OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 17



Icebergs 17Nový spolubydlící, krádež kabátu a Shrekovo číslo v telefonu? To všechno, a ještě mnohem víc, se dá stihnout za jeden jediný den.

17.

Vicky

Když jsem se následujícího dne probudila, první, co mě napadlo, bylo, že uběhl přesně týden, kdy jsem se opilá hihňala ve Shrekově náručí a pak ho dobrovolně líbala před svými dveřmi. Taky nejen proto jsem strčila hlavu pod polštář a přála si umřít. To hlavně z důvodu, že fungovala přímá úměra. Čím víc času od té chvíle uběhlo, tím víc jsem si ve skrytu duše přála zkusit to znovu. Čistě z vědeckého hlediska, samozřejmě. Zajímalo mě, jestli to bylo doopravdy tak skvělý, jak si to pamatuju, nebo tomu přidaly promile alkoholu v mojí krvi.

A ty mě docela děsily, když jsem díky nim byla schopná udělat něco takového.

Další mou ranní sobeckou myšlenkou bylo moje rozhodnutí odstěhovat se od Robbieho, abych jemu i Andree dala prostor, který ti dva potřebovali. Což se nezdálo špatné, ba právě naopak, nic tak šlechetného jsem už dlouho neudělala. Problémem bylo, že jsem si nedokázala představit, že po mně nikdo nebude po práci házet svoji kravatu a vysmívat se mojí obsesi sledovat Jamieho Olivera.

Už teď jsem věděla, že to, jak mizerně mi při tom pomyšlení je, nebude nic proti tomu, jak se bude cítit Robin. Bude vědět, že je to správné, ale stejně bude ublížený, protože jeho ochranářský komplex utrpí.

Někdo ho do vody hodit musí, když se má naučit plavat.

A když toho není schopnej sám, je řada na mně. Bude mít ženu a někdy v budoucnu i děti, který ho budou potřebovat víc než já.

Já budu mít Scottyho. Alespoň dočasně.

Což mi připomíná…

Dr. Watson: Budíček!

Pár minut se vůbec nic nedělo, což bylo na Scottyho poměry poněkud nestandardní. Ten kluk vstával za prvního kuropění, odcvičil si pozdrav vycházejícímu slunci a touhle dobou už měl připravenou svačinu, aby přežil do oběda. Většinou to byl on, kdo mi posílal zprávy, aby mě vytáhl z peřin a abych si s ním šla vypít před přednáškou ještě kafe z automatu.

Ale vzhledem k tomu, že mi odpověděl, musel být zrovna někde mezi stádiem dva a tři.

Jáještěspím: Už vím, o čem jsi mluvila. Tohle je to nejhorší buzení na světě. Doufám, že potřebuješ něco vážně důležitého.

Dr. Watson: Ranní rozmrzelost?

Jáještěspím: Jsi bystré děvče, puso.

Dr. Watson: Když ti na přednášku donesu cappuccino, spravím si to?

Jáještěspím: To největší, prosím.

Dr. Watson: Provedu.

Nesnášímtě: Co trápí tvoji hlavinku takhle brzy? Ze sta procent máš touhle dobou půlnoc… kolik je vlastně hodin? Ty číslíčka v dolním rohu obrazovky jsou na mě moc malý.

Dr. Watson: Podle tmy za okny půl sedmé?

Nesnášímtě: Fuj. To je i na tebe brzy.

Dr. Watson: Mám depresi. To se nedá spát.

Nesnášímtě: Já při tvojí depresi spát můžu.

Dr. Watson: Empatie ti, zdá se, nic neříká.

Nesnášímtě: Ne v půl sedmý ráno, kotě. A rozhodně ne dnes.

O necelou hodinu později se Scottyho špatná nálada vysvětlila. S útrpným výrazem srkal horkou dobrotu, kterou jsem mu donesla, a stěžoval si, že odpoledne musí k zubaři. Jestli byla na světě jedna jediná věc, která mému parťákovi dokázala udělat vrásky na čele, rozhodně to bylo zubařské křeslo.

Z dřívějších zkušeností jsem věděla, že je nejlepší o tom vůbec nemluvit a na nic, co má cokoliv společného se zuby, neupozorňovat. A tak jsem plácala páté přes deváté, abych mu nemusela přiznat barvu a říct mu, proč jsem ho dneska bombardovala tak časně z rána.

Jednalo se o to hloupé stěhování. Ačkoliv jsem dostávala ubytovací stipendium a naši mi každý měsíc posílali poměrně slušné kapesné, sama bych byť sebemenší byt neutáhla. Potřebovala jsem nutně spolubydlícího.

A vůbec jsem si nedokázala představit bydlet s někým jiným než se Scottym.

Jen jsem absolutně nevěděla, jak mu to opatrně říct, protože jsem se bála, že mi řekne ne.

Lámala jsem si s tím hlavu do té doby, než přišla Tanya s kruhy pod očima a svalila se vedle nás. Její odřený nos napovídal, že proběhla úspěšná výsadková operace, kterou vedl hlavní bacil Chřipka. Netrvalo moc dlouho a přemluvili jsme ji, ať se jde radši vyležet. Tohle přecházení nemocí je k ničemu; jsem na to expert, co se léčí ještě dalších pět týdnů.

„Vypadala hrozně, co?" zeptal se konverzačně Scotty, když se za Tatyanou zavřely dveře přednáškové auly.

Kývla jsem na souhlas. „Docela mě samotnou překvapuje, že jsem nebyla první, kdo to letos prohrál s viry na plný čáře."

„Zase bych ti nosil slepičí polívku a četl ti pohádky," zazubil se na mě, „loni to byla fakt sranda."

„To rozhodně. Zvlášť když ses ode mě nakazil," ušklíbla jsem se. „Co jsi to po mně chtěl, abych ti četla? Den Trifidů?"

Zakřenil se. „Uznej, že zabijácký kytky jsou klasika."

„Jsou děsivý," opravila jsem ho. „Tyhle katastrofický scénáře, jak skoro všechen život na zemi vyhyne, nejsou odpočinková četba. Pak se bojíš podívat se pod postel. Nebo nasednout do auta, protože se z něj stane něco divnýho, co se chová jako robot."

„To bys nejdřív nějaký auto musela mít, aby se ti z něj vyklubal Transformer." Mrknul na mě. „Dovol, abych ti připomněl, že při Star Treku jsi to byla ty, kdo oslavoval herecký výkon Chrise Pinea hlasitěji než já."

„Tam šlo o to, že je sexy, a ne že zachraňuje vesmír," ujistila jsem ho.

Naoko přísně se na mě podíval. „Uvědomuješ si, že v tom filmu je náš modrookej hrdina obarvenej na blond?"

Prudce jsem stiskla rty k sobě, protože mi ta narážka okamžitě došla. „Zatracenej Shrek," ucedila jsem a děkovala všem svatým, že právě dorazil přednášející, co si začal chystat materiály.

Mohla jsem tak ignorovat to, jak se mi Scotty zlomyslně pochechtává a předstírat, že mě hrozně zajímá, jak profesor nemůže spustit powerpointovou prezentaci a shání se po někom z IT oddělení, aby mu s tím pomohl.

Vrazila jsem Scottymu loket do břicha. „Mlč, potřebuju s tebou probrat něco důležitýho."                     

„To, že si s sebou máš vzít ochranu, tě snad učili už na základní škole v sexuální výchově, ne?" sdělil mi posměvačně a jediné, co mě na téhle situaci těšilo, byl fakt, že má konečně zpátky svou dobrou náladu.

„Pitomečku," zavrčela jsem. „O tom nechci mluvit. Budu se muset stěhovat… a… nechceš… no… bydlet se mnou?" Když jsem ze sebe koktavě tu otázku konečně vysoukala, vůbec se mi neulevilo.

Ale tak nějak jsem měla tušit, že Scotty je Scotty. Že je to ten nejlepší chlap pod sluncem. Mojí spřízněné duši se rozzářily oči a začal kývat hlavou tak rychle, že jsem se bála, že si ublíží. „Zrovna jsem o tom taky přemýšlel!" vypálil na mě polohlasem. „Bydlení na koleji asi nebude nic pro mě. Kdy začneme shánět byt?"

A já mu ze samé radosti vlepila pořádnou pusu.

Bohužel to, že jsem získala toho nejlepšího spolubydlícího na planetě, byla toho dne poslední dobrá zpráva.

Sluníčko se vytratilo z oblohy stejně, jako Scotty rychle zmizel po obědě ze školy. Zůstala jsem bez svých nejlepších přátel, na přednášce, která se za zábavnou považovat nedala, navíc v prostorách školy, kam mi od domova trvalo dojet přes padesát minut. A aby toho nebylo málo, když jsem si v pauze odskočila koupit horký čaj do bufetu, někdo mě prachsprostě oloupil o teplý kabát, který jsem si nechala na místě.

A vypadalo to, že den blbec teprve začal.

Udělalo se vážně ošklivo.

Stála jsem v té odporné břečce, v botách mi už začínaly kuňkat žáby, tiskla jsem si svetr k tělu, co to šlo, a v duchu nadávala na toho imbecila, co mi ukradl bundu. Ledový sníh smíchaný s ještě otravnějšími kapkami deště mě šlehal do tváře a já si za boha nemohla chytit taxík. Úplně zbytečně jsem mávala zmodralou rukou po projíždějících žlutých autech.

Nesnáším tyhle dny.

Je to skoro jak pravidlo. Jakmile Scotty, můj chodící talisman pro štěstí, není poblíž, sesype se na mě svět. Úplná apokalypsa. Zítra si budu muset jít pro antibiotika, to už je tutovka.

Najednou jsem uslyšela cvaknutí, nad hlavou se rozevřela tmavá kopule a zmrzlé kapky přestaly pořádat nálet na moje tváře. Překvapeně jsem se otočila na toho, kdo nade mnou otevřel deštník, a slova díků mi umřela na rtech.

„Ryane?"

„No, nemáš zač," odfrkl si pobaveně.

„Promiň, díky, chci říct," špitla jsem.

„To včera bylo chytrý," pokračoval klidně dál, „říct mi, že mi zavoláš a přitom nemáš moje číslo. Došlo mi to až za dvě hodiny."

Spolkla jsem poznámku o tom, že jeho mozkový buňky jsou pěkní lenochodi a místo toho jsem se na něj pozorně zadívala. Nevypadal vůbec naštvaně. Měl by. Teda… tak jsem si to představovala. Nejsem přece ta, co se mu už sedm krásných dní vyhýbá a chová se jako tvrdohlavé děcko, co si odmítá přiznat, že k němu něco začíná cítit?

„Já jsem chytrá," upozornila jsem ho, aby z toho přece jen nevyšel tak lehce.

„Jasně, proto tu chodíš jen ve svetru," zazubil se na mě a vrazil mi deštník do ruky. Než jsem se stihla zeptat, co to má znamenat, vysoukal se ze svojí bundy a hodil mi ji kolem ramen. „Do hajzlu, to je zima. Ty mě zabiješ, ženská," zašklebil se a zase mi z prstů rukojeť vypáčil.

Bylo jasné, že mi zase rudnou tváře. A chladu jsem to tentokrát za vinu dávat nemohla. „Tos nemusel," zamumlala jsem, „děkuju."

Nevím, jak to udělal, ale když mávnul rukou někam do ulice, do pár vteřin u chodníku zastavil taxík. Podržel mi dveře a já byla už moc zmrzlá na to, abych jeho gentlemanská gesta komentovala, takže jsem se nasáčkovala na zadní sedadlo, kam po složení deštníku zapadl taky a sdělil řidiči adresu, která rozhodně nebyla moje. To už jsem jen tak nechat nemohla. „Bydlím jinde," podotkla jsem a snažila se nedat moc najevo, že mi je v jeho bundě dost příjemně.

„Jedeme ke mně," oznámil mi nekompromisně, „musíme si promluvit."

„Nechci s tebou mluvit," reagovala jsem okamžitě.

Rozesmátě přimhouřil oči. „A co právě teď děláš?"

„Ty víš, jak to myslím. Kdybych s tebou mluvit chtěla, nevyhýbám se ti."

Chvíli na mě zamyšleně zíral. „A to je právě ten problém," usoudil. „Zkusíme to jednou vyřešit dospěle, co ty na to, Vicky?"

„Tenhle přístup mě u tebe překvapuje," nervózně mi cukly koutky do něčeho, co mělo vypadat jako úsměv, „zvlášť proto, že jsem sama vyvodila, že hrát si na dítě je v tomhle případě lepší."

Což nebyla jediná věc, co mě překvapila, protože jsme skoro v zápětí zastavili. Takže po tom, co můj šlechetný zachránce zaplatil taxikáři, a my vystoupili, se usmál. „Sice vím, že z nás dvou jsi ta, co jí to fakt pálí, ale v tom bude ta potíž. Přemejšlíš až moc. Takže pojď dál, uvařím ti čaj."

A já šla, co mi taky jinýho zbývalo?

Popisovat Shrekův domov by bylo naprosto zbytečné, protože byl přesně takový, jaký jsem ho čekala. Velký, moderně zařízený, s pravým klučičím bordelem, který každý o samotě žijící mladý muž považuje za pořádek. Já svoji obsedantně kompulzivní poruchu, která měla tendenci mu vyměnit obrazy v chodbě, aby se k sobě hodily, úspěšně potlačila. Alespoň jsem si to myslela.

Lehce kyselý výraz obličeje a zírání na vyobrazení britského venkova vedle koláže z hokejových fotek muselo prosáknout i navenek, protože se Oakley ozval. „Architekta v sobě nezapřeš, co?"

„Vyměnila bych jim místo," ukázala jsem na třetí rám, ze kterého se na mě smála světlovlasá malá slečna, „a Rosie, jestli si pamatuju dobře, bych dala blíž ke středu zdi."

„Pamatuješ. Možná… možná by to bylo lepší," dal mi za pravdu. Pomlčela jsem o tom, že se mi vlastně líbí, jaký má vztah se svojí sestrou, protože mi v něčem připomněl Robbieho, který se se Scottym dělil o nejvyšší příčku mého žebříčku, a blonďáka jsem tam nemínila mezi ně nacpat ani náhodou. „Co kdyby sis dala sprchu, než bude čaj? Klidně si něco vezmi ode mě ze skříně, v tom mokrým akorát nastydneš."

Chvíli jsem myslela, že špatně slyším, dokonce, že špatně vidím, protože se mi zdálo, že mu mírně zrudly uši, ale bylo to pryč dřív, než jsem si stačila uvědomit, co se to vlastně děje. Musela jsem uznat, že horká voda mi jen prospěje, protože jsem promokla skoro až na kůži. Tak jsem místo odpovědi jen zakývala hlavou, vydala se do jeho pokoje… a tam jsem hodnou chvíli civěla na obrovskou, krásnou postel s modrým povlečením.

Ten parchant má tak báječnou postel. To snad není možný.

A teď mluvím jako budoucí profesionál v oboru a nejlepší spáč v okolí. I když ta třetí věc… by mi zaručila, že jestli umřu se smečkou koček v domě, budu jim mít alespoň co vyprávět.

Pro jistotu, aby se moje mysl nezatoulala někam, kam by neměla, jsem z Oakleyho skříně vytáhla čistý ručník a jeden z univerzitních dresů, u kterého jsem věděla, že už potřebovat nebude. A když jsem stála pod sprchou a dovolila se chvíli slabosti, zatímco se v páře rozprostřela vůně jeho šampónu (nad kterou vzdychám už od našeho prvního rande), musela jsem si přiznat, že mi bylo líp a skoro jsem na tu příšernou zimu zapomněla.

Trochu jsem se styděla, když jsem si rozvěšovala na topení svoje oblečení, a všechno, co mi zůstalo, byl jen jeho dres a moje spodní prádlo, ale nebylo zbytí, pokud jsem chtěla odejít domů bez toho, aby se ze mě stal sněhulák.

„Tak," trochu nervózně si odkašlal, když přede mě postavil hrnek, ze kterého se kouřilo, a sám se posadil na druhou stranu pohovky, a ta byla mimochodem stejně dokonalá jako jeho postel, „chci, abychom na to, co se stalo, zapomněli. Teda, v mezích, samozřejmě. Jsi prostě… víš, málokdo mi říká to, co si myslí. Jsi výjimečná a já nechci, aby ses mi vyhejbala kvůli tomu, že jsme se tenkrát skvěle bavili. Můžeme bejt kamarádi?" Jen co to dopověděl, tak se znechuceně zašklebil. „Ježiši, přísahám, že v mojí hlavě to znělo milionkrát líp a vůbec ne takhle děsně otřepaně," vyhrkl.

„Otřepanost mi nevadí," ujistila jsem ho. „To byl na tebe fakt děsně dlouhej proslov, Shreku."

„To víš, trvalo mi, než jsem ho dal dohromady," zazubil se, čímž i ta poslední ledová kra mezi námi roztála. Měl pravdu, chovat se jako dospělák a vyříkat si věci z očí do očí, i když budu i nadále zřejmě znevažovat každé jeho slovo, byl dobrý tah na branku. A kdo by to měl vědět líp než on.

„Promiň, že jsem si hrála na umanutý dítě," usmála jsem se omluvně, „myslím, že kamarádi by nám docela šli."

„Bezva," souhlasil, „což znamená, že bys měla mít moje číslo."

A za pár vteřin se v mém telefonu skvělo deset číslic pod jménem Shrek a v tom jeho byl kontakt s jednoduchým nápisem ženská.

A jelikož jsme se teď oficiálně kamarádili, hned jsme tohle nové rozložení sil vyzkoušeli. Povídali jsme si skoro celé odpoledne, než se za okny setmělo a já se ho zeptala, jestli by mu nevadilo, kdybych si tu do zítřejší hodiny historie architektury udělala úkol, než se vydám domů. Nic proti neměl, musel se sám jít připravit na večerní trénink, takže jsem si vymohla ještě jeden šálek horkého nápoje a vydolovala z tašky svůj počítač, abych si udělala pár poznámek.

Ale Scotty byl rychlejší.

VílaZubnička: Přežil jsem!!!

Dr. Watson: Jsi můj hrdina.

VílaZubnička: Bylo to příšerný, ostatně jako vždycky. Že tam zase půl roku nemusím, mami?

Dr. Watson: Nemusíš, běž si dát lízátko za odměnu.

VílaZubnička: Jaká byla přednáška? Přišel jsem o něco zajímavýho?

Dr. Watson: Jo, ukradli mi bundu.

VílaZubnička: Nekecej!

Dr. Watson: Nevymejšlím si. Někdo mi ji sprostě čmajznul. Tak jsem chtěla jet taxíkem… a potkala Golema.

VílaZubnička: V taxíku?

Dr. Watson: Ne, na ulici. Půjčil mi svůj kabát. A teď jsem u něj doma.

VílaZubnička: ůekgbhw

VílaZubnička: Promiň, zaskočilo mi to lízátko. Ty jsi U NĚJ doma?

Dr. Watson: Jo. A nemám na sobě vůbec nic. Kromě jeho dresu.

VílaZubnička: Ty mě chceš zabít, Holmesová!

Dr. Watson: Uklidni se, blbečku, k ničemu nedošlo. Půjčil mi ho, protože jsem promokla. Uvařil mi čaj a domluvili jsme se, že to byl zkrat. A asi budeme kamarádi, podle všeho.

VílaZubička: Tak to je jasný, Vic. Ten tě chce do postele.

Dr. Watson: Bez obalu, jako vždy.

VílaZubnička: Dej na mě. Je jasnej.

Dr. Watson: Radši běž dělat úkol na historii, ať si ho můžu zejtra opsat, když je všechno tak jasný.

VílaZubnička: Zítra mi poděkuješ, abys věděla.

VílaZubnička: A fakt nemáš zač.

VílaZubnička: Jen nezapomeň, že tě miluju víc. Páčko, puso.

Ještě jsem velkými písmenky naklapala do příslušného okénka pár sprostých slov (a ano, slyšela jsem, jak se mi pan Mám-strach-ze-zubaře-ale-jinak-zachráním-svět směje) a konečně si začala plnit povinnosti.

Za dvacet minut jsem měla hrubou kostru hotovou a zjistila jsem, že moje džíny na topení už proschly, takže bylo načase, abych to u blonďáka zabalila. Chtěla jsem mu to říct, tak jsem vylezla na chodbu. A zrovna v dost blbou chvíli.

Málem jsem se přerazila o vlastní nohy, když jsem ho uviděla. Tendenci stáhnout si dlouhý dres ještě níž jsem ovládla, ale to, že se mi roztřásla kolena, jsem ovlivnit nemohla. Shrek právě vyšel z koupelny; a ještě nikdy nevypadal tak málo… shrekovitě.

Tmavý ručník mu na bocích visel proklatě nízko, až jsem si přála, aby spadnul, ačkoliv moje fantazie si dokázala představit jeho tělo do nejmenšího detailu. Nemělo by mě překvapit, že má tolik svalů, co taky jiného od profesionálního hokejisty čekat, ale to, jak byly nádherně vykreslené, až jsem se málem poslintala na místě, mě trknout dopředu nemohlo.

A ten pekáč buchet, co měl místo břicha!

Musela jsem se přemáhat, abych se nenatáhla a nedotkla se jich. Ačkoliv jsem to děsně moc chtěla zkusit…

Přinutila jsem svoje oči, aby přestaly hypnotizovat jeho nahé tělo, a zadívala se mu radši na obličej, jehož výraz by se dal klasifikovat jako hodně pobavený. Ach, zatraceně, všimnul si toho. Možná bych měla zavřít pusu, to by určitě pomohlo. „Máš moc hezkej zadek, Hulku," vyrazila jsem ze sebe konečně nějaké slovo; ne zrovna nejlepší volba, ale co už… moji pravdomluvnost mi už nikdo neodpáře.

Nenechal se vůbec rozhodit. „Ty zas dokonalý nohy," opáčil a tentokrát to byl on, komu zrak ujel tam, kam by neměl.  Znovu se mezi námi rozprostřela taková ta trapná chvíle ticha, na kterou oba máme zřejmě patent, a já poprvé ani nevěděla, čím bych ji měla přerušit.

Svým způsobem se mi ani nechtělo, protože mi bylo tak krásně divně - buď mi bylo zle z toho pochybnýho oběda v menze, nebo se motýlci začali probouzet k životu. Což mě přinutilo vyhrknout, že se převlíknu a půjdu domů, protože ani ne před pár hodinami jsme zakopali válečnou sekeru, domluvili jsme se, že budeme přátelé a já teď přemýšlím o tom, jak bezvadný by bylo cítit jeho tělo nad sebou v tý skvostný posteli.

Kdyby tu byl Scotty, vysmál by se mi. I když… možná by přemýšlel stejně, kdyby ho viděl takhle.

To je dostatečná omluva, ne?

Nebo výmluva?

Sama nevím. Můj… mozek… přestává… fungovat.

A nenahodil se ani tehdy, když mě ledový večerní vzduch před Ryanovým domem praštil do obličeje.

Tak ti teda pěkně děkuju, Scotty. Někdy nesnáším, když máš pravdu.


Vím, že se budu opět opakovat, ale ono to jinak ani nejde - moc, moc, MOC vám děkuju za vaši báječnou zpětnou vazbu, která mě neuvěřitelně žene dopředu. Pevně doufám, že se při čtení bavíte stejně dobře jako já při psaní!

Ještě jednou děkuju a Scotty vám všem posílá obrovskou pusu! ;-)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 17:

7. Blacky
17.10.2014 [20:00]

Daj za mňa tiež Scottymu jednu.O je ten najlepší blázonko na celom svete a j aho proste neskutočne milujem. :p


Hulk? A kam sa podel Shrek? :p

mám rada to a ko sa podpichujú a jej pochody ma neskutočne bavia. Nemôžem sa jej diviť, že potrebovala vypadnúť. JA byť ňou tiež zdrhám, ešte by s ana neho vrhla ako pes na flákotku a to by potom pokazila rolu kamarátov, nie ? :p

dokonalá kapitola dokonalej poviedky. teším sa na ďalšiu.

Ja zubára ešte stále odkladám a to mám od tehotenstva neskutočne bolestivé a citlivé ďasná. Nenávidím len tú predstavu, že sa mi bude rýpat v papuli, nevraviac o tom hnusnom háku na škrabkanie skloviny a vŕtačke.. brrr :p

6. Hanka
12.10.2014 [18:57]

Fluffy, Fluffy, Fluffy! :o) Já vážně baštím tvůj styl psaní, to se čte úplně jedna báseň. Přestože sis vybrala pro svou povídku lehce klišoidní téma, pořád mě to baví víc a víc. A jsem moc ráda za to, že tahle kapča byla trochu delší, protože to zase uteklo hrozně rychle. :o)
Miluju Scottyho. To je tak dokonalej chlap, Fluffy. :o) A nedivila bych se, kdyby Vic ukradl ten kabát on. Byl by toho schopný. :o) Co my víme, co on kuje za pikle. :o)
Vážně mi nezbyde (opět) nic jiného, než říct: Jen tak dál!

12.10.2014 [17:38]

SunShinesÚplne dokonalá časť! Emoticon
Scotty ako vždy úžasný a to stretnutie so Shrekom Emoticon Emoticon
Už sa teším ako bude Vicky bývať v byte so Scottym Emoticon
P.S.: Obdivujem to ako do každej časti dokážešdať tak nenútene niečo vtipné od začiatku do konca, ešte aj v detailoch ako sú Scottyho nicky Emoticon Už teraz sa teším na ďalšiu časť Emoticon

4. Pavla777
11.10.2014 [23:40]

Super kapitola Emoticon už se těším na další Emoticon Emoticon

11.10.2014 [22:46]

ninikÚžasné jako vždy, Fluffy Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Smála jsem se od začátku až do konce (u toho jsem navíc slintala Emoticon Emoticon ), takže ti moc děkuji za tuhle příjemně dlouhou kapitolku - klidně tak dlouhých může být víc, já se zlobit nebudu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. FantasyNikol přispěvatel
11.10.2014 [21:49]

FantasyNikolJá jsem tak ráda, že jsem se ještě před vypnutím počítače mrkla na OS! Prostě nejlepší povídka!
Emoticon Scotty je prostě nejúžasnější gay na celým světě. Jak já ho zbožňuju! Můj vztah se zubařkou je úplně stejnej - vždycky, když s ní mám "rande", vymýšlím tisíce výmluv, abych tam nemusela. No... nevadí mi to, když díky ní vynechám aspoň kousíček školní výuky.
Chudák Vicky! Teď jsem pěkně nastydlá já a rozhodně jí nepřeju, chytit něco podobného. Naštěstí ji zachránil Shrek. Emoticon
Musím se ti přiznat, že když jsem viděla oslovení Ryane, nevěděla jsem, o koho se jedná. Emoticon Přezdívka Shrek je prostě libová.
Zajímalo by mě, jak dlouho jim to jejich "jen přátelé" vydrží. Emoticon Jestli si zase nevjedou do vlasů, nebo něco mnohem lepšího. Emoticon
Scény ve Shrekově bytě mě pobavily. Opravdu moc. Emoticon
Jo a ještě: Fluffy, nenapadlo tě vydat nějakou knížku?? Protože mi přijde, že jsi lepší, než některé profesionální autorky. Emoticon
Jako vždy úžasnej styl psaní, perfektní děj a pořádná zábava. Moc se těším na další. Emoticon

1. Carol1122 přispěvatel
11.10.2014 [21:00]

Carol1122jeakhfalvbnal... tak jo, asi mi stejně jako Scottymu něco zaskočilo, tentokrát to, že jsem měla celou pusu slin a ještě se u toho tak pitomě culila! Emoticon
Fluffy, úžasný jako vždy, já vždycky nemám slov, protože každá kapitola je tak dokonalá! Emoticon Emoticon Emoticon
Scottyho roztomilost s nenáviděním zubaře mi někoho připomíná... Emoticon On je tak roztomilej ťunťa! Ale super, že kývl Vicky na ten byt Emoticon Emoticon
O tom, že měla den blbec...to bychom si mohly povídat do aleluja... já mám vlastně skoro každý den takový Emoticon Emoticon
A co se týče Shreka? Wauuu, ta jeho citlivá stránka se projevila opravdu, ale opravdu naplno a on se nám ukázal ve svých citech doslova nahý! - no skoro vážně doslova Emoticon Emoticon
Miluju je oba, ani nevím koho víc, ale především miluju tebe, že jsi nám zase nadělila tak úžasnou část povídky, na kterou jsem se těšila celé odpoledne, však víš! Emoticon
Zase jsi mi dokázala vytvořit na tváři ten připitomnělý šťastný úsměv, s kterým dneska půjdu hajat a budu doufat, že mi vydrží celou noc nad sněním o těchto mých nejoblíbenějších hrdinech! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!