OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Christmas Time - 3. kapitola

15.12.2021 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 509×

Posezení u kávy

„To vystoupení bylo vážně… moc pěkný,“ zvolil Chris nakonec o něco přízemnější příměr, ačkoliv na něm bylo ještě teď zřejmé, že v něm ten náš koncert zanechal docela silné dojmy. Kdybych v tom davu na náměstí neviděla jeho užaslý, obdivný výraz, stejně jako ten jeho vedle stojící maminky, asi bych to od něj brala jako prázdnou lichotku, kterou by si u mě snažil trochu šplhnout. Ale poněvadž jsem stále před očima viděla ty jeho chvílemi až skleněné oči a bezelstný, zasněný úsměv na rtech, nezbývalo mi nic jiného, než to ocenit.

„Děkujeme. Je to sice každý rok stejné, ale má to prostě svoje kouzlo,“ rozvedla jsem to, zatímco jsme čekali na kávu. Já jsem si objednala latté s příchutí perníčku a Daniel zůstal u klasického cappuccina. Seděli jsme v místní malé, kouzelně útulné kavárničce, kam jsme spolu kdysi často chodívali, jelikož v tomhle městečku nebyl zase tolik široký výběr, ale každopádně tady byla nejpřívětivější atmosféra. Podnik téměř praskal ve švech, jelikož po tom rozsvěcení stromečku se všichni zmrzlí účastníci potřebovali někam schovat a úspěšně se zahřát. Proto nás obklopoval všudypřítomný šum tlumených lidských hlasů, když spolu živě konverzovali, že téměř přehlušovaly vánoční setlist písní, které se linuly z reproduktorů. Neušlo mi, že nám ostatní pokradmu věnovali svou zvědavou pozornost, ale snažila jsem se to mermomocí ignorovat. Všichni místní nás znali, stejně jako náš společný příběh, takže jsme před nimi nemohli uniknout vůbec nikam. 

„Já to viděl sice poprvý, ale vůbec se nedivím místním, že jsou z toho pořád tak nadšení,“ nešetřil chválou a potutelně se usmíval, což mu tak proklatě slušelo, že jsem úplně zapomínala na to, že sem si sem s ním nepřišla pokecat jenom tak. Dostala jsem výjimečnou příležitost získat odpovědi, které jsem ve své hlavě marně hledala poté, co odešel, a hodlala jsem je za každou cenu získat. Ať konečně můžu ulevit svému svědomí, které si jednu, nesnesitelně dlouhou, dobu vyčítalo, že Danielův odchod byl moje vina.

„Lidi jsou o Vánocích hodně tolerantní a především přecitlivělí,“ zlehčovala jsem jeho postřeh, zatímco se o mě pokoušel o podobný úsměv jako ten jeho, jak se mému tělu zachtělo zrcadlit. To byla jedna z automatických lidských vlastností, když jsme komunikovali s někým, kdo se nám velmi líbil. Ano, Dan se mi pořád líbil, byl to opravdu pohledný chlap, ale ne nadarmo se říkává, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, ne?

„A co ty?“ Nedalo mu to a zeptal se mě, částečně opatrně a stejně tak i uličnicky, jak asi mínil naskočit na lehčí vlnu, aby konverzace snadněji proudila, ale to já bohužel v plánu neměla.

„Měl si snad ten pocit?“ opáčila jsem v otázce, kterou jsem ho opět nevybíravě zchladila.

„No, to ani ne...“ zamumlal si pod vousy, když se nato ostentativně narovnal, jak zjistil, že se se mnou asi žádná jednoduchá rozmluva konat nebude. Vtom nás u našeho stolu, který jsem záměrně zvolila v odlehlém koutku kavárny, který byl za rohem, aby na nás zbytek zákazníků neviděl a zejména neslyšel, vyrušila obsluha a vyložila před nás oba šálky na polakovanou desku stolu. Poděkovali jsme a já jsem se nejprve pustila do ochutnávky kávy, kterou jsem si ještě předtím osladila dvěma kostkami cukru, stejně jako Dan. I tohle zůstalo stejné.

„Takže… jak to tenkrát bylo, Danieli?“ vyrukovala jsem na něj bezostyšně, jakmile jsem polkla první lok a omotala si dlaně kolem příjemně teplého hrnku, s lokty položenými na stole. Danovi vyskočilo obočí nahoru, jak jsem ho tím nenadálým útokem zaskočila a trochu se u toho zakuckal. Ale konečně jsem taky posbírala dostatek odvahy, abych se na něj doopravdy podívala a prohlédla si ho. Nejen těmi uspěchanými, kradmými pohledy doteď, kdy jsem nanejvýš zjišťovala stav jeho emocí.

Zpříma jsem na něj pohlédla a detailně zmapovala jeho tvář i její okolí. Viditelně mu přibylo několik vrásek, nejvíce okolo očí, které se mu patrně prohloubily, když se usmál, ale které tím vytvářely takový dobrosrdečný vějířek, díky němuž se mu projasnil celý obličej. Léta si ponechával ten svůj rozpustilý rozcuch, kdy mu neposedné, zvlněné kadeře tmavších hnědých vlasů perfektně rámovaly obličejové rysy. Ty byly o něco výrazněji řezané, jak se s věkem zbavil takových těch zbytků klukovské baculatosti. Podlouhlá brada mu i přes vousy jemně vystupovala a příjemně sekundovala těm širším, tenkým rtům, které své zdánlivé nedostatky dovedly velice šikovně kompenzovat tím, co vše uměly. Nad nimi se čněl drobný, trochu delší a zašpičatělý nos a kousek nad ním ty nejhezčí oči, které jsem kdy u koho spatřila. Pamatovala jsem si je překypující laskavostí, dobrotou a starostí, což se i po těch letech evidentně nezměnilo. Akorát do nich přibyl odlesk bolesti, provinění a kajícnosti, který mu přinesly jeho volby a jejich následky. Pořád mu to nevídaně slušelo, obzvlášť v tom ocelově šedém svetru, který mu ladil s očima.

„Ehm, heh… myslel jsem, že se nechceš vrtat v minulosti,“ namítl mi na to nechápavě, když si dostatečně odkašlal a mezi obočím se mu následně objevily dvě poměrně hluboké, zadumané vrásky.

„Fakticky sis myslel, že budu tlachat o ničem, když se můžu konečně dozvědět proč?! Ale no tak, Dane,“ napomenula jsem ho blahosklonným tónem a dívala jsem se na něj veskrze nezištně, ačkoliv jsem měla nutkání dát průchod to své vnitřní šelmě, která se právě vydala na lov. Věděla jsem, že ho mám svým způsobem v hrsti, jelikož všechno nahrávalo do karet mně.

„To asi úplně ne, ale myslel jsem… Já vlastně nevím, prostě jsem s tebou chtěl jen mluvit,“ vysoukal ze sebe nejistě a bez okolků mi vyzradil svoje skutečné úmysly, které byly v podstatě nevinné.

„Možná potom,“ vyřídila jsem to v rychlosti a rezolutně. „Takže co se tehdy stalo?“

„V podstatě... nic. Jenom jsem byl naprostý vůl. Pokazil jsem to, úplně zbytečně,“ okomentoval to ve stručnosti, což mi pochopitelně nijak nepomohlo. Mírně jsem se na něj zamračila a dokonce mě neobměkčil ani ten jeho omluvný, až kajícný výraz, kdy vypadal jako provinilé štěňátko, téměř k zulíbání.

„Tím si mi ale neodpověděl,“ upozornila jsem ho příkře a drtila jsem ho výhrůžným pohledem, aby se tomu znovu vyhnout rozhodně nepokoušel. On si jenom bezděčně povzdechl a tak zvláštně se ušklíbl, jak mu zřejmě nečinilo sebemenší radost to rozebírat, ale jelikož věděl, že bez té bezprostřední upřímnosti nebude žádná debata, chtě nechtě mi musel vyjít vstříc.

„Vážně to chceš probírat, Jess?“ ujišťoval se poněkud opatrně, aby mě tím nijak víc nerozladil, ale aby mi dal naopak najevo svou určitou obavu z toho se vrtat ve starých ranách a křivdách.

„Bez toho se s tebou asi jinak ani nedokážu normálně bavit, Danieli. Prostě potřebuju vědět proč. I po tolika letech,“ kladla jsem mu na srdce a ze všech sil jsem potlačovala ten zoufalý podtón, který se během monologu dral neodkladně na povrch. K jeho konci jsem se nesměle podívala někam jinam a zevnitř jsem se zakousla do rtu, jak jsem se najednou cítila nemálo potupeně.

„A pak na mě budeš naštvaná ještě víc,“ podotkl obezřetně a bezděčně rozhodil levou ruku do strany, asi aby podvědomě poukázal na to riziko, které se mu zjevně nechtělo podstupovat.

„Nejsem naštvaná!“ zopakovala jsem mu velice zostra, protože mě přestávalo bavit ho o tom stále přesvědčovat, ale tím nekontrolovatelným téměř vzkřikem jsem samozřejmě podnítila jeho úsudek. Ale naštěstí jsem právě získala šanci mu to jaksepatří vytmavit. Neviděla jsem žádný přínos v tom mu cokoliv zastírat a vyjít s pravdou na světlo mi mohlo jedině ulevit. On to možná vnímal jinak, když to takhle protahoval, ale i pro něj to bude dozajista úleva, když se se mnou o tom všem podělí. „Ale není to pro mě jednoduchý, chápeš?“ zaúpěla jsem úzkostně a stiskla jsem rty pevně k sobě, jak jsem zaváhala, jestli to takhle opravdu chci.

„Ani pro mě, Jess. Vím, co jsem ti provedl,“ odkvitoval mi a přitom se na mě zkroušeně podíval, se stínem zdrcení v každém záhybu své výrazně rýsované tváře, které stále kvůli tomu svému útěku pociťoval.

„Opravdu? Protože to tys přece zničehonic odešel. Ze dne na den si bez jediného slova zmizel a nezůstalo tady po tobě absolutně nic! Ani rozloučení, ani vysvětlení, vůbec nic. Nechal si mě tady, aniž bych tušila, co se vlastně stalo. Jestli se mezi námi něco pokazilo, jestli jsem něco třeba já neprovedla, jestli to nebyla moje chyba. Byla to příšerná nejistota, která ve mně vyvolávala tisíce otázek, na kterou jsem neznala ani jednu jedinou zpropadenou odpověď! Tak bych je slyšela ráda aspoň teď, přímo od tebe,“ vychrlila jsem na něj horlivě a vyčítavě, až se mi téměř nedostávalo dechu. S těmi vzpomínkami mě ale zaplavovala velice podobná beznaděj té, kterou jsem kvůli němu zažívala kdysi a na srdci se ozývala ta stará jizva, která se jakoby teď znovu otevřela a bolestivě pulsovala.

„S tebou to ale nemělo nic společného, “ hlesl sklíčeně, poté se nadechl, že k tomu něco dodá, ale asi si to rozmyslel, protože svá ústa zase zavřel a oči zbaběle zavrtal ke svému hrnku cappuccina.

„Na to jsem nakonec taky přišla, ale trvalo mi to fakt proklatě dlouho. Já tě měla fakt hodně ráda, Dane, nemáš ponětí jak moc, ale pro tebe to asi stejně nebylo dost, když si se takhle najednou zdejchnul. Zlomil si mi tím srdce,“ vyčítala jsem mu opravdu štiplavým tónem, kterým jsem se mu chtěla dostat pod kůži, aby jasně pocítil ty pozůstatky mého utrpení, které mě sužovalo po tom jeho odchodu.

„Já opravdu nechtěl. Mrzí mě to, Jess.“ Zase si mazal máslo na hlavu, ale pro mě to nic neznamenalo.

„Jo, to si už říkal a já… ti asi i věřím, ale přesto to na tom, co se stalo, vůbec nic nezmění,“ odsoudila jsem jeho omluvy přísně a přesně podle toho jsem na něj také hleděla. On se díky tomu tvářil zase o něco víc žalostněji, když musel poslouchat moje stížnosti na to, jak hrozně se zachoval a jak moc mi tím ublížil. Ano, částečně jsem nepochybně chtěla, aby se cítil tak mizerně, jak to jenom šlo.

„Víš,… teď se ti předem omlouvám za to, co řeknu, protože se to úplně nehodí vzhledem k tvojí situaci, ale, lepší příměr nemám… Heh, když někdo umře, tak… je to prostě definitivní, nic s tím už neuděláš. Jenom se s tím musíš smířit. To teda ostatně s takhle blbým rozchodem, který si ty zvolil i za mě, musíš taky, ale to všechno, co se děje v tvojí hlavě předtím… Nic horšího jsem zatím nezažila. Hotová myšlenková tortura. A celý ten proces trvá mnohem dýl, než to v sobě nakonec nějak uzavřeš, protože pořád přicházíš na nový coby kdyby, na jiné možnosti a… prostě všechno… Ale nakonec s tím raději skoncuješ, protože jinak by ses zbláznil, rozumíš? Už začneš mít sám po krk toho, že nemůžeš myslet na nic jinýho, že v noci špatně spíš a měníš se ostatním před očima, protože si uvědomuješ, že takhle je to špatně. A pak se prostě pohneš dál, uděláš za tím tlustou čáru a zjistíš, že každý den je to o něco lehčí, až se nakonec vrátíš ke svému normálnímu životu, ve kterém zjišťuješ, jaký je to být bez někoho, koho nade vše miluješ. Učíš se žít bez něj a hledáš sám sebe, protože po tom všem tak nějak nevíš, kdo vlastně jsi. A když se ti to konečně podaří, tak z toho máš opravdu báječný pocit, že si to zvládl… Dokud ovšem nepřijde další podobný ničema a neprovede ti něco podobnýho znovu!“ chrlila jsem na něj překotně a zpovídala jsem se mu zcela nezřízeně ze svého nejhoršího období života, které zapříčinil primárně on. Valila jsem slova jako nezadržitelný vodopád a na závěr jsem se zhluboka nadechla, jelikož jsem tím nedostatkem kyslíku málem praskla. Pak jsem zhluboka vydechla a s takovým pocitem spokojenosti, že jsem to ze sebe všechno konečně plnohodnotně dostala, jsem se posadila hluboko do křesla a pohodlně jsem se do něj opřela. Připadala jsem asi tak o tunu lehčí, než když jsem sem do kavárny vcházela. Očividně jsem ale veškerou tu tíhu přehodila na něj, alespoň podle toho, jak přiškrceně se tvářil. 

„A teď mi, krucinál, řekni, co se stalo, Danieli! Poslouchám,“ přikázala jsem mu, již naposledy a jestliže mé prosbě, podané jako velmi neoblomnou žádost, nemínil vyhovět, byla jsem rozhodnutá s ním veškerou konverzaci ukončit. Nadobro. Daniel se podobně zhluboka nadechl jako před chvílí já, tedy až poté, co se napil několika doušky svého nápoje a opravdu působil natolik sklesle, že neměl jinak na výběr, než mi oplatit stejnou měrou otevřenosti, se kterou měl nesporně větší potíže, nežli já. 

„J-já… jsem prostě dostal akorát strach. Proto jsem se tak vypařil a nic ti neřekl. Uvědomoval jsem si, že se chovám jako totální zbabělec a pak jsem si připadal o to hůř. Tisíckrát jsem se ti chtěl ozvat, vysvětlit ti to, napravit to, ale… Neměl jsem tu odvahu. Věděl jsem, že ti tím útěkem hodně ublížím, ale kdybych jen tušil, co všechno ti tím způsobím, tak...“ odmlčel se, jelikož sám zjistil, jakou nesmyslnou hloupost to zrovna vyslovil.

„Tak co? Neutekl bys?“ vysmála jsem se mu, protože mi to nedalo. Uvědomovala jsem se, že se chovám přehnaně zhrzeně, ale faktem prostě bylo, že jsem mu to prozatím nebyla schopná odpustit.  Samozřejmě jsem ale chtěla vědět víc, takže jsem toho vzápětí mírně zalitovala, jak jsem se oprávněně bála toho, abych ho v té kurážné přímočarosti nějak neodradila. „Ale proč, Dane? Kvůli čemu si dostal strach?“ vybídla jsem ho, ať to o něco komplexněji rozvede.

„Jednou jsem vás omylem zaslechl s Meg, když jste si povídaly. Říkala jsi jí o tom, že si připravená na skutečný partnerský život. Že chceš žít jako dospělá žena, odstěhovat se z toho studentského bytu a… nevím, že chceš mít velkou svatbu, několik dětí, postavit dům a tak… To mě vyděsilo, když jsem to slyšel,“ prozradil mi hlavní důvod jeho úprku a já nad tím pouze němě užasla. V tom negativním slova smyslu.

„A kvůli tomuhle si utekl?! Nenapadlo tě si o tom se mnou třeba alespoň promluvit?!“ vyjela jsem na něj rozzlobeně, jelikož se mi tenhle důvod, kvůli němuž mě opustil, zdál absolutně banální, stupidní, pitomý a hlavně zoufale nedostatečný. Vjela do mě taková zlost, jako když do mě uhodí blesk, a krev se ve mně v tu ránu jenom vařila.

„Jasně, že mě to napadlo, ale...“

„Jaký ale?!“

„I z toho jsem měl strach!… Byl jsem šťastný tak, jak jsme to mezi sebou měli, Jess. Nic víc jsem nechtěl, nic víc jsem nepotřeboval. Byl jsem naprosto spokojený, že mám tak skvělou přítelkyni a necítil jsem se na to, abych náš vztah posouval někam dál. Snesl bych ti modrý z nebe, ale… na něco takového jsem nebyl připravený. Bál jsem se toho, že kdybych si o tom s tebou promluvil, tak bych změnil názor, protože… vždycky si uměla být přesvědčivá, takovým tím svým nenuceným, roztomilým způsobem, ale věděl jsem, že… kdybych dal na tebe, tak máme po tý naší idylce. Prostě jsem nemohl. Ani jsem to vlastně nechtěl riskovat,“ rozpovídal se o svých tehdejších vnitřních pohnutkách, které ho ode mě odehnaly a vehementně se mi u toho vyhýbal svým rozpačitým pohledem. Během té jeho šokující řeči jsem nepřestávala vycházet z údivu, který se mnou otřásl až v samotných základech. Napadlo mě spoustu, opravdu spoustu věcí, ale tohle mezi nimi skutečně nebylo.

„Takže ses rozhodl náš vztah zničit raději hned,“ zakončila jsem za něj a hlas se mi u toho podivně zachvěl. Cítila jsem, že se o mě pokouší jistá slabost, která mi vhání červeň do tváří a mravenčí mi až v konečcích prstů.

„Byl jsem hloupej kluk, který nechtěl dospět a přišel jsem kvůli tomu o holku svýho života,“ řekl kupodivu nanejvýš věcně, ale za tím vším byly jasně slyšet veškeré emoce, které se tam skrývaly. Bezděčně si zajel rukou do vlasů, přičemž nepatrně zatřepal hlavou, jak chtěl asi podvědomě naznačit iracionálnost svého jednání.

„Všechno má svou cenu,“ zahlásila jsem ironicky a již jsem nepochybovala o tom, že se z mého pradávno raněného nitra dere napovrch ten nezměrný bol, o který se svým mylným rozhodnutím z většiny zasadil.

„Hodně brzo mi došlo, o co jsem přišel a neuběhl jediný den, kdy bych toho nelitoval.“ Téměř šeptal, jako by to bylo to nanejvýš chráněné tajemství, které mi během naší konverzace hodlal sdělit. To už pro mě byla poslední kapka, kdy jsem své emoce nedovedla udržet uvnitř, a jakmile se mi před očima objevila slzavá hradba, nezbývalo mi nic jiného, než se s ním předčasně rozloučit. Rozhodně jsem před ním nemínila ukázat jakkouliv svou slabost. 

„O-omluv mě, už… musím jít,“ vykoktala jsem nápadně zastřeným hlasem, jak mi v krku uvízl ten pověstný knedlík a brada se mi již plačtivě otřásala. V žádném případě jsem mu ale tuhle svou neomluvitelnou slabost, která pramenila z tak staré zrady, nemohla ukázat, a tak jsem si bleskově pobrala věci a chystala se neprodleně pláchnout.

„Co? Proč?“ nechápal a zmateně mě pozoroval, přičemž nevěděl, jestli se má taky postavit nebo sedět anebo jak se vlastně zachovat. Bez jakékoliv verbální odezvy jsem v podstatě vyběhla ven z kavárny a hned za dveřmi se mi z očí vykutálely slzy velké jako hrachy. Okamžitě jsem si je vztekle setřela z tváří, jelikož jsem se mi ihned duchaplně vybavil můj velkolepý slib, že kvůli tomuhle chlapovi už nikdy neuroním ani slzu. Hrdě jsem si na sebe natáhla jahodově červený kabát, jelikož se do mě již pichlavě pouštěl ten třeskutý mráz a zamířila jsem rovnou domů.

Tam mě ovšem ta tíživá nostalgie přece jen naplno dostihla. Když jsem procházela v pokoji kolem svého stolu, i s tím přísně utajovaným šupletem, neodolala jsem mu a nahlédla do něj. A pak už jsem jen plakala, plakala a plakala. Nad společnými fotkami, nad menšími upomínkovými předměty připomínající mi naše společné chvíle, drobné dárky, které mi dal, nad Shakespearovými sonety, které jsme společně čítávali. Ale faktem bylo to, že mi to nesmírně pomohlo. Byl to takový zázračný moment katarze, který mě očistil a který tímhle znovu podobnému selhání dozajista předešel. 

Nejabsurdnější na tom všem bylo to, že jsem si nedovedla představit, že bych s ním už snad neměla znovu mluvit. Za tím a pod tím vším, co se dalo odsunout stranou totiž stále zůstával nepopiratelný fakt, že k němu stále něco cítím. Kdyby ne, tak bych nereagovala tolik emočně. Nešlo to dál popírat. Pořád mě to k němu zvláštně táhlo. O to intezivněji, když jsem mu byla na blízku a o to naléhavěji, protože mi to přišlo svým způsobem nebezpečné. Možná těmi zodpovězenými otázkami přispěl k tomu, abych tuhle naši společnou minulost definitivně uzavřela, ale tím, že jsme si byli opět na blízku, a že se sám aktivně snažil o nějaký kontakt, se tu rýsovala určitá možnost, že my dva načneme úplně novou kapitolu. A já si nebyla jistá právě tím jakou, či spíš o jakou stojím….

 No a je to venku. Za ten Danielův odchod nemohlo nic jiného, než obyčejný mužský strach ze závazků. Čekali jste něco jiného? Je to podle Vás dostatečný důvod proč opustit někoho, koho máte rádi? Lidi jsou nicméně různí a tak po různu řeší nejrůznější situace. Zdá se, že to ale Jess nějak skousne, protože její pocity za ní mluví jasně. 

Příště do toho všeho hodí vidle Jessiina mamka, která má na to svůj dost jednoznačný názor, ale Jess je ve svém mínění úplně stejně tak tvrdohlavá. Po kom to tak asi má, že? 

Mockrát Vám děkuji! Jste báječní čtenáři. <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Christmas Time - 3. kapitola: