Dům, který prožil se svými obyvateli už mnoho osudů. Dům na pobřeží, který zná to dobré i to špatné, co jeho návštěvníci zažili. Dům s modrou střechou. A tajemstvím.
14.01.2021 (10:00) • Kate3 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1006×
Vyšla jsem po pěti dřevěných schůdcích a otevřela dveře, za kterými byly ještě jedny se sítí proti hmyzu. Položila jsem cestovní tašku na zem a rozhlédla se. Uprostřed celkem prostorné kuchyně stál dlouhý lakovaný stůl s pár židlemi. Kuchyňská linka byla rohová, vedle ní doslova zářilo okno. Došla jsem k němu a zadívala se ven. Výhled na moře byl uchvacující. Pod oknem se bělala veranda s dvěma židlemi potaženými modrobílou pruhovanou látkou, která byla polstrovaná, aby se na nich pohodlně sedělo. Kolem modře natřeného plotu verandy visely malé lucerničky. Pěkné.
„Odpočnete si tam, trochu zapomenete..." Moje známá, vlastně velmi blízká profesorka si prohlížela můj smutný obličej. „Načerpáte sil na další studium. A tak celkově... vypnete." Pod brýlemi se usmívaly moudré oči.
„To od vás ale nemůžu přijmout, paní profesorko."
„Ale jděte. Jasně, že můžete. Jedna z mých nejlepších studentek... Kdybyste byla jen to, ale vy jste k tomu ještě dobrý člověk." Nejspíš mě chtěla jen potěšit. Už jsou to ale čtyři roky, co jsem přerušila studium kvůli Michalovi. „S bratrem provozujeme u řeckého pobřeží takový malý penzion. Spíš dům. Bratr chtěl to překrásné místo prodat, ale přesvědčila jsem ho, ať to nedělá. Nechali jsme si ho kvůli... no, vlastně tak trochu kvůli sobě. Máme na něj mnoho vzpomínek z dětství."
„Na co tam tak koukáte? Obdivujete vlny?" ozvalo se za mnou zničehonic lehce nevrlým tónem, až jsem nadskočila. Mužský hlas mě vytrhl ze zamyšlení.
„Jsou kouzelný." Otočila jsem se pomalu na muže stojícího za mnou. Všimla jsem si nadzvednutého obočí. „Omlouvám se, neslyšela jsem vás přijít. Magdaléna Kaštánková." Podala jsem mu ruku.
„Richard Chaloupecký." Natáhl ke mně ruku a krátce ji stiskl. „Tady se všichni modlí, aby nepřišlo tsunami nebo tak něco, celý pobřeží by bylo pod vodou." Prohlédl si mě od hlavy až k patě. Měla jsem pocit, jako by mi viděl až do žaludku, nebylo to vůbec příjemné, ošila jsem se.
„Takže to jste vy," řekl po chvíli. „Lenka... tedy, moje sestra říkala, že přijedete v neděli. Nesnáším nedochvilnost. Peníze jsou čas a čas jsou peníze a ty nemám. Kdybyste se zpozdila o dvě hodiny a už to by bylo politováníhodný, ale den! Celý den!"
„Promiňte." O krok jsem ucouvla před jeho vyčítavým pohledem a hlubokým hlasem. „Let byl zpožděný. Říkali, že kvůli počasí..." Cítila jsem se, jako bych byla znovu na gymnáziu. Sice jsem neměla nikdy úctu k autoritám, které si na ně jen hrály, ale tenhle člověk měl autoritu přirozenou. Ale pak jsem se při myšlence, jež mi přišla na mysl, musela ušklíbnout. Sakra, všiml si toho a zamračil se ještě víc. Napadlo mě, že před ním ustupuju, jak křižáci před husitským „Ktož jsú boží bojovníci".
„Něco k smíchu?"
„Ne, vůbec nic. Jen jsem si na něco vzpomněla." Ty hloupá, buď zticha. Jestli tu chceš s ním ten měsíc přežít v klidu a ve zdraví. Profesorka Čechová říkala, že je její bratr trochu morous, teda tak přesně to neřekla, ale...
„A podělíte se o to se mnou?"
„Raději ne."
„Tak si příště hlídejte svý tělesný projevy způsobený těmi emočními," pronesl přísně a otočil se. „Vy tam ještě stojíte? Pojďte přece, ukážu vám váš pokoj." Vedl mě po schodech nahoru. „Tady máte koupelnu," kývl ke dveřím naproti schodům, „a tady je váš pokoj. Měla byste tam mít vše, co budete potřebovat. I v koupelně. Lenka to tady vede jako hotel, nebo penzion, takže by to mělo být v pořádku."
„Dobře, děkuji moc, pane Chaloupecký." Mávl nad tím rukou. „Kdyby to mělo být podle mě, zavřel bych to tady a nikoho sem nepustil. Buď úplně, anebo bych tu byl jen já... aby mi sem furt nikdo nelezl. Taky mi sem Lenka nemusí furt někoho dohazovat." Pokývala jsem hlavou, jakože rozumím. Tak jestli mu tady až takhle překážím... „Zaplaceno máte?"
„Ano, platila jsem už profesorce Čechové, jak jsme se domluvily."
Kývl. „Tak příjemný pobyt, slečno Kaštánková. Ať tu naleznete to, co hledáte."
„Ale já..." chtěla jsem namítnout.
Přerušil mě: „Proto sem lidi jezdí, ne? Zase další člověk, co hledá smysl života, sebe sama, nový životní cesty a takový ty hlouposti... Už by konečně mohli pochopit, že jedině exaktní věda, která je jim to schopna objasnit, je matematika. Ale to nechce nikdo vidět..." Ano, profesorka Čechová říkala, že je její bratr docentem a vyučoval matematiku.
„Ale například taková historie..."
„No, ano. Lenka se zmínila," skočil mi opět do řeči, „že vám vedla vaši diplomovou práci." Vůbec se mi nelíbilo, jak o historii mluvil. Až s opovržením... Ale o to nešlo, byla jsem na tenhle tón zvyklá, co se týkalo humanitních věd. Spíš mě udivilo, že nemá pochopení pro svou sestru, která si vybrala ke studiu právě takovýto obor. Ale mohlo to být všechno úplně jinak. Tohle všechno byly jen moje domněnky.
„Co máte proti historii, jestli se můžu zeptat?"
„Jistě, že můžete, ale nečekejte odpověď, protože mě to unavuje a otravuje. Stejně by se vám nelíbila. Nemám na tyhle hovory náladu, stačí mi se sestrou, když přijede. Ještě, že to není moc často." Kdyby to tak slyšela... Ona o něm mluvila hezky. „A konec tlachání." Sešel ze schodů dolů. „Zapomněla jste si tu tašku!" zavolal.
„Jdu pro ni!"
„Přinesu vám ji. Ať se zas o mně nenesou nějaký zvěsti..." Chtěla jsem se zeptat, ale radši jsem si to rychle rozmyslela. Představila jsem si báje o starým šedivým mořským vlkovi, co o půlnoci vyje na měsíc. Nebo spíš vyplouvá za svitu měsíce na své bárce na moře. Kdo ví. „Tak tady to máte. Abych nezapomněl, zítra vám přivezu nákup. Tak nashle." Položil tašku vedle mě a v mžiku byl zase pryč. Bouchly venkovní dveře, slyšela jsem údery bot na schodech u verandy.
Tak to bychom měli... Nedopadlo to moc dobře. Každopádně je to jedno, stejně se uvnitř zdržovat nebudu. Musím si co nejvíc odpočinout a vyčistit hlavu, abych načerpala síly na doktorské studium.
Pomalu jsem si začala vybalovat věci, pokládala jsem vše na modré povlečení s potiskem mořských ptáků - vytušila jsem, že jsou to racci - a pak je uklidila do bíle natřených skříněk a prádelníku. Do velké skříně vedle dveří jsem na ramínka pověsila letní šaty. Naproti, vedle okna, viselo na zdi velké zrcadlo. Na rámu bylo ozdobeno mušlemi, lasturami a drobnými kamínky. Naproti posteli na stolku stála televize. Mou pozornost upoutala řada reprodukcí slavných obrazů Vincenta van Gogha nad ní. Hvězdná noc, Hvězdná noc nad Rhonou, Vrby při západu slunce, Terasa kavárny v noci, Kostel v Auvers-sur-Oise a Ložnice v Arles, který byl, dle mého laického oka, nejméně zdařilý oproti těm ostatním. Nad postelí visely ještě dva van Goghovy obrazy, nejznámější Slunečnice a malba, která se nazývá Kosatce. Zvláštní...
* * *
Další den jsem se šla projít po pláži. Už dlouho jsem nebyla u moře. Vlnky jemně hladily břeh a braly s sebou drobné kamínky. Byl odliv. Nasbírala jsem si pár mušlí. Na chvíli jsem si sundala boty a brouzdala se měkkým pískem jen tak. Voda příjemně chladila. Odpolední slunce stále pálilo, a tak jsem se rozhodla, že se na chvíli osvěžím a zaplavu si. Plavky jsem si nechala v pokoji, nepředpokládala jsem, že bych se šla vykoupat. Nevadí. Rozhlédla jsem se. Byla jsem tu sama, nikde nikdo. Oblečení jsem nechala na břehu a jen tak rychle vstoupila do vody. Byla poměrně teplá a tak jsem mohla hned plavat. Nechala jsem se chvíli unášet a poslala pryč i dotěrné myšlenky na Michala a na náš vztah. Cítila jsem jen mořský vzduch a slyšela vlny narážející na břeh.
Uvolnila jsem všechny svaly a užívala si ten pocit klidné mysli. Profesorka Čechová měla pravdu, skoro jako ráj na zemi. Jestli to půjde takhle dál, tak to s tím odpočinkem bude velmi snadné. Doplavala jsem ke břehu a oblékla se. Květované šaty okamžitě nasákly vodu a lehce se mi přilepily na tělo. Nedělala jsem si kvůli tomu žádné starosti. Nazula jsem si žabky a rozešla se zpátky k domu. Z dálky na mě svítila jeho modrá střecha. Vešla jsem dovnitř. V kuchyni bylo docela horko, a tak jsem otevřela ledničku a vytáhla vychlazený džbán s vodou. Postavila jsem ho na linku a vymačkala do něj půlku citronu z ošatky na stole. Domácí ovoce mi sem musel přinést pan Chaloupecký. Musím mu později poděkovat.
V tu chvíli jsem uslyšela kroky na zápraží. „Zatracený tašky!" Uslyšela jsem nadávky a zvuk kutálejícího se čehosi.
Rychle jsem vyběhla na verandu: „Dobrý den, pane..."
„Tak tam tak nestůjte přece a pojďte mi pomoct. Tohle je pro dobrotu na žebrotu."
„Vy jste byl nakupovat?" sbírala jsem kutálející zeleninu kolem jeho nohou.
„Sestra vždycky chce, abychom udělali hostům první nákup. Když neví, kde je obchod, a jak se jde do města. Aby se tu nepotulovali zbůhdarma."
„To je opravdu nákup pro mě?"
„A pro koho jste myslela? Pro Sněhurku a sedm trpaslíků?" Sehnul se a pomáhal mi se sběrem. Roztržené tašky hodil vedle.
„Ne, já jen, že... A vím, jak se jde do města," ohradila jsem se.
„A víte, kde je nejbližší obchod?" Pokrčila jsem rameny. „Tak vidíte," ušklíbl se. Nákup jsme zanesli dovnitř a začala jsem ho uklízet. Docent Chaloupecký si mě prohlížel zamračeným pohledem. Zase to jeho nadzvednuté obočí. Podával mi ze stolu koupené potraviny. Co se honilo hlavou vědcům, kteří se zabývali přírodními vědami, jsem odhadnout nedokázala.
„Můžu se vás zeptat?"
„Hmm," udělal neurčitě.
„Ty van Goghovy obrazy nahoře jsou vaše a paní profesorky? Jsou moc hezké."
„Ano, jsou. A víc vás to nemusí zajímat," zavrčel nevrle. Morous jeden. Tak sympatická je paní profesorka a má takového bratra. „Tak sbohem." Otočil se jako na obrtlíku a oddupal ke dveřím.
„Počkejte. Nechcete přijít na večeři, když jste mi tak hezky nakoupil?" zkusila jsem prolomit ledy.
„Nechci. A nejste mi ničím dlužná. Máte to v ceně pobytu." A byl pryč.
„Počkejte!" Vyběhla jsem na verandu právě ve chvíli, když nastartoval motorku. Musela jsem křičet, aby mě slyšel. „A nepřijdete ani, když si to budu přát?"
„Ani tehdy ne. Ale děkuju za nabídku." Zase ten jeho lehce zachmuřený pohled, který překvapivě na okamžik vystřídal drobný úsměv. Nebo se mi to jen zdálo? Nasadil si helmu a odjel. Divný člověk.
Následující díl »
Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Diskuse pro článek Dům na pobřeží 1:
luckop, děkuji za reakci a snad se povídka bude dobře číst i nadále. Ano, chtěla jsem ukázat "pana domácího" v co nejhorším světle, ale ono to má své důvody, takže snad bude milejší v dalších částech povídky. Ještě jednou děkuji!
PS: To je tedy šílená zkušenost, jakou máš s domácími v hotelu.
Dosť ma nahnevalo, čo povedal - že si má strážiť telesné prejavy spôsobené tými emočnými. Akoby to človek vedel ovládať!
Osobne mám skúsenosti zo zlými domácimi v hoteloch. Raz sa mi stalo, že keď sme mali tábor pre deti po hotely chodili psi a čúrali doslova na všetky gauče (a to aj na poschodí, kde sme mali izby). Deti sa tých psov báli a ten zlý domáci bol ku psom bol iba ďalšou kvapkou. Napriek tomu sme si to užili.
Takže ak sa hlavná postava rozhodla oddýchnuť, dúfam, že jej v tom domáci nezabráni.
Každopádne sa poviedka príjemne čítala. Som zvedavá, čo sa z toho vykľuje ďalej.
TajemnyKvetaku, moc děkuji za Tvá slova! Tvůj komentář mě potěšil a můžu slíbit, že časem bude pan docent trošičku příjemnější. On má k té protivnosti své důvody, které budou vysvětleny v dalších kapitolách. Díky ještě jednou za přízeň a doufám, že budeš číst i nadále. Budu se snažit psát, jen nemám příliš času, ale vynasnažím se.
Řemeslně moc krásně zpracovaná povídka! Velmi přirozená a čtivá. :) Charakter pana docenta mi přijde teda až přepáleně nesympatický, ale nejspíš je reálné, aby někde běhal po světě až takový protiva. Jen dialogy s ním plynou prostě trochu hůře.
Nikol18, moc děkuji za pochvalu. Jsem ráda, že se první část líbila. Pokračování bude!
Bylo to příjemně osvěžující, milé a tak přirozené, že jsem si hned dokázala představit samu sebe, že na místě Magdalény. Na první část mě to zaujalo. Budu se těšit na pokračování.
Přidat komentář:
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!