OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět III - 9. kapitola

05.10.2021 (14:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 377×

KAPITOLA DEVÁTÁ: Bubák versus králíček

Toho dne na Ministerstvu skončili podstatně později, než Agnes čekala. Ani si nebyla jistá, jak se dostala domů; ráno ji budil Tom velice něžným polibkem na čelo a když hned nevstávala, objevila se Emily se svou podstatně drastičtější metodou budíčku – hrou Skákej po posteli tak dlouho, dokud netrefíš mámu. „Mamí, nespi, no tááák!“ pištěla Emily mezi skoky.

Agnes si přehodila peřinu přes obličej. „Já už nespím, Emily… jen se prostě déle probouzím,“ odpověděla jí na to. Jak je možné, že je tak příšerně unavená? Vždyť jenom seděla na zadku a četla!

„Mámí, volá ti teta Roxana,“ poznamenala Emily. Při posledním skoku dopadla na Agnesino břicho.

„Jauuuu! EMILY, DOST!“ křikla Agnes podstatně hlasitěji, než měla v úmyslu. Bolelo to. Emily špatně doskočila, v úleku se skutálela z postele a celou místností se rozlehl její pronikavý pláč.

V tu chvíli už byla Agnes definitivně probuzená. „Emily! Emily, jsi v pořádku, nestalo se ti nic?“

Vyskočila z postele a hnala se ke svému dítěti. Emily se usadila v koutku ložnice a řvala, jako by ji na nože brali. „No tak, nekřič! Co tě bolí?“ ptala se jí Agnes, ale Emily byla právě uprostřed hysterického záchvatu a zjevně se ani trochu neměla k odpovědi.

„Co se tady děje?“ vletěl do místnosti Tom. Když uviděl své řvoucí dítě v rožku ložnice, okamžitě mu došlo, která bije. „Emily, ty už jsi zase skákala po posteli, viď?“ otázal se lehce zvýšeným hlasem. „Já ti to říkal, že spadneš. No nebul, můžeš si za to sama.“

Emily přestala křičet, popotáhla nosem a škaredě se na svého otce podívala. Nevšímal si toho. „Agnes, v koupelně máš v zrcadle Roxanu,“ poznamenal. „Jdi zjistit, co chce, já už si s malou poradím,“ řekl.

Agnes ještě jednou přejela pohledem po teď už neplačící Emily. Mračila se jako čínský bůh pomsty, ale jinak vypadala zcela nezraněně. „Tak dobrá, jdu si to vyřídit,“ řekla Agnes, natáhla se pro župan a vydala se do koupelny.

„Brý ránko,“ pozdravil ji Roxanin odraz ze zrcadla. Odpověděla mu důkladným zívnutím. „Slyšela jsem, že jste včera s Gregorovičem udělali velký kus práce. Mohla jsi mi říct, že jsi ho k tomu přizvala.“

„Neptala ses,“ pravila Agnes. „A zas tak moc práce jsme neudělali, na nic nového jsme nepřišli.“ Samozřejmě kromě toho, že se Agnes dostala k dalším střípkům z Roxaniny minulosti. Ale o tom jí určitě nic říkat nehodlala.

„Jak myslíš,“ pokrčila Roxana rameny. „Každopádně, dnes na Ministerstvo nemá smysl chodit. Grangerová má dnes podepisovat nějakou veledůležitou smlouvu ohledně navázání spolupráce s evropskými kouzelníky či co,“ ušklíbla se. „Všichni zaměstnanci Ministerstva se kolem toho budou ochomejtat a je to docela velká věc, takže nám bylo důrazně doporučeno, abychom se pro dnešek drželi stranou.“

Agnes se zachmuřila. S tím nepočítala; včera v té kanceláři ani pořádně neuklidili, protože očekávala, že se tam dnes zase vrátí. „Aha,“ zahučela.

„Napadlo mě, že bys místo toho mohla na centrálu,“ řekla Roxana. „Víš… do arén. Konečně se naučit vyvolat patrona a tak,“ pravila ledabyle, po očku však sledovala Agnesinu reakci.

Agnes vykulila oči. Neubránila se nadšenému úsměvu. „Ty mě naučíš patrona?!“ otázala se. Nemohla tomu uvěřit. Že by se konečně dočkala?

„Já ne,“ zavrtěla hlavou Roxana. „Bude tě učit Harry.“ To znělo popravdě ještě mnohem úžasněji. „To zaklínadlo umí z nás ze všech nejlíp a myslím, že je mnohem lepší učitel než já. Navíc… já mám práci s tím naším zpěvákem.“

„Zpěvákem?“ nechápala Agnes chvilku, ale pak jí to došlo. Roxana nejspíš mluví o tom chlápkovi s vymazanou pamětí, který byl schopný jen broukat hymnu. „Ach tak. A už se zlepšuje? Udělali jste nějaký pokrok?“

„Vlastně jo,“ odpověděla Roxana a trochu se pousmála. „Včera řekl první slovo. No, konec plkání, Agnes. Někoho pro tebe pošlu, tak se připrav.“

„Fajn,“ zareagovala na Roxanina slova přikývnutím.

Roxana ukončila přenos. Agnes si pomyslela, že jí měla navrhnout, aby jí prostě jen prozradila polohu centrály – pak by se mohla přemisťovat tam a zpět sama, bez doprovodu. Vypadalo to však, že Roxaně vyhovuje současný stav věcí mnohem víc.

Agnes se vrátila do ložnice, vytáhla ze skříně halenku, kalhoty a cestovní plášť a rychle se oblékla; tušila, že mnoho času nemá. Těsně před odchodem si uvědomila, co má ještě pořád v kabelce – nejspíš by nebylo vhodné tyhle věci s sebou tahat na centrálu. Bleskově vytáhla lehce pomuchlané kopie záznamů o dětství Roxany a Jean a hodila je na stůl v pracovně; potom seběhla dolů ze schodů, aby do sebe před odchodem stihla nasoukat ještě něco k snědku.

***

Na příjezdové cestě k domku ji čekal Draco Malfoy. Ve svém černém hábitu jako obvykle působil trochu zlověstně, což výraz jeho obličeje jen posiloval. Agnes se k němu vydala svižným krokem. „Dobré ráno, Draco,“ pozdravila ho.

„Dobré, Gebauerová. Mám vás vzít na centrálu, ale dost spěchám, takže sebou mrskněte,“ oznámil jí a nonšalantně k ní natáhl ruku.

„Už jste mi říkal Agnes,“ poznamenala, než ruku stiskla.

„Vaše příjmení se mi asi líbí víc. Je takové cizokrajné,“ ušklíbl se na ni. Pochopila, že si od ní nejspíš si chce udržet odstup; možná se dokonce trochu posmívá jejímu ne zcela britskému původu. „Pěkná hučka, mimochodem,“ kývl k Agnesinu oblíbenému vínovému baretu, který si zase jednou vzala.

Agnesino poděkování zaniklo v tichém prásk, s nímž se přemístili.

Když Agnes otevřela oči, které při přemisťování automaticky zavírala, znovu se jí rozevřel pohled na šedivou vstupní chodbu centrály. Draco už pustil její dlaň a o kus od ní odstoupil. „Předpokládám, že arény najdete sama?“ zeptal se.

Přikývla. „Kam tak pospícháte?“ neodolala otázce.

Draco protočil oči. „Ženská jedna zvědavá,“ počastoval ji, ale po rtech mu při tom přelétl náznak úsměvu. „Jdu na Ministerstvo. Grangerová kvůli tomu svému jednání odložila soud s Farrellem, který měl dnes proběhnout. Chci se podívat, jaká komedie z toho vyleze,“ vysvětlil. Než k tomu Agnes stačila cokoliv dodat, byl už zase pryč.

Trochu zamračená se vydala do nitra centrály. Měla za to, že takové věci, jako jsou smlouvy o mezinárodní spolupráci, se domlouvají měsíce dopředu. Proč by měla ministryně na stejný den naplánované soudní řízení s Farrellem? A proč jim včera na Ministerstvu Dogbane neřekl, že další den nemá smysl chodit?

Znělo to, jako by ta věc, kterou dnes hodlá řešit ministryně Grangerová, byla neplánovaná. Agnes to přišlo podezřelé. Draco to dost možná viděl stejně. Nejde se podívat na „politickou komedii“; on jde chránit ministryni před domnělým nebezpečím. Přemýšlela, jestli je to jen jeho iniciativa, nebo jde o příkaz z vedení Auguronova odboje.

Kousek od arén potkala Lenku. Měla na sobě zase ten svůj podivný kabát se svítivě růžovou kožešinou a v rukou nesla nějakou nebezpečně vypadající rostlinu. Agnes ji pozdravila a Lenka na to odpověděla s trochu zasněným úsměvem na rtu; potom zmizela za rohem.

I další členové odboje Agnes zdravili a ona jim to oplácela. Většinu z nich neznala, ale oni znali ji – každý v odboji si byl vědom její existence a celá řada z jeho členů k Agnes nějakým způsobem vzhlížela, což jí nebylo ani trochu příjemné.

Když konečně dorazila ke dveřím do arén, docela se jí ulevilo. Jen doufala, že ji tam Harry už čeká – a ideálně, že tam taky nebude nikdo jiný, kdo by ji mohl pozorovat, jak se snaží naučit jedno z nejobtížnějších zaklínadel.

Vzala za kliku a otevřela dveře. „To jsi ty, Agnes?“ ozvalo se zevnitř Harryho hlasem.

„Ano, to jsem já,“ řekla a vešla. Pod nohama jí zakřupal bílý písek, jehož byla na podlaze arény tlustá vrstva. Sloužil k tlumení nárazů; polstrování na stěnách mělo podobný účel.

„Zavři za sebou, prosím tě,“ požádal ji Harry. Udělala, co po ní chtěl a popošla trošku víc do středu arény, blíž k němu. Zrovna se skláněl nad nějakou starožitně vypadající skříňkou a pokoušel se otevřít jeden z jejích šuplíků.

„K čemu to je?“ zeptala se Agnes a kývla ke skříňce.

„Je v tom bubák,“ vysvětlil Harry. „Ale zřejmě už ví, co ho čeká, takže se mu moc nechce ven.“

„Bubák?“ nechápala Agnes. „Myslela jsem, že se budu učit patrona,“ poznamenala. Trochu zmateně a značně zklamaně.

„To taky budeš,“ odpověděl jí na to Potter a usmál se. „Bubák je tu kvůli tréninku. Když si před něj totiž stoupnu já, promění se v mozkomora, takže budeš mít krásný cvičební cíl,“ vysvětlil.

„Aha,“ přikývla Agnes. To ji nenapadlo. Nějak se těžko smiřovala s myšlenkou, že se Harry Potter něčeho bojí – že takový hrdina jako on vůbec dokáže cítit strach.

Zásuvka skříňky, ve které se schovával bubák, konečně povolila. „Asi ti to nejdřív ukážu,“ řekl Harry. „Ustup trochu.“

S tím Agnes neměla problém. Harry mávl hůlkou směrem ke skříňce a šuplík s bubákem se otevřel. V tu ránu se z něj soukal mozkomor, obrovský a úplně stejně strašidelný jako ti skuteční, které Agnes viděla tenkrát na Ministerstvu. I z něj šla ona aura bezútěšnosti a zoufalství, která najednou sevřela Agnesino nitro. Falešný mozkomor hrozivě chrčel a svou v kápi schovanou hlavu otáčel k Potterovi…

„Expecto patronum!“ křikl Harry.

Ze špičky jeho hůlky vystřelilo stříbřité, lehce namodralé světlo, které se vzápětí zformovalo do podoby jelena dvanácteráka. Agnes zatajila dech; teď, když se na Harryho patrona dívala za plného světla, přišel jí snad ještě krásnější než tehdy v temném mozkomáriu.

Bubák v podobě mozkomora nepříliš nadšeně zajel zpátky do zásuvky ve skříňce a pro jistotu ji za sebou zavřel. Harryho patron se ještě chvíli stříbřitě leskl, potom se rozplynul. „Tak jsi to viděla,“ řekl Potter. „Vlastně to nic není. Zaklínadlo je expecto patronum, žádné speciální pohyby hůlkou to nevyžaduje. Hlavní problém je vybrat si správnou vzpomínku, na kterou budeš myslet, když se pokusíš patrona vyvolat.“

„Musí být šťastná,“ přikývla Agnes.

„Ta nejšťastnější,“ opravil ji Harry mírně a přešel k ní blíž. „Zavři oči, Agnes. A prohledej svou mysl… najdi ten nejšťastnější moment… a drž se ho. A až si budeš jistá, že vnímáš štěstí té chvíle – že ho cítíš jako takové to příjemné teplo… vyslov to zaklínadlo.“

Agnes zavřela oči. Jako první jí na mysl vytanula vzpomínka na den, kdy se narodila Emily. Soustředila se na tu chvíli, kdy ji k sobě poprvé přitiskla, ten malý hřejivý uzlíček, kterému tak rychle bušilo srdíčko…

„Expecto patronum!“ zkusila to. Ze špičky její hůlky vylétl obláček stříbřitě bílé mlhy, ale nic víc. Trochu zklamaně se zamračila. Co mohlo být v jejím životě šťastnějšího než narození její dcerky?

„Na první pokus to bylo dobré,“ usmál se na ni Harry. „Nesmíš zapomínat, že na to, aby tě patron ochránil, není potřeba, aby nabyl plného tvaru, takže cokoliv se tu naučíš, bude lepší než nic.“

Přikývla. Měl pravdu, ale ona si vážně přála vidět, jak bude její patron vypadat v plné formě – musela se snažit mnohem víc. „Zkusím jinou vzpomínku,“ oznámila mu.

Tentokrát myslela na den, kdy se poprvé dostala do Příčné ulice a nakupovala svoje první kouzelnické vybavení. Na ten den, ve kterém se dozvěděla, že je čarodějkou, úplně myslet nemohla; její rodiče z toho tenkrát hrozně šíleli. Agnesin tatínek dokonce omdlel, a když ho ředitelka bradavické školy, která jim přišla domů vysvětlit, co a jak, vzkřísila kouzlem, málem to seklo pro změnu s maminkou. Nejspíš si oba mysleli, že se úplně zbláznili a mají halucinace. Chvíli jim pak trvalo, než se smířili s tím, že svět čar a kouzel existuje – a že Agnes bude jeho součástí, ať chtějí nebo ne.

Takže první nákupy v Příčné ulici. Úplně si vybavovala tu radost, to dětské nadšení ze všeho kolem. „Expecto patronum!“ švihla hůlkou znovu.

Opět se objevila blyštivá mlha, tentokrát o trochu víc než předtím. „Málo,“ poznamenal Harry. „Jsi na dobré cestě, ale musíš si vybrat silnější vzpomínku. Je potřeba, aby… to jde tak špatně vysvětlit,“ povzdechl si a promnul si čelo. „Ta vzpomínka tě musí naplnit takovým tím vnitřním štěstím, chápeš?“

Agnes si vzpomněla na ten podivný pocit, který projel jejím tělem, když u Tima Gregoroviče vzala do ruku hůlku z jeřábu a stříbrolví hřívy. Na to, jak se rozesmála a do očí jí současně vhrkly slzy. Ale tahle vzpomínka přece není spojená ani s žádnými lidmi! Není to nic hlubokého, nic zajímavého, je to prostě jen pocit.

Jen pocit, ale zato pocit totální blaženosti a štěstí. Nelíbilo se jí, že by měla k vyčarování patrona použít něco tak… podivně nehmatného. Měla by myslet na Toma. Na Emily. Ne na blbou hůlku. Ale přesto… něco uvnitř jí říkalo, že tohle je to pravé.

„Zkusím to znovu,“ oznámila Agnes. Nadechla se a na chvíli zavřela oči. Tenkrát se jí zdálo, že se vznáší kousek nad zemí, že celé její nitro jásá nad tím, že svírá ten malý kousek dřeva, právě ten, který teď držela v ruce. Snažila se tu emoci prožít znovu, a když už ji cítila téměř tak jako tenkrát, znovu vyřkla zaklínadlo. „Expecto patronum!“ křikla, aniž by otevírala oči.

Tentokrát se jí hůlka v ruce zachvěla a i přes spuštěná víčka Agnes vnímala, jak arény naplnilo světlo. Slyšela, jak se Harry rozesmál. „Výborně, Agnes, výborně!“ volal na ni. „Už nabírá podobu, myslím… myslím, že to dokážeš!“

Otevřela oči a samým nadšením se přestala soustředit. Patron se rozplynul příliš brzy na to, aby stihla rozpoznat, jaké zvíře představuje. Měl ale čtyři nohy, to postřehla – takže ptáky mohla vyloučit.

„No, už asi vypustím toho bubáka,“ řekl Harry. „Viděl jsem, že to zvládneš, takže je čas to vyzkoušet na cvičném cíli…“

Cože, už?! To se jí ani trochu nelíbilo. „Ne, Harry, počkej, já myslím, že bych ještě potřebovala…“ snažila se ho zarazit, ale to už se mozkomoří bubák zase soukal ven ze svého úkrytu. Agnes podvědomě vyjekla a o krok ustoupila.

„Soustřeď se, zvládneš to!“ volal na ni Harry. Bylo těžké neslyšet to potlačované nadšení v jeho hlase. Mozkomor zachrčel a Agnes se zhluboka nadechla.

„Expecto patronum!“ zvolala a mávla hůlkou. Nic. Soustřeď se, Gebauerová! Její vlastní vnitřní hlas najednou zněl skoro stejně, jako když na ni mluvil Draco Malfoy. „Expecto patronum… EXPECTO PATRONUM!“ zaječela, jak nejsilněji dovedla. Bylo to zvláštní, ale měla pocit, že čím víc bude křičet, tím víc se jí zaklínadlo povede.

Při posledním pokusu se špička jeřábové hůlky rozzářila a vyskočilo z ní nějaké stříbřitě bílé zvíře. Nebylo moc velké, jen asi jako kočka, ale kočka to nebyla…

„Je to králík!“ došlo jí. „Harry, vidíš? Je to králík!“

Stříbřitý králík neohroženě hopkal kolem falešného mozkomora a nutil ho, aby se stáhnul zpátky. Když se to konečně podařilo a bubák zajel zpátky do skříňky, Harry se na Agnes spokojeně zazubil. „No vidíš, jak ti to jde,“ pochválil ji spokojeně. „Králík… hmm, mám pocit, že už jsem někoho s takovým patronem potkal… ale ne, to byl zajíc. Lenka Láskorádová má zajíce. A ona je vlastně Lenka Scamandrová, já vždycky zapomenu, že se vdala…“

„Je králík dobrý patron?“ přerušila jeho monolog Agnes.

„Každý patron je dobrý,“ ujistil ji Harry. „Na podobě tolik nesejde. A na velikosti už vůbec ne,“ mrkl na ni laskavě. „Tvůj králík tě ochrání stejně dobře jako můj jelen.“

„Ale… souvisí to nějak s povahou, ne?“ nevzdávala se Agnes. „Neznamená králík třeba… že… že nemám dost odvahy? Že radši prostě jen sedím ve své jamce – jako ten králíček?“

Harry povytáhl obočí. „Ty si o sobě vážně myslíš, že jsi málo odvážná, Agnes?“ otázal se jí.

Agnes cítila, jak jí zahořely tváře. „Trochu,“ odpověděla. „Já… já bych nikdy nedokázala to, co ty a Rox.“

„Jsi k sobě moc přísná,“ pousmál se na ni Harry.

„Nezvládla jsem se postavit Rowlingové,“ řekla Agnes. „Sedm let jsem se schovávala…“

„Ale teď už se neschováváš,“ přerušil ji. „Víš, Agnes… být odvážný neznamená ztratit schopnost bát se. Myslíš, že jsem se nebál Voldemorta? Myslíš, že jsem se nebál, když mi před očima zabil Cedrica Diggoryho, nebo když chtěl zabít mě?“

„Jenže tys měl vždycky odvahu mu čelit, i když ses bál,“ připomněla mu Agnes. „Zato já…“

Harrymu po rtech přelétl zamyšlený, trochu smutný úsměv. „Schovával jsem se mu za náhrobky – ten den, kdy se vrátil. Byl jsem tak vyděšený, že jsem skoro brečel,“ poznamenal. „Smál se mi. Chvíli mi to trvalo, než jsem se sebral a zkusil s ním bojovat. Někdy prostě potřebujeme čas na to, abychom si to sami v sobě srovnali. Podle mě máš víc odvahy než většina lidí, Agnes,“ řekl.

Polilo ji horko. Teď už byla určitě úplně rudá. „Až se příště s Rowlingovou potkáš, určitě jí dáš co proto,“ řekl Harry a usmál se. „Jsi na to mnohem lépe připravená než tehdy.“

Chtěla mu to věřit, moc si to přála, ale nešlo to; měla pro to svoje důvody. „Myslíš?“ otázala se trochu hořce a švihla hůlkou směrem ke skříňce. Zásuvka s bubákem se otevřela a ven znovu vylétl mozkomor, když k němu ale přišla Agnes blíž, zabublal a změnil tvar.

Najednou v aréně stála Rowlingová. Byla trochu vyšší než ta skutečná, měla v očích zlý výraz a v ruce mudlovský revolver. Harry nevypadal, že by ho podoba Agnesina bubáka příliš překvapila.

„Je to jen bubák, Agnes,“ připomněl jí. „Ty víš, co s ním.“

„N-nejde to!“ křikla Agnes nešťastně. „Ať se snažím jak se snažím, nejde to! Nedávno jsme měli bubáka doma, u Emily v pokoji – musela jsem na něj poslat Toma!“

Rowlingová se blížila pomalým krokem směrem k Agnes a té se roztřepala kolena. Hůlku měla svěšenou volně u těla, ani se nesnažila bránit. Harry přešel těsně za Agnes a položil jí ruce na ramena. Cukla sebou. „Zkus si ji představit,“ zamumlal Harry polohlasně, „jak zpívá hymnu.“

„J-já to n-nedokážu,“ zopakovala Agnes rozklepaně. Harryho sevření zesílilo.

„Jen to zkus,“ požádal ji. „Jsem tady s tebou. Nic se ti nestane, neboj.“

„R-riddikulus!“ zvedla hůlku konečně a trochu nejistě s ní švihla.

Falešná Rowlingová se zastavila uprostřed kroku, postavila se do pozoru a začala zpívat God save the Queen. Znělo to hrozně falešně a v kombinaci s vážností v jejím obličeji to vážně působilo celkem komicky. Agnes se uchechtla. Bubák se tím nedal rušit, pěl dál, pravici důležitě přitištěnou na prsou. To už se Agnes rozesmála naplno – a bubák byl rázem zneškodněn.

„Vidíš?“ usmál se Harry a pustil ji. „Nakonec to nebylo tak těžké, ne?“

„Jen proto, že jsi stál za mnou,“ poznamenala a otočila se k němu. „A radil, co mám udělat.“

Podíval se jí do očí. Ještě pořád, i když už dávno měla svého partnera a sama sobě tvrdila, že ze školní lásky ke svému idolu vyrostla, se jí trochu podlamovaly kolena, když se do těch jeho zelených zraků zadívala. „Vždycky stojíme za tebou, Agnes,“ řekl Harry. „Já, Roxana – celý odboj. Všichni tví přátelé. Nejsi sama.“

„Děkuju,“ pípla.

Harry ji poplácal po zádech. Neudržela se; využila příležitosti, že ho má tak blízko a skočila mu kolem krku. „Děkuju, děkuju, děkuju!“ opakovala.

„Nemáš zač, Agnes,“ odpověděl a trochu ji stiskl. Jestli ho trochu překvapilo, co udělala, nedal to na sobě znát. Agnes se ještě ho pár vteřin držela jako klíště, teprve pak ho pustila. Oči měla trochu vlhké od slz. „Myslím, že učení bylo pro dnešek dost,“ řekl Harry. „Takže… co bys řekla na kávu a vdolečky?“

„Moc ráda,“ přisvědčila.

„Tak pojď, dáme si do nosu,“ usmál se na ni a vydal se pomalu směrem ke dveřím z arény.

Agnes si pomyslela, že má ode dneška další vzpomínku, kterou může při vyvolání patrona zkusit použít.

***

Když s Harrym dorazili do jídelny, moc dalších lidí tu nebylo. Jen u pultu s kávovarem postával nějaký kouzelník, kterého Agnes nepoznávala. Harry ho však očividně znal. „Ahoj, Seamusi,“ pozdravil ho. „Nějaké zprávy z Ministerstva?“

„Brý ráno, Harry,“ usmál se na něj kouzelník a vzal si do ruky hrnek s čerstvě uvařenou kávou. „Zatím to vypadá, že se nic zajímavého neděje. Ministryni chrání několik bystrozorů; my tam máme celkem pět lidí. Všechno probíhá velmi klidně. Delegace z Nizozemí přijela asi před půl hodinou,“ řekl.

„Výborně,“ kývl hlavou Harry. „Hlavně se nenechte ukolébat. To, že se ještě nic nestalo, neznamená, že se Rowlingová nebo její lidi neobjeví.“

„Byla by blázen, kdyby se o něco pokoušela zrovna dnes,“ poznamenal muž, kterého Harry oslovoval jménem Seamus. „Ale neboj. Dohlídneme na to. Zatím se měj,“ řekl a i se svou kávou se vydal pryč.

„Ty si myslíš, že Rowlingová bude chtít nějak přerušit to jednání o mezinárodní spolupráci?“ zeptala se Agnes.

„Čekáme, že se dřív nebo později o něco pokusí,“ odpověděl jí na to Harry. „Jen nevíme, kdy a kde to bude. Jsme přesvědčení, že už ví, že jsme museli přesunout Bertu.“

„Někdo jí to prozradil?!“ otázala se Agnes šokovaně. Nemohla uvěřit tomu, že by mezi členy Auguronova odboje mohli být nějací špehové – pokud někdo mluvil, pak to nejspíš byl někdo z Ministerstva.

Harry na její otázku zavrtěl hlavou. „Rowlingová rozumí lidem. Ví, jaká Hermiona je, takže ji určitě napadlo, že se pokusí dostat Bertu pod státní kontrolu. A o tom, že vedení odboje opakovaně jednalo s ministryní, ví z novin,“ vysvětlil. „Nemůžeme očekávat, že by na to nepřišla.“

„Aha,“ řekla Agnes. „To je… asi rozumné,“ dodala. Harry se vydal ke kávovaru a poklepal na něj hůlkou, aby ho přiměl k činnosti. „A Tlustá Berta je už teda přestěhovaná?“ zeptala se.

„Už od neděle,“ odpověděl jí Harry. „Hermiona chtěla provést ten přesun co nejdřív – nejspíš se bála, že si ten souhlas rozmyslíme,“ ušklíbl se trochu.

„Hrozilo to?“

„Nikdo z toho nápadu odvézt Bertu pryč nebyl zrovna dvakrát nadšený,“ poznamenal Harry trochu zachmuřeně a postavil pod kávovar hrnek. „Berta byla na centrále velmi dobře chráněná, nikdo cizí by se k ní nedostal.“

„Ministryně zřejmě odboji moc nedůvěřuje,“ vyvodila Agnes.

„Hermiona je politička,“ pokrčil Harry rameny. „S důvěrou to nemá nic společného. Ron přišel o křeslo, protože se zapletl s tajnou organizací. Ona si velice dobře uvědomuje, že si musí alespoň navenek držet od Auguronova odboje odstup, aby nedopadla stejně.“

Jídelnu provoněla vůně čerstvé kávy. „Bez mléka, viď?“ ujišťoval se Harry. Přikývla a převzala hrníček. „Roxanu to překvapilo,“ poznamenal. „Myslela si, že jsi takový lattéčkový typ.“

„Taky jsem Rox netipovala na cappucino grande se třemi lžičkami cukru,“ ušklíbla se Agnes. Harry položil na stůl talířek se svými oblíbenými jablečnými vdolečky.

„Rox je trochu požitkářka,“ usmál se. „Vždycky říká, že svět už je tak dost strašný, tak proč by si měla odpírat těch pár radostí, co nám zbyly,“ řekl.

Agnes na jeho slova jen přikývla. Dovedla si představit, že se Roxana takovou životní filozofií řídí. „Objevili jste vlastně něco s Gregorovičem? V tom archivu bystrozorů?“ zeptal se Harry, zatímco si vybíral nejlépe vypadající vdoleček.

„Nic moc,“ řekla Agnes. „Trochu jsme zúžili výběr, ale to je tak všechno.“

Napila se své černé kávy. „Poslyš, Harry,“ řekla potom a srdce se jí přitom trošku rozbušilo. „Myslíš… myslíš, že bys mi mohl prozradit adresu centrály? Víš, abych se sem dostala kdykoliv a nemusel pro mě pořád někdo chodit.“

„Ty neznáš adresu?“ povytáhl obočí. Překvapilo ji, že ho to překvapuje. „Myslel jsem, že ti ji dala Roxana, je strážkyně tajemství společně se mnou… jasně, že ti to prozradím. Jsi přece členka odboje,“ usmál se na ni. Potom si prošacoval kapsy a na kousek pergamenu, který v jedné z nich našel, naškrábal větu:

Centrálu Auguronova odboje najdeš hluboko v podzemí pod kopcem 6 mil na sever od Appleby.

Jakmile ji Agnes přečetla, mávl hůlkou a lísteček okamžitě spálil. „Díky moc,“ řekla. Takže měl za to, že jí adresu prozradila Roxana – a ta ji místo toho pouštěla do centrály jen s doprovodem. Pořád jí nevěří. I když jí dovolila stát se členkou odboje, nevěří jí. A nejspíš má proč, pomyslela si trochu zahanbeně s myšlenkou na zkopírovanou složku z bystrozorského archivu, která teď právě ležela na jejím pracovním stole.

Agnes holt byla novinářka tělem i duší, přesně jak říkal Draco. A Roxanin příběh ji neobyčejně zajímal. Nebylo by to skvělé, kdyby se jí podařilo zjistit pravdu o tom, kdo Roxana ve skutečnosti je? Není to přesně to, co Roxana samotná vždycky chtěla vědět? Vždyť ona to v podstatě dělá v jejím zájmu, tak to je!

Přesto, když se vrátila z centrály domů, uvařila si čaj a pustila se do čtení složky s informacemi o Roxanině dětství, nebyla schopná utišit hlásek svého svědomí, který jí neodbytně říkal, že dělá něco, co by neměla.

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět III - 9. kapitola: