18.12.2014 (13:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1345×
10. kapitola
Domů jsem dorazila tak pozdě, že jsem si byla stoprocentně jistá, že mi buď Ludmila, Jeroným nebo kdokoliv další všechno pěkně vmetou tváře.
Jenže to, že mě bude honit Karel IV. po pražských uličkách, jsem opravdu netušila.
Zavírala jsem dveře a v slzách odešla do pokoje nahoru. Vlastně jsem se dost vyplakala, už když jsem si byla jistá, že všichni z hradu jsou pryč a vzduch je čistý. V tu chvíli jsem dostala i strach, že nenajdu cestu domů, ale zapřísahala jsem se, že těch, co tam dělali nemravnosti u zdi, se rozhodně ptát nebudu. V naprosté tmě a i zimě jsem bloudila snad hodinu k Vltavě, odkud jsem už věděla, kterým směrem se mám vydat. Krčma u Bohémů mě praštila do očí už z velké dálky.
V pokoji jsem si sedla na postel a usedavě se rozplakala do dlaní. Bylo mi v tuhle chvíli jedno, že dole jsou hosté a že bych se místo poposedání a pláče měla dát spíš do práce.
„Co se ti stalo?“
Lekla jsem se a na posteli skoro nadskočila. Naproti mně seděla Eliška, která v ruce muchlala slámovou panenku a svým dětským nevinným obličejíčkem mi doslova trhala srdce. Nechtěla jsem dát na sobě nic špatného znát, takže jsem se usmála, otřela si tvář a odpověděla: „Nic. Nic, Eliško, neboj.“
Na desetileté dítě byla celkem chytrá, když se zatvářila podezřívavě, ale pak sklopila oči a už mě dál nevnímala.
Ve světle svíčky se mi zdál pokoj celkem temný a strašidelný, ale spíš mi byla jen velká zima. Netoužila jsem po ničem jiném, než se naložit do vany s pěnou a vychutnávat si ten pocit tepla, bezpečí a klidu. Bylo ve hvězdách, kdy se však vykoupu vůbec normálně.
„Anno!“ vykřikla Maria, stojící v otevřených dveří, a vzápětí mě tiskla na postel, jak moc mi drtila svým objetím kosti.
„Mario? Au...“
„Kde jsi, sakra, byla?!“ štěkla mi do tváře. „Myslela jsem, že tě někdo zabil. Nebo znásilnil. Nebo-“
„Jsem v pořádku.“
„To vidím, ale proč se mi zdá, že ráda chodíš vždycky pozdě?“
Ne mojí vinou. Kdyby byly telefony, dám ti vědět. Ale tohle je vážně na prd doba.
„Moment,“ oddálila se ode mě, aby mi viděla líp do tváře. „Ty jsi znovu plakala?“
Kousla jsem se do rtu a podívala se na Elišku, která z nás měla show. Maria můj pohled naštěstí zaregistrovala. „Jdi k rodičům do pokoje na chvíli. Potřebujeme si promluvit.“ Ač neochotně, zvedla se ze své postele i s panenkou a zavřela za námi dveře. Věděla jsem, že dalšímu jejímu výslechu se nevyhnu.
„Tak povídej. Co se stalo?“
„Nic,“ zavrtěla jsem hlavou, až mi vlasy zakryly tvář.
„Víš moc dobře, že to není pravda. Tak co se stalo? Byla na tebe Markéta zlá?“ Taky, ale to není ten důvod. „Ublížil ti někdo? Chtěl tě znásilnit?“ Ne, to ne. Ale honil mě po půlce Prahy. „Viděla jsi toho neznámého cizince?“
Prudce jsem zvedla hlavu a podívala se jí do očí. A to jsi uhodla jak? říkal můj pohled.
Vítězně se usmála. „Trefa do černého. Tak jaký byl? Co jeho tvář?“
Byl to král, Mario. Můj panovník, Karel IV., byl zároveň tím tajemným cizincem. Byl to můj Hermes a někdo, koho jsem tímto činem naprosto ztratila. Už ho nikdy neuvidím, tím jsem si jistá.
„Měla jsem pocit, že jsem ho zahlédla,“ vyšlo ze mě šeptem. „Nebyla jsem si jistá. Jen zezadu měl stejné vlasy a z profilu i nos. Pak jsem možná zaslechla i hlas. Ale dřív, než jsem se stačila dozvědět víc, zmizel.“ Spíš já.
„Aha,“ pronesla zklamaně, ale uvnitř jsem se radovala, že tomu uvěřila. Nechtěla jsem, aby mé zklamání prožívala i ona sama. Stačilo, že věděla, že jsem tu hlavně kvůli němu. Vím, co by mi na to řekla: „Ty jsi tak neskutečně hloupá, Anno. Proč jsi utekla? Mohla sis vzít krále!“ Jistě, král měl u sebe i prstýnek a kněze, protože věděl, že tam dnes na trhu budu. Já, ke všemu tady ve středověku obyčejná děvečka z jednadvacátého století.
„Byla to chyba,“ pronesla jsem tiše s pohledem upřeným do podlahy. „Je chyba, že tu jsem.“
„Proč?“ zeptala se zmateně. „O čem to mluvíš, Anno?“
Složila jsem si hlavu do dlaní. „Jsem prostě pitomá.“
„Nevím sice, co to znamená, ale beru, že to moc hezké není. Od chvíle, co jsem tě uviděla na zemi před hostincem, věděla jsem, že nám do domu přineseš štěstí a radost. A taky že ano.“
Zvedla jsem hlavu a setkala s jejím tajemným pohledem.
„Mamka je těhotná.“
Překvapením jsem skoro přestala dýchat. Nechtěla jsem radši říkat, že Ludmila vypadá na padesát. „No to je...“
„Já vím,“ rozplývala se. „Snad to bude další bratříček.“
„Další?!“
„No, máme už jednoho staršího bratra, který bydlí na okraji Prahy se svou ženou a třemi dětmi. Mám pocit, že teď budou mít čtvrté.“
Na moje nešťastné myšlenky bylo najednou moc informací.
„Blahopřeju,“ reagovala jsem s úsměvem, který by každý rozhodně považoval za falešný, ale Maria byla tak šťastná, že si ničeho nevšimla.
Až po chvíli, kdy se Maria culila jako sluníčko a já seděla s rukama založenýma v klíně a s pohledem upřeným z okna na hrad, všimla si, že jsem myšlenkami jinde. Z oka mi ukáply dvě slzy.
„Anno,“ sedla si ke mně a objala mě zboku. „Nebuď smutná. Určitě ho určitě uvidíš.“
Cizince či krále? usmála jsem se. Každá jsme myslely někoho jiného, i když to byla ta samá postava.
„A navíc si neříkej, že jsi tu zbytečně. Já jsem opravdu ráda, že jsi tu s námi.“
„Přeju si vrátit se domů.“
„Do Anglie?“
„Ano.“ Ale ještě pár stovek let přidej.
„Takže nás opustíš?“ zašeptala a sama měla slzy v očích. Přitiskla jsem se k ní.
„Ne.“ Zatím. I když pochybuji, že mám ještě nějakou naději.
₰₰₰
Dva dny. Přesně taková doba uplynula od setkání s Karlem IV. S cizincem. S mým Hermem. S tím, koho jsem raná léta naprosto zbožňovala a toužila se s ním setkat v minulosti. A když to setkání mělo proběhnout, zbaběle jsem utekla.
Blbá, blbá, blbá...
Noci jsem snila a proplakala. Dny v podstatě totéž, i když jsem se snažila o to, aby mě nikdo neviděl. Ne vždy se mi to však povedlo. Maria mi byla neustále v patách a vždy, když jsem se otočila, věděla, jak se tvářím. Kolikrát přišla až ke mně a zkoumala mi tvář. Divila jsem se, že si na to nechce vzít lupu. Jejímu objetí jsem se pak nevyhnula, i když mi to už pomalu začalo lézt na nervy. Ráda jsem utěšovala sebe sama.
Ludmila s Jeronýmem byli překvapivě na mě vlídní a celí usměvaví šířili veselou náladu z očekávání miminka dál. Já jsem se naoko usmívala, ale při pohledu na hrad mi veselá nálada tak dlouho nevydržela. Kolikrát jsem si i představovala, co by se stalo, kdybych přeci jen neutekla a zůstala na místě jako solný sloup.
Nemělo cenu nad tím uvažovat, protože se čas nedal vrátit. Což bylo úsměvné, protože díky mému zázraku na krku, který jsem často žmoulala v ruce a přemýšlela o své rodině v budoucnosti, jsem možná ten čas vrátit mohla. Nechtěla jsem ale riskovat. Nikdy už více.
Odpoledne, dva dny po mém úprku, jsem zametala pro změnu horní patro - větvičkami metla tlustou vrstvu prachu usazenou na podlaze v našem pokoji. Čerstvý vzduch z otevřeného okna mi proudil dovnitř, takže co chvíli jsem se zastavila, abych se ho pořádně nadechla. Únava z celodenní práce se na mně celkem podepsala.
Začala jsem si pobrukovat poslední hitovku, kterou jsem doma slyšela - Say something. Do rytmu jsem si i metala a v hlavě pořád utíkala a tančila se svým cizincem/králem.
Otřela jsem si pot z čela v momentě, kdy jsem na ulici slyšela jasné zvonění podkov koní. Mnoha koní, kteří se neustále blížili. O chvíli později jsem uslyšela hlasitý šepot lidí a pokřikování. Odhodila jsem smeták a běžela se podívat k oknu.
Slyšela jsem o tom, že člověk může zažít zástavu srdce, aniž by umřel a potřeboval resuscitaci. A já zrovna šla příkladem. To, co se dělo pod našimi okny, to by každá holka z toho začala plakat dojetím a štěstím a vůbec - celá by se začala rozplývat. Já jen zírala bez dechu na celou královskou družinu v čele s majestátním králem, který sice neměl hermelín a korunu, ale málo mu k tomu chybělo, aby tak vypadal. Lidé kolem se zastavovali a v úžasu hleděli na toho člověka, co rozhodně musel být z hradu. Někteří pochybovali, že by se král obtěžoval, aby jel sem, do prosté čtvrti osobně. Někteří se však začali uctivě klanět či vykřikovat obdivná slova.
Usmíval se. Zářivým neodolatelným úsměvem obdarovával všechny okolo, mezitímco seskakoval z koně. Z vlastní intuice jsem se naklonila z okna ještě víc a litovala, že nemám jistotu, že moji váhu zvládne, protože jsem měla sto chutí mu skočit z okna přímo do náruče.
Král pokynul nějakému sedlákovi a pak zvedl zrak. Kéž bych se bývala z okna nevykláněla. Jenže on mě zahlédl. Zahlédl mé dychtivé oči, které nemohly tomu všemu uvěřit i potom, co jsem od okna odlétla a prudce konečně dýchala. Dala jsem tomu všemu minutu, než jsem byla schopná se podívat, co se vlastně znovu děje. Za zavřenými okenicemi jsem pozorovala všechny muže z jeho družiny, kteří uvazují koně a pomalu kráčí k nám do malé krčmy.
Tak jo, klid, mluvila jsem k sobě, když jsem se zavřenýma očima zprudka dýchala, opřená o stěnu. U srdce se mi ozvalo známé šimrání, které bylo vždy u něčeho vzrušujícího či něčeho očekávaného.
Královu přítomnost jsem ale doopravdy v naší krčmě nečekala.
Zezdola se ozývaly vícenásobné kroky a nakonec i hlasy. Letěla jsem ke dveřím, otevřela je, vykoukla zpoza nich, abych vše sledovala jen očima. Stejně jsem měla ale strach, že mě král uvidí.
„Promiňte, pane, ale máme zavřeno-“ ozval se Jeroným.
„Hlupáku!“ vyštěkl na něj někdo z družiny. „Copak nepoznáváš krále? Poklekni!“
„Výsosti!“ sesunul se krčmář na podlahu.
„Pane Bušku, to nebylo nutné. Odpusťte, krčmáři, za takové přivítání. Představoval jsem si vše jinak.“
Jeho hlas mě znovu dostával do kolen. Musela jsem se opřít, abych nespadla. V tom momentě se mi do zorného pole dostalo více postav. Jak z královy rodiny, tak celá Mariina rodina. Všichni udiveně koukali na celou královskou nečekanou sešlost.
„Tati, co to-“ začala zmateně Maria.
„Klekněte!“ sykl krčmář, ale Karel se zasmál.
„To nebude nutné. Nejsme na oficiálním shromáždění. Chovejte se tak, jako bych byl obyčejný host.“
Krčmář si s třesoucími koleny stoupnul a nervózně si otřel čelo orosené potem. „Čemu tedy vděčíme za takovou vzácnou návštěvu?“
Karel, který se usmíval a rozhlížel se kolem, zvážněl a přešel do šepotu. Měla jsem co dělat, abych vše dobře slyšela. „Hledám jednu dívku. Podle mých zvědů bývá tu. Možná je to vaše dcera?“
Naklonila jsem se blíž.
„Můj pane, jediné dcery, které mám, jsou tady,“ přešel k Elišce a Marie a popostrčil je blíž k němu. Viděla jsem, jak obě poulí na krále oči.
Karel k nim přišel blíž a podíval se na ně. Na Elišku se jen usmál - bylo by divné, kdyby hledal dívku v jejím věku, Mariu si však prohlížel o chvíli déle.
Znervózněla jsem. Z dálky mi byla celkem podobá - vždyť vlastně vypadala jako má sestra Vicky! Měla stejně blonďaté dlouhé vlasy a veliké modré oči. Zmocnil se mě hněv, žárlivost a obavy - co když si mě král tolik neprohlížel a bral by, že to byla ve skutečnosti Maria? Prozradila by se? Řekla by, že na plese a na trhu to nebyla ona?
Toužila jsem už po odpovědi a zadržela dech.
„Hm, vaše dcera je velmi hezká a je mé neznámé celkem podobná...“ prsty v rukavicích ji jemně chytl za bradu a zkoumal jí očima tvář. - Bože! Jak moc jsem toužila být teď na jejím místě! - „Ale není to ona. Má Afrodita je někdo jiný.“
Afrodita? On o mně mluví jako o řecké bohyni krásy a lásky Afroditě? Srdce mi plesalo a kolena se třásla. Nemohla jsem uvěřit tomu, že sám král doopravdy hledá mě.
„Jinou dceru nemám, Výsosti,“ odpověděl krčmář, zjevně zklamaný, že si král nevybral Mariu.
Král se zatvářil sklesle až smutně. Až tolik mu na mně záleželo? Zavřel oči a přikývl. „Mohli se zmýlit. Je to možné. Dal jsem jim instrukce, že mají přivést krásnou plavovlasou dívku s jiskřivýma modrýma očima, smetanovou pletí, tvářemi jako růžičkami a úsměvem, který rozehřeje celý svět.“
Ooo, já se snad zblázním!
Usmál se na krčmáře a na Mariu. „Bohužel, vaše dcera to není. Omlouvám se, že jsem vás vyrušil. Příjemný den.“ Pokynul a otočil se ke dveřím.
Potlačila jsem nutkání vykřiknout a rozeběhnout se za ním. Anno! Utíkej! Jinou šanci mít nebudeš! Vylezla jsem ze dveří a zastavila se na prahu v momentě, kdy to za mě vyřešil někdo jiný.
„Počkejte!“ vykřikla Maria a Karel se otočil. Zaraženě se dívala na všechny, kteří na ni s očekáváním civěli. „Výsosti, promiňte.“ Uklonila se. „Znám jednu dívku, která vypovídá vašemu popisu.“
Karel bleskovým krokem přešel k ní a upřeně se jí díval do tváře. Rukama ji chytil za ramena a div s ní necloumal.
„Kde je? Musím ji najít! Kdo je to?“
„Anna, naše pomocnice,“ odpověděla celá rudá. „Je ve městě nová a je o něco málo starší než já. A přesně ten popis sedí na ni.“
Karel dychtivě lapal po dechu, široce se usmál. „Dobrá, přiveď ji.“
Maria se uklonila a zamířila ke schodišti. V tu chvíli jsem se vzpamatovala. A samozřejmě udělala tu největší možnou hloupost.
„Anno? Anno, kde jsi?“ zavolala na mě, když otvírala dveře.
Tiskla jsem se ke špinavé podlaze schovaná pod postelí a radši ani nedýchala. Třeba král odjede a navždy na mě zapomene. Ty huso hloupá, vážně si myslíš, že si tohle můžeš dovolovat ke králi? Okamžitě vylez. No, ráda bych, pomyslela jsem si, když jsem se snažila pomoct. Bezva, tak jsem zaseknutá pod dřevěnou postelí na plesnivé podlaze. Super. Proč jsi tam vlastně lezla?
„Anno?“
Hepčííík!
„Tady jsi,“ objevil se pod postelí její obličej. „Co tu děláš?“
„Nic jen - hepčík - jsem tu hledala - hepčík - bubáky.“
Bubáky?
Zasmála se. „Pojď, prosím tě.“
Nadzvedla mi postel a pomohla mi na nohy. Vypadala jsem spíš jako Popelka než Afrodita. Se svou umazanou sukní a obličejem jsem si přidala tou báječnou schovkou na kráse. Popotahovala jsem, protože jsem měla stále v nose hromadu prachu. Maria mi naštěstí podala kus hadru, do kterého jsem vysmrkala šedé smrky.
„Jak jsi mě našla?“ zeptala jsem se.
Zasmála se. „Zaprvé - kýchla jsi. Zadruhé - pod postel se ráda schovává i sestra. A zatřetí - byly ti vidět nohy.“
„Aha.“
„Ale to není důležitý,“ mávla rukou a pak mě sama za ní chytila. „Ann, hádej, kdo tu je-“
„Já vím, jeden muž, který se rád oslovuje „král“ a přivezl si na tuhle obyčejnou návštěvu celý hrad.“
Odstoupila ode mě a podezřívavě si mě prohlížela. „Co se s tebou děje? To nejsi ráda, že král přijel za tebou až k nám do krčmy?“
„Pořád se mi zdá, jako by to byl jen sen,“ zašeptala jsem. „V jednu chvíli jdu na ples, protože chci potkat krále, který je pro mě celý můj život, druhou chvíli potkám tajemného cizince, který se v pravém světle ukáže jako král v přestrojení, a po pár dnech si mě najde i tady v zapadákově? Mario, to prostě musí být sen. Celé to musí být sen. To, že jsem tady. A dole je král, kterého z celého srdce miluji a kvůli kterému jsem se vydala na tuhle pouť...“
Maria, která nad mým rozjímáním vrtěla hlavou a usmívala se, se teď narovnala jako prkno a vykulila oči. Já jsem byla ale příliš zabraná do svých slov.
„Nemůže to být král. Není. Karel IV. by neměl nikdy zájem o prostou dívku...“
„Jsi si tím jistá?“ ozvalo se za mnou.
A máme tu první kulatiny! :)
Moc bych chtěla poděkovat za komentáře u minulé kapitoly, ani nevíte, jak moc velkou radost jste mi udělaly, holky. Pomáhá mi to v psaní dál :)
Ohledně Karlíčka - musela jsem si ještě počkat, ta kapča byla hodně dlouhá a adminka by mě za to asi ukamenovala =D Takže alespoň jsem to schválně usekla v nejlepším a příště se můžete těšit na trošku soukromí mezi Ann a Jeho Výsostí :)
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Zpátky do minulosti - 10. kapitola:
Annie znovu utekla králi, když ho měla na dosah. Nechá to ale král jen tak? Nebude se po naší malé vědkyni z budoucnosti trochu pídit? Jaké by to bylo překvápko, kdyby si pro ni zajel s celou družinou až do krčmy?
Sdílet
Fluffy je ostuda, velká ostuda. A vážně se hrozně stydím, že přidávám komentář tak pozdě. 
Původně jsem si dokonce myslela, že nejdřív okomentuju jedenáctku, když už jsem ji četla jako první, ale pak mi to nedalo, co kdybych na tuhle zapomněla... 
Úplně nejvíc zbožňuju, jak následuješ dobu středověku - že ženy rodily, dokud mohly, že bratr už má dávno vlastní rodinu, protože tenkrát všechno bylo rychlejší, jak poddaní reagovali na panstvo... a i jak panstvo reagovalo na poddané, pan Bušek je toho důkazem. 
Potřebovala jsem poslední dobou něco přesně takového milého, zamilovaného a dokonalého. Děkuju ti za to. 
Tleskám a utíkám na další kapitolu. 
Holky, díky moc moc moc! 
Shrnu to: Povídku jsem začala číst asi před týdnem a z 9. kapitoly jsem byla naprosto unešená a šíleně dychtivá po pokračování. A dneska jsem se ho dočkala! 
Tvůj styl je hořkosladké potěšení, které se musí prožívat a hýčkat si každou chviličku! 
Fuj. Nebo jejich nulová hygiena. Člověk je pak znechucený, díky čemuž si váží svého století, ve kterém žije. I když bych moc ráda dýchala čistý vzduch! Ale taky se každý hodně baví. 
Myslím, že to budu já, kdo tě ukamenuje, že jsi to takhle usekala! 
