Hell, destiny and hope - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Setkání s klukem z minulosti, a řekněme to takhle: Konečně se ozval Nicholas!

14.10.2013 (20:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 601×

Jakmile jsme dorazili domů, táta mi odnesl kufry a já jsem se vydala nahoru. Bohužel, s matkou po boku a taky bratrem. Ale tak čemu se divím, že? Když vám přijde policie oznámit, že vaše dcera je zatím nezvěstná kvůli atentátu. A pak vidíte v televizi ty strašné záběry. Nevím, co bylo v živém vysílání, protože já jsem zrovna nemohla být jaksi u televize.

Když se mi daří mamku dostat pryč z pokoje a konečně můžu být zase sama, zapínám počítač a prohlížím poštu. Možná mám jasný cíl, najít vzkaz od Nicholase, ale tak nevadí. Samé reklamy, až na vzkaz od Sarah, kde mi opakuje adresu. Opět jí poděkuju. Z nudy se pak začnu točit na židli. Po páté otočce je mi za prvé špatně a za druhé jsem ještě víc znuděná. Pohled mi spadá na dveře od balkonu. Rychle se zvedám a jdu k nim. Oblečená už jsem jen do hnědých tepláků a modrého tílka, takže popadám svetr a natahuju si ho přes ruce a ramena. Otevírám balkon a koukám se dolů. Pořád tu je. Takový plot sahající až k okraji balkonu. Takový ten, co umožnuje jakési kytce, aby se něčeho uchytila a přitom to nebyl barák. Jako za starých časů slézám dolů a seskakuji do zahrady. Jdu k stromu, který roste uprostřed zahrady a na něm je malý dřevěný domeček. Vylézám po žebříku. Ke svému štěstí zjištuji, že se tady nic nezměnilo. Až na pár hraček, co tu má Will. Vykláním se z malého okénka a koukám na měsíc, díky kterému je krásně vidět.

„Jane? Jane Brownová?" někdo řekne dost zřetelně mé jméno. Shlédnu dolů a uvidím vysokého hnědovlasého kluka s vypracovanými svaly, jak vyfukuje dým na vedlejší zahradě.

„Travisi?!" vykřiknu nadšeně. Nevěděla jsem, že tady pořád bydlí. Myslela jsem, že jel do NY, jak pořád sliboval. Zasměje se a roztáhne ruce. „Huhu!" nadšeně vypísknu a hned slézám dolů. Beru si stoličku a nesu ji k plotu. Mezitím Travis zadupává nedopalek do země. Překračuju přes plot, a když na něm sedím, Travis mě chytá za boky a sundává dolů. Objímám ho.

„Proboha! Jak se máš?" ptám se překotně a on se na mě usměje.

„Výborně!" Sedáme si do jejich altánku, kde mají houpací sedačku. Vypráví mi, co se stalo, když jsem odjela. Prý začal chodit s Meredith a asi po dvou týdnech pochopil, co jsem proti ní měla. Tak se s ní vyspal a odkopl. To mi sice nepřipadalo zrovna hezký, ale pořád si to ta mrcha zasloužila. Pak mi vyprávěl, jak odjel do NY, ale kvůli svým neřestem ho brzo vykopli ze školy, a protože mu došly peníze a nebyl schopen si obstarat nové, musel jet zpátky sem domů. Je to fakticky debil. Velkej...

„Stejně jsem tě miloval." Zasměju se. „No co? Bylas moje první, tak co..." Bouchnu ho do břicha.

„Pokud to nevíš, ty můj taky, ale romin. Byl to nejhorší sex, jaký jsem zatím zažila," zasměju se a on se mnou.

„No hele! Upozornoval jsem tě, že to neumím."

„Nešlo o tvoji neohrabanost. Spíš o to, že to bylo na zadním sedadle tvýho starýho auta na vyhlídce." Bouchne mě do ramene, až se se smíchem zapotácím.

„Šlo o sázku," řekne rozhodně. Kouknu se na něj zaraženě.

„Kecáš!" Párkrát přikývne. Zase se začnu smát, jak kdybych byla sjetá nebo opilá.

„A co ty? Jak se daří v Anglii?" Zarazím se. Až ted mi došlo, že se vůbec nezeptal na tu věc, co se mi stala. Začala jsem mu vyprávět o Nicholasovi a škole. A to jediné, co jsem vynechala, bylo, že jsem málem umřela. Málem, bohužel.

***

S Travisem jsem se rozloučila kolem půl dvanácté, když na mě z balkonu zavolala máma. Domluvili jsme se, že zítra zajdeme na pláž a tak. Pomohl mi přelézt plot a já jsem už normálně dvěřmi do zahrady došla domů. Máma byla jak na větvi z toho, že jsem byla tři hodiny venku se svým prvním klukem, a snažila se ze mě vydolovat, o čem jsme se bavili. Naštěstí já umím mlčet, protože vyprávět jí, že v době, kdy si myslela, že její holčička nepije, nehulí a je panna, to tak nebylo, ne... Fakt nemám zájem, díky. Šla jsem si lehnout s pocitem, že dneska se mi nebude nic zdát, ani nic takovýho. Jsem přece doma a nic se nestalo. A jsem naivní, další novinka. Když už jsem usínala a doopravdy mi ty první tři pípnutí přišly, jako že něco pípá v nemocnici, napočtvrté jsem se už vzbudila úplně a zjistila, že mi pípe notebook.

Jen v tričku fotbalového týmu, co jsem našla ve skříni, a ano, byl to dres mé střední školy, jsem si sedla ke stolu a otevřela notebook. Vyjelo na mě pět zpráv od Nicholase. Já slyšela jen čtyři. Huhu! Ne, jsem na něj naštvaná! I tak si to s pocitem radosti čtu.

- Ahoj

- Ty tu nejsi, že?

- Jane?

- Je mi to líto :/

- Prosím... já... no... Jsi tam?

- Jo

- No wau! Ahoj :)

- Čau

- Tak jakej byl let?

- Dobrý, spala jsem.

A vůbec jsem na tebe nepomyslela, debile! Hlavně být chladná jak led.

- Aha