OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 5. kapitola

13.10.2015 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 815×

Náhle vůz zastavil.

„Vstávat, princezno,“ promluvil bezbarvým hlasem a vypnul si bezpečnostní pás. „Jsme na místě. Ale v náručí tě nést fakt nemůžu, lidi by koukali. Budeš to muset k výtahu zvládnout po svých.“

Probrala jsem se co možná nejvíc, nastražila smysly, které ještě nebyly otupené, a ohmatala v ruce látku, kterou mi Michael hodil. Dlouhý kabát. No jasně. Po svých, ale od krve, bych taky nejspíš budila pozornost.

Vystoupil, otevřel mi zadní dveře a opatrně mi pomohl se posadit. Levou ruku už jsem necítila, změnila se i s půlkou mého trupu v jeden velký kus rozžhaveného železa, kterému pohyb vážně nedělal dobře.

Zatnula jsem zuby, posadila se a nechala si od něj přehodit kabát přes ramena a zapnout na prsou. Letmým pohledem zkontroloval lýtko, pak mi vsunul jednu za záda a pomohl mi vyklouznout z auta.

Málem jsem upadla. Nejenže se pode mnou podlomila postřelená noha, ale nechtělo mě poslouchat snad celé tělo. Zamotala se mi hlava. Připadala jsem si jako hadrová panenka.

Michael mě vzal kolem pasu, ale přitom mě podpíral, abych se nerozmázla na chodníku. Silně jsem kulhala a snažila se na zraněnou nohu pokud možno nedošlapovat, ale šlo to těžko. Dlažební kostky místo rovného asfaltu mi v pohybu taky zrovna nepomáhaly, o podpatcích ani nemluvě.

K domu to naštěstí bylo jen pár kroků. Pět schodů, vedoucích k hlavním dveřím, mě Michael za pas skoro vynášel, protože vycítil, že to už bych asi fakt neustála. Pak mě opřel o stěnu, než přijel výtah, do jehož kabiny už mě víceméně vtáhl bez mé vlastní vůle.

Stiskl tlačítko šestky a otočil se ke mně. Poprvé za tu dobu se mi podíval do očí.

„Jak je ti?“

Nemohla jsem mluvit. Jen jsem na něj pohlédla a vší silou se snažila udržet v co možná nejvzpřímenější poloze.

Pousmál se, sám pro sebe, jako by mi v mých očích viděl, jak mizerně mi asi je.

Výtah zpomalil, až nakonec píplo oznámení o zastavení. Jednou rukou podepřel dveře, druhou mě vzal opět kolem pasu a dotáhl mě ke třetím dveřím vlevo. Bez jmenovky, kukátka, nějakého zpevnění ani zabezpečení kromě klasického zámku.

Sakra, to ani v tuhle chvíli si nedokážu přestat všímat takových věcí?!

Sáhl do kapsy kabátu, který jsem měla na sobě, vylovil klíče a odemkl. Ještě tři kroky. Dva. Jeden. Zabouchnutí dveří. Konečně se můžu složit...

Nenechal mě. Jednu ruku mi vložil kolem zad, druhou pod kolena, a ještě než jsem se stačila zhroutit docela, mě zdvihl do náruče. Pronesl mě obývacím pokojem do ložnice, kde mě posadil na pohovku naproti posteli.

„Za vteřinku jsem tady,“ zašeptal a zmizel kamsi do útrob bytu.

Sjela jsem zády po kraji, až se mi hlava zastavila o opěrku. Bylo těžké udržet víčka rozevřená, chtělo se mi tak strašně, strašně spát... Překlenout tuhle zatracenou historku, probudit se čilá a vědět, že nic z toho se nestalo... Být zpátky ve Státech a nikdy neslyšet o mladém chlapci jménem Patrick Evan Green...

Byl moc mladý pro smrt. Ať už udělal cokoliv, cokoliv, tohle si nezasloužil. Ne takhle, na parkovišti před školou, sám, s krví na kapotě vlastního auta, nechápajíc, co se to děje a proč... Bylo mu teprve devatenáct, sakra...

„No tak, otevři oči,“ promluvil tiše Michael blízko mé tváře.

Malátně jsem ho uposlechla. Klečel přede mnou s malým hnědým kufříkem, s miskou horké vody vedle sebe. Díval se mi přímo do očí, snažil se zaujmout mou pozornost, abych ho vnímala.

„Musím tě ošetřit. A ty kulky pokud možno vyndat. Mám za sebou pár let medicíny, vím, co dělám, jasný? Nemusíš se bát. Ale bude to bolet. Analgetika dostaneš potom, ale teď tě potřebuju při smyslech, ano?“

Přikývla jsem. Co jsem měla dělat víc? Neuměla jsem si představit, co mě čeká, ale věděla jsem, že když mě kulek zbaví, tak i bolest rychleji poleví.

„Ztratila jsi dost krve, ale myslím, že to zvládneš. Jsi mladá silná holka, tak se nepokoušej mě podrazit a vzdát to, jo? Gary by mě zabil.“

I přes všechny strázně svého poničeného těla jsem se musela pousmát.

To sedí.

Odložil kufřík a zaměřil se na levé lýtko. Opatrně mi sundal botu a roztrhl už tak natrženou silonku. Gázou namočenou ve vodě setřel krev a chvilku vstřel pozoroval. Pak mi oběma dlaněmi lýtko lehce uchopil, ale palci a ukazováky kolem rány silně stiskl.

Krev se mi bolestí nahrnula do hlavy a před očima se mi udělaly mžitky. Zatnula jsem zuby a zvrátila hlavu dozadu, aby nebyla vidět bolest, která se mi musela zračit ve tváři. Jestli se mi ještě před chvilkou chtělo spát, tak teď to bylo všechno pryč.

Není nad předehru, že.

„Není hluboko,“ prohlásil po chvilce a z kufříku vytáhl pinzetu. „Teď musím vyjmout tu kulku. Bude to bolet, tak se na to připrav. A snaž se sebou moc necukat, ať ti neublížím ještě víc.“

Dělá si srandu?

Uf. Fajn. Ok. Hlavně klid. Něco vydržím.

Ve chvíli, kdy vnořil hroty pinzety do rány, mi trup i hlava vystřelily dopředu, oči vytřeštěné, ústa pootevřená v bezhlesém výkřiku.

„Drž,“ zavrčel, aniž by věnoval pohled něčemu jinému než díře v mé noze, ze které se řinula krev.

Poslechla jsem ho, ale nebyla jsem schopná se narovnat, jen oči se mi zavřely za neprostupnou hráz tvrdě sevřených víček. Když kovová hrana pinzety narazila do kulky, měla jsem pocit, že uříznutí motorovkou by mi bylo milejší.

Ale držela jsem. Tak, jak řekl.

„A je to,“ pousmál se, i když přes přes hukot v uších jsem ho sotva slyšela. „Vyčistím to a jdeme na to rameno.“

To bylo o dost horší, ale když prohlásil, že i tohle zvládne, poddala jsem se a držela, i když jsem si myslela, že umřu. Žila jsem v domnění, že doktoři mají pacienty léčit, a ne je kurva mučit!

Netušila jsem, jak dlouho mu to trvalo. Nevnímala jsem čas. Věčnost se náhle smrskla na prosté konstatování, že je vše hotovo, stačí zabalit a dobrou.

Hlava mi třeštila, tělo brnělo a neposlouchalo. Napůl jsem ležela, napůl seděla, jen ve spodním prádle a tílku, zmalovaná jako štětka, s vlasy rozcuchanými, jak mi nedbale sundal paruku.

Připadala jsem si jako idiot. A Michael se na mě přitom usmíval jako sluníčko, spokojený se svou prací i výkonem. Klasika. Všichni jsou blázni, jen já jsem letadlo.

Všechno uklidil, rozestlal postel a posadil mě na její okraj.

„Chceš něco na spaní?“

Netušila jsem, jestli myslí pyžamo nebo prášky, ale přikývla jsem. Bylo mi to jedno.

Přišel s tričkem, které mělo víc X, než jsem kdy viděla, a nejistě přešlápl.

„Zvládneš to sama nebo chceš pomoct?“

Zavrtěla jsem hlavou a tiše doufala, že to pochopí správně.

Klekl si k mým kolenům, sundal mi tílko, pak přetáhl přes hlavu tričko a za zády mi rozepnul podprsenku, kterou odhodil k mým ostatním věcem, které už byly naprosto nepoužitelné.

Levou paži mi co nejopatrněji složil k sobě, aby ji mohl prostrčit rukávem, přesto mnou projela další nečekaná vlna bolesti, před kterou nebylo jiného úniku než pevné sevření rtů i viček.

„Já vím, že to bolí,“ šeptl, „ale bude to dobrý.“

Donutila jsem se otevřít oči. Díval se na mě. Ne na paži, ale do mých očí.

„Slibuješ?“

Zkroutil rty do pokřiveného úsměvu, který mu byl vlastní.

„Ano, slibuju.“

Dokončil operaci s krycím názvem ´převlékněme Amy Cole´, pak mi opět vložil paži pod kolena a položil mě do pokrývek. Přikryl mě jen tak napůl, za což jsem mu byla vděčná, protože jsem nesnášela deky až po bradu, a přisedl si vedle mě.

„Chceš něco?“

Co jsem mu měla říct? Umřít? Zahrabat se? Vrátit čas a nekývnout Garymu na jeho nabídku? Poslat ho za Patricka do háje a nechat se zastřelit? Sakra, vždyť se to dneska někomu skoro povedlo!

„Panáka. A cigaretu.“

Hlasitě se zasmál, upřímně, od srdce.

Jsem ráda, že jsem tě pobavila.

Pak na mě pohlédl, sice s vážnou tváří, ale jiskřičkami pobavení v očích.

„Fajn, uvidím, co se dá dělat.“

Vzdálil se a já tupě civěla do stěny s tapetou imitující dřevo. Jsem blázen? Co tu dělám? Jasně, zachránil mi život. To mu nikdo nebere. Ale neměl by se o mě postarat Gary? Zajistit mi nemocnici a převoz do Států? Neměla bych se nějak bránit? Co je tohle vůbec za člověka, kterému právě okupuju postel?

Než jsem stačila domyslet všechna pro a proti, byl Michael zpátky se sklenkou čehosi zlatavého, cigaretou, zapalovačem a hrníčkem. Zřejmě náhražka popelníku.

Bože, ten chlap je fakt vtipnej.

Panáka jsem do sebe kopla i vleže. Whiskey. Zašklebila jsem se nad tou chutí, ale ke štěstí mi to pro tuhle chvíli stačilo. Alkohol mě pálil na jazyku a konečně mu tak dodal víc citu pro mluvení.

Michael zapálil cigaretu ve vlastních ústech a mně to v tu chvíli, na tu jednu jedinou vteřinu, připadalo tak neskutečně... sexy? Rajcovní? Cokoliv, co mě právě probudilo k jakémus takémus životu?

Pak mi ji podal a já s chutí potáhla. Ručně balené, kvalitní tabák.    

„Spokojená?“ pousmál se.

Ušklíbla jsem se. „Až se zase budu cítit víc jako člověk, bude to lepší. Ale díky za azyl.“ Odklepla jsem popel do hrníčku, který položil na noční stolek, a s úlevou se tak vyhnula očnímu kontaktu.

„A nejen za azyl. Zachránil jsi mi život. Děkuju.“. 

Uklonil hlavu na stranu a pousmál se. Musel vycítit mé rozpaky.

Prostě nejsem zvyklá děkovat.

„Nemáš zač. Kdybych tě tam nechal, Gary by přišel o svého nejlepšího člověka, a to mu přece nemůžu udělat. Hlavní je, že budeš v pořádku.“

Nejlepšího člověka... kdybys jen věděl.

„A Gary...“

„Nejdřív dojedu pro věci do tvého auta a pak se mu ozvu.“

Přikývla jsem, malátnost mi zase zatěžovala hlavu a brala zbytky sil.

Michael mi vzal z ochabujících prstů cigaretu, típl ji do hrnečku a zhasl stropní světlo i lampičku na nočním stolku.

„Teď spi. Tady jsi v bezpečí.“

Víčka se mi zavřela dřív, než on za sebou přivřel dveře.

... černá komoda v obývacím pokoji. Na ní položené sošky slonů, které máma celý život sbírala, a mezi nimi pár zarámovaných fotek. Kytice uschlých květů v ozdobné váze. Starý růženec po babičce. Stuha s lemováním a máminými iniciálami.

Opatrně jsem prsty přejížděla po těch křehkých, krásných věcech a plakala jsem. Tak strašně moc mi chyběla! Dnes mi bylo deset let, měla jsem narozeniny a ona tu nebyla. Už zase. Další narozeniny bez maminky, bez mého milovaného anděla, bez opory, bez lásky, bez objetí i úsměvu.

Další narozeniny na tomhle zatraceném nepřátelském světě.

Neslyšela jsem otce přicházet, ze zamyšlení mě probralo až třísknutí dveří o stěnu.

„Co tady doprdele děláš?!“

Pil. Určitě zase pil. Proč dneska? Proč zrovna v tenhle den, kdy by mi měl dát dort, dárek a popřát všechno nejlepší? Ještěže je bráška pryč. A proč nejsem pryč já? Sakra, měla bych...

Přidusal ke mně třemi dlouhými rozlícenými kroky, uchopil mě za cop a vytáhl na nohy.

„Víš, že sem nesmíš!“

Rozplakala jsem se ještě víc. Kvůli němu. Kvůli bolesti, kterou mi působil.

„Já... jen jsem se chtěla podívat na ty věci.“

Už neodpověděl. První rána otevřenou dlaní mi přistála na levé tváři. Chtěla jsem uhnout, ale tím, že mě držel za vlasy, jsem neměla jinou možnost, než držet se v co nevzpřímenější poloze a mít pevně sevřené rty.

Nesnášel, když jsem křičela. Pak mě vždycky bil ještě víc.

Druhá, třetí, pátá rána. Ty už mířil s neochvějnou jistotou sevřenou pěstí na mou tvář, krk, klíční kost, rameno. Bušil do mě jako do boxovacího pytle, oči i nozdry šílenstvím rozšířené, pohled měl však nevidoucí, slepý, jako by místo mě viděl někoho jiného.

Po nekonečně dlouhé době mě pustil a já se zhroutila na podlahu. Cítila jsem krev, která mi stékala z obočí do oka, a bála se je otevřít. Jen jsem mučivě dlouho lapala po dechu, s nosem ucpaným krví a ústy bolavými od dvou uražených zubů a roztržených rtů.

Stál nade mnou jako bůh pomsty, hluboce oddechoval a sledoval ne mě, ale máminy věci na komodě. Pak si otřel krev na ruce do košile a sehnul se ke mně.

„Věděla jsi, že sem nemáš chodit. Říkal jsem ti to. Takhle dopadnout všechny děti, které neposlouchají své rodiče, jasný, ty malej spratku?“

Vší silou jsem se donutila přikývnout, protože se dožadoval odpovědi.

Vždycky ji chtěl. Jinak by začal nanovo.

Pak se postavil a naprosto klidným, vyrovnaným krokem odešel z ložnice. Mě tam nechal ležet na zemi, krvácející, bezmocnou, bezradnou, nešťastnou, šílenou smutkem a bolestí. Jak tohle mohou jiné děti vydržet?

Mé slzy se mísily s krví a skrápěly již léta nenaleštěné parkety...

Dotek na tváři mě probral ze spánku. Automaticky jsem se po stínu ohnala, ale pěstí jsem jen lízla lícní kost. Pak mě bolest v rameni ve vteřině svalila zpátky do peřin a donutila tiše zaúpět.

Až pak jsem se skutečně probrala ze spánku.

Michael se nade mnou shýbal, ve tváři i těle napětí, aby kdyžtak stačil opět včas uhnout. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe, vyděšená, se srdcem tlukoucím v šíleném rytmu indiánských bubnů.

Chtělo se mi brečet. Zvracet. Ale hlavně utéct.

Další tři vteřiny mi trvalo, než jsem si uvědomila všechny souvislosti a dokázala se zorientovat. Pak jsem si děsem i zahanbením přikryla pravou dlaní tvář.

„Ježíši, promiň. Nechtěla jsem.“

„V pohodě, nic se nestalo. Jsi v pořádku?“

Přikývla jsem a s povzdechem si sundala ruku z tváře. Jsem normální? Ne. Určitě ne.

Ztěžka jsem se převalila na pravý bok a snažila se nesykat bolestí, která mi projížděla v děsivě krátkých intervalech nohou a paží.

Natáhl se pro dvě sklenice, jednu s vodou, druhou s whiskey. Nadzdvihl obočí, abych si vybrala, a pak mi s úsměvem přiložil chladné sklo s ještě chladnější kořalkou ke rtům. Srdce mi bilo jako zběsilé. Bylo to tak... já nevím. Hezké? Milé? Starostlivé?

Každopádně to po dalším ze snů z mé série ´Milujte svého taťku´ bylo velmi příjemné.

„Kolik je hodin?“

„Sedm.“

Při pohledu z okna jsem se zamračila.

„Myslel jsem sedm večer. Už je úterý. Prospala jsi den a půl.“

Úterý?!

„Musím napsat Garymu.“

Michael sáhl za sebe a podal mi můj MacBook.

Nevěřícně jsem se usmála a přivinula svého mazlíka k hrudi.

Došlo mi to všechno až teď. Čím mě to nadopoval, že jsem tak zbržděná?

„Bylo to bezpečné? Byl tam někdo?“

„Byla tam spousta lidí. Kromě jiného i hromada policajtů. Díky své prozřetelnosti jsi parkovala mimo dohled kamer, takže věděli jen o střelbě, ale nevěděli, kde se vlastně střílelo. Prokázal jsem se papíry z půjčovny, mimochodem jsem z tebe udělal svou ženu, sebral kabelku, všechno z auta a zmizel dřív, než těm troubům něco docvaklo.“

Nevěřila jsem vlastním uším.

„Ty jsi geniální, víš to?“

„Vím,“ zakřenil se. „Máš hlad?“

„Strašný.“

„Fajn, jdu něco připravit.“

Pak se postavil a odešel. Zůstala jsem němě zírat na pootevřené dveře. Šel do jámy lvové, jen aby sem všechno přinesl.

Jasně. Určitě na Garyho příkaz. Nic z mých věcí k němu nevedlo, takže pro něj osobně nepředstavovaly žádný problém, i kdyby je našla národní garda.

Povzdechla jsem si, odsunula svou momentální psychickou labilitu někam stranou a zapnula počítač. Přihlásilo se připojení na zabezpečenou WiFi síť, které vyžadovalo heslo.

„Jaký máš heslo?“

„Přemýšlej,“ ozvalo se odkudsi s hlubin bytu.

Fajn. To ti dík. Zkusila jsem jeho jméno, všechny jeho přesmyčky, které mě napadly, Tenebrae, název ulice, Londýn. Pořád nic. OK, takže tvrdší kalibr. Špeh. Vražda. Zabití. Oběť. Zbraň. Útok. Násilí.

Byla jsem v koncích.

„A co nápověda?“

Hrdelní smích prolétl celým bytem. „Fajn. Tak řekněme, že je to někdo, koho máš ráda a zároveň ho nenávidíš.“

Ou. Vyšší liga. Musím přemýšlet.

Ale jediný, kdo mě napadal, byl Gary.

Jméno Gary nevyšlo.

Příjmení Mason už ano.

„To si děláš srandu?“

Nemohla jsem se ubránit smíchu. Z natřásání hrudníku mě sice ještě více rozbolelo rameno, ale nemohla jsem přestat. Prsty třesoucími se dušeným smíchem jsem se přes WiFi přihlásila na Tenebrae.

Gary byl online.

Smích mě okamžitě přešel.  

- Jak je ti?

- Michael mě ošetřil. Bude to dobrý.

- Máš týden.

- Týden na co?

- Prostě se tam na týden zahrabeš. Michael mi psal, že dřív stejně nebudeš schopná sednout do letadla, aniž by se ti rány otevřely nebo něco takového. Týden zůstaneš u něj, počkáme, až se to celé přežene a uklidní, a pak se vrátíš do Států.   

Prsty nad klávesnicí zaváhaly. Chtěla jsem to? Ne. Měla jsem na vybranou? Ne.

Bála jsem se. Ne toho, co se děje. Ale toho, co se možná dít bude.  

- Co pak?

- Pak se uvidí. Měj se a hlavně se opatruj. Tu střelbu vyšetřím. 

Tak, a je to. Konec. Gary se z Tenebrae odhlásil.

Zaklapla jsem počítač ve chvíli, kdy Michael vcházel do ložnice s dvěma miskami.

„Tváříš se hrozně.“

„Promiň.“

Ušklíbl se a podal mi jednu z misek. Ležela jsem na pravém boku, tak jsem si ji položila na prostěradlo vedle sebe. Byly to jakési těstoviny s příšerně vyhlížející omáčkou. Ale vonělo to hezky. A hlad už jsem měla vážně příšerný.

„Za to se mi omlouvat nemusíš, spíš mě zajímá, proč to mračení.“

„Já... no, prostě nevím, co bude. Gary je v tomhle hrozně neurčitý a záhadný.“

„Jako vždycky,“ pokýval hlavou a zabodl vidličku do vlastní misky. „Ale myslím, že se nemáš čeho bát. Kdyby tě chtěl sejmout, tak bys tu už nebyla. Po tom včerejším faux pas v kampusu byl sice vykolejený, ale nesměřoval to na tebe.“

„Ty o tom víš?“

Pokrčil rameny a nabral si šílené sousto těstovin. „No jasně.“ Pak si ho nacpal do úst a až podle jeho výrazu bylo znát, že je to sice dobré, ale zjevně příliš horké.

Zabořila jsem tvář do polštáře.

„Zahrab mě šest stop pod zem, prosím tě.“

„To by byla škoda,“ pousmál se, když konečně spolknul tu vroucí hroudu. „Neboj, bude to dobrý. Nemohla jsi za to. A on na to přijde, co se tam stalo. Teď si holt dáš týden dovolenou, dáš se do kupy a pak hurá domů. Však vy už něco vymyslíte.“

Otočila jsem tvář zpátky k němu a slabě se pousmála. Připadal mi tak bezstarostný, tak klidný, tak... v pohodě. Neřešil, že tu má nakufrovanou cizí ženskou, která zabíjí lidi, ani to, že ji tu bude mít celý týden. Nehrotil svoji práci, nepřemýšlel nad tím, pro co tady vždycky připravuje živnou půdu.

Netrápil ho hlad ani žízeň třetího světa. Byl mu pro tuhle chvíli celkem ukradený celý Gary, rozkazy a mise ke splnění. Byl doma, měl plnou misku jídla a večeřel.

Co víc si přát, že?

Zabodla jsem vidličku do té nevábně vypadající šlichty, vyfoukala sousto a strčila si ho do pusy. Byl tam sýr a houby, bazalka, špetka kari a petrželka. A přestože to vypadalo, jako by to přede mnou už někdo jednou jedl, bylo to překvapivě výborné.

Hlad se po prvním ochutnání přihlásil o slovo s plnou razancí. Bylo mi jedno, že je to horké, kašlala jsem na etiketu stolování. Z misky, kterou jsem pro jistotu položila na noční stolek, jsem pravou rukou vyjedla všechno dřív, než byl Michael v půli své porce.

Musela jsem vypadat jako idiot. Ale bylo mi to jedno. Byla jsem najedená.

„Děkuju. Teď jsi mi zachránil život podruhý.“

„Nemáš zač. Poděkuj polotovarům z Tesca,“ ušklíbl se s plnou pusou. Pak rychle dojedl, odložil misku k té mojí, posadil se na okraj postele a pohlédl mi pozorně do tváře.

„Jak ti je?“

Chtěla jsem pokrčit rameny, ale včas jsem se zarazila.

„Bolí to. Ale bude to dobrý. Že jo?“

Nevím, jak jsem se tvářila, ale každopádně se od srdce zasmál.

„Teda, ty jsi pacient za všechny prachy. Jasně, že to bolí. Já myslím zbytek. Motání hlavy, bušení srdce, třesavka, klepání prstů nebo jejich necitlivost. Cokoliv, co ti nepřijde normální.“

Zamyslela jsem se. Co není normální? Před akcí mi buší srdce a po ní se mi klepou prsty. Jestli se mi motá hlava, zjistím až ve chvíli, kdy se postavím na nohy. Teda na nohu. Tak s čím jsem to měla srovnávat?

Ty jsi taky doktor za všechny prachy.

„Nevím. Asi všechno v normě.“

„Fajn,“ pousmál se a zavrtěl hlavou. „Kouknu se ti na to.“

Odhrnul deku přes mé tělo, oblečené jen ve spodním prádle a jeho tričku, které jsem na sobě měla od včerejška. Lýtko vypadalo dvakrát takové jako obvykle, a když odmotal obvaz, radši jsem zaklonila hlavu.

„Probůh, neříkej mi, že zrovna tobě vadí pohled na rány?“ ušklíbl se a poposedl. „Teď drž, musím to vyčistit.“

Jeho nekompromisní tón mě uzemnil. To není doktor, ale bachař.

Snažil se být jemný, ale bolest, která mi celou nohou vystřelovala až do zad, byla hrozná. Měla jsem pocit, že místo čištění mi do rány strká rozžhavenou čepel. Věděla jsem, že to musí dělat důkladně. Mozek to věděl, ale tělo bylo jedna křeč, jak jsem zatínala všechny svaly před nápory bolesti.

„Když trochu povolíš, bude to míň bolet.“

Sklapni a pospěš si.

Rameno bylo horší. Michael mě nechal ležet na břiše, když pode mě vsunul polštář, tak aspoň neviděl, jak se tvářím. Tvrdě jsem svírala čelisti i oční víčka, ale k ničemu to nebylo. Myslela jsem, že mi tupou pilkou amputuje paži.

Když skončil, zůstala jsem vysíleně ležet v pozici, ve které mě nechal. Jediné, co jsem zvládala, bylo dýchat. A i to jen tak tak. Jen jsem doufala, že ta výborná večeře ve mně ještě chvíli zůstane.

„Chceš něco?“ zeptal se, když si balil své lékařské serepetičky do kufříku, který už zřejmě našel své stabilní místo u noh postele.

„Umřít,“ zahuhlala jsem do polštáře.

V hrudi mu zabublal smích.

„Rád bych ti vyhověl, ale od toho jsou tu jiní. Já jsem dobrý jen na nošení jídla, pití a tak.“

Pootočila jsem hlavu z polštáře a snažila se odehnat mžitky, které se mi stále ještě míhaly před očima.

„A přineseš mi koupelnu, prosím?“

Přišel s úsměvem až ke mně, pomalu mě překulil na zdravý bok a vzal do náruče. Koupelna byla hned vedle, malá, ale hezky zařízená, žlutobílé kachlíky celou místnost příjemně prosvětlovaly. Posadil mě na kraj vany.

„Sprchovat ani koupat se zatím nemůžeš, aby se do ran nedostala infekce. Ale tady máš mýdlo, sprchový gel i šampon, žínku a čisté ručníky. Chceš přinést z kufru čisté oblečení?“

Přikývla jsem a opřela se zdravým ramenem o chladnou zeď. Byl to dobrý nápad? Dělalo se mi zle, mžitky před očima se ustálily, ale ruce, složené v klíně, mi vypovídaly službu.

Hlavně, ať nic nepozná. Bude to dobrý. Přejde to.

Přinesl kupičku oblečení, položil ji na pračku a zavřel za sebou dveře.

O vteřinu později jsem se složila na podlahu, zraněnou nohu vytrčenou před sebou, čelo s matně vidoucíma očima opřené o umyvadlovou konzoli. Nevím, jak dlouho jsem tam tak ležela, celou dobu jsem povrchně vnímala všechen ten chlad kolem sebe i klepání a Michaelova slova za dveřmi, ale nerozuměla jsem jim.

Nerozuměla jsem sobě. Svému tělu. Co se to, sakra, děje?!

Viděla jsem otevírající se dveře, nohy, pak trup a nakonec Michaelovu tvář, jak ke mně poklekl. Mluvil na mě, ale já vnímala jen příšerný hukot v uších, nepříjemný, dunivý a paralyzující.

Zvedl mi oční víčka, zkontroloval tep na krkavici a vložil do rukou mé dlaně. Nevím, co v nich viděl, ale můj osud nejspíš ne. Vzal mě do náruče a tentokrát už se s nějakou opatrností příliš nepáral, prostě mě popadl a odnesl zpět do ložnice.

Dotek deky si ještě pamatuji, ale zbytek už se změnil jen v krásný, bezesný spánek...

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 5. kapitola: