OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 39. kapitola

08.08.2021 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 512×

„Günaydin, sevgilim,“ zašeptal rozespale, jakmile si všiml, že i já jsem procitla. Vláčně se na mě usmíval a sotva otevřel víčka na škvíru, jak se mu je stále nechtělo úplně rozlepit. Za okny již ostře svítilo dopolední slunce a loudilo se do pokoje zpod žaluzií, které zůstaly napůl zavřené. Nedávno jsem si zjistila, že to druhé slovo znamená miláčku, a z jeho úst, navíc s tím tureckým přízvukem, to znělo opravdu smyslně.

„Grá maidin mhaith,“ vrátila jsem mu to zase ve svém, rádoby původním, jazyce, čemuž se rozespale zasmál. Pak se otočil na bok směrem ke mně a dlouze se na mě díval, přičemž tak lenošivě mrkal. V irštině to totiž znělo tak trochu, jako když se něčím dávím.

„Tak dneska už ses vyspala líp než včera?“ staral se, ačkoliv to tak znaveně zamumlal, i proto že měl částečně svůj pohledný obličej vražený do polštáře.

„Hmm, jo. Spala jsem jak mimino,“ řekla jsem spokojeně, načež jsem se zamyslela nad tím, proč se vlastně něco takového říká. Každá matka totiž tuhle průpovídku jednoznačně vyvrátí, protože mimina prostě nerušeně celou noc zpravidla nespí. A ta, která spí, to jsou nějací hodně raritní jedinci.

„Vážně? Tak to jsem rád. Čím by to asi tak mohlo být?“ nadhodil, zřetelně rozpustilým tónem hlasu a roztomile se na mě zaculil. Jenom jsem se nad tím naoko kysele ušklíbla.

„V noci pršelo, takže asi tím čerstvým vzduchem,“ škádlila jsem ho a schválně jsem se ostentativně nadechla.

„No, to jo, určitě to bylo tím,“ zabrblal opovržlivě a stejně tak si na to konto odfrkl. „Já bych řekl, že to bylo něčím úplně jiným,“ mluvil dál pološeptem, pořád tak důvtipně, načež ke mně pod peřinou natáhl ruku k pasu, aby si mě k sobě o něco blíž přitáhl. Přestože jsem s ním nespolupracovala a ležela jsem na posteli jako lemra líná, stejně mu nedělalo sebemenší problém mě dostat tam, kam chtěl. Než mi mozek po ránu naskočil a došlo mi, jak hodně ošemetná to je situace, pouze jsem slastně zamručela a napadlo mě, jak moc je to příjemné, když se mě zmocní tímhle způsobem.

„To si teda nemyslím,“ odporovala jsem mu a zavrtěla jsem odmítavě hlavou. Vzápětí si mě k sobě těsně přitiskl, tím svým odhaleným hrudníkem, který neuvěřitelně hřál. Každopádně mně přesto tvrdly bradavky.

„Nemohlo to být spíš tím, že celou noc vedle tebe ležel tvůj báječný přítel a dohlížel na to, aby se ti spalo co nejlépe?“ pronesl rozverně a vyprostil svou levačku zpod deky, aby se mohl dostat k mým vlasům, se kterými si opravdu se zálibou pohrával. Nijak jsem neřešila, že jsem beztak celá rozcuchaná a nenamalovaná, protože jsem po ránu vypadala jako vyoraná myš, ale především jsem se soustředila na to, jak láskyplně se na mě díval, něžně se mě dotýkal a z očí mu sálala taková dojemná odevzdanost, díky níž mi poskakovalo srdce čirou radostí.

„Pokud vím, usnul jsi ještě dřív než já,“ namítla jsem nesouhlasně a hloupě jsem se na něj culila. „Tohle vám mužům fakt závidím. Ještě než položíte hlavu na polštář, tak odpadnete,“ posteskla jsem si a slabě jsem si nad tou neskutečnou nespravedlností povzdechla. Kolikrát jsem čuměla do zdi, zatímco Will si spokojeně oddechoval.

„Abych ti šel samozřejmě příkladem,“ pravil významně, jako by to snad nebylo úplně jasné, a nakrátko se přísně zamračil, než se roztomile usmál. Všechno dohromady mě rozesmálo, opravdu nahlas, takže jsem sklopila hlavu kamsi pod peřinu, abych nehýkala na celé kolo. On se ke mně přidal a asi podvědomě mě o něco pevněji objal, když už nechal moje vlasy být. Nakonec jsem si zcela spontánně opřela čelo o jeho rameno a položila mu ruku na bok, který se pod ní mírně klenul. Byla to taková celkově přirozená a velice intimní situace, která reflektovala náš vzájemný, důvěrný vztah.

„A zabralo to, ne?“ zašeptal mírně ochraptěle a vpíjel se mi hluboko do očí, z čeho by mi jinak totálně změkla kolena, kdybych právě neležela.

„Jak jinak,“ špitla jsem bez zaváhání, když jsem byla tím jeho pohledem dočista omámená.

Víc jsem říct nestačila, jelikož se mi dychtivě přisál na rty, jako by to už déle bez polibku nemohl vydržet. V tom okamžiku jsem ustrnula, jenomže mě líbal tak něžně a rozvážně, že jsem se mu velice rychle poddala. Zřejmě čekal na to, jaká bude má reakce, protože jakmile jsem pod jeho vlivem v podstatě ochabla, byl najednou o něco dravější. Vetřel se jazykem dovnitř mých úst a vyzval ten můj k nespoutanému tanci a já se stále ani v nejmenším nebránila, jelikož jsem byla ochromena tou intenzitou, kterou do toho polibku vkládal. Ani jsem se nenadála a měla jsem ho neoblomně vklíněného mezi nohama, přičemž mě do pravého stehna tlačil výmluvný projev jeho čím dál hůř potlačované touhy.

„Emo,“ zavzdychal mé jméno jaksi útrpně, když se ode mě na moment odtáhl, aby se dostatečně nadechl. „Už mě víc nenapínej, protože… to se fakt nedá vydržet… Tak moc tě chci,“ postěžoval si nespokojeně a nezapomněl ani vyslovit to, nad čímž jsem slastně zavřela víčka, ale zároveň tím ve mně vyvolal novou vlnu paniky. Já prostě ještě nemůžu…

„Matteo,“ oslovila jsem ho měkce, ale přitom poněkud naléhavě, aby mě vnímal, jenomže jsem vlastně vůbec netušila, co bych mu měla říct. Proto jsem na něj jen vyplašeně vykulila oči a trochu nervózně se zakousla do rtu.

„Hm?“ zahučel a několikrát se rošťácky nosem otřel o ten můj.

„J-já…“ zakoktala jsem se a zapnula jsem svoje mozkové závity na plné obrátky, ale několik předlouhých desítek milisekund jsem ze sebe nedokázala vůbec nic vysoukat. Ani slovo. Navíc to bylo celé značně trapné, když jsem Mattea zastavila ve zjevném náruživém módu, kvůli čemuž byl momentálně oprávněně rozladěný. Stěží jsem mu proto mohla pohlédnout do očí, i proto, že by mě už tuplem nic nenapadlo, a taky jsem ve tváři postupně nabírala čím dál výraznější odstín rudé. Vtom mi ale hrdinsky přišel na pomoc můj žaludek, když tak zvláštně zakvílel, možná hlady a možná tím, že na mě během našeho muchlování převalil plnou vahou. „Slyšels to? Mám hlad, a to teda fakt šílený… Dala bych si něco k jídlu. Nenasnídáme se nejdřív?“ Navrhla jsem mu, se svým nejprosebnějším a nejzoufalejším psím pohledem, o kterém jsem doufala, že by mohl zabrat.

„Cože?“ přeptal se, protáhle a slyšitelně rozmrzele, s hlubokou, nevrlou vráskou na čele.

„Po snídani se zase můžeme vrátit do postele, ne? Vždyť je neděle, den kdy… se nic nedělá, tak proč toho nevyužít?“ argumentovala jsem tak, abych dosáhla svého. Pochopitelně jsem se vracet do postele nehodlala, nýbrž nám dvěma najít nějaký jiný zajímavý program, na co nejdelší časový úsek.

„A co takhle kompromis?“ Snídani do postele,“ smlouval se mnou, nutno podotknout, že značně lákavě, a za jiných okolností bych to klidně přijala, ale tentokrát bohužel ne. Během toho našeho konverzování si opět lehl vedle mě.

„A drobit si do postele? To raději ne,“ zamítla jsem s rázným zavrtěním hlavy.

„V domě jsou tu ještě další dvě manželský postele,“ opanoval mi s šibalskými jiskřičkami v očích, které samy vypovídaly o dvojsmyslnosti jeho komentáře. Vtom mi znovu výmluvně zakručelo v břiše, ještě o něco víc nahlas než před chvilkou, tudíž jsem se na něj trochu překvapeně podívala.

„Já něco připravím, klidně dál lež,“ řekla jsem mu pokojně a zatímco už jsem spouštěla nohy dolů z postele, natáhla jsem se k němu pro letmý, trochu omluvný polibek. To mu ovšem nestačilo, a proto si mě k sobě stáhl na hruď a začal mou pleť zasypávat motýlími polibky, kterými mě také lechtal a v konečném důsledku taky rozesmál. Nakonec jsem se mi od něj přeci jenom podařilo odtáhnout se, když jsem se zapřela rukama a s jeho otráveným bručením, jako že kazím zábavu, jsem se odebrala nejprve do koupelny a o několik minut později do kuchyně.

* * * 

Loupala jsem právě mandarinky k snídani, když jsem periferním viděním zjistila, že se mezi dveřmi zjevil Matteo. Neobtěžoval si na sebe vzít nic dalšího kromě volnějších boxerek, ve kterých taky spal. Dělala jsem, že jsem si ho vůbec nevšimla, protože jakmile bych se na něj jedinkrát podívala, s největší pravděpodobností bych se od něj nedokázala zrakem odtrhnout. S o něco zvýšenou koncentrací jsem se zaměřila na novou mandarinku a sledovala jsem, jak se ke mně pokradmu blíží. Zjevně mě chtěl překvapit.

„Šmarja, Matteo!“ vyjekla jsem a trhla s sebou adekvátně úměrné tomu, kdyby mě skutečně zaskočil. Zezadu se ke mně totiž připlížil a objal kolem pasu. Pevně se ke mně natiskl a vykoukl mi přes rameno pod ruce, přičemž si o něj opřel bradu.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ omluvil se mi a vlepil mi pusu kousek pod ucho.

„Dlouho mi to trvá? Už máš hlad?“ zajímala jsem se ustaraně a snažila jsem se nevnímat v sobě znovu tu sílící nervozitu, jenom z té jeho těsné blízkosti. Počínala jsem mít vtíravý dojem, že na mě v jistém ohledu neodbytně tlačí a popravdě jsem se tomu víceméně nemohla divit, ale já prostě ještě nebyla připravená tenhle zásadní krok učinit. 

„Ne, akorát jsem to bez tebe nějak… nemohl vydržet,“ přiznal takovým sebeironickým tónem, jak to také jemu přišlo směšné, ale zároveň mě o tom chtěl informovat. Slabě jsem se nad tím pousmála, jelikož to tak trochu potvrzovalo tu více pravděpodobnou teorii o tom, že mi chce být hlavně na blízku, společně s dalšími projevy náklonnosti, a že mu primárně nejde jen o to jedno.

„Tak mi můžeš pomoct,“ popíchla jsem ho, když mě napadlo, jak bych do sebe mohla všechno nakombinovat.

„To počká,“ zašeptal svůdně a zajel mi oběma rukama pod tričko na spaní, i když dál se zatím neodvážil. Stačil mu jen kontakt s pokožkou a náznak toho, kam míří.

„Matteo, nech mě to dodělat, prosím,“ požádala jsem s potlačovanou naléhavostí a zatlačila jsem proti jeho tělu, ale pochopitelně to nemělo sebemenší vliv na to, aby jeho sevření alespoň mírně povolilo. „Mohl bys udělat čaj? Ještě jsem se k němu nedostala,“ zaúkolovala jsem ho pohotově, jelikož přesně tohle jsem měla v plánu, než mě vyrušil. On akorát nerudně zabručel a poněkud frustrovaně zafuněl. Vzápětí ze mě sundal ruce, aby vyplnil moje přání, které jsem mu dala tak trochu příkazem. Mlčky jsem pokračovala v přípravách, stejně jako on. A atmosféra mezi námi pořád citelně houstla a houstla. To není dobrý…

„Proč přede mnou pořád utíkáš, Em? O co jde?“ vyrukoval na mě zničehonic, když se postavil z druhé strany kuchyňského ostrůvku, přičemž u toho netrpělivě praštil zatnutou pěstí do stolu. To mě vylekalo. Z celého jeho urostlého těla vyzařovalo napětí, což také prozrazoval jeho palec, kterým následně vynervovaně ťukal o linku, a také jeho pohledná tvář momentálně zračila určitou tenzi. Přestala jsem loupat mandarinku a odložila jsem ji stranou.

„C-cože? Jak utíkám? Vždyť… jsem tady,“ zkusila jsem hru na pitomou a nejistě jsem po něm pomrkávala, ale zřejmě ta moje drobná herecká etuda nepadla na úrodnou půdu, jelikož jeho výraz v obličeji ještě neústupně ztvrdl.

„Ty víš, jak to myslím,“ napomenul mě neoblomně, a tak jsem uhnula očima stranou a rezignovaně mi spadla ramena o něco níž. „Vždycky když se k tobě trochu víc přiblížím, tak ty se zase odtáhneš… Na něco se vymluvíš. Co se děje? Proč to děláš?“ vyzval mě důrazně a podrážděně se na mě zamračil. Střelila jsem po něm vyděšeným pohledem a párkrát jsem naprázdno otevřela a zase zavřela pusu, jelikož jsem netušila, co mu mám vlastně k tomu říct.

„J-já... nevím,“ pípla jsem nesměle a pozbyla jsem veškeré odvahy mu pohlédnout do očí.

„Emo, mluv se mnou, prosím,“ vybídl mě pokorně a soucitně, přestože to dle výrazu nehodlal znovu opakovat.

„Omlouvám se, jestli… jsem se tím nějak dotkla,“ zaměřila jsem se nejprve na jeho ego, které tu mou okatou zdráhavost zajisté také neslo značně nelibě. On to ale ihned odstřelil zavrtěním hlavy, což naopak to moje podezření akorát podpořilo.

„K věci,“ zahučel nekompromisně a zapřel se dlaněmi o linku, přičemž se naklonil o něco blíž ke mně, což částečně působilo poněkud výhružně. Evidentně nehodlal respektovat, že mám snahu chodit kolem horké kaše.

„Prostě je to… na mě trochu rychlý tempo. A zrovna tohle je docela… zásadní krok ve vztahu a já...“ soukala jsem ze sebe s opravdu velkými obtížemi, jelikož jsem ve skutečnosti nechtěla, aby věděl, co se mi honí hlavou a z jakého důvodu mám tenhle blok. Především proto, že jsem ani sama sobě nebyla zatím schopná přiznat barvu.

„Nevíš, jestli o to vůbec stojíš,“ dořekl za mě, zjevně šokován tím zjištěním. Ostentativně se narovnal a spodní čelist mu o pár centimetrů poklesla níž.

„Nic takového mi nepodsouvej, Matteo,“ napomenula jsem ho, což bylo to jediné, na co jsem se vzmohla.

„A není to tak snad?“ ohradil se docela ostře, čímž ve mně vyvolal nutkání se stejně tak bránit. Naštěstí jsem se ale zhluboka nadechla a spolkla jsem veškerou potřebu oplácet mu stejnou mincí.

„Když já prostě… nemůžu do některých věcí skočit úplně po hlavě. Nejsem taková, a i když se o to snažíš, tak mě nepředěláš,“ podotkla jsem bezradně a osmělila jsem se na něj podívat s takovým zoufalým výrazem, kterým jsem ho v podstatě vybízela k tomu, aby v sobě pro mě nalezl dostatek pochopení.

„Podle mě tak daleko nechceš zajít proto, jelikož nepočítáš s tím, že bychom měli nějakou budoucnost,“ zahřímal najednou tak chladně, až mě to na několik sekund naprosto vykolejilo. Během toho jsem ovšem došla do toho momentu zlomu bodu, kdy jsem si naplno uvědomila, že nejde jenom o strach z intimity. Přestože jsem se od Willa rádoby odstřihla, emocionálně jsem k němu byla stále nějak připoutaná a i když jsem se ze všech sil snažila se nějak vyhnout tomu, abych ho případně podvedla, stejně bych na to tak nakonec nahlížela. A já Willovi být nevěrná prostě nemohla. 

Matteo měl bohužel pravdu v tom, že jsem u našeho vztahu žádnou budoucnost neviděla. Musela jsem se tak jako tak vrátit do Anglie, tam jsem měla celý svůj život. Tady v Itálii to byla taková pěkná letní dovolená, s prací a také s románkem. A kdyby se to Will třeba dozvěděl, přišla bych o něj. O svou dlouholetou jistotu, o zadní vrátka… A to bych nejspíš nezvládla. Bože, já jsem hrozný člověk! Skončím v pekle…

„O tom už jsme mluvili,“ zaúpěla jsem bezradně, přičemž mi nemohl upřít, že jsem se alespoň pokoušela mu to již předtím naznačit.

„Ty o tom ani neuvažuješ, že ne?!“ pohoršoval se nad mým přístupem a nebylo těžké si všimnout, že je čím dál rozčilenější. Propichoval mě vzteklýma očima a ta jeho nahá hruď se mu čím dál rychleji zvedala, přičemž úspěšně odváděla mou pozornost úplně jinam.

„Matteo… Celý můj život je v Anglii,“ konstatovala jsem sklesle a podívala jsem se stranou.

„Tak proč jsi dopustila tohle všechno?“ zeptal se zlostně a rozhodil bezděčně ruce do stran s dlaněmi otočenými vzhůru. „Řekla jsi, že jsi moje přítelkyně! Řekla jsi, že mě miluješ… To pro tebe nic neznamená?“ ptal se dál, zprvu dost nelítostně, ale pak se mu nečekaně zlomil hlas a poslední otázku zvláštně zašeptal.

„Jistě že znamená! A myslím to naprosto vážně, ale… přesto to nic nezmění. Věděl jsi to přece dopředu, že nakonec odjedu a že tu mám jasně vyměřený čas,“ připomněla jsem mu rezolutně a založila jsem si ruce na prsou.

„Pochopil bych, kdyby šlo jen o sex a nevyznávala jsi mi lásku, ale obráceně?! To přece nedává žádný smysl,“ zpochybňoval moje chování, které zjevně odporovalo jeho logickému myšlení, jenomže to koneckonců v mém případě nebylo podivné ani v nejmenším. Já dělala spoustu věcí jinak, než by ostatní očekávali. Jako by mě už neznal…

„To zřejmě tobě, ale… Když to zůstane takhle, jak to mezi námi je, tak to bude… nevím, jak to říct. Platonický? Asi… Možná pro mě potom… nebude tak těžký odsud odjet,“ zpovídala jsem se mu ze svých nejtíživějších myšlenek a celou dobu jsem zrakem těkala všude možně, jenom ne na něj, jelikož pak bych ze sebe nedostala ani hlásku. Přesto se mi podařilo zachytit je konsternovaný výraz, i jak se rezervovaně napřímil.

„A zamyslela ses nad tím, jaký to bude pro mě?“ Odzbrojil mě užasle pronesenou otázkou, ale rozhodně ne v tom dobrém slova smyslu. Bedlivě mě sledoval, aby mu jakákoliv má sebemenší reakce neušla. Jenomže já netušila, co mu na to říct. Pravda byla, že jsem na to skutečně nepomyslela, a tak jsem nejprve vstřebávala ten bezbřehý stud, který mě okamžitě atakoval. Jenom jsem si povzdechla a tuhle debatu jsem považovala za ukončenou. Matteo to z řeči mého těla poznal, jak se věci mají, proto nad tím pouze nevěřícně zavrtěl hlavou, načež bez hlesnutí odpochodoval pryč z kuchyně. Tak jo, asi máme po společný snídani.

* * *

„Enzo, já jsem to všechno totálně podělala,“ zakvílela jsem utrápeně a pořádně si lokla Mai Tai. Enzo měl naštěstí nedělní odpoledne volno, takže jsem ho vytáhla ven na plážový bar. Potřebovala jsem se nutně napít a trochu otupit ten ranní nešťastný zážitek. Matteo krátce po naší hádce opustil dům s tím, že se vrátí až v noci, takže já jsem se zařídila po svém. V jeho domě bych celý den sama asi nepřežila, rozhodně ne bez nějaké psychické újmy, a Enzo se nade mnou naštěstí slitoval a šel se mnou na celé odpoledne k moři. Dopoledne jsem si stihla zavolat s rodiči, tudíž jsem zase tolik prostoru pro zbytečně přehnané dumání nad tím, co se mezi mnou a Matteem stalo, zase neměla. I tak mi bylo nebývale mizerně a na hrudi se mi usadil příšerně těžký balvan provinění. Hned z několika důvodů.

„Co jsi vyvedla tentokrát?“ pravil takovým unaveným tónem, jelikož přesně věděl, odkud vítr vane. Navíc již nějakou tu hodinku přihlížel tomu, že se tvářím a chovám jako úplná hromádka neštěstí.

„Mimo jiné, rozešla jsem se s Williamem.“ Vzala jsem to raději rovnou od začátku. Enzo na mě vytřeštil oči a spustil obě ruce na stůl, až to bouchlo. Potom zkřivil obličej do nechápavé grimasy, jak se mu nechtělo věřit, že jsem něco takového opravdu udělala.

„To jako kvůli tvojí sestře?“ přeptal se kontrolně, jestli pochopil motiv mého rozhodnutí.

„Asi spíš kvůli Matteovi,“ opravila jsem ho zdráhavě, načež mu obočí vyjelo tím udivením téměř až ke kořenům vlasů. Také se to dalo považovat jako pobídka k vysvětlení, protože to evidentně absolutně nepobíral. „Matteo mi totiž řekl, že se do mě zamiloval a já… do něj vlastně taky.“

„Takže jste na to vlítli vy dva!“ zahlásil jako něco ve stylu heuréka a v tu ránu se na mě křenil jako hňup.

„Ne, nevlítli! To nejde, když… Willa pořád vnímám jako snoubence. Rozešla jsem se s ním po videohovoru, to mi nepřijde úplně správný nebo… hlavně nějak právoplatný,“ znevažovala jsem svoje rozhodnutí, které mi v podstatě rozvázalo ruce ode všeho, co by se tu s Matteem stalo, jenže já to stejně považovala za jakýsi podvod. Hodně nefér hra to byla…

„Aspoň že po videohovoru,“ zmínil Enzo poměrně úlevně, že jsem jako měla dostatek slušnosti a nerozešla se s Willem po textovce. To by byl opravdu extrém a vůči Willovi bych si to rozhodně nedovolila. Jen jsem se na něj kysele ušklíbla a ignorovala pocit, že bych se za tohle měla urazit, jelikož jsem prostě nějakou společnost potřebovala. U Enza, ať už se mnou mluvil jakkoliv, jsem stoprocentně věděla, že mi naslouchá a že je kdykoliv připravený mi být oporou. „Řekla jsi to? Řekla, takže to platí, i po videohovoru,“ pravil svérázně, čímž jsem si znovu naplno uvědomila váhu své volby.

„Požádala jsem ho, aby mě na nějakou dobu nekontaktoval, dokud to neudělám já první, ale… prostě ho mám furt v hlavě. Sice někde hodně vzadu, ale je tam,“ opisovala jsem mu svoje vnitřní pocity, na které se zrovna dvakrát důvěřivě netvářil.

„Nebereš ty nějaký prášky nebo tak?“ nadlehčil to vtípkem, což mu bylo vlastní a doopravdy mi na pár sekund vykouzlil úsměv na rtech. Potom se uvolněně napil se ze svého méně známého italského koktejlu, Negroni, který si objednal u plážového baru.

„No a Matteovi začíná vadit, že se pořád držím tak zpátky, ale… Už takhle jsme si to hodně zkomplikovali, protože já se stejně nakonec vrátím do Anglie,“ řekla jsem skoro truchlivě a cítila jsem se kvůli tomu jako zvíře zahnané někam do kouta.

„Jestli jste si řekli, že se milujete, tak to beztak ničím jiným už víc zkomplikovat nemůžete. Teď už maximálně tak zpříjemnit,“ naznačoval v bystrých glosách, přičemž se zase potměšile zubil. „Seš singl, takže si můžeš dělat cokoliv chceš a taky bys měla. Hlavně nad tím vším tak moc nepřemýšlej, to nikdy nikomu neprospělo.“ To je ten italský pohled na věc, ale… nejspíš na tom něco bude. Za každou cenu si užívat života plnými doušky. La dolce vita…

„Já vlastně nejsem singl… Tak nějak jsme si s Matteem řekli, že jsme pár,“ vypadlo ze mě zaraženě, poněvadž jsem se nad tím doposud nijak zevrubně nezamyslela. Nezadaná jsem každopádně moc dlouho nevydržela, asi jenom nějakých dvanáct hodin. Po tolika letech ve vztahu by bylo hrozně zvláštní najednou k vůbec nikomu nepatřit.

„Ty jsi fakt sbalila našeho šéfa?! Seš neskutečná, Emo. V práci tě ženský závistí nejspíš sežerou,“ prorokoval v opravdu trefné metafoře, kterou mě mimochodem solidně vystrašil.

„Opovaž se to někomu říct! Nechci, aby to někdo další věděl, tak drž jazyk za zuby, prosím tě,“ nakázala jsem mu varovně a stejně tak neústupně a přestože se nad tím blahosklonně usmíval, věděla jsem, že se na něj v tomhle ohledu můžu spolehnout. Leda by nás v práci musel někdo načapat, podobně jako onehdy Bianca.

„Jasně, Em, jako hrob,“ slíbil mi, jakmile během sekundy zvážněl a pozvedl skleničku, aby si se mnou symbolicky přiťukl na stvrzení svého příslibu. „Jak jsi na tom vůbec s tím katalogem? Už máš hotovo?“

„V pátek mě Bianca donutila zůstat ve studiu dýl, abych to dodělala. Zítra ráno to nechám zkontrolovat a pak to hned pošlu do tisku a hurá na novou zakázku. Není čas ztrácet čas, ne?“ shrnula jsem v kostce, značně uštěpačně, jelikož jsem si okamžitě vybavila, jakými argumenty mě Bianca přesvědčila.

„Donutila? Čím?“ Jako by mi četl myšlenky, že?

„Že tady nejsem na dovolené nebo za letním románkem, ale primárně na stáži,“ vystihla jsem v jedné větě, čímž jsem ho rozesmála. „A že jsem zatím nic nepředvedla, spíš naopak vše kazím, takže bych se měla docela smekat,“

„No jo, to je celá Bianca. I když mám dojem, že na tebe má extra pifku,“ zamyslel se, přičemž nakrčil nos.

„Taky mám ten dojem.“ A víme proč, že. „Ale tak snad jsem si to u ní trochu vylepšila, když jsem v pátek skočila přesně podle toho, jak si pískla,“ zadoufala jsem nahlas a tentokrát jsem pozvedla skleničku já a ani jsem nečekala na něj, než jsem její obsah do sebe v mžiku otočila. Však já jí dokážu, že jsem si tu stáž plnohodnotně zasloužila.

 Tak jo, Matteo je přese všechno stejně jen chlap, že. A tím pádem podle tisíce let zajetého systému také lovec, jemuž kořist stále v tomto případě uniká, a to musí být k vzteku. Nicméně Emě prominul už opravdu mnohé, myslíte, že to ještě jednou zvládne? 

Mockrát vám všem děkuji, jste prostě ti nejlepší čtenáři pod sluncem! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 39. kapitola: