OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 22. kapitola

12.11.2015 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 862×

„Nechci ti do toho kecat,“ ozval se zpoza dveří Rileyho hlas, „ale zuby už si čistíš skoro čtvrt hodiny, za což by tě asi zubař pochválil, ale právě si pro tebe přijel pan Božský.“

Ach, že já včera nedržela tlamu!

Rychle jsem si sbalila všechny serepetičky, které jsem za těch pár dní stihla nanosit do koupelny, vhodila je do kufru v ložnici a podívala se z okna ven na ulici. Michael už byl skutečně tu, jeho tmavě modrý Mercedes parkoval před domem. Postával vedle dveří spolujezdce, přiospale se o ně opíral a balil si cigaretu. Rozcuchaný, neoholený, oblečený v tom prvním, co mu přišlo pod ruku.

Podívala jsem se na hodinky. Nebylo ještě ani půl osmé.

Rychle jsem si naházela zbytek věcí do kufru a batohu, zbraně a roličky peněz přibalila navrch a opatrně pak kufr zaklapla. Když jsem se na něj pak podívala, už oblečená do džín, tenisek a mikiny s kapucí, povzdychla jsem si.

Moc mi toho ze života nezbylo.

Svému ochránci jsem jednu roličku bankovek nechala pod polštářem. Třeba na novou elektroniku, co já vím. Nebo na další obrovský plakát s Brucem Willisem. A třeba na parfém, aby tomu svému novému objevu ještě víc voněl.

Bože, bylo tak příjemné myslet na něco tak normálního a přívětivého, jak jsou vztahy kolem mě. 

Riley trpělivě čekal v kuchyni, slyšel mě křamařit a tušil, že do balení by se mi neměl plést. Když jsem vyšla z ložnice s madlem kufru v ruce, jen na mě pohlédl. V jedné ruce měl můj balíček cigaret se zapalovačem a jednu samostatnou cigaretu, a v druhé cosi zabaleného v novinovém papíru, podle tvaru zřejmě pořádného hrnku na čaj. Před ním stály dva šálky s kávou.

Odložila jsem kufr ke stěně, posadila se naproti němu a přijala nabízenou cigaretu. Když jsem si připálila a upila ze šálku, všechny vize, které jsem si přehrávala v koupelně, zmizely.

Bylo jen tady a teď.

„Jsem rád, že jsi byla tady,“ pronesl Riley.

„I já jsem ráda. Pomohl jsi mi.“

Pousmál se. „Ale ta hlavní pomoc na tebe čeká venku u obrubníku.“

„Jenže bez tebe by nejspíš nebylo ani to.“     

„Přestaň,“ uculil se na mě zpoza okraje hrníčku.

„S čím?“

„Vyhýbáš se mu, jak jen to jde.“

Sklopila jsem oči a setkala se s jejich velmi tmavým odrazem na hladině kávy.

„Myslím, že včera jsem o něm mluvila až dost.“

„Jenže mluvení je jedna věc, a co děláš, ta druhá.“

„Hej, to jsi najednou poradce přes vztahy nebo co? Jsem starší, nezapomínej,“ zasmála jsem se, ale do smíchu mi nebylo. Měl pravdu. A ještě ji mít bude.

„To sice ano, ale v tomhle ne. Jsi tvrdá. Nikomu nevěříš. To je v tvojí branži určitě v pořádku a potřeba. Ale život, to je o něčem jiném. To, co teď děláš, nebudeš dělat navěky. Až ti bude padesát, budeš sedět nejspíš na zápraží nějakého hodně luxusního domu, jenže sama. A to já pro tebe nechci. Jsi fajn holka.“

„Děkuju,“ usmála jsem se, tentokrát upřímně, a přes stůl ho pohladila po ruce. „Jenže tyhle věci si musím vyřešit sama.“

„Jenže se musíš přestat bát.“

„Jenže se musím přestat bát,“ hlesla jsem.

„Přesně,“ uculil se a odložil svůj šálek. „Takže típni cigáro, lokni si kafe a jdeme na to.“

„Ano, pane,“ zašklebila jsem se na něj.

Ale ve mně byla jen malinká dušička, aniž bych pořádně věděla proč.

U dveří mi ještě do ruky strčil balíček, který předtím nenápadně odložil na linku.

Usmála jsem se na něj a radostně, jako dítě, po něm sáhla.

„Aby sis na mě někdy vzpomněla, až zas nebudeš moct spát.“

Rozbalila jsem papír a vyprskla smíchy. Byl to opravdu hrnek na kávu, spíš už hrnec, měl tři čtvrtě litru a po nocích, kdy jsme se tu hrabali v papírech, fotkách a všem tom svinstvu kolem Simona, mi do něj Riley dělal kávu.

A přitom tvrdil, že mě taková spousta kofeinu musí přerazit vejpůl.

No, nestalo se tak. Ale nalít si do toho třeba whisky, už by to nemusel být marný pokus.

Znovu jsem se usmála, od ucha k uchu.

„Děkuju moc, Riley.“

Přikývl, gentlemansky se chopil mého kufru a snažil se tvářit, že vůbec, ale vůbec není těžký. Snažila jsem se mu nesmát, nervozita s Michaela, z toho všeho, co bylo přede mnou, o čemž jsem věděla tak akorát kulový, chuť brečet, smát se a schoulit se někam pod schody a čekat na soudný den, se ve mně smísily natolik, že jsem nevěděla, co by z jakékoliv mé reakce mohlo nakonec vzniknout.

Vyšla jsem před dům, Riley s mým kufrem frajersky jen v jedné ruce, na které mu div nepraskaly šlachy, v závěsu za mnou. Michael k nám vzhlédl od auta. Nedíval se ale na nás.

Díval se na mě.

Jen na mě.

Jeho pohled nemilosrdně zamířil přímo do mých očí, v první vteřině bez výrazu ve tváři. Nic než pevný, doruda rozžhavený hrot vetknutý do mého těla.

Pak Riley v půli schodů hekl, když mu kufr přirazil nohu, a Michaelova pozornost se konečně rozptýlila mezi nás oba. Usmál se, odlepil od kapoty a vyšel nám vstříc.

„Já to hodím do auta,“ s úsměvem kývl na zdrchaného Rileyho, který mu s velkou chutí předal můj kufr. Michael ho vzal s přehledem do jedné ruky a do auta ho položil ladně, jako by nevážil těch asi pětadvacet kilo, ale jen pět.

„Kde bude?“ zeptal se ho Riley, bez mého kufru znatelně spokojenější.

Michael zabouchl kufr u auta a otočil se zase k nám.

„Víš, že ti to nemůžu říct.“

„Já vím, jen jsem to zkoušel,“ ošil se Riley. „A můžu se s ní třeba sejít na kafe?“

„Zatím ne. Až bude klidněji. Ale můžete být ve spojení přes e-mail.“

„Fajn,“ přikývl Riley a otočil se ke mně.

Připadala jsem si jako idiot. A ještě mi bylo z toho všeho špatně, žaludek se mi svíral, prsty klepaly. Připadala jsem si jako vyhrocená verze sebe samé. Sakra, tohle přeci nejsem já!

Riley mě objal. „Dávej na sebe pozor, prosím,“ zašeptal mi do ucha, „a ať se stane cokoliv, u mě můžeš zazvonit vždycky, jasný?“

„Jasný,“ šeptla jsem a v očích mě pálily slzy.

Ještě chvíli mě držel a otočil mě tak, aby viděl na Michaela.

„Starej se mi o ni dobře. Moc tě neznám, ale ona ti věří. A to je důležitý.“

„Přestaň,“ plácla jsem ho do zad zdravou rukou se smíchem, který měl zabránit slzám přetéct, vymanila se z jeho objetí, které znamenalo bezpečí, a otočila se také k Michaelovi čelem, aby už tahle srdceryvná scéna byla co nejrychleji za mnou.

„Neboj, budu ji strážit jak oko v hlavě,“ pousmál se Michael a nabídl mu ruku.

Riley ji přijal a potřásl mu s ní. „To bych ti radil. Je to poklad.“

„To je,“ přitakal Michael.

Ehm, uniklo mi něco?

„Tak dost, chlapi,“ vstoupila jsem mezi ně ve snaze ubránit se dalším jejich výlevům.

Políbila jsem Rileyho na tvář, rty bezhlesně vytvořila slovíčko děkuju a postoupila k Michaelovi. Takhle nesvá už jsem se necítila hodně dlouho. Připadala jsem si jak na tenise, jen s tím rozdílem, že jsem nebyla divák, ale ten míček, co lítá ze strany na stranu.

„Tak pojedeme?“ otočil se ke mně Michael. Řekl to tak absolutně normálním tónem, jako kdyby mě nabádal, jestli už nepojedeme z toho divného golfového hřiště, kde se nám celé odpoledne divně hrálo, a čeká nás večeře před televizí, až jsem se uchechtla. Nechtěla jsem, vyjelo to ze mě samo. To asi ty nervy.

„Co?“ vyjelo z nich obou unisono, oba obočí nechápavě pozvedlá, až jsem výtrysk smíchu musela zadusit rukou a na vteřinu zavřít oči a nedívat se na ně.

„Nic, jen... Ne, nic. V pohodě. Jedeme,“ kývla jsem na Michaela a naposledy na Rileyho mávla, než jsem vklouzla do příjemně vyhřátého vozu. Ten mi s úsměvem mávnutí opětoval, pak si zastrčil obě ruce do kapes a nespouštěl nás z očí, dokud jsme se konečně neodlepili od chodníku a nezmizeli za první zatáčkou.

Trvalo dalších pár minut, kdy mi postupně nálada zase opadávala. Ne že bych předtím měla radost, že od Rileyho odjíždím bůhví kam, ale byla jsem ráda, že můj odjezd dopadl tak, jak dopadl. Jasně, byla jsem naměkko, jako kdybych byla těhotná, pláč se ve mně bouřil se smíchem a celé to bylo takové zmatené, protože ani jeden z nás tří netušil, do čeho to vlastně vstupujeme, ale bylo to... Nevím. Prostě lepší, než jak jsem se toho v představách děsila.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se Michael, s pohledem stále na vozovce před námi.

„Jo. Už mi bylo hůř.“

„A co prst?“

„Dobrý.“

„Máš všechno, co potřebuješ? Nemám někde zastavit u obchodu?“

„Ne, dobrý.“

Konečně se na mě podíval, právě zastavil na červenou. Nedívala jsem se mu do očí, tvář jsem směrovala dopředu, ale vnímala jsem jeho pohled. Zkoumal mě. moji tvář, reakce, snažil se odhadnout, jak se opravdu cítím. A co si myslím.

„Mrzí mě to.“

Ani teď jsem neměla sílu se na něj podívat, hlavu jsem nechávala opřenou o opěrku a hypnotizovala staré Volvo, stojící před námi.

„A proč? Tobě to pomůže v práci a mě to ochrání.“

„To jsem nemyslel.“

„A co teda?“

„To, jak jsme se viděli naposled.“

„Postaral ses o mě na jedničku. Nemůžu ti nic vytknout.“

„Měl jsem tě políbit. V autě, před letištěm. Nebo být aspoň milejší...“

„Michaele, dost,“ usmála jsem se na něj, svůj pohled konečně v jeho očích, a pohladila ho po ruce, kterou měl automaticky položenou na řadící páce. „Bylo to, jak to mělo být.“

„Ale já...“

Náhle se za námi rozezvučelo trojí nebo čtvero zakvílení klaksonů, protože mezitím naskočila zelená a Michael svým vozem blokoval hlavní pruh. Trhaně se rozjel, nervozita z londýnského provozu se podepsala na jeho reakcích.

Ne že bych se mu divila.

Projeli jsme další dvě ulice, než zase promluvil.

„Neměl jsem na tebe tak tlačit. Bylo to hloupé.“

„V pohodě.“

Sledoval provoz a tentokrát pokradmu já jeho. Byl napnutý, čelisti sevřené, v očích sveřepost a možná i kapku vzteku. Na sebe nebo na mě? Nevěděla jsem, ale nakonec to bylo jedno. Dostali jsme se na tenký led, který nevyhovoval ani jednomu z nás, jen mi to prostě potřeboval říct. Ulevit svému svědomí či co to mělo znamenat. 

Projeli jsme dalších několik křižovatek a dostali se do klidnější části Londýna, ne ještě periferie, ale dostatečně vzdálené od centra, takže tu byl klid. Dokonce i aut tu bylo výrazně méně. Celá ulice vypadala poklidně.

Chtěla jsem vystoupit, ale Michael mě automaticky chytil za ruku, aby mě zadržel. Tázavě jsem na něj pohlédla, ale nic neřekl, jen zavrtěl hlavou. Pak z kapsy vytáhl mobil a zmáčkl jednu z rychlých voleb.

Volající to vzal takřka okamžitě.

„Jsme na místě. Jak to vypadá?“

Odpověď jsem neslyšela, ale zřejmě byla uspokojivá, protože tlak jeho ruky na mé polevil a ta se bezmyšlenkovitě přesunula na volant. Kousla jsem se do rtu, abych se nezasmála. Žádné sokol volá orla nebude? Jaká škoda.

„Fajn, budu tam.“

Jasné, rychlé, stručné. Ledabyle vhodil mobil zpátky do kapsy bundy a vzal za kličku dveří.

„Můžeme jít.“

Obešel auto, vzal z kufru moje věci a kývl na mě, abych ho následovala do domu nalevo od nás. Byl to třípatrový činžák, starý, s omítkou, kterou jste si museli spíš už jen představovat. Malá okna posazená daleko od sebe vypadala v té mase kamene a betonu jako oči, tupé, zírající, ale zároveň vševědoucí. Vstupní dveře, zjevně renovované původní, vypadaly, jako by vypadly z béčkových hororů. Přesně takové, kterými s velkým strachem vstoupíte a ty se pak za vámi s třeskem zavřou.

No, sem bych na letní byt fakt jezdit nechtěla.

Ani mě nepřekvapilo, že dům postrádá výtah, spíš moje zadýchání, než jsme se vyplazili do třetího patra. Možná bych Michaela, táhnoucího můj kufr, i politovala, kdybych se sama necítila, jako bych měla vyplivnout duši.

Dveře do bytu vypadaly sice nenápadně, jako kterékoliv jiné, ale člověk, který už se pár dveřmi musel prokousávat tam, kam chtěl, poznal, že zdání klame. Po odevření se mi to jen potvrdilo. Bezpečnostní zárubeň, panty s ložiskem, dvojité zamykací body, ocelové kotvy. Bylo znát, o kolik jsou širší, a i když šly otevřít poměrně lehce, uvnitř jsem tušila ocelové jádro.

„Kontrola?“ zeptal se Michael, když na vnitřním panelu vyťukával číselní kód a všiml si, co dělám.

„Ne. Obdiv.“

„Zvládla bys je?“

„Uf, to nevím. Ale pochybuju. Na tohle by moje výbava fakt nestačila.“

„To jsem rád.“

Zavřela jsem je a s uchem nastraženým poslouchala, jak do sebe celý systém krásně zapadl.

„Takže,“ snažil se Michael upoutat mou pozornost, což se mu podařilo, „jsou do nich potřeba dva klíče. Neměl by se do nich násilím dostat nikdo, snad jedině s tankem, ale ten do třetího patra asi nedorazí. Po příchodu se musí vypnout odpočítávání alarmu a při odchodu ho zase zapnout,“ kývl k panelu s podsvíceným maličkým displejem. „Řádně zabezpečená jsou i okna, ale otevírat je samozřejmě můžeš, když budeš chtít. Jen je zavírej vždycky, když u něj nebudeš, takže na noc nebo tak.“

Poslušně jsem přikývla a čekala na zbytek prohlídky.

„Tady je koupelna,“ ukázal na dveře vlevo. Pak popadl můj kufr a protáhl se s ním dalšími dveřmi. „Kuchyň s obývákem, je tu málo prostoru, takže to prostě muselo zůstat takhle v kupě.“

Moderní kuchyňská linka, stůl s dvěma židlemi, linoleum. V druhé části zátěžový koberec, pár prázdných skříněk, televize, gauč. Vše perfektně uklizené, připravené přijmout návštěvníka.

Položil kufr vedle gauče a kývl k posledním dveřím. „A ložnice. Vím, je to tu malé a celkem skromné, ale policie holt není Hilton. Ani Savoy.“

„Já si nestěžuju. Je to tu v pohodě.“

Povzdychl, ramena mu trochu sklesla.

„Myslím to vážně, je to ok. Nejsem tak náročná, jak si myslíš. Klíče asi nedostanu, že?“

„Ne. Nebudeš chodit ven, jen se mnou, pokud to bude nutné.“

„A co jídlo? A odpadky?“

„Teď máš plnou lednici. Každý den se ti ozvu, abychom se domluvili na ten další. Všechno ti obstarám já.“

Opřela jsem se ramenem o zeď, zraněnou ruku svěsila podél těla. Čekala jsem to, věděla jsem, do čeho jdu, ale teď, když se vlak skutečně rozjel, už jsem neměla sílu z něj vystupovat. Od chvíle, kdy jsem zmizela ze Států, jsem při své honbě za Simonem dělala jednu botu za druhou. Bylo nutné, aby tomu všemu dal někdo řád, a ten někdo byl Michael.

Jenže já byla v kleci.

Už zase.

Proč má pořád někdo tendence mě zavírat?

Protože nosím smůlu. A nebezpečí. Škodím sobě i těm, kteří se pohybují kolem mě. Když jsem tu tak stála a rozhlížela se po bytě, který přede mnou chránil bůhví kolik jiných lidí, těch skutečně důležitých, připadala jsem si zbytečná.

„Takže co teď?“ dostala jsem ze sebe přes stažené hrdlo a snažila se tvářit vyrovnaně.

„Odevzdáš mi mobil i MacBook. Ten ti ještě dnes vrátím, jen ho naši IT kluci musí prohlédnout a zabezpečit. Taky mi musíš dát zbraně.“

„Všechny?“

„Všechny.“

Odlepila jsem se od stěny, překotila kufr na bok, otevřela ho, odhrnula roličky bankovek a vytáhla vše, co mi dal Partens, včetně krabiček s náboji. Michael vše napěchoval do černého pytle na odpadky, který vytáhl zpod dřezu, a zajistil ho drátkem.

„Co s nimi bude? Nejsou moje. Teda, ne všechny. Ráda bych je pak vrátila.“

„To můžu udělat i já. Jen řekni komu.“

„Nemůžu. Je to... Ten člověk mi hodně pomohl. Dlužím mu. Je to osobní.“

„Fajn. Neboj, zůstanou u mě v sejfu. Pak ti je zas vrátím.“

Přikývla jsem a pozorovala ho, jak zručně s nákladem střeliva zachází. Pak mi podal telefon, starší verzi toho mého. „Sem ti budu volat. Ten telefon je hlídaný a odposlouchávaný, takže z něj prosím nikam nevolej. Jen přijmi hovor, ano?“

Proč už jsem si skutečně připadala jak malé dítě?

„Ano.“

„Výborně,“ usmál se náhle, jako by z něj něco opadlo, něco těžkého a hodně nepříjemného. „Musím teď jet, takže se zatím zabydli, prospi, cokoliv. Na tohle,“ kývl k mé zafačované ruce, „jsou kdyžtak v koupelně prášky proti bolesti.“

„Fajn. Děkuju.“

Následovala jsem ho ke dveřím, kde zase vyťukal kombinaci čísel a vzal za kliku.

„Bude to k něčemu?“

Překvapeně se ke mně otočil.

„To doufám. Protože jinak jsi v pěkné kaši.“

Semkl rty, pak se jimi lehce pousmál a zmizel.

Jako všechno známé, krásné a milované z mého života.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 22. kapitola: