OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » English Gentleman - 22. kapitola

Včera (19:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 143×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Den šestý – Venkovská idylka

S Elisou jsme vyšli z penzionu na zadní dvůr. Okamžitě na naše uši zaútočil všudypřítomný hluk, který neodmyslitelně patřil k venkovu. Rozhlédl jsem se kolem sebe a ucítil jsem v sobě určitý pocit hrdosti. Spokojeně jsem si oddechl. Henry to tu měl zjevně všechno maximálně pod kontrolou, protože to tu vypadalo jako ze škatulky. Valník s hnojem byl vyvezený a veškeré zvířectvo se spokojeně pohybovalo venku na čerstvém vzduchu a po šťavnaté jarní trávě. Slepice, kachny a jiná drůbež se promenádovaly ve svém vlastním výběhu, kde nescházel menší rybníček, kde se mohly kdykoliv osvěžit. Kousek opodál byl podstatně větší výběh, který patřil menším hospodářským zvířatům, jako ovcím a kozám, nejrůznějších druhů, které ještě dostávaly na přilepšenou žluté seno. V dalším skromnějším výběhu si hopsali králíci s morčaty, kterým Henry naházel spoustu barevné zeleniny, kterou hlasitě spokojeně chroupali. Nejvzdálenější část našich pozemků patřila rozlehlým loukám, na kterých se zvlášť páslo skromné stádo strakatých krav a na jiné pastvě zase pomenší stádo koní. Zvířat jsme tu měli až až, bylo tu každopádně hodně veselo.

„Panejo, tak to je docela slušný hospodářství,“ konstatovala Elisa zaskočeně, jakmile přejela očima po celém širokém prostranství, které se mírně zvedalo nahoru do kopce. Mezi loukami, kde se pásli koně a krávy, se linula středně široká cesta, tak akorát na klasický traktor, která vedla až do lesa, který se rozprostíral za horizontem a který nám taktéž patřil.

„No… je to práce na plný úvazek,“ připustil jsem věcně, přičemž jsem si o to víc považoval Henryho, i zbytku jeho rodiny, a toho nevyčerpávajícího úsilí vést tenhle penzion spolu s farmou.

„Provedeš mě tady potom?“ požádala mě s takovým nejistým výrazem a sotva postřehnutelným úsměvem. Trochu mě to zaskočilo, jelikož doteď se mi nezdálo, že by ke zvířatům chovala kdovíjak vřelé pouto. Ale je fakt, že se během tohohle týdne mohlo změnit víc věcí.

„Jistě, potom ti všechno ukážu, ale teď bychom měli jít. Podle předpovědí hlásí nějaké přeháňky, tak ať to stihneme,“ upozornil jsem Elisu, co jsem zjistil při rychlé kontrole radaru.

„Nejdeme na žádnou túru, že ne?“ přeptala se mě poněkud znepokojeně a bedlivě mě sledovala přes mírně přimhouřená víčka. Ten její vyplašený výraz mě pobavil, ale zavrtěl jsem hlavou ze strany na stranu, abych ji uklidnil. Běžně jsem chodíval na jednu a tutéž trasu po zdejších zvlněných kopcích, která mi obvykle zabrala necelou hodinku. Naštěstí šlo o procházku mimo zástavbu, kde jsem za ty roky snad jaktěživ nepotkal živou nohu.

„To sice ne, ale Bobby se potřebuje pořádně proběhnout,“ uvedl jsem na pravou míru, že jde primárně o to vyvenčit psa, ačkoli mě samotnému prospěje si protáhnout nohy i plíce. Pohyb rozhodně uvítám, i proto, abych se trochu rozptýlil od všech těch myšlenek, které mě tak neúnavně terorizují.

„Hlavně že nemusím běhat já,“ zamumlala si pod nos se slyšitelnou úlevou. Pokoutně jsem se pro sebe usmál, když jsem si vybavil, jak se mnou minule musela absolvovat ranní jogging a že z toho nebyla kdoví jak nadšená.

„Bobby! K noze,“ přivolal jsem si k sobě svého nejlepšího čtyřnohého přítele, který ihned pohotově přispěchal. Snadno vytušil, že se něco chystá a byl téměř u vytržení. Když jsem si ho připnul k postroji na vodítko, několikrát s nadšením zaštěkal, jak velmi dobře věděl, že ho čeká procházka.

Kráčeli jsme s Elisou po cestě v nepříjemně napjatém tichu. To napětí mezi námi viselo od onoho určitého momentu, který jsem doteď ještě úplně nezpracoval. Zasáhlo mě to totiž podstatně víc, než jsem si byl ochotný přiznat. Solidně mě odrovnalo, jak mi s naprostou samozřejmostí vmetla do tváře, že se mnou vlastně nijak zvlášť nepočítá. Až Elisa opustí Spojené království, vše se vrátí do starých kolejí. Ještě před pár dny bych to souhlasně kvitoval, jenže mezitím se ve mně něco zásadně změnilo a celé moje nitro na mě neúnavně křičelo, že nechci, aby takhle tak trochu praštěná ženská odletěla pryč. Tak trochu jsem totiž doufal, že když svolila a zůstala tu na popud mé žádosti, tak že dostanu šanci změnit její názor. Jenomže se zdálo, že ona je s tím už bohorovně smířená. Nejvíc absurdní na tom všem bylo, jak jsme se během tohohle týdne vzájemně míjeli.

„A jak to že starost o penzion připadla nejmladší generaci?“ přerušila to nervydrásající mlčení jako první Elisa, když už to nejspíš nemohla nadále snášet. Já jsem se ztrácel ve svých myšlenkách, které sice byly nesnesitelné, ale pořád jsem jim dával přednost před tím, jak jsem si intenzivně uvědomoval její blízkost, aniž bych si ji mohl vychutnat podle svého mínění.

„Tak si to přáli prarodiče, ale bylo to dobrovolné rozhodnutí každého, jestli jejich odkaz přijme nebo ne,“ odpověděl jsem na její otázku, načež několikrát zpomaleně přikývla. Neušlo mi, jak ke mně času od času vysílala rozpačité pohledy a strnule vyčkávala, jak se to mezi námi bude vyvíjet. Nakonec vydržela poměrně dlouho, než ji došla trpělivost. Moje skoupá odpověď ji zjevně nestačila, protože se záhy nespokojeně zamračila.

„Napadlo tě, že bys to odmítl?“ vyptávala se, aby nějak rozproudila konverzaci, která mezi námi málokdy takhle šíleně dřela.

„Ne, vlastně ne… Strávil jsem tu kus svého dětství, takže jsem neváhal,“ řekl jsem poklidně a abych si tu svou dávnou volbu potvrdil, rozhlédl jsem se kolem sebe, kde jsem viděl tu neskutečnou nádheru zdejšího kraje. Cítil jsem, že můj pohled následovala a když jsem se na ní znovu zadíval, vědoucně se střídavě na mě a na okolí slabě culila.

„A kdybys ten odkaz převzít nechtěl, dokázal bys to vůbec odmítnout?“ zabrousila o něco hlouběji do svého předchozího dotazu a zvídavě pozvedla tmavé obočí výš.

„Myslíš, že bych to neudělal?“ opáčil jsem pohotově, protože se mi nelíbilo, na co tím narážela.

„Občas je loajalita k rodině silnější, než náš vnitřní hlas, který nám říká co chceme a co ne,“ objasnila mi zcela věcně, aby mi dala najevo, že na nic konkrétního nenarážela a že jsem možná reagoval poněkud přehnaně.

„Rodiče nás vždycky vedli k tomu, abychom právě tomuhle hlasu naslouchali a rozhodovali se podle něj, nikoli podle přání ostatních,“ vysvětlil jsem pro změnu zase jí a nemyslel jsem přitom na nic jiného, než že mi momentálně tenhle můj vnitřní hlas napovídá, že Elisu nemám nechat jít. Byl jsem z toho přehnaně podrážděný a nervózní.

„Jací jsou tvoji rodiče?“ navázala volně na další související téma. Na sílu jsem potlačil unavený povzdech.

„Máma s tátou se rozvedli, když jsem byl ještě malý kluk. Naštěstí spolu ale dobře vycházeli, takže jsme relativně fungovali jako rodina, i když naši žili odděleně,“ poskytl jsem ji jenom hrubé informace, protože se mi to úplně nechtělo detailně rozebírat. Neoplýval jsem zrovna příliš sdílnou náladou, což ji pochopitelně neušlo, ale stejně předstírala, že ji to nevadí.

„Aha, to jsem netušila. Jak si to jako dítě prožíval?“ Proboha, bude někdy tomu jejímu vyzvídání konec?Nemohl jsem si pomoct, ale teď mě to začínalo přivádět k šílenství. Doteď jsem byl spíš vděčný, že se někdo zajímá a naslouchá mi, ale právě teď toho na mě začínalo být až příliš. Ani jsem nepostřehl, kdy se její profesionální zájem proměnil v ten čistě osobní, ani kdy jsem se jí počal svěřovat úplně přirozeně, bez nějakého váhání, a o co všechno se s ní můžu podělit. Než jsem se přemohl k tomu, abych ji odpověděl, zastavil jsem se s Bobbym u nohy, který se zcela automaticky posadil. Velmi dobře věděl, že mu brzy zavelím volno a propustím ho, takže na mě naprosto odevzdaně zíral s jazykem vyplazeným až na vestu. Než jsem ho ale vypustil, vytáhl jsem z kapsy pamlsek, který s chutí zhltnul a ještě jsem ho poplácal po hlavě. Sotva jsem dořekl pro psy onu kouzelnou formulku, Bobby energicky vystřelil jako šíp vstříc pachům, které na něj už neodolatelně volaly.

„Nemám na tu dobu nějaké špatné vzpomínky. Mám ještě dvě sestry, navzájem jsme se podporovali a rodiče se snažili jak mohli, aby to pro nás byla co nejmenší změna. Přestože naši nežili spolu, myslím, že nám do života dali skvělé vzory, a vše dělali, jak nejlépe uměli,“ rozpovídal jsem se nakonec, jakmile jsem se alespoň částečně ponořil do minulosti. Znovu jsme se pozvolna rozešli vzhůru do kopce. Elisa mi pozorně naslouchala, jako by se pokoušela moje slova snad uložit do paměti.

„Takže nemáš pocit, že tě ten jejich rozvod nějak poznamenal? Víš, jestli se kvůli němu třeba podvědomě nevyhýbáš partnerským vztahům, protože se obáváš, aby to nedopadlo stejně. Rozvod je v podstatě selhání a… ne každý je ochotný riskovat takový fiasko. Vždycky je to vabank,“ kontrovala v jakémsi psychologickém rozboru, který mi v mém aktuálním rozpoložení opravdu ani v nejmenším nesedl. Nakrátko jsem zaváhal nad tím, jestli mi víc nevadilo, že ťala rovnou do živého, ale přesvědčil jsem sám sebe, že prostě jenom nejsem dobře naladěn.

„Myslel jsem, že píšeš pro bulvární plátek a ne pro psychologický deník,“ zabručel jsem popuzeně a šlehl jsem po ní ostrým pohledem, čímž jsem ji evidentně zaskočil. Nepatrně na mě vykulila oči a jakoby se stála do sebe. Zastyděl jsem se sám nad sebou, tohle už jsem evidentně docela přehnal. Oba dva jsme moc dobře věděli, odkud ta moje mrzutost pramenila, ale Elisa s ní statečně bojovala, aby ji nějak, jakkoliv rozehnala. Pouze jsem provinile polkl a v duchu mi hlavou proběhlo, že se zrovna chovám jako úplný idiot.

„Já jsem svýho tátu nikdy nepoznala. Mamka mě vychovávala sama, i když se občas s někým dlouhodobě vídala, tak svoje chlapi ode mě vždycky držela striktně stranou. Nevím jaký to je žít někde, kde nechybí mužská energie. Doteď netuším, jakou má muž roli v rodině a jak ji má správně zastávat,“ vychrlila ze sebe horlivě, když se vzpamatovala z toho, jak jsem ji negativně odbyl a zřejmě mi chtěla dokázat, že tu nejsem jediný, kdo si s sebou nese nějaké břemeno. Tentokrát se zastavila v chůzi ona a rozčileně mi s bojovně vystrčenou bradou pohlédla zpříma do očí.

„Kruci, vždyť já ani pořádně nevím, jak by se měl muž k ženě správně chovat, protože mi to nikdy nikdo neukázal. A co je ještě mnohem horší, já vůbec nevím, jak se k ní chovat nemá!“ zaúpěla najednou veskrze zoufale a bezradně rozhodila ruce do stran. Svým nečekaným přiznáním mě natolik rozhodila, že jsem na ni akorát zmateně zíral a netušil jsem, co bych k tomu měl dodat. „Zůstal ve mně akorát pocit, že… asi nejsem dost dobrá, abych nějakýho chlapa ve svým životě vůbec měla. Teda ne jen tak někoho, ale někoho, kdo by mě aspoň někdy upřednostnil sám před sebou,“ tlačila slova přes zatnuté čelisti a tmavé oči jí vzteky doslova žhnuly. „Místo toho, anebo spíš právě proto jsem skončila jako milenka svýho staršího šéfa a nechala se jím využívat, jak se mu zamanulo. Jenom pro pitomý ukradnutý chvilky pozornosti a hloupý dárky… Tak zatraceně málo mi stačí, abych ignorovala svoji sebeúctu,“ zakončila svůj monolog, během němž okusila značnou škálu emocí, ale nakonec se v její krásné tváři odrážela nezměrná úleva.

„Vypadá to, že máme oba dva nad čím přemýšlet a na čem zapracovat,“ vzmohl jsem se na ubohé konstatování něčeho, co jsme si teď tolik palčivě uvědomovali. Navzájem se podělit o svoje nejzásadnější bolístky z dětství, byť v mém případě jaksi nedobrovolně, mezi námi prolomilo další doposud nepřekonatelnou hradbu. Což by nám mohlo pomoct k lepšímu pochopení jeden druhého a především k větší shovívavosti.

„Takže už chápeš, proč…“ hlesla slabě, aniž by dokončila celou větu a vyčerpaně si povzdechla. Pak na mě vrhla omluvený pohled přes svoje dlouhé řasy zvýrazněné uhlově černou řasenkou.

„A co kdybychom na tom zapracovali prostě… spolu?“ navrhl jsem ji vzápětí, absolutně bezelstně a ona se na mě nejdřív udiveně podívala a potom s těžko skrývaným potěšením roztáhla své sladké rty do nevěřícného úsměvu. „Znáš přece to pořekadlo, hm? Že sdílená starost je starost poloviční…“ poukázal jsem na známé životní moudro, když se zdálo, že jsem ji nalomil. Odvážil jsem se a natáhl jsem k ní ruku s rozevřenou dlaní. Elisa na mě pořád tak užasle zírala, načež zrakem pomalu sjela k mojí ruce.

„Tome,“ oslovila mě měkce a nejspíš hledala další výmluvy, kterými by mě od sebe odháněla. Všechna její varování jsem zaznamenal a nebral na lehkou váhu, ale současně jsem neochvějně věřil tomu, že když člověk chce, tak si se vším poradí. Kde je vůle, je i cesta. Vytrvale jsem s ní udržoval intenzivní oční kontakt, takže jsem málem reflexivně ucukl, když nabízenou ruku opatrně přijala. Zprvu to byl jen takový letmý ostýchavý dotek, ale potom odhodlaně schovala svou drobnou ručku do mé široké dlaně a svůj malíček si propletla s tím mým. Podíval jsem se na naše spojené ruce a něco ve mně pookřálo. Rozlilo se mnou mravenčivé teplo, které mě prostoupilo úplně celého a vyústilo ve vítězný šťastný výraz.

„Myslím, že ani jeden nemáme ponětí, co to děláme,“ konstatovala roztřeseně, když se asi naplno dovtípila, co tohle důvěrné gesto znamená.

„Na to můžeme taky přijít spolu,“ zopakoval jsem pro velký úspěch, načež mě odměnila krátkým zvonivým smíchem, při kterém se jí v očích zaleskly slzy štěstí. Z naší soukromé bubliny nás vytrhlo varovné psí štěkání, kdy Bobby zřejmě někde zavětřil něco, co se mu nelíbilo. Během rychlé kontroly jsem vypozoroval, že Bobby štěkal na něco v keři, pravděpodobně na nějaké hlodavce nebo zástupce z řad ptactva. Potom se ale zaměřil na nás dva, znovu několikrát zaštěkal, načež se čile rozběhl o kus dál.

„To asi znamená, že nemáme zdržovat,“ přeložila si Elisa pro sebe, což jsem s úsměvem odkvitoval. Ruku v ruce jsme se znovu vydali po cestě směrem za bláznivě pobíhajícím psem. Následující minuty jsme vedle sebe kráčeli v němém souznění, které mě naplňovalo nezvyklým klidem, oproti tomu předchozímu nesnesitelnému mlčení, které mi bezmála drásalo nervy.

„Tohle je tak hrozně fajn,“ povzdechla si Elisa hlasem prodchnutým vděkem a nadějí. Přitom mě s citem stiskla svými heboučkými prsty, aby poukázala na ten náš důvěrný dotek.

„Hm?“ houkl jsem na náznak, že ji pilně naslouchám.

„Něco tak obyčejnýho, ale přitom úplně nedocenitelnýho… Někoho moct držet za ruku a nemuset se bát, že to uvidí někdo, kdo nemá,“ vysvětlila mi svou předešlou poznámku, v níž otevřeně narážela na svůj předchozí vztah, který již zmínila ve svém horlivém monologu.

„Proč si s tím svým šéfem vlastně byla?“ vypadlo ze mě najednou, jako bych nedovedl korigovat svoje myšlenky společně s ústy. Pohlédla na mě se značnými rozpaky a celá se viditelně napjala. Asi stále platilo, že o něm nechce mluvit a že je tohle téma pro mě tabu. Možná jsem si chtěl podvědomě dokázat, že jsme tím naším vztahem prolomili další zásadní mezníky. No, a to jsem se zjevně šeredně spletl.

„Já snad ani sama nevim,“ zamumlala a následně si opět rezignovaně povzdechla. „Je to můj šéf, bohatý a vlivný, který řídí větší skupinu lidí. Je ženatý, má i rodinu, takže tajný vztah. Zakázané ovoce, znáš to... Marcusovi nechybí sebevědomí a určitý charisma, který mě kdysi prostě přitahovalo. Myslela jsem si, že jsem do něj zamilovaná, ale žádná láska v tom nejspíš nikdy nebyla a z jeho strany taky ne. Oba dva jsme si hlavně potřebovali něco dokázat a oba jsme v tom fatálně pohořeli. Naštěstí,“ rozpovídala se opět v obsáhlém proslovu, při kterém jsem bezmála potlačoval dech, abych náhodou něco nepřeslechl. Zajímalo mě to, ne že ne.

„A jak dlouho jste ten vztah tutlali?“ pokračoval jsem v tom nepokrytém vyzvídání, když jsem si s ní opět nakrátko vyměnil roli.

„Něco okolo jednoho roku. Mně už nebavilo to pořád tajit a po čase jsem těm Marcusovým lžím o tom, že ze svýho nešťastnýho manželství odejde, přestala věřit. Chtěla jsem se posunout někam dál,“ odpovídala mi trpělivě na moje dotazy, ačkoli dle její kamenné tváře z toho nebyla kdovíjak nadšená. O to jsem si její vstřícnosti víc vážil.

„A on to odmítal přijmout?… Když za tebou přiletěl až sem,“ skládal jsem si kousky obrázku do sebe, abych její nedávné situaci plně porozuměl.

„Jak jsem řekla… Marcus je zvyklý, že je zásadně po jeho,“ shrnula v krátkosti a já si přitom vybavil, jak včera večer ucukla před mým dotekem. Vjel do mě takový vztek, že jsem téměř zapomněl, že ji pořád držím za ruku a proto bych tu svou neměl sevřít v pěst.

„El, nechoval se k tobě hrubě častěji, že ne?“ potřeboval jsem se ujistit.

„Ne, to vážně jenom teď. Ale já na něj taky občas nebyla úplně nejmilejší, chápeš? Ten náš vztah byl celkově úplně špatně… Stejně jsem se ho dlouho nechtěla vzdát. Nechtěla jsem být zase sama,“ přiznala s bezelstnou otevřeností a já v jejím mírně rozjitřeném hlase zaslechl stopy bolesti. „To až tady… s tebou jsem si uvědomila spoustu věcí. Tak nějak mě k tomu přiměl ten tvůj pohled na svět a přístup k životu…“

„Už ale víš, že ani u mě to není zase tak růžové, jak se zdá,“ osvěžil jsem ji paměť, když ještě sotva před chvílí rozebírala moje dětská traumata, která na mě dost možná opravdu působila víc, než jak jsem si doposud připouštěl. Popravdě jsem nad tím ani nikdy moc nepřemýšlel.

„Nic a nikdo není dokonalý, hm? Mně bude ale po mých tragických zkušenostech bohatě stačit, když ke mně budeš upřímný,“ pronesla to sice s takovým povzneseným, žertovným tónem, přes který jsem ovšem silně cítil, že mě o to ze svého raněného nitra nevyhnutelně prosí. Než jsem mohl pokračovat a ještě hlouběji rozvinout naši vážnou konverzaci, spadla mi na čelo velká studená kapka. Zvedl jsem hlavu automaticky vzhůru, přičemž mi tentokrát voda spadla do oka. Párkrát jsem musel zamrkat, abych kapku vstřebal, když vtom se spustila úplná průtrž mračen.

„Tak tu naši vycházku asi nestihneme!“ zvolala Elisa ironicky, načež jsem ji bezmyšlenkovitě popadl a rozběhl se v závěsu s ní k nejbližšímu shluku listnatých stromů, který by nám poskytl alespoň minimální ochranu před totálním promoknutím. Asi po sto padesáti metrech jsme oba udýchaní doběhli pod střechu ze zelených listů, načež jsme se na sebe podívali a oba se rozesmáli jako blázni. Jakmile jsme se uklidnili a dostatečně vydýchali, podíval jsem se jí rovnou do jejích sladce čokoládových očí. Nepatrně jsem se k ní přiblížil a pouze jsem se na ni uneseně zíral. Byla to doopravdy krásná žena, o tom se vůbec nedalo polemizovat.

Jeden uvolněný zmoklý pramen lesklých tmavých vlasů, který ji spadl do obličeje, když se smála, až se ohýbala v pase, jsem vzal mezi prsty a vrátil jí ho něžně za ucho. Ona mi oční kontakt odevzdaně vracela a mlčky vyčkávala.

„El, j-já… nechci, abys odletěla pryč. Zítra, pozítří, vůbec. Zůstaň tady se mnou… u mě, prosím,“ vyslovil jsem svoje nejpalčivější přání, protože jsem si nedovedl představit, že by mi najednou zmizela ze života. Teď už obzvlášť ne. Slyšel jsem, jak se jí zadrhl dech. Několikrát zmateně nevěřícně zamrkala.

„To myslíš vážně, Tome?“ přeptala se váhavě.

„Jinak bych to ani nevyslovil nahlas,“ ubezpečil jsem ji, přestože můj návrh zněl asi docela unáhleně. „Vím, že je to šíleně narychlo a mezi námi je to tak nějak nečekaný, ale… přesto. Chci do toho jít se vším všudy a dát do toho všechno,“ dodal jsem, aby pochopila, že jsem připravený a hlavně odhodlaný pro osudový vztah risknout cokoliv. I kdyby to zas nemělo vyjít. Jestli to ale ani tentokrát není ono, tak mě to definitivně položí a skončím jako starý mládenec…

„Ach můj bože,“ vzdychla ohromně, ale nemohlo mi ujít, jak se její oči absolutně rozzářily. Toužila po tomtéž. Aby její partner byl bezmezně ochotný do vztahu investovat totéž, co ona. Potom se mi vrhla kolem krku, kdy mi kolem něj obmotala ruce, aby si mě k sobě naléhavě přitáhla. Vzápětí si uzmula moje rty nekompromisně pro sebe. Chutnaly sladce, opojně a nekonečnem příslibů, až se mi z toho málem zamotala hlava. V té jsem měl v ten moment beztak absolutní vzduchoprázdno. Raději jsem se jednou rukou zapřel o statný kmen buku, přičemž jsem se na ni tělem přitiskl a něžně ji přiměl se o něj opřít zády. Přesunula své ruce okolo mého pasu a nepatrně se tlačila proti mně. Její spontánnost a vášnivost mě naprosto rozhodila. Potřeboval jsem neodkladně popadnout dech, proto jsem se od ní velice neochotně odtáhl, jenom na několik nezbytných centimetrů. Sice rozmazaně, ale viděl jsem a hlavně cítil, jak se omámeně usmívá, ještě stále pod vlivem toho náruživého polibku, který na mě účinkoval úplně stejně. Sama zrychleně dýchala a tulila se ke mně co nejvíc to šlo. Zachytil jsem v sobě nutkání tuhle drobnou, ale dosti svéráznou ženu ochraňovat a pečovat o ni.

„Takže zůstaneš?“ pošeptal jsem ji do horkých a naběhlých rtů. Po kůži mi bleskově přeběhla husina, kterou zcela jistě nezapříčinily jakékoliv vnější podmínky.

„Strašně ráda,“ vydechla celá zmámená a nepřestávala se na mě s vroucným pohnutím usmívat. Položil jsem ji volnou dlaň na tvář a tentokrát jsem ji políbil jako první já. Ihned se mi s veškerou vláčností poddala a já si ji schoval do náručí, kam odteď neodmyslitelně patřila.

 Čauky mňauky všem! Tak konečně je to tady, po 22 dílech - právě jsem si uvědomila, že je to moje šťastné číslo, mám svátek i narozky také 22., že by náhoda? Jo, v tomto případě rozhodně. Původně jsem plánovala několikadílnou povídku a zase je z toho román o nějakých 35 dílech. Takže ano, ještě vás toho hodně čeká. 

Co od toho vlastně čekáte? Myslíte, že ti dva mají nějakou šanci, aby jim to vyšlo? Fandíte jim vůbec? A uvítali jste tu změnu, že znáte i Tomův úhel pohledu? 

Brzy se tu objeví další díly, takové ty, co mi vždycky dávají děsně zabrat a píšu je šíleně dlouho. 3:)) Mezitím se mějte alespoň fanfárově, opatrujte se a samozřejmě všem moc a moc děkuji za neutuchající podporu, jste boží! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek English Gentleman - 22. kapitola: