OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 19

04.11.2014 (16:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2821×

19.

Ryan

V sedm hodin většina lidí teprve začíná svůj den. Hrabou se z postele s ospalky v očích, nadávají si, že předchozího večera nešli spát dřív, s úzkostlivým pocitem, že jediné, co je dostane na nohy, si opaří prsty při vaření ranního kafe nebo čaje, ti odvážnější do sebe obrátí vodu s citronem, a pak se loudají do práce nebo do školy a zívají v metru, div si neroztrhnou pusu.

Mně v tu samou dobu končí dvouhodinovej trénink a jsem naopak čilej jako rybička. Pořádná akce na ledě je totiž lepší než kdejaká dávka kofeinu. A upřímně, vidina toho, že mám večer rande, kde sice budu muset vysvětlovat, proč jsem Vicky šlohnul bundu, mě dokázala probudit už sama o sobě. Nedokázal jsem udržet vážnou tvář, a to se mi stalo osudným, protože Johnson je zatracenej stalker a musí rejpat do toho, do čeho mu nic není.

Chytře jsem se mu vyhejbal už od chvíle, co jsem dorazil do šatny, ale po tréninku jsme se srazili ve dveřích na cestě ven. Po pár prohozených větách, co bychom měli zlepšit na nedělní zápas s Devils, se náš rozhovor začínal ubírat směrem, který se mi nelíbil. Kromě důvodu, že to, co cejtím, budu zásadně probírat tak akorát s Holmesovou - a to až za hodně dlouho -, jsem ho podezříval, že je akorát pod pantoflem tý blondýny, co s ní chodí, a ta chce odpovědi. Sice jsem jí dlužil za pár tipů, které jsem ohledně Vic dostal, ale nemínil jsem tenhle dluh splácet tím, že se přiznám, že jsem se zabouchnul.

Ani kdyby mě mučili.

„Takže co ty a Vicky?" nadhodil Patrick hned po tom, co mi dovyprávěl, jak jeho milovaná leží doma s horečkou.

„Co by, vole," odpověděl jsem klidně a pokrčil rameny. „Myslím, že jsem ji zpracoval poměrně dobře. Začíná mi zobat z ruky."

Protočil oči v sloup, čímž dokonale vystihl svůj názor. Nepotřeboval jsem ho slyšet, ale on mě o něj neochudil. „Chováš se, jako kdybys byl ve školce a ta holka ti ukradla tvoje oblíbený autíčko. Vážně, Ryane, nestačilo to už?"

„Blázníš?" opáčil jsem. „Za prvý, stejně jako tehdy je získání autíčka otázka cti. A za druhý, neměl jsem sex už přes dva měsíce, takže jestli tady někdo trpí, jsem to já, jasný? Princezna zlomí kletbu a pak si může klidně jít." Kdybych ji pustil, samozřejmě, ale to neudělám… a tomuhle šaškovi, co se tak rád nazývá mým přítelem, ale vůbec mě nepodporuje, to vysvětlovat nebudu. A abych předešel dalšímu pohoršenému pohledu, zamumlal jsem cosi o tom, že musím fakt rychle běžet a že se uvidíme ještě odpoledne v posilovně.

Doma jsem svoje věci rovnou nacpal do pračky, zapnul nejkratší program a šel si udělat kafe. Když se na mě zubila hladina černá jak uhel z mýho obřího hrnku, všiml jsem si, že mi na záznamníku červeně svítí pět nepřijatejch včerejších hovorů.

Přešel jsem k tý mašince, co mě spojovala s okolním světem, a zmáčknul čudlík.

Máte pět nových zpráv.

„Čau, vazoune," ozval se hlas mojí mladší sestry, „mám se tě prý zeptat, kdy přijedeš? A taky chci vědět, co mi koupíš k Vánocům. Po tom, co jsi mi loni přivezl bárbínu, protože sis myslel, že je mi furt pět, mám náladu ti nadiktovat seznam. Zítra dopoledne mi zavolej, už jsme si dlouho nepovídali. Měj se hezky a nezlob, brácho. Mimochodem, jak se má Vicky?"

Musel jsem uznat, že s panenkou jsem to přestřelil, ale kdo mohl tušit, že se holce v jejím věku nezavděčím? Tedy, očividně všichni, ale já v tomhle zrovna nevynikám. Letos jsem si dal s prováděním výzkumu trochu větší práci - což obsahovalo to, že jsem zavolal mámě a na férovku se jí zeptal, co by se Rosie líbilo. Hádám, že tentokrát s ipodem asi chybu neudělám. A vybral jsem ten růžovej, abych ji naštval, protože moje sestřička je zrovna ve fázi popírání, že to v žádným případě není holčičí barva.

A její dovětek ani komentovat nebudu. Vicky se má momentálně naštvaně, protože jsem jí štípnul kabát.

Další zpráva.

„Ahoj, Ryane, tady Chuck. Včera mi volali z televize, chtějí s tebou udělat rozhovor. Dej mi vědět, kdy by se ti to hodilo. A fakt sorry za to s tvým tátou, už se to nebude opakovat. Jsem rád, že ses rozhodl podle sebe, v Rangers tě čeká skvělá budoucnost. Což mi připomíná, že mi váš manažer právě faxnul nabídku na pětiletej kontrakt. Nespěchá to, ale přepošlu ti ji do mailu. Po víkendu se uvidíme, tak budu čekat na tvůj názor. Měj se a pozítří hodně štěstí, natřete jim to."

Sám pro sebe jsem se usmál. Po tom, co si se mnou můj drahý tatínek na Díkuvzdání tak „přátelsky" poklábosil, ve mně bouchly saze a konfrontoval jsem Chucka. Rázně jsem mu vysvětlil, že pokud má s čímkoliv problém, má o tom jednat se mnou, a že jestli ještě jednou bude rozebírat moji kariéru (a vůbec osobní život) s tátou, tak u mě končí.

Naštěstí se ukázalo, že zaměstnávám správnýho chlapa, protože se mi okamžitě dostalo omluvy a vysvětlení, že má kopřivku z nedodrženejch termínů, který mě teda neděsí ani náhodou, takže jsme se shodli na kompromisu a zase fungujeme.

Vyšachování táty ale mělo svoje následky, jak mi ukázala další zpráva po pípnutí.

„Synu, tady je tvůj otec. Zavolej mi. K tomu, co provádíš, mám hodně co říct. Bylo by od tebe milé, kdybys se mnou své kroky konzultoval jako vždy." Na chvilku se v záznamníku rozhostilo ticho, zřejmě čekal, že na mě začnou jeho slova působit a já mu na ten popud začnu zvedat telefony. „Přestaň se chovat jako vzpurnej puberťák, Ryane. Myslel jsem, že tohle období máme už za sebou. Ozvi se mi. Táta."

„Pf," odfrkl jsem si posměšně nahlas, „zavolám ti, až se tak přestaneš chovat ty, tati."

Další zpráva.

„Ahoj, zlato, všichni jsme se dívali minulý týden na zápas, byl jsi prostě úžasný. Babička fandila jak divá a mám tě od ní pozdravovat, nenašel bys věrnější fanynku. Konečně pochopila, co znamená modrá čára. Dej mi vědět, jak přiletíš, nemůžeme se tě dočkat. Rosie si škrtá políčka v kalendáři, věřil bys tomu? Dávej na sebe pozor, mám tě ráda. Pusu, máma."

Čím dál tím víc jsem začínal chápat, že se máma má bez táty líp. Nebylo divu. I blbý vzkazy byly rozdílný jako černá a bílá. A jen moje maminka mi umí měkce připomenout, že bych si měl kecnout k počítači a okamžitě si zarezervovat letenku. Jo, Vánoce v Anglii budou rozhodně příjemná změna.

I když jsem doufal, že největší vánoční dárek se vyřeší dřív, než tam odletím. Měl jsem tři týdny na to přesvědčit Holmesovou, že ztrácet čas se mnou je to nejlepší, co ji může potkat. Bylo to dost, nebo málo? To se uvidí.

Poslední zpráva.

„Shreku, koukej přijít včas. Nebudu čekat, nemám na tebe celej den."

My o vlku…

***

Za minutu šest jsem zazvonil, podivně nervózní, což jsem vyřešil tak, že jsem svoje zpocený pracky otřel do džínsů a nasadil úsměv v momentě, kdy to luplo a dveře se otevřely. To, že se mi líbila i v teplácích, když jsem sem poprvé přišel, byla celkem známá věc. Zatraceně, její zadek jsem vychválil do nebe v tom baru, než jsem zaregistroval, že je to ona, ale i tak jsem zůstal stát a zírat na ni, protože bych jednoduše v tomhle stavu mohl čumět donekonečna bez jedinýho slova.

Naštěstí to tentokrát vyřešila za mě, ještě si nandávala náušnice a kývla směrem do bytu. „Ahoj, dal bys mi ještě pět minut? Pojď klidně dál." Usmála se na mě a já jako totální slintající imbecil zakýval hlavou, něco drsně zamumlal, jako že je to děsně v pohodě, a nasáčkoval se za ní.

Posadil jsem se v obýváku na gauč a z dlouhý chvíle si začal prohlížet byt, což mi dlouho nevydrželo, protože jsem svoje myšlenky radši nechal utéct k ní, takže když se objevila mezi dveřmi, a já byl zrovna ve fázi, kdy jsem si představoval, jak bych ji zbavoval toho upnutýho trička, tak jsem věděl, že se teď nějakou chvíli rozhodně nebudu moct postavit.

Tučňáčí vúdú.

To je to, co teď potřebuju.

„Pěknej byt," utrousil jsem, abych získal trochu času.

„Bráchy," odpověděla a posadila se vedle mě. Ou, sakra, sakra, sakra… proč tak nádherně voní? Tučňáci prej žijou jen na jižní polokouli. A já v tý svý jižní oblasti měl teda živo dost.

„A tvůj bratr je-" schválně jsem větu nedokončil, aby pokračovala.

„Právník," prohlásila a já v jejím hlase zaznamenal náznak hrdosti. „A fakt dobrej. Robbie je prostě třída. Pracuje sice pro soukromou firmu, ale dost často ho volají z kanceláře státního návladního. Což je dobře, myslím, že by mu moc nevyhovovalo, kdyby musel obhajovat vrahy. Ta druhá strana je vždycky lepší."

„Takže říkáš, že kdybych někoho zabil, tak mu nemám volat?"

„Ne, protože to budu já, kdo tě zabije první," ujistila mě a založila si ruce na prsou. Bezděčně jsem ten pohyb sledoval, což byla chyba, protože mi prsty zvedla bradu. „Oči mám tady, Shreku."

„Och, promiň, ale mně se líbí to pod nima," zazubil jsem se.

„Ukradl jsi mi bundu a ještě zíráš tam, kam nemáš. Tomu říkáš kamarádství?" odfrkla si. „Kamarádil ses vůbec někdy s holkou?"

„Hm… asi ne," usoudil jsem po chvilce přemýšlení. „Na to nikdy nebyla ta správná doba, chápeš."

„Není divu, je s tebou k nevydržení," ušklíbla se.

„Hele," začal jsem se bránit, „kdybych ti tu bundu nevzal, nikdy by sis se mnou nepromluvila. Nemám pravdu?"

Přemýšlivě našpulila rty a já jsem v tu samou chvíli dostal chuť ji políbit. No co, nedívejte se na mě tak. Asociace jsou lidská přirozenost.

„Ne, asi bych s tebou už nikdy nemluvila," souhlasila nakonec. „Tak co jdeme?"

Naštěstí už jsem byl schopnej zas normálně fungovat, takže nám nic nebránilo vyrazit do kina. Abych si trochu šplhnul, tak jsem Vicky pomohl do kabátu a podržel jí dveře. Asi to přineslo ovoce, protože na ulici se na mě už zase usmívala, a s tím jsem byl ochotnej žít. „Nedala by sis ještě kafe?" napadlo mě, když jsme procházeli kolem prvního Starbucksu na rohu ulice.

„Tím nikdy nepohrdnu," zareagovala okamžitě, pak mi z ruky vyškubla desetidolarovku a s počkej tady zmizela za dveřmi. Za pár minut byla zpátky a do jedné dlaně mi nasypala drobné a do druhé jsem dostal kelímek. Nebylo žádné překvapení, že na něm stálo Shrek.

„Co je na tom tvém?" zajímal jsem se a usrkl. Černá a dva cukry. Potěšilo mě, že si pamatuje, jak kávu piju. Otočila kelímek ke mně. Ženská. „Smysl pro humor ti teda nechybí."

„Jako kdybys to nevěděl," usmála se zářivě.

„Co kdybychom kino odložili? Je pěknej večer a můžeme si povídat," navrhnul jsem v zápětí. Představa, že musím dvě hodiny mlčet, sedět těsně vedle ní a nesmět se jí dotknout, byla skoro nesnesitelná. Nikdo mě nevaroval, jak děsný je bejt do někoho blázen.

„Povídat? Chceš hrát na pravdu? To je trochu děsivý," nakrčila nos, ale zamířila ulicí na jih, kudy se dalo dostat k Washingtonskému parku, což jsem vzal jako pobídku.

„Jo, mohla by bejt zábava," pokrčil jsem rameny. „Tak schválně… řekni mi o sobě něco, co nikdo neví."

Natočila si pramínek vlasů na ukazováček. „Jsem příšerná zahradnice. Každá kytka, o kterou se musím starat, umře spíš dřív než později." Na tváři se jí rozlil trochu škodolibý úsměv. „Ta tvoje ale ještě žije. Zjistila jsem, že jí vyhovuje, když ji zaliju jen, pokud si na to vzpomenu. Dokonce víc kvete, asi mě má ráda."

Málem mi uklouzlo něco ve stylu: ,Není divu.´, ale včas jsem se kousnul do jazyka, takže ze mě vyšlo cosi nesrozumitelného, abych se nakonec opravil na: „Tak o tom fakt pochybuju, Holmesová."

„Ty neumíš bejt ani na vteřinu milej, co?" opáčila. „Teď jsi na řadě ty."

„Jsem pověrčivej," přiznal jsem se, „kdybych vylezl na led bez správný hokejky, budu hrát jak ponocnej."

„Bez správný hokejky?" zopakovala po mně zvědavě.

„Jo. Každá, co mám, má na sobě Roseino jméno. Sama se mi tam podepsala. Je to něco jako můj talisman pro štěstí," začal jsem vysvětlovat, a až teď jsem si uvědomil, jak pitomě to zní.

„To je docela roztomilý, Shreku," vyvedla mě z omylu skoro v zápětí.

Potěšilo mě to, ale nemohl jsem se dát tak lehce. „To poslední, co od tebe chce chlap slyšet, je, že je roztomilej, nebo hodnej," zatvářil jsem se přísně, „máš mi říct, jak jsem sexy, dobrej v posteli a vůbec to nejlepší, co tě potkalo."

Měl jsem pocit, že se lehce začervenala, ale to mohlo bejt i tou zimou, ačkoliv by mi nevadilo připsat si všechny zásluhy. „Až mě budeš celej den obsluhovat bez trička, možná něco takovýho uslyšíš," odpálkovala mě, „zatím jsi jen rozkošnej zlobr."

„Cejtím se uraženej," zafuněl jsem.

„Tvůj problém," zazubila se, „kromě toho, nehrál bys jak ponocnej. Je to jen hokejka. Všechny jsou stejný."

„Tohle si vážně myslíš?" nadzvedl jsem obočí. „Ach, zatraceně, ty jsi nevzdělaná. Budu tě s sebou muset vzít na led."

„Tak na to zapomeň, Goleme. Nebruslím," odmítla mě rázně.

„Ale budeš," uchechtl jsem se. „Neboj, pořídím ti polštářek na ten tvůj skvostnej zadek, aby se mu nic nestalo, až budeš padat. Byla by ho škoda."

„To známe. Bude to legen - počkej si - dární, legendární propadák," upila ze svého kelímku a vážně se na mě podívala, „doopravdy, to nebudeme zkoušet."

Zvedl jsem dva prsty k přísaze jako správnej skaut. „Nikdo tam nebude, slibuju."

Zakroutila hlavou. „Ty jsi tak děsně tvrdohlavej. Prostě ne."

„Tak mi nabídni jinou alternativu, kterou mi to vynahradíš," pobízel jsem ji poťouchle.

„Máš zítra večer čas? Brácha je na víkend pryč, můžeme se dívat na filmy u nás, než tě vykopu domů," navrhla jen tak. „Když dneska to kino nevyšlo."

„Jako další rande?" zakřenil jsem se na ni.

„Kamarádi spolu nerandí," připomněla mi věcně.

„Nekaž mi tu radost," požádal jsem ji pobaveně, „pořádný rande jsem neměl od střední."

„Jako vážně?"

„Jo," kývnul jsem, „nějak nebylo kdy."

„Jo, jsi jetej kamarád, teď je to jasný. Ale fajn, říkej si tomu, jak chceš," ustoupila nakonec. „A necpi se nějakým polotovarem, než přijdeš. Viděla jsem tvoji ledničku a její obsah je strašidelnej. Nech mě jednou uvařit něco poživatelnýho, jo?"

„To beru." Věnoval jsem jí ten nejupřímnější úsměv, kterýho jsem byl schopen. Další den s Vicky? Jo, to si nechám líbit. „Takže… další otázku, můžu?"

„Střílej, pane Bojím-se-pátku-třináctýho," vyzvala mě.

„Jakou máš ráda barvu?" vypálil jsem na ni.

Nevěřícně se na mě podívala. „Vážně se mě ptáš na tohle?"

„Právě jsem to udělal," potvrdil jsem.

Vjela si rukou do vlasů. „Páni, já… ani nevím. Mám ráda barvy. Záleží na odstínu. Prostě všechny, nemohla bych vybrat jednu," odpověděla nakonec a sama se tomu zasmála. „A teď já… jaký tři věci by sis sebou vzal na pustej ostrov?"

„Zlatou rybku, džina v láhvi a kouzelnej prsten."

„Nějakou reálnou odpověď, chytrolíne."

„To je reálná odpověď."

„Není."

„Je."

„Není."

„Tak fajn," rezignoval jsem, „když si teda musím vybrat, tak… plavky, opalovací krém a basu piv. Potřebuju nutně dovolenou. A jsem na řadě, takže…  Kdyby sis musela vybrat jednu jedinou věc na světě, která by to byla?"

„Ukradla bych ti tvoji obrovskou vanu, napustila si do ní horkou vodu, přidala milion bublinek a relaxovala až do smrti," prohlásila a já se musel prudce rozkašlat při představě, že je nahá v mojí vaně, abych nemusel opakovat svoji tučnáčí mantru. Kolegiálně jsem dostal herdu do zad, což jsem ocenil, protože to vypadalo, že mi zaskočilo kafe. Ačkoliv do něžností to mělo sakra daleko. „Dobrý, blonďáku?"

„Jo, jasně, díky," ujistil jsem ji. „Asi jsi mi právě zachránila život."

„Mám to u tebe," pousmála se. „A moje otázka je… kdybys měl možnost být teď s kýmkoliv a mluvit s ním, kdo by to byl?"

„Ty," vypadlo ze mě pravdivě. „Neměnil bych."

„Děkuju, Shreku, to je fakt roztomilý." Koutky jejich úst se stočily opět vzhůru a lehce se dotkla mého ramene. „Ale teď se mnou hraj tuhle hru. Kdo by to byl?"

A já začal přemýšlet a snažil se ignorovat její dotek…

Vaší zpětné vazby si ohromně vážím, mám z ní velkou radost a děkuju Vám za ni. =) O víkendu zase zkusím kopnout do vrtule, tak snad se ten kulatý díl povede rychle. =)

A znáte to, Vaším názorem znovu rozhodně nepohrdnu! ;-) Děkuju! =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 19: