OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Albus Severus Potter a Zapovězený les 6. kapitola

16.06.2014 (16:00) • MaybellineEver • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 5× • zobrazeno 1226×

ZAPOVĚZENÝ Z DOBRÉHO DŮVODU

Když Albus ráno o víkendu spolu se Zanem sešel dolů do Společenské místnosti, zarazil se, kolik lidí ještě není na snídani. Byli shromážděni v hloučku, jako kdyby něco uprostřed obdivovali.

„Tady je!“ vykřiklo jedno z dvojčat Kanameových. Hlouček se okamžitě rozevřel a změnil v půlkruh. Uprostřed seděla Maybelline s rozzářeným úsměvem a cosi držela.

„Co to je?“ zeptal se Albus zvědavě.

„Tohle,“ řekla a zvedla ony věci, aby je dobře viděl. „Jsou to dvě Ohnivé smrště tři tisíce, nejluxusnější košťata na trhu.“ Po těch slovech mu jedno z nich hodila. „Dárek od ředitelky McGonagallové.“

„Ne,“ zalapal Albus po dechu a prsty přejel po naleštěné násadě koštěte.

„Ale ano,“ uchechtla se Maybelline. „Po snídani máme trénink.“

Po té noční události, co ji nechali samotnou v šestém patře, s nimi Rose nemluvila. Vrhala na ně zamračené povýšené pohledy, ale nic jim nevyčítala. Albus i Maybelline to brali jako velké plus.

„Jak moc dobrá je Ohnivá smršť?“ zeptal se Zane u snídaně a zvědavě si koště prohlížel.

„Moc dobrá, lepší než Kulový blesk,“ řekla Maybelline a napila se dýňové šťávy.

„No, nebudu ti lhát. Je to nejlepší koště v Británii.“

„To je paráda!“ vyhrkl Zane. „Myslíš, že mají podobná košťata i v Americe? Lepší? Budu si ho moct půjčit?“

„Děláš si legraci, Zane?“ zasmála se Maybelline, reagujíc na chlapcovu poslední otázku. „Zapoměls, že s tebou mám hodiny Létání? Odteď se na MÉ koště budeš dívat ze vzdálenosti jednoho metru!“ sdělila mu a vytrhla mu koště z ruky.

Několik lidí kolem nich se zasmálo, Zane se zamračil. „Ale ty mi ho půjčíš, viď, Ale?“ Otočil se na kamaráda.

„Někdy jo,“ řekl Albus rozverně. „Možná na Vánoce… možná příští rok…“

„Co se to s vámi, do pekla, stalo? Zpychli jste, přátelé!“ horoval Zane a vysloužil si užaslé pohledy několika studentů Nebelvíru.

„Pokud přestaneš s těma americkýma hláškama, mám pro tebe dnes večer něco speciálního,“ řekla Maybelline tiše.

„Super-paráda!“ rozzářil se Zane, ale pak se zarazil. „Tedy… Skvělé! Můžu jít na trénink s vámi?“

Mohl. Společně se vydali na famfrpálové hřiště, a to ještě dřív, než tam měli s Hookem sraz. Tam poslali Zanea na tribunu a sami se vydali na zelený trávník.

„Den jako stvořený pro famfrpál,“ prohlásila Maybelline věcně a rozhlédla se hřišti. „Co takhle rozehřát se malým závodem, pane Pottere?“

„Beze všeho, slečno Everová,“ uchechtl se Albus. „Bude mi potěšením vyrovnat skóre.“

„Mám lepší nápad,“ řekla Maybelline. „Na honěnou! Máš ji!“ vykřikla, nasedla na koště a byla pryč.

Albus za ní vyrazil, nadchnut tím, jak rychlé jeho nové koště je. Připadal si rychlejší než zvuk, problém byl v tom, že Maybelline byla stejně rychlá.

Takhle to pokračovalo dalších dvacet minut, „baba“ se několikrát vystřídala, ale teď ji měl zase Albus. Maybelline na koštěti předváděla čím dál prudší akrobacie, takže bylo nesmírně těžké ji chytit. Ale on sám byl s každou další vteřinou ve vzduchu jistější a odvážnější. Teď už mohl s jistotou říci, že cit pro létání po svých rodičích opravdu zdědil, když už nic jiného.

Maybelline najednou vyrazila vzhůru, přímo do nebe a Albus se vrhl za ní. Prorazili mrak, ale vtom se Maybelline otočila. Vrhla se střemhlav dolů. Chvilku to vypadalo, jako že padá, takže Albus přirozeně strnul a zpomalil. Se sevřeným srdcem sledoval, jak se jeho kamarádka řítí k zemi neuvěřitelnou rychlostí, ale Maybelline těsně nad zemí dostala koště do vodorovné polohy. Byla tak blízko země, že se mohla dotknout trávy.

„To bylo úžasné!“ vyhrkl Albus, když k němu přiletěla.

„Tohle koště je prostě senzační!“ prohlásila Maybelline nadšeně.

„Hej! Poleťte dolů!“ To dorazil Oliver Hook. Když přistáli vedle něj, oči mu svítily. „Paráda, chápu, jak to McGonagallová myslela,“ řekl a položil velkou hnědou bednu do trávy.

„Dneska si projdeme základní věci a příští týden začnete chodit třikrát týdně s ostatními.“

„Takže už máš tým?“ zeptala se zvědavě Maybelline.

„Ano, včera byl konkurz,“ přikývl Oliver. „Tak začneme. Jak jistě víte, na každé straně je sedm hráčů. Tři střelci, dva odrážeči, jeden brankář a chytač.“

„My už pár zápasů viděli, Olivere,“ ujistila ho Maybelline.

„To jen tak na začátek,“ řekl Oliver s úsměvem.

„Včera jsem nabral úplně nový tým, vážení, a řeknu vám, že se až stydím, jak jsou všichni ze starších ročníků neschopní. Nebo k nám přišli mladí talentové. No co. Každopádně, já jsem z týmu nejstarší, pak jsou tu lidi z druhého ročníku a dva z prváku.“ Mrkl na ně.

„Kdo to všechno je?“ zeptala se Maybelline.

„Já jako brankář,“ začal Oliver vyjmenovávat. „Jamie a Jayk Kanameovi jako odrážeči – jsou vážně úžasní. A Erik Night a James Potter jako střelci.“

Albusovi se stáhl žaludek. Jak předpokládal, jeho bratr se dostal do týmu. Nedokázal si ani představit, jaké to bude, když budou v jednom mužstvu. A byl celkem rád, že není odrážeč – takže na něj nemůže vyslat nějaký z potlouků. A když je řeč o potloucích…

„Už potlouky někoho zabili?“ zeptal se Albus a snažil se, aby to znělo lhostejně.

„V Bradavicích nikdy,“ ujistil ho Oliver.

„Takže, pokud jsem slyšela správně, jeden z nás bude chytač a ten druhý střelec,“ ozvala se Maybelline, zjevně přemýšlíc, jaký post bude lepší. Albusovi to bylo upřímně úplně jedno, momentálně musel zpracovat to, že jeho bratr je taky v mužstvu.

„Ano,“ přisvědčil Oliver. „V dnešním roce sázím na rychlost a mrštnost, protože jste všichni ještě mladí – vy dva obzvlášť, ale rychlí jste dost, to se musí uznat. Na chytače se oba hodíte skvěle.

Zkoušel jsem na chytače tvého bratra, byl dobrý, ale na střelce se hodil líp.“

Albus si dokázal představit, jak naštvaný James musel být, když mu tohle Oliver řekl.

„Takže záleží na tom, kdo z vás bude lepší s camrálem. Ale zatím nehodlám dělat žádné verdikty. Kde je psáno, že byste se nemohli střídat?“

„Grandiózní!“ vyjevil se Zane, když se vraceli zpátky do hradu.

„Co je to proboha zase za slovo?“ zasmála se Maybelline.

„Člověk by řek, že budete vděční, že vám rozšiřuju slovní zásobu,“ řekl Zane naoko uraženě.

„Myslíš věcma jako „čert aby to vzal“, „do pekla“ a „grandiózní“ ? Né, díky,“ uchechtl se Albus.

„Jak myslíte,“ ušklíbl se Zane. „Ale pamatujte – já vám chtěl pomoct! Až americká kultura jednou ovládne svět, tak-“

„Proč ještě nejste na obědě, slečno Everová?“ ozval se nad nimi chladný hlas.

Vysoký Richard Walker na ně seshora shlížel a propaloval Maybelline žhnoucím pohledem, takovým, který měl vyhrazený speciálně pro ni.

„Byla jsem na famfrpálovém tréninku, pane,“ řekla s ledovým klidem černovláska, statečně vzdorujíc jeho pohledu.

„Ach ano, slyšel jsem o té pošetilosti. Aby prvák hrál v týmu, to už se prý nestalo několik desetiletí. Ovšem jsou tu výjimky, že, slečno Everová, ve vašem případě je takové… zacházení normální, že ano?“ Jeho hlas přímo nenávistí přetékal.

Maybelline zmateně zamrkala.

„V mém případě, pane?“

„Ano. Ve vašem.“

Albus to vůbec nechápal. Kde se v něm vzalo tolik zášti? A chová se tak jenom a výhradně zrovna k Maybelline. Albus si dokázal představit situaci, kdyby se takhle choval ke Scorpiusovi Malfoyovi, to by nejspíš akceptoval. Kdepak, on by to schvaloval – doporučoval! Ale tohle?

Na začátku roku mu Richard Walker nepřišel tak špatný, teď ho upřímně nenáviděl.

Navíc profesor jako kdyby jeho a Zanea vůbec neviděl. Mluvil výhradně k ní, i když se situace týkala i jich. A hraní v týmu i jeho. 

„Myslím, že půjdu na oběd, pane,“ řekla Maybelline klidně a prošla kolem něj.

„To byste nejspíš měla,“ houkl ještě profesor a pak se k nim otočil zády.

„Co to, sakra, zase bylo?“ vztekal se Zane.

„Tohle už trochu přehání, ne? „Zasednutý“ je v tomto případě slabé slovo!“ přidal se k němu Albus.

„To vyřešíme později,“ odvětila Maybelline.

I když to řekla ledabylým tónem, Albus si všiml, že její oči potemněly. Určitě se dělo něco, o čem nevěděl.

„Ty víš, proč se k tobě tak chová, Maybelline?“ zeptal se opatrně.

„Samozřejmě, že ne!“ odsekla Maybelline. „Časem ho to přestane bavit… A pokud ne…“ Pokrčila rameny. „Teď k věci. Dnes v noci máme jiné plány.“

„Počkej! V noci?“ užasl Zane. Avšak reagoval docela jinak než Albus, když mu Maybelline poprvé sdělila, že chce hrad prozkoumávat po večerce. Zane byl nadšený.

„Galaktický! Kam půjdem?“

„Do Zapovězeného lesa,“ řekla Maybelline s tajemným pohledem.

„Opravdu?“ vyhrkli oba chlapci současně, až na to, že od Albuse to znělo trochu jiným tónem.

„Vážně chceš jít do Zapovězeného lesa? V noci?“ ptal se nedůvěřivě.

„Jasně, že jo! V Zapovězeném lese se dějí ty nejvíc nejzajímavější věci!“ prohlásila Maybelline a v očích se jí fanaticky zalesklo. „Jsou tam super zvířata-“

„Třeba vlkodlaci?“

„- kouzelná místa –“

„Například bezedná bažina…“

„- a úžasné rostliny, které kvetou jedině v noci!“

„A proto tě můžou sežrat – jedině v noci. Navíc, nemáš náhodou k rostlinám odpor?“

„Tak dost, Ale,“ zamračila se Maybelline.

„Odkdy si tak trudovitý? Pokud nechceš jít, tak nemusíš. Můžeš zůstat celou sobotu večer s Rose a učit se nazpaměť Dějiny čar a kouzel,“ ušklíbla se.

„Chci jít s vámi,“ řekl Albus. „Ale není to příliš nebezpečné?“

„Když nic neriskuješ, nic nezískáš,“ usmála se Maybelline. „Navíc mám tohle, tak co.“

Opsala hůlkou do vzduchu složitý klikyhák. Albus to sledoval tak trochu skepticky. Možná byla dobrá v kouzlech, ale zapřemítal nad tím, jak jim takové Alohomora pomůže proti nějaké noční nestvůře.

„Perfektní! Chtěl jsem se do lesa jít podívat už od té doby, co nám to McGonagallová zakázala,“ řekl Zane nadšeně.

„A proto jsi můj člověk,“ prohlásila Maybelline, když vešli do Vstupní síně.

Albuse ta poznámka zarazila. Znamená to snad, že on není její člověk? Nikdy neměl nutkání porušovat pravidla, spíš naopak. Kdyby tu Maybelline nebyla, nejspíš by nikdy neporušil ani školní řád. Překvapilo ho, když přemýšlel nad tím, o kolik věcí by tím přišel.

Když mu táta vyprávěl příběhy o nočních toulkách (jemu, protože věřil, že to nikdy neudělá – proto je James nikdy neslyšel) dopadly většinou katastrofálně. Ale on a Maybelline pokaždé objevili nebo zažili něco neuvěřitelného. Naposledy, když porušil školní řád, se dostal do famfrpálového týmu! Nebyl by tam, kdyby nebylo Maybelline a jejího závodu.

Byla by to Rose, s kým by seděl v lavici? No, nejspíš Zane, ale s kým by dělal úkoly? Zane i Peter byli pěkná paka, a i když byla Maybelline poněkud hyperaktivní, byla i chytrá. Pomohla mu s praktickými kouzly a Přeměňováním – on jí zase s teorií, speciálně s Bylinkářstvím, i když se u toho nahlas podivoval, co je na tom tak strašně těžkého.

Albusovi připadalo, že jsou dokonale sehraní. Bylo možné, aby si to ona nemyslela?

Něco málo před půlnocí musel Albus uznat Maybellininu pravdu. A pak znovu a pak ještě jednou. Začátek lesa byl pustý, tmavý a bez života, ale jak zacházeli pořád dál, les zářil.

Jako kdyby všechno s půlnocí oživlo a rozsvítilo se. Maybelline držela nad hlavou hůlku s rozsvícenou špičkou, ale zdálo se to zbytečné. Všude kolem nich byla spousta světlušek a měsíc byl tu noc tak jasný, že bylo krásně vidět. I když – jak prorokoval Albus – na bažinu narazili, úspěšně se jí vyhnuli. Vlkodlaky ale vážně nepotkali. Za to viděli dva bodloše, které Zane radostně nazval „ježurami“ a obrovského motýla.

Už půl hodiny kráčeli po stezce, o které Maybelline prohlásila, že je bezpečná, protože tudy určitě chodí Hagrid, a zdálo se, že jí není konec. Vydali se tedy po ní nazpátek, rozhodnutí, že se po ní určitě ještě někdy vydají.

Jiná situace nastala, když se z křoví před nimi vyplazilo pět metrů dlouhé gigantické něco, co připomínalo hada s velkou kulatou hlavou.

„To je anakonda!“ vykřikl zděšeně Zane a udělal prudký pohyb vzad, což ho stálo pěknou ránu do hlavy, protože si nevšiml stromu za svými zády. Albus na místě strnul.

„To teda není anakonda,“ utnula jeho řev Maybelline. „Ať je to, co chce… Tohle je duhovec!“

„Duhovec?“ zopakoval opatrně Albus a pečlivěji si zvíře prohlédl.

Spíš než hada připomínal obrovského vypaseného slimáka s obrovskou hlavou a velkýma bílýma očima.

„Nemusíš se bát, Zane,“ řekla Maybelline směrem k blonďáčkovi, který si pořád držel patřičnou vzdálenost. „Je naprosto neškodný. Plachý býložravec.“

„Prosím tě, já se nebál!“ odfrkl si Zane a postavil se zas po Albusově boku. „Kdo by se bál takové žížaly?“

Doteď je duhovec sledoval obrovskýma očima, po Zaneově poslední poznámce se však stáhl a celé jeho tělo se zbarvilo na sytě rudou.

„Zane, ty pako!“ zasténala Maybelline. „Urazil si ho!“

Měla nepochybně pravdu, protože to ani nedořekla a duhovec byl pryč.

„Jak dlouho myslíš, že jsme od konce?“ zeptal se Albus.

„Tak deset minut, možná míň. Támhle už les začíná řídnout,“ zamyslela se Maybelline.

„Slyšeli jste to?“ vyjekl Zane tiše. Jelikož to takhle dělal každé dvě minuty, Albuse ani Maybelline to nevzrušilo. Prostě šli dál.

„Ne,“ řekl Albus, aniž by se otočil.

„Tak poslouchejte!“ sykl Zane. Byl celý bledý a vypadal, že každou chvíli omdlí hrůzou.

„Zane, nic tu-“ Maybelline se dál nedostala.

Cvrlikání a šust listů přehlušilo naprosto zřetelné cvakání. Byl to strašidelný zvuk, o to hrůznější, že sílil. Albus se otočil právě včas, aby viděl, jak se k Zaneovi blíží obrovský pavouk – měl alespoň metr na výšku! – a cvaká kusadly.

Zane se nepohnul, zůstal stát jako zkamenělý, i když byl pavouk jen dva metry od něj, hledíc té zrůdě do očí.

„Co to sakra je?“ zajíkl se Zane.

„Akromantule,“ vydechla Maybelline.

„Vážně si myslíš, že mě uchlácholí název toho, co mě sežere?“ zeptal se Zane, ale postrádalo to patřičnou sílu a sarkasmus.

„Hlavně se nehýbej, ano? Tahle je malá, nemusela by-“

„Malá?“ vypískl Zane.

„Buď zticha, Zane! Snažím se vzpomenout na kouzlo v Teddyho učeb-“

Bylo pozdě. Akromantule se zvedla na zadních nohách a ukázala jim tak symetrický kříž, který měla na hrudi a co horšího, jedový bodák v posledním článku zadečku. Vyřítila se proti Zaneovi, který se ani nepokusil utéct.

„Arania Exuma!“

Tmu proťal červený paprsek, který udeřil pavouka přímo do hlavy. Nestvůra zařvala, padla na záda a už se nepohnula.

Albus téměř slyšel tu ránu, když mu ten obrovský balvan spadl ze srdce. Pomalu se otočil na Maybelline, která ještě teď držela napřaženou ruku s hůlkou. Ještě nikdy neměl větší chuť černovlásku obejmout, než právě teď. Dřív než to ale stihl udělat, Maybelline vyrazila kupředu.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Zanea. Ten se, jakmile mu položila ruku na rameno, zhroutil na zadek.

„No-ty-vole…“ hláskoval a snažil se celou situaci rozdýchat. „Ty jsi mi zachránila život!“ Ukázal na Maybelline roztřeseným prstem.

„Měli jsme štěstí,“ řekla Maybelline a s Albusovou pomocí ho vytáhla na nohy.

Albus si nemohl nevšimnout, jak její modré oči svítily. V této chvíli přímo přetékala energií.

„Neměli jsme raději zdrhnout?“ zeptal se Zane, který se začal třást v hysterickém smíchu, se kterým ze sebe dostával zbylé napětí. Albus se k němu s radostí přidal.

„Ne,“ řekla Maybelline. „Byla malá, lepší bylo se nehýbat. Teda… myslím. Vypadám jako odborník na akromantule?“

„Řeknu vám,“ uchechtl se Zane. „Tohle bylo rozhodně to nejlepší sci-fi, které jsem v životě-“

Větu nedokončil. Albus už neměl čas, zeptat se ho, co je to sci-fi. Neměl čas udělat nic.

Ne potom, co se jim za zády ozvalo cvakání. Cvakání dalších kusadel, při kterém tuhla krev v žilách. Albus se s trhnutím otočil, a naskytl se mu pohled na další akromantuli. Dvakrát větší, než byla ta první.

Maybelline rychle pozvedla hůlku.

„Arania Exuma!“ vykřikla.

Pavouk se pohnul a kouzlo ho zasáhlo do jedné z osmi noh, která se okamžitě urvala.

„Co teď?“ vyjekl Zane, zatímco obluda začala vřískat.

„Teď je nejvyšší čas zdrhnout,“ řekla Maybelline přiškrceně, otočila se na podpatku a rozeběhla se pryč. Albus ji se Zanem horlivě následoval.

„Arania Exuma! Arania Exuma!“ Červené paprsky létaly všude.

„Zatraceně, kolik kouzel je třeba na dvoumetrovou akromantuli?“ vztekala se Maybelline a po několika metrech se otočila k pavoukovi čelem.

„Ultra Arania Exuma!“ zakřičela, ale z hůlky nevyšlo nic.

„Um,“ pronesla zamyšleně. „Takhle to asi nefunguje…“

„Dělej!“

Albus ji popadl za zápěstí a odtáhl ji dřív, než se na ni pavouk stihl vrhnout. Svalili se do trávy.

„Co to zkusit společně?“ navrhl a vytáhl hůlku. Nikdy to kouzlo sice nezkoušel a většinou mu chvilku trvalo, než se nějaké pořádně naučil, ale z nějakého důvodu měl pocit, že se mu zrovna teď dozajista povede.

„Tak teď.“

„Arania Exuma!“ neslo se lesem. Pavouk zavřískal a svalil se na bok.

„Pokud jste už skončili s lovem nestvůrných pavouků,“ ozval se Zane zpoza stromu. „Mohli bychom už jít?“

Albus s ním ještě nikdy víc nesouhlasil. Pomohl Maybelline vstát a znovu našel stezku, po které do lesa přišli. Ozval se další výkřik.

„Ale ne – další!“ zasténal Zane a přidal do kroku.

„Počkejte,“ sykla Maybelline a zaposlouchala se.

„Co to děláš, Maybelline?“ nechápal Albus. „Musíme odtud zmizet.“

„Tohle nebyl pavouk!“ řekla a vzápětí zmizela mezi stromy.

„Ne! Maybelline!“ vykřikl Zane.

„Musíme za ní!“ rozhodl Albus a rozeběhl se zpátky do lesa.

Nemusel běžet daleko. Cvakání kusadel ho navedlo správným směrem. Nejdřív měl za to, že se Maybelline spletla. Koneckonců na jedné lesní mýtině stála další metrová akromantule.

Když přiběhl blíž, věděl, co tím Maybelline myslela. Pod pavoukem někdo ležel a snažil se ho odstrčit.

„Arania Exuma!“ vykřikla Maybelline, jako už tuhle noc mnohokrát, a akromantule proletěla vzduchem. Maybelline se k dotyčnému okamžitě vrhla a pomohla mu na nohy.

Albus ohromeně zamrkal, když světlo z její hůlky ozářilo bledou tvář Scorpiuse Malfoye.

„Ty!“ To je konečně doběhl Zane. „Co ty tady děláš?“

„Mohl bych se zeptat na totéž!“ zasyčel Malfoy, oprašujíc si hábit.

„Tys nás sledoval?! Ty-“

„Na tom teď nesejde,“ utnula Zanea Maybelline a otočila se k Malfoyovi čelem.

„Jsi zraněný?“

„Ne,“ řekl Scorpius s jakousi samozřejmostí. „Akorát, ta bestie mi vyrazila hůlku z ruky…“

„Dobře ti tak,“ zamumlal Zane a vysloužil si tak Maybellinin vražedný pohled.

Hned, jak našli Malfoyovu hůlku, z lesa vypadli dřív, než by je mohly napadnout nějaké další akromantule. Albus se Zanem se odmítali se Scorpiusem bavit, ale ten taky nevypadal, že by o to dvakrát stál. Věnoval jim ale samolibý pohled, když mu Maybelline za chůze oprašovala záda. Albus to dlouho nevydržel.

„Proč si nás sledoval?“ vyjel na něj.

„Já vás nesledoval, Pottere,“ ujistil ho chladně Malfoy. „Byl jsem tam ze svého vlastního důvodu.“

„A to jakého?“

„Do toho ti nic není.“

„Jasně, v tom případě-“

„To je Rose!“ vyhrkl najednou Zane, který zůstal stát dva metry za nimi.

Albus se nejprve podíval k hradu – předpokládal, že se jeho sestřenice bude řítit právě odtamtud, nejlépe s Filchem v zádech a nesmlouvavým výrazem ve tváři. Ale ne.

Když se podíval směrem, kterým Zane ukazoval, viděl husté zrzavé vlasy mizet mezi stromy Zapovězeného lesa.

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Albus Severus Potter a Zapovězený les 6. kapitola: