OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dívka příběhů - 4. kapitola

21.07.2017 (10:00) • Snowflake • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 344×

„Dobře, Tali, jsi na řadě!" Dalen se usmál a pošťouchl ji. Šli už několikátým dnem v příjemně hladkém lese. Zatím je nepotkávaly žádné nepříjemnosti, dřívější špatná nálada se vytratila a všechny rozepře už byly zapomenuty.

„Heh, nechceš to převzít ty? Tohle mi až tak moc nejde." Talia se snažila vymluvit, ale Timido jí dal jeden ze svých „přísných" pohledů, a tak souhlasila: „Fajn, jak chceš. Takže rytíř po návratu z dlouhé výpravy podává hlášení králi: ,Loupil jsem, vraždil a znásilňoval u našich nepřátel na západě!'

Král mu na to odpoví: ,Ale já nemám na západě žádné nepřátele!'

,Teď už ano!'" Jakmile to dořekla, všichni se začali smát. Dokonce i Gen, jehož obličej byl stále rozbitý a popálený.

„Ani bych se nedivil, kdyby tohle byl důvod války s Hadari," poznamenal Wenran.

„To mají lidé tak velký problém s určováním světových stran i ve skutečnosti?" ušklíbl se Edrei.

„Podle krále to je jen o hranicích." Dalen začal zmateně těkat očima mezi Wenranem a Taliou, kteří jako příslušníci armády pro něho představovali jediné spolehlivé zdroje o válkách.

„A penězích," doplnil Wenran s trochu opovržlivým úšklebkem.

„Stejně nechápu, proč se tahají zrovna o tu nejvíce chudou oblast na celém Elosu," řekl Timido.

„Možná království Hadar plánuje obsadit část soustátí Denguvu a tohle území je hned u hranic," přemýšlel nahlas Dalen.

„Nebo protože se zrovna tam naposledy objevil Arvan a obě země ho chtějí potrestat po svém?" Edrei to opět řekl, jako by to byla ta nejzřejmější věc, i když o tom nikdo jiný neměl ani ponětí.

„Takže Arvan může být na území Denguvu?" poplašeně se zeptal Dalen.

„No, bylo to před asi dvaceti lety," s nezájmem pokrčil rameny Edrei.

„Jo, nakonec se Hadeřani a Denguvané pobili navzájem, nechali ho zdrhnout," odplivl si znechuceně Gen.

Talia už přestávala poslouchat. Arvan i království Hadar byly velice oblíbenými tématy nezáživných debat v Pelgai, které ona nikdy moc nemusela. V dětství její vesnici Hadaři drancovali dost často, a tak pro ni představovali jednu z nejděsivějších věcí. Ale strach se později změnil v nenávist a jí teď pěnila krev v žilách, sotva slyšela cokoliv s tím místem spojeného. A co se týče Arvana, pro ni to byl spíš vychloubačný idiot, co zneužívá bývalou slávu Simikijců, aby si získat strachem respekt ostatních. Už od mala ji všichni odsuzovali za jeho činy, a to jen kvůli tomu, že jeden z jejích rodičů byl Simikijec jako on. Z duše si přála ho dostat a hodit do té nejtemnější díry, aby tam shnil navždy.

---------------

Chvilku po západu slunce vyšli po několikadenní cestě z lesa. Už zbýval jen poslední kousek cesty. Před nimi byla celkem hezká louka, ale místy také dost promáčená a na každém druhém kroku byl velký kámen. Edrei pohodil rukou, aby ho ostatní následovali a po pár hodinách cesty našel celkem pohodlné místo na táboření.

Talia se svalila do trávy, byla měkčí, než si pamatovala. Už ani nevěděla, kdy byla naposledy tak daleko od Pelgai a těch nekonečných lesů kolem, tak neskutečně nepohodlných pro ležení na zemi. Blízko její hlavy byla krásná, světle fialová květina. Nejspíš se nepoužívala na výrobu žádných jedů, protože by ji jinak Talia znala. Převalila se na břicho a prohlížela si její květ. Jako malá mohla válením se na trávě strávit klidně i několik hodin, a když ji potom odvedli do akademie, neskutečně jí to chybělo. Klasické západní rozlehlé louky s vysokým pohořím na obzoru, potůčky dost blízko, že se daly i slyšet, a ten krásný svěží vítr. Přesně o takové krajině snila, když byla celé dny zavřená s ostatními mágy, ať už v akademii Dalsis, nebo i později v Pelgai.

Timido se snažil položit si druhou přikrývku tak, aby nebyla úplně celá promočená. On nebyl až tak šťastný, že přenocují zrovna tady. Dlouhá, mokrá tráva se mu do všeho pletla, kvůli studenému větru měl pořád v očích vlasy a byl promrzlý až na kost. Navíc si nebyl jistý, jestli půjde na téhle podmáčené půdě vůbec rozdělat oheň. A také z čeho? Od lesa už byli moc daleko a v okolí nebylo nic hořlavého. Nejraději by teď byl někde na jihu, v teplé taverně by si lehko mohl vydělat pár písněmi na jídlo i postel a všichni by ho obdivovali. Tady si připadal jen jako budižkničemu a příživník, nepatřil mezi ostatní. Zasvětil svůj život krásám hudby, poezie a vědění, ne tahání těžké brašny a celodennímu pochodu. Navíc se při tom polovina jeho společníků tvářila, jako by ho chtěla zavraždit. Nejraději by v noci utekl a už by o něm nikdy neslyšeli. Nejspíš by jim to ani moc nevadilo.

Když se otočil, aby si našel o trochu lepší místo na spaní, všiml si, že nebyl jediný, kdo ještě neměl vybaleno. Taliiny věci byly nedbale rozházené uprostřed tábořiště a jejich majitelka ležela v té promočené trávě pár metrů od něho. Hrála si s několika tmavě modrými květy a nevnímala, co se děje kolem ní. Timido si klekl hned vedle ní. Když si ho všimla, utrhla jeden z květů a dala si ho do vlasů.

„Je to tu kouzelné, že ano?" usmála se a posadila se, aby se mu dívala do očí.

„Trošku chladno na můj vkus. A mokro." Oklepal si mokrý rukáv.

„Jižane," zasmála se Talia a lehla si zpátky do trávy. Timido radši zůstal v podřepu a snažil se co nejméně dotýkat mokré trávy.

„Takže tobě se tu líbí? To kamení, podmáčená země, chladný vítr a ta příšerná tráva?" podivil se bard.

„To je krása západu! Zeleň a krásné hory. Měl bys tu být někdy v zimě, všechen ten sníh a led, je to celkem kouzelné," zasnila se a rozhodila ruce. Jedna jí dopadla do čvachtavého drnu pokrytého pavučinami, „I když je pravda, že jsou asi i lepší místa než tohle," otřela si ruku do trávy o kousek dál.

„Někde v teple, s trochou vína, horkého jídla a pohodlnou postelí? Kde ve stínech nečíhá smečka krvelačných vlků, nebo co to vůbec je?" Talia se opřela o lokty a podívala se stejným směrem jako Timido.

„Stádo koz. Neboj, ty tě v noci nerozsápou," zasmála se. „Jenom tě ve spánku udusí, aby ses nemohl bránit, až tě budou žrát," dodala s úlisným úsměvem.

„Haha, moc vtipné. Až tak hloupý nejsem."

„Co ty můžeš vědět. Třeba vlci nejsou vůbec nebezpeční a všechny ty životy mají na svědomí kozy. Mohli by to prohodit, aby tak bylo víc obětí a oni mohli okrádat víc mrtvol," vstala a začala si připravovat svoji deku.

„Jasně, to vůbec nezní šíleně..." řekl, ale ta myšlenka mu nešla z hlavy. „Jen sis to vymyslela, že ano?" Trochu znejistěl. Talia vyprskla smíchy a souhlasně kývla hlavou. Timido se naštvaně zašklebil, ale pomohl jí s dekou.

Obloha zářila tisícovkami hvězd, dokonce i čas od času přes ni přeletěla nějaká létavice. Timido seděl zabalený do deky a snažil se co nejvíc vnímat krásu noční oblohy, aby zapomenul na chlad, který se mu zažíral do kostí. Edrei se vydal prozkoumat terén a Wenran s Dalenem byli na lovu, takže v táboře byl už jen on, Talia a Gen. Obr ale už spal, rozvalený a hlasitě chrápající na druhé straně tábora. Talia seděla pořád v té mokré trávě a také sledovala hvězdy kousek od Timida. Její rudé vlasy byly rozpuštěné a drobné kapičky vody v nich vypadaly ve světle slabého táborového ohně jako diamanty, světloučce modré oči téměř zářily a s dlouhou bílou košilí vypadala jako víla. Když si všimla, že ji pozoruje, vytáhla ze svého batohu malou lahev vína a podala mu ji.

„Jedna z podmínek splněna, hm? Už zbývají jen tři," usmála se na něj, potom oba už jen mlčky pozorovali hvězdy.

-----------

Pro Dalena bylo těžké uvěřit, že existovalo ještě horší místo, než byl ten prokletý les. Nohy se mu motaly do dlouhé, mokré trávy a každou chvíli šlápl do rozmáčené půdy. Byl si jistý, že za chvíli umrzne, a také že to bude Wenranovi jedno. Ten zamračený voják si jen prošlapával cestu a neohlížel se na Dalena za sebou. I když už mu černé vlasy začínaly šedivět, byl rychlejší než většina mladíků z domobrany, které Dalen znal. Jak moc si přál se k nim vrátit. Jako člena domobrany ho uznávali, byl pro ně odvážný a statečný. Když se přihlásil do armády, myslel si, že si tak vybude ještě větší respekt a vrátí se do své vesnice jako hrdina. Ale nejspíš se tam zanedlouho bude muset vrátit jako troska a namísto vysněného vítání s kyticemi a jásotem bude terčem posměchu.

Dalen šlápl do jezírka bláta a jeho bota hlasitě začvachtala. Wenran se na něj v tu chvíli obrátil a s pohlavkem na něj zasyčel, ať je potichu. Tak moc chtěl toho staříka taky praštit. Proč byl zrovna on brán jako ten nejnižší, nejslabší a nejhloupější? V boji by proti nim všem přeci určitě vyhrál. Wenrana by praštil svým řemdihem tak silně, že by mu ani ten jeho parádní štít nepomohl. Elfa by vzal jednou po hlavě a on už by nikdy nevstal. Gena přeprala i ta malá holka, tak proč ne Dalen? Bard by nejspíš utekl, sotva by se k němu přiblížil. A to jediné, co by musel udělat u té Talii, bylo ji zasáhnout dřív, než sešle nějaké to svoje kouzlo. S tím neměl problém. Stejně to byla jen zlá, malá, ošklivě bledá čarodějnice. Ve vesnici mu hezčí holky padaly k nohám. Ať si paní důležitá nechá svoje tajemství, stejně je lepší bojovník on.

Několik metrů od nich zašustěla tráva a Dalenovy myšlenky na pomstu svým společníkům vystřídal strach. Byl najednou tak vděčný, že tu nebyl sám. Wenran vytáhl těžký meč a se štítem v ruce jím mířil do tmy, jako kdyby stačilo ukázat hrotem na nepřítele, aby ho skolil. I Dalen vytáhl svůj řemdih z opasku, ale on doufal, že k boji nedojde. Wenran vykročil jako první směrem ke zdroji toho zvuku a Dalen ho po chvíli následoval. Co nakonec zmůže sám v téhle tmě? Všechen jeho vztek na ostatní zmizel a on si teď nepřál nic jiného než být zase s Taliou, Genem a Edreiem v bezpečí u táborového ohně.

Voják před ním opatrně našlapoval a dával pozor, aby nebyl slyšet, mezitím co Dalenovi cinkaly železné koule řemdihu o sebe a boty mu neustále čvachtaly v bahně. Wenran se na něj opět obrátil, aby mu vynadal, ale v tu chvíli mu podklouzla noha a on spadl obličejem do bláta. Dalen se za ním rozběhl, ale i on uklouzl a spadl jen pár metrů vedle něho.

„Velmi působivé," ozvala se hluboký hlasem vysoká, temná postava. Stála jen kousek od Dalenovy hlavy a on začal křičet. Snažil se dostat znovu na nohy, ale slizké bahno mu podkluzovalo a on se tak v něm jen víc vymáchal. Postava se hlasitě zasmála a klekla si k němu. Neměl odvahu se na ni podívat. Chtěl požádat o pomoc Wenrana, ale ten někam zmizel. Ten zbabělec nejspíš utekl, pomyslel si Dalen, ale v hloubi duše si přál moct udělat to samé.

„To je trochu ubohé, nemyslíš?" znovu promluvila postava, když Dalen znovu spadl obličejem do hnědé břečky a po tvářích mu začínaly téct slzy. Postava vzala do ruky jeho hlavu a donutila ho se na něj podívat. Dalen zavřel oči, tak moc tu postavu nesnášel i se jí zároveň bál. Jak měla slizké ruce. Od něčeho teplého a lepkavého, nebyla to krev? Dalen vykřikl, vší silou se vytrhl ze sevření a dopadl zpátky do bláta, ale tentokrát na něco tvrdého. Pak uviděl ty pronikavé smaragdové oči. A všechno kolem se mu smálo. Ale proč to byl tak divný zvuk takový mlhavý? A proč ho tak moc bolela hlava? Sáhl si na ni a kromě spousty bláta měl na ruce i krev.

„Ale no tak, ještě si ublížíš. Přestaň tu vyšilovat jako malá holka. Na to tu máme Tal, ne?" Dalen už v postavě poznal Edreie. Elf se povýšeně smál, ale podal vystrašenému rekrutovi ruku, aby mohl lépe vstát. Když se snažil najít pevný bod a s Edreiovou pomocí se znovu dostat na nohy, ozval se nějaký surový křik a elf se prudce otočil, takže nechal Dalena spadnout na zadek zpátky do bláta.

Pak už si Dalen pamatoval jen probuzení v táboře, kde u něho klečela Talia a ošetřovala mu zraněnou hlavu. Stačil mu jeden pohled do té temné, nekonečné trávy a znovu dostal ten záchvat paniky a neuvěřitelný strach. Byl tak vděčný, že byl zase v bezpečí tábora s ostatními.  

-----------

Mezitím, hlavní město Denguv

Itris by mohl říct, že je šťastný. Nakonec mohl dělat svoji vysněnou práci léčitele i jako Skyggen. I když občas ho to neskutečně nudilo a otravovalo - většinu času trávil vyráběním léčivých látek a obvazů pro jiné léčitele a převážná část jeho pacientů ho brala jako méněcenného. Ale bylo to určitě lepší než výcvik Skyggen, v tom dal Talie zapravdu.

Uprostřed noci někdo lehce zaklepal na dveře kliniky a Itris ho automaticky pozval dovnitř, mezitím se snažil co nejlépe sbalit všechny ty stovky obvazů.

„Co vás trápí?" nonšalantně se zeptal, ani se na svého pacienta nepodíval.

„No,... tohle..." Itris se obrátil a uviděl mladou dívku s několika řeznými ranami, hlavně na pažích, a zdravější rukou si držela šíp zabořený v hrudi. Itris jí okamžitě podal židli, aby se posadila a začal zkoumat, jak nejlépe vytáhnout šíp.

„Děkuji. Jsem vám moc vděčná, že mi pomůžete," řekla roztřeseným hlasem.

„Proč bych neměl?" překvapeně se zeptal a dal jí poměrně čistý hadr k ústům, aby ho skousla.

„No asi jste spíš zvyklý na šlechtu s jinými problémy. A navíc je dost pozdě," usmála se, ale Itris se na ni jen přísně podíval a znovu jí zamával před obličejem hadrem. Neochotně si ho dala do pusy, ale snažila se tvářit naštvaně. Itris jí jedním tahem vytrhl šíp a ona bolestí zakřičela. Potom jí rychle uzdravil menším kouzlem ránu, aby nekrvácela. Pak si došel pro načatou roli obvazů a nařídil dívce, aby si sundala zakrvácené tričko.

„To žádáš každou, která sem přijde, nebo jsem výjimka?" zaflirtovala.

„Každého, kdo má zabořený šíp v hrudi," řekl nezaujatě.

„A už to byla někdy krásná dívka?" Dívka se snažila znít co nejvíc nemravně a vypnula hruď. Itris k ní stál zády a hledal ve stole něco, čím by pak mohl obvaz ustřihnout.

„Párkrát. Neboj, jsi v dobrých rukách," pořád trochu nepřítomně řekl a prohledával rozházené papíry. Když pak našel menší nožík, otočil se a zalitoval volby svých slov. „Sedni si normálně!" okřikl dívku, ale trochu se červenal.

„Ale no tak, to se ti ani trochu nelíbí, co vidíš?" Přitiskla se k Itrisovi, ale ten ji jen odstrčil a rozmýšlel, jak nejlépe ošetřit hluboké rány na břiše.

„Mám v úmyslu tě jen ošetřit, dobře?" otráveně řekl a natáhl se pro lahvičku lihu a hadřík.

„Já ale nemám žádné peníze. Budu se ti tedy muset odměnit jinak." Najednou se vymrštila ze židle a políbila ho na rty. Itris málem upustil líh, ale rychle se vzpamatoval a znovu ji posadil, předstírajíc, že se to nikdy nestalo.

„Nemusíš tu platit, dostávám peníze od města i armády." Navlhčil hadřík a očistil jí první ránu, dívka přitom skučela bolestí. Itris se jí snažil trochu pomoci, a tak ji chytil za ruku, aby měla nějakou oporu. Když mu ji ale drtila a zarývala do ní nehty kvůli své bolesti, začal toho litovat.

Po asi půl hodině a nespočtu bolestných zakvílení z obou stran byly všechny rány čisté a za pár minut je Itris i zašil. Natáhl se pro obvazy a snažil se obvázat dívčiny rány tak rychle, jak mu jen jeho nevyspalá mysl dovolila.

„Kde jsi vlastně přišla k ranám, jako jsou tyhle? Vypadají, jako by byly z boje," zeptal se.

„Udržíš tajemství?" Podívala se mu přímo do očí. Nebyl si jistý, co v nich bylo, ale neměl z toho dobrý pocit.

„Nejspíš?" nejistě ze sebe dostal.

Chvilku si ho měřila pohledem a pak pomalu začala: „Snažila jsem si vzít trochu jídla ze stánku, ale jeho majitel nesouhlasil. Nešlo se s ním domluvit a já měla opravdový hlad, takže na mě povolal nějaké chlápky ve zbroji a... zbytek už si asi domyslíš..." Dívka se smutně dotkla bolavé rány na hrudi, kde měla předtím šíp. Itrisovi jí najednou bylo líto, opatrně jí posunul ruku, aby jí ránu mohl obvázat.

„Jestli chceš, můžu ti dát zbytek svého. Jen doufám, že máš ráda sýr a chleba," usmál se.

„Já... děkuji. To je od tebe velice laskavé." Dívka vypadala víc překvapeně, než čekal.

„Mimochodem, jsem Itris. A až budeš mít příště hlad, tak raději přijď za mnou. Nerad bych tě tu viděl znovu v tomhle stavu." Podal jí ruku a nešikovně se snažil druhou pořád obvazovat.

„Viael," jenom kývla.

Itris už byl konečně hotový, usmál se na Viael a podal jí její tričko. S úsměvem jí sdělil, že může jít a znovu se vrátil k balení obvazů. Viael tam ale jen mlčky stála a sledovala ho. Itris se na ni znovu otočil a s trochu unaveným úsměvem jí řekl, že může jít. Pak se vrátil ke své práci, ale ona tam pořád jen stála.

„Nemusíš se bát, ty rány nebyly moc vážné. Nic se ti nestane, jen si možná vyměň obvazy, pokud budou až moc nasáklé krví." Už se ani neotáčel. Strávil s ní dost času a teď měl spoustu práce a málo energie. „Opravdu, nic se ti nestane. Můžeš jít domů," řekl po chvíli, ale ona tam pořád stála. „Hele, já mám zrovna tak trochu hodně práce. Takže, ošetřil jsem tě, můžeš jít domů. Dobře?" snažil se to říct co nejvlídněji, ale byl dost nevyspalý a neměl na podobné věci náladu.

Dívka se na něj dívala a pak potichu zašeptala: „Já nemůžu."

„Jak to myslíš? Jestli máš strach, že tě zatknou stráže za krádež, tak se neboj. Neradi by slyšeli, že někdo málem zabil bezbrannou dívku pro trošku jídla. Určitě to ani nenahlásil," usmál se.

„Já... prostě nemůžu. Nemohla bych tu přespat?" Se slzami v očích mu prosebně stiskla ruku. Itris se nad tím delší chvíli přemýšlel, ale nakonec souhlasil. Připravil jí na jedno z lůžek prostěradlo jako přikrývku a ona za chvilku usnula. I on byl velice unavený a málem usínal, ale musel dokončit balení obvazů. Část z něho byla naštvaná, že s ní ztratil tolik času, když se ale podíval, jak spí s tím nevinným výrazem, připomenul mu trochu Taliu a všechny ty noci, co usnula někde jinde a on ji musel nosit do postele. Trochu se mu po ní stýskalo. Viael byla nakonec skoro stejně bláznivá a nelogická, ale uvnitř spíš nevinná a ustrašená jako Talia.

Autor: Snowflake, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka příběhů - 4. kapitola: