OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Věčný slib 33. kapitola

18.06.2015 (17:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 643×

Pohled Diego

„Jak se ti líbí tyhle?“ Ashley už poněkolikáté vtrhne do mého pokoje a v rukou nese černé šaty, aby mi je ukázala.

„Hmm...“ zahučím nepřítomně a sleduju pohyb větví starého dubu za mými okny.

„Mohl bys projevit trochu větší zájem,“ fňukne a vyzývavě zamává řasami.

„A to proč?“

„Protože tohle je poprvé, co spolu jdeme na slavnost a ty jsi při smyslech. Chci, aby to bylo perfektní.“

„Kdo říká, že jdeme spolu?“ odvětím bleskově a skenuji její výraz. Po překvapení se objevuje zmatenost.

„Co tím myslíš? Vždycky chodíme spolu,“ vyhrkne a dál si tiskne šaty k tělu.

„Ale to jsem nebyl při smyslech, a tím se to, myslím, i vysvětluje.“

„Ale vždyť ty a já... páry přece...“ koktá a snaží se najít jakýkoli záchranný bod.

„Ashley, prosím. Tady není žádné ty a já. A ani jsme nikdy nebyli pár. Otec tě sice změnil v upíra pro mě, ale já tě nechtěl, Ahley. Je mi to líto, ale byla to jen nehoda.“

„Nehoda!“ zavříská a v mžiku stojí přímo přede mnou. „Jak tohle můžeš vůbec říct. To já u tebe pořád byla, i když jsi byl jen troska bez vědomí, zírající do prázdna a mumlající nesmysly. Jak můžeš říct, že já jsem nehoda.“

„Je mi to moc líto, ale já k tobě opravdu nic necítím,“ řeknu tiše a pomalu, aby to pochopila.

„Tak to dokaž,“ řekne rázným hlasem, a než stačím jakkoli zareagovat přitiskne své rty na mé a políbí mě. Trvalo asi dvě vteřiny, než jsem se vzpamatoval a rychle ji odstrčil. Dívala se na mě s očima vytřeštěnýma jak nějaký šílenec a zhluboka dýchala. Pak se rychle vzpamatovala a rázným krokem se zase vydala ke mně. Pokoušela se mě obejmout a znovu políbit, ale já ji stále odstrkával, a když začínala víc naléhat, začal jsem být vzteklý. Pevně jsem ji chytil za ramena a zatřásl s ní. Sevřel jsem jí zápěstí, aby se přestala po mně sápat.

„Ne, Ashley. Prostě ne. Rozumíš?“ procedím skrz zuby a zadívám se jí do očí. Ty se jí podezřele zaleskly a po tváři se jí skutálely slzy. Pomalu přikývla a sklonila hlavu. Pustím její zápěstí a ona o krok poodstoupí. S pohledem zakotveným do země si mne zápěstí a po chvíli trapného ticha odejde.

„Je trochu přecitlivělá. Nemyslíš?“ ozve se za mnou. Prudce se otočím a vidím Emily, jak sedí na okenní římse a pobaveně mě sleduje.

„Ty nemáš šaty? Slavnost začíná za dvacet minut. Už bychom se měli jít připojit k mé rodině.“

„Diego, já se k tvé rodině připojím těsně před tím, než budeme muset vejít do sálu. Tím snížím riziko hádky ještě před plesem, chápeš? A ačkoli tobě to v tom obleku velmi sluší, já si své šaty pro tebe nechám jako překvapení. Takže mě tady nech, prosím, o samotě, abych se mohla převléct,“ uculí se a já jako cvičený pes vypochoduji z pokoje s přihlouplým úsměvem na tváři.

Celá má rodina je nastoupená v prvním patře našeho domu. Slavnost se koná v přízemí v tanečním sále, do kterého budeme pomalu sestupovat po schodech, jednotlivé páry za sebou. Rodiče si na svém postavení velmi zakládají a tímhle dávají všem najevo svou nadřazenost. Matka i Marisa na sobě mají přepychové plesové šaty a drahé šperky. Matka měla šaty temně černé se stříbrnými vlákny a Marisa zlaté. S jejími tmavými vlasy to byla dokonalá kombinace.

„Kde je Ashley?“ ptá se otec.

„Není tady,“ syknu sarkasticky.

„Dobrá, pokud tedy nejdeš s Ashley, tak s kým?“ naléhá a nervózně se rozhlédne do všech stran ve snaze najít mou společnici.

„Překvapení,“ zamumlám tiše a odvrátím pohled.

V sále se rozhostí ticho a do něj se ozve hlas jednoho z našich sluhů. Vítá naše hosty a vyřizuje naše nadšení z toho, jak jsme se opět všichni sešli na tradiční Letní slavnosti. Velké upírské mocenské přehlídce, podle mého názoru.

„Dovolte, abych uvedl našeho pána Armanda Torrese a jeho ženu Reinu Torresovou.“ Všichni zatleskají a matka s otcem pomalým krokem scházejí po schodech a rozdávají úsměvy na všechny strany. Stejný scénář se opakuje, když sluha vyvolá bratra a jeho ženu.

„Přivítejte našeho drahého pána Antonia Torrese a jeho ženu Marisu Torresovou.“

Další na řadě už jsem já. Nervózně se ošiju. Kde jsi Emily? Budu vypadat jako idiot, jestli půjdu dolů sám.

„Tak jak vypadám?“ Vůbec jsem ji neslyšel přicházet. Překvapeně se otočím a ten pohled mi vyrazí dech. Nemá tak přepychové šaty jako matka a Marisa, ale vypadá díky tomu snad ještě úžasněji. Jsou rudé jako čerstvá krev. Výstřih měla hluboký a šaty těsně přilehlé k tělu až po boky, kde se náhle rozšířily ve volnou sukni, která za ní vlála jako tenká pavučina. Temné vlasy si sepnula na temeni dvěma stříbrnými hřebeny a na krku se jí houpal jemný stříbrný přívěsek. „Diego?“ špitla tiše a plaše se usmála.

„Promiň. Co jsi říkala?“ vydechnu hloupým hlasem a ona se zvonivě zasměje. „Vypadáš úžasně. Dokonale.“

„Vážně? Děkuju. Tak doufám, že ti neudělám ostudu,“ řekne a sklopí pohled. Dám jí prst pod bradu a zvednu jí hlavu, aby se mi dívala do očí.

„Emily, věř mi, že ostudu budou mít všichni, kdo nepřišli s tebou, a ne já. Jsi nádherná.“ I přestože je upír, vidím, jak jí zčervenají tváře.

„Přivítejte našeho Velkého pána, který po dlouhé době vyšel ze stínů, aby nás poctil svou přítomností. Přichází náš pán Diego Torres, též známý jako Krutý, a jeho doprovod.“

„Půjdeme?“ usměju se na Emily a nabídnu jí rámě. Ona přijme, ale nervózně mi stiskne ruku. „Připravena?“

„Ani trochu.“ Pomalu vykročíme na světlo a šum, který se ozýval sálem, náhle utichl. Emily mi zaryla nehty do kůže. Bolelo to, ale nevydal jsem ani hlásku. Celá slavnost začíná tradičním tancem naší rodiny. Dovedu Emily až na parket a ona mi dál nervózně svírá ruku.

„Neboj se,“ řeknu jí tiše v mysli a ona se pokusí o křečovitý úsměv.

„Všichni zírají,“ odpoví rychle. Povzbudivě se usměju a sálem se pomalu začnou nést tóny hudby. A to mě naprosto odřízne od okolního světa. Jediné, na co se dokážu soustředit, je Emily. Vidím nervozitu v jejích dokonalých očích a všímám si každého jejího nepatrného pohybu i změny v chování. Jak roztěkaně přejíždí sál pohledem, jak si nepatrně skousla spodní ret i jak se jí zrychlil dech. Přes to všechno tančí bez chyby. Vypadá jako nějaký přízrak, který se musí každou chvíli rozplynout, a mě přepadá úzkost, když si vybavím, co by se mohlo stát, kdyby někdo zjistil pravdu o naší minulosti.

Tanec skončí a já se jí mírně ukloním. Ona se stydlivě pousměje a opět pohledem zkontroluje naše diváky. Má pravdu. Zírají na nás tak upřeně, až to vypadá hloupě. Ve tváři své rodiny vidím spoustu otázek. Kromě matky a Antonia. Oba se tváří až moc spokojeně.

Slavnost probíhala dobře. Všichni naši hosté byli na Emily velmi zvědaví, ale strach ze mě jim nedovolil se zeptat. A moje Emily tančila jen se mnou. Nervozita z ní později opadla a už se dokázala i usmát bez toho, aby si prokousla ret.

„Počkej chvíli. Upravím ti vlasy,“ řeknu a rychlým tahem jí z vlasů vyprostím oba hřebeny. Její vlnité hnědé vlasy se jako záplava spustí na její ramena.

„Proč jsi to udělal? Trvalo mi je sepnout všechny.“

„Líbí se mi to,“ odpovím prostě. Rychle ji chytnu do náruče a zatočím se s ní. Nadšeně zapiští a pevně mi semkne ruce kolem krku. Vím, že nás všichni sledují, ale je mi to jedno. Takhle šťastný už jsem dlouho nebyl. Náhle mi někdo poklepal na rameno. Byl to můj otec se svým širokým úsměvem.

„Diego, mohl bych dámu také požádat o jeden tanec?“ zeptal se galantně a políbil Emily ruku.

„Odpust mi, otče, ale myslím, že to nepůjde,“ usměju se, prudce si přitáhnu Emily do náruče a pevně ji obejmu. „Zamluvil jsem si totiž všechny dnešní tance jen pro sebe.“ Zabořím svou hlavu do jejích vlasů a užívám si tu úžasnou vůni. Můj mozek mi tiše nadává, jak se to chovám, vždyť já a Emily jsme jen dobří přátelé, ale pak je tu ještě jeden hlas, který nevím, odkud přichází. Křičí na mě, abych ji držel a už nikdy nikam nepustil. Když mě obejme kolem pasu a hlavu si položí na můj hrudník, mám chuť začít skákat nejmíň sto metrů do vzduchu.

Jenže to už se situace v sále mění.

„Přichází!“ Výkřik prořízne celou místnost jako nával ledového větru. Byla to Rachel. Čarodějka a věštkyně. Prosil jsem ji, aby odešla, ale neposlechla, a tak teď byla dalším z našich hostů. A právě ji přepadla vize přímo uprostřed naší slavnosti. „Už přichází.“

„Kdo přichází, Rachel?“ zeptá se má matka starostlivě.

„Osud. Osud. Už přichází... přichází si pro ně,“ vydechne a dívá se kamsi z okna. Do prázdna. Matka ji zkušeně chytne za ruku a vyptává se.

„Mluv se mnou, Rachel. Pro koho si přichází. Řekni mi.“

„Začíná to. Už to začíná. Dva spojeni v jeden byli viděni třetím. Budou utíkat. Musí rychle utíkat...“ Rachel se zhluboka nadechne a podívá se na zírající dav. Neunikne mi, že na mě a Emily setrvala pohledem déle. Dává mi znamení. Je to jasné, mluví o nás. Její další slova mě zasáhnou tak hluboko, až mám v jednu chvíli strach, že se snad na místě rozpláču a pak roztrhám na kusy všechny, kdo tuhle věštbu kdy zaslechli.

„Zemře... Dívka zemře... I vlk zemře a čarodějka bude pomstěna... a dívka zemře znovu.“

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný slib 33. kapitola: