OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Nenávidím večery a Myšlenky

18.06.2009 (22:13) • Arya • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1280×

Nenávidím večery

Nenávidím večery. Ikdyž teď už vážně nebyl večer. Je noc...Nevím, jestli to není ještě horší. Došla jsem k závěru, že je.

Nenávidím sázky. A ještě víc ty, kde jsem předmětem sázky já.

„Ta se odtamtud nevrátí."V duchu se mi tahle věta přehrávala zas a zas. Odtamtud. Proč se bál vyslovit odkud? Teď už vím.

Branka šla otevřít. Což už je samo o sobě podezřelé. Víte, v každém dobrém hororu, jde branka otevřít. Jenže pak se zavře a už se ven nedostanete. Nějak tuším se tohle stane i mně.

„Proč se bojíš?" jakoby šeptalo cosi uvnitř mě.

Jasně, proč se já bojím? Hřbitov... když jsem to slovo v duchu vyslovila, zamrazilo mne.

Není tu nic.

Jen mrtví.

O co, že se to vsadili? Jestli se vrátím nebo ne? A proč bych se neměla vrátit?

Když jsem se probrala ze zamyšlení, všimla jsem si,že jsem pořád ještě v brance. Rozevřela jsem dlaň, kterou jsem ztuhle až křečovitě svírala kliku branky,

„jde se na to".

Jeden krok.

Náhle se hřbitovem prohnal vítr. Duby kolem mě začali šelestit listy, šeptali si mezi sebou. Otočila jsem se zpátky k brance, jako bych snad chtěla vyběhnout ven. Vykašlat se na sázku. Možná bych měla. Vítr utichl a rozhostilo se ticho. Před bouří. Otočila jsem se zpět a konečně si všimla starého kostela, pak se znenadání ozvalo jedno krátké zakrákání. Uskočila jsem a během chvilky z kostela vylétlo hejno vran. Reflexivně jsem se přikrčila, ale nic se nestalo. Všechno pominulo.Mrtví drželi kolektivní ticho jako vždy.

Úkol by jednoduchý. Utrhnou jednu černou růži rostoucí u kostela.

Jednu.

Další krok, další a další.

Rozběhla jsem se.

Náhrobky na mě koukaly s kamennou trpělivostí a kontrolovaly každý můj krok.

„Ta už se nevrátí..."

„Správně, nevracej se tam."

Zdálo se mi to? Otočila jsem se. A pak zase zpět.

Ne. Nikde, nikdo. Asi jenom další poryv větru.

Zaměřila jsem pohled na svíčku na nedalekém hrobě. Proč je tu jako jediná?

Neměla jsem se ptát. Zhasla.

Došla jsem ke kostelu. Pečlivě pěstované růže. Nebylo pochyb, že černé. Mohl to být i klam. Je přece jenom noc...

Natáhla jsem ruku k nejbližší růži. Už jenom kousíček. A můžu vypadnout.

„Být tebou, tak to nedělám."

Ozval se ten samý hlas, ale byl trošku jiný. Obalil mě jako samet a já se jím zalkla.

Nemůžu dýchat! Pomožte mi! Smůla... Několikrát jsem zalapala po dechu, ale ten samet tu pořád byl.

Omdlela jsem...

„Nevracej se k nim. Správně..." Pochválil mě hlas.

Uvidím někdy i tvář?

Byla moje poslední, naivní, myšlenka.

Myšlenky

Zkuste definovat slovo nenávist.

Kolik vám to zabere řádků? Vln myšlenek?

A pak je tu ta další věc, co všechno se dá nenávidět.

Nenávidím tě.

Ježišmarja, moje myšlenky a já. Tohle je horší a horší... Je tady ticho jako pokaždé.

Znám tady každou kachličku a stejně se vždycky leknu jednoho zvuku.

Cvak

Minutová ručička hodin poskočila. Za pět minut šest. Sakra, už musím jít.

Ten zámek zase nejde zamknout. Tohle se stane jenom mně. Tak... zamknuto.

Tašku! Kde je? Támhle. Zase jsem ji dala někam, kde ji pak nemůžu najít.

Vážně potřebuju příručku.

Nenávist.

Hmm...Můžu nenávidět sama sebe? Za to, co jsem?

Zavadila jsem taškou o lavičku a přerušila svoje tíživé myšlenky.

Teď na ně není vhodná doba. Mohly vy mě potopit kde dnu. Doslova.

Schody...

K poznání ostatních, abys je následně mohla nechat za sebou.

Ticho myšlenky... Vstupujeme...do světa.

Áchh..tohle světlo nenávidím.

Oslepující světlo, světlo lží. Nádech. Úsměv. Nic nesmí poznat.

Jsem přece jejich hvězda.

Autor: Arya (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávidím večery a Myšlenky: