OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 18

29.10.2014 (16:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2297×

18.

Vicky

V životě vždycky přijde ten moment, kdy si uvědomíte, že ten, kdo vás nejlépe zná, aniž byste museli říct jedno jediné slovo, je váš sourozenec. Když jsem se totiž následující ráno vyhrabala z postele, stále s obrazem skoro nahého blonďáka před očima, na kuchyňské lince stál připravený hrnek s kávou, ze kterého se ještě kouřilo, s vedle položenou sportovní rubrikou newyorských Timesů a tlustou černou fixkou; a ta tam tedy rozhodně neležela bezdůvodně. Pod titulkem: Nejsledovanější angažmá sezóny - Oakley zůstává v Rangers! se totiž vyjímala fotka Shreka ve výstroji, která nutně potřebovala upravit.

Takže už někde mezi prvním a druhým douškem měl majitel těch sexy břišáků oslí uši a prasečí rypák a mně se zase o něco lépe dýchalo.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem na hokejistova záda přimalovávala motýlí křídla, na mě Robbie promluvil. „Dobré ráno, sestřičko, jak vidím, vyspala ses dobře." Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, že se šklebí, ale stejně jsem to udělala. Ten pohled byl k nezaplacení.

Porovnávat Robbieho bez Andrey a s Andreou by zřejmě vydalo na milion stran. Na první pohled tu žádná postřehnutelná změna nebyla, protože pan právník vypadal distingovaně jako každé ráno, ale kdyby se člověk podíval blíž, všechny starosti a chmurné myšlenky byly jako mávnutím kouzelného proutku pryč.

Za tohle chci medaili.

„Díky za příjemný přivítání," zazubila jsem se a klepla svým nástrojem pomsty o Shrekovu tvář. „Něco takovýho jsem potřebovala. Poslední dobou mám pocit, že mi ze všeho praskne hlava." Což jen dokazovalo, že se Ryan včera trefil. Vážně o všem moc přemýšlím. A novým poznatkem bylo, že asi nenávidím, když má pravdu. „Což mi připomíná… všechno v pohodě?" No co, zeptat jsem se musela. Sesterská čest by mi totiž jinak za rohem nakopala zadek, že jsem se nezajímala, jaké výsledky měl můj bondovský plán.

Robbieho obří dlaň mi dopadla na vlasy a rozcuchala mě. S našpulenými rty jsem si svýma rukama zase připlácla háro k hlavě a on se rozesmál. Jo, tohle mi bude chybět, zatraceně.

„Víc než v pohodě," ujistil mě, „nikdy ti za to, co jsi udělala, dostatečně nepoděkuju, Vicky."

„Ále," prohlásila jsem teatrálně, protože se mi dojetím začalo stahovat hrdlo, „jednou já tobě, podruhé ty mně. Víš, jak to je, bráško."

„Nezlehčuj to," vyčetl mi mírně. „Svou intervencí jsi můj život vrátila zpátky na ty správné koleje."

„Nech toho, nebo se rozbrečím," zahuhňala jsem, protože už to na mě pomalu šlo. „Je tu ještě jedna věc, o které s tebou potřebuju mluvit. Robbie, já… se… chci…" prudce jsem se nadechla, abych si dodala odvahy, „já se chci odstěhovat."

A je to venku.

Přesně, jak jsem předpokládala, můj starší sourozenec absolutně neuvažoval o tom, že bychom se my dva měli kdy rozdělit. Musí se mu přiznat, že nevyšiloval tak, jako jsem to dělala já, když jsem se rozhodovala. Jen mírně zbledl v obličeji a třikrát naprázdno otevřel pusu, než mi pověděl: „Dobře."

Musela jsem opět opanovat to rozjívené dítě ve mně, abych to neztěžovala nám oběma, protože se Robin zachoval nejlépe, jak mohl. Bylo mu jasné, že tohle je pro mě stejné peklo jako pro něj. Jsme na sebe prostě až příliš fixovaní. Což není špatně, ale už jsme dospělí. Je na čase udělat krok správným směrem.

„Díky, že to chápeš," roztržitě jsem se usmála, „Scotty mi slíbil, že na mě dohlédne."

„To bych mu měl koupit pivo. A taky kladivo, aby tě měl čím mlátit do hlavy, když si zpíváš při vaření," zakřenil se na mě.

„Já jsem hotová Superstar, abys věděl," vyplázla jsem na něj jazyk, „nemůžu za to, že nemáš vkus."

„Já mám vkusu dost, ale když mi praskají ušní bubínky, začínám pochybovat," podotkl poťouchle. „Co máš dneska v plánu?"

„Nejdřív pojedu do školy, zeptat se, jestli někdo neviděl moji bundu, nebo toho, kdo mi ji čmajznul," zamračila jsem se, „a pak mám sraz se Scottym. Musím si jako každoročně sednout Santovi na klín a říct mu, co si přeju pod stromeček. Letos to bude asi novej kabát. Co ty?"

„Dneska přijdu pozdě, máme doklepnout případ toho chlápka, co zavraždil svoji manželku," sdělil mi, jako kdyby mluvil o dnešním počasí. Překvapující bylo, že mi na tom už nepřišlo nic zvláštního. Asi se člověk časem otupí, když to slýchá skoro denně. „S večeří na mě nečekej, zlato."

Odsunula jsem sportovní rubriku stranou a do dřezu položila dopitý hrnek. „Tak se hezky bav. Já se bavit rozhodně budu." Natáhla jsem se na špičky, abych mu vlepila pusu na tvář, a potom opustila kuchyň.

Na chodbě jsem se srazila se svou budoucí švagrovou. „Čau, Andy," pozdravila jsem jako slušně vychované děvče.

„Vicky, zaslechla jsem, o čem jste mluvili," vyhrkla, „napadlo mě, že by ses mohla nastěhovat do mého bytu. Nechce se mi prodávat… a nemusela bys platit nájem."

Chvíli jsem na ni zírala, jako kdyby spadla z višně. „To… jako… vážně?" vysoukala jsem ze sebe. Vždyť jsem na ni jen trochu v úterý zvýšila hlas a tohle mám za odměnu? To asi začnu vřískat na všechny okolo a uvidíme, co mi z toho kápne příště. Jachta v Karibiku? Ano, prosím!

„Je to to nejmenší, co pro tebe můžu udělat," usmála se. „Dva pokoje a kuchyň nahoře v Morningside Heights, pokud bys chtěla. Je to tichá ulice a na metro to není daleko. Promluvíme si o tom později, co ty na to?"

„Páni, díky!" vyjekla jsem. „To musím říct Scottymu!"

Krátce jsem Andreu objala a pak pádila k sobě do pokoje, kde jsem okamžitě chňapla po telefonu. Naťukala jsem Scottovi krátkou zprávu, že moje letošní dárky rozhodně netrumfne.

Dnešek se zdál být lepší a lepší.

Teď jen toho chmatáka, co mi zcizil bundu, chytnout za tu jeho zlodějskou pracku a začnu věřit na toho tlustýho chlápka v červenejch hadrech. Upeču mu svoje nejlepší sušenky. Tak co, páprdo, jak pro tebe tahle dohoda vypadá?

A jelikož se žádnej hlas shůry neozval, asi Santa Claus o moje cukrátka nestál.

Fajn, poradím si sama.

Existují totiž vymoženosti, jako jsou ztráty a nálezy, což je poměrně dobrá věc. Dávají zoufalcům, jako jsem já, alespoň nějakou naději, že to, co hledají, se tam objeví. Když jsem v podzimním kabátku, pod kterým jsem měla příšerně tlustý svetr, doběhla k šatnářce v hlavní budově, která tuhle charitu spravovala, modlila jsem se, aby se stal zázrak.

„Dobrý den, chtěla jsem se zeptat, nepřinesl sem včera někdo teplou, černou bundu?"

Postarší paní se na mě mile usmála, sehnula se a vytáhla ji na světlo. „Tuhle, slečno?"

„To je ona! Díkybohu," vychrlila jsem spokojeně. „Nevíte, kdo ji sem přinesl? Chtěla bych mu poděkovat." Anebo ho zardousit vlastníma rukama.

„Ale jistě," zakývala hlavou, „byl to takový vysoký, urostlý mladík se světlými vlasy. Prý ji někdo zapomenul v posluchárně C."

Prudce jsem stiskla rty k sobě. „Říkáte vysokej blonďák?" ujišťovala jsem se strojeně a začínalo to ve mně kypět. Stařenka mi to odsouhlasila. „Moc děkuju, náhodou vím, kde ho mám hledat."

Popadla jsem bundu a poodešla kousek dál, kde jsem z kapsy kalhot vydolovala mobil.

Dr. Watson:  Jsi mrtvej, Oakley. Tvoje jediný štěstí je, že nejsem nemocná. Jinak bys umíral pomalu! Takhle to budeme mít rychle odbytý.

Odpověď mi přišla obratem.

Shrek: V lásce a válce je vše dovoleno, Holmesová.

Dr. Watson: Tvoje představa o kamarádství je dost jetá, víš to?

Shrek: Vlastní pravidla jsou taky pravidla.

Shrek: Co takhle zítra večer kino? Na mě. Abych si ospravedlnil krádež tvojí bundy.

Dr. Watson: Kdo lže a krade, do pekla se hrabe, Shreku. Tomu se nevyhneš.

Shrek: Zvu tě na rande, moje jednosměrná jízdenka do věčnýho zatracení počká.

Dr. Watson: Fajn. Vyzvedni mě v šest.

Zdá se, že včerejší potřesení rukou a prohlášení, že se my dva budeme kamarádit, vzalo za své v momentě, kdy jsem si ho beze studu prohlížela a myslela na úplně jiný věci, než bych měla. Tušila jsem, že to nebude mít dlouhého trvání - protože Scotty mi dal jasně najevo, jak to mezi mnou a blonďákem vypadá -, jen jsem si myslela, že se vydržíme přetvařovat delší dobu.

Zřejmě mám do pekla blíž než on.

Zatraceně.

***

Jsou věci, které jako holka z malého města na New Yorku miluju. Kdybych si měla vybrat jednu jedinou věc, bylo by to Rockefellerovo obchodní centrum před Vánoci. Určitě taky z důvodu, že od té doby, co se se Scottem známe, týden po Díkuvzdání vysypeme prasátka a jdeme do kýčovitě vyzdobených obchůdků shánět dárky pro naše nejbližší. Vždycky si užijeme spoustu legrace a zachráníme se tak od zběsilého pobíhání po krámcích den před Štědrým večerem.

A letos tomu nebylo jinak.

Už se dávno setmělo a my stáli, ověšeni taškami, u ledové plochy přesně uprostřed centra. Cucali jsme horký čaj a můj nejlepší přítel mě ujišťoval, že Robbie si ponožky se sobem Rudolfem zaslouží. Jistěže můj bratr dostane ještě něco jiného, ale jako mladší sestra mám popichování v popisu práce.

„Budeš něco kupovat Shrekovi?" vypadlo najednou ze Scottyho, když se nějaký chlapeček, co se předváděl před svými kamarády, vymázl u mantinelu těsně před námi.

„Za tu bundu? Leda tak atomovku." Vycenila jsem zuby. „Což by byla škoda. Viděla jsem ho včera skoro nahýho. A když říkám skoro… myslím tím, že měl na sobě jen ručník."

Scotty obdivně zahvízdal. „Podle stylu, kterým to říkáš, bych to na stupnici od jedný do deseti viděl nejmíň na dvanáctku."

„Tak patnáct, kámo, nejmíň patnáct."

„Příště mi ho musíš vyfotit," žádal mě naprosto vážně.

„Žádný příště nebude," opravila jsem ho a dopila čaj. „Protože jestli jo, tak jsem v pěkný bryndě."

Scotty rozpřáhl paže tak, že tím perfektně naznačil dvojici vah. „Dvacet koček, nebo skvělej sex?" optal se mě konverzačně. „Já myslím, že je to jasný."

„Taky máš rád kočky, viď?" vypálila jsem okamžitě a oba jsme se rozchechtali tak hlasitě, až se k nám otočilo několik hlav. „Navíc jsou už ohraný," popíchla jsem ho, když jsme se dosmáli.

Pokrčil rameny, čímž mi dal jasně najevo, že můj argument je naprosto mimo mísu, protože ať mi to zopakuje, kolikrát chce, nepřestane to být pravda. „Mohla bys chovat poníky," přispěchal s další alternativou.

Musela jsem se kousnout do rtu, abych se zase nezačala řehnit. „Poníky?" optala jsem se pro jistotu.

„Poníci jsou náhodou velkej byznys," přesvědčoval mě, „o těch barevnejch příšerách, co umí kouzlit, natočili kreslenej seriál. A nemysli si, že se nepamatuju, jak ti bylo líto, že se Sam v Pánovi prstenů musel před doly v Morii rozloučit s Vilíkem."

„Vytahovat Vilíka není fér," zabrblala jsem.

„Kdepak, puso, tomu se říká brainstorming," věnoval mi zářivý úsměv, „důvody, proč si pořídit poníka."

„Napíšu si o něj Santovi," slíbila jsem mu.

„Zabírám si první projížďku," zahlásil a pak kývnul směrem k ledu. „Nechceš si zabruslit?"

Záporně jsem zakroutila hlavou. „To bych nemusela přežít ve zdraví." S hodem hodným basketbalisty z NBA jsem se prázdným kelímkem od čaje trefila do nejbližšího odpadkového koše. Což samozřejmě stejně neznamenalo, že si obuju brusle a rozbiju si ciferník jako ten kluk, co se tu před chvílí ještě proháněl.

„Měla bys tenhle koníček začít pilovat. Holka nejlepšího hokejisty Ameriky, co neumí bruslit? To nebude vypadat dobře v novinovejch článcích," zašklebil se.

„Nejsem jeho holka," opravila jsem ho a ignorovala Scottyho „ale brzy budeš", zatímco jsem z kapsy kalhot vytáhla mírně pomuchlaný list papíru. „Můj dárek číslo jedna, pitomečku. Charitativní zápas v Chicagu." Zamávala jsem mu rezervací vstupenek před nosem. „Rangers proti Blackhawks. Musíš po Vánocích přijet k nám a uděláme si výlet. Ani Shrek mi nezkazí moji slabost pro hokej."

Scotty chňapl po papíru a celý rozradostněný mi vlepil pusu. „Bomba, kotě! Ty víš, jak mi udělat radost. A já nám zařídil tohle…" Sáhnul si do náprsní kapsy kabátu a vytáhl poukázku z tvrdého papíru. „Celý den v denních lázních, na masáže jsem nezapomněl."

„Ty jsi nejlepší!" výskla jsem a vrhla se mu kolem krku. Kdo by nechtěl relaxovat celý den se Scottym? Já si to teda líbit nechám! „Mám pro tebe ještě něco." Usmála jsem se, když jsem se odtáhla.

„Poníka?"

„Jasně, Bilbo Pytlíku, poníka," zakoulela jsem očima, „tuhle debatu odložíme, jo? Co bys řekl tomu, že vím o něčem, kam bychom se mohli nastěhovat?"

Odpovědí mi byl pokřivený úsměv. „Že jdu zavolat stěhováky."

A takhle, děti, se vydává na dobrodružství. Frodův strýček by na nás mohl být pyšný. Tohle výpravu s trpaslíky k Osamělé hoře hravě přebije.

Jen by mě zajímalo, jakou roli v tomhle bude hrát Shrek.

Že by draka Šmaka?

Já vím, opět se budu opakovat, ale moc, moc, moc vám děkuju za ty nádherné komentáře. Dělají mi neuvěřitelnou radost a píše se s nimi o tolik lehčeji! Budu se snažit další díl napsat co nejrychleji. ;-)

Děkuju a doufám, že jste se bavili i tentokrát! 

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 18: