Hell, destiny and hope - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Sobota! Travis a bohužel nezkreslený sen.

16.10.2013 (11:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 632×

SOBOTA

Je kolem desáté odpoledne a já jsem v pokoji sama. Neříkám, že neslyším neustálé kroky před dveřmi, to mě asi chodí mamka zkontrolovat. Nevěnuju tomu radši pozornost. Pouštím si na notebooku písničky a za tónu písničky Super Bass od Nicky Minaj se poprvé od té událost vrtím. Pobíhám po pokoji a přibližně se snažím rapovat. Točím se dokola a vytahuju tričko, které mám naplánované vzít si na sebe. Schmátnu riflové kratasy, světle zelenou podprsenku (totiž, mám plavky) a ostře růžové triko, které mi je jen nad pupík. Naštěstí si to můžu dovolit. Dělám si vyčesaný culík a jednu gumičku si natahuji na ruku. Kdybych náhodou potřebovala na drdol. Nahoru na hlavu si ještě nasazuji černé stylové brýle a jsem ráda, že jsem si je vzala. Tady je mnohem hezčí počasí než v Londýně. Stýskalo se mi po moři i v tomto období. A ještě poslední věc! Napadlo mě v poslední chvíli. Jizva. Rychle jsem vzala make-up a nějak záhadně jsem ho tam dostala. Kromě mě, Nicholase, Sarah a mých doktorů o té jizvě nikdo neví, a mohlo by to tak zůstat.

S Travisem jsem domluvená na půl jedenácté. Půjdeme na pláž a jako za starých časů si dáme k obědu párek s tunou kečupu a teplou Ice Colu. Obouvám si červené vansky a zastrukuju si mobil do kapsy kratasů. Dávám mamince pusu na tvář. Je na ní vidět, jak se chovám jako zamlada, ale na druhou stranu mě jistojistě nechce pustit. Jako vždy dojdu k obrubníku, a když ještě čekám, tak si nasadím brýle. Od vedlejšího baráku vyjíždí z garáže otevřený červený terénák. Stojím tam a dělám, že tam nejsem. Teréňák nabere obrátky a pak sebou cukne, jak prudce zabrzdí. Zazubí se na mě Travis.

„Omlouvám se ti, ale byla zácpa." Zasměju se, chytnu se jedné z tyčí a naskočím do auta. „Panebože, ty jsi sexy! To máš nové?" Párkrát kývnu. Usměje se na mě skrz černé obroučky a dupne na plyn. Dobře. Nikdy jsem nepochopila, proč jezdíme autem, když bychom se mohli pěkně projít. Možná jsme vážně generace zpohodlněných dětiček. Ale mně je to fuk, protože takto to je mnohem lepší. Zaparkuje a vystoupíme z auta. Chvíli jdeme po vybetovaném chodníčku.

„Dlouho jsem nebyla u moře," řeknu a snažím se tónem svého hlasu nedát najevo, jak je divný, že tady s Travisem procházíme a přitom se nedržíme za ruce. A kvůli tomuhle přemýšlení jsem si vůbec nevšimla, že na mě pár lidí doslova čumí. Rychle mě chytl za ruku a táhl přes písek k vodě. Sundala jsem si boty a on též. Zůstala jsem stát na okraji a nechala, aby mi ten pocit, co mi tak scházel, připoměly jen ty poslední vlny, které mi přeplouvaly přes prsty. Cosi mě zastudilo po celém těle. Podívala jsem se na Travise. Po kolena ve vodě a právě na mě šplíchl dost velkou spršku vody. Normální Jane by mu to okamžitě oplatila. Ale ta nynější Jane s obrovskou jizvou na zádech zakrytou neodolným make-upem ne. S obrovským zkalmáním jsem se otočila a došla zase zpátky.

„Jane? Co se děje?" A sakra. Všiml si toho. Zakroutím hlavou.

„Vyrostla jsem, Treve," usmívám se na něj. Lžu mu. Nevyrostla jsem, jen se změnila. Možná mi zůstalo potvrzené, že Trevis nikdy nečetl a ani asi číst nebude noviny, jinak by o tom už dávno věděl. Jenže se tady může zjevit Meredith nebo kdokoliv jiný z mých starých přátel.

Mohla bych taky říct, že i někdo nový, ale nikdo nevidí do budoucnosti, že?

Sedíme na obrubníku chodníčku s párkem v ruce.

„Když jsi odjela, tak se sem přistěhoval novej kluk. A..."

„Stal se z tebe gay?" řeknu zbrkle. Zasměje se.

„Ne. Jen se z nás stali kamarádi." Zasměju se tomu taky. Jasně že mi to bylo jasný, ale tak... hihi. Zavibruje mi mobil v kapse. Vytáhnu ho. Asi máma. Místo toho se mi objeví příchozí zpráva na Facebooku.

- Čau, tak co děláš? :)

Nicholas. S vážně malou chvilkou rozmýšlení řeknu Travisovi, že se vyfotíme. A on se nikdy na nic neptá. Hned potom fotku odesílám jako zprávu. A... okamžitá odpověď.

- Kdo to je??

„Proč že jsem se vyfotil?" žduchne do mě loktem Trev.

„Kvůli jednomu mýmo kamarádovi,"

„Jasně. Kamarádovi!" Při slově kamarádovi naznačí do vzduchu úvozovky.

„Mohla bych říct totéž," zasměju se a on si jen odfrkne.

- Travis Gordi. Najdi si ho na googlu... :)

Schovávám mobil, a i když mi po chvíli zavibruje v kapse, nevšímám si ho. Místo toho se nechám od Trevise zvednout a jít si s ním koupit Ice Colu, která je jako vždy naprosto teplá.

***

Večer mě jako správný gentleman doprovodí domů a dá jemný polibek na tvář. Pak už mu zabouchnu před nosem.

„Jane?" zavolá na mě máma z kuchyně.

„Ano?"

„Napadlo mě, jestli bychom zítra nešli nakupovat. Co ty na to?" Rychle přikývnu.

„Super, mami, ale jsem strašně vyčerpaná, takže teď si jdu lehnout, ale s tím zítřek počítám," mrknu na ni.

„A bavila ses?" Usměju se.

„Vždycky jsem se s Travisem bavila," a pak jsme se rozešli kvůli mému odjezdu do Londýna. Rychle vybíhám schody, a po tom, co se vysprchuju a převleču do trika s logem mého bývalého fotbalového školního týmu, už ležím v posteli a přetáčím si dnešek pěkně od začátku.

Snažím se dostat do nějaké polohy, která by mě tolik nebolela. Cítím obrovský tlak na zádech. Kvůli desce, která mi leží na těle, můžu dýchat jen omezeně. A s každým nadechnutím se bolest v zádech zvětšuje. Pohnu nohou, abych ji dostala zpod kamene. „Ahh!" zařvu bolestí. Vzlyky, které jsem do teď slyšela, utichnou.

„Halo?" ozve se. I když je ochraptělý a pořádně rozbolavělý, poznám ho okamžitě.

„Annie!" zaječím a její jméno se změní v můj přidušený křik. Noha, záda, koleno, hlava. Všechno to bolí. V této chvíli bych byla raději mrtvá...

Ani se nedivím, že po tomto snu už nespím.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování