OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět III - 10. kapitola

18.11.2021 (10:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 319×

 KAPITOLA DESÁTÁ: Salamandrova pomsta

„Vážně si nejsem jistá, jestli jsem na tohle ta správná osoba, Albusi.“

Ředitel bradavické školy shlédl ze svého vyvýšeného křesla na drobnou čarodějku v růžovém kostýmku, která právě řekla ta slova. Seděla na židli naproti němu a nohama téměř nedosáhla na zem. Vypadala nesmírně unaveně a v jejích tmavohnědých vlasech, pečlivě učesaných do velmi staromódního účesu, se leskly šedivé odrosty.

„Ovšemže jsi ta správná osoba, Angeline,“ ujistil ji. „Nikomu jinému bych to děvče nemohl svěřit.“

To děvče, o kterém mluvili, byla asi tříletá holčička s uhlově černými vlasy, která si právě na podlaze ředitelny hrála s nějakým pravděpodobně velmi drahým Brumbálovým přístrojem a jejich rozhovorem se nenechala rušit.

„Jsem už stará, Albusi,“ poznamenala tetička Angeline.

„Oba stárneme,“ odpověděl jí na to. „Ale ještě máme mnoho práce. Pochybuji, že by tvoje nitrozpytecké schopnosti s věkem slábly. A přesně ty potřebujeme. Už se u ní projevily nějaké známky kouzel?“ kývl k černovlasému děvčeti.

„Nic, čeho bych si všimla,“ zavrtěla Angeline hlavou. „Ale je na ní něco… něco jiného,“ řekla. „Ona si prostě divně hraje, Albusi. Nedávno na procházce v parku jsem ji na chvilku ztratila z očí… našla jsem ji, jak klacíkem dloube do mrtvého holuba.“

„Jmenuj mi jedno dítě, které by do něčeho takového nedloubalo,“ odtušil Brumbál a trochu se u toho pousmál.

„Ale to nebylo jen takové to neškodné dloubání!“ zvedla k němu oči Angeline pobouřeně. „Ona to zvíře pitvala. Zkoumala ho. Úplně systematicky. Vždyť jsou jí sotva tři roky!“

„Malý analytik,“ poznamenal Brumbál. „Je to jen dítě, Angeline.“

„Je to dítě, které si Ty-víš-kdo označil jako smrtijeda dřív, než se naučilo chodit!“ rozhodila rukama Angeline znepokojeně a vstala. Vestoje vypadala ještě menší než předtím, ale šířila kolem sebe velmi nebezpečnou auru. „Musel k tomu mít důvod. On má vždycky důvod. A já jsem skálopevně přesvědčená, že ty ten důvod znáš!“

„Neznám. Rozhodně ne tak jistě, abych se o své domněnky mohl podělit,“ odpověděl Brumbál klidně. „A znepokojuje mě to stejně jako tebe. Právě proto chci, abys na Roxanu dohlédla. Vštípila jí ty správné hodnoty. A okamžitě za mnou přišla, kdyby se v její mysli dělo něco… patologického, řekněme.“

„Měl jsi ji nechat vyrůstat s tou malou Jean,“ řekla Angeline. „Má na ni dobrý vliv.“

„Zařídím, aby vás Heatherstoneovi často navštěvovali,“ pravil Brumbál. „Ale za svým rozhodnutím si stojím. Jsi pro to děvče nejlepší možná opatrovnice. Z každého člověka vykřešeš to nejlepší.“

„Z každého ne,“ nesouhlasila s ním tiše.

„Tvůj syn si bohužel vybral vlastní cestu,“ řekl Brumbál.

Neodpověděla mu na to; přešla k malé černovlásce a pohladila ji po vlasech. „Nevím, co budu dělat, jestli taky skončí ve Zmijozelu,“ pravila. „Někdy si říkám, že by bylo nejlepší, kdyby z ní vyrostl moták.“

„Dost pochybuju, že by se to stalo; ale ano, možná by to pro ni bylo nejlepší,“ souhlasil s ní Brumbál zamyšleně. „Až se Voldemort vrátí…“

„…Neříkej to jméno přede mnou, Albusi!“ přerušila ho Angeline, trochu pobledlá v obličeji.

„Měla by ses ho přestat bát, Angeline, je to jen jméno,“ pokáral ji trochu.

„Nebojím se ho, jen štítím,“ opravila ho. „Prostě mi vadí.“

„Chtěl jsem říct, že až se vrátí, nejspíš si pro ni přijde… pro ni, a pro mnoho těch dalších, které si vybral. Musíme na to být připraveni,“ dokončil Brumbál myšlenku.

„Třeba se nevrátí,“ zadoufala Angeline.

„Oba víme, že se vrátí,“ řekl Brumbál.

Chvilku bylo ticho. Pak se ozvalo tiché lupnutí, jak se malé Roxaně konečně podařilo rozlomit Brumbálův přístroj, se kterým si hrála, na dvě poloviny. Bylo vidět, jak bradavickému řediteli trochu zacukalo oko, ale neřekl nic; dál se zájmem pozoroval její počínání.

„Kam jsi vlastně schoval toho Potterovic chlapce?“ zeptala se Angeline.

„Na bezpečné místo,“ odpověděl Brumbál. „Vyroste u mudlů.“

Angeline se zatvářila šokovaně, ale pak se její výraz přelil v hořký úsměv. „Jistě proto máš své velmi tajné důvody, se kterými se mi nehodláš svěřit, co?“

„Přesně tak,“ řekl.

Další tiché lup. Z přístroje už byly čtyři kusy. Roxana ho rozkládala na jednotlivé komponenty, které skládala na zem, pečlivě jednu vedle druhé.

„Byl jsi na pohřbu Lionela Rowla,“ promluvila Angeline znovu.

„To jsem byl,“ souhlasil s ní Brumbál.

„Nechceš mi říct, proč?“ zeptala se. „Myslím tím… nikdy ses s ním nepřátelil. Měl úplně opačné názory než ty. Popravdě, bylo mi z toho chlapa vždycky trochu na zvracení, když jsem o něm četla v novinách.“

„Lionel nebyl tak špatný člověk, jak si myslíš,“ broukl Brumbál. „Nene, Roxanko, tohle vážně nejez,“ dodal zničehonic a sklonil se k dítěti, aby mu sebral nějaký svítivý zelený kamínek, který pocházel z nitra přístroje.

„Říká se, že zabil svoji vlastní dceru,“ pravila Angeline.

Usmál se na ni a v modrých očích schovaných za půlměsícovými brýlemi se zajiskřilo. „Lidé toho hodně napovídají, Angie,“ řekl Brumbál.

***

Tentokrát už se Agnes nemusela ptát ministerského kontrolora hůlek na cestu – i kdyby náhodou zapomněla, kde najde kanceláře bystrozorů, u výtahu na ni už čekal Tim Gregorovič, který si cestu zřejmě pamatoval naprosto přesně.

„Ahoj Agnes,“ pozdravil ji, když přicházela. Usmíval se, zjevně měl z nějakého důvodu velmi dobrou náladu. „Poslyš, když jsme měli včera volno, zkusil jsem něco s tou tvou hůlkou a možná se mi ji přece jen podaří spravit.“

Ta informace ji zastihla naprosto nepřipravenou. Trochu jí poskočilo srdce; současně si však musela zahanbeně přiznat, že na svou starou hůlku z červeného dubu ani trochu nemyslela, protože ta nová byla prostě báječná. Vždyť s ní včera poprvé vyčarovala patrona!

„To je… skvělé, Time,“ odpověděla. Zazubil se na ni. Přišlo jí, že vyloženě září. „Jsi dneska ve velmi dobré náladě,“ poznamenala Agnes.

„To jsem,“ zazubil se. „Británie včera navázala užší spolupráci s kouzelnickou komunitou v zemích Beneluxu,“ vysvětlil. „Jednání šlo prostě báječně.“

Agnes povytáhla obočí. „A prozradíš mi, proč jsi z toho tak nadšen?“

„Pomůže to obchodům,“ odpověděl jí. „Hádám, že dovoz jednorožčích žíní teď bude mnohem levnější… ach, to bude slast. Doteď jsem totiž musel…“

Výtah zastavil ve čtvrtém patře a Gregorovič rychle zmlkl, když se dveře otevřely a dovnitř vstoupil nějaký vysoký kouzelník v draze vypadajícím hábitu. Hned za ním v závěsu šla modrovlasá čarodějka, která byla Agnes velmi povědomá. Po pár vteřinách zírání jí došlo, že je to May, ta sekretářka, kterou potkala na Ministerstvu už za Weasleyho.

„Dobré ráno, přátelé,“ pozdravila je May povzneseně. „Doufám, že se máte dobře, když je tak nádherný den!“ usmála se na ně.

Gregorovič jí ten úsměv okamžitě oplatil. „Je nádherně,“ souhlasil s ní. „Obloha je skoro stejně úžasně modrá jako vaše vlasy, slečno…“

„…May,“ představila se mu a trochu se zachichotala. Vysoký kouzelník vedle ní se trochu zamračil. „Ach, toho si vůbec nevšímejte!“ kývla k němu, když zaznamenala, že si ho Agnes po očku prohlíží. „To je nizozemský vyslanec, neumí bohužel ani slovo anglicky… ale snad se s paní ministryní nějak domluví, když mají schůzku…“

Kouzelník cosi zabručel v jazyce, kterému Agnes nerozuměla a May se znovu chichotavě zasmála; působilo to skoro, jako by byla opilá. Agnes zaujalo, že má ten člověk, kterého May doprovázela, v uchu místo náušnice maličkého živého salamandra.

„Inu, slečno May, budu celý den v archivu bystrozorů,“ řekl Tim Gregorovič a nonšalantně se opřel o stěnu výtahu. „Co byste řekla na to, kdybych vás o pauze pozval na kávu?“

„Ale ovšem,“ prohlásila May a mrkla na něj. Gregorovič se zatvářil, že je maximálně spokojen sám se sebou.

Výtah znovu zastavil. „Vystupujeme, Time,“ upozornila ho Agnes a trochu do něj šťouchla. Vyšel z výtahu jen velmi neochotně. Bylo vidět, jak mu May přes zavírající se dveře posílá vzdušný polibek.

„Ach, tohle ráno je tak příjemné,“ poznamenal Tim a pročísl si vlasy.

Agnes protočila oči a vydala se směrem ke dveřím, za nimiž se nacházela chodba vedoucí k jejich vypůjčené kanceláři i archivu. Najednou se však zarazila uprostřed kroku. Měla dojem, jako by se jí na chvilku zastavilo srdce.

„Agnes, děje se něco?“ slyšela zdálky Timův hlas. Přes svůj vlastní tep, který jí hučel v uších, ho skoro nevnímala, přesto dokázala odpovědět.

„Ten vyslanec není žádný vyslanec… Musíme zastavit ten výtah!“ křikla a rozeběhla se zpět; zlaté mříže však už byly zavřené, výtah stoupal vzhůru směrem k prvnímu patru, kde se nacházela ministerská kancelář. „To ne, to ne, sakra!“ vztekla se Agnes a zlostně do mříží kopla.

Už jí došlo, kde viděla kouzelníka se salamandrem v uchu – bylo to kdysi dávno, poblíž jednoho úzkého domu vysoko nad mořem, domu, který se hrozivě tyčil ve své výši na útesu jako varovně zdvižený prst.

Ten člověk pracoval pro Rowlingovou. A právě teď mířil přímo za ministryní kouzel.

***

Agnes zuřivě mačkala tlačítko na přivolání výtahu, nevypadalo to však, že by to jeho příjezd mělo jakkoliv urychlit. „Jestli ten vyslanec není vyslanec, tak kdo to je?“ ptal se Tim.

„Někdo od Rowlingové,“ odpověděla mu. „Pamatuju si ho… podle té náušnice.“

„Ty si vážně po nějakých osmi letech, nebo jak dlouho už to je, pamatuješ, jaké měl kdo náušnice?“ otázal se Tim a obočí mu přitom vylétlo tak vysoko, že to vypadalo, že se mu začne vznášet nad čelem.

Neodpověděla; konečně totiž přijížděl výtah. Vletěla dovnitř ještě dřív, než se zlaté mříže naplno otevřely, čímž vyděsila jakousi postarší čarodějku, která ve výtahu byla. Agnes se jí omluvila a rychle stiskla první patro. Tim vběhl hned za ní, hůlku už připravenou v ruce.

„Víš, jak moc šíleně to bude vypadat, jestli ses spletla?“ řekl.

„Nespletla jsem se,“ zavrčela Agnes. Žaludek měla sevřený tak, až to bolelo.

„Auguronův odboj útočí na Ministerstvo kouzel. Slavný hůlkař Gregorovič přistižen před kanceláří ministryně. To budou titulky,“ poznamenal. Čarodějka, která s nimi jela ve výtahu, se zatvářila trochu vyděšeně.

„Já se nepletu,“ zopakovala Agnes.

Výtah zastavil a oni oba z něj vystřelili tryskem. I Agnes už vytáhla svou hůlku. Běželi ke schodišti, na jehož konci se nacházel vstup do kanceláře ministra kouzel; když se dostali blíž, zjistili, že dveře, obvykle chráněné klepadlem, které vyžadovalo heslo, jsou otevřené dokořán.

„No do háje,“ prohlásil Tim. Agnes nereagovala; schody brala po dvou, nitro sevřené v neblahé předtuše.

Na prahu kanceláře zpomalila. Nebyla si jistá, jestli je připravená na to, co uvidí. Je ministryně Grangerová mrtvá? Bude tam všude spousta krve? A co May? Spolupracovala s tím člověkem dobrovolně? Zaručeně věděla, že někdo jako Královna existuje, pustila ji přece tenkrát do Ronaldovy kanceláře.

S hlubokým nádechem vstoupila dovnitř. „Já to nechtěla… nechtěla… přísahám, vyhrožoval mi, chtěl mě uplatit, ale já se nedala… tak na mě použil kletbu imperius…“ vzlykala sekretářka, která klečela vedle ministerského křesla, hlavu sklopenou k zemi.

Hermiona Grangerová seděla na svém obvyklém místě, ruce způsobně složené na stole před sebou. Její hůlka ležela nevyužitá na malém stolku za ní, nejspíš po ní nestihla ani sáhnout. Vlnité vlasy měla trochu rozcuchané, zřejmě jak se bránila útočníkovi, jak jen bez použití kouzel mohla. Oříškově hnědé oči, které obvykle zářily břitkým intelektem, byly úplně prázdné.

„May, co se tu stalo?“ oslovila sekretářku Agnes. Bylo jí v tu chvíli jedno, že bude modrovlasá čarodějka zmatená, odkud zná její jméno, protože se oficiálně nikdy nepotkaly – jednou byla Agnes schovaná pod neviditelným pláštěm a podruhé ji Weasley ukryl zastíracím kouzlem. „May!“ zkusila to znovu, když se ta žena neměla k odpovědi.

„On… ten chlap… od Královny,“ otřásla se čarodějka, když to slovo řekla. „Donutil mě otevřít dveře a potom na paní ministryni zaútočil… neměla ani hůlku, aby se mu mohla bránit, jinak by mu určitě dala co proto…“

„Co jí udělal?“ zeptala se Agnes, ale odpověď znala dřív, než May promluvila.

V tu chvíli do místnosti vpálil i zadýchaný Tim Gregorovič. „No do háje,“ zopakoval s pohledem upřeným na ministryni. „Snad není…“

„Není mrtvá,“ zarazila ho Agnes, než stihl dokončit větu.

„Vymazal jí paměť!“ vzlykla May hořce. „Sebral jí vzpomínky… a když měl všechno, co chtěl, prostě ji vymazal… úplně.“ A znovu se zoufale rozplakala.

Tim udělal krok směrem ke Grangerové a May, ale Agnes ho zarazila gestem ruky. „Nechoď k tam. Je to místo činu a jí stejně nejsme schopní pomoct. Jdi dolů, zburcuj bystrozory, ten chlap tu ještě někde může být. A pak zavolej Roxanu,“ rozkázala.

V jeho obličeji byl patrný lehký šok z toho, jak autoritativně najednou Agnes zní. I ona samotná byla svou vlastní proměnou překvapená. „Rozumíš všemu?“ zeptala se a Tim s pootevřenými ústy přikývl. „Výborně. Já se zatím postarám o May, zkusím ji trochu uklidnit.“

Tim odběhl pryč. Agnes najednou cítila, že je uvnitř úplně klidná – stejně jako tenkrát, když našly zraněného Harryho a ona instruovala Jean, co má dělat.

Když se vydala tišit plačící ministerskou sekretářku, měla pocit, jako by se na ni Jean odněkud shora usmívala.

***

O necelé dvě hodiny později už byla Agnes i s Timem usazená na chodbě nemocnice u sv. Munga, kam byla Grangerová převezena, na té nejnepohodlnější nemocniční židli, jakou si jen dovedla představit. Naproti Agnes seděl Harry a vedle něj Ronald Weasley s hlavou složenou v dlaních. „Poslal jsem děcka k našim,“ říkal právě bývalý ministr kouzel tiše. „Neví, co přesně se stalo… řekl jsem jim, že onemocněla… a že bude v pořádku… Harry, že bude v pořádku?“

Weasley zněl úplně zlomeně. Nebyl ani trochu podobný tomu chlápkovi, který Agnes říkal, že se neměla plést do něčeho, čemu nerozumí, tomu nabubřelému politikovi, který si potrpěl na drahý starožitný nábytek a luxus – byl to prostě jen obyčejný člověk, jemuž se najednou rozpadl celý svět. Královna mu právě vzala všechno, na čem mu záleželo.

„Určitě bude, Rone,“ odpověděl Potter a poplácal Weasleyho po rameni. „Profesor Gilroy je ve svém oboru kapacita, postará se o ni…“

Bylo vidět, jak se Weasley třese. „Měla takové plány… co všechno chce jako ministryně změnit. Chtěla toho tolik udělat…“

„Ještě to udělá, to se neboj,“ řekl Harry a zkusil se na něj usmát. Moc povzbudivě to ale nevypadalo.

Dveře s nápisem ODDĚLENÍ POŠKOZENÍ MYSLI A PAMĚŤOVÝCH KOUZEL, před kterými celá skupinka čekala, se otevřely a ven vyšla Roxana. Přes svůj obvyklý oděv měla přehozený zelený plášť s nemocničním logem, který jí zřejmě půjčili. „Je to vážné,“ řekla pochmurně a Weasley v tu chvíli vypadal, že omdlí. „Ale neztrácíme naději. Hermiona je mladá a má silnou mysl. Věřím, že se nám ji podaří obnovit… alespoň částečně.“

Agnes si vzpomněla na muže, kterému v paměti zůstala jen britská hymna a na to, jak se Roxana radovala z toho, že se naučil znovu používat vidličku. Čeká tohle i Grangerovou? Úplná prázdnota mysli, v níž není… nic? Vybavily se jí všechny ty články, které o ministryni kouzel četla, to obrovské množství práce, které udělala, odvaha, s níž neúnavně bojovala za práva menšin… je jí neuvěřitelná škoda. Agnes si hrozně vyčítala, že toho chlapa se salamandrem v uchu nepoznala hned.

„Horší ovšem je, co říkala ta sekretářka, May,“ pokračovala Roxana ve své řeči. „Ten chlap, který na Hermionu zaútočil, jí předtím, než jí vymazal paměť, vzal nějaké vzpomínky. To nejspíš znamená, že se Rowlingová dozví, kde je Berta a bude znát naprosto přesně i veškerá bezpečnostní opatření, která ji chrání.“

Harry k ní zvedl oči a pohledem jí naznačil, že tohle teď opravdu není vhodné téma. „Je to důležité,“ nedala se Roxana. „Musíme dostat Tlustou Bertu z Ministerstva co nejdřív. Jenže Hermiona je jediná, kdo může vypnout to zabezpečení kolem, takže…“

„…Rox,“ oslovil ji Harry, když nepochopila onu mírnou narážku. „Prosím tě, mlč.“

Ronald Weasley se rozplakal. Harry mu položil ruku kolem ramen a znovu ho začal trochu neohrabaně poplácávat. Všichni se cítili dost nekomfortně, jako by si byli vědomi, že u téhle soukromé tragédie nemají co dělat.

V tu chvíli se na konci chodby rozrazily jiné dveře a v nich se objevil světlovlasý kouzelník v černém hábitu. „Dorazil jsem, jak nejdřív to šlo,“ prohlásil Draco Malfoy, když k nim doběhl. „Na Ministerstvu se proslýchá, že… doufám, že jsou to jenom řeči…“

Pohledem přejel po zaražené skupince, až nakonec zakotvil u plačícího Weasleyho – a došlo mu, že to, co slyšel, je zřejmě pravda. Pak už neříkal nic, jen se svezl na židli vedle Agnes, v obličeji bílý jako stěna.

„Chtěla jsem říct,“ přihlásila o slovo znovu Roxana, „že Hermioniny vzpomínky má teď Rowlingová. Když se k ní dostaneme, získáme i ty vzpomínky. A čím dřív budeme mít ty vzpomínky, tím dřív je budeme moct použít k léčbě.“

„K l-léčbě?“ zopakoval po ní Ronald s nadějí v hlase a zvedl zrzavou hlavu. „Jak to myslíš, Roxie?“ zeptal se.

„Když máš v hlavě nějaké vzpomínky, se kterými nikdo nemanipuloval, je pak mnohem jednodušší obnovit i zbytek paměti,“ řekla mu na to. „Proto si v odboji před každou akcí dáváme stranou důležité vzpomínky, prostě klíčové body, podle kterých se dá poskládat paměť a osobnost, když by nás někdo vymazal. Jestli ten chlap Hermioně nějaké vzpomínky vzal, vlastně nám tím dost usnadnil práci. Jediné, co musíme udělat, se k těm vzpomínkám dostat,“ vysvětlila.

Agnes na Roxanina slova horlivě přikývla. Vzpomínala si, že přesně o tomhle mluvila Jean, když ji poprvé prováděla po centrále. Takže přece jen existuje naděje, že by byla ministryně v pořádku?

„Jenže my pořád netušíme, jak se k Rowlingové dostat, Blacková,“ připomněl Roxaně Draco.

„Ale teď víme, že nejspíš půjde po Bertě,“ oponovala mu Roxana. „Můžeme ji předběhnout. Dostat se k Bertě jako první – a počkat si na její lidi.“

„Z jejích lidí nic nedostaneme,“ řekl Malfoy. „Neporušitelný slib a paměťová pojistka, vzpomínáš?“

„Máš snad lepší nápad?“ otázala se ho Roxana. Draco neodpověděl, zavrtěl hlavou a opřel se týlem o zeď.

„Myslím, že bychom to měli udělat,“ ozval se pořád trochu roztřesený hlas Weasleyho. „Totiž… Já to na Ministerstvu znám. A znám taky Hermionu. Sice neumím její bezpečnostní opatření vyřadit z provozu, ale můžu vám pomoct je obejít, kdybyste… kdybyste o to stáli.“

„To je skvělé, Rone,“ pravil Harry.

„To je pitomost,“ odtušila Roxana a Harry jí věnoval nesouhlasný pohled. „Je úplně rozsypanej,“ kývla směrem k Weasleymu. „Nemůžeme ho vzít do akce. Viděls, co všechno tam Hermiona nasázela. K ničemu by nám nebyl.“

„Hele, aspoň přijde na jiné myšlenky!“ prohlásil Harry. „A navíc, Ron zná na Ministerstvu každý kout, protáhne nás tamtudy nenápadně. On ten výlet k Bertě totiž asi nebude bez Hermionina podpisu úplně legální.“

„Ani trochu legální,“ vložil se do debaty Tim Gregorovič, který až dosud seděl vedle Agnes úplně tiše. „Tím myslím, že nás dost možná všechny zavřou, jestli nás chytí – a já jsem v podmínce.“

„Já taky,“ řekl Weasley.

„Fajn,“ odpověděl Tim. „Tak fajn, to mě uklidnilo.“

„Musíme to udělat,“ utnul veškerou debatu Harry. „A Rona k tomu potřebujeme,“ řekl, než stačila Roxana cokoliv dodat.

„Takže zase budeme donuceni neblahou situací spolupracovat, Weasleyi?“ promluvil Draco. Zřejmě se snažil znít jako obyčejně, tedy nenuceně až znuděně, ale příliš mu to nešlo. Hlas se mu klepal velmi podobně jako Ronaldovi.

„Už to tak vypadá,“ pravil bývalý ministr kouzel.

„Minule to nebylo až tak špatné,“ poznamenal Draco. „Zvlášť poté, co tě trefila ta poslední kletba a ty jsi ztratil schopnost mluvit.“

Weasley se uchechtl. Poprvé od chvíle, co sem přišli, mu neslzely oči.

Dveře na oddělení paměťových kouzel se znovu otevřely a vyšla neznámá léčitelka v zeleném hábitu. „Dali jsme paní ministryni něco na spaní,“ řekla. „Ale můžu za ní vzít dva lidi na návštěvu.“

Ronald vstal. Draco Malfoy se na své židli nadějeplně napřímil, když si všiml, že se nikdo jiný nezvedá. „Jen nejbližší rodinní příslušníci,“ dodala léčitelka a Draco schlípl.

„To je Hermionin… ehm… nevlastní bratr,“ prohlásil Weasley v náhlém záchvěvu dobromyslnosti a kývnul směrem k Malfoyovi. Tomu spadla brada. A to takovým způsobem, že chvíli vypadal, že bude svou dolní čelist honit někde po podlaze. „Takže předpokládám, že může jít se mnou, ne?“

Léčitelka pokrčila rameny. „Prosím, tudy,“ řekla a otevřela dveře dokořán.

„Tak pojď,“ zahučel Weasley k Dracovi. Ten se nejistě zvedl, jako by stál na vlastních nohou poprvé v životě, a pomalým krokem se vydal se vydal směrem ke vchodu na oddělení, oči vyvalené tak moc, že mu málem vypadly z důlků.

Agnes, Harry, Roxana a Tim překvapeně sledovali, jak oba sokové společně mizí ve dveřích.

„No teda, já si o Weasleym a jeho politice myslím svoje,“ prohlásil Tim. „Ale musíte uznat, že ten chlap má charakter.“

***

Když Agnes v centrále vytáhla z kabelky svůj stařičký leukoplastí slepený mudlovský telefon, zjistila, že se jí Tom snažil čtyřikrát dovolat. Vyvodila z toho, že Denní věštec už ví, co se stalo, což nebylo zrovna příjemné. Jsem v poradku, vyťukala zprávu a odeslala ji Tomovi. Pak po chvilce přemýšlení dodala ještě: Kdy dorazim domu, nevim.

V zasedací místnosti, kam právě vcházela, už seděli všichni, kdo byli u sv. Munga – Roxana, Harry, Tim, Draco a Ronald Weasley. Kromě nich tu byla taky Lenka, jako obvykle usazená v rožku s pletacími jehlicemi, pod nimiž jí vznikaly pestrobarevné ponožky, a Kingsley Pastorek, hlavu ještě pořád omotanou pevným obvazem. Zranění, které mu způsobil vybuchující kontejner před pár dny, bylo zřejmě vážnější, než Roxana tvrdila, když vyžadovalo tak dlouhou dobu hojení.

„Je naprosto očekávatelné, že se Rowlingová pokusí dostat k Tlusté Bertě, aby obnovila existenci Mlhy,“ říkala zrovna Roxana. „Nejspíš právě proto na Hermionu zaútočila – tušila, že by mohla vědět, kde Berta je.“

„A bohužel… Hermiona věděla úplně všechno,“ řekl Harry pochmurně.

„Co tím myslíš, všechno?“ zeptal se Weasley.

„Vyžádala si veškeré informace o Bertě,“ odpověděl mu Potter. „Jak se ovládá, kolik na to potřebuješ lidí… a samozřejmě taky věděla, kde přesně je Berta uložená a jaká obranná kouzla ji chrání.“

„Rowlingová se teď pravděpodobně probíhá jejími vzpomínkami a nemůže uvěřit svému štěstí,“ doplnila ho Roxana. „S každou vteřinou, co tady sedíme, zvyšujeme náskok, který před námi má.“

„Pochybuji, že by se k Tlusté Bertě pokusila dostat už dnes,“ vložil se do debaty Pastorek. „Ministerstvo je plné bystrozorů, všechny vchody i východy se hlídají. Bude chtít počkat, až se to uklidní. Navíc, je nesmysl, aby tam šla mimo pracovní dobu – spustila by noční alarm a Berta nebude v noci o nic méně hlídaná než ve dne. Hned po tom útoku na Ministryni vyrazilo dolů na odbor záhad – kde, jak víme, je Berta uložená – šest bystrozorů, předpokládám, že proto, aby hlídali u dveří. Nemá smysl se tam hnát dnes.“

„O tom silně pochybuji,“ řekla Roxana.

„Pokud se to na Ministerstvu hemží bystrozory, asi sotva projdeme bez povšimnutí,“ souhlasil s Pastorkem Malfoy. „Zvlášť, jestli s námi půjde Weasley, kterého tam všichni znají – budeme nápadní jako slon ve fraku.“

„Myslíte, že pořád platí naše volná vstupenka do bystrozorského archivu?“ otázal se Gregorovič. Agnes k němu stočila pohled. Nechápala, proč to řeší – všechno se přece teď úplně změnilo, hledání Královnina skutečného jména určitě nemá přednost před zabezpečením Tlusté Berty.

„Řekl bych, že není důvod, aby neplatila,“ pravil Pastorek.

„V tom případě je to jednoduché,“ pokrčil Gregorovič rameny. „Uděláme to zítra – hned ráno. Já a Agnes vyrazíme do archivu a všichni, kdo se mají účastnit té akce na záchranu Berty, si vymyslí nějaký důvod návštěvy Ministerstva. Sejdeme se tam všichni řekněme kolem deváté – a v tu chvíli odpálím před bystrozorským kanclem nějakou senzační kletbu na odpoutání pozornosti. Zatímco se bude všechno soustředit na druhé patro, vytratíme se všichni až k odboru záhad. Tam se sejdeme, zneškodníme ty bystrozory, co hlídají vstup, pronikneme dovnitř, překonáme všechny ty ministerský ochranný kouzla, vezmeme Bertu a přeneseme ji zase hezky zpátky na centrálu,“ dokončil svůj plán.

„To zní jako dobrý návrh, Timoteji,“ přikývl Harry a Tim se spokojeně usmál.

„…Až na jeden detail,“ navázal na ta slova Pastorek. „Nemůžeme vzít Bertu zpátky na centrálu. Kdybychom to udělali, bude to přímé porušení dohody, kterou jsme s Ministerstvem uzavřeli.“

„To je snad jedno, ne? Hodláme se na Ministerstvo v podstatě vloupat, Kingsley,“ připomněl mu Gregorovič.

„Hodláme se tam vloupat, protože nemáme jinou možnost,“ řekl Pastorek. „Ale v případě Berty jiná možnost je. A nejspíš jsme ji měli využít už dávno.“

Agnes viděla, jak Tim trochu pobledl a naprázdno polkl. Nechápala, co se děje. „Co myslíte tou jinou možností?“ zeptala se Pastorka.

Tim se v tu chvíli hořce uchechtl. Kingsley Pastorek se pomalu otočil k Agnes a trochu se na ni usmál. „Musíme Tlustou Bertu zničit, slečno Gebauerová,“ odpověděl jí. „Přímo tam – na odboru záhad, aby Ministerstvo mohlo prozkoumat její zbytky a bylo jasné, že jsme ji nikam neukryli.“

„To nemůžete,“ zavrtěl hlavou Gregorovič. „Ještě ji budeme potřebovat, přece nemůžeme zničit něco takového…“ Překmitl pohledem z Pastorka na Potterovy, jako by čekal, že se ho nějak zastanou, ale nikdo nemluvil. Zdálo se, jako by se Tim s každou vteřinou zmenšoval. „No tak, vy s tím přece nesouhlasíte!“ zvolal. „Rox! Draco!“

Roxana bez hnutí seděla na své židli, pohled zabodnutý do země. „Promiň, Gregoroviči,“ řekl Malfoy. „Ale Pastorek má pravdu. Kdybychom se pokusili Bertu odnést, může to poškodit celý odboj.“

„Je to moje životní dílo!“ rozkřikl se Gregorovič. „Nemůžete mi ji sebrat, jako by to byla jenom nějaká věc…“ Hlas se mu zlomil.

Ale ona to přece je věc. Jen stroj. Usměrňovač magie. Agnes si vzpomněla na to, co cítila, když viděla zničenou svou první hůlku – bylo to, jako by najednou přišla o nejlepšího přítele. Pro Tima byla Berta nejspíš něco jako vlastní dítě.

„Tak o tom budeme hlasovat,“ navrhl Pastorek. „Kdo je pro zničení Berty?“ zeptal se a sám zvedl ruku. Draco udělal totéž. Harry chvilku váhal, ale přidal se k nim. Agnes si všimla, že vzhůru vystřelila i ruka bývalého ministra.

„Hlasuje jen vedení odboje, Weasleyi,“ zchladil ho Malfoy. To vyřešilo Agnesino dilema; o její hlas zjevně taky nikdo nestál, takže mohla přestat přemýšlet nad tím, na čí stranu by se měla postavit.

„Aha… jo, jasně.“ Ronald stáhl ruku zase zpátky a trochu zahanbeně si na své židli poposedl.

„Já jsem proti, pochopitelně,“ zopakoval Tim své stanovisko.

„Já také,“ ozvala se Lenka od svých ponožek. „Myslím, že zničit tak vzácné dílo jako je Tlustá Berta by byla nesmírná škoda.“ Hůlkař se na ni spokojeně usmál.

Oči všech v místnosti se vyčkávavě upřely na Roxanu, která ještě k celé situaci neřekla nic. Kdyby hlasovala proti, bylo by to tři na tři. „Já se zdržuju,“ prohlásila Potterová. Agnes neušel Timův zklamaný povzdech.

„Takže je to tři proti dvěma,“ zkonstatoval Pastorek. „Jsem rád, že většina chápe závažnost situace. Berta bude zničena.“

„Jestli se k ní vůbec dostaneme,“ zahučel Tim, který vypadal, že se právě rozhodl celou misi bojkotovat.

„Právě o tom se teď musíme pobavit důkladněji, Timoteji,“ řekl Pastorek. „Každopádně znovu opakuji, že tvůj nápad s odvedením pozornosti byl velmi dobrý, myslím, že s tím bychom měli pracovat.“ Gregorovič se nevesele uchechtl.

Slovo si vzal Harry, potom Roxana. Mluvili o tom, s čím se na Ministerstvu při cestě za Bertou pravděpodobně setkají. Agnes si dělala spoustu poznámek, i když celé řadě věcí, o kterých se mluvilo, ani trochu nerozuměla. Dvakrát ji poslali pro kávu. Nebyla si jistá, jestli ji vůbec hodlají vzít na Ministerstvo s sebou, ale nikdo ji vyloženě nevyhnal, takže zůstala.

Když se debata konečně dobrala konce a všichni zasedací místnost postupně opouštěli, Roxana Agnes požádala, aby jí pomohla s úklidem. Vyhověla jí ráda – ostatně, stejně se chtěla zeptat, jestli bude smět zítra vyrazit k Tlusté Bertě společně s nimi.

Ticho v místnosti bylo značně napjaté. Agnes shrnula na stranu hromadu počmáraných papírů s poznámkami, které tu po poradě zůstaly, a nejistě si odkašlala.

„Mhm?“ řekla Roxana, aniž by přestala s uklízením.

„Chtěla jsem jen vědět, jestli… totiž… počítáte se mnou na tu zítřejší… věc?“ zeptala se Agnes tiše.

„Právě o tom jsem s tebou chtěla mluvit,“ odpověděla Roxana a jediným mávnutím hůlky smazala do vzduchu kreslenou mapu změti chodeb, na jejímž konci se nacházela zelená tečka označující Bertu.

Agnes očekávala, že jí Roxana řekne něco o tom, že ji s sebou v žádném případě vzít nehodlá, ale měla v úmyslu za své místo bojovat. „Nedali jste mi žádný úkol,“ poznamenala Agnes. „Všichni ostatní vědí přesně, co mají dělat, ale já…“

„…Nemohli jsme ti dát úkol, dokud tu byl Gregorovič,“ přerušila ji Roxana. „Tvůj úkol totiž bude ho rozptylovat a zabránit tomu, aby sabotoval zničení Berty.“

„Myslíš, že se o to pokusí?“ zeptala se Agnes, překvapená a potěšená tím, že s její účastí odboj přece jen počítá.

„Nepochybně… bude-li mít příležitost,“ přikývla Roxana.

„V tom případě by ale bylo nejlepší, kdyby zůstal na centrále, ne?“ navrhla Agnes. „Kdyby se do celé té věci vůbec nezapojoval.“

Roxana zavrtěla hlavou. „Potřebujeme ho mít na očích,“ vysvětlila jí. „Navíc, kdyby s tebou zítra nešel do bystrozorského archivu, musela bys vysvětlovat proč tam není, a ty jsi strašně špatná lhářka, Agnes,“ poznamenala.

Agnes se jako obvykle trochu začervenala, ale věděla, že má Roxana pravdu. Nelhala ráda a šlo jí to mizerně. „To rozptylování ale taky bude o lhaní,“ pravila Agnes.

„Nemusí být. Vlastně nemusíš vůbec mluvit. Prostě… jakmile se dostaneme k Bertě, drž ho stranou, co nejdál od ní, rozumíš? Však ty na něco přijdeš,“ mávla rukou Roxana.

Agnes se to ani za mák nelíbilo. „Ale…“

„…Poslyš, mám práci,“ přerušila ji Potterová. „Nemám čas se tu s tebou víc vybavovat. Jdi domů, vyspi se, připrav se na zítřek…  skoč si do knihovny a odlož si tam pár vzpomínek, ju? Je to povinnost všech členů odboje,“ utnula Potterová veškerou konverzaci rázně.

„Tobě se taky nelíbí, že by Tlustá Berta měla být zničena,“ poznamenala Agnes. Stála pořád na místě, ani trochu se neměla k odchodu. „Zdržela ses hlasování, ale já vím, že chceš…“

Roxana k ní zvedla oči. Byly snad ještě tvrdší než obvykle a kdesi vzadu se v nich na chvíli zaleskl hněv, tentýž, jaký byl cítit ve výslechové místnosti chvíli předtím, než málem donutila Cormicka, aby porušil Neporušitelný slib a spáchal tek sebevraždu. Agnes podvědomě o krok ustoupila.

„To, co chci, se ne vždy shoduje s tím, co je správné, Agnes,“ řekla Roxana tichým, ale velmi důrazným hlasem. „Je třeba udělat správnou věc. I když to znamená zničit životní sen Tima Gregoroviče. Konec debaty.“

Agnes odcházela domů se značně smíšenými pocity. Na to, že se měla stavit v té knihovně, v níž měla vyhrazenou jednu malou skříňku na vzpomínky, kterou ještě nikdy nevyužila, si ovšem ani nevzpomněla.

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět III - 10. kapitola: