OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dívka příběhů - 5. kapitola



Dívka příběhů - 5. kapitolaTalia konečně dorazí na místo, kde by měl být vstup do ruin Forbannetu, ale nic takového tam nemůže najít.

Pláně Felgrudu, o tři dny později

Talia se snažila si rukou alespoň trochu zakrýt ostré slunce, ale oslnivé světlo se odráželo od početných jezírek kolem, a tak stále moc neviděla. Nebylo ani teplo, musela být zabalená do deky a chladný vítr ji šlehal do už tak rudých tváří. Celá ta krajina byla tak nepřirozená. Možná nakonec byly všechny ty bláznivé příběhy o prokletí Forbannetu pravdivé. Ale když byla krajina tak nepřívětivá, sotva se k němu přiblížili, co se stane, až do nich vstoupí?

Nebyla si jistá, jestli jí v kostech zamrazilo kvůli ledovému větru, nebo z pomyšlení na všechny ty možná pravdivé historky o stvůrách z prokletých míst. O bytostech se schopností měnit podobu na milované své oběti nebo ovládající její mysl. Některé dokonce uměly svou kořist uspat a přesvědčit krásným snem, ať zůstane v říši snů, zatímco ony na ní budou hodovat. Ale to byly jen bláznivé příběhy, kterými se strašily děti. Možná nějaké prokletí dokáže změnit podnebí, ale nemá moc stvořit nějaká monstra. Že ne?

Konečně došli ke skalnímu výklenku, a tak i do blaženého stínu. Jejich oči si rychle zvykly na tmavější prostředí a poprvé za poslední tři dny mohli dobře vidět. Kupodivu tu také bylo díky bezvětří větší teplo. Teď už zbývalo jediné - najít vchod do ruin. Samozřejmě ani to nebylo jednoduché. Podle Taliiny mapy měl být vchod přímo před nimi, tam však byla jen hrbolatá skalní stěna. Rozhlédla se kolem sebe, jestli něco nepřehlédla, ale vypadalo to tu jako všude, kámen, hlína, pár rostlinek.

„Takže... Tohle je všechno? Dál se nedostaneme?" zeptal se Dalen, ale nevypadal, že by mu to vadilo.

„Možná tu je nějaký tajný vchod, nebo tak? Simikijci jsou proslulí svými hlavolamy a různými záhadami, které ostatní rasy nejsou schopny pochopit." Timido přejel rukou po hrbolcích na skále. Talia i Dalen také hned začali hledat něco neobvyklého. Edrei jen nechápavě zakroutil hlavou a začal dělat tábořiště.

Možná poprvé za celou dobu se Wenran, Gen a Edrei na něčem shodli, i když šlo jen o opovržlivý výraz. Elf sledoval, jak zbytek jeho skupiny pořád dokola studuje povrch skály kvůli jakémukoliv výklenku a rozkopává všechny drny trávy poblíž. Pokaždé měli v očích naději, že to možná bude to správné místo, ale jejich naděje se záhy opět vytratila. S nezájmem podal svým společníkům u ohně láhev s trochou silné kořalky a opřel se unaveně o svůj batoh. Nakonec, proč by si s nimi nemohl užít večer? Nebyli sice nejchytřejší, ale dokázali slušně zacházet s mečem, a to mohl Edrei respektovat.

Už se blížilo k půlnoci a Timido, Dalen i Talia si ani pořádně neviděli pod ruku a nakonec to po jednom vzdali. Talia odešla jako poslední a svalila se smutně na svou přikrývku. Nejspíš měla předpokládat, že to takhle dopadne, ale stejně ji to zaskočilo. Skyggen vždy splnili misi, bez ohledu na to, jak obtížné to bylo. Ale co když to bylo nemožné?

Otočila se na bok směrem k táboru a zjistila, že ji Edrei upřeně sleduje. Nejdřív bylo v jeho očích trochu posměchu, ale když si všiml slz v těch Taliiných, přišel k ní a pohladil ji jemně po zádech.

„Hele, i náš pisálek řekl, že to až na Simikijce nemůže nikdo pochopit. A jsou to jenom ruiny, co na tom sejde? Nejspíš bychom tam jen našli pár rozpadlých kamenů." Sedl si k ní a snažil se ji utěšit.

„Ale tohle byla moje mise. Možná zatím největší, na které jsem velela. Ale já selhala," smutně se schoulila do klubíčka.

„Udělala jsi vše, co bylo možné. Nemůže tě nikdo vinit za něco, co nemůžeš ovlivnit."

„Ale Skyggen nikdy neselžou, vždycky splní misi! Jakoukoliv!" Talia se posadila a podívala se ostře Edreiovi přímo do očí. „Co se mnou stane, když se vrátím bez úspěchu?" Sklopila zrak a Edrei si všiml, že jí po tvářích stékají drobné slzičky.

„Oni to pochopí, neboj," obejmul ji.

„A když ne?" otřela si slzy z očí, „Co když dopadnu jako ti ostatní, co se nedokázali stát Skyggen? Uvidím ještě někdy Denguv a všechny v něm? Hodí mě zpátky do tmavé cely a už nikdy neuvidím světlo, jen kruté dozorce a ostatní vězně a..." začala mluvit tak potichu, že ji Edrei nebyl schopen slyšet. Hlasitě si povzdechl a přitáhl si batoh, aby v něm mohl něco najít, Talia ho jen nechápavě sledovala. Pak vytáhl nějaký druh ornamentu a ukázal jí ho.

„Našel jsem to v jednom malém obchůdku, nevypadá to jako pouhá napodobenina," přejel prsty po přední straně ornamentu. Vypadal, jako by dítě pomalovalo šnečí ulitu, ale přesto ne kýčovitě, a byl pomalován velice detailně. I když vypadal spíš jako z kamene, na dotek byl kovově studený a uprostřed byl zasazen malý, světle modrý drahokam, který jako by se zaleskl, kdykoliv se Edrei dotkl ornamentu.

„Udělal jsem si trochu průzkum o Forbannetu a jsem zjistil, že... no... že opravdu neumím simikijsky, nebo jakým jazykem byly ty knihy napsané," otočil amulet a na zadní straně bylo několik symbolů, které byly Talie povědomé, ale nevěděla, proč nebo co znamenají, „tenhle symbol se několikrát objevil ve spojení s Forbannetem. Možná jsou tyhle věci nějak propojené? Nebo je to způsob, jak se dostat dovnitř."

„A jak?" zeptala se Talia

„Hele, já opravdu nejsem žádný odborník na Simikijce a jsem s tím spokojený. Nicméně ty máš jejich krev, pokud dobře vím. Snad si s tím nějak poradíš." Edrei jí dal do ruky ornament a Talia ho hned začala studovat.

„Děkuji," usmála se na něho, ale elf si jen povzdechl.

„Mimochodem, všiml jsem si, že při východu slunce to trochu světélkuje, takže bych si s tím hrál až ráno. A měla by ses trochu prospat, je dost pozdě a zítra budeme mít určitě dost práce, ať už to bude fungovat, nebo ne," s těmito slovy vstal a vrátil se k ohni. Opět měl ten tvrdý výraz nezájmu.

Talia si ještě chvilku prohlížela ornament, ale spíš přemýšlela nad tím, co se právě stalo. Bylo to možná poprvé, co Edrei udělal něco čistě nesobeckého. Většinou by se jí kvůli slzám spíš vysmál nebo utrousil nějakou krutou poznámku, ale teď se ji snažil utišit. Že by se v něm spletla? A nebo tohle byla jen jednorázová záležitost, co se nikdy nebude opakovat? Ať už to bylo jakkoliv, zítra se díky němu možná dostane do ruin jednoho z nejzáhadnějších měst celé historie Elosu. Trochu se toho bála, ale zároveň se i těšila.

-----------

Byla pořád ještě noc, ale na obzoru se začínaly objevovat první náznaky světla. Talia se probudila v nepohodlné zbroji a zjistila, že ornament vedle ní slabě světélkuje. Když ho vzala do pravé ruky, slabé našedivělé světlo se změnilo na světle modré protkané trochou černého. Její tetování na ruce se zbarvilo úplně stejně. Jako by se tyto dvě věci nějak propojily. Talia se prudce otočila, měla pocit, že na ni někdo křičel. Ale celý tábor byl ztichlý. Vlastně ani nic neslyšela, jen měla ten pocit. Byla tím trochu zmatená, ale už se takovými věcmi přestávala trápit.

Rozhlédla se po táboře, všichni ještě spali, dokonce i Dalen si spokojeně podřimoval na hlídce. Trochu se upravila a začala se znovu rozhlížet po vchodu do ruin. Přejela levou rukou po skalní stěně, byla úplně stejná jako minulý večer. Nějakou dobu studovala povrch každé části, kam dosáhla, než došla k jedné, která byla podivně hladká. Opatrně na ni položila ornament, ale nic se nestalo, stále jen slabě světélkoval.

Opatrně si připevnila přezkou ornament ke zbroji, aby jí pořád svítil pod ruce, a zapřela se oběma rukama do skalní stěny. Sotva se ale kamene dotkla pravou rukou, původně chladný materiál se ve zlomku vteřiny rozpálil a popálil jí dlaň. Když si trochu zchladila ruku a podívala zpátky, zjistila, že byl kámen trochu očouzený. Levou rukou se zkusila místa dotknout, bylo opět chladné a jen si ji trochu zašpinila sazemi. Zkusila tedy kámen trochu vyčistit. Pod vrstvou sazí bylo spoustu nesrozumitelných znaků. Tak moc, že se musely navzájem překrývat

Zkusila se dotknout skály znovu, tentokrát pravou rukou. Opět se popálila. Nicméně výsledek byl stejný, saze a pod nimi podivné znaky přes sebe. I když u nejsvrchnější vrstvy to vypadalo, jako by to byl jen jeden stále se opakující znak. Všimla si, že tetování na ruce vždy rudě zazářilo, jako by zahořelo, a pak se pomyslné plameny rozplynuly do černého světla, dokud nezmizely. Nebyla si jistá, jestli ji to vyděsilo, nebo uchvátilo.

Po nějaké době toho nechala, popálená ruka ji už bolela, a s každým dalším paprskem světla bylo popálení ještě horší. Zbytek skupiny se už začínal probouzet. Talia se vydala hledat řeku pro trochu vody, aby si pročistila hlavu a zchladila popálené dlaně.

Netrvalo to ani moc dlouho a našla menší potůček s průzračně čistou vodou. Talia vzala opatrně do ruky čutoru a naplnila ji až po okraj. Když napouštěla vodu i do ostatních, proud vody i všechno ostatní se najednou zastavilo. Už věděla, co to znamená. A i když normálně by ji jeho přítomnost neuvěřitelně zneklidňovala, dnes ráno už všechno jen přijala a nechala to tak.

„Ahoj, divnej chlápku," jen tak mimochodem řekla, aniž by vzhlédla.

„Byl bych raději, kdybys používala mé jméno." Itzalean vypadal přívětivěji než při jejich prvním setkání, ale stále trochu naháněl hrůzu.

„A já kdybys mě prostě nechal být. Ať už chceš udělat cokoliv, tak já ti v tom pomáhat nebudu!" trochu podrážděně odvětila Talia.

„A pokud ti chci pouze pomoci? Bez mojí pomoci se nikdy dál nedostaneš, to jsi už musela zjistit," posadil se naproti ní, aby jí mohl vidět do obličeje.

„Zatím to bez tebe zvládám dobře, můžeš jít."

„Skutečně? Takže se vrátíš ke Skyggen bez splnění úkolu? Opět se před nimi pokloníš a necháš je tě nespravedlivě potrestat?" Vstal a zase si měřil Taliu pohledem. „Máš pravdu v tom, že sama je neporazíš, ne beze mě. Ale s mojí pomocí můžeš téměř cokoliv!" Podívala se na něj a on se spokojeně usmál. „Mohu ti prozradit tajemství Forbannetu, klidně i celého Elosu, pokud chceš. Nebo ti mohu propůjčit sílu, abys ho ovládla."

„To zní moc hezky, ale moje odpověď je stále ne!" zamračila se Talia

„Nenalhávej si, že můžeš dostat lepší nabídku. Po celá staletí se k Forbannetu nedokázal nikdo ani přiblížit, a to byli lépe připravení i zkušení. Opravdu si myslíš, že se tam dostaneš jen tak?" Posměšně se na ni podíval. „Můžu ti pomoci a skoro nic za to nežádám."

Talia chvíli přemýšlela. Sice s ním nechtěla mít nic společného, ale skutečně nevěděla co dělat dál. Doufat, že popálení ruky jí nějak ukáže správnou cestu, bylo moc naivní. A tak se postavila čelem k Itzalean a řekla: „Co tedy ode mě chceš?"

Na jeho tváři se objevil velký, spokojený a tak trochu hrůzu nahánějící úsměv. „Jen abys mě vyslechla."

„Jen tě vyslechnout?" chtěla se ujistit Talia.

„Ano. Máme tedy dohodu?" podal jí ruku a vypadal velice spokojeně.

„Ty mi řekneš, jak se dostat do Forbannetu a já tě vyslechnu. Nic víc, nic míň." Stiskla mu pevně ruku.

„Nedůvěřivá jako její otec... " povzdychl si Itzalean a dřív, než mohla Talia odpovědět, začal odříkávat nějaké simikijské zaklínadlo.

Vlnky na Taliině tetování na ruce se začaly pomalu rozvíjet a jeho vzor dostával úplně jiný tvar přímo před jejíma očima. Světélkující barvy od červené, přes fialovou až po tmavě modrou se rozlívaly po každé jeho kličce, než nakonec barevně světélkující tetování překrylo celou její paži.

„Jak jsi to...?" vyvalila na něho oči.

„Jedno z tajemství Simikijců. Není to jen jejich krev, která je činí tak silnými, ale hlavně tohle. Pevné propojení s Moari. Z toho berou svou sílu," řekl Itzalean. Tetování začalo zase pohasínat a vracet se do původní podoby.

„Tohle je to spojení s Moari?" zeptala se Talia a stiskla si tetování na ruce, Itzalean jen přikývl. „A co je to Moari?"

S dlouhým povzdechnutím začal vysvětlovat: „Existují dva světy, Moari a Reinga. Původně bylo v každém jen dobro, nebo zlo. Černobílý svět. Byly od sebe odděleny pevnou hranicí zvanou Speil, nicméně obyvatelé světu Reinga tuto hranici narušili, a propojili tak oba světy. Nakonec se podařilo je opět oddělit, ale světy byly nakaženy podstatou toho druhého. Bytosti, které předtím obývaly tyto světy, nebyly schopny na nich nadále žít, a tak zmizely do nicoty a místo nich se zrodili první Daoine, smrtelné bytosti žijící ve světě Reinga, jako jsi ty, a Hantoi, ve svém světě Moari téměř všemocní. Někteří Daoine, nazýváte je mágy, se ale narodili propojeni s Moari a mohou tak využívat část síly tohoto světa."

„Takže všechna magie pochází z Moari?" zeptala se zmateně Talia.

„Ano. V tom světě dokážou bytosti v podstatě cokoliv jen silou své vůle a mysli," vysvětlil Itzalean.

„Aha," snažila se to celé pochopit. „Ty znáš mého otce?" napadlo ji najednou.

Itzalean jí neodpověděl, čas se opět vrátil a on zmizel. Talia chvíli jen zírala do prázdna, kde předtím stál, a přemýšlela nad vším, co se právě stalo. Když jí ale proud vody vytrhl z ruky čutoru, rychle jí došlo, proč tu je, a tak jen rychle naplnila všechny nádoby vodou a vyrazila zpátky k táboru. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dívka příběhů - 5. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!