OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Vampire knight - Prolog + 1. kapitola

03.07.2013 (10:00) • MishellMay • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 10× • zobrazeno 2095×

PROLOG

Klečela jsem. Byla tu tma a hrozná zima. Dívala jsem se na své ruce v palčácích, na kterých se třpytilo cosi bílého. Proč je to tak bílé? Co je to? Sníh? Jen jsem věděla, že to je něco, co není rudé a je to všude okolo. Tak kde se ta rudá bere?

Foukal vítr, který mi rozháněl tmavé vlasy kolem obličeje, a v dálce jsem slyšela křoupat kroky ve sněhu, které se přibližovaly.

„Ztratila jsi se, holčičko?“ ptal se mě pán se světlými vlasy. Kolem krku měl dlouhou šálu a usmíval se na mě. Co bych mu měla říct? Nevím. Dívala jsem se na něj s nadějí, že mě odvede z tohoto ledového místa. Najednou se však jeho pohled změnil. Z přátelského pohledu se stal náhle chladný a hladový. Otevřel svá ústa, ze kterých mu začaly vyčuhovat dlouhé špičaté zuby.

„Jestli to je tak, nebude ti vadit, když si vezmu tvou krev?“ řekl a začal se přibližovat stále blíž a blíž. Samým leknutím jsem couvala dozadu, ale spadla jsem. Dívala jsem se na jeho obrovské zuby, které se přibližovaly k mému krku, a nemohla jsem z nich spustit oči. Bála jsem se. Najednou se však kolem cosi mihlo a ten, co přede mnou stál, už tu nebyl. Jenom krev cákala okolo jako rudá opona, i na mně se některá kapka uchytila. Dívala jsem se dopředu a viděla zachránce s černými vlasy a v bílém plášti. Svou ruku měl prostrčenou v krku útočníka.

„Jsi hanbou pro všechny upíry,“ zasyčel na něho. Vytáhl z něho ruku a útočník padnul do louže krve k zemi.

Dívala jsem se na zachránce s očima dokořán. Něco mě na něm uchvacovalo a lákalo.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě a oblizoval si přitom své zakrvácené ruce...

1. KAPITOLA

O DESET LET POZDĚJI

Yuuki: 

Jmenuji se Yuuki Cross a jsem prvním rokem prefektem v denní třídě na Akademii Cross. Akademie je prestižní škola, kde se dělí studenti na dvě skupiny, denní a noční třídu. Obě dvě třídy se ve škole střídají, ale když se večer mění, je to vždy kompletní chaos. Důvodem, proč se studenti z denní třídy vždy večer tlačí okolo, je, že noční třída je elitní skupina studentů a kompletně všichni jsou úplně k sežrání. Ale noční třída není jen skupina krásných studentů. Tajemství, které nikdo o noční třídě neví, je, že každý z nich je upír. Z toho důvodu naše práce jako prefektů je jen na oko. Naším skutečným posláním je pracovat jako školní dozorci, abychom ochránili tajemství noční třídy. Důvodem, proč studenti z denní třídy neví o školním tajemství, je, že jsme vědomě přerušili všechny styky mezi oběma třídami.

Byl večer a právě jsem stála před branou, která rozdělovala denní a noční třídu, a snažila se studentky z denní třídy rozehnat pryč.

„Ustupte pryč! Netlačte se!“ okřikovala jsem je, „Už je zákaz vycházení pro všechny studenty denní třídy. Vraťte se do svých pokojů!“ Jako bych ale mluvila do zďi. Nikdy mě neposlouchaly.

„Nebuď tak panovačná jen proto, že jsi prefekt!“ breptaly kolem mě.

Tlačily se na mě a já se je marně snažila udržet. Najednou jsem uslyšela vrznutí a brána se začala otvírat. Začal zmatek.

„Ahh... Dívej!“ vzdychaly za mnou a prchaly k bráně, kde se rozprostřely kolem cesty.

Já jsem jen stála a dívala se na svou zpackanou práci. Studenti noční třídy totiž prošli branou.

„Dobré ráno, dámy! Jste krásné jako vždy,“ chválil holky kolem jeden z nich. Říkal ráno? Zarazila jsem se, ale to jsem neměla dělat. Hned mě ten živý proud holek začal strkat, až jsem spadla na zem přímo před nohy Kanameho Kurana.

Kaname je zástupcem noční třídy a také vedoucí měsíční koleje, ale hlavně to byl on, kdo mě té zasněžené noci před deseti lety zachránil.

„Jsi v pořádku, Yuuki?“ zeptal se mě něžným hlasem a přiklekl ke mně. Pomohl mi vstát a já se začervenala, jako pokaždé, když se na mě podíval.

„Ano... Jsem v pořádku!“ vyklopila jsem ze sebe, stoupla si rovně jako prkno a sklopila hlavu.

„Vždy jsi ke mně tak formální... To mě tak mrzí,“ zachichotal se Kaname a vstal.

„Já... Nemyslela jsem to tak. To je jen proto, že jsi mi zachránil život,“ snažila jsem se mu to vysvětlit, ale on se jenom usmál a řekl:

„Už se kvůli tomu nemusíš bát. Stalo se to tak dávno.“ Položil mi svou ruku na na hlavu a prohrábl svými prsty mé vlasy, ale najednou ho někdo popadl za ruku. Byl to Zero Kiryuu, také prefekt. Měl stříbrné vlasy a jeho oči zářily fialovou barvou. 

Odstrčil mu ruku od mých vlasů pryč.

„Vyučování už dávno začalo, Kurane...“ řekl mu s výhružným pohledem ve tváři.

Kaname se jen lehce vytrhl z jeho sevření. „Děsíte mě, pane prefekte,“ zasmál se Kaname, když od nás odcházel. 

„Ehm... Vím, není to moje věc, jak se sblížíš s Kuranem, ale znáš pravidla,“ podotkl Zero.

„Samozřejmě, že znám. Jsou jiní než my ostatní,“ povzdechla jsem si a sledovala Kanameho siluetu, jak se v dálce pomalu ztrácí.

„Poslouchejte, vy spratci! Vraťte se, sakra, hned do vašich ložnic! Copak musím pořád poslouchat, jak křičíte, pobíháte kolem a děláte svoje ´Ach, sch'!“ zahulákal zničehonic vedle mě Zero, až jsem se lekla, a nebyla jsem sama. Holky, co kolem postávaly, se ihned rozprchly, jako by kolem nich běhaly obrovské krysy. Zero je uměl rozehnat na rozdíl ode mě, ale dnes se s tím křiklákem zase zpozdil. Už mě s tím vážně štval.

„Přišel jsi zase pozdě! Zbytečně!“ Bouchla jsem ho vší silou do ramene.

„To bolí!“ zapištěl. „To si s tebou vyřídím později!“

***

Byly jsme se Zerem v ředitelně, protože si chtěl zase na něco stěžovat. Pořád si na něco stěžoval. Jednou to, potom zase tamto, ale teď mu vadilo, že jsme na všechny studenty jen my dva.

„To je směšné!“ zaburácel Zerův hlas ředitelnou, „Jak můžete očekávat, že pouze dva z nás uhlídají celou bandu krvesajců a oddělíme je od ječících idiotů?“ Praštil dlaněmi o ředitelův stůl. 

Né, už zase, vzdychla jsem si v duchu a mlčky sledovala, co se bude dít.

„Uznávám, že je těžké dělit je od sebe každou noc. Děkuji vám za tak těžkou práci,“ řekl s nezájmem ředitel Cross a uskrl si ze svého horkého čaje.

„Tak najděte někoho dalšího, kdo mi pomůže, než se to provalí. S ní je to beznadějné,“ řekl Zero a ukazoval prstem na mě.

Cože? Já?

„Hej!“ vykřikla jsem. „Tohle tedy nepřijmu od někoho, kdo většinou přijde pozdě a je duchem nepřítomný, když dělám pořádek!“

„Nemožné. Role strážných je velice důležitá, jestliže spolu mají denní a noční třída úspěšně existovat. Vy dva jste jediní, kterým můžu důvěřovat.“ Usrkl si znova z čaje a pokračoval: „Kromě toho, je to přeci nevděčná práce, mnoho hodin, probdělé noci a žádný respekt. Nikdo jiný by to kromě vás nevzal.“ Zahoupal se v křesle a sledoval naše pohledy.

„Vím, že má zbožňovaná dceruška a milovaný syn mě nepotopí!“ zasmál se.

„Jsi můj opatrovník!“ vyštěkl Zero. „Ale nepamatuji si, že bych se někdy stal tvým synem. Vždy se zabýváš drobnostmi.“

„Hele, Yuuki,“ pokračoval ke mně, „jsi víc jeho dítě než já. Nemáš k tomu co říct?“ zeptal se mě.

„Hmm. No... Noční třída vychází s ostatními velice dobře,“ odpověděla jsem a podrbala se na hlavě. Zero se na mě kouknul pohledem, jestli to myslím opravdu vážně, a těkaly mu koutky úst. Asi čekal, že jeho návrh podpořím.

„Heh, jsem ráda, že můžu pomoct,“ doplňila jsem se a to už Zero sevřel ruce v pěst.

„Ty jsi tak hodná holčička. Jsem na tebe tak hrdý. Yuuki, jsi jediná osoba, která rozumí mému pacifistickému idealismu,“ řekl hrdě ředitel. „A já? Já sním o tom, že jednoho dne zmizí temný mrak, který se vznáší mezi vztahy upírů a lidí. Věřím, že když mladí budou vyrůstat spolu s otevřenými srdci a bádající myslí, budeme moci postavit most, s jehož pomocí budou moci naše dvě rasy žít společně v harmonii,“ postavil se se slzami v očích ředitel a rukou ukazoval k nebi. 

„Toto je význam vzdělání! Toto je účel noční třídy.“ Tančil po pokoji. Já jsem zatím seděla se Zerem na křesle a pozorovala jsem to bláznivé vystoupení.

„Hej!“ zakřičela jsem na Zera, který se náhle zvedl a odcházel ke dveřím.

„Jdu na stráž. Toho cvoka ti nechávám na starost.“ Zaťukal si na hlavu a bouchnul za sebou dveřmi.

To je otrava, ale rozumím, proč se Zero cítí tak, jak se cítí, uznala jsem.

Podívala jsem se na ředitele, který zrovna dokončoval svůj předlouhý proslov,

„I v upíří komunitě jsou stále stvůry, které loví lidi, proto by byla pohroma, kdyby se pravda o noční třídě provalila ven,“ vydechl posledním dechem ředitel a já jsem nemohla uvěřit, co to kecá. Jak může říct, že to jsou stvůry lovící lidi?

„Kaname by nikdy nic takového neudělal! A i tak je tu spousta poctivých upírů, jako je on. Jsou mírumilovní!“ vykřikla jsem najednou a bouchla do stolu jako předtím Zero. Netuším, proč jsem tak najednou vyjela.

„Yuuki...“ snažil se mě uklidnit ředitel, ale já jsem radši otevřela okno s úmyslem vyskočit ven.

„Bude to v pořádku. Jen to nechte na nás, pane řediteli,“ řekla jsem a otočila jsem se k oknu, do kterého jsem si sedla a vyskočila ven za Zerem.

Běžela jsem po areálu akademie a hledala Zera. A hlavou mi probleskovaly myšlenky o mé minulosti. 

Nemám žádné vzpomínky do svých pěti let. Té zasněžené noci, kdy mě Kaname zachránil, mě vzal k vedoucímu Cross Academy. Dokonce i když jsem nic neměla, postaral se o mě a nechal si mě jako vlastní dceru. A to je důvod, proč o tehdejší noci před deseti lety přemýšlím jako o noci, kdy jsem se narodila.

***

„Cross! Cross!“ volal mě profesor, ale já ho neslyšela. Tvrdě jsem totiž spala na své lavici jako Zero. Oba jsme byli vyčerpaní po probdělé noci. Nakonec jsme zůstali oba dva po škole, protože profesoři z denní třídy nemají tušení o identitě studentů z noční třídy.

„Zase po škole,“ odfrkla jsem si a plácla hlavou do lavice.

„Je to tvoje vlastní chyba, být celou noc venku a přes den spát. To je něco, co by mohli dělat jedině upíři,“ promluvila vedle mě Yori. Eh? Cože? Byla jsem v šoku.

„Ty... ty snad nevěříš na upíry, nebo jo?!“ zeptala jsem se opatrně a obávala se její odpovědi.

„Samozřejmě, že ne! Jen jsem žertovala,“ odpověděla mi.

„Ah, dobře,“ oddychla jsem si. „Hej! Byla by jsi dneska se mnou po škole, Yori? Je to hrůza, víš? Být tady s tím trhanem,“ poprosila jsem ji. Nechtěla jsem tu být sama se Zerem, protože s ním by se nudily i hodiny na stěně.

„No... každopádně mi přijde, že jste velmi dobří přátelé...“

„To tak,“ přerušila jsem Yori, „Zero je tak nerudný a vždycky mrzutý. To je ták depresivní,“ řekla jsem podrážděně.

„Yuuki?“ ozval se ze zadní lavice Zero, „já tě slyším.“

„Já to říkám právě proto, že mě slyšíš,“ řekla jsem Zerovi s vypláznutým jazykem a potom pokračovala k Yuri. „Všimla sis toho zvláštního způsobu, jak je stále tak vážný?“ Stočila jsem oči v sloup a nevšimla si, jak si Yori balí věci a odchází. 

„Počkej, Yori!“ zakřičela jsem na kamarádku, která už odcházela dveřmi pryč. Tak, a teď tu jsem na toho kakabuse sama.

***

Kaname: 

My zde v noční třídě jsme první našeho druhu na světě, kteří testují nově vyvinuté krevní tablety.

„Podívej se ven. Stmívá se,“ říkal někdo okolo. Moc jsem je nevnímal, protože jsem četl knihu.

„Nejsme jen pýchou této školy. Jsme pýchou pro celou upíří rasu,“ vykládal profesor, ale většina z nás si myslela opak. 

„Nějak o tom pochybuji... Beztak jsme jen studující skupina... Předevím to soužití s lidmi je obrovský krok zpátky,“ slyšel jsem od některých.

*** 

Yuuki:

Procházela jsem se kolem učebny noční třídy. Když v tom jsem za oknem uviděla Kanameho. Jako vždy vypadal úchvatně. Vysoký, šlechtický výraz ve tváři a jeho středně dlouhé vlasy mu ledabyle padaly do tváře. Na sobě měl bílou uniformu noční třídy, ale pro něho jako by byla ušitá na míru. 

„Co dělá tvůj hrdina Kaname Kuran dnes v noci?“ promluvil za mnou Zero. Lekla jsem se.

„Eh... To... to... to není tak. Já jen koukala na Kanameho, nebo něco jiného,“ nervózně jsem odpovídala, „všichni v noční třídě se dnes chovají skvěle a vypadá to, že nikdo z denní třídy se nepotlouká kolem.“ Byla jsem zády k Zerovi a dívala se z kamenného balkónku dolů.

„Podívej, zažijeme tichou a klidnou noc. Ani bychom tu nemuseli být,“ řekla jsem se šťastně a dala si ruce v bok.

„To vím. Předseda si myslí, že členové noční třídy jsou novátoři, ale já tomu nevěřím, a rozhodně neexistuje žádná možnost, abych polevil na ostražitosti. A to je proč nerozumím, jak dospělý člověk, jako je ředitel, mohl s nimi kdy spolupracovat.“ Po těchto slovech, co řekl Zero, jsem začala těžce dýchat. Nerozuměla jsem jeho zášti. Nechápala jsem, jak něco takového může říct.

„Ty jsi to řekla první. Důvodem, proč vypadají jako lidé, je to, že nás tak mohou lovit mnohem efektivněji,“ dodal Zero, ale já už si ani nepamatuji, kdy jsem něco takového řekla. Vůbec mu nerozumím. Poprvé, kdy jsem viděla v jeho očích nenávist, byl den před čtyřmi roky, kdy ho přivedl ředitel k nám domů. Jeho rodiče zabili upíři, ale mým rodičům, které si nepamatuji, se stalo to samé. Vím, že všichni upíři nejsou laskaví a milí, ale věřím, že se to změní.

Šla jsem po hradbě akademie, když jsem si všimla, že dole mezi stromy sedí nějaké dvě holky ve školních uniformách denní třídy. Seskočila jsem dolů k nim.

„Ve dvě, chci vaše jména a třídy!“ křikla jsem na ně, „chození ven po setmění je podle nařízení školy přísně zakázáno! Je to velice nebezpečné! Ihned se vraťte do svých ložnic!“ ukazovala jsem ji moji značku prefekta na rukávu. 

„Přišly jsme, jen abychom pořídily nějaké fotky nočních studentů. Co máš, sakra, problém?“ pustila se jedna z nich do mě, ale to už jsem si všimla druhé, jak si drží zakrvácené koleno.

„ Ty krvácíš?“ zeptala jsem se vyděšeně. Z toho by mohl být pěkný malér.

„To je opravdu špatné. Jděte rychle spět do svých ložnice!“ snažila jsem se je přesvědčit, aby rychle odešli.

„Ale proč?“ ptaly se mě.

„Rychle běž...“ nedořekla jsem, protože jsem si všimla, že něco šustí ve stromech.

„Kdo je tam?“ zeptala jsem se a rozložila svou zbraň, vysouvací tyč, která se jmenuje Artemis. Máchla jsem jí přímo tam, kde někdo vystoupil, ale hned mi ji ten dotyčný chytl. Byli to dva studenti noční třídy, Akatsuki Kain a Hanabusa Aidou . Oba byli světlovlasí, ale Aidou je měl o něco světlejší, a taky měl světle modré oči. Kain měl oči hnědé a byl podstatně vyšší než Aidou.

„Jak děsivé. Nic menšího bych od ředitelova nalezence neočekávám,“ usmál se Kain.

„To jsou Akatuski Kain a Hanabusa Aidou z noční třídy. To není možný!“ vyřvávaly holky za mnou. Kdyby jen věděly to, co já, rychle by utíkaly do svých ložnic, jak jsem jim předtím říkala. Akorát tu teď stojí jako dvě slepice.

„Ucitíli jsme krev a rozhodli se porozhlédnout okolo. Jsi opravdu skvělá, Yuuki,“ řekl mi Kain, „koneckonců, přišli jsme hlavně kvůli tobě.“

„To je tak úžasná vůně,“ vzdychl Aidou, „vůně tvé krve.“ Začal se ke mně přibližovat, ačkoliv jsem na něj mířila Artemisem.

„Aidou! Jestli se jedné z nich jen dotkneš!“ vykřikla jsem na něho, ale on jako by mě ignoroval.

„Upadla jsi předtím?“ dotkl se mé ruky, kterou jsem si předtím poranila při seskoku z hradby.

„Vůně, o které jsem mluvil, je tvoje vlastní krev, Yuuki,“ řekl a chytl mě pevně za ruku. Nemohla jsem se mu vytrhnout. Byl moc silný. Artemis mi odhodil pryč. Nemohla jsem dělat vůbec nic. 

„Ty jsi opravdu,“ šeptl, „pokušení.“ Olízl mi mou odřenou ruku, ale jako by mu to nestačilo, a ucítila jsem štípnutí. Zakousl se. To je opravdu špatný. Co to jsem za prefekta?

„Dost, Aidou! Pust mě!“ zakřičela jsem, ale to už mě chytl pevněji kolem ramen.

„Chci víc,“ zamumlal, „mohu se napít z tvého krku?“

„Ne, nech mě jít!“ křičela jsem, ale bylo to marné. Už mi jeho horký dech foukal na krk, když se vedle mě objevil Zero.

„Pít krev na školních pozemcích je přísně zakázáno!“ řekl hlubokým hlasem a zamířil mu svou pistolí na jeho hlavu. 

„Jen jsem ochutnal,“ řekl Aidou. Uskočil a utřel si pusu od mé krve.

„Pít krev poté, co jsi ucítil její vůní. Konečně jsi ukázal svou pravou tvář, upíre!“ Vystřelil.

„Zero, ne!“ vykřikla jsem. „Idiote! Proč jsi vystřelil?“ Odvrátila jsem jeho ruku se zbraní směrem vzhůru, protože poprvé minul.

„Jej, to bylo děsivé,“ oklepal se Aidou. 

„Co to?“ uslyšela jsem mluvit Kaina. Otočila jsem se a uviděla jsem, jak se díval překvapeně na strom, kam se trefil Zero, když střílel. Místo okolo místa zásahu svítilo silnou září. Co to je? 

„Jmenuje se to 'Krvavá růže'. Měl bys být více opatrný, Aidou! Byla vyrobena k zabíjení nestvůr jako jsme my,“ řekl Kaname, který přicházel po cestě směrem k nám, „postarám se o tyhle dva blázny. Ředitel bude chtít podrobnou zprávu.“ Chytil Aida za límec.

„Kaname?“ oslovil ho Zero s přísnou tváří.

„Kiryuu?“ optal se nazpět Kaname.

„Jen ať mi jdou z očí, Kurane,“ řekl Zero s tvrdým výrazem.

„Kaine,“ řekl Kaname směrem k němu a otočil se na něj, „proč jsi Aida nezastavil? Jsi stejně vinen jako on!“

„Já,“ vykulil na něj oči Kain a ukázal na sebe prstem.

„Yuuki?“ oslovil mě Kaname. 

„A... ano?“ zakoktala jsem.

„Co ty dvě dívky? Máme se o ně postarat?“ ukázal na ty dvě, kvůli kterým se tohle všechno stalo. Podívala jsem se na ně. Ležely na zemi. Asi z toho všeho omdlely. Nevěděla jsem, co mám říct.

„Neboj se. Vezmeme je k řediteli a upravíme jim vzpomínky,“ ozval se Aidou.

„Dobrá. Takže omlouvám se za všechno. A doufám, že to v tobě nevzbudilo nějaké špatné vzpomínky, Yuuki,“ usmál se na mě Kaname. Vždycky jsem věděla, že Kaname byl jiný.

„To ne, nijak vážně mě nezranil. Nemusíš se bát,“ řekla jsem nervozně a máchala kolem sebe rukama, jako že se nic neděje.

Vtom mi jednu ruku chytl Zero. 

„Co?“ dívala jsem se na něj s otázkou v očích. Ve tváři měl nicneříkající výraz a sundával si kravatu z uniformy, se kterou mi potom zavázal poraněnou ruku. Utáhl uzel s pomocí zubů a ještě se na to párkrát podíval, dokud nebyl úplně spokojený.

„Zero,“ kuňkla jsem na něho a držela si zavázanou ruku.

„Pojďme, musíme se ještě domluvit s těmi dívkami,“ řekl hrubým hlasem Zero a odcházel pryč. Na mě ani nečekal.

***

Stála jsem ve spodním prádle v koupelně před zrcadlem a fénovala si vlasy. Přemýšlela jsem.

Zero je mnohem komunikativnější, než když k nám přišel před čtyřmi lety, ale... 

Zaslechla jsem otevření dveří a Zero vstoupil dovnitř, jako bych tu ani vůbec nebyla.

„Co tady, sakra, děláš?“ vykřikla jsem a hledala na sebe ručník, abych se zakryla.

„Klidně mě sežer! Kolejní koupelna je zavřená!“ zavrčel Zero a začal si svlékat košili. To si snad dělá srandu?

„Nemůžeš jen tak přijít a začít se svlíkat! Jsem pořád holka!“ křičela jsem na něj, aby vypadl.

„V žádném případě tu nejsem proto, abych se díval na tebe,“ řekl s nezájmem a začal si povolovat pásek u kalhot. Grr. Kretén jeden. Beztak si zase myslí, že nevypadám jako holka.

„Právě sis myslel: 'Ne, to nejsi,' mám pravdu?“ řekla jsem mu a on mě ignoroval. Náhle se ke mně přiblížil a začal čuchat. Zarazila jsem se.

„Už necítím krev,“ řekl a vykulil oči.

„Zmlkni! Už nekrvácím,“ odbyla jsem ho a zadívala se do zrcadla.

„Ale jestli to je opravdu jako v těch starých legendách, měla bych se proměnit v upíra,“ přemýšlela jsem nahlas, „před deseti lety jsem byla také napadena zbloudilým upírem. Třeba je moje krev neobvykle sladká, nebo něco takového.“ Koukla jsem na Zera.

„Jak bych to asi mohl vědět,“ syknul a něco zamrmlal. Znělo to jako: „Musím být odteď víc opatrný.“

***

Kaname:

Opíral jsem se o okno a ručníkem si drbal mokré vlasy. Poslouchal jsem Aida, jak stále básní o Yuukině krvi.

„Je to stále horší, co jsem ochutnal Yuukinu krev. Nemyslím, že vydržím déle žít na krevních tabletách. Její krev byla tak skvělá,“ snil a já už to nevydržel. Přistoupil jsem k němu a vrazil jsem mu jednu do tváře. Nikdo. Nikdo takhle o ní nebude mluvit.

„Promiň,“ omlouval se Aidou, kterému tekla po tváři krev. Podíval jsem se na svou ruku, na které zůstala kapka krve z Aida. Olízl jsem ji a vrátil se zpět k oknu, ze kterého jsem se podíval na noční oblohu.

Tento díl je zatím tak nějak na zkoušku. Pokud o tuto povídku bude zájem a bude se líbit mé zpracování, tak samozřejmě budu ráda pokračovat. :)

Autor: MishellMay (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire knight - Prolog + 1. kapitola: