OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 7. kapitola

15.10.2015 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 822×

Probudila jsem se do mléčně bílého dne. Zamžourala jsem do bílého oparu za oknem a pak kolem sebe. Lůžko na zemi prázdné. Hodiny na nočním stolku, ukazující skoro poledne. Vedle nich postavená velká sklenice vody, malá sklenka s whisky, ubalená cigareta a čistý hrníček na popel.

Pousmála jsem se. Na takové pozornosti jsem nebyla zvyklá.

Zkusila jsem pohnout zraněným ramenem. Bála jsem se bolesti, ale potřebovala jsem zjistit, jak na tom jsem a co už si můžu v rámci pohybu dovolit. Byla jsem příjemně překvapená, když se bolest zastavila v půlce paže a už mi neochromovala půlku těla.

Když jsem se postavila na nohy, mé lýtko zaprotestovalo podstatně výrazněji než rameno. Pokrčila jsem tedy levou nohu trochu v koleni a po pravé dopajdala na záchod. Z kuchyně jsem zaslechla rádio a Michaelův hlas, který neskutečně falešně zpíval do rytmu jakési rockové písničky.

Pak jsem se zastavila v koupelně, prohrábla si vlasy, které už úpěnlivě volaly po šamponu a kartáči, umyla si obličej a vyčistila si zuby. Hned jsem se cítila víc jako člověk.

Před kuchyní jsem zaváhala. Jak se bude Michael tvářit? Myslí si, že jsem blázen? Mám se mu za tu noc omluvit? Mám být suverénní, i když jsem se tak vůbec necítila? Povzdechla jsem si.

V mezilidských vztazích jsem byla vážně jako slon v porcelánu.

Poskočila jsem do kuchyně a opřela se o veřeje dveří. Michael byl ke mně zády, hlavou komíhal do zběsilého rytmu písničky a cosi tvořil na sporáku. Bosou nohou podupával do podlahy a v jednu chvíli dokonce upatlanou vařečkou natřikrát proťal vzduch před sebou, až mu pár kapek jeho výtvoru ozdobilo vykachlíkovaný kousek zdi. To vše korunoval jeho otřesný zpěv.

Nemohla jsem si pomoct a vyprskla jsem smíchy. One-man show jak vyšitá.

Prudce se otočil, ve tváři napůl rozjařený, napůl překvapený. Ústa měl stále zkroucená do posledních slov písně, zatímco další text ubíhal bez přerušení dál i bez jeho dopomoci. Naštěstí.

„Jé, ahoj. Vzbudil jsem tě?“

Po prvním šoku nad přistižením se usmál od ucha k uchu a olízl vařečku.

S úsměvem jsem zavrtěla hlavou a dohopsala k židli, na kterou kývl. Tentokrát jsem byla bez ponožek, takže mě lino zastudilo do chodidel, ale bylo mi to jedno. Stáhla jsem si tílko níž přes boky a přehodila přes něj mega tričko, které se povalovalo na druhé židli.

„Děkuju za prezent,“ kývla jsem směrem k ložnici, „ale schovám si to na později. Teď by mě to asi zabilo.“

Přikývl a přistrčil mi po stole termosku. Otevřela jsem víčko a přičichla.

Kafe! Třikrát hurá!

Nalila jsem si do hrníčku a s chutí se napila. Michael mě celou tu dobu sledoval, přišlo mi, že skoro pozorně, jako by na mně něco hledal. Zasekla jsem se v půli doušku. Je na mně něco jinak? Vypadám tak hrozně? Nebo jen zkoumá, jestli mi chutná jeho kafe?

I když po takové době by mi chutnalo nejspíš i kafe z pekla.

Pomalu jsem polkla a položila hrníček na stůl.

„Co je? Mám na hlavě tarantuli?“

Naklonil hlavu ke straně a jeho úsměv zmizel. A sakra. Jestli teď začne s přednáškou o duševním zdraví, mém chování v noci a nočních můrách, asi mě trefí. Nadobro.

„Jak ti je?“

Sklopila jsem oči. Už jsem neměla sílu dívat se do těch jeho, jestli si na mě hodlal smlsnout.

„Fajn,“ odvětila jsem suše.

„Co zranění?“

„Rameno lepší, noha nic moc.“

Odlepil se od kuchyňské linky.

„Tak to ukaž.“

Nastavila jsem ovázané lýtko směrem k němu, ale sama jsem zabořila zrak do vybledlého vzorku na linu. Netušila jsem, jestli se zlobí, je zvědavý nebo jen prostě kontroluje pacienta. Jeho momentální nálada šla absolutně mimo mě. Nevěděla jsem, co dělat, a to mě deprimovalo.

Přitáhl si židli naproti mně a opatrně nadzdvihl mou nohu tak, až se mu usídlila mezi stehny. Zatímco mi odmotával obvaz, díval se na mě. Neviděla jsem. Ale cítila.

„Co se včera stalo?“

Prudce jsem na něj pohlédla, nejistá, jestli mám nasadit ublížený výraz nebo spíš nasupený. On to vážně hodlal rozebírat? Copak nechápal, jak je to pro mě citlivé a bolestivé? Nevnímal snad, jak mi bylo?

Jedním prudkým škubnutím strhl z rány gázu, přelepenou širokou páskou.

„Přestala ses usmívat. Vrčela jsi na mě. A já netuším proč. Co jsem udělal?“

Bože, tak on myslel to odpoledne!

Smích se mi vydral z hrudi, až to překvapilo i mě samotnou. Pak jsem se ale ve vteřině zasekla, když mi došlo, proč to celé vzniklo. Mou nedůvěru a strach.

„Tak teď nevím, jak si to vyložit,“ pousmál se s pozdviženým obočím a pak pohlédl zpět na ránu, kterou začal ohmatávat.

Zatnula jsem zuby, abych bolestí nesykla, což ve chvíli, kdy mi palci zatlačil kolem rány, reálně hrozilo. Raději jsem se zaměřila na to, jak mu to vysvětlit. Ale mělo to smysl? Kdybych mu teď řekla, že jsem se zalekla, že by mě mohl ohrozit i on, kdyby Gary jen prstíčkem kývnul, buď by se mi vysmál, nebo mě vyrazil z bytu.

Nevím, co z toho by bylo horší.

„No, řekněme, že to bylo chvilkové pomatení smyslů,“ procedila jsem přes stažené rty a snažila se nasadit cosi jako úsměv, když ke mně na vteřinu vzhlédl. Jenže mi ho neoplatil. Dál se věnoval mé noze, a když se natáhl po svém lékařském kufříku, který mezitím odstěhoval sem, věděla jsem, že ještě chvíli bude.

Proceduru čištění a dezinfekce už jsem znala bezpečně, snažila jsem se tedy svaly co nejvíce povolit, zatímco ty mimické sevřít. Opřela jsem si hlavu o opěrku židle a hleděla z okna.

„Amy, já nevím, co se stalo, ale tuším, že ty nejsi ten typ lehce urážlivé a marnivé ženské. Proto mě to zaskočilo. Řekl jsem něco? Udělal? Nebo neudělal? Už budeš pod touhle střechou společně se mnou jen pár desítek hodin, ale měli bychom být upřímní. Jestli ti něco vadí, řekni mi to.“

Mluvil sice klidně, ale ránu mi drhl podle mého názoru víc, než bylo třeba. Naštvala jsem ho? Urazila? Že bych nakopla jeho mužské ego tím, že jsem si dovolila mu oponovat? Ale co, teď už je to jedno. Do neděle to nějak překlepu.

„Ne, všechno je v pořádku,“ zašeptala jsem. „Jen mi nebylo dobře.“

Na vteřinu se zasekl v pohybu, když mi lýtko opět obvazoval, a já věděla, že se na mě dívá.

Pak tiše dokončil, co začal, a zvedl se. „Máš hlad?“

„Hrozný,“ zahuhňala jsem, než se mi konečně svaly ve tváři rozpohybovaly.

Další dny už jsem míň spala a trávila víc času vzhůru. Dvě krátké konverzace, které ještě proběhly s Garym, mi nic nového neřekly. Odmítal se o případu Patricka bavit online. Čekal na mě a mou verzi. Jediné, co mu uklouzlo, byla douška, že si na toho parchanta pěkně posvítí.

Jasně. Někdo mu leze do zelí, což ho štve. Chápala jsem ho. Mě to štvalo taky.

Michael mě překvapoval svým vařením. Všechno, co vytvořil, sice vypadalo nevábně, nicméně to bylo vynikající. Dokonce mě přešla i chuť na pořádný BigMac, což bylo na pováženou. On si naopak liboval, že pro strávníka jako jsem já je radost vařit.

Povídali jsme si spolu. Občas. Komentovali jsme zprávy v televizi, knížky, filmy, hudbu, jídlo, prostě každé nezávazné téma, na které jsme narazili. Ani jednou už jsme nenakousli naši práci, to, proč jsem se ocitla u Garyho nebo tady u Michaela. Nebavili jsme se o našem svědomí, o tom, co nás trápí nebo s čím bychom nejraději praštili.

Michael se nikdy nezmínil o noční můře, ze které mě zachraňoval.

Naštěstí.

Ale něco mezi námi se změnilo. Nedokázala bych popsat ani to, co bylo předtím, natožpak to, co bylo teď. Ale tu změnu jsem cítila. Oba jsme ji cítili. Neřekla jsem mu pravdu. On to věděl. A já věděla, že on to ví. To mezi nás postavilo neprostupnou bariéru nabitou vysokým napětím, od které jsme se oba drželi v uctivé vzdálenosti. A ta špetka důvěry, kterou jsme vypěstovali po mém příchodu do jeho bytu, zašla na nedostatek slunečního svitu.

V sobotu večer mě Michael překvapil v ložnici, kde jsem si zrovna sušila vlasy, když už mě konečně pustil do sprchy. Nakoukl s úsměvem dovnitř, kývnul na dvě sklenky ve své ruce a pak na mě.

„Červené nebo bílé?“

„Hádej,“ vrátila jsem mu kývnutí a naznačila mu tak, ať mi dá ještě pár minut.

Vycouval a zavřel za sebou dveře. Hodila jsem ručník na zem a promnula si oči. Chce slavit, že odjíždím? Ne že bych se mu divila. Nebo chce být před mým odjezdem jen milý? Ach jo. Vyznat se v lidech a jejich počínání, aby pak člověk nebyl za blbce, mi přišlo čím dál složitější.

Už jsem se začínala těšit na klid a samotu svého mainského bytu.

Vlasy jsem učísla jen tak prsty, k tílku přidala volné plátěné kalhoty, které mi Michael půjčil, a bosa se tiše vydala chodbou. Televize byla zaseknutá, jak ji stopnul na začátku natočeného filmu. Na stolku u gauče stála láhev červeného vína, dvě sklenky, talířek se sýry a slanými krekry. Tlumené sakrování z kuchyně dávalo tušit, že se ještě snaží něco najít.

Usedla jsem na pohovku a zdravou nohu vsunula pod sebe. Ani levá noha už mě příliš nebolela, Michael zaléčil zánět hned v zárodku, takže se rána mohla hojit stejně jako ta na rameni. Ta o sobě dávala vědět jen při pohybech v určitých úhlech. Každopádně to byl od pondělí neskutečný pokrok.

Když se Michael konečně ukázal, nesl v rukou hrneček na cigaretový popel a mističku s olivami plněnými kozím sýrem. Položil vše mezi ostatní věci na stolku a z otevřené láhve oběma nalil půl sklenky vína. Pak tu svou s úsměvem obřadně zvedl.

„Tak na co? Na návrat domů?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Na návrat zpátky do života. Díky tobě.“

„Jsem rád, že to vidíš takhle.“

Sklenky cinkly a my se napili. Víno bylo výborné, a i když jsem se v něm absolutně nevyznala, bylo mi jasné, že on ho vybírat uměl. Přesně se mi trefil do chuti i vkusu.

„Dobré?“ pozvedl tázavě obočí.

„Vynikající,“ přikývla jsem a pak se otočila k televizi. „A co ještě jsi připravil?“

Místo odpovědi stisknul tlačítko ovladače a film se rozjel. Poslední skaut.

Vytřeštila jsem na Michaela oči.

„Ty máš v rodině nějaké vědmy nebo co?“

Milovala jsem ten film. Starý, ale naprosto dokonalý. Stejně jako Bruce Willis, který pro mě byl synonymem dokonalého chlapa. Tedy na plátně.

Michael se jen uculil a nahnul se pro kousek sýru.

Film jsem si užívala jako už dlouho ne. Smála jsem se vtipům a hláškám, které jsem přitom znala zpaměti, a v duchu si s herci probírala dialogy. Upíjela víno a zobala olivy a kousky sýrů. Měnila polohy podle toho, jak mi to vyhovovalo, až jsem skončila ležíc s hlavou na Michaelově stehně.

Což mi samozřejmě naprosto uniklo.

Poslechli jsme si ještě písničku, doprovázející závěrečné titulky, a pak Michael televizi vypnul. Pokoj se tak náhle ponořil do tmy, která byla po svitu obrazovky oslepující.

Strnula jsem. Co teď? Rozloučit se a jít spát? Mluvit? Mlčet? Co čekal?

Poznal mé napětí a krátce mě pohladil po rameni.

„Byl to zvláštní týden,“ poznamenal do ticha a já v jeho hlase zaslechla jemný úsměv.

„Jo, to byl,“ zašeptala jsem. A za nic na světě toho nebudu litovat, chtělo se mi podotknout. Ale neměla jsem na to odvahu. Sílu. Cokoliv, co člověka ponouká říct takové věci v takových chvílích. Možná jsem měla moc vína.

Nebo málo.

„Jak se cítíš?“

Obligátní otázka každého dne.

„Jsem v pořádku. Sám to víš líp než já. Všechno se mi hojí, chodím, nemám moc bolesti.“

„Tak jsem to nemyslel. Spíš jak se těšíš domů. Na Garyho. Na další práci.“

Ou. Tak to byla rána pod pás.

„Nevím. Nepřemýšlela jsem nad tím. Tyhle věci prostě jsou a dějí se. Tečka. Není nad čím dumat.“

„A kdyby se věci začaly dít podle tvého? Co bys chtěla?“

Zamračila jsem se. Byl opilý on nebo já, že mi to přišlo divné?

Povzdychla jsem si a překulila se z boku na záda. „Nemá smysl přemýšlet nad něčím, co se nestane. Člověk pak zbytečně podléhá iluzím a nadějím, které ho jednoho krásného dne můžou dostat na kolena.“

„Ty opravdu o ničem nesníš?“

„Snění za bílého dne je pro ty, kteří se neumějí porvat s vlastním životem.“

Pár vteřin ticha.

„Takový ti připadám? Že se neumím smířit s tím, co mám a nemám, a co bych chtěl?“

Opět jsem rozevřela oči do tmy. Co to, proboha, povídá?

Posadila jsem se a opřela se o druhý roh pohovky, takže jsme se dotýkali bosými chodidly.

„Michaele, nemůžu o tobě smýšlet jakkoliv. Neznám to, o čem sníš nebo co bys chtěl. Neznám tvůj život, minulý ani nynější. Nemůžu tě soudit. Můžu o tobě říct jen to, že jsi nesmírně obětavý, chytrý a schopný člověk. Jen mi, prosím tě, řekni, proč najednou ta freudovská analýza.“   

Vycítil změnu v mém hlase. To, že nemám ráda, když se mi lidi snaží nacpat do hlavy.

„Promiň,“ ozvalo se ze tmy naproti mně, „jen mě zajímalo, co bys dělala, kdybys dostala druhou šanci.“

„Vím, že to myslíš dobře. Jenže lidi, jako jsem já, nedostávají druhou šanci, proto nad tím ani nepřemýšlejí. Nejsem dobrý člověk. Zabíjím lidi a to mě ocejchovalo na celý život. Dobrovolně jsem si nechala od Garyho tenhle cejch dát, protože jsem se nechtěla za žádnou cenu vrátit tam, odkud jsem přišla. Můj život je v rukou Garyho a ty sám určitě moc dobře víš, co to znamená.“

Mlčel. Buď přemýšlel nad naším rozhovorem, nebo usnul, to jsem v té tmě nedokázala posoudit. Ale má vlastní slova zmohla i mě. Nahlas vyřčená najednou znamenala definitivum, konec všech nadějí, které jsem si kdy dovolila ve slabších chvilkách připustit. Znamenala, že je to skutečně tak, že nemám naději.

Ale měla jsem ji vůbec někdy?

Tiše jsem se zvedla, vhodila si do úst jeden z posledních kousků sýra a po paměti došla do koupelny, kde jsem za sebou zavřela dveře a rozsvítila. Nechtěla jsem se na sebe dívat do zrcadla, nechtěla jsem vidět, co jsem vlastně zač takhle tváří v tvář. Potřebovala jsem si jen na chvíli sednout a vstřebat tenhle podivný rozhovor, abych vůbec dokázala usnout.

Michael pootevřel dveře, aniž bych si toho v první chvíli všimla. Opatrně vstrčil hlavu dovnitř, ale když spatřil, že jen sedím na podlaze, opřená zády o vanu, vešel. Klekl si naproti mně, vzal jemně do rukou mé kotníky a položil je na své vlastní nohy, aby mě nezáblo od dlaždic.

„Nechtěl jsem tě urazit. Promiň.“

„Nemáš se zač omlouvat. Neměla jsem být tak příkrá. To já se omlouvám.“

Pousmál se a promnul mi prsty na nohou ve svých horkých dlaních.

„Nevím, co to do mě vjelo. Jen jsem... já nevím. Prostě mi na tenhle osud nepřipadáš ta správná. Ty jsi jiná než ostatní Garyho lidi, ty jsi... prostě jsi pořád člověk. Vnímáš pořád stejně dobře bílou a černou, dobro a zlo. Tahle práce tě zničí a mně to přišla škoda. Zasloužila by sis víc.“

„Nezasloužila,“ zašeptala jsem a snažila se nevnímat pohyby jeho prstů na svých nohou. Bylo to tak příjemné, uklidňující... „Myslíš si o mně víc, než ve mně je, což je od tebe sice hezké, ale mylné.“

„Myslím si o tobě, že jsi to nejdokonalejší a nejkrásnější, co kdy vstoupilo do mého života.“

Bum. Rána do hlavy. Kopanec do břicha. Sakra, všechno ustojím spíš než tohle.

Je opilý, jasně. Já trochu taky. Asi neměl delší dobu ženskou, tak je nejspíš v tomto směru poněkud frustrovaný. Spával u mé postele. Zachraňoval mě den co den a to mu dodalo pocit a punc rytířskosti.

Určitě toho vypil víc než já. Musel.

Stáhla jsem nohy z tepla jeho rukou na chladnou podlahu a zkřížila je v kotnících.

„Michaele, nevíš, co povídáš. To nejkrásnější a nejdokonalejší tě teprve čeká.“

Sklopil oči a můj okamžitý reflex byl obejmout ho. Včas jsem se ale zarazila. To on byl to nejdokonalejší v mém životě, nejryzejší a nejčistší, co kdy proťalo mou životní dráhu. Byl to on, kdo si zasloužil chválu a komplimenty.

Jenže kdybych to vyřkla, kdybych si to byť jen skutečně připustila, zradila bych samu sebe, to, co jsem si v sobě vůči mužům celé ty roky vytvářela, zpevňovala a chránila v sobě. Všechno, v čem jsem měla oporu a jistotu. Všechno, díky čemu jsem mužům kromě nahodilého sexu unikala bez sebemenších potíží.

Nehodlala jsem se nechat zviklat vlastní slabostí.

Postavila jsem se, ustála vteřinové zatočení hlavy a nabídla mu ruku.

„Měli bychom jít spát.“

Seděl na těch chladných dlaždicích, pohroužený sám do sebe, a díval se na své teď už prázdné ruce. Pak na mě pohlédl, pomalu, ale naprosto jasně, bez stopy opilosti, ale i emocí.

„Ty nevíš, co v tobě je. Nikdo to neví. Ale já bych to rád jednou zjistil.“

Pak vstal, ignorujíc mou nabízenou ruku, a odešel.

Zůstala jsem stát jako přimrazená. A to mělo znamenat jako co? Noční porada u psychologa?

Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Pocuchané vlasy, nenalíčená tvář, bílá pleť. Vypadala jsem hrozně a on mě přesto označil za nejdokonalejší a nejkrásnější. A myslel to vážně. Zaváhala jsem. Možná jsem na něj neměla být tak tvrdá. Možná měl dostat šanci za to všechno, co pro mě udělal. Možná...

Zhasla jsem a potmě došla do obývacího pokoje. V té tmě jsem ho nemohla vidět, ale cítila jsem ho. Jak sedí a čeká.

„Promiň,“ zašeptala jsem do ticha.

„V pohodě. Neměl jsem být tak osobní.“  

Zavrtěla jsem hlavou a ušklíbla se. Tyhle dialogy mi vážně nešly.

Došla jsem až k pohovce, kde jsem nahmatala jeho koleno. Usedla jsem naproti němu, nohu skrčenou pod sebou, a dlaněmi nahmatala jeho tvář. Hladké čelo. Obočí. Oční víčka. Výrazné lícní kosti. Lehce kousající strniště. A rty. Měkké, horké, trochu pootevřené v napjatém očekávání.

Nadechl se, ale já jeho slova utnula hned v zárodku. Nahnula jsem se do jeho náruče a políbila ho. Nejprve lehce, naše rty se o sebe jen otřely jako závan motýlích křídel. Pak jsem je obemkla, váhavě, ale pevněji. Michael špičkou jazyka objel můj spodní ret a mé rychle tlukoucí srdce ještě zvýšilo otáčky.

Rty se mi zachvěly. Já se zachvěla. Ach bože, tak takové to je?

Pomalu jsem naše rty rozpojila. Nemohla jsem dýchat. Nechtěla jsem. Jediné, po čem jsem toužila, bylo ještě chvíli si v sobě ponechat ten pocit.

Michael se nahnul ke mně, ale já ucukla.

„Jsi první chlap na světě, kterého jsem políbila. Víc ti nedokážu dát,“ zašeptala jsem.

Ta slova mě stála poslední zbytky sil. Zvedla jsem se na roztřesená kolena, odešla tmou do ložnice a zavřela za sebou dveře. Už jsem nemohla nic. Ani přemýšlet. Jen ležet, nechat v sobě pomalu odeznívat ten neznámý pocit, který mi rozehřál nejhlubší nitro, a pak usnout v neznámé zemi, neznámém vesmíru, kde já už nebyla já.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 7. kapitola: