OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 21. kapitola

11.11.2015 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 827×

Blížila se třetí hodina odpolední, když jsme konečně všechno domluvili. Michael odešel vyřizovat pochůzky a já zůstala sedět v kuchyni, k smrti unavená a zároveň tak nadopovaná kafem a překouřená, že bych nejspíš nedokázala usnout.

Klapala jsem zapalovačem o stůl a civěla kamsi do prázdna. Dumala jsem nad tím, kam se tohle všechno ubíralo. Já, Simon, Gary, Michael, všichni. Kam jsme se to během pár týdnů všichni dostali?

Každý z nás si svým určitým způsobem sáhl na dno. Já zjištěním, že mě chce zabít vlastní bratr, do té doby ztracený kdesi v propadlišti posledních deseti let. Simon mým hledáním. Gary mou ztrátou. A Michael mým opětovným zachraňováním.

A všechny ty sračky měly jeden společný jmenovatel.

Mě.  

Příliš mnoho pozornosti na mou osobu.

Jediné, co jsem věděla jistě, bylo, že nebudu pomáhat policii. Bude to pomoc Michaelovi. Sice jsem zatím netušila, v čem má ta pomoc skutečně spočívat, protože jsem neměla zrovna pocit, že bych věděla něco, co oni ne, ale bylo to v tuhle chvíli nejlepší řešení. Riley bude mimo nebezpečí, protože ho se mnou už nebude nic spojovat, když u něj nebudu bydlet, a navíc budu mít krytá záda, kdyby...

„Máš hlad?“

Rileyho kukuč, který momentálně postrádal svůj nezbedný úsměv, na mě vykoukl zpoza veřejí. Podívala jsem se na něj, skutečně, pořádně, a uvědomila si, že zmizet musím už kvůli němu. Počítačovému maniakovi s nejryzejším srdcem.

„Tak co?“

„Hm, ne. Teda jo. Já nevím,“ vzdychla jsem a složila si hlavu do dlaní.

„No, já teda určitě,“ zašveholil, opásal se zástěrou, která visela na háčku, a nakoukl do lednice. „Moc tu toho není, nestačil jsem nakoupit a nechtěl jsem vás tu... no, prostě jsem nechtěl, abys tu s ním byla sama. Kdyby něco.“

Jo, kdyby něco. Tahle průpovídka se nejspíš stane mým novým heslem.

Riley vytáhl balíček s mletým masem, zeleninu a pláty na lasagne, schované v hloubi mrazáku. Ty plynulým pohybem vhodil do mikrovlnky a zbytek ingrediencí si rozložil na lince.

„Co ta ruka?“

„Bude to dobrý.“

Po očku na mě mrkl.

„Ale ošetřil ti to perfektně.“ 

„Jo, to on umí,“ pousmála jsem se.

„Má tě rád.“

Ou. Příliš rychlá změna tématu.

„Cože?“

Ohlédl se přes rameno, až jsem se bála, že si uřízne prst při svém pokusu nakrájet rajčata.

„Ale prosím tě. Ty to možná nevnímáš, nevím, co všechno mezi vámi bylo, ale to, jak se na tebe díval, když jsi přišla, jak s tebou mluvil... Neslyšel jsem vás, to ne, ale ten tón byl nezaměnitelný. Tomu chlapovi na tobě fakt záleží.“

„Já vím,“ zašeptala jsem a musela sklopit oči. Na tyhle rozhovory jsem fakt nebyla stavěná.

„A ty?“

„Co já?“ zvedla jsem poplašeně hlavu, až mi křuplo za krkem.

Riley byl ke mně zády, ale vytušila jsem, že se culí. Sakra!

„No, co k němu cítíš ty? Vypadá jako fajn chlap. A navíc jako fakt hezký chlap.“

„Já... ehm, co?“

„No neboj, do zelí ti nepolezu, na můj vkus je trochu starý, ale jinak...“

Náhlé prozření mi rozšířilo oči.

„Ty jsi...?“

„Ano, jsem gay. Vadí to?“

Ne že bych žádné nikdy nepoznala, ale u něj mě to zjištění fakt šokovalo. Nezeptal se nijak dotčeně ani naštvaně, bral to jako fakt, se kterým byl zjevně už nějakou dobu smířený, a čekal, jak se k tomu postavím já.

„Ne, nevadí. Jen... no, přiznávám, že jsi mě překvapil.“

A pak jsem si vzpomněla na ten obrovský plakát Bruce Willise v ložnici a od srdce se zasmála. Ne zle, jen překvapeně. Ne jen jím, ale i mou tupostí, že mi to z drobných náznaků nedošlo dřív.

„Rád lidi překvapuji,“ pousmál se a zase se otočil zpět ke sporáku, protože mu začínal prskat olej. „To ale nemění nic na tom, že je...“

Úsměv mi ve vteřině opadl.  

„Je to policajt, Riley.“

„A ty zabíjíš lidi. A stejně tě má rád. Nejsi trochu pokrytecká?“

Byl tak upřímný, až to bolelo. Bolelo mě poznání, že má nejspíš pravdu.

Mlčela jsem, nevěděla jsem, co na to říct. Přiznat to nahlas, to bylo nad moje síly.

„Fajn, takže co bude dál?“ pokračoval po chvíli stejným konverzačním tónem.

„Zítra ráno přijede a přestěhuje mě do jakéhosi krytého bytu, jak jsem ho pochopila. Patří policii, mají ho pro svědky, kterým hrozí nebezpečí, a podobné lidi, které prostě potřebují chránit, dokud akce neskončí. Bude to lepší i pro tebe. Budeš zase z obliga a nebude ti nic hrozit, kdyby Simonovi nebo Garyho lidi přišli na to, kde se skrývám.“

„Škoda, bylo fajn tě tu mít. Z těch zbraní už jsem tak na větvi nebyl, ale tvoje přítomnost je příjemná. Jsi fajn ženská.“

„Děkuju, Riley,“ pousmála jsem se a v očích mě zaštípaly slzy. „Ty jsi taky fajn chlap a jen doufám, že nebudeš dlouho sám.“

„Neboj, už se na tom pracuje,“ uculil se a pak se dál věnoval osmahnutí mletého masa. „Před třemi týdny jsem byl na jednom mejdanu a tam jsem poznal Joshuu. Určitě by se ti taky líbil, sečtělý, chytrý, s dobrým vkusem. No a pak jsme se dohodli...“

Riley mluvil. A mluvil. I když už jsme měli jeho dokonalé lasagne stylu ´co dům dal´ na talířích a foukali si horká sousta, pořád mluvil. Joshua bylo téma, kterého se prostě chytil a nepustil. Stále mluvil a poslouchat jeho hlas, tak kypící zamilovaností, životním optimismem a silou, kterou jsem už dlouho postrádala, bylo neskutečně uklidňující. Opojné. Nemusela jsem chvíli sama myslet, na nic z toho všeho, co se kolem mě dělo. Stačilo jen občas kývnout hlavou a tupě se usmívat, když Riley omílal stále a pořád dokola, jak Joshua tohle a Joshua tamto.

Ten kluk byl zamilovaný až po uši a já byla za něj i tajemného Joshuu hrozně ráda.

Víc jsem to odpoledne k životu nepotřebovala.

Snad jen trochu toho vlastního opojení a utlumení bolesti.

Když se v pět Riley vytasil s lahví Jamesona, můj den byl zpečetěn.

Vzbudilo mě řinčivé zatroubení jakéhosi nevrlého řidiče pod oknem. Kromě žízně jsem se cítila překvapivě dobře, i když mě tolik míst na těle fyzicky bolelo. Ale uvnitř jsem se cítila jaksi lehčí, jako bych se zbavila břemene, které mě dlouho tížilo.

Tedy, ne že by to byla ve skutečnosti pravda.

Ale jedno bylo jisté – po dlouhé době jsem se necítila psychicky pod psa.

A zbytkovým alkoholem to fakt nebylo.

Při čištění zubů jsem vzpomínala na předchozí večer. S Rileym jsme se opili, až jsem si říkala, že mě u tak mladého kluka, a navíc celkem tintítka, překvapuje, kolik se toho do něj vejde. Nezůstali jsme jen u jedné lahve, ale příjemně nám to sedlo.

Mluvili jsme. Pořád a hodně. Na to, že jsme se znali chvíli, jsme si ve většině názorů neuvěřitelně rozuměli. Už nás nebavilo pořád jen přemílat o tom, co, kdo a proč. Moji situaci se Simonem a Garym jsme pro jistotu úplně vyřadili z repertoáru.

Jen jsme si povídali. A bylo to příjemně osvobozující, stejně jako účinky kvalitního alkoholu, který nám koloval v krvi. Jen jediné téma mě připravilo o úsměv. Ale Rileymu to nedalo, prostě si do toho musel rýpnout. Svým způsobem jsem ho i chápala.

Tím tématem byl Michael. Riley o něm mluvil div ne v superlativech, a i když trochu přeháněl, měl pravdu. Ten chlap pro mě dělal první poslední, zachraňoval mě po všech stránkách a umožnil mi znova dýchat beze strachu. Sice to znělo bláznivě a hloupě, ale já postupně zjišťovala, že na pětadvacet let jsem ve vztazích naprostý amatér, a i Riley, mladší a rezervovanější, během pěti minut odhadl přesně to, nad čím já dumala celé týdny.

Na vztahy jsem prostě byla úplně tupá.

Jenže kde, kdy a od koho jsem se jim měla naučit? Co mi paměť sahala, tak ani matka neměla s otcem zrovna hezký vztah, všechno přehlížela a dělala, že problémy neexistují, mlčela i v situacích, kdy já bych už nejspíš tomu druhému něco přerazila o záda.

Pro klid v rodině, jak říkala.

Nechápala jsem to. Ani jako pětileté dítě, ani teď.

Pak nastalo období otcovy nadvlády. Od něj jsem se měla naučit lásce? Od člověka, který neměl rád ani sám sebe? Od člověka, který mi měl být ochráncem, a místo toho mě ničil? Který nezvládal sám sebe, vlastní emoce a pocity, a tu frustraci přenášel i na ostatní?

Nebo od Simona? Ano, měl mě rád. I já jeho. Díky němu jsem dostudovala střední školu a měla zázemí, i když skromné. Nejspíš mi tehdy před lety zachránil přinejmenším zdraví, ne-li život. Ale byl mi spíš kamarádem. Tehdy.

A pak už jen party a bandy, se kterými jsem se zapletla. Kluci a chlapi, pro které byl sex platidlem a za služby a výrobky. Za to, že vás dostali tam, kam jste zrovna v tu chvíli chtěli. A pak už jen chlapi pro ukojení chtíče na delších cestách po světě.

Na cestách za smrtí.

Tak kde jsem se, sakra, měla naučit lásce?

Když jsem, už přiopilá, vysvětlila zkrácenou verzi svého dospívání Rileymu a ukázala mu jizvy, které nechal otec na mém těle, zděsil se. Pocházel z úplně jiného prostředí, a i když měl situaci s hledáním přítele složitější, žil jinak. Vnímal svět, lásku a lidi jinak.

Během toho večera jsem se utvrdila v tom, že je nenapravitelný optimista.

A mimo jiné i pacifista.

Na to, jak jsme si jinak rozuměli, jsme byli ve své podstatě protikladní.

A to, co mi řekl o Michaelovi... O lásce, životě, vztazích. O tom, kdo kam směřuje a jaké k tomu volí prostředky. Nebo které jsou mu vnuceny okolím a okolnostmi. Bože, byl ještě kluk, ale filozof byl prvotřídní.

Brečela jsem. Myslela jsem, že po té noci v autě už to nedokážu, že jsem tvrdá ženská, která už si nedá drtit vlastní duši, ale přesně to se teď dělo. Podle Rileyho se moje srdce buď v bolestech uzdravovalo, nebo umíralo.

Tohle nebyl klasický opilecký večírek.

Tohle se zvrhlo v sondu do mého života, která se vrátila úplně suchá a prázdná.

Jen s kapkou krve na hrotu.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 21. kapitola: