OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zpátky do minulosti - 2. kapitola

07.11.2014 (12:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1235×

2. kapitola

Zpátky už naštěstí kolona nebyla. Jako zázrakem však nebyla ani do centra, takže Vicky měla celou cestu povytažené obočí nad mým naštvaným bubnováním do volantu. Místo toho jsem naladila nějakou momentální hitovku, pustila ji na plné perdy a donutila si s Vicky zazpívat a pohazovat hlavou do rytmu.

Dobře, v mém případě to tak dobrý nápad nebyl, protože jsme jezdily z jednoho okraje silnice k druhému a teprve děsivé troubení náklaďáku mě přimělo zaječet a chytnout pořádně volant.

Dneska mě ale už vážně nemohlo víc překvapit.

Domů jsme dorazily v momentě, kdy mamka servírovala na stůl pečené kuře s bramborem a táta si typicky odnesl celou večeři s pivem k telce, kde momentálně dávali fotbal. Vůbec jsem se sice ve sportu neorientovala, ale měla jsem takové tušení, že hrála Chelsea s Barcelonou. A táta, aby udělal částečně mámě radost, prohlašoval, že jeho nejoblíbenější hráč je Petr Čech. Pochybovala jsem ale, že je to pravda.

Ke stolu jsme si sedly jen my tři a pustily se do jídla.

„Tak, Vicky, co babička s dědou?“ zeptala se máma česky, čímž nás ale moc nepřekvapila, protože jakmile jsme byly v místnosti jen my tři, které česky alespoň trochu uměly na rozdíl od našeho táty, spustily jsme máminou mluvou.

„Fajn,“ zamumlala Vicky s plnou pusou a já do ní drkla. Protočila oči a pak polkla. „Jo v pohodě. Byli rádi, že jsem tam. Akorát tam chtěli i Annie.“

„Víš, že nemám moc dovolený.“

„Jo, ale natož, jaký - bez urážky - tam děláš kraviny, jsi mohla jet se mnou. Vážně nechápu, proč tě - eh, jak se jmenuje-?“

„Einstein.“

Zamrkala. „Jo jasně, Einstein, proč tě nechává tohle dělat, když bys využila ztraceného času raději v Česku?“

„Vicky, nepleť se do věcí, do kterých ti nic není,“ zasyčela jsem na ségru a naštvaně řízla do brambory, až mi málem odletěla z talíře.

Máma vše sledovala s velkou ustaranou vráskou na čele a s očima, které odbíhaly střídavě ode mě k Vicky.

„Děvčata,“ snažila se zachránit situaci. „Nehádejte se. Vicky, nebuď na sestru zlá - zatím nevíš, co je práce, když budeš teprve letos maturovat. A, Annie, prosím, měla by sis o tom s někým promluvit.“

„O čem?“

„O tom, na čem pracuješ.“

„A ty to snad víš?“ přimhouřila jsem oči.

„Ano, dnes mi volal tvůj šéf.“

V šoku jsem pustila příbor, až s hlasitým třísk spadl na talíř a táta se ozval z obýváku: „Jste v pohodě?“

„Jo!“ křikla Vicky, i když byla skoro stejně v šoku jako já a nemohla jsem si nevšimnout zvědavosti v její tváři.

Máma, která seděla naproti mně a nepřestávala se mi dívat do očí, mě zmátla ještě víc. Snažila jsem se popadnout dech, ale v mých plicích se vzduch jen zadrhával.

„Cože?!“ vymáčkla jsem nakonec ze sebe a zůstala zírat s otevřenou pusou. „To snad nemyslíš vážně, že tobě bude volat můj šéf. Pane Bože, vždyť jsem dospělá! Je mi čtyřiadvacet! Není mi pět.“

„Já vím, Ann, ale on shledal, že by to bylo vhodný, aby o tom věděli i jiní blízcí z tvého okolí.“

„Jo tak on to shledal vhodným,“ napodobila jsem typický Einsteinův pisklák, až se Vicky musela začít chichotat.

Máma obrátila ze mě pozornost na Vicky a zamračila se. „Běž za tátou a zeptej se, jestli něco nepotřebuje,“ přikázala jí a Vicky se zakňučením, které vůbec nebylo typické pro holku jejího věku, vstala a uraženě odběhla pryč.

Když zmizel za rámem dveří její blonďatý ohon, otočila se máma znovu na mě. „Zlato, můžeš mi vlastními slovy vysvětlit, o co se jedná?“

„To nemá cenu, když ti to řekl už Einstein, ne?“

„Zaprvé - neměla bys mu říkat ‚Einsteine.‘ A už vůbec ne ‚plešatý.‘ Pan MacArthur je velmi uznávaný vědec -“

„Jasně, něco jako Stephen Hawking, že?“ ušklíbla jsem se a založila si ruce. „Mami, on si jenom na toho ‚dokonalého‘ hraje.“

„Náhodou - pan MacArthur byl velmi slušný člověk. Vše mi ochotně vysvětlil a mluvil velmi profesionálně.“

Obrátila jsem oči v sloup v momentě, kdy se z vedlejší místnosti ozval hlasitý tátův křik, když Chelsea dala gól. Máma se usmála.

„Mami, Eins - pan MacArthur,“ opravila jsem se, když jsem viděla její pohled, „je sice celkem slušný člověk, ale na druhou stranu ho nikdo nemá rád, protože si hraje na toho největšího kinga na světě.“

„Anno,“ vyslovila mé jméno v češtině a v tu chvíli jsem věděla, že to přeci jen není tak dobrý. „Pan MacArthur mi vysvětlil celou situaci. Prý sedíš věčně jen ve své pracovní dílně a nesnažíš se komunikovat s ostatními.“

„To není pravda! Brian -“

„O tom jsem taky vlastně chtěla mluvit,“ přerušila mě. „Ale jde o to, že se podle tvého šéfa snažíš o naprosto nesmyslnou věc, která nelze sestrojit. Prý to absolutně nemá budoucnost, Ann.“

„Mami, jak můžeš něco takového říct, když to vůbec nechápeš?“

„A proč bych to nechápala?“ zvýšila hlas. „Myslíš, že podle nákresů člověk jako on nepozná, že se snažíš sestrojit stroj času podle Julese Verna? Annie, vždyť je to směšné.“

Otevřela jsem pusu, ale nevydala jsem ani hlásku. Nedokázala jsem snést mámin pohled, který říkal: „Jsi má holčička, ale zároveň se tě snažím ochránit od něčeho nepatřičného.“

„A co ještě říkal?“ vydechla jsem.

„Doporučil mi, aby sis o tom s někým promluvila. Nemyslel mě ani tátu, myslel někoho, kdo možná dokáže vyřešit tyhle problémy. Říkal, že u většiny vědců je to normální, že se to stane, ale ty jsi prý nejmladší případ -“

„On si myslí, že jsem cvok?“ zaječela jsem a bouchla pěstí do stolu. Nebylo mi do smíchu, protože jsem začala chápat Einsteinův úmysl.

„Ne, to nemyslí -“

„Tak co teda? Ha? Co? Myslí si, že vše vyřeší tím, že mě pošle na psychiatrii a po léčbě všechno smetu ze stolu? Ani náhodou, mami!“

Tentokrát zamrkala máma. „Ale, zlato, já tě chci jen ochránit -“

„A já chci, abys nestrkala nos do věcí, do kterých ti vůbec nic není!“

Vyjela jsem na ni, prudce odstrčila židli a vyběhla z jídelny do pokoje. Bohužel, ačkoliv jsme měly klasický cihlový domeček, byl menší velikosti a já musela spát s Vicky na staré palandě v jednom pokoji. Naštvaně jsem za sebou zabouchla dveře a svezla se po nich na podlahu, kde jsem se usedavě do dlaní rozbrečela.

Věděla jsem, že nikdo nemůže chápat to, co si přeju a co chci. Ale proč mě nikdo nenechal alespoň to zkusit? Proč mě museli od toho zrazovat ve chvíli, kdy jsem nebyla ještě ani v polovině svého výtvoru? Jak moc je to všechno hrozné pro člověka, co si přeje vidět Karla IV.?

O hodinu později, když už jsem ležela zachumlaná na horní palandě do peřiny, uslyšela jsem tiché bouchnutí dveří a dupavé kroky Vicky, které se přibližovaly k naší palandě.

Má sestřička ale místo toho, aby si zalezla do své dolní postele, vyhoupla se na žebřík k mé horní půlce a za velkého vrzání vylezla do takové úrovně, aby jí koukala jen hlava.

„Ann? Spíš?“

Byla jsem otočená zády k ní, přímo ke stěně, ale i tak jsem měla chuť se smát, protože rámus, který kolem toho dělala, by probudil i mrtvého. Místo toho jsem se kousla do rtu a čekala, co udělá.

„Víš,“ pokračovala šeptem. „Já tě neodsuzuju. Naopak tě chápu. Kdybych měla taky takhle velký sen, asi bych ani nespala, abych dokázala, že se to třeba stane skutečností. A já věřím, že ano. I když... mi je devatenáct a na pohádky nevěřím už od sedmi.“

Odmlčela se a zjevně nevěděla, jak má pokračovat. Cukaly mi koutky, protože jsem se chtěla smát. Ale ne vysmívat. Usmívat dojetím nad mojí mladší dušičkou.

„To, co říkala máma,“ povzdychla si, „to bylo od ní hnusný. Víš, o Einsteinovi mluvit radši ani nebudu, ale máma... ta měla vždy stát po našem boku. I když já vím, dospělí jsou občas dost skeptičtí vůči snům jejich dětí.“ Úplně jsem slyšela, jak se usmívá.

„Takže, Ann, já tu pro tebe vždycky budu. Ale ty si pamatuj jedno - dokaž, že ten sen může být skutečností.“

Pomalu slezla dolů a vlezla si do postele. Zhluboka jsem se nadechla a neznatelně si pro sebe přikývla.

„Jo a Ann?“ zamumlala do peřiny. „Něco jsem ti z Česka přivezla. Máš to na pracovním stole, tak si to pak můžeš prohlédnout. Dobrou, ségra.“

Počkala jsem, až uslyším pravidelné oddechování a opatrně se nadzvedla z postele, kde jsem hezky viděla na desku stolu. Velká bichle s nápisem: Karel IV. ozářená měsícem svítícího do okna, mi dokázala vyloudit na tváři úsměv i ve snu.

„Dobrou, Vicky,“ zašeptala jsem do ticha.

₰₰₰

Ráno jsem se probudila při zvuku hlasitého budíku, kterého měl nařízený táta přesně na šestou. Chvíli jsem ještě poslouchala tátovo štrachání z postele, tekoucí proud vody ve sprše a zvuky kávovaru.

Vyhrabala jsem se s postele i já a potichu, abych nevzbudila sestru, se i oblékla, jemně nalíčila, učesala a chtěla vyrazit dolů.

Už jsem procházela dveřmi, když jsem se o krok vrátila zpět a zrak mi znovu padl na tu velkou encyklopedii z Česka. Takže to nebyl sen. Byla to pravda a sen byl jenom potom s Karlem. Blaženě jsem se usmála a popadla těžkou knihu s typickým obrázkem na titulní stránce, kde Karel spíná ruce do nebes k modlitbě. Samozřejmě ale už jako starší muž. A měla jsem i takové tušení, že i jako císař.

„Dobré ráno,“ vlepila jsem pusu tátovi na tvář, hodila - s největší posvátnou úctou - knihu na stůl a odlila si z kávovaru hrnek silného kafe, do kterého jsem hodila kostku cukru a kápla trochu mlíka.

Táta zvedl oči od ranních novin a zpod brýlí se díval střídavě z knihy na mě, zatímco jsem míchala lžičkou a po douškách upíjela.

„Ehm, Ann?“

„Ano, tati?" Odlepila jsem pohled od země a s úsměvem se podívala na tátu, kterému se udělala mezi očima ještě větší vráska.

Odložil noviny, brýle na čtení a odkašlal si: „Zlatíčko, jsi v pořádku? Myslím, jestli si nepřipadáš zvláštně...?“

„Co tím chceš říct?“ naklonila jsem hlavu na stranu a spolu s hrnkem si sedla přímo proti němu.

„Myslím tím to,“ začal opatrně, „že jsem zpozoroval na tobě určité změny a nevím, jestli -“

„Ne, tati, neboj, nemám menopauzu.“

Jedním lokem jsem do sebe vylila zbytek ještě stále vařícího kafe, popadla knihu, kabelku, přehodila přes sebe bundu a před dveřmi se ještě zastavila a křikla: „Jo a ať si mamka nebo Vicky vezmou klidně auto. Jedu metrem!“

₰₰₰

Hltala jsem každé slovo z knihy a ani si nevšimla, že už jsem skoro na konečný. To je neskutečný, jak ty metra jezdí rychle. Vystoupila jsem spolu s ostatním davem lidstva a vydala se do vědeckého střediska, které se nacházelo na druhém konci Londýna.

Zrovna dnes jsem byla nejšťastnější ze všech lidí, že vůbec je budova takhle daleko od domova, protože jsem se nemusela bát, že si jeden z mých rodičů udělá projížďku po Londýně a bude mně kázat i v práci.

Ulice byla překvapivě celkem prázdná, takže jsem knihu otevřela na poslední stránce, kde se psalo, jak malý sedmiletý Karel je zasnouben a následně oddán se stejně starou manželkou Blankou z Valois. Již jako děti věděly, že mají k sobě blízko, takže se nemusely v budoucnu bát, že se budou navzájem odpuzovat.

Karel, tehdy vlastně ještě Václav, přijal později jméno po královi Francie - Karlovi IV. Sličném. Ve Francii se mu dostalo patřičnému vzdělání a obzvlášť jsem se musela usmívat nad částí, kde se malý Karel učil jezdit na koni a neustále z něho padal.

Po x letech už jako starší, když jeho kmotr nečekaně zemřel a na trůn nasedl jeho nevlastní švagr, odjel na přání otce Karel do Itálie, kde se zúčastnil hrstky bitev, a kde poprvé prokázal svou statečnost a moudrost. Navíc se vyhnul i otravě a stal se silným věřícím.

Obzvlášť mračit jsem se musela nad částí, kdy sotva šestnáctiletý Karel si užívá bez své manželky v hostinci s několika dívkami.

Zavrtěla jsem hlavou a přinutila své srdce, aby nežárlilo na někoho, kdo už je sedm set let mrtvý.

₰₰₰

O pár minut později jsem už procházela kontrolou identity při vstupu do vědeckého střediska. Nejdříve jsem prošla dlouhou halou, kde se většinou prováděly ty největší pokusy, a hrozilo, že to taky pěkně bouchne. Všude kolem mě se procházeli lidi s bílými plášti a většinou i bílými vlasy, jak byli někteří staří.

Briana jsem našla hned. Byl zalezlý v koutě a pozoroval něco přes menší zastaralejší mikroskop. Sem tam si něco poznamenal do poznámkového bloku a hned už se zase díval do okuláru. Pozorovat ho při práci byla radost.

Navíc - čím víc jsem se k němu blížila, tím víc jsem nakláněla hlavu na stranu. Vážně, proč jsem si nevšimla, že má zezadu tak sexy zadek?

„Ann,“ otočil se na mě a usmál se.

Divže jsem znovu nenabrala barvu karmínové rudé, když jsem si uvědomila, že mě asi ještě musel zahlédnout s hlavou nakloněnou na stranu a civějícím výrazem, kdy mi musela i z otevřené pusy kapat slina.

„Ahoj.“ Přišla jsem k němu blíž a narovnala si na rameni kabelku. „Co to děláš?“

Zakroutil hlavou a zacukaly mu koutky. „Zkoumám vzorek tkáně z té zmutované vosy.“

„Aha, pořád má Einstein chuť tě tímhle nesmyslem zatěžovat?“

Pokrčil rameny a nahnul se nad mikroskop. Mohutně jsem si povzdechla a chtěla odejít, když mi sáhl na rameno a před nos mi nastrčil plastový kelímek ze Starbucks.

„Dneska jsem šel kolem a ejhle - skořicové Halloweenské laté. Sice je to sladký čůčo, ale zase lepší než ta překapaná břečka z toho našeho krámu.“

Vlepila jsem mu pusu na tvář a zazubila se. „Ty jsi prostě nejlepší.“

Nechala jsem stát svého kamaráda v rozpacích.

Do své kůlničky jsem dorazila o minutu později, jen co jsem dobalancovala se všemi věcmi a odhodila je s rozsvícením světla na stůl.

„No to snad ne!“ zařvala jsem šokovaně, když jsem zjistila, že všechny mé nákresy, materiál a pokus o stroj času jsou pryč. Celá místnost byla až děsivě prázdná.

Vzedmul se ve mně takový vztek, že když jsem o chvíli později vběhla do hlavní haly a dupala na schodech do patra směrem k Einsteinově kanceláři, nastalo hrobový ticho.

„Co si sakra myslíte, že děláte?!“

 Tak, druhá kapitolka je na světě :) Moc děkuju za krásné komentáře, které jste mi u té minulé nechaly a snad se vám líbila i tahle :)

V příští kapitole se dozvíme trochu více o tom, kam se poděl Anne pokus o stroj času a také dostaneme nesplnitelnou výzvu. Co myslíte, zvládne ji Ann? :)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do minulosti - 2. kapitola: