OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 6. kapitola

14.10.2015 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 862×

Všude panovala dokonalá tma. Pohnula jsem se, ale bolest v noze i rameni mi dala jasně najevo, ať s takovými plány ještě počkám. Zato mě spolehlivě probrala.

„Michaele?“ zašeptala jsem do tmy vyschlými ústy.

Kdesi pode mnou zašustila látka. On spal na zemi?!

„Ano?“ šeptnul rozespale.

„Co se stalo?“

Jeho rozespalost byla ta tam.

„Co se stalo? Prokrista, až si zase někdy vzpomeneš, že máš nízký tlak a jsi zřejmě chudokrevná, bylo by fajn oznámit to svému ošetřujícímu lékaři.“

A sakra.

„Promiň.“

„Uf. Dobrý. Neomlouvej se. Jen jsi mě šíleně vyděsila.“

„Proč? Bylo by na světě o jednoho vraha míň.“

Odpočítala jsem přesně sedm vteřin ticha.

„Můžu rozsvítit?“

„Jasně,“ odvětila jsem a zavřela oči před světlem. To však bylo příjemně tlumené, Michael si vzal lampičku z nočního stolku k sobě na zem, takže osvětlovala spíš jeho než mě. Naštěstí.

Ležel na břiše ve změti prostěradla a deky, polštář odhozený kus od sebe. Vztyčil se na loktech a díval se mi přímo do očí.

„Bylo ti špatně, už když jsem tě nesl do koupelny?“

„Jo.“

„Tak proč jsi nic neřekla?“

„Nevím, jen... přišlo mi to hloupé, když už jsi se se mnou pronesl až tam.“

„Pronesl?“ pozdvihl nechápavě obočí, protočil panenky a svalil se na záda. „Ženská, já se z tebe zblázním. Kdybych věděl, jak jsi na tom, tak bych tě tam nenechal samotnou. Chápeš, co se mohlo stát? Mohla sis rozbít hlavu o umyvadlo, něco si zlomit, prostě cokoliv.“

Mlčela jsem. Měl pravdu a já neměla co dodat. Když se chováte jako blbec, jak to vysvětlíte? Obvykle nijak. Cítila jsem se trapně, a kdyby mi bylo líp, určitě bych zrudla. Teď jsem se ale nezmohla na víc než dýchání a mrkání.

Po chvíli se Michael otočil tváří zpět ke mně a nasadil o dost smířlivější tón.

„Potřebuješ něco?“

Pryč. Domů. Ke Garymu. Do hrobu.

„Ne, dík. Jen bych si skočila na záchod.“

Začala jsem se zvedat, ale zpražil mě jediným pohledem uprostřed pohybu.

Chabě jsem se pousmála. „Prosím, už mě nenos. Když se nepostavím, nezjistím, jak mi opravdu je.“

Po krátkém zaváhání přikývl a nabídl mi rámě. Připadalo mi to neskutečně trapné, ale i když jsem se postavila jen na zdravou nohu, byla jsem za jeho oporu vděčná.

„Dobrý?“

Přikývla jsem a nechala se pokulhávajíc vést k místnůstce vedle koupelny. Rozsvítil, pomohl mi dovnitř a zavřel za sebou. Kvůli ostrému světlu jsem překvapeně zamrkala, ale pomohlo mi to se úplně probrat. A konečně pořádně vnímat.

Vůně mýdla z mé pokožky. Zacuchané vlasy, jako když jdu spát s mokrou hlavou. Čisté kalhotky, žádná podprsenka, široké černé triko s krátkým rukávem a tlusté ponožky, minimálně o čtyři čísla větší.

Konečně jsem mohla povolit svému měchýři, který už trpěl. I přes tu úlevu jsem však nepřestala zírat na své oblečení.

On měl omyl. Umyl mi i vlasy a pak mě převlékl do čistého.

Bože!

„Michaele?“

„Ano?“ ozvalo se zpoza dveří.

„Ehm, co... co ty ponožky?

„Potřeboval jsem tě co nejrychleji zahřát, aby se ti rozproudila krev. Byla jsi z koupelny hrozně studená.“

„Aha.“

Už jen to, že se mi přehraboval ve spodním prádle, mě doráželo. Svlékal mě, myl a znovu oblékal...

„Jsi ty vůbec doktor?“

„Pět let medicíny. Stačí?“

Sakra, tohle mluvení přes dveře toalety zavánělo čímsi, co se mi ani za mák nelíbilo.

„Jsi v pořádku?“

„Jo, jen jsem se zamyslela. Hned jsem venku.“

Po spláchnutí jsem si jednou rukou pracně znovu nandala kalhotky a opřela se o kliku. Michael mě zachytil v půlce kroku.

„Víš, že se z tebe zblázním?“ usmál se.

„Víš, že si připadám jako totální idiot?“

„Ale prosím tě. Nemusíš si dělat starosti. Byla jsi jen dalším z těl, o které jsem se staral. Nemusíš si připadat trapně nebo tak.“

Na to už jsem fakt neměla slov. Styděla jsem se jak malá holka a pořád si musela připomínat, že je to skoro doktor, který mě nesledoval jako ženu, ale jen jako pacienta. Jenže stejně mě to užíralo. Zahrabte mě!

Dopravil mě zpátky do postele a sám ulehl do svého provizorního lůžka na zemi.

„Proč nespíš vedle na gauči?“

„Musím tě hlídat, kdyby něco. Ztratila jsi hodně krve a pomalu si ji znovu vytváříš. Ale v rámci rekonvalescence je ještě brzy a tvoje tělo se může chovat, jak ho napadne. Nehodlám tě znova najít s očima v sloup.“

„Nezabila bych ho.“

„Cože?“

„Toho kluka. Neudělala bych to.“

Díval se na mě ze země, bradu podepřenou sevřenou pěstí, ve tváři vyrovnaný, v očích zvědavý.

„Myslíš?“

„Vím to. Když jsem ho viděla vystupovat z auta, zaváhala jsem. Na někoho mávl a pak se na mě podíval. Nevím, jestli přímo na mě, prostě jen mým směrem, ale mě to totálně uzemnilo.“

„To je dobře.“

„Co je na tom dobře?“

„No, znamená to, že jsi ještě aspoň trochu člověk. A to, jak jsi se předtím nazvala vrahem... Nelíbí se mi to. Necítím to tak. Na světě jsou lidi, kteří žijí jen proto, že je nelegální je zabít. Vy jste tu proto, abyste světu od některých z nich ulehčili. Nerozlišuju malé svině od velkých. Svině jí zůstane, i když ji navlíkneš do obleku od Armaniho. Jen...“

„Jen co?“

„Já bych to prostě nedokázal udělat. Zabít člověka. Zjistím, co je třeba, obhlídnu terén, seženu kontakty. Pak si jen přečtu článek v novinách. Všechno mezitím bych nezvládl.“

„Nevnímám je tak,“ zašeptala jsem do tmy, když o chvíli později zhasl lampičku. „Ne jako lidi. To nejde. Bereš je jako kus, který už tu prostě nemá být. Taková škodná.“

Ušklíbl se. „Tak jako škodnou bych si je asi představit dovedl, ale zabít je, to by bylo nad mé síly. Jak dlouho děláš pro Garyho?“

„Čtyři roky.“

„A kolik jich máš na kontě?“

„Nechceš to vědět. Věř mi.“

„Tak kolik?“

Zase ten autoritativní, pevný tón, který nesnese odporu.

„Devatenáct.“

Mlčel. Ani se nepohnul. Viděla jsem jen lesk jeho očí, zářící do tmy.

„Gary tě má rád,“ zašeptal po chvíli napjatého ticha.

„Jo. Občas.“

„Ne, pořád. Jsi taková jeho ztracená dcera. Asi ti to nedává moc najevo, ale váží si tebe, tvé práce i tvého názoru.“

„Proč si to myslíš?“

„Říkal mi to.“

Přímý zásah na solar plexus. Připravil mě o slova i o dech.

Tohle opravdu říkal? Vždyť mi několikrát zdůrazňoval, že jsem jen jedna z mnoha. Že mě vyhrabal ze sraček, ale rychlíkovou trasou mě do nich zase může vrátit a poslat mě ještě dál. Byl to zmetek, kterému jsem nevěřil ani dobrý den.

Ale nebýt jeho, kde bych teď byla?

Ve vězení. Na ulici. Mrtvá.

Nebo bych třeba dělala někde v kavárně, bydlela se svým klukem v podnájmu, platila složenky, chodila kupovat mléko a sýr, drhla koupelnu a přemýšlela o dítěti.

Třeba bych dokázala žít normálně a nemusela v prázdném bytě čekat, až mi Gary dá vědět, koho je potřeba zabít tentokrát. Žít jako obyčejní lidé, nemít noční můry o svém otci a stravovat se spíš doma než v Mc´Donaldu.

Jenže já Garymu tehdy ve vězení řekla ano a on to přijal. Upsala jsem se mu, protože jsem neviděla žádnou budoucnost. Nic jsem od života nechtěla. Nic jsem neočekávala a o ničem jsem nesnila. Netoužila jsem po ničem jiném než jen být. Žít a proplouvat životem neviděná...

Probudila jsem se do šera. Zrak mi padl na rozestlané lůžko u postele. Michael byl pryč. Zaposlouchala jsem se, ale jediné, co jsem slyšela, byl tlumený ruch ulice. Opatrně jsem se posadila a skousla zuby pod vlnou bolesti, která mi vytryskla z paže do půli těla.

Hlavně pomalu. Nechceš sebou zase někde hodit.

Dala jsem si minutku, pak jsem přehoupla nohy přes okraj postele a došlápla zdravou nohou na zem. Přidržela jsem se nočního stolku, ukočírovala rovnováhu a pak se po jedné noze poskoky dostala ztichlou chodbou až do kuchyně.

Bylo v ní překvapivě čisto, vládl tu nečekaně systematický pořádek nádobím počínaje a kořenkami konče. Na stole stála termoska a vedle ní byly na talíři dva toasty, pečlivě chráněné fólií.

Doskákala jsem až k židli, ztěžka dosedla a natáhla se po vzkazu, opřeném o prázdný hrníček s britskou vlajkou.

Jestli ses dopajdala až sem, tak už jsi na tom líp, než jsem doufal. Musel jsem jít něco zařídit, vrátím se co nejdřív. Chovej se tu jako doma.

P.S. Žádné koupání!

Michael

Rozesmál mě, i když tu nebyl. Jak to ten chlap, sakra, dělá?

Najedla jsem se a vypila trochu čaje, i když za kávu bych byla vděčnější. I když mi to udělalo lépe, netroufla bych si tvrdit, že jsem fit. Někdy se víc ozývalo lýtko, jindy paže, ale oboje o sobě dávalo vědět víc, než se mi líbilo.

Ale co. Mohla jsem být mrtvá.

V koupelně na mě čekal zbrusu nový kartáček na zuby. Pousmála jsem se a podívala se na sebe do zrcadla. Ve tváři jsem měla pár drobných škrábanců z toho, jak jsem se snažila v garážích plazit pod autem, a bez líčidel, kterých mě Michael zbavil, to taky nebylo zrovna slavné. Ale už jsem vypadala i hůř.

Omyla jsem se, sedíc přitom na okraji vany, protože jsem nehodlala zase jen vleže bezúčelně zahřívat dlaždice, a pak dohopsala ke svému kufru, který ležel v obývacím pokoji vedle gauče.

Bylo znát, že tu Michael hledal mé věci, ale jinak vypadalo všechno stejně, jako když jsem kufr v hotelu narychlo zavírala. V mikině byl stále zamotaný malý kovový kufřík se zámečnickým nádobíčkem, rukavicemi, čepicí a dvěma náhradními zásobníky do Glocka, který jsem stačila dát Partensovi.

Jeho místo teď zaujímal Steyr od Garyho a pět plných zásobníků. Nový, nepoužitý, okouzlující ve své chladné kráse. Potěžkala jsem zbraň v ruce a zamyšleně prstem přejela po spoušti.

Proč mi ji dal? Tušil, co se stane v garážích? Věděl, že mi hrozí nebezpečí, a tímhle dárkem mi to chtěl naznačit? Nebo v tom jede sám a tahle krásná hračička má úplně jiný význam?

Povzdechla jsem si a opatrně vložila zbraň zpátky. Nemělo smysl nad tím dumat, teď stejně jako minule. Na nic nepřijdu, dokud si s Garym nepromluvím. Buď mi to řekne, nebo ne. Ale jiná možnost nebyla.

Udělala jsem inventuru věcí. Pár triček, jedny džíny a kostýmek, šitý na míru Lindě Steel. Spodní prádlo, ponožky, pár kosmetických lahviček a krémů. Nabíječky, čelová svítilna, benzínový zapalovač.

V tomhle bytě to všechno vypadalo tak bezúčelné a zbytečné, jako bych dorazila s kufrem plným plavek na Mount Everest. Tenhle byt dýchal... já nevím. Normálním životem? Obyčejným bytím? Neznala jsem ten pocit. Ale bylo to příjemné.

Tělo mi začalo zase dávat najevo, že je čas vrátit se do postele. Zalezla jsem si zpátky pod deku a z nočního stolku vyndala počítač. Ne že by se mi do toho chtělo, ale Gary by se naštval, kdybych se vykašlala na komunikaci. Potřeboval prostě vědět o všem.

A Gary nepatřil mezi ty, které bych chtěla rozzlobit.

Nad heslem Mason jsem se musela zase usmát. Probůh, co ho to napadlo?

Gary byl na Tenebrae online. 

- Jak je ti?

Napsal dřív, než jsem se stačila dotknout klávesnice. Čekal snad nějakou bombu? 

- Jsem v pořádku. Teda budu. Už se to lepší.

- Stará se o tebe Michael dobře?

- Špičkově.

- Tohle slovo zní od tebe divně. Děje se něco?

- Ne. Všechno je OK.

- Fajn. Těším se, až se vrátíš.

Cože? Mám halucinace?

- Jo, já taky.

- Na neděli ti zabukuju letenku.

- Dobře.

- Měj se.

- Ty taky.

Odhlásila jsem se z Tenebrae a nestačila zírat. Těší se na mě? Co se mu stalo? Buď měl chuť být na mě hodný, nebo si mě hodlá pěkně podat. A jak jsem tušila, za bé bylo správně. Gary prostě není ten typ, co je milý jen tak bez příčiny.

Po chvíli zamyšlení jsem najela na Google a vyjela si všechny londýnské deníky. Jak jsem tušila, vražda Patricka Evana Greena se okamžitě roznesla do všech koutů novin a byla probírána seshora zezdola.

Naoko uvěřitelné i naprosto šílené spekulace se vyrojily jako houby po dešti. Díky jeho případu a známosti celé rodiny se rýpnutí nevyhnulo jeho otci ani tři roky mrtvé matce. Neustále se tyto dvě události snažil někdo spojovat, ale všichni se ubírali špatným směrem.

Jenže který byl ten správný? Nic nesedělo k jeho postavení ani věku. Naprosto bezúhonný, chytrý, úspěšný. Prostě dokonalý jako každé dítko z rodiny s takovou reputací, vlivem a finančními možnostmi.

Pročetla jsem asi patnáct článků, než mě všechny ty narychlo a špatně sepsané články unavily. Nedozvěděla jsem se z nich nic, co bych už nevěděla, a zbytek bylo jen vaření z vody. K pravdě se nikdo nepřiblížil ani na míli.

Odložila jsem počítač vedle postele, zaujala co nejmíň bolestivou polohu a zadívala se z okna. I když to i mně samé přišlo stupidní, zajímalo mě, co si o mně Michael myslí. Je upřímný? Bere mě jako přítěž, jako další kus na zotavení, který je potřeba co nejrychleji uzdravit a pak vyexpedovat?

Je nebezpečný?

Ta myšlenka mě zaskočila, ale nitro se jí chytilo za pačesy. Tvrdil o sobě, že by nikdy nedokázal zabít člověka. Ale bylo to skutečně tak? Gary tvrdil, že by nikdy nezaměstnal nikoho měkkého, kdo by se bál nebo se své práce štítil. I lektoři, kteří mě učili a trénovali, měli něco za sebou a neviňátka to rozhodně nebyla.

Co Michael udělal, aby ho Gary vzal mezi své lidi a dal mu takovou důvěru? A nakolik loajální vůči němu byl? Kdyby mu Gary nařídil mě zlikvidovat, udělal by to? Dokázal by mě zabít přímo ve svém bytě?

Nadávala jsem si za tyhle myšlenky už ve chvíli, kdy mě napadaly. Ale nemohla jsem si pomoct. Základem přežití je nedůvěra v ostatní, jak mě učil Gary i lektoři. A měl pravdu, jak už jsem se několikrát přesvědčila na vlastní kůži.

Musela jsem se mít na pozoru. Čekaly mě tu ještě čtyři dny a to byla zatraceně dlouhá doba, aby se mi stala jedna ze seznamu ´nehod´, které měli někteří v repertoáru. Nechtěla jsem Michaelovu starostlivost zahazovat, nakonec jsem ji teď dost potřebovala. Ale nesmím si ho připustit k tělu. Důvěra je smrtící dávka do vlastních žil.

Napůl jsem podřimovala, když bouchly vstupní dveře. Mojí první reakcí byl úsměv, ale včas jsem se zastavila. Opatrně. Tohle bylo minové pole a já měla svoje nohy až příliš ráda na to, abych o ně dobrovolně přišla.

Zaslechla jsem pokládání tašek na kuchyňskou linku, hození klíčů do mističky u dveří, vyzutí bot, zašustění bundy. Znělo to všechno tak normálně, až mě to děsilo. Nemohla jsem se ubránit pocitu, že je tu něco v nepořádku. Že sem něco nepatří, něco je jinak... Anebo už jsem začínala být paranoidní.

Po chvilce Michael opatrně nakoukl do ložnice, ale když zjistil, že nespím, rozzářil se jako sluníčko.

„Ahoj. Tak jak ti dneska je? Koukal jsem, že kuchyni jsi zvládla.“

Dívala jsem se do té usměvavé tváře a nemohla se rozhodnout. Věřit mu, nebo ne? Myslí to vážně, nebo se jen řídí Garyho pokyny starat se o mě? S francouzskou bagetou v ruce sice nevypadal, že se mě zrovna teď chystá sprovodit ze světa, ale mohla jsem mu věřit?

Mohla jsem vůbec někomu věřit?

„Ahoj. Je to dobrý.“

Musel na mně něco poznat. Tón hlasu? Špatný pohyb? Odložil bagetu na skříňku a došel až k posteli, u které poklekl.

„Vážně?“ Jeho úsměv byl ten tam a v tu chvíli už se zase tvářil jako profesionální lékař. Položil mi ruku na čelo. Ten dotyk byl tak neskutečně uklidňující, příjemný, hebký...

Dost. Vždyť ani nevím, co je to za člověka.

Michael se zamračil.

„Připadáš mi horká. Dám ti teplom...“

„Jsem v pořádku,“ odsekla jsem prudčeji, než jsem měla v úmyslu.

Cukl sebou, skoro jako bych ho zranila. Ruce, namířené k brašně s lékařským vybavením, zase stáhl zpět, ale nepřestával se mi dívat do očí.

„Opravdu?“ zašeptal, jako by nechtěl rušit mé zjitřené nervy. Sklopila jsem oči. Nemohla jsem se dívat do těch jeho, modrých, až by ranní nebe zaplesalo, starostlivých a vševidoucích. Mohl by vidět všechny mé obavy a strach, i to pusto a prázdno, které se za těmi okny do duše nacházelo. A já nechtěla, aby to viděl.

Nechtěla jsem, aby poznal, co jsem to vlastně za člověka.

„Vážně,“ řekla jsem už o poznání mírnějším tónem.

„A chceš něco?“

Zavrtěla jsem hlavou s očima zabořenýma do polštáře. S povzdechem se postavil, tak nějak automaticky upravil okraj deky, ještě jednou na mě pohlédl a přešel zpátky ke dveřím.

„Kdyby něco, budu vedle.“

Neodpověděla jsem. Počkala jsem, až zaslechnu šustot obalu bagety a přivření dveří. Až pak jsem si dovolila zabořit tvář do polštáře.

Jsem blbá nebo ostražitá? Dělám hloupost, nebo si jen chráním vlastní zadek? Kolik mi, sakra, je? Patnáct?

Už jen čtyři dny. Jen devadesát šest hodin, s trochou štěstí míň, a budu sedět v letadle, které mě vyplivne rovnou do známého, křišťálově čistého Maine s jeho mlhami, jezery a tichem ve vlastním bytě. Do své oázy, kde se dám do kupy úplně, budu zase fit a po prvotním řevu budu zase připravená na Garyho zavolání.

Tak proč se, sakra, netěším?!

Opět jsem se zahleděla z okna tupým, nevidoucím pohledem. Neviděla jsem ulici, neviděla jsem nic. Jen sebe na téhle posteli, bolavou a vlastními myšlenkami vyřízenou v temnotě a tichu věčnosti.

... seděla jsem v kuchyni a škrábala brambory. S tátovým platem jsme si nemohli dovolit kupovat příliš mnoho potravin, ale naštěstí jsme nebyli vybíraví, takže nebyl problém dvakrát třikrát do týdne uvařit něco z brambor. Cibule, kousek špeku, omastek. K večeři to bude dobré a tátovi ještě zbude na zítra do fabriky.

Jenže táta přišel z práce dřív, než měl. Dřív než Simon. Dřív, než jsem ho čekala.

Byl opilý, to jsem poznala hned v první chvíli. Odér piva se kolem něj vznášel jako mrak, dusící všechno ve svém okolí. Jeho oblečení čpělo kouřem a přepáleným olejem. Přesně tak jako vždy, když strávil několik hodin v hospodě.

„Co to děláš?“ zaskřehotal ode dveří, o které se musel opřít, aby si vůbec zvládl skopnout boty z nohou.

„Večeři,“ hlesla jsem co nejpokorněji. Hlavně mlčet, nedělat prudké pohyby, nedívat se na něj a všechno mu odkývat. Základní pravidla tohoto domu. Po devíti letech od máminy smrti jsem byla vycepovaná jako voják.

Vrávoravě přešel kolem mě k lednici, vytáhl z ní plechovku piva a na jeden zátah z ní vypil polovinu. Cítila jsem, jak se za mnou pohybuje, jak váhá, jestli zůstat opřený o kuchyňskou linku nebo udělat krok vpřed.

Nakonec se odhodlal. Přešel za mě a volnou ruku mi ztěžka položil na rameno.

„A jak ti to jde?“ Sladký tón v jeho hlase mi rozsvítil všechny kontrolky v hlavě. Něco je jinak. Něco se muselo stát, protože takhle na mě ani na Simona nemluvil. Tak mile, úlisně... Vstaly mi chloupky vzadu na krku.

„Fajn,“ špitla jsem a doufala, že se ode mě odlepí a zapluje do ložnice nebo obýváku. Hlavně aby už byl ode mě pryč. A kde je, sakra, Simon?

„Ty jsi moje šikovná holčička, viď?“ zamumlal mi do ucha. Z tak těsné blízkosti jsem se otřásla, ale otec si toho zjevně nevšiml. Postavil plechovku na stůl, jednu ruku z mého ramene přesunul na mé klíční kosti, druhou mi objal břicho.

Přestala jsem dýchat. Co to dělá? Proč? Bylo to tak... nechutné. Hnusné. Odporné.

Bála jsem se pohnout, a tak jsem strnula v pohybu. Cítila jsem, jak oběma rukama pomaličku šátrá níž, a i přes opilost byl jeho stisk pevný a jistý. Ve chvíli, kdy mi sáhl na prso, už jsem nával odporu nevydržela a cukla. Ne moc, jen tak, aby jeho ruka opustila inkriminované místo a nechala mě na pokoji. Ta druhá jakbysmet.

Pár vteřin jsme oba strnuli v pohybu, pak se jedna ruka odlepila od mého těla, aby mi vzápětí uštědřila ránu přes ucho.

Intenzita úderu mě vyhodila ze židle a já skončila na boku schoulená na zemi. V hlavě mi vybuchla bomba, před očima se mi zamžilo a ohňostroje v lebce mě oslepily a ohlušily úplně. Chtěla jsem zakřičet, zaskučet, cokoliv, jen abych uvolnila to napětí v hlavě. Ale dokázala jsem jen tiše otevřít ústa, neschopná se nadechnout.

Otci bylo jedno, jak mi je. Ostatně jako vždycky. Tentokrát si do mě ale nekopnul a neodešel. K mojí smůle.

Místo toho odhodil převrženou židli a poklekl vedle mě. Neviděla jsem ho, rukama jsem si svírala hlavu a zakrývala pažemi oči, které by v tu chvíli beztak nejspíš nic neviděly. Jeho ruce mě pevně uchopily za boky a přetočily mě na záda. Hlavou jsem tak narazila ještě jednou do země, což jen umocnilo bolest, která se zmocnila celé mé hlavy, mého vnímání a myšlení. Jediné, co jsem v tu chvíli dokázala cítit, byla bolest.

To, že se po mně otec sápe, jsem vnímala jen jako podružnou věc. Necítila jsem pořádně ani jeho dotyky, ani to, že mi roztrhl triko skoro až k podpaží a odhalil mi tak břicho i teprve rodící se prsa. Necítila jsem škrábance, které mi působil na holé pokožce, ani jeho páchnoucí dech.

Jediné, na co jsem myslela, bylo, že umírám.

Do hučení v mé hlavě, toho vodopádu vlastní krve, která mi bušila do všech zákoutí mozku, se náhle vryl otcův výkřik. Nebyla jsem schopná odlepit ruce od očí, bála jsem se nejen bolesti, ale i toho, co bych mohla zahlédnout.

Jeho tělo se s tupým žuchnutím svalilo na mé. Po pár vteřinách ale jeho váha zmizela a nahradila ho vůně dřeva a dvě velké, drsné tlapy, které si mě stáhly do náruče.

„Už je to dobrý,“ konejšil mě tiše Simon a mně se do tváří zabodávaly drobné třísky, které vždy zůstávaly zachycené v jeho oblečení, které nosil na brigádě v truhlárně. Objal svýma rukama mé a ústa sklonil k mému zdravému uchu, ze kterého netekla krev. „Jdu pozdě, promiň. Promiň mi to, promiň, měl jsem tu být...“ mumlal stále dokola. Jeho hlas a absence toho otcova mě po chvíli donutila i přes všechnu bolest a strach otevřít oči.

Simon ho zjevně přetáhl po zádech židlí, která se teď v troskách válela po půlce kuchyně. Měla jsem roztržené triko, napůl sundané kalhoty a natržené kalhotky, posunuté stranou. Rudé škrábance lemovaly jejich okraj, do krve rozdrásaná kůže sálala jako oheň a ukazovala svými temnými obrysy putování otcových rukou.

Ten ležel na zemi, tváří k zemi, a prudce oddechoval, s očima zavřenýma a prsty sevřenými do pěstí, které však již povolily svůj stisk. Byl v bezvědomí, ale bylo jasné, že takhle v klidu dlouho nevydrží.

„Pojď,“ zašeptal mi můj velký bráška do ucha a pomohl mi vstát. „Vypadneme odsud.“

To bylo naposledy, kdy jsem zahlédla kuchyň, ve které jsem jako malá mamince pomáhala péct vánoční cukroví...

Odstrčila jsem prudce ruce, které se mě dotýkaly. Michael pro jistotu uhnul, moc dobře si pamatoval, jak jsem reagovala naposledy, ale stále klečel u mé postele.

„Hej, hej, je to dobrý. Dobrý. Jsi v pořádku?“ zašeptal do ticha černé noci, rušené jen blikáním obrazovky z obývacího pokoje, které sem pronikalo otevřenými dveřmi.

Třeštila jsem na jeho obrys oči, dokud jsem se nedonutila konečně nadechnout. Srdce mi pelášilo jako o závod, tělo se chvělo a slzy mi smáčely tvář i hebký povrch polštáře. Když jsem konečně začala dýchat, připadala jsem si, jako kdybych právě doběhla maratón. Vysílená a polomrtvá. Jenže ne během, ale strachy.

Chtěla jsem promluvit. Říct mu, že mě to mrzí, že... Co vlastně? Že se chovám jako idiot? Že jsem blázen, kterého i po víc než deseti letech trápí příšerné noční můry, jako bych byla malé dítě se svými nočními děsy?

Že se bojím sebe sama?

Skrz stažené hrdlo se mi prodral vzlyk a ten povolil stavidla. Od té poslední noci v rodném domě jsem před nikým neplakala, nikdy. Slzy byly výsadou soukromí a samoty. Ukazovaly mou slabost a tu jsem už nikdy před nikým nehodlala ukázat.

Zavřela jsem oči, ale ani to nedokázalo zabránit proudu slz, aby se vyvalil na tvář. Nemohla jsem pořádně dýchat, dusila jsem se vlastním strachem a příšerným pocitem, který ve mně po snu zůstával jako lepidlo, zahlcující mi útroby.

Michael pode mě vstrčil ruku a opatrně si mě přes pravý bok vsunul do náruče. Držel mě opatrně, jemně, s jednou rukou na mých zádech a druhou hladící mě po vlasech. Lehce mě ve svém náručí kolébal, svou tvář kousek od té mé, a šeptal slova útěchy a podpory. Mé slzy mu smáčely krk a triko, mé vzlyky se dusily o jeho hruď a zběsilý útěk mého srdce pomaličku srovnával krok s jeho vlastním.

Po chvíli vzlyky ustaly. Slzy také. Zůstal jen pocit prázdnoty, špíny a hnusu ze sebe samé i z toho, co se mi stalo a co se mi mohlo stát. Záclona třpytivé temnoty, která mě zahalila před dlouhými roky, se opět rozvlnila v závanu děsu z vlastních snů a dala mi tak opět najevo, co jsem a co znamenám.

Nic.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 6. kapitola: