OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 2/2

11.09.2024 (10:00) • Ghostprincess • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 159×

Ocitl jsem se ve známém paláci uprostřed pekla. Lucifer seděl na svém trůnu, po stranách mu seděli Kerberové. Nechápal jsem, proč tak riskuje, když se se mnou spojil. Můžou na to přijít, chytit ho a osočit ze spolupráce s námi. Prozradil jsem mu, kam máme namířeno, a zjistil, že Lucifer celou dobu od začátku věděl, co je Riley doopravdy zač. Naše společné snění ale nekončilo tak, jak jsem to zprvu uvedl. 

„Nevím, co na to říct. Děkuju,“ poděkoval jsem mu za jeho ochotu nám pomoci a radu, kterou mě odkázal na jeho známého šamana v Tasmánii. 

„Já si to vyberu.“ A jak řekl, tak udělal. Zvedl se z trůnu a sestoupil dolů ke mně. Chytil mě za ruku. „Už jsi někdy zažil snové milování?“ Na tváři mu hrál úsměv. Ten úsměv, který jsem pomalu začínal mít rád. 

„Ne, to jsem opravdu ještě nezažil.“ 

„A rád bys?“ Mrkl na mě. Mrknutí jsem mu oplatil tím, že jsem vzal jeho tváře do dlaní a vtiskl mu na rty dlouhý a intenzivní polibek. Vychutnával jsem si pocit tepla jeho rtů na těch mých. Laskal jsem ho jazykem, pravou rukou mu zajel zezadu do vlasů a pevně je stiskl v dlani. Druhou rukou jsem sjel níž a za zadek si ho přitáhl blíž k sobě. Naše těla začala na tuto intimní blízkost rychle a jasně reagovat. Zakousl se mi do spodního rtu, v puse jsem ucítil vlastní krev a pak bolest přestala, když se ode mě odtrhl. „Chybíš mi. Tak moc tě teď chci mít fyzicky u sebe.“ Cítím to stejně, v takové chvíli, kdy se nacházím v totálních sračkách jako právě teď, mi chybí pocit mít někoho u sebe. Obzvlášť, když je tu obrovská šance, že to s Riley nezvládneme. V lepším případě nás odsoudí a vyhostí, v horším nás smetou z povrchu zemského, jako bychom nikdy neexistovali. Potřeba mít Lucifera teď u sebe se stále zvětšovala, momentálně byl pro mě stejně důležitý, jako je kyslík pro lidi. My už dávno nedýcháme.

„Zas se uvidíme, teď nám musí stačit tohle.“ Myslím, že jsem zněl dost přesvědčivě, a to těm slovům sám nevěřím. Ne po tom, co mi osud byl schopný za posledních pár let hodit do cesty. Smrtky nečeká šťastný konec, tady nejsem v pohádce, aby tu fungovalo šťastně až na věky. Jen to na věky funguje, pokud nejste v situaci, ve které jsme my.

Jeho ústa opět našla ta moje a ucítil jsem, že mi rozepíná kalhoty. Usnadnil jsem mu práci, protože nevím, kolik máme času, než přistaneme, a magicky jsem nás oba svlékl. Stále jsme se nacházeli v hlavním sále, použil jsem svou představivost a u nohou se nám magicky objevil velký koberec z vlny, na který jsme se mohli uvelebit. Přiměl jsem ho si lehnout a položil jsem se nad něj. Za stálého líbání jsem rukama zkoumal jeho tělo. Následoval jsem ruce a líbal postupně celé jeho tělo až dolů. U stehna jsem si všiml malého znaménka, kterému jsem předtím u sebe v bytě nevěnoval pozornost. Tvarem mi téměř připomínalo lebku. Políbil jsem to místo a přitáhl se zpět k němu. Mezi zuby mi skousl ušní lalůček. Potom jsme se milovali. 

„To bylo úžasné,“ pošeptal jsem mu. 

„Bylo to magické.“ Pár minut jsem ještě ležel v jeho náručí a pak se sen rozplynul. 

Probudil jsem se zrovna, když jsme přistávali. Letadlo sebou silně škublo, když se kola dotkla země. Riley byla už vzhůru a taky listovala časopisem, který jsem si před tím prohlížel já. 

„Co se ti zdálo?“ zeptala se. 

„Víš, že my ostatní nemáme potřebu spát a nemůžou se nám zdát sny,“ odpověděl jsem jí. 

„Vážně? A víš ty, že jsi mluvil ze spánku a celý si zářil svou mocí?“ Můj výraz zvážněl. Nevěděl jsem, že je něco takového možné, že to, co se projeví ve snu, se může odehrát i v reálu. Doopravdy jsem přeci nespal. Doufal jsem jen, že jsem nedělal něco víc, než jen zářil. Mohl jsem říkat Luciferovo jméno nebo vydávat ty samé zvuky jako u sexu s ním. To bych asi nedokázal vysvětlit. 

„Ne, to nevím. Měli bychom jít.“ Dál jsme se k tomuto tématu nevraceli. Z letiště v Řecku jsme autobusem sjeli za město a pěšky se vydali k pohoří Parnas. Věštkyně nám tentokrát moc nepomohla, odpověděla jen na pár mých otázek, ze kterých jsem prakticky zjistil to, co už víme. Že za tím stojí Jerome a potvrdila mé domněnky o jeho původu. Jerome je totiž taky Nefilim, takže Riley už není jediná svého druhu, o kom vím. Tam mi také došla skutečnost, že Lucifer věděl, co je Riley zač od samého začátku, ale pravděpodobně mi tají informace o Jeromovi. Sám sobě jsem si kladl otázku, jak je možné, aby věděl, co ona je zač, ale o něm neměl ani tušení. Myslel jsem si, že mi lhal.

Vstupem k věštkyni jsme aktivovali magickou bariéru, která ohlásila velitelství, kde se nacházíme. Hned, co jsme vyšli ven, čekali na nás andělé. Riley poprvé poznala svého otce, a záhy zjistila, že rodina z nich nikdy nebude. Druhým andělem byl můj dlouholetý přítel Gabriel, se kterým se v poslední době vídám jen zřídka, protože ho zaměstnává práce pro Boha. Zřídka myslím opravdu zřídka. Naposledy jsme se viděli asi šedesát osm let před tím, než jsem potkal Riley. Snažili jsme se jim utéct, ale sledovali naši magickou stopu a byli nám v patách. Riley na ně použila svoji moc a omráčila je. Nechali jsme je ležet v parku, ani nevím kde. Vím jen to, že to nebyl Řím, a přenesli se zpět do Athén.

Ubytovali jsme se v prvním motelu, který nám přišel do cesty. Nevypadalo to, že by tu bylo ubytováno moc lidí a soudě dle té špíny a bordelu se ani nedivím. Vlézt do té sprchy byl pro mě nemyslitelný úkol, ale zvládl jsem ho. Opravdu si potrpím na hygienu. Po sprše jsem se hned převlékl do trenek a trička na spaní. Riley už spala, když jsem vylezl z koupelny. Odpočíval jsem v posteli s rukama za hlavou. Znovu se propadl do hlubin podobných spánku. A byl jsem za to vlastně rád, mám totiž na něj pár otázek. Hned jak se obraz začal formovat, zapojil jsem svou mysl a přetvořil krajinu do paloučku u pohoří Parnas.

„Dozvěděl ses něco užitečného od Velvet?“ Vynořil se zpoza stromu blízko paloučku.

„Teď tu budu klást otázky já,“ vyjel jsem na něj. „Proč jsi mi neřekl, že je Jerome taky Nefilim, když jsem se před tím o něm zmínil?“ Kouknul na mě zmateně, to mu nežeru.

„Já to nevěděl, nikdy jsem se s ním vlastně nesetkal dost blízko na to, abych cítil jeho magickou energii.“ Zamračeně s vráskou mezi obočím jsem ho pozoroval. Pochopil, že mu nevěřím. „Nevěříš mi,“ pronesl. Opravdu se mi těžko chtělo věřit tomu, co říká.

„Já nevím. Nevím, jestli můžu.“ Bolelo mě to říkat. Ale byl jsem opravdu zmatený svými pocity.

„Asi ses už rozhodl.“ Nemínil tím ale rozhodnutí ohledně důvěry. Mínil tím rozhodnutí ohledně nás dvou. Bral to tak, že když mu nevěřím, nechci s ním mít nic společného. Ale to nebyla pravda. Čím déle jsme byli fyzicky od sebe, tím víc jsem s ním chtěl být, obzvlášť po tom, co se mezi námi dvěma už odehrálo. Je zvláštní, jak to čemu se v životě nejvíc bráníte je vlastně to, co nejvíc chcete. Jen musí přijít ten správný čas si to uvědomit.

„Já se snažím, vážně.“ Raději jsem změnil téma. „Potřebuju získat kapku Jeromovy krve, abych od věštkyně zjistil, kdo je jeho otcem. Potřebuju něco, od čeho se můžu odrazit, nevím, kterým směrem postupovat, abych prokázal, že toho chlapce v nemocnici zachránil on a ne Riley. Potřebuju je svést z její stopy.“ Chvíli mě pozoroval, snažil jsem se telepaticky napojit na jeho myšlenky, abych věděl, co se mu honí hlavou, ale čekal to. Postavil si bariéru. Tenhle snový svět funguje úplně stejně jako reálný. Jelikož spolu sdílíme sen a naše mysl je propojená, člověk by řekl, že číst myšlenky druhé osobě bude jednoduché. Ale není. Snad si nemyslel, že jediný důvod, proč s ním teď mluvím, je ten, že něco potřebuju. Řekl jsem to asi tak třikrát. Povzdechl jsem si. Chystal jsem se odpojit. 

„Nech to na mně,“ pronesl, když si uvědomil, že se chystám snový svět opustit. 

„Co?“ 

„Zajistím kapku jeho krve a donesu ji věštkyni. Ty se tam už vrátit nesmíš, hned budou vědět, že tam jsi. Navíc to tam budou určitě hlídat. Pak se s tebou zase spojím a předám ti informace.“ Pletu se v něm. Od začátku se v něm pletu. Co když Lucifer vůbec není ten zlý? 

„Budu tě zas čekat,“ řekl jsem mu. „Kde přesně najdu toho šamana?“ 

„Musíš do středu tasmánského ostrova, do Wilburville. Řekni, že jsi ode mě. Dluží mi pár laskavostí.“ Přešel ke mně a položil mi dlaň na tvář a pak se sen rozplynul. Probudil jsem se. Měl jsem pocit, že je na mě naštvaný a divit jsem se mu nemohl. Osočil jsem ho z podrazu. Taky by to pro mě byla rána, kdyby mě osočil z něčeho, co jsem neudělal. Musím se naučit mu věřit, jinak tenhle podivný vztah skončí stejně rychle, jako začal.

Hned po tom, co sen skončil, jsme byli nuceni s Riley opustit motel, když se k ní ve snu napojil Jerome. V nočním prádle jsme běželi ulicemi Athén, až jsme se dostali dost daleko na to, abychom se mohli na chvíli bezpečně zastavit. Potřebovali jsme se obléci a najít další spojení z Athén do Austrálie. Abychom let stihli, museli jsme si vzít taxíka, kterého jsme zaplatili z peněz, o které jsem napsal Luciferovi. Asi se na mě tolik nezlobil, poslal mi víc, než jsem žádal. Na letišti v Athénách jsme narazili na hledače, kteří pročesávali oblast a hledali nás. Rozpoutala se mezi námi menší honička, ale zvládli jsme jim utéct a naskočit na správný let. Měli jsme jedno mezipřistání v Hamadu, kde jsme čekáním strávili jen hodinu času. Z letiště v Melbourne jsme se autobusem svezli do centra a odtud pěšky do části zvané St. Kilda, což je méně frekventované přístaviště. Museli jsme počkat do setmění na loď, která nás zaveze do Devenportu na tasmánském ostrově, protože touhle dobou na ostrov létají letadla jen zřídka.

Do Devenportu to trvá dvě hodiny. Celé tohle cestování bylo velmi náročně a vyčerpávající. I já sám jsem se cítil pod psa. Zavřel jsem na chvíli oči a zažil jsem to nejkratší snové spojení s Luciferem. Sen se přetvořil dle mého uvážení. Seděl jsem na lodi, on seděl naproti mně.

„Kde to jsme?“ zeptal se mě. 

„Na lodi, nevidíš,“ usmál jsem se. 

„Ano to vidím.“ Rozhlédl se kolem. „Jedeš na ostrov lodí?“ 

„Letadla v této době létají jen zřídka.“ 

„Mám pro tebe novinky ohledně Jeroma.“ Napřímil jsem se a čekal na to, co mi řekne. „Mám Jeromovu krev a nemusel jsem pro ní chodit daleko.“ 

„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se.

„Tím myslím, že ten bastard přišel za mnou sám. Evidentně si nás všiml na tom mém plese a…“ odmlčel se. „Tohle se ti nebude líbit, ví o tom, co se stalo na těch záchodech.“ Zatrnulo ve mně. To, co se stalo na záchodech v jeho paláci, má na svědomí Cordelie, hrála si s našimi pocity. Oba jsme měli zatemněný úsudek a reálně neuvažovali a před vchodem na záchody, kdy jsem neměl nejmenší tušení, co se tam může odehrát, jsem opravdu nekontroloval ostatní kabinky, zda na některé není obsazeno. A vzhledem k tomu, že je Jerome taky Nefilim, bych ho ani necítil. Zvláštní ale je, že naopak vždy jsem z něj cítil magickou stopu smrtky. „Řekněme, že se mě pokusil vydírat, tak jsem mu jednu vrazil. Nejdřív mi tedy nabídl spolupráci, kterou jsem odmítl a pak mě vydíral. Tu krev jsem musel sbírat ze země ve svém paláci pomocí injekční stříkačky. Měl bys mi děkovat.“ Chystal jsem se mu odpovědět, ale najednou se zarazil a rozhlédl kolem sebe. „Tohle není dobré,“ pronesl. „Musím končit, někdo tu je.“ S těmi slovy se sen rozplynul a já se probudil do noci.

Pevně jsem doufal, že nikdo neví o naších schůzkách. Mohl jsem se jen domnívat, kdo se k němu přikradl v tento čas a proč. Snad to nebyl Jerome. Jestli mu nějak ublíží, tak ho zabiju a je mi jedno, jaké to bude mít následky. Dostal nás do téhle šlamastiky, už jen pro to si to zaslouží. V téhle chvíli jsem vážně potřeboval kapku štěstí, modlit se k Bohu mi fakt nepomůže. Zajímalo by mě, jestli nás celou dobu pozoruje. Nikdo vlastně neví, co obnáší jeho práce. Vždycky jsem si myslel, že jako velký kápo sedí nahoře a pozoruje dění tady dole na zemi jako nějaký špatný film. Moje práce vlastně obsahuje skoro to samé, pozoruju lidské životy – sice před jejich koncem – ale vím, čím vším si někteří lidi musejí projít.

Před pár lety jsem sledoval život dvou holčiček, kterým umřela maminka v mladém věku, a ptal jsem se sám sebe, čím si to zasloužily? Čím si to zasloužila jejich matka, byla dobrým člověkem, onemocněla rakovinou a přitom byla v nejlepších letech. Je Bůh opravdu tím dobrým, když bere někomu, kdo si to nezaslouží? Jejich život po smrti matky jsem sledoval pár dalších let. Život se s nimi nemazlil, pod svá křídla si je vzal otčím, který začal chlastat a nestaral se o ně. Pustil se do nesmyslné rekonstrukce baráku, který jejich matka v závěti odkázala ne jim, ale právě jejich otčímovi. Její nemoc měla za následek to, že jí už dobře nefungoval mozek, byla tedy lehce ovlivnitelná. Otčím ji přesvědčil, že holčičky s ním budou v dobrých rukách, a tak mu je svěřila.

Místo toho, aby dostál jejímu slovu, barák téměř rozboural a holčičky přestěhoval do baráku své matky. Domluvil se strýcem těch dvou sester o prodeji jejich domu, aby na něm vydělali peníze. Další rána, kterou zažily po ztrátě matky, byla ztráta rodného domova. Přestěhovaly se ke svému biologickému otci, který se o ně taktéž nestaral, ale děvčata se už dokázala starat sama o sebe. Bydlí v jeho bytě, on bydlí se svou novou přítelkyní a žijí své životy. Sem tam je potkalo nějaké neštěstí ve vztahu. Ta starší si našla přítele, který se zranil při autonehodě po třech měsících jejich vztahu, který následkem této nehody vydržel jen rok a půl. Mladší ze sester taky prožila pár nevydařených vztahů a čtyřikrát měnila práci, protože nebyla spokojená. A i přes to všechno věřím, že někde v blízké budoucnosti je čeká opravdové štěstí. Spíš jsem tomu věřit chtěl. Přeci by je Bůh nenechal dokola pouze trpět? A proč o osudech lidí, kteří si to nezaslouží, rozhoduje dobře a u těch, co si to zaslouží, opačně? Kde je potom smysl toho, co tu všichni děláme, když nic není skutečné. Opravdu jsme všichni jen loutky? Jen pěšáci ve hře? Kdysi jsem věřil, že jsem součástí něčeho velkého, něčeho co dává smysl. Lidi se rodí a umírají, takový je koloběh. Co když jména na seznam smrti nedává osud, ale Bůh?

V Denverportu si Riley zašla na jídlo a já pozoroval mraky na mole, dumal jsem nad tím, že se Zeus na nebi zas nudí, nebo je konečně jedná na základě meteorologického řádu. Svezli jsme se do středu Wilburville na korbě jeepu a seskočili ve chvíli, kdy jsme ucítili jiskřičky moci našeho šamana. Prodrali jsme se hustým pralesem na palouček s domečkem, který byl pravděpodobně šamanovým domovem. Uvnitř čekal šaman, jen ne ve stavu, ve kterém jsem doufal, že ho najdu. Byl rozříznutý vejpůl. Venku na nás zaútočila banda lovců zrovna ve chvíli, kdy se spustil obrovský slejvák. Je to brutální skupina vyvrženců, kteří nazývají sami sebe řádem nadpřirozených. Nikdo neví, kde se nachází jejich sídlo, ani kdo přesně je jejich členem. Většinou se jedná o ty, kteří byli vyvrženi z našich řad za nějaké závažné činy, nebo přeběhlíci, kteří přenášeli informace.

Semlela se další bitka, kterou jsme s Riley vyhráli bez vážnějších zranění. Tedy kromě mě. Jeden z nich mě zasáhl mečem potřeným Zartaxem, neboli jedem pro smrtky. Nezabije mě to, ale dost jsem trpěl, než mi podali protilátku. Jelikož jsme byli nuceni v bitce použít naše kosy, opět jsme riskovali prozrazení a museli se z ostrova co nejrychleji dostat. Jistě už věděli, kde se nacházíme, a tak jsem Riley řekl, ať nás přenese k Luciferovi.

Prožil jsem pár hodin nesnesitelného deliria, které mi způsobil jed, a probudil se na neznámém místě. Absolutně nic mi tu nebylo povědomé a pak jsem si toho všiml. Obraz visící nad postelí, který hrál směsicí zářících barev, především červené, oranžové a žluté. Obraz vyobrazující postavu sedící na trůně v záři plamenů pekelného ohně, která svírá v rukou své magické kopí. U všech mrtvých smrtek, nemohl jsem být tam, kde jsem byl.

Záhy jsem zjistil, že se jedná o Luciferovu ložnici, která je zařízena ve velmi vkusném a minimalistickém stylu. Místnosti dominovala knihovna plná knih na pravé straně, která zabírala minimálně polovinu stěny. Nebyly zde žádná okna, ale ty kompenzovala velká plazmová televize naproti posteli. Z mých úvah mě vytrhl známý hlas.

„Vzhůru, Šípková Růženko?“ Lucifer seděl v křesle vedle postele a v rukou dřímal jednu ze svých knih s názvem smrt číhá ve tmě. Jak příhodné. 

„Jak dlouho jsem spal?“ Spíš jsem sípal, než že bych vydával souvislá slova. V krku jsem měl sucho, sáhl jsem po sklenici vody a svlažil své hrdlo. Studená tekutina proudila do mých útrob a hned mi bylo lépe. 

„Asi dvacet sedm hodin.“ Zakuckal jsem se vodou, kousek se mi dostal do plic a rozkašlala jsem se. Celých dvacet sedm hodin? 

„A Riley?“ 

„Ta je vedle v pokoji, Před hodinou usnula. Nechtěla se od tebe hnout, dokud nebude mít jistotu, že se probereš, ale byla celkem dost unavená. Poslal jsem ji do postele.“ Ulevilo se mi, když jsem věděl, že je v pořádku. 

„Ví někdo, že jsme tady?“ Jeho výraz zkameněl. 

„Samozřejmě, volal jsem to Moraně, čeká dole, až se probudíš.“ Zatrnulo ve mně a vytřeštil jsem na něj oči hrůzou. Proč musím mít takovou smůlu. Neměl jsem mu nikdy věřit. Podrazil mě. „Tak už přestaň s těmi černými myšlenkami. Myslíš, že bych to po tom všem udělal?“ Zastyděl jsem se. Doslova jsem se zastyděl. 

„Promiň. Děsně jsi mě tím vyděsil,“ zamručel jsem. „Díky, že jsi mě z toho dostal,“ hlesl jsem.

„Máš hlad?“ optal se vřele. Vlastně jsem ho poprvé v životě měl. Jen mě tak zřídili, že i jídlo pro mě bylo nyní důležité.

„Jako vlk.“ Mávnutím ruky mi na klíně vyčaroval tác s jídlem. Vůně byla lahodnější než samotná chuť toustů. Zatracené nefungující, posmrtné, chuťové buňky. „Co bude teď?“ zeptal jsem se mezi sousty.

„Nejdřív se najez, pak ti řeknu novinky.“ Skoro jsem nedýchal. Myslí novinky o Jeromovi. Rychle jsem do sebe začal házet kousky pozdní snídaně, až mi z toho bylo špatně. Po dojedení jsem odložil tác na stolek a chystal se vylézt z postele, odkryl jsem peřinu a zjistil, že jsem nahý.

„Sakra,“ utrousil jsem. Magicky jsem se oblékl. „Tak spusť.“ Zadíval se na mě s našpulenou pusou a jedním obočím zvednutým. Bezpochyby jsem věděl, co mu probíhá hlavou, a nemusel jsem se na něj ani telepaticky napojit. Honily se mi v hlavě ty samé myšlenky, ale na to taky dojde.

„Ty se nevzdáš, co?“

„Nikdy.“ Políbil mě a teplo jeho rtů mě zahřálo u srdce, které už dávno nebije.

„Byl jsem s jeho krví za Velvet a podle všeho je to Michaelův syn.“ S otevřenou pusou a vykulenýma očima jsem na něj zíral neschopen vydat ze sebe jedinou hlásku. Sesunul jsem se zpět na postel a mumlal si pro sebe. Lucifer si přidřepl vedle mě, položil mi ruku na stehno a snažil se upoutat mou pozornost. To je tedy něco, vířilo mi hlavou. Tak Jerome a Riley jsou ve skutečnosti sourozenci. Každý je sice jinak starý, nejspíš, ale pokrevně jsou spříznění. Teď to všechno dávalo smysl, jak se mohl napojit na její moc a spojit se s ní ve snu. Najednou jsem se začal třást, pak to přestalo a na tváři mi přistála facka.

„Kyle! Prober se.“ Začal jsem vnímat jeho hlas. 

„Proč mě biješ?“ Mračil jsem se na něj. 

„Byl jsi jak v limbu. Absolutně jsi nereagoval, když jsem na tebe mluvil.“ V obličeji byl zamyšlený.

„Promiň, jen mi došlo něco, z čeho se Riley posere.“ Nechápavě se na mě zamračil. „Michael je totiž i Rileyn otec. Vypadá to, že zemi navštěvoval častěji, než se myslelo. Sice je starý jak Metuzalém, ale nechápu, že nezná kondomy.“ Lucifer se rozesmál a jeho hlas mě šimral v uších. Přišel jsem mu vtipný?

„To jsou mi novinky. Takže ona má sourozence.“ Pokýval jsem mu na souhlas. 

„Musíme jí to hned říct.“

Po tom, co jsem Riley vše řekl, a z čehož byla právem zmatená, jsme museli vymyslet co dál. Lucifer se nabídl jako návnada. Jeromovi zavolá, že souhlasí s jeho původním návrhem se k němu přidat a Moraně zas, aby si přišla poslechnout, co z Jeroma dostane za informace. Nechtěl jsem mu to dovolit, ale nedal si říct. Je tvrdohlavý.

Abychom mohli být na tajno přítomni u této pasti, vyrobí nám Lucifer talismany, které zakryjí naši magickou stopu. Po našem rozhovoru, který si vyslechla i Riley, a díky němu přišla na to, co mezi mnou a Luciferem je, se Lucifer přenesl do Tasmánie pro přísady od šamana. Když jsem mu oznámil, že je šaman mrtvý přišlo mi, že ho to mrzí. Pravděpodobně ho teď někde pohřbívá na šamanském pohřebišti.

V Luciferově ložnici jsem zamířil rovnou do koupelny. Pořád jsem byl od krve, která se díky dešti rozpila po celém mém těle a která již byla dávno zaschlá. Pustil jsem vařicí vodu a třikrát si umyl vlasy i tělo, abych ze sebe dostal ten puch. Stál jsem tam, pod proudem vody a užíval si její kapky na mém těle. Vzduchem se nesla známá energie, která udeřila na mé smysly a po chvíli se otevřely dveře od sprchy a kolem pasu mě objaly Luciferovy paže. Chytil jsem svýma rukama ty jeho a opřel jsem se zády do jeho hrudi.

„Máš, co jsi potřeboval?“ zeptal jsem se ho. 

„Mám,“ odpověděl jednoslovně. 

„A Utchu?“ Musel jsem se zeptat, zajímalo mě to. 

„Řádně jsem ho pohřbil.“ Přesně, jak jsem si myslel. Čím dál tím víc se ukazovalo, že je Lucifer správný chlap. 

„Je mi to líto, co se stalo,“ řekl jsem. 

„Už žádná slova,“ zašeptal mi do ucha a vzal můj ušní lalůček mezi zuby. Rukama od pasu sjel k mému rozkroku. Zarazil jsem ho.

„Riley se na nás může napojit a všechno uslyší.“ Otočil jsem se čelem k němu.

„Riley neuslyší ani prd.“ Stočil hlavu ke dveřím od sprchy a já si všiml malého přívěsku zavěšeného na háčku sprchového koutu. „Ruší veškerou magii, která by odtud mohla dolehnout ven. A pro jistotu jsem jeden zavěsil i do dveří od ložnice.“ Mazaný hoch. Sklonil se k mým rtům a drsně na ně zaútočil. Potom se odtáhl. „Tohle mi chybělo.“ Mně taky. Cítit jeho blízkost. Blíž mi být nemůže. Koukal jsem mu do očí, kromě chtíče se v nich zračilo něco, co jsem zcela nedokázal identifikovat. Nadechoval se a chystal se mi něco říct. Skočil jsem mu do řeči, protože zrovna teď jsem měl odvahu mu říct to, co mám na srdci já. Po tom, co by mi on řekl, bych ji už mít nemusel.

„Chci to s tebou zkusit,“ vylítlo ze mě. Pozoroval mě a očima skákal z jednoho mého oka na druhé. Potom rychle zamrkal a usmál se.

„Zrovna jsem se chystal říct něco ve smyslu, že vím, že jsem se dohodli, že na tebe nebudu tlačit, ale chci abys byl můj.“ Taky jsem se usmál.

„Víš, situace posledních dní mě donutila dost přemýšlet. Pořád nevíme, jestli ten plán vyjde, nemusí to s námi dopadnout dobře, ale uvědomil jsem si, že ty chvíle s tebou byly za hodně, ale opravdu hodně dlouhou dobu chvíle, kdy jsem se cítil šťastný, i když jsem to před tím ještě nechápal. Neříkám to pro to, že zítra mě můžou smést z povrchu zemského, ale pro to, že chci za ta tisíciletí taky mít konečně nějaký osobní život. Kurva si to zasloužím.“

„Kurva, že jo. Hodně to pro mě znamená. A vím, co to musí být pro tebe. Myslel sis, že jsem vždycky byl spokojený s tím, jak to mám se svým sexuálním životem? Když jsem zjistil, že mě víc přitahují muži než ženy, odmítal jsem to. Musel jsem přijmout to, kdo jsem, a pak jsem teprve žil naplno. Ovšem, někdy nepohrdnu nějakou tou sukubou.“ Zamračeně jsem se na něj podíval. „Neboj, pořád jsem víc na chlapy.“

„No, ale já na ně zcela ještě nejsem.“ Mrkl jsem na něj. „Taková sukuba s námi v posteli zní dobře, pokud to nebude Cordelie,“ utrousil jsem.

„Neboj, ta se k nám dvěma už nepřiblíží. Tak nějak pár let bude hořet v pekelném ohni.“ Zarazil jsem se. Věděl jsem, že ti, kteří ho podrazí, nedopadnou dobře. A blesklo mi hlavou, doufám jen, že se to nikdy nestane mně. Jedním jsem si byl jistý, pořád nevím, co od něj můžu čekat. Po sprše jsme si šli lehnout. Za celou noc jsem nezamhouřil oči. Viděl jsem totiž před nimi Cordelii, kterou obestíraly plameny pekelného ohně a další věc, která mi nedala spát, byl plán, který se měl zítra uskutečnit.

Ráno Lucifer telefonoval s Moranou i Jeromem a domluvil si s nimi na večer schůzku, u které budeme s Riley přítomni, akorát budeme neviditelní. Morana má dorazit na půl šestou a Jerome na šestou. Do té doby jsme museli nějak zabít čas, protože mi o sebe brnkaly vlastní nervy. Zkoušel jsem číst jednu z Luciferových knih, ale nevnímal jsem jediné slovo, které tam bylo psáno. Raději jsem se dal do prozkoumávání paláce a narazil na místnost plnou historických magických artefaktů. Zkoumal jsem, zda by se tu nenašlo něco, co by nám pomohlo, ale některé z těch artefaktů byly předměty velmi nebezpečné s nesmírnou mocí a za jejich použití bych rozhodně byl odsouzen k trestu smrti. Pár relikvií mě zaujalo, o některých jsem jen slyšel, některé dokonce viděl a jiné jsem vůbec neznal. Hlavně pokud se jednalo o předmět z jiné kultury.

Když nastal čas Moranina příchodu, nasadili jsme si amulety a prsteny a schovali se za Luciferovým trůnem. Morana přišla, dostala od Lucifera taky tu samou maskující ochranu a pak jsme čekali na příchod Jeroma. Ten dorazil přesně na šestou. Semlela se další bitva, u které jsem málem přišel o oko, když Lucifer zasáhl Jeroma stojícího přede mnou svým kopím. Morana se dozvěděla o našem románku, Riley to samotné došlo včera, když jsem opouštěl její ložnici. Rada nás díky Moraně a Luciferovi zprostila obvinění, Riley musela sebrat ještě duši toho chlapce a bylo jí povoleno setrvat v magických řadách. Status smrtky jí byl odejmut a Riley zůstala bez ochrany. Proto jsem požádal Lucifera, aby mi daroval jeden ze svých artefaktů, na který jsem narazil při slídění palácem. Myslel jsem si, že mě odmítne, protože spolu nejsme dostatečně dlouho, ale naopak mi jej sám daroval se slovy, že je to dobrý nápad. Riley tak dostala ode mě k narozeninám Freyerův meč, který jako jeden z mála dokáže bojovat sám za sebe a v případě nouze ji bude chránit.

Od rozhodnutí rady uběhl měsíc, vše ostatní se vrátilo do svých kolejí a já sbíral duše sám, jako tomu bylo před skoro šesti lety. Chystal jsem se k odchodu do práce a na připravovanou narozeninovou párty na velitelství pro Riley, kterou mi Morana i Lucifer pomáhali připravit. S Luciferem jsme teď trávili spolu dost času buď u něj v paláci, nebo u mě v bytě, jako dnes. Vyšel z koupelny v modrém obleku a chystali jsme se k odchodu, když jsem si na svém pergamenu se jmény všiml změny. Seznam se neustále mění, do popředí se dostávají urgentní případy a dnes na konci seznamu přibylo jedno jméno. Jméno někoho, koho jsem tam nikdy nechtěl vidět. Dole se černým písmem leskl nápis Riley Bennetová.

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 2/2: