OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hell, destiny and hope - 8. kapitola

26.10.2013 (11:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 745×

NEDĚLE

Píp! Píp!

Píp!

Otáčím se na bok s rozmrzelým pomumláváním.

Píp!

Notebook zase hrozivě zapípá. Tentokrát už se neudržím a hodím po něm jeden polštář, co vytáhnu. Otočím se na druhý bok a snažím se alespon odpočívat.

Píp! Píp!

Se zoufalství a s nadávkami v puse se zvednu do sedu. Vlasy mi trčí všude okolo, z trika mi vykukuje tak trochu jedno prso a nedivila bych se, kdyby byla vidět i celá záda. Pomalu se došourám k počítači a namáhavě ho otevřu. Dva uživatelé mi napsali. Otvírám Nicholase.

- Ahoj

- Asi spíš, co? No nic, tak se mi někdy ozvi. Líbám tě :*

Přejíždím na další poštu.

- Čau

- Jelikož jdu v pondělí do školy, bude tady Adam.

- To je ten kamarád

- Nechceš přijít?

- Pondělí?

- Jo, dopoledne jsme ve škole a pak u mě spí. On to má daleko, tak je u nás, víš?

- Teď už vím :)

- Ale v pondělí odpoledne už něco mám

- Tak co kdybys přišla večer? Klidně kolem osmé. On taky ještě něco musí udělat nebo já nevím co.

- Tak oká. A můžu u vás přespat, nebo budu muset ujít těch pár kroků ke svému domu? :D

- Myslím, že se obětuju. Ještě bych tě musel jít doprovodit :D

- :DDD

- Tak zítra večer?

- Oká

Sebrala jsem se a šla se dolů nasnídat. Snědla jsem vafle s čokoládou, co jsem tam našla. Je teprve osm, takže si sedám na gauč a čas zabíjím televizí. Čekám, dokud máma nevstane a nepůjdeme nakupovat, jak mi slíbila. Ani jsem si nevšimla, že jsem na chvíli zalomila hlavu a usnula.

„Jane! Janie! Jsi to ty?" uslyším nalevo od sebe.

„Annie! Kde jsi! Je ti něco?!"

„Nemám tušení, kde jsem, ale slyším tě pod sebou!" Chvíli čekám. Jako by zjištovala, co ji bolí. „Mám asi jen zlomenou nohu, ale jsem tu dost zaklíněná! Jak jsi na tom ty?!"

„Strašně mě bolí záda a asi v nich mám něco zapíchlé!" Syknu bolestí, ale snažím se co nejtišeji, protože kdyby to slyšela, tak se určitě snaží dostat ke mně, a to by nebylo ideální. „Není to hluboko, takže zatím žiju!" Slyším nádech mé kamarádky a poslouchám, co řekne. Ale místo toho se ozve ohlušující rána a odněkud se ozve příšerný jekot. Je to, jako by někoho trhali zaživa, rozřezávali ho na kousky, ale tak stokrát nebo i tisíckrát hrozněji. Všechny trosky se zatřesou a já cítím ostrou bolest na zádech. Ta zkurvená věc se sune nahoru. A tentokrát jsem to já, kdo ječí bolestí.

„Jane!" slyším Anniin hlas, který se postupně mění, až zaníká.

Máma se mnou zatřese. „Jane!" Řekne to přesně jako Annie. Prudce se nadechnu, jako bych celou dobu zadržovala dech. Podívám se na mámu a pak na hodiny. Deset.

***

Vystupuju z auta. Po dlouhém přemlouvání mámy, že doopravdy chci nějaký čas strávit s ní a svým bratrem a dát tátovi prostor na práci bez mého jekotu, se konečně ocitáme v prostoru nákupního centra. Rozhodli jsme se, že se prvně stavíme na oběd (KFC) a pak půjdeme nakupovat. Prý potřebuju nový boty a podle mě i kupu nového oblečení.

„Co by sis dala?" Mám hlad? ptám se sama sebe rychle, abych mohla odpovědět matce. „Strips deluxe box s bratrem napůl." Snad vám ani nemusím říkat, jak to dopadlo, že? Sedáme si ke stolu s kyblíkem pro čtyři a kupou hranolků. Panebože. Na mastným jídle už jsem nebyla tak dlouho a můj žaludek si přímo říkal o něco na typ hranolků a stripsů. Doslova mi klouzají do krku a já se můžu nabažit každým soustem.

„Kdy musíš být u Sarah?" ptá se mě máma, když stojím u triček a nějaké si vybírám.

„V šest." Kývne zajde do kabinky. Vytáhnu jedno hezké tílko, které má odhalené záda. Pousměju se a zase ho schovám.

***

Když přijdeme domů, je kolem páté. Autobus mi jede do města dvacet minut, takže si radši převlékám riflové kalhoty a triko s dlouhým rukávem, které si ohrnu v rukávech. Přehazuji si přes sebe malou příruční tašku, kam dávám peněženku a mobil. Po chvíli se loučím s mámou a s náskokem deseti minut jdu na zastávku. Strkám si do uší sluchátka a poslouchám to, co zrovna dávají v rádiu. Zastavuju se na zastávce a snažím se poslouchat hudbu a ne hlasy kolem mě.

Nastupuji a kvůli nedostatku míst musím stát u prostředních dveří. S jedním sluchátkem poslouchám a koukám po okolí. Zastavujeme na jedné zastávce. Jen tak z nudy tepu pohledem po ostatních cestujících. Všímám si, že chce nastoupit nějakej kluk s kolem a jeho malej... brácha?

„Dane, nastup," říká ten starší. Malej kluk naskočí.

„S tím kolem si jděte dozadu!" vykřikne na něj řidič, když už je i starší vevnitř. On se otočí, aby se podíval, kam že to má jít.

„Tak tam se nevlezu," vystoupí. „Dane, vystup na Sumtes Street. Řeknete mu když tak, prosím?" zeptá se postaršího pána vedle mě.

„Ale já tam nejedu," odsekne muž.

„Já mu řeknu," ozvu se rychle. Podívá se na mě.

„Děkuju." Usměju se a kývnu. Dveře se zavřou a já už jen vidím, jak nasedá na kolo. Sundávám si i druhé sluchátko.

„Ahoj, ty si Dan?" čupnu si ke klukovi, který může být stejně starý jako Will. Přikývne. Usměju se a přemýšlím o další otázce. „Já jsem Jane." Mladík mi podá zběsile ruku. S širokým úsměvem ji přijmu.

„Těší mě," pousměje se na mě.

„I mě, mladý muži." Teď už se směje od ucha k uchu.

***

„Vystupujem!" řeknu Danovi polohlasem a ženu ho před sebou ven. Sedneme si na lavičku na zastávce.

„A Jane kam jedeš?" zeptá se mě.

„K jedné mé tetě,"

„A ona tady bydlí?"

„Ne, je to psycholožka a je tu na pár pochůzkách, tak ji jdu navštívit, víš?"

„Ted už vím," přikývne. Když se odněkud vynoří ten jeho brácha, hbitě vstanu. Dojde i s kolem k nám.

„Nemusela jste s ním čekat," řekne, jako bych ho okradla a znásilnila.

„Ale já jsem chtěl," ozve se Dan, což bych ani nečekala.

„Tím pádem jste ho nemusela poslouchat." Usměju se.

„To je v pořádku, mám takhle starého brášku." Úsměv mi vrátí. Kývnu hlavou ve směru, kam chci jít.

„Jdeme," začne mě Dan tahat za ruku. Zasměju se, ale nechám se.

„Dane!" okřikne ho bratr. Ale ten mě místo toho pustí a utíká dopředu. Teda dopředu, pak za nás a na bok, a bacha, silnice! Dobrý... „Je z vás na větvi."

„Ze mě?" 

„Jo. Nikdy se takhle nechová k cizím lidem."

„Je to príma kluk."

„Ale stejně mě štve." Zasměju se. Tohle je tak stejný. Taky mě štve mladší bráška.

Asi po pěti minutách chůze v tichu: „Tak, tady mi bydlíme." Po té větě se hned zarazí. „Teda... teď nás klidně můžete přijít vykrást." Zasměju se.

„Nehrozí," podívám se na něj. Panebože, to vykání mi ale leze krkem. „Jsem Jane, abychom nechali toho vykání." S úsměvem mi podá ruku.

„Adam, těší mě." Pak přede mě zvedne ukazováček. „Moment," na chvíli zmizí ve dveřích. „Dane?" Danda ke mně přiběhne a obejme mě kolem dokola.

„Tak ahoj, Jane!" vykřikne a odejde taky do dveří. Stojím tam jak solnej sloup. Traapný - pomyslím si. „Hele, brácho, ted s ní musíš začít chodit, protože je strašně fajn a já ji chci mít doma a..." uslyším zvuk, jako když malé dítě napodobuje dva líbající jedince, a odstoupím od dveří. Samozřejmě mi mohlo dojít, jak moc je to neslušné. Dveře se najednou otevřou.

„Doprovodím tě," usměje se na mě Adam. Kývnu a pořádně se nadechnu. „Takže Jane, ty jsi odsud?"

„Ano, ale od předminulého roku žiju v Londýně," neslyšně polknu.

„Aha. A teď jsi přijela za rodinou? Začátek školního roku? To už máte prázdniny?"

„Ne. dala jsem si volno," mrknu na něj. Naštěstí se objevíme u nemocnice.

„Co sem jdeš dělat?" zeptá se podezíravě.

„Moje teta tu je teď se mnou. U nás. Jdu ji navštívit." Věřte mi, že bych nejraději odsekla něco jako: Nic ti do toho není. Nemůžu, protože takhle se skoro dvacítka nechová přece.

„Aha," Adam si dává ruky do kapes. „Ještě jednou díky za bratra," ukáže palcem tam, odkud jsme přišli.

„To nestojí za řeč," usměju se.

„Rád jsem tě poznal," vykouzlí tak nádherný úsměv, že je mi z něho úplně mdlo.

„Oh... pane-totiž, já tebe taky." Krávo! zanadávám si a pomyslně si vrazím facku. „Tak ahoj, Adame," řeknu a jdu pomalu pozadu ke vchodu.

„Ahoj, Jane!" zakřičí a pomalu s tím roztomilým sexy úsměvem a sklopenou hlavou, aniž by ze mě spustil oči, odchází. Zasměju se a jdu už normálně dovnitř.

***

„Takže jsi doopravdy pohlídala nějakého chlapce?" ptá se mě Susan. Už dobrých dvacet minut nedokáže uvěřit tomu, že jsem přišla pozdě jen kvůli malému Danovi a jeho bratrovi. A to jsem jí samozřejmě řekla jen o „Jeho bratrovi", protože říct jí, že má sexy úžasnýho na nakousnutí bratra... jak neslušné.

„Ano. Jmenuje se Dan. Jeho bratr nemohl s kolem do autobusu a... dál už to znáte ne?" Kývne.

„Ovšem něměla bys být tak nezodpovědná a chodit pozdě."

„A cožpak mě neomluví ani jiná zodpovědnost?"

„Nemyslím si, že tento typ tě omluví, Jane," zamračí se.

„Ale Susan. Já možná vím, že jsem se o pár minut zpozdila, ale tady jde o to, že mi neustále vtloukáte do hlavy, abych si našla nový život, protože v tom starém už není moc věcí. Možná rozumíte a učila jste se mnoho věcí, ale to, co pak člověk doopravdy cítí, se naučit nedá. Pokud jste to však nezažila," vypadne ze mě arogantně.

„A jak to můžeš vědět? Vidím vás tady a mé staré rány se zase otvírají." Nakláním hlavu na bok. Susan se jen dlouze nadechne.

***

„Dnes končíme." Stoupnu si a otočím se pro bundu. „Ohh, Jane! Co ta krev?" Rychle se zvedám a koukám si na záda, teda snažím se, ale samozřejmě tam nemám oči. „Zajdeš si ještě za doktorem, aby ti to ošetřil. Může se ti tam dostat infekce. Co ty na to?" Raději přikyvuji, protože hádat už se s ní nebudu. Vlastně jsem se z ní teď hodinu snažila vypáčit, co se stalo jí, a promiňte, ale přijde mi, že když ona ví už skoro o celém průběhu dvanácti hodin hororu a.. no, to vlastně nejde popsat, a sama není schopná nic říct, to mi přijde bez pardonu sprosté.

„Děkuju, doktore Petersne," usmívám se na doktora, který mi právě naprosto rozbolavěl záda. Začalo to tak, že mi na kousek z rozškrábané jizvy našplíchal dezinfekci, pak to dosti bolestivě umyl a zalepil. Ještě teď to cítím. No, ale nic, no. Alespoň se nezděsil tak jako snad každej, kdo moji jizvu viděl. Profesionál!

***

Ťuk ťuk!

Ťukám na dveře Gordiu.

„Běžím!" ozve se nahoře a pak uslyším, jak Trevis utíká po schodech. „Adame! Udělej popcorn! Hlavní tanečnice je tady!" zaječí Trev ode dveří. Skoro tak, že si musím zacpat uši. Naštěstí ale dobrý. Otevřou se dokořán dveře. „Ahoooj!"

„Ahoooj!" zaječíme na sebe. Když se objímáme, je tam na chvíli ticho a já jen slyším z kuchyně smích. Že by ten kamarád? Asi.

„Pojď dál!" Vcházím. Nic se tu nezměnilo. Ale absolutně.

„Dobrý den!" zaječím do domu, jako vždy přiškrceným hlasem.

„Nejsou tady!" zaječí na mě Trev.

„Kalbaaa!" řeknu mu na oplátku.

„Pojď, musíš poznat Adama! Moji životní lásku!" Táhne mě do kuchyně. Se smíchem se mu snažím vykroutit. Podívám se před sebe a stále se snažím odstrčit Treva. U mikrovlnky stojí někdo ke mně zády.

„Trevisi!" řeknu hlasem mně podobným. Člověk u popcornu ztvrdne. Po chvíli se prudce otočí.

„Jane?" Koukám na blonďáka ve spadených riflých a bílém tričku s knoflíky. A ten úsměv. Ten sexy hříšný úsměv.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hell, destiny and hope - 8. kapitola: