Další kapitolka. Řekla bych poněkud kratší, doufám že vám to nevadí. Snad se bude líbit. :)
30.06.2012 (17:00) • Rosemary • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1127×
Seděla jsem na podlaze našeho zpustošeného obýváku. Bradu jsem tiskla na kolena, která jsem tiskla hrudníku. Po tvářích mi tekly slzy, které mi máčely kolena džínsů. Kdyby mě ti,… ti… strážci neunesli, byla bych doma a máma by tu s největší pravděpodobností ještě pořád byla. Nenávidím je.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se Christian. Když si uvědomil uprostřed čeho to vlastně sedím, údivem mu poklesla čelist. V pohodě? To myslí vážně? Samozřejmě, že nejsem v pohodě, když moji mámu unesli a je to jenom jejich vina! Kdyby mi všechno řekli hned na začátku a neupejpali se, mohlo to být všechno úplně jinak. Přesně to jsem se mu rozhodla říct.
„Ne nejsem v pohodě!“ zakřičela jsem na něj. „Moje máma je někde bůhví kde kvůli vám! Protože jste mi nebyli schopni pravdu říct dřív! A jestli se jí něco stane nepřejte si mě!“ To už jsem řvala div se neotřásala omítka paneláku. Vzteky jsem se třásla po celém těle. Vůbec jsem nechápala kde se ve mně ta zlost bere. Záhy ji ale nahradila ještě větší.
„Hele klid, jo. Všechno je v pohodě. Všechno se vyřeší nemusíš hned vyšilovat.“ Mluvil na mě konejšivým tónem. Připomínalo to tóny píšťaly, na které hráli krotitelé hadů, aby uklidnily a podmanili si hady. Tenhle kluk, ale takové uklidňující tóny napodobit neumí.
Rychle jsem vyskočila ze sedu. Popadla se nějakou vázu, která se válela ještě v celku na zemi a hodila ji po něm. Rychle se sehnul, takže se váza roztříštila o zeď za ním. Bylo ale vidět, že tohle nečekal. Chvíli se tvářil otřeseně. Rychle se, ale oklepal.
„Tak a dost. Jdeme za královnou,“ prohlásil.
„Bylo by moc fajn, kdybys mi řekl, kdo to vlastně je, ta vaše královna. Nebo mi to chceš říct až na poslední chvíli? Zase?“ Po těch slovech jsem se rychlým krokem vydala ze dveří. Jakmile jsem z nich vylezla dala jsem se do běhu. Zpomalila jsem až když jsem vyběhla ven z paneláku. To už mě ale dohnal.
„Hele já chápu, že jseš na nás asi naštvaná, ale musíme tě tam vzít. Nepomůže to jen nám, ale především tobě,“ říkal mi naléhavě.
„Ne.“
„No tak. Pomůžou ti najít mámu,“ řekl ještě naléhavěji.
„Řekla jsem ne. Mám ti to snad hláskovat?“ zeptala jsem se naštvaně.
„Sakra Evelyn, nechovej se jako malá.“ Oplatil mi stejně naštvaně.
Potěšilo mě, že si zapamatoval jak se jmenuju. Byla jsem pořád strašně naštvaná. Ale chci odpovědi. A možná bych je touhle cestou mohla dostat. Přešla jsem k němu, takže mezi námi byla vzdálenost menší než patnáct centimetrů. Musela jsem zaklonit hlavu abych se mu mohla podívat do očí.
„Jestli se mojí mámě něco stane, tak si mě nepřejte.“
„Fajn,“ hlesl. „To je férová nabídka. Ruku na to?“ zeptal se a natáhl ke mně paži. Zdráhavě jsem vložila svou ruku do té jeho. Potřásli jsme si rukama jako staří přátelé. Pak jsem ruku odtáhla.
„Fajn. Teď jsi jdu vzít pár svých věcí.“ Vlastně jsem vůbec nevěděla, co si sebou vzít a co ne. V balení věcí jsem nebyla zrovna dvakrát zběhlá. Ale na svoji obranu musím dodat, že jsem si snažila počínat opravdu prakticky.
…
Postupně jsem házela věci do batohu, který jsem nosila do školy. Za chvíli prostor batohu zabíralo asi pět jednoduchých jednobarevných triček a troje džínsy. Rozhodla jsem se přihodit tam i řasenku a balzám na rty, což byla jediná kosmetika, kterou jsem používala. O další chvíli později se v batohu bez ladu a skladu válela pasta na zuby spolu s kartáčkem a ještě pár dalších hygienických potřeb. Na vrch jsem si hodila svůj starý obouchaný telefon. Bylo docela s podivem, že ještě žije. Nedovedla jsem si vybavil kolikrát už jsem ho vzteky či nechtěně vyhodila z balkónu. Vypadalo to, že jsem sbalená. Před barákem na mě už čekal Christian. Byl opřený o černý mercedes. Vlastně si vůbec nejsem jistá jestli to byl mercedes, protože mě auta nezajímají.
„Kde jsi vzal auto?“ zeptala jsem se. Rozhodla jsem se, že teď se budu pro jistotu vyptávat na každou maličkost. Člověk nikdy neví.
„Vypůjčil.“ Prohlásil jako by to byla ta nejběžnější věc na světě. Rozhodla jsem se, že to kde to auto splašil není až tak důležité. Takže jsem to zkusila jinak.
„Kam jedeme?“ zeptala jsem se.
„Za Kronosem a Lailou,“ odpověděl prostě. Aha. Takže ten, co mě nesnáší a je to na něm tak strašně vidět se jmenuje Kronos. Zajímavé.
„Hodláš mi pokládat i víceslovné otázky?“ zeptala jsem se ho. Chci odpovědi. Očekávala jsem, že kvůli tomu jak si to u mě rozlil se bude snažit mi na všechno odpovědět. Zjevně ne.
„Nevím.“
Vlezla jsem do auta na sedadlo spolujezdce a opřela hlavo o sklo okénka. On nastoupil také. Usadil se a čekal. Díval se před sebe kamsi do dálky.
„Hodláš vyjet ještě dnes?“ zeptala jsem se ho nakvašeně.
„Až si zapneš pás,“ opáčil.
Zapnula jsem si pás. Otočil klíčkem v zapalování a nastartoval motor. Rozjeli jsme se. Sledovala jsem ubíhající krajinu. Většinu jsem ale znala, takže to za chvilku byla děsná otrava. Rozhodla jsem se začít dělat to kvůli čemu jsem se donutila nastoupit do tohohle auta. Získávat odpovědi.
„Kdo je královna?“ zeptala jsem se. Snažila jsem se abych vyzněla míň naštvaná než jsem.
„Vládne nám a udržuje pořádek v našem světě. Nic víc v tom není. Snaž se ji nenaštvat,“ odpověděl.
Pokud jsem se nezeptala, nic neříkal. Buď prostě nebyl ukecaný a nebo to dělal jako máma, když jsme se spolu pohádaly. Odměňovala mě mlčením. Zní to jako prkotina, ale je vážně divné, když vám vlastní matka neodpoví ani na pozdrav. Vsázím na tu druhou možnost. Asi bych se taky naštvala, kdyby po mně někdo házel věcmi. Radši jsem po zbytek cesty mlčela.
***
Dorazili jsme ke stejnému baráku od nějž jsme před pár hodinami odcházeli. Kronos a Laila na nás už čekali. Je až paradoxní, že jsem si slíbila, že do tohohle domu už nevkročím. Christian mě vedl od místnosti k místnosti. Když už jsem přestala počítat kolika místnostmi jsme prošli, došli jsme do malého pokojíčku. Nebyl v něm ani jeden kus nábytku. To mi už ale nepřišlo tak divné. Už jsem si začínala zvykat na to, že mí noví přátelé, si na nábytek moc nepotrpí. Na největší ze zdí toho pokojíčku bylo něco co jsem nedovedla popsat. Celá zeď byla černá. A byl na ní takový zvláštní 3D efekt.
„Co to je?“ zeptala jsem se přiškrceně.
„Portál. Tak se dostaneme do naší země,“ odpověděla mi Laila.
Otočila se a proskočila portálem. To samé po ní zopakoval i Kronos. Nakonec jsem tam zůstala sama s Christianem.
„Dámy první,“ řekl jízlivě.
Otočila jsem se k němu. Pochybovačně jsem zvedla obočí. Pak jsem skočila.
Autor: Rosemary (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Diskuse pro článek Strážkyně: Odhalení - 3. kapitola:
Moc pěkné, začíná to být opravdu zajímavé.
Veľa sa mi táto poviedka páči - dala som hlas. :)
*Tvůj obrázek je větší než povolují pravidla, již v první kapitole jsem ti to upravila, ale evidentně sis toho nevšimla. Založila jsem ti složku na obrázky a perex obrázek ti tam nahrála a ty ho můžeš vkládat v tomto formátu, když budeš přidávat další kaptiolu: /gallery/thumbs/d7d6a246d9_86263012_o2.jpg
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!