OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 17. kapitola 2/2

07.10.2020 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 703×

„C-cože? Stalo se něco?“ vypadlo z Mattea zaskočeně, když se ode mě mírně odtáhl, aby mi lépe viděl do mého zatvrzelého obličeje, který mu jasně sděloval, že jeho záměr mu nevyjde. Jako že samozřejmě, líbala bych se s ním jako utržená ze řetězu, ovšem kdybych neměla před očima Williamův obličej, který byl evidentně pohoršen jako snad ještě nikdy ve svém životě. A to prostě nešlo, společně s těmi čím dál hutnějšími výčitkami. 

Matteo na mě zmateně mrkal těmi vějíři řas, které já vykouzlila sotva i za pomoci té nejlepší řasenky, kterou jsem na trhu po dlouhém pátrání objevila. Podle objektivního názoru mých kamarádek jsem ji prý ovšem nepotřebovala, protože jsem měla tak veliké oči, že řasy prý hrály naprosto sekundární roli. Čím víc jsem si dávala na čas se svou odpovědí, na jejíž smysluplnou verzi ne a ne přijít, protože mou mysl plně zaměstnával můj imaginárně znechucený snoubenec, tím nervóznější jsem byla, stejně jako Matteo. Jenže na to se stejně asi nedalo říct nic racionálního, když jsem prostě jednoznačně zazdila jeho pokus mě políbit. Proto se na mě s neúprosně naskakujícími vteřinami začínal spíš mračit, což jsem se doopravdy marně snažila zachránit tím, když jsem se na něj jaksi nejapně pousmála.

„Udělal jsem něco špatně nebo…?“ Nechal mi prostor na to, abych mu pravý důvod sdělila sama, což ale pochopitelně nešlo. A tak jsem se jen zakousla zevnitř do rtu a nutila mozkové závity jet na plné obrátky, aby konečně přišly s něčím rozumným. I když v mém případě to asi nehrozí…

„Ale ne, vůbec ne… Ty nic, ale… No, já jen...“ blekotala jsem, abych získala nějaký ten čas navíc, ale já se prostě nemohla soustředit na nic jiného, než že jsem tu málem zčásti podvedla Williama. Jen zčásti, pusa není to samé jako… no, kompletní nevěra. Tak jako tak to neznamená, že to můžu Willovi udělat. Jo, on se to sice nedozví, ale já budu s tím vědomím muset žít a pak se mu s tím dívat i do očí a já fakt netuším, jestli bych něco takového zvládla. Spíš ne, když můj nejhorší prohřešek vůči němu byl… Hm, co to bylo… Že jsem kvůli práci zapomněla na rande. A taky že jsem mu lhala o tom, že se mi líbí jeho sbírka známek.

„No tohle by mě vážně zajímalo, protože jsem myslel, že...“ Opět nedokončil větu, což ani nemusel, protože její smysl byl absolutně zřejmý, a to jsem mu dala najevo tím, že jsem mu to horlivě odkývala hlavou.

„No, víš… tomu bys asi nerozuměl,“ zahrála jsem to do outu celkem nešikovně, protože takhle jsem mu v podstatě naznačila, že si nemyslím, že by dovedl zpracovat všechny moje myšlenkové pochody či nálady, ergo že není dostatečně citlivý a chápavý. Jistěže si to takhle i přebral, protože se na mě vzápětí docela nepříjemně zabodl pohledem. Pak se ode mě jedním větším krokem vzdálil, protože nynější situace už neodpovídala té intimní blízkosti, kterou jsem zcela nečekaně pokazila a kterou jsem původně chtěla nechat zajít klidně ještě dál.

„Já tomu rozumím zatím tak, že ty mě můžeš líbat, kdy se ti zachce, zatímco já jen když se taky zachce tobě,“ utrousil s notnou dávkou jízlivosti, kterou se sice v průběhu monologu snažil zkrotit, ale přesto se mi celkem nepříjemně zadřela pod kůži jako malé otravné třísky.

„No! Přesně tak,“ pokusila jsem to obrátit v žert, abych tu výměnu názorů nasměrovala trochu odlehčeným směrem a ne tím destruktivním, ale Matteo si nad tím pouze ironicky odfrkl. „P-promiň, Matteo,“ pípla jsem tiše zase plná studu, který se mi ihned přeléval do tváří, a tak jsem raději sklopila hlavu, abych snížila riziko, že mě uvidí, jak mi je trapně. To naštěstí nemohl, protože momentálně těkal očima sem a tam, nejspíš ve snaze se trochu uklidnit.

„Na můj vkus se mi omlouváš moc často, Emo. Možná bys měla začít trochu víc přemýšlet nad tím, co vlastně děláš,“ doporučil mi poněkud káravě, jako kdyby se mnou teď mluvil z pozice šéfa. Tím mě docela nemile zaskočil a především mě popudil tou svou kousavou poznámkou, která se ovšem značně rozcházela s dřívějšími výroky, což jsem mu hodlala neprodleně připomenout. Prostě se mě tím dotknul, a proto bylo mou automatickou reakcí se bránit…

„Teď si trochu protiřečíš, Matte, protože… ráno jsi říkal něco jiného, jestli si to dobře pamatuju. Jednou se ti zamlouvá, jaká jsem, a pak najednou zase ne, tak jak se v tom mám potom vyznat?“ podělila jsem se s ním značně defenzivně o můj postřeh, na což akorát frustrovaně vyrazil vzduch nosem jako ten rozzuřený býk.

„A já se v tom mám vyznat jako jak? Ty se chováš tak, že...“ odmlčel se, když se mu nedařilo najít správné výrazivo, kterým by se vyjádřil, takže jen pevně semknul čelisti k sobě a očima po mně vrhal hromy i blesky zároveň.

„No jak se jako chovám?!“ vybídla jsem ho poměrně neurvale, když jsem přešla do konfrontačního módu. Zajímavé na tom bylo to, že se mu povedlo mě do něj přivést rekordně krátce i po rekordně krátké známosti, zatímco u Williama se mi něco takového stěží stávalo jednou do roka.

„Ty mi dáváš určité… náznaky, vysíláš jisté signály a pak… se najednou chováš takhle! Víš, jak je to matoucí? Co ode mě vlastně chceš, Emo?“ vyrukoval na mě s obligátní otázkou poté, co mě obeznámil s tím, že si je evidentně vědom toho, že jsem z něj totálně hotová. Kdybych momentálně nebyla v takové ráži, asi bych se propadla hanbou, ale to zostuzení se vsáklo právě do toho pobouření, které se mi vlilo do žil v nové, ještě ničivější vlně.

„Jo takže… signály? Možná sis je jen špatně vyložil,“ zabrblala jsem nepatrně výsměšně a mračila jsem se na něj i já, abych náhodou nebyla pozadu.

„Tak proč jsi mě potom v noci ty sama od sebe líbala?!“ vyjekl v okázalém udivení a bezděčně rozhodil ruce v gestu, které souviselo s tím, jak moje rozporuplné chování naprosto nechápal. Obočí měl tak nízko, že se mu do něj pletly ty jeho řasy a pusu měl zlověstně zkroucenou, jak v sobě držel asi další připomínky, které chtěly neoblomně ven.

„Vždyť víš, jak to dopadlo...“ ucedila jsem polohlasem, protože jsem podvědomě tušila, že bych v tomhle případě měla raději mlčet, v čemž mi na rozdíl od jeho úst ty má drzá a proříznutá jednoduše nepomohla.

„To jako vážně?!“ zaúpěl bezradně, že jsem něco takového skutečně vyslovila a zavrtěl nade mnou hlavou.

„Ty si fakt myslíš, že jako že každá ženská, kterou potkáš, tě musí prostě za každou cenu chtít? Nebuď tak domýšlivý, nejsi žádný Don Juan! Večer jsem byla úplně mimo a… sama nevím, co mě to napadlo, ale co už. Stalo se. Víc se k tomu nemusíme vracet a k tomuhle taky ne… Jestli ti to nebude vadit, tak bych to nechala tak, jak to je, určitě to tak bude lepší,“ rozpovídala jsem se horečně a motala jsem jedno s druhým, ačkoliv jsem měla pocit, že ho nejvíc zaujal ten začátek, který ho uvedl do slušných rozpaků. Zíral na mě vyjeveně, jako by nemohl věřit svým vlastním uším, ale koutek úst mu přitom pobaveně cukal. To mě iritovalo ještě o to víc, protože mi vadil ten jeho sebevědomý postoj, kdy zjevně nepochyboval o tom, že mě má jistou, což jsem mu pochopitelně chtěla za každou cenu vymluvit.

„Každá ženská rozhodně ne, ale mně ty tvoje pohledy neušly, Em. To fakt nešlo… Jestli jsem si je nějak špatně vyložil, tak mi klidně vysvětli, jak to teda je…“ vyzval mě s takovým povznesením, jak si byl opět jistý tím, že něco takového prostě nezvládnu, protože se věci mají tak, jak tvrdí on. To je prevít mazaný!

„Co ti mám vysvětlovat? U nás v Irsku je něco takového úplně normální! My takhle zíráme prostě na každýho, takže v tomhle nejsi žádná výjimka,“ usadila jsem ho zcela nekompromisně, abych mu tu jeho neochvějnou jistotu nalomila, ačkoliv jsem říkala úplný kraviny. Matteo to pochopitelně vytušil a v důsledku toho se začal smát na celé kolo, až se lámal v pase. Chechtal se jako postižený lachtan a slzely mu z toho oči. Já na něj nejdřív zírala dost nakvašeně, neverbálními mimickými gesty jsem se ho snažila jaksi uhranout, aby toho nechal, protože se mi tu právě regulérně vysmíval, a to mě udržovalo dál v tom rozčarování.

„Takže mi chceš namluvit, že v Irsku takhle.. takovým způsobem zíráte na každýho? No to snad ne. V Irsku jsem ještě nebyl, ale asi se tam brzo vydám, protože tohle si musím ověřit v praxi,“ poznamenal pobaveně, když se konečně ovládl a přestal se řehnit jako pomatený.

„Zas tak zcestovalý evidentně nejsi,“ sykla jsem podrážděně a cítila jsem jisté napětí ve svém obličeji, protože jsem se netvářila ani trochu přívětivě.

„Ale dost na to, abych věděl, že teď naše bláznivá Ema pantem mele jako to tele,“ vypořádal se s mým nestoudným výmyslem, v takové rádoby vtipné slovní hříčce, který jsem se mu vůbec nebála tvrdit, když mě víceméně rozčílil až do nepříčetnosti, která se projevila těmi nedomyšlenými výroky. Jenom jsem se na něj zaškaredila, protože mě dál deptalo, jak do mě vidí čistě jako do výlohy. „Proč mi prostě neřekneš, co se stalo? Proč si myslíš, že bych to nepochopil?“ položil mi dva dosti záludné dotazy, u kterých bych nadšeně uvítala, kdyby si je odpustil.

„Protože o některých věcech je lepší mlčet,“ zvolila jsem obligátní odpověď, která nic neprozradila, ale přesto mluvila za vše. Alespoň něco kloudného jsem ze sebe vydolovala.

„Fajn, dobře, Emo, jak chceš. Já tě do ničeho nutit nehodlám, to fakt nemám zapotřebí, nikdy jsem neměl, ale… Dokud to sama nezkusíš, tak to nemůžeš vědět. Tohle jsou jenom nějaký tvoje předsudky, který využíváš jako výmluvu.“ Četl ve mně dál jako v otevřené knize, čímž mě částečně fascinoval a částečně neskutečně rozčiloval.

„Já nemám žádné předsudky,“ odstřelila jsem jeho názor bez nějakého protiargumentu, protože měl prostě pravdu, ale mlčením bych ji v podstatě potvrdila, což jsem pochopitelně nemohla připustit.

„Pak je to nedostatek důvěry,“ přidal další důvod navrch, čímž mě už vyloženě frustroval.

„Seš ještě k tomu všemu psycholog? Nebo snad umíš číst myšlenky? Vím, že umíš spoustu věcí, ale i tohle je nad rámec tvých schopností, tak přestaň dělat, jako že víš, co se mi honí hlavou,“ vrčela jsem nabroušeně jako vzteklá šelma, které se nelíbí pocit ohrožení, ve kterém se takhle nedopatřením ocitla.

„Pravda, nevím, co se ti honí hlavou a jsem z tebe někdy vážně dost zmatený… Krom toho, že jsi jiná, tak jsi hlavně tak trochu praštěná, že?“ našel si pro mě další příměr, který nejspíš seděl daleko víc než ten původní, ale momentálně jím akorát spíš ještě přilil olej do ohně, jak jsem nebyla v tom nejlepším rozpoložení. Jenže on se na mě roztomile a potutelně usmíval, že se na něj vskutku nešlo zlobit nějak přehnaně moc. Zkoumavým pohledem na mě soustředěně hleděl a smířeně čekal na to, jaká bude má reakce. V očích mu lišácky jiskřilo, ale kupodivu to na mě mělo uklidňující účinky, takže nakonec jsem měla co dělat, abych se na něj nezačala culit jako pitomá nanynka, která mu tu návnadu žere i s navijákem.

„To ti došlo až teď?!“ zabrblala jsem nespokojeně a musela jsem se přinutit k tomu, abych se na něj zamračila.

„Ale ne, došlo mi to o něco dřív, jen jsem se neodvážil ti to na rovinu říct,“ oznámil mi jako hotovou věc, že moji psychicky nevyrovnanou povahu odhalil o pár dní dříve. Zjevně jsem průhledná, i když se fakt snažím nebýt.

„Ani teď na to není úplně ten nejvhodnější čas,“ odsekla jsem nemile překvapená tímhle zjištěním, že mě dovedl tak snadno a zakrátko odhadnout, přestože já jsem se v něm jenom těžko vyznala. Byla jsem tolik uchvácena jeho zevnějškem, že se mi nedařilo dostat se za něj a prohlédnout o něco hlouběji. Jenomže ten jeho atraktivní vzhled hodně stál i na tom, že působil tolik tajemně a nečitelně, což ho dělalo o mnoho zajímavějším.

„Když se přestaneš konečně mračit a bručet, tak možná zjistíš, že je na to ten nejlepší čas,“ navrhl mi nevinně, jak si zřejmě usmyslel, že už bylo dost toho dohadování a že bychom se opět měli navrátit k původní formě konverzace, kdy jsme se víc poznávali a skvěle bavili. A tak jsem potupně sklopila zrak a zase se zastyděla nad tím, že jsem úplně zbytečně vyhrotila víceméně neškodnou situaci, ačkoliv nutno podotknout, že Matteo taktéž pěkně vyletěl. Přece jenom je znát, že je to horkokrevný Ital a vlastně i v Turecku jsou lidé podobně naložení, takže on to nejspíš schytal ve dvojité dávce. Přesto to je právě Matteo, který se to mezi námi rozhodl urovnat, což bylo značně uvědomělé gesto.

„Mezi námi nebude nikdy na nic nejlepší čas,“ zamumlala jsem si pod nos, protože jsem si nemohla pomoct a nevynést to na světlo světa, ale zároveň jsem tím nechtěla podmínit další nesmyslné dohady, protože jsme spolu řešili, anebo možná spíš já v sobě něco, co bylo v reálu absolutně nevýznamné.

„Co prosím?“ žádal o zopakování, když mu moje mrmlání samozřejmě neušlo, a zdál se být skutečně zaujatý… no, mnou. Za jiných okolností bych z toho jásala, ale teď jsem víc propadala zoufalosti a malomyslnosti.

„No já jen, že… čas, který tu strávím je jasně daný, takže…“ odmlčela jsem se, jak se mi zničehonic udělal v krku obří knedlík, protože jsem si opět naplno uvědomila, že se pak budu muset vrátit zpět ke svému běžnému životu. Budu muset čelit všemu, co se tu během mé stáže odehraje, jestliže to nechám rozjet ještě víc, což bych popravdě skutečně moc ráda, ale moje svědomí mělo rozhodně odlišný názor.

„Nechceš to nijak komplikovat, tomu rozumím,“ doplnil za mě, čímž se přesně trefil do černého. Najednou evidentně ztratil takovou tu svou energickou jiskru, jak i on se plně dovtípil k jasně stanoveným pravidlům hry.

„Nějak tak… Za pár týdnů se vrátím zpátky domů do Anglie a…“ Pojednou jsem měla opravdu značný problém dokončit větu, protože jsem se úplně nechtěla pouštět do nějakého označování a pojmenovávání čehosi, čím bych si zase akorát tak naběhla. Trochu jsem spoléhala na to, že intuitivně odtuší, jako doteď, co mám na mysli.

„To je samozřejmě pochopitelný, akorát… abych byl upřímný, tak mně už jsi to tak trochu zkomplikovala,“ svěřil se mi, přičemž na mě bezostyšně upíral svoje uhrančivé oči, s tou nejsladší čokoládovou barvou, které mě vždy hřejivě objaly, až mě do sebe dočista pohltily. Tohle přiznání mě poněkud rozhodilo, nejen svým obsahem, ale také načasováním, u kterého by mě skutečně nenapadlo, že přijde po té naší menší rozmíšce. Každopádně mi to přišlo prostě neuvěřitelné, že jsme tak rychle dokázali obrátit list a pokračovat nerušeně v tom tlachání.

„To jsem nechtěla,“ špitla jsem mírně roztřeseným hlasem, protože se mi chtělo najednou hrozně moc křičet a zpívat a tančit a jásat, ale musela jsem to mermomocí udržet v sobě. Poťouchlému úsměvu jsem se ale bohužel neubránila, a tak jsem již ve známém posunku sklopila hlavu níž, i trochu stranou, abych mu upřela přihlížet té čiré radosti, kterou tím ve mně vyvolal. Nedávalo by nejmenší smysl, kdybych mu nejprve upírala mě políbit a pak bych se štěstím div nerozpustila, když mi v nadhozené metafoře naznačil, že jsem v něm rozdmýchala značné dojmy. Vtom mi na bradě přistály dva jeho prsty, aby mi na ni mírně zatlačil a přiměl mě tak zvednout hlavu zase výš. Jenom jsem přitom jeho jemném, avšak suverénním doteku zatajila dech a tomu opatrnému tlaku jsem se bezmyšlenkovitě podvolila. To mu přeci nemohlo ujít s tím, jak mě bedlivě rentgenoval ostřížím zrakem…

„V pořádku, já jsem za to náhodou rád… Něco takového se mi nestalo vážně dlouho,“ prozradil mi ztišeným hlasem, čímž tomu dodal potřebné naléhavosti a také vděčnosti. Zlehka se u toho pousmíval a vypadal naprosto vyrovnaně, takže už jsem alespoň víc nemusela skrývat ten svůj poodhalený chrup.

„Jak dlouho?“ pídila jsem se po detailech, protože ohledně tohohle tématu jsem byla extrémně zvědavá.

„Proklatě dlouho.“ Obratně se vyhnul tomu, aby vyslovil nějaké jednoznačné vyjádření, jak se tím zjevně nechtěl zabývat a uměl z toho takhle velice elegantně vybruslit.

„Takže ty jsi takový vlk samotář… To mi k tobě vůbec nejde. Na první pohled bych tipla, že to budeš mít právě naopak,“ pustila jsem se s ním do nového tématu, které tak přirozeně vyplynulo a díky němuž bych se o něm mohla dozvědět zase nové a osobnější informace.

„To jsou ty předsudky, Emo,“ připomněl mi pohotově a sarkasticky se nad tím ušklíbl.

„Řídím se rčením o tom, že člověk nemá soudit knihu podle obalu…. Ale tvoje pověst tě ve firmě předešla a nejenom mě napadlo, jaký by asi mohl být tvůj životní styl. Ono se to úplně nabízí, to nemůžeš popřít,“ bránila jsem svůj prvotní výrok, což jsem příliš nevylepšila, když jsem poukázala taky na ostatní ve firmě, kteří si o Matteovi zaslepeně mysleli, že bude bohatý synek, který nudou z vlastního života neví coby. A on byl přesným opakem…

„Jasně, já to beru, a je fakt, že ještě před několika lety byste se nemýlili, ale naštěstí přišel nějaký zlom, kdy už jsem takhle dál fungovat nemohl a potřeboval jsem nutně nějakou zásadní změnu. No a můj současný životní styl není úplně ideální pro nějaký partnerský život,“ vysvětloval mi poněkud skoupě, ale alespoň nějaké novinky jsem z něj vymámila, abych si o něm mohla poskládat o něco lepší obrázek. Vůbec mě nepřekvapilo, že kdysi zapadal do těch zaběhlých dogmat o mladých boháčích, protože to by asi nebyl úplně normální, kdyby si neužíval svých výsad a výhod, které mu jeho životní úroveň nabízela. Z jeho předešlého vyprávění se to dalo navíc snadno vyvodit.

„V dnešní době je celkem in takový životní styl, takže by… teoreticky neměl být problém ho s někým takovým sdílet,“ namítla jsem mu na ten jeho výrok, který možná trochu zaváněl tím, že si hledal nějaké výmluvné a zdánlivě racionální kličky proč se vyhýbat závazkům.

„Teoreticky,“ zopakoval po mně značně cynicky, což taktéž mluvilo samo za sebe.

„Ale no tak. Vždyť ti ženy očividně dobrovolně padají k nohám. Jen jestli nejsi moc náročný,“ osmělila jsem se k drobnému vtípku, když se náš rozhovor opět prokazatelně uvolňoval. On se tomu pouze hořkosladce ušklíbl, a kdyby to nestačilo, tak nad tím zavrtěl hlavou, jako že je moje tvrzení naprosto scestné.

„Očividně ne úplně všechny…“ poukázal znovu na můj netaktní úhybný manévr, kterého jsem s každou další vteřinou litovala víc a víc. Doslova se u toho do mě vpíjel svýma uhrančivýma očima, až jsem měla pocit, jako by se stával mou součástí. Jako by se jeho dech sjednotil s mým. Jako by jeho oči vnímaly stejný svět jako já. Jako by jeho krev proudila v mých žilách. A jako by snad jeho srdce tlouklo ve stejném rytmu jako moje. „Jestli je to moc chtít autentičnost, upřímnost, spolehlivost, ohleduplnost, věrnost, pochopení, nadhled a smysl nejen pro humor, ale také pro samotné bytí, celková chuť do života, pak ano… Jsem vinen a připraven žít svůj život tak jako doteď,“ poodhalil mi další kousek jeho nitra, čímž mě zcela ohromil. Zdánlivě toho nechtěl ani zbla tolik, jenomže dnešní společnost těmto ctnostným vlastnostem příliš nefandila a jestliže tohle všechno hledal v jedné osobě, tak to byl vskutku nelehký úkol. Já bohužel nesplňovala hned několik z jeho kritérií, na které měl zcela jistě právo, jestli jemu samotnému byly vlastní…

„Jo, rozhodně seš… eeeeh, no mega náročný! A to si vážně myslíš, že bys vydržel žít celý život takhle jako… nějaký nomád?“ vrtala jsem se bez nějakých zábran v jeho názorech, protože mě to jednoduše bavilo. Odhaloval kousek po kousku jeho duši, která mi připadala stále křehčí a křehčí navzdory tomu jeho urostlému tělu, které připomínalo nebojácného antického hrdinu, jež se nebál čelem postavit ani věhlasnému králi zvířat.

„Vědět, co od života přesně chci, neznamená být náročný, ale mít jasnou vizi a díky ní činit jistější volby při nejrůznějších příležitostech, které se člověku naskytnou, protože o to snadněji se mi při nich ukazuje můj směr,“ vysmekl absolutně bezkonkurenční motivační citát, který mi rezonoval v hlavě do všech stran, aby se mi v mozku co nejlépe usadil.

„Páni… to… mělo hloubku. Nějaký oblíbený autor?“ připustila jsem konsternovaně, poněvadž by mě nenapadlo, že z jeho úst si vyslechnu takové moudro. Zírala jsem na něj zase jako ta slaboduchá a pocítila jsem velmi silnou touhu se mu vrhnout kolem krku a ukázat mu nakolik se mu povedlo mě okouzlit. Zároveň jsem vnímala, že najednou být na tomhle místě s ním pro mě bylo určitou poctou, kterou bych neměla ani omylem brát jako samozřejmost.

„Těch bylo víc, kteří mi pomohli si tohle všechno uvědomit… A díky nim je mi taky jasné, že jsi mi cestu nezkřížila jen tak pro nic za nic a že to pro mě bude zajímavá lekce. Byl bych fakt moc rád, kdyby to bylo tak, jak si myslím a jak si vlastně přeju. Navíc… jak už jsem řekl, mám rád výzvy, a tou ty nepochybně pro mě jsi, Emo,“ oznámil mi, že se nehodlá snadno vzdát, což k němu zcela sedělo. Kdo ví, jestli to byla pouhá nezralá potřeba získat to, oč stojí a uhasit tak svoje majetnické a egoistické já, které prostě většina můžu má, anebo že jsem ho opravdu natolik zaujala. Tak jako tak jsem si připadala najednou neuvěřitelně důležitě.

„Seš zvyklý dostat vždy to, co chceš?“ vypadlo ze mě znenadání, jak mě ta myšlenka pohltila a já na ni chtěla velmi naléhavě znát odpověď. Dle jeho předešlého životního stylu by bylo docela nasnadě, kdyby mu tenhle neduh zůstal dodnes, ačkoliv jsem věřila tomu, že spíš ne.

„Sem zvyklý ze sebe vydat maximum, abych získal to, co chci,“ poupravil svou větu tak, abych pochopila rozdíl v tom, že si nenechává věci jen tak spadnout do klína, ale že si za nimi sám aktivně jde, a to by mi bylo náhodou hodně sympatické. Přesto jsem na něj jaksi zasněně pomrkávala, když mi má poblázněná představivost překládala různé výjevy toho, co všechno by byl ochotný udělat pro to, aby získal mě, když už to takhle nakousl. Samozřejmě zůstanu jen u těch představ… A to celkově… Protože tu tak jako tak William stále byl, ačkoliv ne fyzicky…

„Jenže já… j-já předtím tak trochu myslela na někoho jiného, takže proto jsem n-nemohla... “ plácla jsem, abych ho dál nevodila za nos, ačkoliv to k upřímnosti mělo vskutku daleko. Ale naopak k pravdivé to bylo v podstatě doslova a do písmene. Přitom se ve mně ale stejně cosi hluboce vzpříčilo, protože jsem vlastně ve svém nejzazším koutku nitra nechtěla, aby to věděl a chtěla jsem pokračovat v tom, co se tu trochu chaoticky rozvíjelo.

„Tak na někoho jiného?“ přeptal se vyjeveně, když kvůli mně během poměrně krátké doby zažil již druhý značný šok. Jenom jsem uhnula zrakem kamsi vedle, protože jsem tu tíhu jeho pohledu prostě nemohla vydržet. Ty jeho magické oči asi nechtěně prosákly vlnu negativních emocí jako výčitky, dotčení nebo zrazení, které mě zasáhly v plném rozsahu, až se mi z toho sevřel žaludek. „Tak takhle to je,“ sykl takovým ledově chladným tónem, který se do mě zařízl jako ostří nože, kdy mi obratem docvaklo, že jsem si to tímhle jakýkoliv vztah k Matteovi definitivně zpečetila. Byl to nepochybně správný krok, o tom žádná, ale tak proč jsem se ve stejném okamžiku cítila, jako bych udělala jednu z největších chyb ve svém životě?

 Ema je prostě naprostý střelec, že? Jen co se jí povede uklidnit rozčeřené vody, tak do nich hodí další naprostou bombu. Tak co myslíte, jak to bude Matteo ještě dlouho trpět, než se na to raději vykašle? Anebo o to víc se zatvrdí, aby dostal to, co chce? Jaký typ podle vás je z toho, jak ho zatím Ema mohla poznat? :))

Příště opět kapitola s Willem, kdy se Emě jak jinak povede si uříznout další kolosální trapas. :D

A všem stávajícím čtenářům neskonale děkuji za neutuchající přízeň, která mě kapitolu od kapitoly skutečně fascinuje více a více. Jste neuvěřitelní! Děkuji! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 17. kapitola 2/2: