Vampire Knight - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jak dopadne den Svatého Valentýna? A co když se k tomu všemu přidá ještě Zerovo tajemství?
Přeji příjemné čtení. :)

09.07.2013 (16:00) • MishellMay • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1492×

Yuuki:

Bylo teprve ráno a stála jsem na kamenné bráně, která rozdělovala denní a noční třídu. Studentky z denní třídy se tu tlačily jedna přes druhou a chtěly se dostat ke zdi, aby mohly přes ni přehodit dárečky. Možná si říkáte, proč je tu ráno takový zmatek, že? No, já vám to povím, je totiž den Svatého Valentýna a každá z nich chce dát svému oblíbenci z noční třídy dárek nebo čokoládu. A já jsem tu zase na všechny úplně sama.

„Hej, ty! Jdi odtamtud pryč!“ zakřičela jsem na jednu dívčinu s upletenými copánky, která lezla na zeď, ale ona jako by mě neslyšela. Vyhrabala jsem z kapsy píšťalku a zapískala na ni.

„Dávej pozor!“ zaječela jsem vystrašeně, protože ta dívka s copánky padala k zemi. Už jsem si myslela, že se rozplácne, když vtom se objevil Zero, chytil ji do náruče a postavil opatrně na zem.

Holka s copánky mu začala děkovat, ale on se začal chovat jako naprostý buran.

„Řekl jsem ti už tisíckrát, ne. Vám všem jsem už řekl tisíckrát, že členové noční třídy neopustí měsíční kolej v denních hodinách. Pokud jim opravdu chcete dát dárky, počkáte do soumraku. Vraťte se, až se bude střídat denní a noční třída,“ zlostně se zatvářil, „jestli kdokoli z vás se tu bude ještě okolo tahat a brzdit vyučování, osobně se postarám o to, aby byl každý rok na Valentýna vyloučen do doby, než odmaturujete!“ řekl přísně a všechny okolo něho se rozprchly a jen na něho nadávaly.

Slezla jsem z brány a přicupitala opatrně k Zerovi.

„Takže ještě jednou. Začal jsi den Svatého Valentýna jako nepřítel všech žen. Tím sis skutečně zničil veškeré šance, že bys mohl dostat od někoho nějaké čokolády,“ shrnula jsem okolnosti a zhluboka vydechla.

„Co bych tedy měl říct? Přes všechno, moje povinnost prefekta je zabránit studentům z denní třídy, aby zjistili, co je noční třída skutečně zač,“ konstatoval a já mu musela jedině dát za pravdu.

„Jo, dnes v noci musíme být výjimečně opatrní.“

Mezitím na měsíční koleji:

„Ah! Dejte mi pokoj! Zrovna jsem usnul,“ zanaříkal Aidou pod peřinou v posteli a díval se na Kaina, který vylezl z postele a pomalu odhrnoval závěs z okna, aby se podíval ven.

„Svítání! To světlo!“ zakřičel Aidou a schoval se pod peřinu.

„Ty dívky jsou opravdu ranní ptáčata. Raději se připrav utíkat,“ zhodnotil situaci Kain.

„Oh, ano. Pravda, je to dnes!“ usmál se Kain a zatáhnul závěs zpátky.

„Co je dnes?“ optal se zdrženlivě Aidou a vykoukl hlavou ven

„Den, kdy dívky rozdávají čokolády a vyznání svým miláčkům,“ řekl natěšeně Kain, „bude to legrace, až slunce zajde. Koneckonců, tohle se děje jen jednou za rok,“ podrbal se na hlavě Kain a sedl si na postel.

„Taky si myslím,“ začervenal se Aidou, „čokoláda je celkem dobrá, ale stejně mám raději jako dezert krev,“ oblízl se při vzpomínce na Yuuki.

Yuuki:

Stála jsem se Zerem v ředitelně a poslouchala ředitelovi dnešní rozkazy. Ředitel dnes byl oblečen, jako kdyby šel na severní pól. Možná, že mu byla zima, a možná se snažil být výstřední. Kdo ví.

„Vím, že je den Svatého Valentýna. Uvědomuji si, že celá škola bzučí vzrušením. Je tu taky zvýšené nebezpečí, že by něco mohlo být špatně a mohla by se vyzradit pravá identita noční třídy. Z toho důvodu očekávám, že budete oba dva pilnější než kdykoli předtím. Jste především školní strážci!“ říkal ředitel.

„Ano, pane!“ souhlasila jsem jak správný voják.

„To proto říkám, že bychom to měli prostě zakázat,“ odfrkl Zero.

„Chceš tím vzbudit vzpouru?“ neudržel se ředitel. „Nejlepší je jim dát možnost a přes všechno, moji malí upírci jsou tak roztomilí, takové milé malé stvůrky. Nikdy bych nemohl být tak krutý, abych je držel od jejich oddaných fanoušků,“ rozplýval se. Zero se jen naštvaně zatvářil a bouchnul znova do ředitelova stolu, který už se díky Zerovi pomalu rozpadal.

„Víš, co si myslí Zero?“ zašeptala jsem ředitelovi. „Nevychvaluj přede mnou tuhle havět!“

„Fajn,“ vypískl ředitel, „takže chápu, že upíři byli nepřáteli lidí po několik století, teď tu ale jsou upíři, kteří s námi chtějí žít v míru. Je důležité učit je, aby pyšně udělali první kroky k mostu, který spojí obě naše rasy. Na chvilku se odmlčel a šel k oknu. „Kiriyuu,“ oslovil Zera, „ačkoliv si můžeš myslet, že je to teď nemožné, jednoho dne tomu porozumíš.“

„To je nemožné. Minulost nejde vymaza,.“ řekl potichu Zero a sklopil hlavu.

„A ty věříš, že oni jsou bestie v lidské podobě, které pijí lidskou krev?“ optal se ho zpátky ředitel a já už to vážně nehodlala poslouchat, jak se bezvýsledně dohadují.

Vytáhla jsem z kapsy dáreček a vyskočila na stůl.

„Tady, pro tebe ře... otče. Šťastného Svatého Valentýna!“ popřála jsem mu a málem mu řekla řediteli. V úředních věcech mu říkám ředitel a doma otec. Možná se to někomu zdá zvláštní, ale mně vůbec ne.

„A tohle je pro tebe, Zero. Jako vždyck,.“ vytáhla jsem další dárek pro Zera.

„Aaa, dvacet kuponů na Yuukinu masáž ramen!“ vykřikl radostně ředitel a tančil okolo stolu.

„Jeden pomocný kupón?“ vyvalil oči Zero na můj dárek. „To je přesně to samé, co jsi mi dala, když jsi byla na základní škole!“ vztekal se.

„Zažaluj mě!“ vyplázla jsem na něho jazyk, chytla ho za rukáv a táhla ho pryč z ředitelny.

„Pojď, jdeme. První hodina začíná.“

Procházeli jsme chodbou a já přemýšlela.

Zero nenávidí upíry, protože vyvraždili před čtyřmi lety celou jeho rodinu. Tak proč říká ředitel takové věci? Moc dobře ví, že otevírá staré rány.

Zero:

Šli jsme chodbou a Yuuki mě stále držela za rukáv. Asi si to neuvědomovala, jinak by mě už dávno pustila. Díval jsem se na její vlasy, jak se pohupují s pravidelností jejího kroku, když náhle mi oči spadly na její krk, který se stále odhaloval a zahaloval vlasy. Byl tak krásně bílý a najednou mi začalo tlouct děsivou rychlostí srdce. Čím víc jsem se díval, tím víc se to zhoršovalo. Musel jsem to zastavit. Vytrhl jsem se z jejího sevření ruky a chytl se za krk. Uklidňoval jsem se, ale i tak jsem věděl, že už to brzo přijde a nemám jak tomu zabránit.

„Promiň. Neuvědomila jsem si, že se tě stále držím,“ řekla mi Yuuki.

„To je v pohodě,“ odpověděl jsem jí hlasem, který jsem ani já sám nepoznal.

„Zero?“ oslovila mě se strachem v očích, ale už se dál na nic neptala. Pokračovali jsme potichu v cestě na vyučování.

Yuuki:

Seděla jsem unaveně v lavici vedle Yuri. Vepředu třídy stál hlouček holek, které stále brblaly, komu to dají a co když se jim to nebude líbit, a tak dále a dále.

„Už jenom jedna hodina,“ prohlásila jsem vítězně a protáhla se na židli.

„A všichni už začínají být neklidní,“ řekla Yori vedle mě.

„Ty, Yori, ty nikomu čokoládu nedáš?“ zeptala jsem se jí, když jsem u ní nikdy neviděla dáreček.

„Ne, nechci se tím rozrušovat. K tomu být milá upřednostňuji denní třídu před noční,“ usmála se Yori, „a ty co?“ optala se mě a já se snažila co nejvíc ukrýt moji čokoládu, kterou hodlám dát Kanamovi.

„Ehm, já asi tak nic,“ řekla jsem, ale Yuri na mě nedůvěřivě dívala.

„Yuuki, vidím stuhu.“

„No... pravda je, že jsem to koupila v obchodě, protože když jsem to zkoušela udělat sama, byla to úplná katastrofa! To je tak ponižující, jsem jediná ze třídy, kdo je tak chabá,“ řekla jsem smutně Yuri.

„Tak? Komu to dáš?“ řekla mi uštěpačně. „Myslím, je to pro toho, kdo nás zezadu probodává pohledem?“ A já se po očku koukla nahoru na Zera, jak se nafoukle tváří.

„Heh.“

Byl soumrak.

„Jsi prefekt, abys křičela nahlas!“ vyřvával na mě Zero, když jsem se bezvýsledně snažila ukorigovat ječící dav.

„Dobře, dobře,“ řekla jsem sklesle, „jděte do řady! Jděte do řady!“ křičela jsem na ječící holky a vběhla do jejich hloučku. Po chvilce se rozestoupily tak, jak jsem řekla, a v dálce jsem uviděla přicházet noční třídu. Běžela jsem k nim.

„Wow! Letos se všechny holky změnily v hysterky! To je děsivý. To je tak cool!“ liboval si Aidou přede mnou.

„Dobře, no. Takže vítejte na tradičním dni Svatého Valentýna, který šťastný vyhraje čokolády od dívek z denní třídy? Seřaďte se do řady. Všichni členové noční třídy půjdou k jim přiřazeným branám. Dívky s denní třídy se seřadí a budou vám dávat čokolády. Prosím, buďte spořádaní. Rozumíte? Ráda bych, aby si všichni uvědomili, že tohle není hra!“ rozdala jsem jim pokyny.

„Ty jsou moje! Všechny moje!“ vystřelil jak namydlený blesk Aidou k holkám u své branky.

„Aidou?“ zavolal na něj Kaname. „Pamatuj na dobré mravy, rozumíš?“

„Ano, pane!“

Vystartovala jsem k holkám, které opustily zařazení, a snažila se je zatlačit zpátky. Musela jsem sledovat, jak některý holky dávají Kanamemu dárek, a já jsem mu svůj zatím nedala. Nemám na to čas a on už se pomalu vzdaluje.

„Nezraň se!“ zavolal na mě a já se otočila.

„Neboj se,“ odpověděla jsem mu a dívala se, jak odchází moje šance mu dát čokoládu.

Najednou se začaly holky za mnou čím dál víc tlačit, až jsem zase skončila na zemi. Moje kolena budou brzo jedna velká modřina. Všimla jsem si, že mi z kapsy vypadla zabalená čokoláda. Chtěla jsem ji sebrat, ale někdo to udělal za mě. Podívala jsem se nahoru a uviděla, jak Zero hází čokoládu Kanamovi se slovy: „Tohle jsi upustil!“

„Děkuji, Yuuki.“ řekl. Jak mohl vědět, že to je ode mě?

„Jistě,“ odpověděla jsem mu a začervenala se, ale ihned to ze mě opadlo, protože jsem se děsně naštvala na Zera.

„Jak ses mohl opovážit dát to Kanamemu zrovna takhle! Asi tě zabiju!“ řvala jsem na něho a párkrát ho praštila pěstí do ramene.

„Protože ses bála mu to dát, viděl jsem to! Au! Přestaň!“ vykoktával ze sebe.

„On to stejně nechtěl,“ začala jsem sklesle, „patří do noční třídy. Mohu se jen domnívat, jaká bych musela být. Svět, ve kterém žije, věci, které viděl, on je tak jiný než já.“ Před deseti lety mi sice zachránil život, ale pro něho to neznamená téměř nic.

Kaname:

Odcházel jsem od Yuuki pryč. Trhalo mi to srdce, takhle od ní jít pryč, ale nemám na vybranou. Ještě nepřišel ten správný čas.

„Kaname,“ oslovila mě jedna od nás ze třídy, „nemusíš se obtěžovat s nošením toho všeho. Klidně ti to vezmu,“ nabídla se.

„Klidně si to můžeš všechno nechat,“ hodil jsem jí všechny dárečky, co jsem dostal, kromě jednoho, od Yuuki. Přičichl jsem si k němu. Mmm. Krásná vůně.

Yuuki:

„Takže jaká je tvoje krevní skupina?“ uslyšela jsem Aidoua, jak se plouží vedle nějaké holky z denní třídy a oblbuje ji upírskými řečičkami.

„Hej! Idiote! Myslím Aidou! Co si, sakra, myslíš, že děláš! Tohle je zakázané!“ křikla jsem na něho a vběhla mezi ně.

„A mám vás. Vše, co můžete, je dát si čokolády a přání. Nic víc! Je to jasný?“ odstrčila jsem je a rozhlédla se po Zerovi.

„Zero?“ zavolala jsem, ale neozval se. Kde zase je?

Zero:

Šel jsem chodbou ve škole. Opíral jsem se rukou o zeď, jinak bych totiž asi brzo spadl. Hlava mi třeštila tak, že jsem myslel, že brzo zešílím. A ještě za mnou chodila nějaká stupidní holka, která si myslela, že ji nevidím, jak se schovává za rohem.

„Vím, že jsi tam. Pojď ven!“ řekl jsem jen tak do vzduchu a opřel se o zeď. Od rohu vyšla ta holka, co jsem dneska ráno chytl, aby nespadla na zem. Proč za mnou pořád leze?

„Um. Chtěla jsem ti poděkovat, že jsi mě zachránil dnes ráno. A dnes se děkuje lidem pomocí čokolády. Takže tohle jsem udělala sama a... “

„Jdi pryč!“ zařval jsem na ni. Nemám náladu na nějaký čokoládičky.

„Ale já... “ začala znova.

„Řekl jsem, jdi hned pryč!“ bouchl jsem do zdi. Proč mě nikdo neposlouchá? Akorát je to potom ještě horší.

Byl jsem tak vyčerpaný. Už nemůžu dál. Sjel se po zdi až dolů a sedl si na zem. Zhluboka jsem dýchal a snažil se to ovládnout, ale nešlo to. Je to silnější než já.

„Můžeš s tím bojovat, můžeš se to snažit ignorovat, ale nic se tím nezmění. Proč to pořád děláš?“ ptal se mě ředitel, který procházel chodbou v kimonu a dece. Už mě s tím vážně štve, jak se snaží do všeho mluvit!

„Zmlkni!“ zakřičel jsem na něho, i když to šlo ztěžka. Křeč. Tak hrozná křeč. Bolí to. Svíralo mi to vnitřnosti. Nemohl jsem dýchat. Bylo to čím dál horší.

„Zero, když budeš pít tohle, bolesti pominou,“ podával mi ředitel sklenici vody a nějaký papírek s něčím uvnitř.

„Co je to?“ těžce jsem vydechl.

„Ty víš, co to je,“ odpověděl mi a já už věděl, co to je. Hnusný krevní tablety pro ty bestie z noční třídy. Jak mi to může dávat! Vzal jsem sklenici a mrštil s ní o protější zeď, kde se rozbila na tisíce střepů.

„Máš záchvaty dost často. Jestli to budeš stále odmítat, bolest se jen zhorší. Proč to nechceš pochopit? Když jsi to vydržel tak dlouho, už se nebudeš moci nadále udržet,“ stále na mě mluvil ředitel a já se klepal čím dál víc, „ale to ty víš, že? Zero...“ Konečně odešel.

Yuuki:

Procházela jsem chodbou ke koupelně. Byla jsem utahaná jako kotě a Zero se ke všemu zase zdejchnul. Nemůžu uvěřit, že mě tam zase nechal samotnou. Co pořád, sakra, dělá?

Otevřela jsem dveře od koupelny a zarazila se. Na zemi seděl Zero. Byl celý mokrý a na sobě měl jen kalhoty.

„Tak tady jsi!“ řekla jsem vítězně, ale potom jsem si všimla, že s ním není něco v pořádku. Kapala z něho voda a on se ani nesnažil usušit. Díval se stále do stejného místa a byl smutný. Naposled jsem ho takhle viděla, když k nám poprvé přišel. Co mám dělat? Klekla jsem si k němu a vytáhla z kapsy ještě jednu čokoládu, kterou jsem zkoušela udělat sama. Zvedla jsem mu hlavu, aby se mi díval do očí. Usmála jsem se a on na mě koukal jako vyoraná myš.

„Tady! To je pro tebe. Čokoláda,“ řekla jsem mu s úsměvem a dala mu ji sama do pusy, „ale nemáš povoleno říkat, že je stejně hrozná, jako když jsem byla na základní škole, rozumíš?“ Vzala jsem do ruky ručník a sušila jsem jím jeho mokré vlasy, protože by tu jinak byl už rybník.

„Dělala jsem jen jednu, víš?“ říkala jsem mu během sušení, „takže to je super speciální lahůdka. Vsadím se, že jsi za to určitě vděčný.“ Přestala jsem mu drbat hlavu ručníkem a podívala se mu do tváře,

„Proč se tváříš tak pobouřeně?“ zeptala jsem se, ale on mi na to nic neřekl. Jindy by nadával, až by se stěny otřásaly, ale dnes? Choval se zvláštně. Kdybych jen věděla, co se tu děje.

Už jsem chtěla odejít k umyvadlu, když jsem si všimla, že Zero něco drží v ruce. Byl to nějaký papírek. Vzala jsem ho do ruky a rozbalila. Vím, že se to nemá, ale co? Byla v něm jedna z upířích krevních tablet. Proč ji Zero má?

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: MishellMay (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction