskla, aby věděl, že se nemá ostýchat mě při vaření jednoznačně vést, protože jinou cestu jsem stejně neviděla.

„Tak dobře,“ přitakal mi a slabě se pousmál, přestože jeho čelo se u toho těch starostlivých vrásek nezbavilo. Sama jsem se ale již počínala strachovat, do čeho jsem se to zas nechala uvrtat, jelikož bych se také v televizi mohla dost dobře znemožnit tím, že skutečně vaření neovládám nejlépe. Doufala jsem, že je to doopravdy pouze hobby a že ani Benedict není kdo ví jak zázračný kuchař.

*

„Tak už jsi slyšela ty novinky?“ uhodila jsem na Elle, která dorazila asi dvacet minut před zahájením natáčení. Hlediště lidí již bylo zcela zaplněno, až na jedno místo, které původně patřilo mně. Lehce jsem zapomněla na svou asistentku, takže asi jedině dobře, že jsme to takhle s Benem ukuli. „Máš jedno místo v hledišti, první řadu,“ upozornila jsem ji s hrdým tónem, když se mi ten menší zádrhel povedlo takhle nečekaně elegantně vyřešit.

„No ano! Zaslechla jsem, že toho natáčení budeš součástí a taky Benova manželka. Jak se to stalo?“ vyzvídala a dle jejího výrazu jsem si nebyla jistá, jestli je z toho víc nadšená, anebo zaražená.

„Ale, znáš to, slovo dalo slovo a bylo to,“ pravila jsem s přehnanou žoviálností a neopomněla jsem nad tím ani laxně mávnout rukou, když mi neušlo, jak se podivně tváří. Ona tomu uvědoměle přikyvovala a nejspíš zvažovala, co by mi na to důvtipného vůbec řekla.

„Máš můj obdiv, já bych na to rozhodně neměla odvahu,“ vysmekla mi poklonu, avšak mi nepřipadala úplně tak upřímná. Přesto jsem se nad tím spokojeně usmála a hřála se uvnitř tím, že pro jednou zase překonám samu sebe.

„Občas je fajn se nenechat udolat strachem, měla bys to taky někdy zkusit. Je to osvobozující,“ poradila jsem ji dobromyslně, přestože v jemných nuancích mého hlasu prosakovala ryzí škodolibost, kterou jsem vůči Danielle neustále pociťovala. Nemohla jsem si jaksi pomoct, něco mě na ní hrozně vytáčelo.

„Zkusím si to zapamatovat… No tak… hodně štěstí, ať to zvládneš!“ popřála mi se skoupým úsměvem. „Pro ten tvůj článek něco zaznamenám, s tím si nemusíš dělat starost,“ slíbila mi ochotně, což jsem sama považovala za naprosto samozřejmou věc.

„Dobře, díky, a neboj, s Tomem po boku bude všechno v cajku,“ neodpustila jsem si další mnohoznačnou poznámku, kterou jsem si obzvlášť vychutnala, když jsem věděla, že pro něj má slabost. Přitom jsem se nad tím sama pozastavila, jelikož jsem se dovtípila, že se v té průpovídce skrývá mnohem víc. Zakrátko jsem v sobě samotné tu zvláštní narážku rozklíčovala a pochopila, že naprosto nepochybuju o tom, že by to bylo snad jinak. Jednak při vaření, ale především po celý život.

„To dozajista ano,“ odkvitovala mi s poněkud strnulou tváří, načež kývla hlavou a znenadání se vydala směrem ke své židli, jelikož někdo ze štábu ohlásil, že se natáčení spustí za deset minut. Pobaveně jsem se nad tím ušklíbla a vydala se naopak na plac, kde již lehce nervózně přešlapoval Tom, přestože skutečně umně předstíral, že se nic neděje. Přispěchala jsem k němu, abych ho trochu podpořila a povzbudila, i když jsem vlastně úplně netušila jak. Až takhle jsme si s Tomem blízko nebyli, ale přesně tohle je ta příležitost to změnit.

Před natáčením jsem se ještě seznámila se Sophií, Benedictovou sympatickou manželkou, která byla stejně usměvavá a dobře naladěná jako samotný Ben. Zdálo se, že se k sobě perfektně hodí. V neposlední řadě jsem si podala pravačku se dvěma moderátory, ženského i mužského pohlaví, tohoto pořadu. Urostlý zrzavý Skot, abych byla přesná a drobná plavovlasá Angličanka, aby to bylo genderově vyvážené a k tomu tři kuchaři, jejichž jména mi byla naprosto cizí.

Soutěž probíhala vlastně jednoduše, moderátoři oběma týmům zadali stejný pokrm, a to uvařit exotickou paellu, kterou jsem pochopitelně znala, ale jakožto odpůrce mořských plodů jsem to jaktěživ sama nevařila. Kritéria hodnocení finálního produktu měly být rychlost, za kterou byli soutěžící schopni jídlo připravit, pak způsob servírovaní a nečekaně také podle chuti. Ingredience pevně stanovila porota, zatímco v dochucování a postupu se nechával volný prostor. Vzhledem k tomu, že jsme s Benem vymysleli tu chytrou kličku, že každý bude mít po ruce svou pomocnici, porota nám na oplátku zkrátila čas z celé hodiny na pouhých čtyřicet minut, takže jsme se museli pěkně otáčet.

Kupodivu nám to s Tomem šlo dohromady docela obstojně. Včas mi říkal, co mám udělat, neustále po očku sledoval, jak to dělám a dle potřeby mě trochu popoháněl. Vše ve slušnosti a s maximální trpělivostí, jelikož jsem ani zdaleka neměla tolik obratné ruce jaké on. Anebo Sophie. Na čem ztrácel Ben, to ona hbitě doháněla. Bohužel já Toma spíš jen zpomalovala, i když jsem se fakt maximálně snažila…

Ben s Tomem se neustále hecovali, utahovali si ze sebe, živě komunikovali a bavili tak všudypřítomné publikum. Do toho všemožně glosovali i moderátoři s porotou a já se náhodou velmi dobře bavila. V tom stresu a spěchu jsem nějak dočista vytěsnila, že nás přitom točí kamera a že vše jede naživo, takže mi nejednou ujel poněkud ostřejší výraz, který prudérní Angličany vždy spolehlivě vykolejil, nad čímž jsem se zasekla asi tak poprvé, nanejvýš podruhé. Tom se na mě zprvu zděšeně podíval, ale poté si asi přivykl anebo to záměrně vypouštěl. Mě ovšem nejčastěji vykolejil samotný Tom, kdy jsem ho nechtěně přistihla, jak mě soustředěně sleduje při práci a tak jemně se usmívá. Tím mě pokaždé dočista ochromil, než jsem znovu naskočila zpátky a ztěžka se bránila hloupému potěšenému úsměvu, při kterém jsem se odvracela raději od něj. Jak bych si to měla vyložit jinak, než že se mu prostě líbím?! Ať už si to chce nebo nechce přiznat.

Proto jsem pak musela opravdu ztuha ignorovat, jak se mi pošetile chvěl žaludek vždycky, když se naše ruce letmo dotkly a jak se mi někdy zadrhl dech, když mezi naší kůží proběhl drobný elektrický výboj. Táhlo mě to k němu, chemie mezi námi očividně fungovala, moje tělo ho dozajista také vábilo k sobě, ale on se tomu pořád zarputile bránil. Jakmile jsem ho omylem nachytala, nasadil neproniknutelný odměřený výraz, ale nejdřív se zatvářil vyplašeně. Jako malý kluk přistižený u nějaké neplechy. Ta jeho neochvějná zásadovost mi připadala částečně nemálo přitažlivá, ale ještě víc mě vytáčela, protože mi znemožňovala dosáhnout svého cíle. Naštěstí mi v nestřežených okamžicích dával najevo, že to zase úplně tak ztracené není a já se nemínila vzdát. V jeho případě fakticky ne.

I když jsem se při vaření slušně zapotila, vlastně jsem si to nesmírně užila. Přestože mě vaření nijak zvlášť nenaplňovalo, Tom dokázal ze všeho vykřesat takový nevšední zážitek, který ve mně ještě nějakou chvíli dozajista zůstane, a to i navzdory tomu, že jsme nakonec ten kuchařský souboj prohráli. Benova manželka dovedla jeho nešikovnost kompenzovat mnohem lépe, než Tom tu moji, takže mi to nakonec bylo trochu líto, že jsem to Tomovi pokazila, protože by jinak měl výhru bezesporu v kapse.

„Prosim tě, promiň mi to. Akorát jsem tě připravila o jinak jistou výhru, když jsem přistoupila na ten Benův nápad. Celý jsem ti to zkazila,“ omlouvala jsem se mu úzkostně, jakmile štáb ukončil natáčení. Tom ke mně sklopil bradu, protože jsem stála poměrně blízko něj a své pokání jsem spíše zašeptala. Přestože jsem se k němu takhle přiblížila schválně, abych na něj trochu zapůsobila, nakonec jsem musela krotit hlavně svoje rozdivočelé srdce, které v jeho těsné blízkosti bláznivě rychle tlouklo jako o závod.

„Ale ne, El, není se vůbec za co omlouvat. Byla to pro mě další zajímavá zkušenost, a to jen díky tobě,“ vyvracel mi docela důrazně, přestože ke mně sám mluvil sotva polohlasem. Mé mozkové buňky mi opanovala jeho mužná vůně, která byla svěží a podmanivá zároveň, až jsem měla pocit, že se mi z toho točí hlava. Přesto jsem si podvědomě přebrala jeho milá slova, která mě opravdu potěšila, ačkoliv jsem na něj dál upírala psí oči.

„Vážně? Vždyť jsem tě jen zdržovala a kazila ti to,“ sypala jsem si popel na hlavu dál, abych ho zas o trošku obměkčila, ale sama jsem o tomtéž byla skutečně vnitřně přesvědčená. Tom se na mě pouze vlídně pousmál.

„Nesouhlasím. Jsme docela dobrý tým, myslím,“ podotkl uvážlivě a díval se mi do tváře o pár vteřin delší dobu, než by asi měl. Tentokrát jsem mu ten úsměv bez zaváhání oplatila.

„Jo, to docela jsme, že?“ chytila jsem se toho ihned a pořád jsem se na něj culila jako pitomá. Jako první jsem zrakem uhnula stranou já, ale jen proto, že jsem se domnívala, že na něj tenhle cudnější přístup platil spíš, než ten můj přímočarý, kterým jsem ho zbytečně odradila. Periferně jsem si všimla, jak si to k nám mířil Benedict i se svou ženou.

„Sláva vítězům, čest poraženým,“ zvolal zvesela a podával mi svou velkou rozevřenou dlaň.

„Gratuluju, Bene, Sophie. Vyhráli ti lepší, schopnější,“ uznala jsem bez průtahů, protože to bylo to jediné správné gesto, kterým se slušelo výherce počastovat.

„Děkujeme,“ usmívala se Sophie na nás od ucha k uchu a zřejmě si naplno uvědomovala, že je to především její zásluhou.

„Ale bylo to dost o fous. Bez Sophie by mě Tom naprosto rozdrtil,“ uvedl na pravou míru Ben, což mu bylo nepochybně ku cti, že dovedl přiznat tento nepopiratelný fakt. Tom k němu vztáhl ruku a položil mu ji přátelsky na rameno, přičemž se na něj Ben rozpustile křenil.

„O tom ani na vteřinu nepochybuj, kamaráde,“ řekl s neskrývaným popíchnutím Tom, načež ho několikrát poplácal po rameni. Oba se tomu následně zasmáli, jako staří dobří přátelé, kterými nesporně byli.

„Jestli toho ještě nemáte dost, nechtěli byste s námi zajít někam na dobré jídlo? Máme s Benem volný večer, tak bychom ho rádi strávili nějak příjemně,“ navrhla nám oběma Sophie a já málem praskla pýchou nad tím, že do té pozvánky zahrnula také mě. Jako bych byla jeho reálná partnerka… Nejvíc mě odrovnalo, když se na mě Tom automaticky podíval, jak u mě hledal nápovědu pro odpověď. Byla jsem ale natolik vyvedená z rovnováhy, že jsem se vzmohla na pouhé lhostejné pokrčení ramen.

„Taková nabídka se asi nedá odmítnout,“ usoudil vzápětí, když jsem rozhodnutí přenechala na něm.

„A-ano, moc rádi se připojíme,“ přidala jsem hned záhy, jakmile jsem se vzpamatovala, abych nevypadala jako úplný idiot. V dalším okamžiku se mezi nás přimotala Danielle, takže jsem s ní poodstoupila o necelý metr do pozadí, abych se jevila jako profesionál, který své pracovní záležitosti projednává v soukromí. Moje úmysly byly ale pochopitelně trochu odlišné.

*

„Tak jak? Jak to vypadalo?“ ptala jsem se zvědavě, jak jsem před kamerou dopadla.

„Až na těch tvých několik peprnějších okamžiků dobře, moc dobře,“ shrnula stručně a nevynechala ani onu nabízející se výtku, kterou si samozřejmě nemohla nechat pro sebe.

„Však oni to tady skousnou. Chlapi z Top Gearu taky nejsou zrovna nejjemnější,“ ohradila jsem se před ní ostentativně i s těžkopádným příkladem, který také platil za jeden z nejoblíbenějších britských pořadů. Nejprve na mě trochu rozpačitě mrkala, protože jsem si dovedla představit, že tohle ani v nejmenším nebyl její šálek kávy, ale poté mi to jako vzorná asistentka poslušně odkývala. Už se nadechovala, že mi na to něco odpoví, ale já jsem ji předběhla, čímž jsem opět ukázala, že ji mám tak trochu na háku: „Jdeme s Tomem a Cumberbatchovými na večeři, takže už tě dneska nebudu potřebovat. Můžeš odsud klidně zmizet a věnovat se čemu jen chceš. Užij si to!“

„Aha, tak… dobře. Takže... uvidíme se tedy zítra,“ loučila se se mnou, přičemž těma svýma očima vyděšené laně těkala ke skupince vedle nás, která se slyšitelně dobře bavila.

„Ano, dopoledne na zkoušce tý divadelní hry,“ osvěžila jsem jí paměť, ačkoliv ona ten Tomův harmonogram měla stokrát lépe najetý než já.

„Coriolanus,“ hlesla a já se na ni nechápavě podívala.

„Heh?“ vyrazila jsem ze sebe nesrozumitelně.

„Tak se ta hra jmenuje,“ poučila mě významně, načež si užila svou jedinečnou chvilku slávy, kdy nade mnou měla nepatrně navrch. Jen jsem se nad tím kysele ušklíbla.

„Jasně, tak na tam… Takže zatím,“ rozloučila jsem se s ní úsečně a vrátila jsem se zpátky k Tomovi a zbytku, načež se zakřiknutá Danielle odporoučela kamsi po své ose. Tom se s Benem nakonec dohodli, že navštívíme vyhlášený podnik s názvem Fenchurch, která se měl pyšnit jedním z nejhezčích výhledů na Londýn a kde museli bezesporu využít svých známostí, aby nám zajistili stůl už na dnešní večer. Restaurace veškeré suroviny odebírala od místních pěstitelů a chovatelů, takže vše v bio kvalitě, čerstvé a se stoprocentní chutí. Rozhodně se bylo na co těšit. Nemluvě o té společnosti, která mě čekala. A nemluvě o tom, co všechno by mohlo být pak po večeři.

 Čauky mňauky všem! Projekt se pomaličku, ale jistě chýlí ke svému konci a Elise tak trochu dochází čas, ale... občas stačí docela málo, aby se situace znihočehonic změnila, že? 

Každému přeživšímu čtenáři opravdu srdečně děkuji za výdrž a trpělivost - jste fakt skvělí! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek English Gentleman - 16. kapitola: