OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Věčný slib 34. kapitola

29.07.2015 (10:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 564×

Pohled Ashley

Stála jsem v hlavním sále a dívala se, jak vládcové upírské rasy sestupují po schodech dolů. Všude kolem stála spousta dalších upírů v přepychových šatech a oblecích. Letos jich tu bylo mnohem více než obvykle. Myslím, že většina z nich se sem hlavně přišla přesvědčit, jestli už je Diego doopravdy v pořádku. Fakt, že už téměř zničil všechny vzbouřence, jim asi nestačil. Jak dlouho jsem jen snila, až se Diego probere ze své agónie a konečně budu moci pevně stát po jeho boku. A teď, když konečně přišel ten čas, mě od sebe Diego krutě odhání a tvrdí, že jsem jen chyba. Jeho slova mi nedávala žádný smysl. Zvolil si mě. Proto mě jeho otec přeměnil, abych byla s ním. Jak jen mě teď může tak odstrkovat.

„Přivítejte našeho Velkého pána, který po dlouhé době vyšel ze stínů, aby nás poctil svou přítomností. Přichází náš pán Diego Torres, též známý jako Krutý, a jeho doprovod.“

Na vrcholku schodů se objevil Diego a po boku si vedl nějakou upírku. V první chvíli jsem ji nepoznala, ale pak mi to došlo. Emily! Ta malá coura! Uvnitř mé hlavy se rozpoutala bitva nadávek a představ její bolestivé smrti. Nohy mi snad přirostly k zemi a já nebyla schopna vydat ani hlásku. Jen jsem strnule stála a pozorovala Diega, jak spokojeně kráčí s ní po boku. S ní na mém místě.

Celý jejich tanec jsem protrpěla. Bylo mi, jako by mi někdo vrazil ruku do hrudníku a drtil mé srdce vší silou, co v sobě našel.

„No řekni, není to rozkošný pár?“ ozvalo se za mnou jedovatým hlasem. Byl to Marco. Diegův starý přítel, který mě nikdy neměl rád a v nastalé situaci se přímo vyžíval.

„Nebuď směšný, Marco. Je to přece zcela jasné, ne? Diego má za sebou velmi těžké období a je možná trochu zmatený, ale až se uklidní a vybouří, uvědomí si, kdo celou tu dobu stál po jeho boku, a vrátí se ke mně. Tahle malá holka pro něj představuje jen rozptýlení na pár večerů. Nic víc,“ odseknu sebejistým hlasem.

„Nezdá se mi, že by to vypadala jako krátké rozptýlení. Navíc, Ashley, si nevybavuji, kdy bys ty a Diego tvořila pár, takže se k tobě asi těžko vrátí, a pokud je mi známo, tak ta malá holka je starší, než jsi ty.“

„Mně je dvacet pět. Pochybuji, že je starší.“ Napiju se vína a snažím se ovládnout, abych sklenici ve svých rukou nestiskla moc pevně.

„Ale ty víš, že tak jsem to nemyslel. Na jednu stranu tě chápu, Ashley. A tak mi dovol dát ti jednu radu. Nech to být. Ty Diega nikdy nezískáš. Tohle je na tebe moc vysoká hra, a navíc jsi do ní nastoupila až moc pozdě, po tom, co byly karty už dávno rozdané. Jsi jen vedlejší škoda, Ahley. Věci jsou daleko zamotanější, než si myslíš.“

„Nemám nejmenší tušení, cos to právě řekl. Jak už byly karty dávno rozdané? O čem to mluvíš?“ vrčím a pokouším se davem prodrat co nejdál od něj, ale on mě na poslední chvíli zachytí za paži.

„Prostě to jen nech být, Ashley, ano? Nebo to pro tebe nedopadne dobře. Tady není nic, s čím bys mohla něco udělat,“ zamumlá zlověstně a odejde. Zmateně se na něj ještě podívám, než jeho divná slova zapomenu. Dojdu ke stolu s občerstvením a naleju si ještě trochu červeného vína. Na dlouhém stole pod okny leží plno táců s různými sýry, uzeninami, kusy ovoce nebo zeleniny a pečiva. Přibližně metr od sebe jsou vždy tři džbány, které jsou často doplňovány. Jeden s červeným vínem, druhý s bílým vínem a třetí s krví.

„Ashley, musíš ochutnat tenhle sýr. Je vynikající,“ usměje se na mě paní Torresová a vezme si další kousek.

„Možná později, děkuji.“ Než stačím cokoliv jiného říct, přijde Antonio a vyzve svou matku k tanci. Já zůstávám o samotě stát s panem Torresem. Na vteřinu zavládne ticho, ale já se pak rychle chopím šance. „Pane Torresi, mohla bych se vás na něco zeptat? Tehdy, když jste mě přeměnil, proč jste to udělal?“

„Ale to přece víš. Diego byl úplně mimo realitu a ty jsi byla jediná, na koho tehdy zareagoval,“ odvětí prostě a chce odejít, ale zadržím ho.

„Reagoval? Jak na mě reagoval? Jak vypadala ta chvíle, když mě Diego uviděl?“

„Šel jsem s ním po ulici, aby byl chvíli na čerstvém vzduchu, a on pak náhle za tebou vyběhl. Chytl tě za rameno a otočil k nám. Vyděsilo tě to a...“

„Počkejte, takže on mi tehdy do tváře neviděl?“

„Ne. Šla jsi pár metrů před námi a bylas k nám zády.“

„Děkuji, pane Torresi,“ poděkuju a rychle spěchám pryč. Potřebuju na chvíli být sama. Vběhnu do svého pokoje a postavím se před zrcadlo. Držím si hlavu v dlaních a potřebuju si srovnat v hlavě věci, co se dnes staly. Tak dobře. Cos dnes zjistila, Ashley? Diego stále říká, že jsem jen chyba, a odhání mě od sebe. Tehdy, když mě uviděl poprvé, neviděl můj obličej. Navíc nebyl zcela při smyslech. Co když... Co když si mě jen s někým spletl? Vybavím si náš poslední rozhovor.

„Byla to jen nehoda, Ashley!“

Jako na povel se mi v hlavě rozezní Marcův škodolibý hlas.

„Karty už byly dávno rozdané. Ty jsi jen vedlejší škoda.“

Jistě! On tehdy nereagoval na mě! Jen si mě s někým spletl! Bože! Takže jsem zemřela úplně zbytečně. On mě nemiluje a ani nikdy nebude. Spletl si mě s jinou ženou... Se ženou, kterou pravděpodobně miluje. Ale s kterou?

Mé původní pocity zoufalství a smutku překryl obrovský vztek. Kdo je ta žena? Kdo je ta, co tohle všechno způsobila?

Ani si přesně nevybavuji jak, ale pomalým krokem se doploužím k zábradlí balkónu a shlédnu na taneční sál pod sebou. Mozek mi pracuje na plné obrátky. Všechny ty věty, co jsem slyšela, se mi jako ozvěna opakují v hlavě stále dokola.

„Karty už byly dávno rozdané.“

„Jen nehoda...“

„Bylas k nám zády...“ Diego neviděl můj obličej.

Sledovala jsem, jak Diego rozpustil vlasy té malé coury, a při pohledu na její dlouhé hnědé vlnité vlasy mě to napadne. To přece není možné.

„Ta malá holka je starší než ty... Věci jsou daleko zamotanější, než si myslíš.“

Ta zatracená mrcha vypadá zezadu jako já. Bylo mi divné, jak si je možné, že si ti dva od začátku hned tak podezřele rozumí, ale tohle... To přece není možné! To nemůže být pravda.

Ale to je jediné možné vysvětlení. On si mě spletl s ní. A to, jak je silná... I přes můj odpor jsem se té myšlence nedokázala ubránit. To, jak je silná, se bez problému vyrovná Diegově síle. Ona je z jeho krve! A je jen jeden způsob, jak to zjistit. Musím zavolat starému známému rodiny Torresů.

„Přichází!“ vykřikne náhle ta stará čarodějnice.

Pohled vypravěče

Po rozlehlém sídle rodiny Torresů se rozlehne klepání na dveře. Služebná otevřela dveře a vpustila do domu vysokého upíra atletické postavy. Měl dlouhé paže i nohy. Dokonce i prsty na rukách se zdály až nepřirozeně dlouhé. Podlouhlé zlaté vlasy mu končily pár centimetrů pod ušima a v bílém obličeji zářily jeho tmavě hnědé oči. Šel velmi jistým krokem a nadřazeně se rozhlížel po domě. Armando Torres si s ním přátelsky potřásl rukou a spolu se svou manželkou se s ním posadili v zahradě. Ten muž se jmenoval Alex King a byl prvním a jediným upírem, kterého kdy stvořil někdo z rodiny Torresů. Přesněji jediný, který to kdy přežil. Armando Torres se kdysi pokusil proměnit svého bratra, ale protože královská krev z něj udělala zrůdu a pokusil se vyvraždit celou rodinu, musel ho nakonec Armando zabít. Od té doby bylo zakázáno kohokoliv změnit pomocí královské krve. Ale protože Torresovi chtěli tvořit i další upíry, provedla Reina Torresová nad Alexem kouzlo, které mu zabránilo změnit se v příšeru vraždící rodinu Torresů. A tak je jediným upírem, kterého kdy Torresovi změnili. Aspoň to si tedy mysleli.

„Proč jsi sem přišel, Alexi?“ zeptal se Armando a nedůvěřivě si upíra prohlížel. Neměl ho rád. Kdysi ho podezíral, že má poměr s jeho ženou a proto ho přeměnila.

„Kvůli udání. Volala mi jedna moje známá a řekla mi, že má podezření, že se ve vašem okolí pohybuje jeden upír, který má v žilách královskou krev. A protože já ji v sobě mám taky, dokážu bezpečně poznat, jestli je to pravda. Pokud toho upíra uvidím a on v sobě opravdu královskou krev má, jsem schopen to bezpečně poznat,“ odpoví samolibým hlasem a sleduje zděšený pohled svých vládců.

„Kdo by si to dovolil?“ zašeptá polekaně Reina.

„Podle mého kontaktu by měl být stvořitel pan Diego, ale tomu já nevěřím. Všichni víme, jaký Diego je a jak moc miluje své zákony. Nevěřím, že by to udělal. Pokud by někoho chtěl přeměnit, tak požádá někoho jiného, ale nikdy to neudělá on sám.“

„Takže kdo toho upíra podle tebe přeměnil?“ ptá se Armando.

„Vsadil bych na našeho soucitného Antonia. Co na to asi poví jeho milovaná žena? Dokonalý Antonio má milenku.“

„Počkej, Alexi, a kdo podle tebe má být ten upír se zakázanou krví?“

„Emily Jacksonová.“

Pohled Emily

Musela jsme přiznat, že i mě slova té čarodějky pořádně vyděsila, ale nereagovala jsem tak hystericky jako Diego. Trvalo mi snad hodinu ho zase uklidnit, a i tak se mi zdálo, že je od té doby pořád ve střehu. Od plesu už je to dva dny a stále žádné problémy nenastaly, a tak jsem se uklidnila a vyrazila do lesa s Lucy a Jamesem. James učil Lucy lovit a ovládat chuť na krev. Právě tiše pozorovali srnu a já postávala kus dál.

Vítr vál proti nám, takže zvíře nemělo šanci je zavětřit. Pomalu jsem loupala kůru ze stromu, o který jsme se opírala, když se mě zmocnil pocit, že mě někdo sleduje. Pohledem jsem pročesávala les kolem nás, než jsem vzhlédla a uviděla v dálce na kopci dvě postavy.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný slib 34. kapitola: