OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hell, Destiny and Hope 9. kapitola

02.11.2013 (11:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 602×

„Adame?“ Úsměv mi ztvrdl na tváři. „Co tady… Co tady děláš?“

„Jsem tu na škole a chodím s Trevem do třídy,“ vysvětlí mi, ale já to stejně nechápu. Teda… počkat, zamyslím se nad tím. Kluk, kterého jsem potkala v buse. Kluk, kterej je strašně sexy a byla jsem zklamaná, že už ho nikdy neuvidím. A teď se ten kluk objeví u mýho bývalého, jako jeho kámoš a já mám šanci ho zbalit. Dobře… možná mi nevadí, že je tady.

„Tak to je dobrá náhoda,“ okomentuju to a podívám se na Trevise. Jen na mě zírá tím jeho pohledem: What the fuck? Zasměju se. Odlepím se od místa a jdu k Adamovi. Obejmu ho. Jen zaraženě stojí a nemotorně mi dá ruce na záda, ale sotva se jich dotkne. Odstrčím se od něj a stisknu dlaně.

„Tak…co budeme dělat?“ Usměju se na ně. Oba stále stojí na stejném místě a koukají na mě. „Měli jste něco naplánovaného?“ zeptám se pro jistotu.

„Ani ne,“ odpoví mi konečně Trev.

„Čekali jsme na tebe,“ přidá se Adam a oba konečně pokračují ve své činnosti.

„Tak něco vymyslete. Já se jdu nahoru převléct,“

„Můžeš i tady,“ otočím se na Adama, který už jí popcorn.

„Takový vztah mezi sebou ještě nemáme,“ mrknu na něj a odebírám se nahoru do Trevova pokoje. Nic se tu nezměnilo. Stále stejná barva na zdi a stále stejné plakáty na dveřích a šatní skříni. Jediný je asi změna povlečení z tmavě modré s autíčky na tmavě modrou. Sundávám si triko. Když se zahlídnu v zrcadle tak radši přiskočím ke dveřím a zamknu je. Ještě by se mohlo stát, že sem někdo dojde a uvidí tu hnusně rozšklebenou jizvu přes celá má záda. Oblíkám si bílé tílko, ale speciální, aby nebyly vidět záda. Pro jistotu přes sebe přehazuju modrý svetr. Natahuju si šedé tepláky a jen v ponožkách scházím dolů. Kluci už oba sedí na gauči a cosi rozebírají. Sedám si mezi ně a beru si od Trevise popcorn, který pomalu ujídám. Adam mezitím pouští nějaký film. Když začne film jménem Stmívání protočím oči.

„Děláte si srandu?“ Sjedu víc do gauče. Oba se přisunou.

„A pak bychom… mohli,“ Trevis mi položí ruku na stehno. „Adame?“ Podívá se na něj a já tam taky otočím hlavu. Adam kouká na moji druhou nohu.

„Když já ji znám,“ zase protočím oči.

„Ode dneška a jenom asi deset minut jsme spolu šli.“

„Co?“ Trevis nasadí udivený tón.

„Nic. Dělej,“ popoháním Adama. „Pokud máme být kamarádi, nesmíš se mě bát dotknout,“ odseknu mu a ukážu na ruku jeho kamaráda. Adam ji zvedne do vzduchu a ještě chvilku ji promne. Pak ji rychle položí na moji nohu. Projede mnou vlna tepla. Panebože. Nejradši bych teď byla v místnosti sama a vrhla se na něj. Naštěstí je tu, ale Trevis. Takže se na něj nemůžu vrhnout aniž by si toho všiml. Možná bych ho spíš mohla pozvat ven. Třeba. Kupříkladu. Já? Počkat, musím ho přinutit, aby to byl on. Ale jak? No, i když už na to mám dobrej náběh. Necháme to být a uvidíme.

***

Po filmu plnýho divných scén, které jsem viděla už snad tisíckrát a doopravdy mě nebaví to neustálé: „Kousni mě!“ V pokoji nastane ticho.

„A to jako vážně?“ Adam.

„Cože?“ Trevis.

„Nic,“ já. „Jdeme spát?“

„Už?!“ Současně oba dva.

„Tak ne?!“

„Ne,“ rozhodne Trevis.

„Ne?“ zeptá se Adam.

„Ne,“ zopakuje.

„Nechme toho,“ rozhodnu se a zvedám se z gauče a jdu odnést flašky od piva a misky od brambůrek a popcornu. Jsem přecpaná a naťuklá k tomu, abych byla i opilá a udělala něco co nechci, třeba ukázala záda… doslova.

Skládám se znovu na gauči a tentokrát si pokládám nohy pod sebe. Chvíli si povídáme o takových těch blbostech a potom se Trev zvedá, že jde na záchod. Sedím na turka uprostřed gauče a Adam se opírá ležerně nalevo ode mě. Když Trevis odchází taky se zvedá. Je ticho.

„Jsem rád, že jsme se mohli znovu vidět," ozve se. 

„To já taky," řeknu a zkousnu si ret, protože přichází ta trapná chvilka. Ticho po pár větách.

Když Trevis znovu přeskočí gauč oddechnu si. Traapaas.

„Kolik je hodin?" zeptám se rychle, abych něco začala.

„Něco po půlnoci," odpoví mi Trevis. Tím, že zjišťuju kolik je hodin, si řádně zívám.

„Asi si půjdu lehnout. Klidně k sobě."

„Jak chceš, přece jenom to máš dost blízko," zhodnotí Trev a já se sesbírám a dojdu ke dveřím.

„Děkuju za úžasný večer chlapci, byli jste suprová společnost a určitě si to musíme někdy zopakovat," usměju se na ně.

„Ale taky můžeš zůstat," navrhne Trevis.

„Máma by šílela a řvala, že konečně přijedu domů a ani tam nejsem," protočím panenky a hned na to se zářivě usměju. „Tak pa," obejmu prvně Trevise a pak dost nemotorně i Adama. Naposledy se usměju a vyjdu ven. Jen tak. Bosky a s věcmi v ruce. Přecházím na chodník a pak zabočuji k nám. Když jsem u vchodových dveří a lovím klíče v riflích co mám přes ruku, rozsvítí se u dvéří vedle. Co sem tam nechala? Žene se ke mně Adam.

„Počkej," dojde. Je bosky a jde vidět, že ještě není zvyklý. No jo, ti co přebíhali chodník téměř pravidelně se něco naučí. „Počkej," zastaví těsně přede mnou. „Já," začne, ale okamžitě se zastavuje. Ten pud. Jeho zrychlený dech a klidná postava. Naprosto všechno naznačuje, že by mi měl dát pusu.

„Ano?" zeptám se tiše.

„Dej mi svoje číslo na mobil," vykoktá se a já bych mu nejraději vrazila.

„Jasně," řeknu prostě, vezmu mu mobil z ruky a napíšu do něj své číslo a pak mu mobil vrátím. Jen kývne. Nahne se. Jo! Nahýbá se čím dál tím víc. Málem zavírám oči, když mě jenom objímá. Vykulím oči a mé představy jsou někde u toho, jak ho fackuju a kopu do slabin. To je ale vůl. Taky tě nemusí vůbec chtít - ozve se moje podvědomí a já jen syknu. Rychle se odtáhnu.

„Tak čau," otočím se a zavírám za sebou rychle dveře. Opírám se o ně a přemýšlím co se právě stalo. Představa jak se nahýbá a tiskne mi... přejedu si prsty po rtech. Rychle zamrkám a běžím do svého pokoje.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hell, Destiny and Hope 9. kapitola: