OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter » Jak to bylo doopravdy (Dramione)



Jak to bylo doopravdy (Dramione)Dlooouhá povídka na téma Dramione. Je publikovaná po 4 částech na HP povídky pro každého, takže pokud by to bylo pro někoho najednou moc, tak tady máte části >1< >2< >3< >4<

Když jste se dívali na filmy, jistě jste zaznamenali zřejmou nenávist mezi některými postavami, zřejmou lásku mezi některými postavami, ale jistě jste nezahlédli nenápadné gesta, která autoři filmu tak úplně nezamýšleli a pokud ano, určitě nezamýšleli, aby si z nich sedmnáctiletá teenagerka vytáhla to, co tam sama viděla, a hledala díry, které tvůrci udělali.

Děj: 2-7 film (případně i kniha)

Budu vděčná za každý názor. ;) Díky...

Březen 1992

„Na nic jsem se tě neptal, ty mudlovská šmejdko!" Davem to po vyslovení těch slov zašumělo. Byla to ta nejhorší možná nadávka pro kouzelníka. Hermiona jen stála, neschopná slova, a dívala se na ten chlad v jeho očích. Upřímně ji nenáviděl. A ona jeho, ostatně jako všichni Nebelvírští. Ovšem v tuhle chvíli její srdce pohltila nenávist tak zatvrzele, že by ani v nejdivočejších snech nevěřila, že by byla schopná někoho takto nenávidět.

„Tak za tohle zaplatíš, Malfoyi!" řekl Ron a vytáhnul hůlku. Viděla, že je jeho hůlka nepoužitelná, ale byla až příliš v šoku z toho oslovení, než aby cokoli řekla nebo naznačila. „Žer slimáky!" zakřičel Ron a vzápětí ho obalil paprsek nezdravě zeleného světla.

Draco se na ně díval s posměchem. V jeho očích nebyli ničím, jen chátrou. Celý Nebelvírský famfrpálový tým, v čele s Harrym a jeho kamarády - Ronem a Hermionou. Už dávno se zařekl, že jim udělá ze života na hradě peklo. Nenáviděl Harryho za ponížení, kterému ho vystavil hned v prvním ročníku, ještě dřív, než se vůbec stali právoplatnými obyvateli hradu.

 

Říjen 1993 

„A bude hůř!" řekl Ron, sotva zaslechl první známku toho, že se hned za mostem někdo nachází. A měl pravdu. Mezi menhiry rozestavěnými do půlkruhu stáli Crabbe, Goyle a Malfoy. Hermiona nevěřila, že by ho mohla kdy nenávidět víc, než v tuto chvíli. Držela v sobě vztek až do poslední kapičky, která ale přišla hned vzápětí.

„Otec řekl, že prý si tělo toho hipogryfa můžu nechat. Nechám ho vycpat pro Nebelvírskou společenskou místnost… Á, taky jste se přišli podívat?" zeptal se Draco s posměšným úšklebkem ve tváři.

„Ty! Ty hnusnej odpornej smradlavej malej švábe!" nechala se Hermiona unášet proudem svých emocí. Ani neslyšela, co na ni křičí Ron, jen viděla Dracův obličej stáhnutý do vyděšené polohy. Natisknutý na menhir tam před ní stál sám Draco Malfoy a Hermiona Grangerová, studentka Nebelvíru, mu držela hůlku pod krkem. V hlavě přemýšlela, jakým způsobem by tu krysu nejlépe odstranila z povrchu zemského.

„On za to nestojí!" uslyšela konečně Ronův hlas. Hlavou jí problesklo, co všechno by to mohlo znamenat, a tak pomaličku sklonila hůlku a otočila se k odchodu. Sotva ale uslyšela, jak se z jeho hrdla dere smích, a představila si jeho obličej, jak se mu koutky zvedají v úsměvu, neudržela se, sepnula ruku v pěst a rozpřáhla se. Tak slastný pocit v ruce ještě neměla. Ani neslyšela, co říkají, byla jen pyšná na sebe a svoji ruku, která byla stejně mocná s hůlkou, jak bez hůlky. Tedy pro tuto chvíli.

„Nikomu ani slovo, rozumíte?!" rozkřikl se Malfoy na kumpány a poslechl jejich pobídky k útěku. „Já tu nafoukanou mudlovskou šmejdku jednou dostanu, jen počkejte!" zahřměl a utíkal s celou svojí partou do Zmijozelské společenské místnosti. Tam si úlevně sedl do křesla a nechal si přinést led, který si na nos opatrně přiložil.

„Ale copak, Draco?" zeptal se pošklebně jakýsi žák. „Komu mám poslat krabici bonbónů?" zeptal se chlapec posměšně, pravděpodobně nějaký druhák, ovšem nemyslel to škádlení vážně. Každý znal Dracova otce a bál se ho. Draco zamumlal cosi o tom, aby kdosi vypadnul, a začal přemýšlet, jak nejlépe svůj zlomený nos pomstít. Musel uznat, že Hermiona má pořádnou ránu.

„Jednou z ní bude pořádný kus ženské…" pomyslel si a ani si neuvědomil, že těmito úvahami promrhal opravdu hodně času. Až příliš...

 

Prosinec 1994

„Rone, všechno jsi to zkazil!" zavolala za ním usedavě plačící, zhrouceně se posadila na schody a zula si podpatky. Rozplakala se tak, jako ještě nikdy do té doby. Mrzelo ji, že se takhle s Ronem dohádala.

Draco stál opřený o sloup. Sice na ples pozval Pansy, ale zatančil si s ní jeden tanec a pak ji přenechal nějakému mladíkovi z Kruvalu, který měl o její společnost mnohem větší zájem. Pomalu se vydal směrem ke sklepení, když si všimnul na schodech sedící Hermiony v slzách. Ušklíbnul se nad jejím neštěstím a kopl do sebe snad pátou skleničku punče. V kapse mu zbývaly ještě tři lahvinky ohnivé whisky, ale tu nechtěl vypít hned dnes. Ono to rychlé vypití punče stačilo, aby se jeho mysl otupila a on získal nadhled, který mu ve střízlivém stavu chyběl. Ta pátá sklenička byla posledním krůčkem od opilosti. Draco měl najednou hroznou potřebu si k Hermioně sednout a vysmát se jejímu neštěstí zblízka. Jak se rozhodl, tak udělal. Sedl si vedle ní a zadíval se před sebe s úsměvem ve tváři.

„Co chceš, Malfoyi?" vyštěkla agresivně a snažila se zamaskovat svoje slzy. To na něj, jakožto opilého, udělalo dojem. Pokrčil rameny. Ač měl původní plán jiný - vysmát se jí - rozhodl se improvizovat.

„Sám nevím, proč jsem si sedl k nejšpinavější mudlovské šmejdce na škole…" řekl zamyšleně a sáhl do kapsy. Ačkoli ani toto neměl v úmyslu, odšrouboval víčko a přihnul si whisky. Tu postřehl, jak se Hermiona zvedá a odchází. Rychle hmátl opileckým gestem po její ruce a přitáhnul ji zpátky. „Tak počkej přece. ´Škyt' Nemyslel jsem to tak…" Snažil se to zamluvit, jeho společnost jí pod vlivem alkoholu připadala tak nějak uklidňující. Věděl, že ho nenávidí, a to bylo to jediné, co teď potřeboval. Potřeboval alespoň jedinou jistotu, takovou, kterou nikdy od těch svých rádoby kamarádů neměl. Paradoxní, že mu ji dává zrovna dívka s mudlovskou krví.

„Nech mě být Malfoyi, nestojím o tvoji společnost!" vyštěkla a pokusila se mu ruku vytrhnout, ale jakožto chlapec měl Draco mnohem větší sílu jak ona. Stáhnul ji a posadil vedle sebe.

„Na," nabídl jí láhev s whisky.

Hermiona chvíli nad nabízenou whisky okouněla a nerozhodně se cukala. Ovšem pak se jí připomněla bolest u srdce, kterou jí před chviličkou způsobili nejlepší kamarádi, uvolnila se a pořádně si whisky přihnula. Tělem se jí rozlilo příjemné teplo. Chtěla ten pocit mít intenzivnější, a tak se napila znovu a pila, dokud v lahvi nezůstalo jen pár kapek. Poté láhev opilecky roztřesenou rukou vrátila Malfoyovi, který na ni uznale pokývl.

„Musím uznat, že pít umíš," řekl. Pokrčila rameny a vychutnávala si rozkoš, jakou jí přinesl alkohol v krvi. V její alkoholem omámené mysli se najednou Draco proměnil. Neviděla v něm nepřítele, nýbrž oporu v těžkém čase. Smutně vzlykla a zabořila mu obličej do ramene. Draco se pouze rozhlédl, jako by se chtěl ujistit, že to nikdo nevidí, ale byli sami.

Na plese tančilo pár posledních účastníků a těch pár lidí, co na schodech ještě před chvílí seděli, už odešli. Byli tu sami.

„Proč jsi za mnou dnes večer přišel?" zeptala se přiopilým hlasem Hermiona. Draco otevřel druhou lahev whisky, napil se a pokrčil rameny.

„Sám nevím. 'Škyt.' Možná jsem se chtěl vysmát tvým slzám," přiznal opatrně svůj původní záměr a samotného ho překvapilo, jak absurdně to zní. To už mu Hermiona vzala lahev z rukou a v zoufalé touze po rozkoši a nesmyslnosti celého světa do sebe doslova vyklopila i druhou lahev.

„Není mi moc dobře," řekla o pár chvil později a rukama si sjela k břichu. „Asi budu zvracet!" řekla dávivě a zoufalým pohledem se podívala na Draca. Ten zvedl oči v sloup, podepřel ji a co nejrychlejším tempem ji dovedl na školní pozemky. Hermiona rychle přiskočila k jednomu keři a naklonila se nad něj. Ovšem z úst jí nic nevycházelo, její marné pokusy o vyvolání dávivého reflexu ji jen vyčerpaly. Unaveně se posadila a usedavě se rozplakala.

„Ani pít neumím," zašeptala zhrzeně, úplně zapomněla, že nedaleko postává její úhlavní nepřítel. Ten opět jen zvedl oči v sloup a dřepnul si k ní.

„Zvládneš to? Chce se mi spát," zeptal se. Neměl chuť jí pomáhat, ale věděl, že kdyby se jí něco stalo, jeho budou vinit. Naposledy ji totiž na schodech spatřili právě s ním.

„Neodcházej, prosím, Rone!" zašeptala Hermiona a chytila Draca za límec. „Polib mě, Rone, prosím! Polib mě!" začala usedavě prosit a nečekala na odpověď, hladově se vrhla na Dracovy rty a překulila se s ním tak šikovně, že jej uvěznila pod sebou.

„Nesahej na mě!" zaječel Draco, ale Hermioniny rty ho znovu umlčely. Nejprve se pokusil vzpouzet, ale nakonec i jeho chtíč pod nátlakem alkoholu povolil. Jemně ji pohladil po rameni a tím pohlazením jí sundal ramínko šatů. Ona mu začala neobratně rozepínat košili pod sakem, ale nejenže ji věznila kravata, ale také se jí povedlo pár knoflíků utrhnout, než konečně Dracovu hruď osvobodila ze zajetí košile. Poté mu neobratně sundala kravatu a odhodila ji do meziprostoru. Musel to být mezirpostor, protože nic, kromě Rona, teď neexistovalo. Tedy, její opilý mozek usoudil, že to pod ní je Ron. Někde v hloubi duše a střízlivosti si uvědomovala, kdo to pod ní leží, ale nechtěla si to připustit. Místo toho Draca zbavila oblečení úplně.

„Nedělej to," zašeptal a nasucho polkl. Dostala ho tam, kam ještě nikdo. Dostala ho k hranicím prvního sexu. Ležel tam pod ní, nahý. Jeho rozum ještě nebyl natolik otupený, aby si neuvědomil, s kým to tam leží, ale jeho chtíč byl natolik velký, že nedokázal poznat v alkoholovém opojení rozdíl mezi rozumem a chtíčem. Překulil se, aby ona ležela pod ním, a rychle jí pomohl i z jejích pár kousků oblečení. Něžně ji pohladil po těle a vychutnával si každý okamžik této chvíle. Ať už by tu s ním ležel kdokoli, tahle chvíli musela být dokonalá.

Draco by to nikdy nepřiznal, ale v hloubi duše byl opravdu citlivý. Ne k mudlům nebo mudlovským šmejdům, z této pozice naprosto věřil v Pána zla. Ale byl citlivý k sobě samému a ke svým pocitům. Měl sebekázeň a věděl, co chce a po čem touží. Až do této chvíle. Do chvíle, kdy poprvé spojil jeho tělo s tělem Hermiony, do chvíle, kdy jí poprvé zabořil hlavu do vlasů, do chvíle, kdy vydala první slastný vzdych, do chvíle, kdy se její tělo prohnulo pod návalem orgasmu, a do chvíle, kdy i jeho slastný tlumený křik roztrhnul ticho Bradavického okolí. V každé z těchto chvil se v jeho hlavě a srdci něco změnilo. Říká se, že první sex člověka změní. Draca změnil.

Změnil jeho city. Jeho city vůči této dívce. Jak tak ležel nahý vedle ní a pozoroval její spánek, někde mezi vystřízlivěním a opilostí si uvědomil, že Hermiona se celou noc ve svojí mysli milovala s Ronem. To vědomí ho zasáhlo jako blesk a donutilo se bleskurychle zvednout a obléknout. Jelikož byla Hermiona ještě opilá, dokázal ji s námahou nasoukat do šatů, aniž by ji probudil. Poté se vydal k hradu a nechal ji tam jen tak ležet. Ovšem jeho srdce odcházelo pryč změněné a svým způsobem i raněné. Toužilo zůstat tam a vidět, jak se ta krásná dívka probouzí. Toužilo vidět její oči, jak se na něj podívají s pochopením a láskou. Jenomže to byla jen vysněná realita. Skutečnost by byla jiná. Přesně proto odešel. Nemohl jí oznámit, že ačkoli jsou největší nepřátelé, spolu dnešní noc prožili plnou žhavého sexu a souhry. Možná si to ani nebude pamatovat. Nechtěl to vidět. Odešel.

 

Prosinec 1994

Už to byl týden. A přesto se jeho city nezměnily...

Draco seděl na lavičce na jedné z chodeb v Bradavicích a přemýšlel, když zaslechl její hlas - Hermionin. Zněl rozrušeně, a tak vstal a nenápadně šel za ní. Když byl dostatečně na doslech, opřel se o stěnu a zaposlouchal se.

„Přece si to musíš pamatovat!" říkala se zoufalým podtónem.

„Já ti říkám, Hermiono, že jsem hned po naší hádce odešel do postele. Říkám ti to celý týden - nic jsem nepil a nic jsem nedělal! Vážně!" oponoval jí Ron se stejně zoufalým hlasem. Ozvala se slabá rána, jak Hermiona přitiskla Rona pevně ke stěně.

„Podívej se mi do očí! No tak! Přece si na to musíš vzpomínat! Bylo to venku, na pozemcích!" Už na něj křičela. Její zoufalý hlas vyvolával v Dracovi smíšené pocity. Jistě věděl jen to, že je nejvyšší čas odejít. Ale přesto tam zůstal stát a poslouchal. Chtěl vědět, jak to dopadne.

„Naposledy ti říkám, že jsem s tebou nespal, Hermiono! To bych si pamatoval!" řekl Ron rozzuřeně a odstrčil ji od sebe. „Nevím, jak moc jsi byla opilá a co všechno se ti zdálo, ale já ti naposledy říkám, že ať to bylo cokoli, se mnou to nebylo!" teď už taky skoro křičel. Draco jen slyšel kroky a pak nastalo ticho, které po chvíli protnul jeden její vzlyk. Následovaly další, až se Hermiona rozplakala. Draco horečnatě přemýšlel, co by měl v tuhle chvíli udělat. Jen tam tak chvíli stál, než se rozešel, rozhodnutý kolem ní projít. Jak kolem ní procházel, zastavil se a pozoroval ji.

„Komu mám poslat kytici růží, Grangerová?" zeptal se s mírně pošklebným podtónem, ale v jeho hlase by člověk, který s ním trávil čas, poznal, že to není ten typický tón, jakým s ní vždy mluvil.

„Odprejskni, Malfoyi," řekla plačtivě, ale i u ní to nebyl ten typický bojovný tón. Pravděpodobně si vybavovala minimálně to, jak spolu seděli na schodech. Ještě chvíli tam jen tak stál a nic neříkal. Hlavou mu běhala spousta možností, co by mohl teď udělat. Ona jen zírala před sebe. Nakonec namáhavě vstala, otřela si oči a podívala se na něj. „Hodláš tu celý den jen tak stát?" zeptala se ho jakoby nic. Bez nenávisti v hlase.

„No, vlastně jsem měl namířeno do Společenské místnosti," řekl popravdě a pomalým krokem se rozešel pryč. Cítil v zádech její pohled, ale neotočil se.

„Počkej!" zavolala zničehonic, doběhla ho a položila mu ruku na rameno. „Už týden mě tíží jedna otázka a myslím, že ty bys mi mohl dát odpověď, kterou hledám." Draco nic neříkal, pouze naklonil hlavu jejím směrem a čekal, co řekne dál. „Pamatuješ si, jak jsme spolu seděli na schodech a pili tu ohnivou whisky?" Přikývnul. „A nepamatuješ si, co se dělo dál? Jestli jsem s někým neodešla?" zeptala se s nadějí v hlase. Všechny mozkové závity mu pracovaly naplno, dával si s odpovědí na čas.

„Udělalo se ti zle a tak jsem tě doprovodil na pozemky. Pak jsem odešel spát," zalhal. Sám nevěděl proč. Vykroutil své rameno z jejího sevření a rozešel se pryč.

 

Duben 1995

Už to byly čtyři měsíce od chvíle, kdy se Draco Malfoy změnil. Jeho přátelé, ani nepřátelé nic nezpozorovali, ovšem byla tu další změna, kterou nikdo nepostřehl. Často ho pozorovala Hermiona Grangerová. Od jejich rozhovoru na chodbě se po něm dívala často, jako by doufala, že tak získá zpět ztracené myšlenky, ještě ke všemu zkreslené alkoholem. Věděl, že je chytrá, ale neodvažoval si ani doufat, že by si vzpomněla, co se ten večer událo.

Až do chvíle, kdy si ho jednou odchytla na vylidněné chodbě.

„Malfoyi, potřebuji se tě ještě na něco zeptat," oznámila mu a tím ho zastavila v jeho chůzi. Povzdychnul si.

„Grangerová, já si vážně nepamatuju, co bylo dál, dej mi konečně pokoj. Jsi jako osina v zadku," řekl co nejunavějším tónem a pokusil se jít dál svým směrem. Zastavila ho rukou a zamračila se.

„Jak víš, že chci mluvit o… To je jedno, prostě mě nech mluvit," zhluboka se nadechla, patrně se na tuhle chvíli připravovala psychicky delší dobu. „Takže ty tvrdíš, že jsi od odchodu na pozemky šel spát," řekla klidným hlasem a na vteřinku se odmlčela. „Víš, je tu reálná šance, že…" Zase se odmlčela a pozorovala ho. Draco se snažil udržet si svůj znuděný obličej, ale jeho srdce pomalu, ale jistě zrychlovalo tempo. „Ví to!" blesklo mu hlavou a rychle přemýšlel, jak jí její logickou a pravdivou myšlenku odargumentuje. Její zorničky se rozšířily. Poznala na něm změnu. „On to ví!" blesklo hlavou i jí a potlačila slzy, které se jí okamžitě nehrnuly do očí. V těch pár vteřinách ticha, které se jim oběma zdály jako věčnost, Hermiona horlivě přemýšlela.

Teď, když jí došla pravda, nebyla si jistá, jestli chce mít potvrzené, že má pravdu. Bylo jí ostudou už jen to, že se to stalo tak brzy. Chtěla počkat na toho pravého, chtěla si to užít, chtěla na to vzpomínat celý život. A tohle přání bylo v jediném večeru pryč.

Ještě chvíli na něj jen tak zírala. Poté se jí do očí nahrnuly slzy, které celou dobu potlačovala. Sklopila pohled a utekla. Draco se za ní díval a srdce se mu svíralo úzkostí. „Proč?" zeptal se sám sebe, posadil se na zem a hlavu složil do dlaní. Těžko byste hledali věrnější podobiznu zoufalého člověka.

 

Únor 1997

Seděl v komnatě nejvyšší potřeby a přemýšlel. Přemýšlel, jak opravit tu starou skříň. Plán to byl geniální, nicméně nevěděl, jak jej provést. Najednou se do komnaty kdosi vřítil. Draco rychle skočil za onu skříň a doufal, že si ho příchozí nevšimne. Když uviděl, kdo přišel do komnaty, tiše zavrčel, ale i přesto v tom bylo překvapení. Byl to Harry Potter. V rukou nesl jakousi knížku a roztěkaně se rozhlížel. Nedaleko skříně stála polička s bustou. Harry k ní okamžitě vyběhnul. Knížku dal do skříně a bustu začal zdobit. Nejprve paruku, poté na ni nasadil modrou korunku s havranem, a jak rychle přišel, tak taky odešel. Draco pomalu vyšel zpoza skříně a rozešel se ke skříňce, chtěl vidět, co tam Harry schovává tak důležitého.

„Malfoyi?" ozvalo se za ním. Draco se překvapeně otočil a stanul tváří v tvář Hermioně.

Byla to trapná, dlouhá chvíle ticha. Delší než všechny přechozí, které oba zažili. Pořádně spolu od té události ve čtvrtém ročníku nemluvili. A ani teď ani jeden z nich nevěděl, co by měl říct nebo udělat.

„Grangerová," odpověděl Draco, aby přerušil tu dlouhou šňůru ticha. Ovšem to se mu nepovedlo, dál jen stáli. Kdyby byly myšlenky viditelné, určitě by si každý myslel, že se oběma kouří z hlavy. Tolik myšlenek na dva obyčejné kouzelníky.

„Co tady děláš?" zeptala se po chvíli a nejistě přešlápla na místě. Draco z toho gesta usoudil, že by nejradši odešla, ale potřebuje tu něco vyřídit.

„Co ty tady děláš?" oplatil jí a založil si ruce na prsou. Pobaveně pozoroval její obličej, jak se jí v něm během těch pár chvil mihlo tolik výrazů a emocí. Začalo to výrazem vzdorovitým a nadechnutím k protestům, který měl oponovat, že ona se ptala první, ovšem pak svá myšlená slova neřekla a vzdorovitý výraz vystřídal zamyšlený. Ten, který měla vždy, když ji něco napadlo. Následně se jí ve tváři objevilo mírné pousmání, které by jen tak někdo nezachytil. Nápad byl zanalyzován a připraven k použití.

„Vlastně, hledám tu jednu učebnici," začala a přešla opatrně pomalým krokem blíž k Dracovi. „Myslím, že si můžeme být vzájemně užiteční," pokračovala, až se ve svém pomalém kroku dostala naproti místu, kde stála předtím - za Draca. Ten se neotočil, jen zíral před sebe a přemýšlel, co za učebnici to může být a proč on by jí mohl být užitečný. Pak si vzpomněl na Pottera a zamyslel se, jestli nemá na mysli zrovna tuhle knížku, tedy učebnici. Mohla samozřejmě myslet jakoukoli jinou knihu, ne, že by jich tu nebylo několik tisíc, ale když řekla, že by jí mohl pomoct, jinou knížku tedy myslet zaručeně nemohla. Pravděpodobně jí došlo, že je tu Draco už delší dobu a tak musel Harryho příchod, odchod i počínání vidět. Z čehož pro Draca vyplynulo, že Hermiona Harryho sledovala, jinak by buď přišli společně, nebo by se tu objevila později, ne bezprostředně po něm, hledající učebnici poté, co Potter jednu schoval. Na té knížce muselo být něco zvláštního. „Takže už víš, co myslím," řekla přesvědčeně a Draco se překvapeně otočil. Poznala z jeho gest, že poznal, o čem mluvila, a přitom k ní stál zády. Ve tváři mu hrál úsměv, nejenom z tohoto poznání, ale i z toho, že vycítil možnost slovně si s ní pohrát.

„Možná," řekl neurčitě a nenuceně se o skříň opřel. „Přijde na to, co za to," zarýmoval si, téměř ta slova zanotoval a čekal, čím může být podle jejích vlastních slov prospěšná ona jemu. Pousmála se, přešla k němu a zašeptala:

„Myslím, že bys nebyl rád, kdyby se tvoji kamarádi dozvěděli o našem malém tajemství." Tón, který použila, zněl, jako by vytáhla eso z rukávu. Také se k ní naklonil a zašeptal:

„Myslím, že ti tvoji kamarádi by z toho také nebyli nadšení," oponoval jí a o krok od ní odstoupil. V její tváři se zračil šok, který následně vystřídal vztek. Asi nečekala, že by jeho inteligence dosahovala takové míry, aby jí dokázal takto odpovědět. Nebo že by rozhodně toto nepoužil. Zase nastala chvíle ticha.

„Dobře," řekla nakonec poraženě a zvedla ruce v gestu vzdávání. „Co chceš za tu informaci? Mám galeony, mám vypracované úkoly, mám přísady do lektvarů…" vyjmenovávala, ale Draco vycítil další příležitost - tentokrát pro něco jiného. Cenu si vybral už dávno. Už tenkrát ve čtvrtém ročníku. Přišel k ní a pousmál se. Byl o dobrou půl hlavu vyšší jak ona.

„Nechci galeony, ani úkoly, ani přísady…" řekl jen a umlčel její 'Tak co tedy?' ukazováčkem, který jí položil na rty. „Chci jen jedinou věc. Chci, abys mě políbila. Teď a tady. Ještě jednou, než se naše cesty nadobro rozdělí a my se zase budeme tvářit a chovat jako nepřátelé," řekl až téměř prosebným tónem a pozoroval ji. Ve tváři se jí zračil šok. „A chci, abys to udělala bez toho, abys šeptala Weasleyeho jméno," dodal, ovšem tentokrát vyčerpaným tónem. Doteď ho mrzelo, že ona nemá žádný zážitek s ním, protože ten jediný si nepamatovala, a ačkoli si něco vybavovala, nebyl to Draco, kdo ve vzpomínce figuroval po jejím boku.

Hermiona ještě chvíli stála, než nakonec přikývla. „Dobře. Jeden polibek," řekla a rychle se k němu naklonila, jako by to chtěla mít rychle za sebou. Draco si povzdychnul a uchopil její tvář do dlaní, čímž její pohyb zastavil.

„Nejsem tak špatný, jak si myslíš," navázal na předchozí mluvu a naklonil se k ní. „Možná nosím příjmení Malfoy a možná jsme měli nějaké roztržky a možná nemám kouzelníky z mudlovských rodin v lásce," na chvíli se odmlčel a zastavil se kousek od jejích rtů. Díval se jí do očí. „Nicméně všechna tahle… fakta… se pozměnila. Jednou večer v devadesátém čtvrtém před Vánoci. Tenkrát…" zase se na chvíli odmlčel, přemýšlel, jak pokračovat, aby ji nevyděsil nebo neodehnal. Ale ona se na něj dívala a pozorně poslouchala. Nevypadala vyděšeně, spíš překvapeně.

„Tenkrát jsem potkal jednu dívku z mudlovské rodiny, víš? A tenkrát večer, tenkrát večer se všechny moje názory změnily. Už jsem tu dívku znal delší dobu, ale tenkrát jsem poznal její skutečný šarm a intelekt. Tenkrát jsem se do ní bezhlavě zamiloval a nebyl jsem schopný se toho prokletí zbavit. Ani teď, v tuhle chvíli, nedokážu odolat její vzpurnosti a tvrdohlavosti. Tomu, jak musí mít všechno, co chce, i za cenu, kterou jsem si vyžádal," řekl a dál už na nic nečekal. Jemně se k ní naklonil a přitiskl své rty na její. Čekal, že se po chvíli odtáhne, ale Hermiona to neudělala. V hlavě měla zmatek, nechápala, že si toho za celou dobu nevšimla. A nevěděla, jak se v takové situaci zachovat. Přesto se nechala unášet pocity, které ji v tuto chvíli zaplavily, a polibek Dracovi oplatila. Obmotala mu ruce kolem krku a užívala si to. Dlouho nezažila takový pocit klidu a porozumění, kterého se jí v tuto chvíli dostávalo. Jestli se v Dracovi něco pohnulo před dvěma lety, teď se to pohnulo v ní. Draco se pomalu odtáhnul a pozoroval ji. Chvíli ho pozorovala. V jejím těle probíhala hádka mezi srdcem a myslí. Ovšem srdce nakonec vyhrálo a ona se naklonila, aby si ukradla ještě alespoň jeden polibek. Do svých pocitů se oba vpili celou svojí myslí. Jemně jí sundal hábit. Ona jemu sáhla rukama pod tričko a pohladila ho po hrudi.

Po jisté chvíli oba skončili na podlaze, bez starostí, bez pravidel, bez oblečení. A na knížku, kvůli které tohle celé začalo, si ani jeden z nich nevzpomněl.

 

Březen 1998

„Přiveďte Draca!" zavelela Bellatrix.

Hermiona při vyslovení toho jména strnula, ale naštěstí si nikdo ničeho nevšiml. I Draco se při prvním pohledu na Hermionu zarazil, ale snažil se to na sobě nedat znát. Její přítomnost ho uváděla do rozpaků, nemohl říct pravdu - to, že před ním klečí Harry Potter - když tu byla ona. Jenom potichu řekl, že si není jistý, a ani na naléhání svého otce nedal, pouze si k Harrymu přidřepl, připadalo mu to diskrétnější, nikdo mu teď neviděl do obličeje a nemohl si všimnout rozpaků, jaké se mu v tváři zračily.

„Co to má s obličejem?" zeptal se Draco po chvíli a nepřestal se na Harryho dívat. Už jen proto, že přítomnost Bellatrix, lapků a ještě ke všemu Hermiony ho znejišťovala. Snažil se získat čas na promyšlenou.

„Ano, co má s obličejem?" přidala se Bellatrix.

„Tak jsme ho už našli," prohlásil cizí hlas, patřící patrně někomu z lapků. „Asi je to něco, čím se nakazil v lese," pokračoval bezmocně, aby zdůraznil, že on za to nemůže. Draco pořád usilovně přemýšlel. Viděl, že to na něm Harry vidí. Poznal ho a on to ví.

„Nebo je to žihadlová kletba," ozvala se Bellatrix a ukázala hůlkou na Hermionu. „Tos byla ty?" Draco slyšel, jak Hermiona tichounce zalapala po dechu. Neodolal pokušení uhnout očima z Harryho obličeje, bylo to krátké zaposlouchání se do debaty. „Její hůlku, podíváme se na poslední zaklínadlo!" rozkázala Bellatrix. Draco už nepotřeboval slyšet další slova, bylo mu jasné, že je to žihadlové kouzlo. Nechtěl vidět, co teď nastane. To ještě netušil, že se objeví meč Godrica Nebelvíra. Neslyšel rozhovory, pouze slyšel, jak Bellatrix řve. Otec už ho stihnul odtáhnout a ochranně obejmout, ačkoli to Draco vůbec nepotřeboval. Střídavě těkal pohledem mezi lapky a Hermionou. Ona zase těkala pohledem mezi Harrym, Bellatrix a Dracem.

„Zavři ty kluky do sklepa!" To bylo jediné, co Draco slyšel. Kluky? Zděšeně se podíval na Hermionu. I ona se tvářila vyděšeně. Věděl, co ji čeká, a nebyl si jistý, zda bude schopen jen tak nečinně přihlížet. Třásla se strachy. Slova už mu zase splývala, slyšel pouze Bellatrixin nelítostný tón. Viděl, jak ji Bellatrix povalila na podlahu a chvíli škrtila. Poté se naklonila k jejímu uchu. Draco přesně neslyšel, co Bellatrix říkala, ale slyšel, jak Hermiona naříká a prosí. Nevydržel to a odvrátil se.

To už ticho domu protnul její jekot. Nebyl to cruciatus, a tak se Draco odvážil podívat. Viděl, jak je Bellatrix přisátá k ruce jeho životní lásky, a zaťal ruce v pěst. Jsi zbabělec! nadával si v duchu a věděl, že má pravdu. Kdyby nebyl, pomohl by jí. Jekot nepřestával, a tak se pouze opět opřel o stěnu, oči zabořil do ruky a snažil se nevnímat ten řev. Nemohl odejít, prokázal by slabost vůči kouzelníkům z mudlovských rodin a nemohl se prozradit. Poté křik utichl. Draco se odvážil podívat. Pettigrew zrovna odcházel do sklepení. Naskytl se mu pohled na Hermionu. Ležela poraženě na zemi a plakala. Dívala se na svoji ruku, na které teď zel vydrápaný a vykousaný nápis "Mudlovská šmejdka". Poslal jí alespoň jeden uklidňující úsměv. Neoplatila mu ho. Chápal to a chtěl jí dát nějak najevo, že se jí omlouvá, ale to už tam vběhli Harry s Ronem a Draco musel stát po boku svojí rodiny. Nevšiml si, že Bellatrix stihla Hermionu chytit a přiložit jí nůž pod krk. Udělal, co mu přikázala, posbíral hůlky, které se teď válely po zemi, ale její druhé přání - zavolat Voldemorta - nemohl splnit. Už kvůli Hermioně ne. Věděl, že Voldemort by ji bez milosti zabil. Jak tam tak nerozhodně stál, zatímco jeho otec se toho úkolu ujmul místo něj. Pak se tam zjevil Domácí skřítek a svými činy vyvolal rozruch. Draco viděl jen, jak Hermiona přistála v Ronově náručí, ale než si stihl cokoli pomyslet, Harry už mu rval z rukou hůlky. Přišel o všechny, včetně svojí. Bylo mu do pláče. Jediné, co dál viděl, bylo, že všichni zmizeli. Nastal chaos. Raději utekl do svého pokoje. Nechtěl být svědkem Bellatrixiny zloby.

 

Duben 1998

V šestém ročníku se Draco a Hermiona scházeli celé čtyři měsíce, než skončil školní rok. Poté odešli s Ronem a Harrym hledat viteály. A ačkoli prožila něco jako románek s Ronem, stejně nebyla schopná Draca vypustit z hlavy. Pořád si pamatovala to jeho pousmání, co po ní hodil v jejich domě. Nebyl to úškleb, ani radost z jejího utrpení. Snažil se jí dodat sílu. Bylo těžké k němu teď cítit tu stejnou lásku, co tenkrát v šestém ročníku, zvlášť, když se o ni staral právě Ron. Byla dál Ronovou přítelkyní, ale tajně byla pořád zamilovaná do Draca. 

A teď Hermiona stála v komnatě nejvyšší potřeby, a ačkoli kolem ní stála armáda studentů a dospělých, vzpomínala. I přesto, že komnata teď byla úplně jinou místností, se Hermioně vybavovaly vzpomínky na ty krásné čtyři měsíce. Povzdychla si a pozvedla hůlku. Byl čas jít k Velké síni. Harry šel napřed a Řád společně s Brumbálovou armádou vyšli necelých deset minut po něm. Stáli za dveřmi a poslouchali. Jakmile začal mluvit Harry, vešli dovnitř. Boj začal.

  

O hodinu později

Hermiona bojovala, a aby se ujistila o bezpečnosti hradu, běžela po schodech ke komnatě nejvyšší potřeby. Věděla, že toto místo není tolik hlídané, ale může být nebezpečné. Když probíhala vyprázdněným druhým patrem, málem narazila do toho, na kterého celé dny myslela.

„Draco!" To jméno vyslovila téměř překvapeně. Nechtěla, aby věděl, že má radost, že je v pořádku. Nechtěla, aby si myslel, že ho pořád miluje. Ne po tom, co zažila v jejich sídle. Očividně si to nemyslel.

„Hermiono!" řekl a semkl pevně rty. „Co tu děláš?" zeptal se a nervózně se rozhlédl.

„Co ty tu děláš?" zeptala se pochybovačně a pevně tiskla v ruce hůlku. Věřila, že by jí neublížil, ale jistota je jistota. Když nic neodpověděl, nevydržela to a vzlykla. „Měl bys utéct, Draco. Je tu celý Fénixův řád," řekla nakonec co nejpevnějším hlasem. Bolelo ji se na něj jen tak dívat, jako by mezi nimi nikdy nebylo víc než oční kontakt. Věděla, co mezi nimi bylo, a byla si jistá, že se to všechno zničilo ten den v sídle jehol rodiny. V jeho očích se objevily obavy.

„Ne, ty uteč," řekl až příliš pevně a rozhlédl se. O sebe strach už neměl skoro vůbec. Ten den v jejich sídle nepřišel jenom o ni, ale přišel i o zbytky svojí sebeúcty a dokonce i o hůlku.

„Nemůžu," řekla a její obličej znovu nabral pevného výrazu, který se vzlykem z půli ztratila. „Nemůžu opustit své přátele a nechat je napospas ostatním," řeč se jí zadrhla a volná ruka semkla v pěst. „I kdyby moji nepřátelé měli být lidé, na kterých mi záleží." Věděl, že naráží na něj. Nevěděl, co v této situaci dělat. Udělal k ní jeden pomalý krok. Cukla sebou a chytila hůlku oběma rukama. Nastavila ji kolmo proti němu. Zvedl ruce nad hlavu, aby dal najevo, že jí nechce ublížit, a došel až k ní. Tam ji obejmul a přitiskl ji k sobě. Rozplakala se.

„Odpusť, že jsem ti nepomohl, když jsi mě potřebovala," řekl opatrně. „Vím, že jsem tě zklamal." Odstoupil od ní.

„Nechal bys mě i zabít," řekla a s tímto uvědoměním se začala třást. Draco chtěl protestovat, ale nemohl.

„Tenkrát ano." To byla jediná odpověď, na kterou se zmohl. Poté se přemístil. Hermiona zahnala slzy vehnané do očí a pohlédla z okna. Naskytl se jí výhled na zdevastované nádvoří. Zděšeně se rozběhla dolů.

 

O dvě hodiny později 

„Harry Potter je mrtvý!" rozeznělo se znovu nádvořím, tentokrát výsměšným tónem. Smrtijedi i Voldemort se začali smát.

„A nyní je čas, abyste se vyslovili! Předstupte a připojte se, nebo zemřete!" Nastalo hrobové ticho, které po pár minutách protnulo tiché „Draco!" Ten stál pevně mezi studenty. Všiml si, že se při tom oslovení první otočila Hermiona a pohlédla na něj. Nemohl ji znovu zklamat. Pevně stál na místě. Nereagoval na prosby svého otce.

„Draco," ozvala se tentokrát jeho matka, ale narozdíl od otce zněla pevně a vyrovnaně. Na tváři jí hrál úsměv, který by poznal jen Draco. Ten malý šibalský úsměv, kdy ona věděla něco, co ostatní ne. Rozhodl se jí věřit. Ona byla taky jediná, komu mohl v celém společenství smrtijedů věřit. A protože jeho paži už navždy zdobil emblém smrtijedů, nemohl věřit ani lidem, kteří byli na straně Brumbála. Pomalými, nerozhodnými kroky vyšel za matkou. Nechal se Voldemortem obejmout a odešel s matkou víc vzad. Poslouchal proslov Nevilla a začalo ho mrzet, že poslechl matku. Věděl, že Longbottom bude za chvíli mrtvý. Překvapeně odkročil od matky, když Harry odběhl. Ta ho jen chytila za ruku a s úsměvem na rtech ho táhla mimo hradby. Přizpůsobil se jejímu kroku a hrad, společně s Hermionou a všemi, nechal za sebou.

 

Květen 2004 (o 6 let později)

Draco seděl u stolu a v ruce držel ohnivou whisky. Dlouho si vyčítal, že tenkrát nezůstal se všemi, ale že poslechl hlas matky a šel za ní. Možná by zemřel, možná by ho zmrzačili, všechno bylo lepší než to, co měl teď. Už pár let byl se svojí chybou smířený a naučil se s ní žít. Ale hlodala v něm jako krysa, kterou mu někdo implantoval do těla.

Měl peníze, které mu matka s otcem dali, než odešli ze země. Věděli, že by je trest za smrtijedství minul díky Narcisině pomoci Harrymu, ale věděli i to, jak by na ně kouzelníci teď pohlíželi. Jako na odpad. Prosperita Malfoyů byla pryč. Ale Draco se rozhodl zůstat. Snad poprvé v životě udělal svéprávné rozhodnutí. Rodičům řekl pravdu - že je zamilovaný do dívky. Jméno ale neuvedl, chtěl, aby si mysleli, že jejich jediný syn zachová jejich celoživotní přesvědčení. Představoval si, jak si Hermiona může zrovna teď někde říkat ano s Ronem a být šťastná. To jediné mu vlastně zbylo. Vědomí toho, že je šťastná. Nevěděl, kde bydlí ani kde pracuje, ale věřil tomu, že je šťastná.

Podíval se na hodinky a odložil lahev, z půli prázdnou. Dnes měl důležitý den. Doufal, že konečně získá práci, jaká by ho bavila. Harry se za něj přimluvil, věděl, že mu vděčí za život, stejně jako jeho matce. I tak ale nezískal lepší práci, než opravář na ministerstvu. Až do teď. Dnes ho čekalo něco většího. Byl to necelý týden, co podal do Bradavic žádost o místo učitele lektvarů. A dnes mělo padnout rozhodnutí.

 

O 4 hodiny později 

Přišel domů, hodil všechno, co měl u sebe, na postel a sundal si košili. Těšil se celou cestu z Bradavic, až se natáhne na postel. Skočil do ní jako malý kluk, dokonce si i zavýsknul. Někdy si i on potřeboval ulevit od starostí dospěláckého světa nějakou klukovinou, za kterou by ho peskovala případná manželka. A navíc, dnešek se velice povedl, takovou radost snad ještě nikdy necítil. Ačkoli bylo sotva po páté, usnul jako nemluvně. Po tom pracovním hovoru by usnul kdekdo. Byl to dlouhý, táhlý rozhovor. Nakonec ho ředitelka McGonagallová po desítkách záludných otázek s nedůvěřivým obličejem přijala, ale jen na zkušební dobu. Nevadí, říkal si, zvládnu to bez problémů. Snad.

*cink*

Překvapeně se vymrštil na posteli, když ho vzbudil domovní zvonek. Unaveně si protřel oči a schoval hlavu pod polštář, nechtěl být rušen. Po asi pátém zazvonění zvedl oči v sloup a konečně, ač nemotorně a ospalým krokem, vyšel ke dveřím. Otevřel je a otevřel rty, aby začal peskovat příchozího. Zarazil se a překvapeně zamrkal, nebyl si jistý, zda ještě nespí a nezdá se mu, co právě viděl 

„Ahoj, Draco," řekla nejistě Hermiona, která za dveřmi stála, a nervózně se pousmála. Po trapné chvíli ticha nakoukla dovnitř. „Můžu dál?" Draco ji ještě chvíli pozoroval, nevěděl, jak na její přítomnost reagovat - natolik už ji vyřadil ze svého života.

„Co tu děláš?" zeptal se nakonec mnohem horším tónem, než původně zamýšlel. Nechtěl být zlý, ale tohle ho zraňovalo. Vidět ji poté, co se smířil s tím, že už ji neuvidí. Přeci jen se ale posunul stranou a nechal Hermioně volný průchod dveřmi. Po tom chladném přivítání zaváhala. Na sobě měla modrý rolák a džíny, přes rameno elegantní kabelku. Vlasy měla rozpuštěné, vypadala přesně tak, jak si ji pamatoval, ovšem teď byla mnohem víc ženou, než kdy dřív. Rozhlédla se po vnitřku. Až na zápach whisky ve vzduchu tu bylo relativně čisto, jeho vychování a peníze se nezapřely. Pořád jich měl dost. Otočila se a podívala se na něj.

„Přišla jsem tě navštívit," řekla po chvíli a nejistě se pousmála. Toužil jí ten úsměv oplatit, ale její návštěva v něm vyvolala takový koktejl emocí, že byl rád, že vůbec dokáže mluvit. Věděl, že nemá žádné právo být na ni hrubý. To on ji opustil pokaždé, když ho nejvíc potřebovala. Možná právě to byl důvod, proč jeho chování bylo takové. To její nedávalo smysl. Měla ho nenávidět. Připravil ji v jejich sídle o čest, při poslední bitvě o poslední kousky víry a v roce 1994 i o panenství. Neměla důvod se s ním vidět, mluvit a tvářit se, jako by bylo všechno v pořádku. Cítil za tím lest.

„To vidím," odvětil a konečně zavřel dveře. Unaveně došel k posteli, ještě unaveněji se natáhl přes postel a oblékl si košili, kterou předtím odhodil. Poté se na postel posadil a kývnul hlavou k židli, dávaje tím najevo, aby se posadila. Učinila tak a rozhlédla se. Měl malý byt, dva plus jedna - ložnici měl spojenou s pracovnou. Na stole se válelo několik lahví od whisky, které byl líný vyhodit. Na zemi u postele ležela ladem skladem hozená brašna, což značilo, že odpoledne někde byl. Země byla polstrovaná příjemný kobercem a stěny byly vymalované do jemného odstínu zelené.

„Žiješ tu sám," zkonstatovala a podívala se na něj, jako by čekala ujištění. Odpověděl jí mlčením, pouze se snažil vstřebat fakt, že tu u něj sedí na židli a tváří se, jako by byli staří přátelé, kteří se po letech vidí a dávají si formální nudné otázky typu „Co rodiče?" „Co manželka?" „Co děti?" a snáší ještě nudnější několikaminutové vyprávění toho, jak nejmladší z dětí nedávno udělalo první bobek. Pozoroval její obličej a snažil se vyčíst, co za touhle šarádou hledá. Po příliš dlouhé chvíli ticha vstal a přešel do druhé místnosti, ve které si vystavěl provizorní kuchyň.

„Dáš si něco?" zeptal se a teď už třesoucíma rukama postavil vodu na ohřev. Hermiona se pousmála, připomněl jí Xenofilia Láskoráda tenkrát, když se ho s Harrym vydali hledat, aby jim prozradil tajemství relikvií. Kdyby její návštěva byla předem ohlášená, možná by za tím hledala nějakou zradu, ale jelikož se nemohl připravit, přisuzovala to nervozitě. Také to byla nervozita.

„Čaj, prosím," řekla nakonec, protože usoudila, že se tu zdrží delší dobu, než jakou měla původně v plánu. Nečekala, že bude Draco až tak nekomunikativní. Snažila se najít nějaké vodítko toho, jak žije nebo kde pracuje, ale kromě té tašky a těch whisky na stole nebylo vůbec zřejmé, co je teď Draco Malfoy zač. Žádné obrázky v rámečku na stole ani na stěnách, skříň jedna, zavřená. Koupelna sice měla pootevřené dveře, ale nic kromě tmy vidět nebylo. Možná byl snad nezaměstnaný, podle těch lahví, ale ty nemusely nic znamenat. To ji dostávalo do krizové situace. Její důvtip jí tady zkrátka nepomůže.

„A co ty, jak žiješ?" zeptal se po chvíli nervózně, zatímco čekal, až voda dosáhne bodu varu. Mohl si ulehčit práci hůlkou, ale potřeboval nějaké rozptýlení. Ona v jeho otázce našla záchytný bod, bez kterého by horolezci spadli a zlámali si všechny kosti.

„Pracuji na ministerstvu," vyhrkla v touze dozvědět se alespoň jeho zaměstnání, když už nic jiného.

„Na jakém oboru?" zeptal se Draco a zalil jeden čaj a jednu kávu, které přenesl opatrně do obývacího pokoje - ložnice - pracovny. Přitom si nervózně olízl rty. Mluvil opatrně, zřetelně a krátce. I hlupák by poznal, že analyzuje každé slovo, které v této místnosti padne. Stále nevěřil, že je její návštěva bezdůvodná.

„Odbor pro dohled nad kouzelnými tvory, snažím se…" Rozpačitě se odmlčela a usrkla si čaje. „Vždycky jsem měla slabost pro domácí skřítky. Snažím se pro ně získat lepší životní postavení," řekla a podívala se na něj, jako by se jí měl začít smát. On se pouze pousmál. Přišlo mu to absurdní, ale pokud to bylo součástí jejího štěstí, pak budiž. Zato její rty se roztáhly do šťastného úsměvu. Na tohle pousmání čekala od chvíle, kdy vkročila do dveří. Nečekala takové přivítání, jaké jí bylo připraveno. Draco se napil kávy a oči mu samy sklouzly pohledem na její ruce.

„Nemáš prstýnek," zkonstatoval, sotva hrneček opustil jeho rty a káva sklouzla do hltanu. Ta hořkosladká chuť smíchaná s kofeinem mu dala jistý nadhled, který ospalost sebrala. Hermiona se podívala na své ruce a poté na Draca. Oběma bylo v tu chvíli jasné, že Draco naráží na Rona. Hermiona se znovu napila čaje a zahleděla se do hrníčku.

„Nemohl se vyjádřit. Nedokázala jsem ho milovat tak, jak by si zasloužil," vysvětlila, aniž by vzhlédla, a ještě jednou upila čaje. V čaji hledala chvilkový útěk pro uspořádání svých myšlenek. Co začala pracovat na ministerstvu, téměř vždy měla po ruce něco k pití - něco, čím by si utrhla tu malou chvilku pro sebe a své myšlenky.

„Aha," odvětil Draco. Z toho, co slyšel, pochopil, že je to bohatá, nezadaná a pravděpodobně velice žádaná žena. I přesto přišla dnes večer k němu. A určitě ne proto, aby se ho zeptala, jak se má. „Proč jsi sem přišla?" zeptal se a upřel na ni své bouřkově šedé oči. Bývaly doby, kdy na tyhle oči sváděl děvčata na pozemcích a bavilo ho to. Dnes už v nich nebyla svůdnost. Byla v nich bolest a teď i podezření. Ale ještě něco. Hermiona v nich poznala plaménky poznání a tak báchorku s „Jak se máš?" odhodila stranou a vyšla s pravdou ven.

„Chtěla jsem tě vidět. Vidět, jak žiješ a jak si vedeš. Jestli třeba už nejsi ženatý, nebo jestli jsi nenapravitelný workoholik, který nemá na ženy čas," řekla co nejjistějším tónem a čekala, co jí řekne dál. Snažila se nevypadat horlivě nebo příliš zvědavě, a tak těkala pohledem od hrnečku čaje k Dracovi a nazpět. Pobaveně nad tím zakroutil hlavou a na jeho rtech se objevilo pousmání. Kdyby si oholil těch pár centimetrů vousů, byl by to ten starý Draco, jakého si Hermiona pamatovala a jakého milovala. Jakého pořád miluje.

„Žiju jako krysa, vedu si jako krysa, ženatý nejsem, workoholik taky nejsem, o ženy nemám zájem," zkrátil to. „Víš všechno, co jsi chtěla?" zeptal se zase víc podrážděně, než zamýšlel. Nemohl si pomoct. Jeho podezření s každou vteřinou rostlo, ale zároveň v něm vzbuzovalo naději, což bylo snad ještě horší.

„Já…" začala, ale zarazila se. Byl to její Draco, ale něco uvnitř něj se změnilo. Nechápala, proč ji od sebe odhání. Do očí jí vběhly slzy. Rychle se chopila hrníčku čaje, doufaje, že ten její slzy zažene, ale pít čaj od něj bylo jako zarážet kudlu v srdci, kterou s jeho tónem dostala, hloub. „Asi bych už měla jít," řekla a rychle vstala. Vzala svoji kabelku a ještě rychleji vyběhla ze dveří. Bez rozloučení či ohlédnutí. Pršelo, ale ona se ani neobtěžovala vytáhnout deštník. Musela brečet a nemohla před ním.

Draco chvíli zíral na nedovřené dveře, než se k nim pomalým krokem vydal. Sotva k nim došel, chytil kliku a zadíval se na ni. Nechal svoji životní lásku utéct. Utéct před ním. Sám nerozuměl svému jednání. Věděl, co teď musí udělat. Zachoval se zase jako největší idiot.

Vyběhl ven a rozhlédl se. Nevěděl, kam běžela, musel směr riskovat. Rozběhl se doleva. Prohlížel všechny uličky, všechny možné obzory, ale po ní nebylo ani památky. Buď se přemístila, nebo běžela jinam. Vsadil na špatný los. Zatnul ruce v pěst a pomalu se vydal zpátky. Neměl nic. Ani Hermionu, ani čest, ani svoji původní hůlku. A jasně si uvědomoval, že to všechno je jeho chyba. Přišel ke svému bytu a ještě jednou se rozhlédl po ulici, zda nezachytí alespoň nějakou stopu. Nic. Poté vkročil dovnitř.

Doslova ochrnutě zůstal stát, když Hermionu uviděl promočenou sedět na židli, ze které před chvílí utekla.

„Já tě nemůžu nechat být, tentokrát ne," vzlykla. Nic neřekl, pouze se k ní vrhnul a přitiskl své rty na ty její. Nechtěl, aby cokoli říkala. Stačila mu pouhá její přítomnost.

„Odpusť," zaprosil a zavřel oči v bolestném gestu. „Odpusť…"

 

Srpen 2017 (o 13 let později)

Hermiona stála u spěšného vlaku do Bradavic a rozhlížela se. Bylo jí jedno, jak na ni lidé koukají. Někteří se pořád nemohli přenést přes blonďaté kudrliny její nádherné holčičky. Letmo se rozhlédla. Kousek od ní stál Harry s Ginny a s jejich třemi dětmi. O kousek dál postával Ron s Gabrielou, dříve Delacour, a kolem nich poskakovaly čtyři děti, z toho jedna dívka a tři chlapci - dvojčata a jeden starší. Starší chlapec a děvče zdědili Weasleyovské zrzavé vlasy, ovšem dvojčata zdědily Gabrieliny blonďaté lokny. Jediná další samotná matka s dětmi byla Hannah Abottová, ovšem soudě dle prstýnku a dětí Hermiona usoudila, že teď už Longbottomová. Nejstarší chlapec byl v podstatě Nevillovou kopií a mladší děvče bylo podobné spíše matce. Hermiona se pouze pousmála a znovu se vrátila pohledem ke svojí dcerce.

„Maminko, co když nepůjdu do Nebelvíru za Jamesem, Albusem, Rose, Gregem, Ianem a ostatními?" zeptala se holčička a začala fňukat. Hermiona pobaveně zakroutila hlavou, vzpomínala si na doby, kdy toto řešili její spolužáci, i ona sama.

„Arriane, nikdo neřekl, že se ostatní určitě dostanou do Nebelvíru. A i kdyby, tvůj otec přece studoval ve Zmejozelu. Neměla bys na tu kolej zanevřít." Hermiona se letmo podívala na hodiny, ještě měla deset minut čas. Arriane Malfoyová by svůj původ nezapřela, ani kdyby si své téměř bílé vlásky, divoké a nezkrotné jako ty Hermioniny, přebarvila na hnědo. Kdyby je neměla kudrnaté, nebyla by Hermioně vůbec podobná. Veškerou podobu získala po otci. Včetně citlivé povahy. Ovšem v srci měla lva. S Harrym, Ginny, Ronem a Gabrielou trávili Malfoyovi hodně času. Bydleli nedaleko od sebe a tak se jejich děti hodně přátelili.

Vlak zapískal.

„Je čas Arriane!" Hermiona dívce pomohla naskočit do vlaku a trpělivě čekala, než si její dcerka najde kupé. Když z okýnka vykoukla malá ručka, Hermiona se usmála a chytila jí. „Pozdravuj ode mě otce! A vyřiď mu, že..." Hermioně teď chyběl čaj, kterým by pomohla svým myšlenkám. Ani po tolika letech se toho zlozvyku nezbavila. Vlak zapískal a pomalu se rozjížděl. Arriane na ni upřela svá zvědavá očka, čekaje, co matka vysloví.

„Vyřiď mu, že klokan přiletí v Březnu..."



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jak to bylo doopravdy (Dramione):

18. Lexy
04.02.2015 [19:30]

Úžasný Emoticon
Moc se mi to líbilo opravdu se ti to moc povedlo Emoticon Emoticon

17. Spyro přispěvatel
26.01.2015 [11:36]

SpyroTakové chvály, děkuju moc! :)

16. Terezka Malfoyová
24.01.2015 [19:06]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon absolutně dokonalé!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. Bellatrix ♥
23.01.2015 [13:55]

To je dokonalý Emoticon Emoticon Emoticon

14. Spyro přispěvatel
03.01.2015 [23:08]

SpyroDěkuju za krásný komentář, Hailey. :)

Zároveň veledůležitě oznamuji, že formátování téhle nešťastné povídky je jednou provždy spraveno... :D

13. Hailey
18.12.2014 [11:22]

Klokan přiletí v březnu, to je ňuňu Emoticon Emoticon Celý je to naprosto nádherně napsaný, dokonalý Emoticon Emoticon Emoticon

12. Spyro přispěvatel
23.08.2014 [22:01]

SpyroMoc děkuju za komentáře, teď si je pročítám a udělaly mi ohromnou radost! :)

11. Fea16 přispěvatel
25.04.2014 [12:28]

Fea16Dramione miluju. O tom není pochyb. Četla jsem jich šílenou řadu, viděla jsem bezpočet videí s touto tématikou. Ale tohle je prostě sada. Nice! Libový! Úžasný! Super! Bomba!
Opravdu skláním pomyslný klobouk a klaním se! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. Klaudia :)
19.04.2014 [16:20]

Prekrásne! Emoticon

9. Lucka
10.04.2014 [14:51]

Páni....opravdu se ti to moc povedlo!! Je to naprosto úžasný. Draca jsem měla vždycky ráda Emoticon

« Předchozí   1 2 3 4 5   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!