OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 4. kapitola

12.10.2015 (14:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 821×

Přes východní stranu kampusu jsem se dostala na nejbližší náměstí dřív, než jsem zaslechla první sirény. Už se naštěstí naplnilo lidmi, spěchajícími se zachmuřenými tvářemi do práce, takže nebyl problém vmísit se mezi ně. Dokonce ani moje černé oblečení od hlavy až k patě nebudilo žádné překvapené pohledy, protože podobně tu byl oblečený každý druhý. Žádné barvy. Žádný zájem. Dokonce po zavytí policejních sirén jen málokdo vzhlédl.

Asi deprese z pondělního rána či co.

Jelikož jsem se původně ke kampusu dostala z druhé strany, nevěděla jsem pořádně, kde jsem. Mapku téhle části Londýna jsem v hotelu nastudovala jen zběžně, protože jsem nepočítala s tím, že bych se tu mohla ocitnout.

Po chvíli jsem se zorientovala podle stanice podzemky, kde jsem rychle zjistila, kudy se dostanu zpátky do hotelu, a nastoupila do vagonu. Tělo už mě začínalo poslouchat, ale mysl i srdce mi stále uháněly ve zběsilém, překotném tempu šílenství.

Nemohla jsem se uklidnit. Nemohla jsem mít klid, dokud z tohohle zatraceného města nezmizím a všechno tu za sebou nenechám.

Savoy už se probudil do ranního tichého shonu, ale proplížit se garážemi a pak zadním schodištěm zpět na pokoj nebyl i tak žádný problém. První, co jsem udělala, byla kontrola sejfu.

Byl zamčený a všechno v něm na svém místě.

Rychle jsem prohlédla pokoj ve snaze najít cokoliv, co by mi nesedělo nebo nepasovalo oproti době, kdy jsem ho opouštěla. Všechno se ale zdálo v pořádku.

Nebuď paranoidní, okřikla jsem se v duchu. 

K čertu s tím vším. Celý obsah batohu jsem naházela do trezoru, uzamkla ho a zpod deky vylovila MacBooka. Místní síť byla sice poněkud pomalejší, než na co jsem byla zvyklá, ale i tak jsem se na Tenebrae přihlásila do čtyřiceti vteřin.

Gary byl online. Očekával zprávy. 

- Všechno je v háji.

- Cože? Nezvládlas to?

Dělá si srandu?! Copak jsem někdy něco nezvládla?   

- Zvládla bych to. Ale někdo byl rychlejší.

- COŽE??? 

Neřvi na mě. Nemůžu za to. Uf 

- Byl tam někdo další. Na druhý straně. A byl rychlejší.

Gary se odmlčel, zato mně myšlenky pádily jedna přes druhou. Bude to brát jako moji chybu? Bude si myslet, že jsem neschopná nebo nechci plnit jeho příkazy? Že se jen vymlouvám nebo jsem něco nedomyslela nebo zkazila?

Všechno tohle rovnalo se další kulka pro mě.

Jeho mlčení neznamenalo nic dobrého.

Jsem v koncích. Ne. Jsem v prdeli. Sakra!

Nechala jsem počítač na posteli a z minibaru vytáhla lahvičku vodky, kterou jsem do sebe naráz vyklopila. Ani jsem nevnímala, jak chutná. Jen jsem se potřebovala zklidnit. Trochu ulevit tělu, když už ne hlavě.

Sáhla jsem po další.

Zapípalo oznámení další zprávy.

Vrhla jsem se na postel.  

- Vyřešíme to doma. Teď se co nejdřív vrať.

Stručně, jasně, přehledně. Fajn. Aspoň mě nechce sejmout, protože to by mě nehnal zpátky do Států, ale najal si na to někoho tady. Kámen, který mi spadl ze srdce, byl větší než celý Tower Bridge.

Během pár minut jsem měla sbaleno. Už klidnějšími prsty jsem si na obličeji vytvořila tvář Lindy Steel, převlékla se do kostýmku, nazula jehly, batoh hodila i s obsahem trezoru do kufru na kolečkách, který jsem si pro jistotu koupila, abych jako Linda nevypadala s batohem divně, a výtahem vyrazila dolů.

Na recepci jsem se odhlásila a na udivený dotaz recepční, proč tak narychlo a jestli jsem nebyla s něčím spokojená, jsem vykouzlila dokonalý americký úsměv s odpovědí, že jsem byla nadmíru spokojená a odjíždím kvůli naléhavé obchodní záležitosti. To ji celkem rychle umlčelo, překontrolovala, jestli bylo ubytování skutečně uhrazeno, a pak mě s kyselým úsměvem, který prozrazoval víc, než by profesionální úsměv měl, milostivě propustila.

Káča jedna. Měla štěstí, že jsem spěchala, jinak bych si ji za její chování vychutnala.

Zdvořile jsem odmítla služeb portýra a sjela výtahem do garáží. Nervozitou jsem se při cestě k autu na jehlách málem přizabila, ale statečně jsem se dobelhala až k Peugotu, který díky mému neužívání stále vypadal, jako by právě vyjel z myčky.

Otevřela jsem úložný prostor a vsunula do něj kufr.

Sakra. Puška a Steyr. S nimi asi do letadla těžko nastoupím, když k nim nemám papíry.

Zaklapla jsem kufr a z kabelky vylovila mobil. Partensovo číslo jsem měla naštěstí uložené, jenže v garážích nebyl skoro žádný signál.

Rozmrzele jsem ho zasunula do kasičky saka a otevřela dveře.

Vtom jsem ucítila bolestivé lupnutí v rameni. Překvapeně jsem se na něj podívala. Na béžové látce se zvolna rozvíjela rudá skvrna.

Lupnutí se ve vteřině změnilo v ostrou bolest.

Někdo mě střelil.

Kabelka mi vypadla z ruky a já ji urychleně následovala na zem. Nikoho jsem neviděla, nic jsem neslyšela, ale kulka v paži byla jasným důkazem toho, že si tu na mě někdo počkal.

Stiskla jsem rty, aby mi z nich nevyšlo bolestivé zasténání, které hrozilo vydrat se mi z hrudi, a sesunula se ještě níž. Mezi změtí kol a podvozků aut jsem žádné nohy nezahlédla. Sakra, kde je? Kdo? Proč?

Vyjekla jsem, když se další kulka s dutým vrznutím zabořila do karoserie kousek nad mou hlavou. Automaticky jsem se stáhla až na podlahu a po břiše se alespoň částečně vsunula pod auto. Levou ruku jsem přes bolest takřka nevnímala, jen krev, barvící rychle sako do temně rudé, dávala tušit, že ji mám.

Vtlačila jsem pravou ruku pod sebe a z kapsičky vytáhla telefon. Jenže komu dát vědět? Seznam čítal asi dvacítku jmen, ale ani jedno mi v tuhle chvíli nebylo k ničemu. Bylo to ale jediné vodítko k mé záchraně, protože v takovémhle prostoru, navíc na půl cesty k oběma východům, jsem měla jen malou šanci střelci uniknout. Zvláště, když byl zjevně někde nade mnou a měl přehled.

Michael! Díky bohu, že jsem jeho číslo nevymazala. Zkontrolovala jsem kontrolku signálu. Jedna čárka z pěti, a ještě kolísající. Do hajzlu. Takhle se mu fakt nedovolám. Jediná šance byla SMS.

Jsem v hotelových garážích. Střílí po mně.

Víc jsem toho v tu chvíli vyplodit nedokázala. Stiskla jsem tlačítko odeslat a tiše se modlila, aby zpráva došla. Šipka odesílání mizela a zase se vracela. Telefon pořád pracoval.

Bože, prosím, prosím, prosím...

Tiché pípnutí oznámilo odeslání zprávy a já se donutila se po nekonečně dlouhé době zase nadechnout. Nechala jsem telefon u hlavy a bolestivě zvrátila hlavu do všech možných úhlů. Žádné nohy. Žádný pohyb ani zvuk. Nic, jen jeden bastard někde nahoře, který na mě číhá. Ale musela jsem to zkusit. Pud sebezáchovy mi nejspíš za těch pár let parádně zdegeneroval.

Byla jsem pod autem nasoukaná celá, takže jsem chvíli přemýšlela, kterou část těla vysunu na světlo boží jako první, protože najednou bych to nezvládla. Nakonec jsem zvolila nohu. Nejdřív chodidlo. Pak kotník. Lýtko. Koleno. Všechno v pořádku. Nejspíš opravdu nevidí všude.

Další kulka se zabořila do betonu asi dva centimetry od mého boku, který už jsem vysunula taky. Zběsile jsem sebou cukla zpět a kašlala na jakýsi výčnělek, který mi roztrhl sako a poškrábal břicho. Zato na rameno jsem kašlat nemohla, tím, jak jsem se o obě ruce při zpětném manévru zapřela, mi svou zraněnou přítomnost dalo vědět bolestí vystřelující kamsi do mozku.

Před očima se mi udělaly bílé kruhy. Stop. Takhle to nepůjde. Opřela jsem si tvář o studený beton, nechala jsem ruce i nohy na chvilku odpočinout od neustálého křečovitého napětí, zavřela oči a donutila se dýchat.

Nádech.

Výdech.

Jsem v hajzlu. Zřejmě motto dne.

Gary nemohl být takhle rychlý. Nebo mohl? Kolik lidí v Londýně má? To jsem ho fakt vytočila až tak? Musel blufovat kecy o odjezdu? Kde jsou teď všechny ty jeho hádanky a šifry?

Tak proto mi dal tu zbraň?

Dunění kol vozu se mi díky uchu na podlaze podařilo zaregistrovat dřív než auto samotné. Projíždělo standardní rychlostí pruhem pro příjezd z ulice, bez známek spěchu. Nebyla jsem sice znalec aut, ale když se dostatečně přiblížilo, nebylo pochyb.

Bylo modré. A s trochou štěstí i Mercedes.

Mohl to být kdokoliv.

Měla jsem jen jeden pokus, ale tak nějak jsem si to nechtěla připustit. Vysoukala jsem ruku zpod vozu, uchopila do prstů ouško kabelky a vší silou, které jsem byla v tu chvíli schopna, ji vrhla co nejvýš a nejdál.

Přistála na příjezdovém pruhu asi tři metry před přijíždějícím autem.

Je to on? Všiml si jí? Nebo tu jen vařím z vody a bezmyšlenkovitě jsem zahodila jedinou možnou šanci, jak na sebe upozornit a neschytat přitom další kulku?

Auto projelo, ale zastavilo se, když jeho zadní dveře kopírovaly vedle stojící auto. Motor běžel, ale nikdo nevystoupil. Byl to Michael? Nebo prostě jen někdo, kdo zahlédl kabelku, válející se na zemi?

Netušila jsem. Ale ať už to byl kdokoliv, byl mojí jedinou šancí, jak se odtud dostat dřív, než si pro mě přijedou havrani. Nemohla jsem otálet. Co když řidiče zastřelí?  

Musela jsem to risknout. Znamenalo to sice podsunutí se pod autem levou stranou, takže postřelená paže protestovala pod náhlým tlakem, který na ni vyvíjelo celé tělo, až mi z bolesti bylo na zvracení.

Teď ne. Zvracet ve své poslední hodince jsem fakt nehodlala.

Nasucho jsem polkla a sunula se dál. Na kraji auta jsem se v rámci možností co nejlépe přesunula na bok, abych pak mohla po pravé straně přesunovat váhu dál na nechráněném prostranství.

Tříštění skla zadního okénka vozu vedle Peugota znělo v uzavřeném prostoru podzemních garáží jako výbuch granátu. Ucukla jsem před padajícími střepy. Cvakla západka a zadní dveře modrého auta se otevřely.

Spíš boky a břichem než rukama jsem se doplazila až k němu a kdesi v mysli, v té části, která nebyla zastřená bolestí, panikou a strachem, se mi rozsvítila potěšující kontrolka – byl to skutečně Mercedes.

Vysunula jsem se na kolena a na podlahu pod zadními sedačkami jsem vpadla po ramenou. Ucítila jsem dotek paže, která se nabízela mi pomoct, a vděčně se jí pravou rukou chytila. Než jsem se ale stihla vtáhnout do auta celá, další zásah, tentokrát do lýtka, mnou projel v bolestivé vlně jako tsunami.

Nabídnutá paže zabrala a vtáhla mě do vozu celou. Auto se bleskově rozjelo stylem z nuly na sto za pět sekund, až za mnou dveře samovolně zacvakly a vhodily mi dovnitř i chodidla, o kterých už jsem ani netušila, že je mám.

Hvízdání pneumatik a další tříštění skla se slilo do jednolitého hučení v mé hlavě, která se snažila udržet při smyslech mě i samu sebe. Prudké pohyby auta mnou po úzkém prostoru mezi sedačkami smýkaly ze strany na stranu a přehrávaly žhnoucí jiskry bolesti z paže do nohy a zase zpět v šíleném rytmu, který mi vypaloval bezedné díry do mysli.

Prudké přejetí retardéru u výjezdu mě nadhodilo, takže jsem bokem přistála na vyvýšeném předělu. Zaskučela jsem i přes drtivě stisknuté zuby, protože jsem tak vší vahou těla dopadla na postřelené rameno.

„Jak je?“

To myslí vážně?!

Ale slyšet Michaelův hlas ve spojení s ruchem běžné dopravy na jedné z nejrušnějších londýnských dopravních tepen bylo v tuhle chvíli tak úžasné, neskutečně uklidňující, že jsem radši jen zakňučela. Pak jsem se po době, která mi připadala jako sto let po předešlých sto letech práce v kamenolomu, vydrápala na sedačky a svalila se na pravý bok.

Snažila jsem se vyvažovat v zatáčkách tělo na zdravém rameni, abych se moc nekymácela, ale brzy jsem to vzdala. Bylo tu krásně teplo a auto tak příjemně drncalo, že jsem se i přes bolest rychle uvolnila a nemyslela na nic jiného než na to, jak je mi teď překvapivě fajn.

Jako bychom jeli tisíce a tisíce let...

Žádný Gary, žádné zbraně ani střelec v garážích...

Jen rytmus auta, který mi přivíral víčka...

„Opovaž se mi tu usnout!“

Michaelův hlas mě vytrhl z příjemného stavu a vrhl mě násilně zpět. Zpět do bolesti, krve, nepřirozené polohy, hluku a rozjezdu tepové frekvence rychlejšího než Lamborghini na okruhu.

Tak to ti dík.

Položila jsem se na záda.

„Nespím,“ zabručela jsem a snažila se podsunout jednu nohu pod druhou. Bolest, která mi vystřela až kamsi do půlky zad, mě ale včas zarazila.

„Kam jedeme?“ zamrkala jsem, překvapená všemi těmi náhlými vjemy.

„Do špitálu ne. Jak bys tam asi vysvětlovala, kdo jsi a co se ti stalo?“

Svatá pravda, otče. Dál.

Povzdechl si. „Jedeme ke mně, abych tě ošetřil. Tam budeš v bezpečí. Co jsi nechala v hotelu?“

„V hotelu...“ V ústech jsem měla podivně sucho. „V hotelu nic. Ale v autě je všechno. Zbraně. Pasy. Počítač.“

Netušila jsem, jestli mě vůbec slyšel. Sípala jsem. Svůj hlas jsem nepoznávala a netušila jsem, co s tím. Připadala jsem si jak po týdnu na Sahaře s dvěma kusy kovu v těle navíc.

Konečně jsem pochopila, čemu se říká den blbec.

„Pak se tam vrátím. Přinesu to.“

Nemohla jsem mluvit. Nemohla jsem se hýbat. Jen jsem se dívala na Michaelův profil, tu tvrdou, pevnou tvář bez výrazu, jak ostražitě sleduje provoz, odbočuje, staví na světlech a zase se rozjíždí. Vše plynulé, bez zaváhání, nervozity, spěchu.

Na hlídače, jak Gary lidem jemu podobným říkal, byl perfektní.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 4. kapitola: