OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 40. kapitola

12.08.2021 (13:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 382×

„Kde to, sakra, je? To přece není možný. Vždyť jsem měla celou tu složku na ploše!“ rozčilovala jsem se před monitorem počítače, na němž se mi ani po deseti minutách hledání nedařilo objevit složku s tím katalogem. Byla jsem asi stoprocentně jistá, že v pátek jsem nechala tu složku na ploše, v pravém dolním rohu tak, jak jsem to dělávala se všemi aktuálně rozpracovanými projekty. Jenže jak jsem sebehorlivěji pátrala, po složce s katalogem pro slečnu Bruni nebylo v počítači ani památky. Zmizela kompletní složka, včetně fotografií, návrhů a finální verze.

„To není možný! To prostě není možný!“ zachrčela jsem vztekle a praštila jsem pěstmi o stůl. Nevěděla jsem už kudy kam, zmocňovala se mě panika a strach z toho, že je moje práce navždy ztracená a že moje snaha přišla úplně vniveč. Jenom z toho se mi do očí draly slzy, a tak jsem si raději schovala obličej do dlaní.

„Emo? Seš v pohodě?“ přimotal se ke mně starostlivě Enzo, který postával kousek ode mě a něco řešil s Luciou, ale i na tu dálku rozpoznal, že něco není v pořádku. Vrhla jsem na něj veskrze zoufalý pohled.

„Nemůžu najít tu složku s katalogem. Prohledala jsem snad celý počítač, ale nikde není!“ cedila jsem slova skrz pevně zaťaté čelisti, poněvadž jsem byla vzteky téměř nepříčetná a především bylo přijatelnější se veřejně rozčilovat nežli brečet. To by bylo příliš ponižující…

„Ale to víš, že tam někde bude,“ uklidňoval mě až přehnaně sebejistým a především povzneseným tónem, který mě vytočil o to víc.

„Není! Hledala jsem všude, naprosto všude a prostě tam ten katalog není! Chápeš, jaký je to průser?! Měla jsem to dneska poslat do tisku!“ Silně jsem potlačovala svůj čím dál sílící hlas, abych netropila zbytečné divadlo před ostatními, ačkoliv bych nejraději ten monitor prohodila oknem ven.

„Prosim tě, uhni se mi, já se na to mrknu,“ vyzval mě neoblomně a svou drobnou zadnicí mě vystrnadil z kolečkového křesla pryč, a tak jsem si uzmula pro sebe to jeho a dojela blíž k němu, abych mu koukala pod ruce. „Zkusila jsi hledat v programu poslední otevřený?“ zeptal se zadumaně, nad čímž jsem si pouze opovržlivě odfrkla.

„Myslíš si, že jsem úplně pitomá, nebo co?“ osočila jsem se na něj opravdu neuctivě a svůj nebetyčný hněv jsem vysílala v notných dávkách skrze pichlavé pohledy přímo na něj.

„Emo, seš evidentně nakrknutá, takže jsi třeba mohla něco přehlídnout, hm?“ nadhodil zcela věcně.

„Jo, ale takhle jsem se nakrkla až potom, co jsem zjistila, že ta podělaná složka nikde není,“ objasnila jsem mu a pořád jsem tlačila písmenka přes zuby, přestože mě začínala již docela trnout čelist.

„No jo, nikde nic,“ zahulal si pod nos, udiveně a nechápavě, tudíž zkusil obyčejné vyhledávání. Postupně vystřídal všechny možné metody dohledávání, které jsem prošla sama a pochopitelně se dobral ke stejnému výsledku. „Zatraceně, ta složka tam fakt není,“

„Nepovídej,“ zatrylkovala jsem s kousavou ironií a srdce se mi prudce rozbušilo, jelikož jsem věděla, že jsem totálně nahraná. Bianca mě zabije. „Já tam tu složku ale vážně měla! Ještě když jsem v pátek odcházela… Někdo se mi v tom musel hrabat, Enzo, a tu složku z počítače smazat,“ usoudila jsem po krátké úvaze, protože to bylo jediné logické vysvětlení, které se nabízelo. Na co jsem ovšem neměla žádnou odpověď, bylo to, proč by někdo něco takového dělal. Co by z toho měl, když by tím ublížil hlavně firmě. Ale taky mně, takže to zřejmě bude osobní… A jediný, kdo je tady vůči mně nepopiratelně vysazený, je slečna Bianca. Jenže co by tím jako získala?!

„Proč by to někdo dělal?“ podivil se nad tím, stejně jako já, a tak jsem si jenom frustrovaně povzdechla.

„Emo?!“ V debatě nás vyrušil pisklavý hlásek slečny Biancy, která si to rázně mířila k mému stolu. Žaludek mi ihned udělal několik nepříjemných kotoulů a zděšeně jsem se podívala na Enza, u kterého jsem hledala přinejmenším spasení. On se na mě podíval ale úplně stejně, než se jeho výraz změnil na lítostivý. Není čas na poslední slova?

„Kde seš? Odeslala jsi už ten katalog?“ Přešla rovnou k věci, když se zastavila přímo před naším stolem a podezřívavě dělila svůj přísný pohled mezi mě a Enza. Z těch jejích děsivě chladných očí, nejen barvou, ale především tím výrazem, šel fakt vyloženě strach. „Co na mě zíráte jako dvě blumy?!“ vyštěkla netrpělivě a hutně se zamračila.

„Máme tu menší problém, slečno Bianco,“ ujal se odvážně slova jako první Enzo.

„Tebe jsem se neptala, Lorenzo,“ zpražila ho nekompromisně a zaměřila se na mě, načež mě polilo horko a současně mi z toho přejel mráz po zádech. „Tak co je s tím katalogem?“

„B-bohužel nic, ten katalog je… pryč,“ vynutila jsem ze sebe a sotva jsem se na ni dokázala podívat. Pak jsem si ovšem řekla, že bych naopak měla sledovat, jak se Bianca tváří, abych se přesvědčila o tom, jestli je moje obvinění liché, anebo jsem to trefila. Proto jsem se na ni zpříma zadívala a povšimla jsem si akorát toho, jak ji přes porcelánově bílou pleť přešel takový zvláštní stín. Nedovedla jsem ho konkrétně rozšifrovat.

„Jak jako pryč?!“ vyštěkla na mě zostra.

„Někdo ho musel smazat. V pátek, když jsem odcházela, tak ta složka na ploše ještě stoprocentně byla,“ prohlásila jsem docela kurážně, protože kdyby to náhodou skutečně smazala ona, tak jsem chtěla, aby věděla, že za tímhle výrokem si neochvějně stojím. Za to bych klidně dala i ruku do ohně.

„Je mi naprosto jedno, kde byla jaká složka v pátek. Já chci vědět, kde je ten katalog teď a jestli ještě není na cestě do tiskárny, tak máš fakt problém, Emo,“ oznámila mi suše, ale přitom se na mě vysmívavě ušklíbla.

„Já ten katalog v počítači nenašla, takže jsem ho nemohla odeslat,“ shrnula jsem bezbarvým tónem a protáhla obličej do omluvného výrazu. Biance vyskočilo obočí vzápětí vysoko nad nadočnicový oblouk a pak se naklonila blíž k nám, na což jsme s Enzem oba automaticky reagovali tím, že jsme se naopak odklonili o něco víc dozadu.

„Co s tím jako hodláš dělat?“ odzbrojila mě záludnou otázkou, na kterou jsem taktéž neznala odpověď.

„N-nevím… Asi začnu od začátku,“ napadlo mě, což bylo ostatně asi to jediné, co jsem s tím zmohla. Vtom se Bianca prudce narovnala a vypadalo to, že se na mě každou chvíli vrhne a uškrtí mě holýma rukama.

„Ty to myslíš fakt vážně?!“ vyjekla zděšeně a ustrnula v takové teatrálně šokované póze. Upoutala tím pozornost několika dalších zaměstnanců sedících či stojících okolo našeho stolu, což jí rozhodně hrálo do karet, poněvadž se zřejmě chystala ztropit nějakou scénu, dozajista hodnou divadelních prken, jak u ní již bylo zvykem. Zhluboka jsem se nadechla a pod stolem zaťala pěsti, abych se psychicky připravila na to, co mě v následujících vteřinách čekalo. „Ten katalog má být ale v tiskárně dneska!“ vykvikla tou svou protivnou fistulí a očima mě zadupávala do země.

„Jestli ho někde v počítači zázračně nenajdu, tak bohužel nebude,“ hlesla jsem rezignovaně a přestože jsem ze svého dalšího neúspěchu byla zklamaná, byla jsem neochvějně přesvědčená o tom, že to moje vina rozhodně není. Asi tak na bambilion procent jsem si byla jistá tím, že v pátek jsem tu složku nechávala na ploše a dnes ráno tam prostě nebyla.

„Proboha! Tohle snad není pravda! Ty že máš být to nejlepší z celých Britských ostrovů?! Tak to tedy musí být váš grafický průmysl absolutně v troskách, protože to, co tady předvádíš, je naprostá tragédie. V životě jsem nepotkala někoho takhle neschopnýho! Jdeme za šéfem, tohle ať si s tebou vyřídí on!“ spustila na mě zplna hrdla a zjevně si to vychutnávala, že mě mohla před ostatními totálně shodit. Já se ale stejně cítila nějakým způsobem v právu. Pořád jsem si stála za tím, že to někdo musel udělat záměrně, a to klidně i před Matteem. 

„Tu složku z mého počítače někdo smazal! V pátek když jsem ho vypínala, bylo vše tak, jako vždycky. Dělám to takhle už spoustu let a nikdy se mi nic podobného nestalo,“ stála jsem si skálopevně za svým a přestože mi srdce tupě bušilo až ve spáncích, pokoušela jsem se tvářit zcela vyrovnaně, až téměř netečně.

„Hlavně když je to na co svést, že ano?! Jenom ne si přiznat, že jsi fakt totálně nemožná! Jak tě vůbec napadlo dělat tuhle práci? Kvůli penězům, nebo proč? To si jinak neumím vysvětlit, protože extra zapálená pro věc nevypadáš a ani nijak zvlášť kreativní nejsi.“ Přešla k neotřelým urážkám, u kterých by mě hodně překvapila, kdyby je vynechala a které cílila tak, aby mě jimi co nejvíc rozebrala.

„Na něco takového si v mé firmě nikdo nikdy nestěžoval,“ odporovala jsem jí, protože většina lidí kolem očekávala, čím se budu bránit a tohle mi přišlo jako nejlepší forma.

„Tady ale nejsi ve vaší firmě, zlato. Tady od tebe asi chceme o něco víc, než to, co tvým vedoucím stačí v Londýně. Především když se tuhle firmu každý z nás snaží ze všech sil zvednout ze dna! Nejsi snad ty nějaký tajný špion, který naopak tu naší snahu sabotuje?! Protože pak bych tvým výkonům docela i rozuměla.“ Neúprosně cupovala kousky mé důstojnosti na stále menší a menší, přičemž já na ni navzdory tomu hleděla co nejvíc hrdě, jako by se mě její slova vůbec netýkala. Ale už se mi do tváří začínala hrnout horoucí červeň, která doprovázela první vlny lítosti zapříčiněné jejím veřejným lynčováním.

„Nejsem žádný špion a rozhodně bych si sama záměrně nezničila svou vlastní několikadenní práci,“ ohradila jsem se rezolutně a mračila jsem se na ni, zatímco ona se v téhle herecké etudě zcela vyžívala. Do toho projektu jsem ze sebe dala maximum, nejen proto, abych dokázala, že to sama za sebe zvládnu, ale i proto, že jsem před madam Bruni nepředvedla úplně nejlépe, když jsem jí zničila jedny ty šaty, a tak jsem jí chtěla dát vychytaný katalog a tak trochu jí to tím vynahradit. Byla jsem přesvědčená, že se mi to i podařilo, jenže po tom katalogu se dočista slehla zem.

„Takže to byl asi nějaký zákeřný skřítek, ne?“ pitvořila se opovržlivě a stejně tak si odfrkla.

„Netuším, kdo by to mohl být, ale já tu složku určitě nevymazala,“ zdůraznila jsem, přičemž jsem na nikoho jiného ani náznakem neukazovala prstem, přestože bych svůj tip měla. I jenom z toho důvodu, jak moc si tuhle roli soudce a kata Bianca užívala.

„Ať je to, jak je to, zvedni tu svou ctěnou zadnici a běž se s tím pochlubit panu Tekinovi,“ vyzvala mě škodolibě a posměšně, přičemž udělala takové gesto, jako když šlechtična rozkazuje své služebné, aby ji promptně vybídla k danému úkonu. S pochopitelným vystrašeným výrazem jsem se podívala na Enza, který mě počastoval pietním pohledem a s tím mě vyprovodil až ke dveřím Matteovy kanceláře. Z něho samotného jsem nějakou přehnanou hrůzu samozřejmě neměla, ale s potupou jsem před něj musela předstoupit a přiznat, že mi zase něco jednou nevyšlo. Nemluvě o tom, že mi v tom Bianca před ním hodlala vymáchat čumák, a to pořádně.

* * * 

Seděla jsem na lavičce v parku, kousek od toho stromu, kde jsem nedávno zachraňovala to kotě, a nepřítomně jsem zírala před sebe. Jakmile to šlo, o obědové pauze, jsem vypadla ze studia pryč, protože jsem potřebovala co nejdál od toho prostředí a zejména od těch lidí. Až teda na Enza, ten se ke mně choval přímo fantasticky, jakmile jsem se vrátila celá zdrbnutá z Matteovy kanceláře. Ani on se mnou nejednal nijak zle, naopak našel dostatek pochopení pro další z mých chyb, i přestože mezi námi panovalo od včerejška nepříjemné napětí, ale nadšený z toho pochopitelně taktéž nebyl. Já se stejně tak jako tak cítila mizerně, protože pocit selhání se mě postupně plíživě zmocňoval čím dál silněji od toho momentu, kdy jsem zjistila, že můj nejnovější projekt opět nevyšel. Ne mým zaviněním, ale stejně.

S vřelými díky jsem odmítla Enza, že s ním dnes nepůjdu na oběd a že ho tentokrát strávím o samotě, jen obklopená přírodou a jejím všeobjímajícím klidem, který se kupodivu vůbec nedostavoval. Namísto toho jsem propadala čím dál většímu zoufalství a nejednou jsem přemáhala zkroušený pláč, který se mě hodlal mermomocí zmocnit a tím dovršit ten fatální důsledek porážky.

Současně jsem také opět zabředla do toho melodramatu s Matteem a také Williamem, což tu mou bezbřehou beznaděj ještě o to více prohlubovalo. Jakmile to na mě všechno svou plnou vahou dopadlo, nakonec jsem dala slzám volný průchod, poněvadž jsem počítala s tím, že by se mi mohla alespoň minimálně ulevit. Tiše jsem si vzlykala pod nos a tělo jsem měla v křeči, jak jsem mu nemínila povolit jakékoliv trhavé pohyby, které by navenek působily nápadně. Raději jsem ještě zírala na displej svého telefonu a předstírala jsem, že mě rozplakalo něco v něm, abych si nepřipadala jako úplná plačka.

Vtom jsem kdesi za sebou zaslechla slabé zamňoukání, které si získalo mojí plnou pozornost, a tak jsem se otočila oním směrem. Asi tři metry za lavičkou kňoural ten nadýchaný, ocelově šedý mráček s tím nejroztomilejším čumáčkem, kraťoučkým ocáskem a čtyřmi droboučkými pacičkami. Srdce mi doslova zjihlo, když jsem zjistila, že je to přesně to kotě, které jsem tady zachránila a rozbrečelo mě to zas o něco intenzivněji. Kupodivu se ke mně to předtím bojácné stvoření začalo váhavými kroky přibližovat a nepřestávalo o sobě dávat vědět. Když se mi přimotalo až k nohám, neodehnala ho ani má dlaň, která se k němu natáhla, a tak se dalo do jejího kurážného prozkoumávání. Zakrátko jsem ho opatrně chytila a vytáhla si ho k sobě na klín, kde bylo nejdřív poněkud nejisté, ale velmi rychle se mi na sukni pohodlně uvelebilo a dokonce spustilo tiché předení. To mě naopak rozesmálo, protože to bylo opravdu dojemné…

„Emo?“ oslovil mě důvěrně známý, hluboký hlas, když ke mně postranně přistoupila statná silueta. Trochu jsem se lekla, a tak jsem ustrnula jako kámen, ale potom jsem jen slabě, kapitulačně vydechla. „Proč tady tak sama sedíš?“ podivil se nad tím, jak mě tu našel, zatímco jsem se teď nervózně mazlila s koťátkem.

Vzhlédla jsem k němu bezostyšně a s tím i ty svoje ubrečené oči, přičemž tentokrát ustrnul on. „Nejsem sama,“

„Co se stalo?“ staral se vyděšeně, když zjistil v jakém nelichotivém stavu se momentálně nacházím.

„Našla jsem zase tady tohle kotě. Myslím, že nikomu nepatří,“ uhrála jsem to na zdánlivě náhodné setkání s tímhle rozkošným, ačkoliv trošku umolousaným stvořeníčkem, a nemohla jsem se zbavit té představy, že jsem na něj znovu nenarazila jenom tak. Ihned jsem se automaticky pasovala do role zvířecí spasitelky.

„A to tě tak dojalo?“ vyptával se mě jako při výslechu, jelikož měl nejspíš svoje intuitivní tušení, že objevení téhle chlupaté příšerky byl jenom vrchol ledovce. Bez svolení se posadil vedle mě, čímž mi chtěl pravděpodobně neverbálně sdělit, že je připravený mi stoprocentně naslouchat anebo mi být alespoň fyzickou či psychickou oporou. Nebyla jsem si zcela jistá, jestli není jeho přítomnost pro mě aktuálně úplně kontraproduktivní, ale na druhou stranu jsem se vedle něj cítila o něco pokojněji.

„Nemám úplně nejlepší den… nebo dva… spíš tři týdny,“ připustila jsem polohlasem a neodvážila jsem se na něj pohlédnout. Místo toho jsem zírala na kotě a nechávala na sebe působit ty jedinečné terapeutické účinky, které mazlení se se zvířaty poskytovalo. 

„To se stává,“ prohodil obligátním tónem, jako by to byla úplně normální věc, což vlastně byla, ale v mojí kůži toho na mě bylo občas holt až přespříliš a pak pomáhalo už jenom upustit páru. Potlačila jsem posměšné uchechtnutí, protože to by bylo vůči jeho snaze nemálo nezdvořilé, ale nevěděla jsem jistě, co na to říct, aby to neznělo jako že se přehnaně lituju. Přestože jsem se v tom smutku aktuálně dočista topila.

„Mně se toho stává anebo nestává v poslední době docela dost,“ pravila jsem s nepropustnou sebeironií a ušklíbla jsem se nad tím, protože těch posledních pár týdnů tady bylo celkem náročných.

„O to se přít asi nebudu,“ uznal pobaveně, jenom aby tu mou situaci nadlehčil, což mu vyšlo.

„S tím katalogem mě to tak štve, Matteo,“ vzdychla jsem nešťastně a nepatrně se mi zatřásla brada, jelikož jsem si tím živě připomněla své nejčerstvější fiasko. Jenže předtím u toho stála i Bianca, takže jsem si o tom s Matteem nemohla promluvit tak, jak bych mohla právě teď, kdyby se mi opět nechtělo brečet. „Já fakt nevím, co se s ním stalo. V pátek jsem ho dodělala a nechala ho ve složce na ploše, tak jako vždycky! Zvyk je železná košile, znáš to. Ráno jsem přišla a ta složka tam prostě nebyla… S Enzem jsme ji hledali, ale nikde nic, tak… snad se sama nevypařila, ne?“

„Takže podle tebe ji někdo schválně vymazal?“ odtušil z mého monologu, který jednoznačně vylučoval, že bych ten katalog někde nějak omylem ztratila. Přikývla jsem. „Kdo a proč by to dělal?“

„Žádný důkaz nemám, takže nemůžu nikoho křivě obviňovat, ale… Bianca mě kdo ví proč nemůže vystát. V pátek mě donutila zůstat v práci dýl, abych to dodělala a dneska ráno tam ten katalog už nebyl. Není to trochu zvláštní?“ podělila jsem se s ním o svoje podezření, které mu zjevně nedávalo příliš smysl podle toho, jak se zamračil.

„Ale v pátek jsi říkala...“

„Nechtěla jsem to zbytečně komplikovat. Raději bych páteční odpoledne samozřejmě strávila s tebou, ale… ona mi celkem jasně naznačila, že ostatní dělají přesčasy a že jsem teď součástí týmu, takže bych měla držet basu,“ sdělila jsem mu, jak to v ten pátek bylo a jakou měrou se na tom Bianca podílela.

„Já jsem po nikom žádný přesčasy nechtěl. To je zřejmě jen její iniciativa, musím si s ní o tom promluvit… Ale proč by tě nutila tu zakázku dokončit co nejdřív a pak to smazala?“ ptal se nechápavě zřejmě jak mě, ale taky sám sebe.

„Protože mě nemůže vystát? Navíc ona je... je to docela… heh, zlá potvora,“ otitulovala jsem ji, ačkoliv jaksi provinile, že jsem něco takového vyřkla veřejně, ale podle mě ji to slovní spojení přesně vystihovalo. Taky bych věřila tomu, že Matteo si o ní myslel přesný opak, jelikož Bianca byla ten typ člověka, jejíž chování ovlivňovalo postavení toho, s kým mluvila. Takže krom toho, že byla zlá, tak byla taky solidně prospěchářská.

„Jaký s tebou má problém? Vždyť jsi tady teprve tři týdny,“ pátral po odpovědích, které jsem naštěstí měla. Anebo mi alespoň přišly dostatečné pro to, aby mě proměnily na terč Biančiny nenávisti. Musela jsem ocenit, že Matteo nad mou teorií nepokrytě uvažoval a ne že by ji rovnou zamítl, protože by si ve svém týmu zaměstnanců hřál na prsou hada. To pro mě hodně znamenalo.

„Nařkla mě z toho, že tu nejsem na dovolený ani kvůli letnímu románku, takže možná tuší něco… o nás dvou? To by jí mohlo vadit, hádám, protože… no, je to zlá potvora,“ zkonkrétizovala jsem svoje podezření a stále jsem to považovala za přijatelný motiv všech těch Biančiných psychoteroristických útoků. Ne že by k ostatním byla nějak milá, ale na mě byla extra vysazená.

„Vážně? Jenom kvůli tomu?“

„Ženám tohle bohatě stačí,“ poučila jsem ho sklíčeně a když jsem si vybavila, že se zanedlouho budu muset do toho studia vrátit a znovu čelit Biančiným rozmarům, nálada mi klesla ještě o něco níž.

„Třeba ji fakt jen štve, když věci nejdou podle plánu. Bianca tvrdě pracuje, aby firmě pomohla zpátky nahoru a možná to občas trochu přehání, ale dost se snaží,“ poskytl mi jiný náhled na věc a současně se tím jakoby Biancy zastával, jelikož mu tohle vysvětlení dávalo asi mnohem větší smysl než to moje.

„Jo no… zatímco já akorát všechno pokazím,“ hlesla jsem rozmrzele a znovu mě v očích zaštípaly slzy, protože mě to celý z hloubi mé podstaty frustrovalo. Z mého úhlu pohledu to byla příšerná nespravedlnost osudu.

„Emo,“ oslovil mě takovým stylem, kdy mě zároveň příkře napomínal.

„A ne snad? S tebou jsem to taky celý zvrtala… Vždyť… j-já...“ zakoktala jsem se, poněvadž mě přemohla jedna z těch zajíkavých vln, která se mnou pořádně zacloumala. Když jsem se chystala nenápadně popotáhnout, vyšel ze mě takový příšerný chrochtavý zvuk, na který jsem naopak útrpně zaúpěla. Tenhle trapas byl úplně tou poslední kapkou, a tak jsem se regulérně rozbrečela…

„Em, zlato, ne… Nebreč, prosím, “ chlácholil mě něžně, když mi po tom mém výlevu ovinul paži kolem ramen a přitáhl si mě k sobě na svou hruď, na kterou jsem po pár sekundách vláčně klesla. Jenom teplo jeho těla, bezpečí jeho objetí a ta pronikavá vůně přispěly k tomu, abych se pomalu utišila. Přitom jsem dál hladila to kotě a spolu s jeho tichým konejšivým hýčkáním se mi nakonec uvolnila ramena a přestala jsem jimi trhat, stejně jako vzlykat.

„Em, zase se toho tolik nestalo… Za ty slzy to rozhodně nestojí,“ domlouval mi měkce a vlípl mi útěšný polibek do vlasů, který mě přiměl se nad tím, mezi stále tekoucími slzami po tvářích, usmát.

„A-ale stalo,“ nesouhlasila jsem mírně ochraptělým hlasem a odporovačně jsem zavrtěla hlavou. Ze všeho nejvíc mě teď štvalo asi to, že Matteo již po několikáté přihlížel tomu, jak jsem se totálně nervově zhroutila. Ten si o mně musel, mimo jiné, myslet, že jsem psychicky naprosto nevyrovnaná…

„Už jsem volal našemu externímu ajťákovi a o půl třetí se tady zastaví, aby se ti podíval na počítač. On zjistí, jak to bylo,“ oznámil mi v rámci svého utěšování, ale já trochu váhala nad tím, jestli jsem teď víc naříkala nad tím zmařeným projektem, anebo nad naším vztahem.

„A kvůli nám dvěma zavoláš komu?“ otázala jsem se ho v žertu, nad kterým se slabě zasmál. Pak se ode mě najednou odtáhl a jednu svou velkou dlaň mi položil na tvář, aby si celý můj obličej natočil čelem k sobě. Bradu mi zvedl o něco výš, abych mu pohlédla do očí, což jsem po několika sekundách ostýchání provedla. Sice bych se nejraději hanbou propadla až do středu země, poněvadž po tom pláči jsem musela vypadat přímo odpudivě, ale nedovolila jsem si mu nevyjít vstříc, jelikož jsem chápala, že mi toužil sdělit něco důležitého. Ze všeho nejprve mi otřel vlhké stopy slz z kůže a tak potutelně se u toho usmíval.

„Pravdou je, že tě někdy fakt vůbec nechápu, ale… Tak nějak jsem věděl, do čeho se to s tebou pouštím, takže bych se tomu asi neměl divit a ani se za to na tebe zlobit. A rozhodně tě nemůžu nutit do ničeho, co ty sama nechceš,“ spustil nanejvýš soucitně svůj monolog, zatímco se na mě láskyplně usmíval a bříškem palce mě hladil po lícní kosti. „Řekl jsem ti, že tě miluju, a i když asi ještě úplně nevím, co všechno to obnáší, jsem si celkem jistý tím, že to určitě znamená přijmout někoho takového, jaký je. Se všemi jeho přednostmi, ale hlavně s jeho neřestmi a výstřednostmi, se kterými se člověk někdy hodně těžko smiřuje, ale rozhodně nemůžeš po někom chtít, aby se jakkoliv měnil, jestliže to nechce on sám,“ pokračoval sametově medovým hlasem, kterým mě hladil zase pro změnu po duši.

„Já zas po tobě ale nemůžu chtít, abys zůstával ve vztahu, který… nejspíš nečeká budoucnost. Rozumnější by bylo to ukončit včas, než…“

„Než si řekneme navzájem miluju tě? Na to je už tak trochu pozdě,“ ujal se zase slova on a s tou nejvíc trefnou poznámkou, která mě krátce rozesmála. „Ale měla jsi pravdu v tom, že jsem i s tímhle do toho šel, takže… Já jenom…“

„Hm?“

„Bylo by fajn, kdybys třeba aspoň uvažovala nad tím, že by náš vztah měl šanci nějak pokračovat i po tom, co ti skončí ta stáž. Víš, kde je vůle, je taky cesta… Asi jsem možná naivní, ale myslím si, že když člověk vážně chce, tak zvládne vše, co si zamane… Stejně třeba jako vztah na dálku,“ podělil se se mnou o svoje niterní myšlenky, kterými mě značně vykolejil. A taky dojal, v tom dobrém slova smyslu. Zmateně jsem na něj zamrkala a zevnitř se zakousla do rtu, jak jsem marně hledala co na to říct. „Stačí, když nad tím budeš alespoň uvažovat, Em.“

„To bych... mohla,“ pípla jsem slabě a bleskově jsem se zamyslela nad podobou našeho vztahu na dálku.

„Prosím tě o to, protože jinak… by tohle bylo jako nějaký úplně šílený vztahový kamikaze,“ shrnul do takového důvtipného přirovnání, které mělo za následek další příval smíchu. Přitom mi myslí proběhlo to, že bych po svém návratu do Anglie definitivně opustila Williama, protože kvůli vztahu s Matteem by to mohlo stát skutečně za to. Matteo byl naprosto úžasný člověk. 

„Šílený kamikaze je tady hlavně ta moje stáž,“ dělala jsem si z toho už sama legraci, čímž mezi námi konečně padla ta hutná atmosféra, protože se tentokrát od srdce zasmál on.

„Myslím, že si tě posadím k sobě do kanceláře, abych tě měl pod nepřetržitým dohledem a… taky aby sis na mě zvykla natolik, že pak nebudeš chtít odletět pryč,“ žertoval dál, načež mi schoval jeden můj neposlušný pramen vlasů za ucho. Alespoň mezi námi je to už v pořádku…

„To zní jako plán,“ broukla jsem pobaveně.

„A taky se tě budu mnohem víc dotýkat,“ zařekl se odhodlaně, přičemž mi sjel od ucha po krku dolů, přes klíční kost až k ramenu. Nepatrně jsem se u toho zachvěla. „A líbat tě,“ sliboval mi, načež se ke mně natáhl po kradmý polibek, po němž jsem jen odevzdaně zamručela.

„Hlavně abys to nepřehnal a já před tebou pak fakt nechtěla spíš utéct,“ dobírala jsem si ho potměšile.

„Nakonec budeš svádět ty mě, jen počkej,“ predikoval vyzývavě, načež se ke mně opět sklonil, aby mě políbil, ale dost razantně nás vyrušilo to kotě, které zamňoukalo tak nahlas, jako by nechtělo, abychom se znovu ocumlávali.

„O něco větší šance, abych tady zůstala, by byly, kdybychom si společně pořídili domácího mazlíčka,“ pronesla jsem významně a prosebně jsem na něj vrhla nezištný pohled. Mírně vytřeštil oči a zhluboka se nadechl, přičemž se viditelně napřímil, ale pak pouze bezhlesně vydechl a klesnul opět níž, což mi jako odpověď naprosto stačilo. Široce jsem se na něj usmála a vtiskla jsem mu letmou pusu, kterou si ode mě ukradl ještě nazpět. A zničehonic byl celý svět v pořádku… K čertu s mou stáží a především s celou nafoukanou Biancou! Jenom na tomhle doopravdy záleží... 

Cenu o nejtrpělivějšího muže roku vyhrává... :D A Ema to s ním taky vyhrála, ačkoliv váhá, jestli s ním zůstat či nezůstat. No není ona úplně pitomá? Tady není o čem, že? Příště se ve městě ukáže Matteova rodina, kdyby to snad už nestačilo. 

Všem nebetyčně děkuji, že mě v tom stále nenecháváte! Nejlepší čtenáři pod sluncem, díky vám! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 40. kapitola: