OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smrťák 2 (1. část)

13.08.2024 (12:00) • Ghostprincess • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 323×

Přijde mi to, jako by to bylo včera, kdy se mi život změnil vzhůru nohama. Kdy jsem poprvé v životě čelil následkům, které vznikly na základě jedné zásadní chyby. Kdy mi do života vstoupila výjimečná a krásná žena a totálně mi posrala moji práci. Tolik problémů jsem od doby, co dělám smrtku, nikdy neměl. Po tisíce let jsem sbíral duše mrtvých a pomáhal jim na cestě posmrtným životem. Předával je Metatronovi, který je bral do nebe, nebo Cháronovi, který je po řece Styx vezl vstříc peklu. A pak se objevila ona. Nefilim, potomek archanděla Michaela. Čirou náhodou ji osud přivedl zrovna mně do cesty. Čekal jsem tenkrát na duši, která patřila Luciferovi, a kterou zachránila přímo před mýma očima. Nemohl jsem to nechat být, byl narušen posmrtný řád nadpřirozených věcí a lidé, kteří po několik tisíciletí umírali podle nadpřirozeného řádu, začali umírat náhodně. Osud měl s námi ale jiné plány. Byli jsme nuceni spolupracovat, abychom vyřešili průser takových rozměrů. Zprvu mi vážně lezla na nervy, ženy vždy všechno moc dramatizují, ale těch pár hodin spolupráce mě přimělo si ji oblíbit. Přirostla mi k srdci a stali se z nás přátelé. Pomáhala mi celou tu věc napravit. Společně jsme navštívili věštkyni, která nám poradila, jak s touto situací naložit. Pomáhala mi sbírat duše, které jsme po rozhodnutí vah spravedlnosti doprovodili na cestu jejich posmrtným životem tam, kam váhy rozhodly. Nebe nebo peklo. Po tom, co zjistila, že není obyčejný člověk, jak doposud myslela a že patří do nadpřirozeného světa, se v něm nakonec rozhodla setrvat. Vzal jsem ji pod svá křídla a přimluvil se u mé šéfové, aby mohla být mojí parťačkou.

S Riley spolu pracujeme už pět a půl roku. Její kontrakt s Moranou je sepsán na deset let, poté má Riley možnost se rozhodnout, zda chce dál pokračovat jako smrtka, nebo může být přeřazena do jiného oboru. Každý z nás postupujeme dle vlastního seznamu, občas však spolupracujeme i společně. Kancelář máme společnou, trávíme spolu čas na obědech, protože Riley jako na půl člověk a na půl andělský potomek Nefilim je odkázaná k nutnosti na potravě. Často chodíme i s ostatními smrtkami. Riley si tu za tu dobu udělala přátele, hodně času tráví především s japonskými dvojčaty Akane a Yone. Ani jeden z nás nikdy neuměl japonsky, ale díky nadpřirozené bytosti v nás mluvíme všemi jazyky na světě, to znamená, že pokaždé vedeme u oběda konverzaci v jiném jazyce. Je to taková naše společná hra. Při dnešním obědě zrovna padla řada na portugalštinu. To mi připomnělo jedno portugalské přísloví: „Trabalhe duro em seus remos. A felicidade é o vento que pode soprar nas suas velas." Pracuj usilovně u svých vesel, štěstí je vítr, který ti možná foukne do plachet. Bohužel toho štěstí jsem za posledních pár let, co jsem potkal Riley, moc neměl. Ale za přátelství s ní bych neměnil. Riley je jako moje sestra.

Dost věcí se tu za těch pět a půl let změnilo, především od doby, co jsme odcházeli od Morany z kanceláře, kdy měla schůzku s Bohem a hlásala, že se chystají reformy. Ty také přišly, díky bohu nebyly markantní a netýkaly se Riley, čehož jsem se děsil nejvíc. Po tom, co se posledně stalo s Edgarem Grahamem, a asi o dva roky později ještě jednomu smrťákovi s jinou duší, se zpřísnila pravidla. Taky se tu rozmohl takový nešvar, měli jsme ve svých řadách nejspíš zrádce, protože se k nepřátelským rukám dostávaly dost zásadní informace. Nyní jsme mohli být stíháni za jakékoliv prohřešky, dokonce i menšího rozsahu. Do velitelství byl zákaz teleportace, kdokoliv přicházel nebo odcházel, se musel u vchodu registrovat pomocí krve. Mělo se tak zabránit případným krysám.

Seděl jsem ve své kanceláři a sepisoval denní hlášení o mém postupu se sbíráním duší. Hodiny ukazovaly za deset minut tři čtvrtě na devět večer a já se už těšil domů. Za dnešek jsem měl hodně lítání a v Amazonii jsem musel posbírat duše jednoho tamního kmene, jehož členové hromadně umřeli na pozření jedovatých bobulí. Odeslal jsem report Moraně, vypnul počítač a chystal jsem se zrovna k odchodu, když mi na stole vzplál pekelný ohníček, po kterém zůstala na desce ležet obálka s mým jménem. Co zas chce? blesklo mi hlavou. V první chvíli jsem uvažoval, že budu obálku ignorovat, ale pekelný ohníček znovu zaplál a signalizoval mi tak, že mám "příchozí zprávu", podobně jako vám znovu zazvoní budík, když na první zvonění nejste schopni vylézt z postele. Posadil jsem se znovu na židli a obálku otevřel. Zela v ní pozvánka s nápisem Hell Ball In Hell. Pekelný ples v pekle? To myslí vážně? Četl jsem dál.

Nesrdečně vás zveme na sto třicátý devátý pekelný maškarní ples, který se bude konat zítra, tedy v pátek třináctého října od páté hodiny odpolední. Je nutný slavnostní dress code. Účast je povinná.

PS: Hlavně pro tebe Kyle.

Netěšíme se na vaši přítomnost.

Lucifer

Pod podpisem tkvěla jedna jediná věta: Potvrď svou účast. A na výběr bylo pouze políčko pro: Účastním se. Potvrzení účasti muselo být stvrzeno krví. Ani omylem nemám v plánu jít na nějaký maškarní večírek, chtěl jsem obálku roztrhnout a vyhodit ji do koše. Nepřekvapilo mě, že to nejde. Musí jí bránit nějaké kouzlo. Povzdechl jsem si a odhodil ji zpět na stůl. Vedle se znovu objevil malý ohníček a zanechal po sobě škrabošku. Jestli mi ten osel pošle ještě kytku, tak se vážně naštvu. Moje úvahy přerušila Riley, která vrazila do dveří.

„Taky ti přišla pozvánka od Lucifera?“ pronesla a na tváři jí hrál úsměv.

„Co bys řekla?“ řekl jsem otráveným způsobem.

„Nebuď tak otrávený, může to být sranda. S Akane a Yone jsme už účast potvrdili, tak nedělej drahoty a pojď taky.“ Vytřeštěně jsem se na ni zadíval.

„To myslíš vážně?“

„Ano. Bude sranda. Nemyslíš, že je čas s Luciferem zakopat válečnou sekeru?“

„Neprovokuj mě, víš, že ho nesnáším.“

„Protiklady se přitahují.“

„Co s tím pořád máš, nejsem na chlapy, děkuju pěkně. Poslal ti taky škrabošku?“ Riley se na mě divně zadívala.

„Nic jiného mi nepřišlo.“

„Divné,“ pronesl jsem zachmuřeně.

„Vidíš, to je akorát znamení toho…“ Okamžitě jsem ji přerušil tím, že jsem jí skočil do řeči.

„Riley, někdy je v životě velmi důležité nedokončit větu.“ Zírala na mě s otevřenou pusou, z toho, jak byla zaražená z mého přerušení, ale ihned se vzpamatovala. Kývla na souhlas a již nic nedodala. Nahlas. Myšlenkou mi poslala zbytek jejího nevyřčeného výroku.

„Že jsi jeho oblíbenec.“ Tak a dost, řekl jsem si v duchu.

„Chtěla jsi něco důležitého než ten hloupý ples?“ optal jsem se možná až moc drsně.

„Vlastně ano, půjdeš se mnou pro duši jistého…“ koukla se do pergamenu, který si vyčarovala v ruce, „Olivera Magnuse?“ Přišel jsem k ní a nakoukl do pergamenu, jeho jméno nebylo psáno červeně, to znamená, že má pár hodin ještě čas.

„Však to nespěchá, můžeme to nechat na zítra.“

„Já vím, potřebovala jsem se jen k tobě dostat blíž.“ Nestihl jsem se ani optat proč. Na ruce jsem ucítil slabé štípnutí, Riley držela v ruce brk, na jehož hrotě se zaleskla kapka mé krve. Uculila se mi do obličeje a v mžiku se přenesla ode dveří k mému stolu, kde v rychlosti udělala fajfku na pozvánce, která po odsouhlasení účasti opět zmizela v plamínkách.

„Jdeš s námi. Uvidíme se zítra, Kyle.“ Vzduchem mi poslal pusu a přenesla se. Bestie. Takhle mě obelhat. Sice ve mně vřela krev, ale musel jsem se pousmát nad její mazaností. Své schopnosti již nějaký čas plně ovládá a ovládá je dobře. Dneska jsem se tím už nemínil zabývat, raději jsem si šel domů odpočinout. Ples rozhodně neprobíhal tak, jak jsem si představoval, ale to je trochu jiný příběh a povyprávím vám ho později, pokud o něj budete stát.

V sobotu večer, den po plese, jsem se narychlo stavil v kanceláři, ten den jsem si vzal z jistých osobních důvodů den dovolené. Slíbil jsem Riley, že s ní půjdu pro duši Olivera Magnuse. Našel jsem ji sedět u nás v kanceláři, dodělávala nějaké reporty.

„Kdes celý den byl?“ vyhrkla na mě, sotva jsem vstoupil do dveří.

„To je na delší povídání. Slíbil jsem ti, že půjdu se tebou pro Olivera, tak jsem tady.“

„Dobře. Tak pojďme." Vyrazili jsme spolu k východu, kde jsme se identifikovali krví. Na chodbě nám do cesty vstoupil Jerome, smrťák, který tu pracuje necelých tři a půl tisíce let. Nikdo ho tu vlastně nemá v lásce. Do všeho šťourá a jde každému po krku a soudě dle jeho slov, které vypustil ze své pusy, z níž mu táhl dech po tuňákovi, si teď vybral za terč nás. Respektive Riley.

„Kam jdete?“ dožadoval se odpovědi.

„Ne že by to byla tvoje starost, Jerome, ale jdeme ven pracovně,“ odbyl jsem ho. Z toho smradu po tuňákovi se mi dělalo zle. Nikdy jsem neměl rád ryby.

„Jasně, tomu mám věřit.“

„Věr si, čemu chceš.“

„Já jen jestli nejdete zas vymyslet nějaký chabý plán, jak tady s námi se všemi vyjebat ohledně toho, co je tahle zač.“ Prstem ukázal na Riley, div jí ho nestrčil do obličeje. Nedal jsem na sobě nic znát, ale Riley tu není dost dlouho, aby si vytvořila odolnost vůči některým oslům, jako je Jerome. Její výraz ji prozradil. Raději jsem do toho zavčasu vstoupil.

„Nevím, o čem to mluvíš. A teď nás omluv, tlačí nás čas.“

„Mě se tak snadno nezbavíš, Kyle. Vím to.“

„Asi ti nerozumím. Víš co?“ snažil jsem se hrát blbého, třeba by se mi podařilo ho svést ze stopy. Nemůže přeci vědět, co je Riley zač. Jak by na to přišel?

„Že tvoje parťačka je…“ odmlčel se a pak zašeptal, „nefilim.“ Dobře, moje obavy se potvrdily, Jeroma asi ze stopy nesvedu. Riley promluvila dřív, než jsem chtěl.

„Jak ses to dozvěděl?" dožadovala se.

„Takže je to pravda. Děkuju za potvrzení, krásko.“

„Ty jeden…“

Zarazil jsem ji, než to ještě zhorší. „Co s tou informací hodláš dělat?“ zatlačil jsem na něj.

„To bys rád věděl, co?“ S těmi slovy se otočil, odešel pryč a díky bohu vzal sebou svůj tuňákový smrad.

„Jsme v prdeli,“ pronesla Riley.

„Neboj, vyřešíme to potom. Kdyby chtěl, dávno by to někomu řekl. Teď pojďme pro Olivera.“

Oliver Magnus se nacházel v místní nemocnici svatého Mikuláše. Riley se začala soustředit na jeho jméno, které již červeně svítilo na seznamu. Magická síla pergamenu ji táhla chodbami nemocnice skrze oddělení pro dospělé až do dětské části. V tu chvíli mi došlo, o koho se tady přesně jedná, jen Riley to ještě nedocházelo. Uvědomila si to až ve chvíli, kdy jsme stáli před Oliverovým pokojem. Chlapec byl napojen na přístroje v jednolůžkovém pokoji, dle karty pověšené na jeho posteli mu bylo teprve dvanáct let a před třemi lety mu diagnostikovali leukémii. Léčba nebyla úspěšná a po třech letech snahy tuto nemoc vyléčit se bohužel Oliver Magnus dostal do fáze, ze které nebylo návratu. Stáli jsme ve dveřích a koukali na jeho lůžko.

„Ne, to neudělám,“ prohlásila Riley razantně.

„Riley, vážně po pěti a půl letech?“ Doposud, za celých pět a půl let, se jí na seznamu nikdy neobjevila duše dítěte. Musela to být chyba v systému. Je to hlavně pro to, že při zaučení na smrtku po dobu smlouvy, což je v Rileyně případě deset let, není dovoleno nováčkům zasílat ke sbírání dětské duše. Musí se nejdřív naučit ovládat své emoce s dospělými, aby časem byli schopni sbírat duše bez zásahu vlastních emocí, tak jako já. Asi si plně nedokážu představit, jak se to uvnitř jí samotné právě teď pře. Své začátky v této profesi si už dávno nepamatuji. Smrtku dělám přes tisíce let, sebral jsem již nespočet duší, mezi nimiž byly i děti, ale schovávám své emoce tak dlouho, že sám nevím, jestli ještě nějaké mám.

„Je to ještě dítě!“ zvýšila na mě hlas. Chápal jsem její rozpoložení. Položil jsem jí ruku na rameno.

„Já vím, ale nadešel jeho čas.“

„Ale…“ hlesla a chtěla pokračovat. Nedal jsem jí tu možnost. Pozoroval jsem Riley, jak si sedla na lůžko vedle Olivera a chytla jej za ruku. Povzdechla si. Je si naprosto vědoma toho, co musí udělat, i když se to v ní příčí. Jenže to by nebyla Riley, aby se zas nestal nějaký průser. Zprvu jsem si myslel, že se modlí za jeho záchranu, načež jsem si všiml slabé záře, která jí vycházela z rukou. Zamračil jsem se nad tím. Sama Riley se vylekala, když si uvědomila, co dělají její ruce. Záře zesílila a obestřela Oliverovo tělo.

„Riley, co to děláš?“ zeptal jsem se pevným hlasem. Tohle se mi nelíbilo, vůbec to nevypadalo dobře.

„Já nic nedělám, to samo,“ hlesla překvapením.

„Riley, okamžitě s tím přestaň.“

„Já nevím jak, neovládám to.“ Ne, ne, ne to snad ne, zatraceně.

„Riley, do hajzlu, stopni to!“ zakřičel jsem. Neudržel jsem se a dal průchod svému vzteku.

„Nekřič na mě, říkám, že to neovládám.“ Než jsem k ní stačil přiskočit a nějak ji zastavit, bylo už příliš pozdě. Oliver se zázračně probral z kómatu a udiveně zíral na nás dva. Kurva. To se nemůže dít znovu. Zatraceně, proč zrovna já. Přístroje, na které byl Oliver napojený, se zběsile rozezvučely. Hlasitě pípaly a na chodbě jsem uslyšel kroky doktora a sester. Chytl jsem Riley za ruku.

„Musíme vypadnout, hned. Za chvíli sem dorazí personál.“ Vyděšeně mi koukala do očí a následovala mé kroky ven z Oliverova pokoje ve chvíli, kdy dovnitř vběhl doktor doprovázen vrchní sestrou. Táhl jsem ji za ruku chodbami zase zpátky ven z nemocnice. Venku na parkovišti jsme se zastavili.

„Co se tam sakra stalo, Riley?“

„Už jsem řekla, že nemám tušení. Musíš mi věřit, neudělala jsem to schválně.“ Kypěl jsem vzteky.

„Víš, v jakým jsme průseru? Tohle je zcela jiné, než to bylo kdysi s Edgarem, teď nás za to můžou stíhat. Riley, jestli někdo přijde na to, že jsi Olivera oživila a zjistí tak, co jsi zač, jsme v prdeli. Ty a já s tebou.“

„Nemůžeme prostě tvrdit, že se zázrakem probudil ve chvíli, kdy jsem chtěla sebrat jeho duši?“ Kéž by to bylo tak snadné, pomyslel jsem si.

„Riley, nikdo se zázrakem neprobouzí, pokud to Bůh sám nechce. A vsadím se, že v tomhle případě to nechtěl. Jistě už o tom na velitelství vědí. Musíme to vyřešit, musím přijít na to, jak to napravit. I když bychom se tam vrátili a sebrali jeho duši, pořád nás můžou stíhat.“ Vystrašeně se chytla za hlavu, byl jsem na tom se svými pocity podobně. Nechápal jsem, jak se den dovolené, který se na začátku dne vyvíjel tak skvěle, může na konci dne tolik posrat.

„Fakt impozantní práce vy dva,“ ozvalo se za námi ze tmy. Před námi se zhmotnil Jerome. Jak já toho hajzla nesnáším, něco mi říkalo, že má prsty v tom, co se stalo.

„Že mě to nepřekvapuje, co tu chceš?“

„Co bys řekl, sleduju vás od velitelství a čekám na svou příležitost, kdy budu moci zasáhnout a konečně vás dva dostat,“ pronesl s úšklebkem na tváři.

„Vsadím se, že to, co se uvnitř stalo, je tvá práce, že?“ Vzduch kolem opět zaplnil pach tuňáka. To si vážně po tom hnusu neumí vyčistit zuby?

„Ne tak docela, řekněme jen, že jsem tvé kamarádce pomohl.“ Nikdo kromě boha nemá moc oživit mrtvé nebo ty, co jsou na půl cesty do hrobu a leží v kómatu. U Riley jsem si myslel, že je to její mocí jako jediného živého Nefilim, ale co když za to vůbec nemohla.

„Myslím, že mi to došlo, Jerome. Proč tolik o Riley víš. Protože se od ní ani tolik nelišíš, že?“

Šibalsky se usmál.

„Řekněme, že máme spolu společného víc, než si myslíte. Ale dost o našem původu, za chvíli se tu objeví hledači. Trochu jsem upravil tuto verzi příběhu a hodil to na vás. Po tom vašem fiasku před pěti lety to sežrali i s návnadou. Jste v žebříčku na prvním místě hledaných.“ Ten hajzl, jistě, že je to jeho práce, ale chtěl se nás zbavit, a tak z nás udělal terč.

„Jdi se vycpat.“ Gestem ruky jsem ukázal, kam přesně má jít, chytil Riley za ruku a přenesl se s ní pryč od nemocnice. Pro případ, že by nás Jerome sledoval, jsem dobrých patnáct minut skákal z místa na místo, aby ztratil mou energetickou stopu. Nakonec jsem naši poslední destinaci zakotvil v Tokyu.

„Co budeme dělat?“ vychrlila Riley a po tváři jí tekly slzy.

„Musíme najít důkazy, že za tím stojí Jerome. Zavolám Moraně.“

„Blázníš? Však po nás jdou. Zanedlouho zjistí, kam jsme se přenesli. Tady zůstat nemůžeme, musíme vypadnout.“

„Já vím, dej mi minutku.“ Pro jistotu jsem vlezl do prvního obchodu s elektronikou, který jsme potkali a vzal si jednorázový telefon, z hlavy naťukal Moranino číslo a zavolal jí. Po pátém zazvonění hovor přijala a ozval se její hlas.

„Morano, to jsem já.“

„Kyle? Ty máš tedy drzost mi volat.“

„Musíš mi věřit, že za to nemůžeme. Někdo to na nás hodil, byl to Jerome.“

„To je poněkud závažné obvinění. Je mi líto, nesmí mě s vámi spojovat. Sbohem, Kyle.“

„Počkej, žádám jen o to, abys to trochu zdržela. My důkazy najdeme.“

„Kyle, nejde to. Já…“

„Jsem přeci tvůj oblíbenec?“ naléhal jsem. Docházely mi možnosti. Musel jsem hrát na city.

„Dobře, pokusím se, já… sakra, musím končit.“ Hovor utichl. Mohl jsem nyní jen doufat, že bude ochotná nám pomoci.

„Co říkala, pomůže nám?“ Nechtěl jsem jí lhát, ale už tak byla dost ve stresu z toho, co se stalo. Nemohl jsem jí říct, že jsme na to sami a nejspíš z toho tentokrát nevyvázneme.

„Ano, pomůže. Ale musíme pátrat i na vlastní pěst.“ Jako první mě opět napadlo stavit se za věštkyní v Řecku, už jednou nám kdysi pomohla.

„Bude lepší, když od teď nebudeme používat naše schopnosti, musíme se odkázat na lidský život.“ Na telefonu jsem vyhledal první možný přímý let z Tokya do Řecka. Potřebujeme sehnat pár věcí nutných k cestování. V obchodě s elektronikou jsem sebral malý notebook značky Lenovo s nabíječkou a pár dalších jednorázových telefonů, je mi líto, že nemůžu zaplatit a zboží jim tak bude chybět, ale nutně to potřebuji. Na tržišti jsem sebral dva batohy, a každý jsme cestou na vlak nabrali do batohu pár kusů oblečení. Riley se stavila ještě v obchodě pro něco k jídlu, mě nutnost na potravě netížila. Musím se zbavit vlastního telefonu, aby mě podle něj nemohli najít. Chystal jsem se ho hodit na zem a rozdupnout, když mi přišla příchozí esemeska.

„To je Morana?“ Chytla se toho zvuku Riley. Morana to nebyla, byl to někdo, kdo mi během chvíle změnil život a kdo mi nyní podával pomocnou ruku. Nechtěl jsem ho do toho zatahovat, pomoc jsem odmítl a slíbil, že se s ním uvidím, až tohle všechno skončí.

„Ano, byla to ona.“ Opět jsem jí lhal, ale přijde čas, kdy se dozví pravdu. „Musíme na vlak směr letiště a do Řecka za věštkyní, tak pojď.“ Hodil jsem svůj telefon na zem a silně na něj dupnul. Rozdrtil se a zbytky šrotu jsem vyhodil do koše.

Rychlovlakem jsme na letiště dorazili během patnácti minut. Lidi v rychlosti nastupují a vystupují, protože na každé stanici vlak zastavuje pouze na dobu půl minuty. Na letišti nás čekala menší nepříjemnost, kdy jsme museli tři hodiny čekat, než naloží zavazadlový prostor. V letadle jsme si šli sednout rovnou do první třídy, kde mimo nás seděli pouze další dva cestující. Ne, že by o tom někdo věděl, pro okolní svět jsme byli neviditelní. Let trval čtrnáct hodin bez mezipřistání. Během cesty si Riley na chvíli zdřímla a já si vzal jeden z přiložených časopisů a listoval neurčitě stránkami. Celou cestu jsem přemýšlel nad tím, kde začít hledat důkazy, které by ukázaly, že za vším stojí Jerome. Doufal jsem, že nám třeba věštkyně řekne víc, poradí nám kde začít, možná nám jako v případě Riley sdělí, kdo je Jeromův andělský otec. Aspoň bychom pak měli odrazový můstek. Nakonec jsem se rozhodl taky na chvíli zavřít oči, po chvíli jsem se ocitl ve stavu podobnému spánku. I přes to, že jsem doopravdy nespal, můj stav vypovídal o opaku. Jsou to stavy, kdy se s vámi spojí jiná nadpřirozená bytost a promítne se tak do vašeho podvědomí. Dalo by se to nazvat spojením myslí. Pokud se propojí dvě nadpřirozené bytosti, můžou obě z nich ovládat podvědomí dle svého uvážení. Pokud se jedná o magickou bytost a člověka, ovládat podvědomí může pouze magická bytost. Takové případy, kdy se propojí magická bytost s člověkem, nastávají pouze na oddělení snů. Mysleli jste si, že sny nejsou součástí nadpřirozeného světa? Musím vás vyvést z omylu. Sníte jenom v případě, že zasáhne nadpřirozený svět, tyto bytosti se s vámi spojí a na základě vašich myšlenek a informací vám vnuknout sen, který se vám potom následně zdá.

Ocitl jsem se se ve známém paláci uprostřed pekla. Lucifer seděl na svém trůnu, po stranách mu seděli Kerberové. Nebudu vás zatěžovat detaily našeho setkání, to si nechám na jindy. Zmíním pouze tu důležitou část pro tento příběh. Nechápal jsem, proč tak riskuje, když se se mnou spojil. Můžou na to přijít, chytit ho a osočit ze spolupráce s námi. Ale Lucifer je velmi vysoce postavený, pekelný, nadpřirozený tvor. Na něj si troufne opravdu jen málo bytostí. Jednou z nich je Bůh, jeho otec. Nemohu ale říct, že by se ho Lucifer bál.

„Proč to děláš, můžou na to přijít?“ spustil jsem.

„Musel jsem se ujistit, že ještě žiješ. Sice jste v žebříčku hledaných na prvním místě, ale důvod si nechávají pro sebe. Co se stalo?“ Ne, že bych mu to chtěl zrovna vyprávět, ale třeba by mi mohl pomoci.

„Riley se na seznam dostala duše dítěte, mám pocit, že za to může nějak Jerome. Ten chlapec by umřel během pár sekund, ale zázrakem… ožil. Znovu během necelých šesti let jsem s ní porušil zákon, nedivím se, že po nás jdou.“

„Kyle, zeptám se tě na jednu otázku a doufám, že mi odpovíš upřímně.“ Choval se podezřele mile. Nepatrně jsem znervózněl. „Ty víš, co je Riley doopravdy zač?“ Po celá tisíciletí se mi dařilo schovávat své emoce, držet je na uzdě. Myslel jsem, že mě v mém mrtvém stavu už nic nepřekvapí, ale když se mě Lucifer zeptal, jestli vím, co je Riley zač, prvně jsem zaváhal a on to poznal. Přesto jsem však tvrdil opak.

„Co myslíš tím, co je zač?“ Musel jsem to zkusit. I kdyby ho mělo naštvat, že mu lžu do obličeje. Je to Lucifer a pořád nevím, co mám od něj čekat.

„Kyle, řekl jsem upřímně. Mně můžeš věřit, vím to od začátku a do teď jsem si to nechal pro sebe.“ Chce tím říct, že celých pět a půl let ví, že Riley je Nefilim? A celou tu dobu to tajemství střežil jako oko ve své hlavě? 

„Proč?“ Bylo jediné, na co jsem se zeptal.

„Proč co?“ Zmateně se na mě podíval.

„Proč jsi nás kryl?“ Musel jsem to vědět. Tak nějak jsem to tušil.

„Mám své důvody.“ Mrkl na mě a došlo mi, že se domnívám správně. „Můžu ti pomoct, Kyle.“

„Nechci tě do toho zatahovat. Musíme si poradit sami.“

„Jak chceš postupovat?“ Přemýšlel jsem, zda mu to mám prozradit. Uvnitř mě se praly rozporuplné pocity, dokázal tolik let držet Rileyno tajemství pod pokličkou, to vypovídá o tom, že se mu dá věřit. A když mu řeknu svůj plán a najdou nás, alespoň budu vědět, jak se situace doopravdy má.

„Zrovna sedíme v letadle do Řecka.“ Víc jsem říkat nemusel. Všichni víme, kdo se tam nachází.

„Chytrý hoch,“ usmál se. „Kdyby ti náhodou Velvet nedokázala poradit, znám jednoho šamana v Tasmánii. Kdyžtak mě kontaktuj stejně, jako já teď tebe. Budu se snažit každé čtyři hodiny chytat tvůj signál, kdyby náhodou.“ Nevěděl jsem co říct.

„Nevím, co na to říct. Děkuju.“

„Já si to vyberu.“

Probudil jsem se zrovna, když jsme přistávali. Letadlo sebou silně škublo, když se kola dotkla země. Riley byla už vzhůru a taky listovala časopisem, který jsem si před tím prohlížel já. Z letiště jsme zamířili na autobusové nádraží, kde jsme chvíli študovali jízdní řád, díky bohu za magické schopnosti v ovládání všech jazyků světa. Jelikož byl víkend, provoz byl omezený a museli jsme půl hodiny čekat na autobus, který nás zavezl za město. Museli jsme vystoupit na poslední zastávce a stezkou pro pěší jsme se vydali na pětihodinovou cestu k pohoří Parnas. Dle slunce mohlo být něco málo kolem půl čtvrté odpoledne. Každou hodinu jsme dělali přestávky, aby Riley nabrala trochu sil. Pořádně se nevyspala od doby, co jsme opustili nemocnici a šlo na ní vidět, jak moc je vyčerpaná. Slíbil jsem jí, že po návštěvě u věštkyně se na pár hodin ubytujeme v nejbližším hotelu, aby si mohla dopřát pár hodin spánku. Slunce pomalu zapadalo za obzor, což nám nevadilo, protože vidíme i ve tmě, na stezce podél hory už foukal vítr a počasí se ochladilo o sedm stupňů. Kolem deváté jsme se dostali před bránu, která se otevřela po tajném hesle. Uličkou lemovanou svíčkami jsme se dostali do kruhové místnosti. Velvet seděla v těch samých rudých šatech, s tím samým copem přehozeným přes pravé rameno, na sloupku vedle věštecké místy. Již nás čekala, jak jsme zjistili. Není divu, je to věštkyně, takže ví, co se děje.

„Je mi líto, smrtko, ale nemůžu ti pomoci.“

„Něco nám ale říct můžeš, ne?“

„Když budete klást ty správné otázky, pak ano.“ Zamyslel jsem se nad tím. Jaký typ otázek jí můžu pokládat, abych se dozvěděl informace, které potřebuju.

„Můžeš mi prozradit něco o Jeromovi?“

„Toto není dobře položená otázka,“ špitla.

„Jak Jerome zjistil, kdo je RIley zač?“

„Toto není dobře položená otázka,“ sdělila znovu. Dobře, asi se musíme odkázat na odpovědi ano či ne. Zkusil jsem to tedy znovu.

„Je Jerome tím, kdo stojí za tím, co se nám přihodilo v té nemocnici?“ Ústa se jí nepatrně pohnula do úsměvu a já věděl, že tento typ otázek je správný.

„Ano.“ Dobře, někam se dostáváme. Napadla mě otázka, nad kterou jsem přemýšlel od posledně, co jsme Jeroma viděli u nemocnice.

„Je Jerome taky Nefilim?“

„Ano.“ To mě poser. Věděl jsem to, jak jinak by mohl vědět, čeho je Riley schopná. Pravděpodobně se musel v nemocnici napojit na její moc, čerpal od ní sílu a jejich spojením uzdravil chlapce tak, aby to vypadalo, že je to jen Rileyina práce. Teď mi tak došlo, když ví Lucifer o Riley, jak to, že neví o Jeromovi? Něco mi neřekl. Ihned jsem zalitoval toho, že jsem mu prozradil, kde jsme.

„Čí potomek to je?“ Jen na mě koukala neutrálním výrazem. Uvědomil jsem si, že jsem se opět zeptal špatně. „Je jeho otec Uriel?“ Holt musím zkusit metodu pokus omyl.

„Na tuto otázku nemohu odpovědět bez kapky jeho krve.“ Pravda. Riley taky musela darovat kapku krve, aby jí dokázala říct o Michaelovi. Přeci jen věštkyně nevidí všechno. Budu muset získat jeho krev, nechci riskovat toho šamana, kterého zná Lucifer. Ne po tom, co mi nejspíš tají informace o Jeromovi.

„Pokusím se ji obstarat, i tak děkuji za snahu pomoci.“ Kývla hlavou. Při odchodu jsme se na chvíli zastavili venku na paloučku. Což jsme neměli dělat, vstup k věštkyni je magicky chráněn, to znamená, že v momentě, kdy jsme vstoupili dovnitř se aktivoval magický alarm a na velitelství jim to zahlásilo, kde se nacházíme. Ztratili jsme u věštkyně víc času, než bylo třeba. Nezastavili jsme se ani na celou minutu a už se u nás objevili andělé. Při takových průserech se spojí obě strany. Přišli si pro nás a jsou ochotní nás dostat za každou cenu.

„Už ani krok, smrťáku.“

„Gabrieli, rád tě zase vidím, kéž by to bylo za lepších okolností.“ S Gabrielem jsme byli dlouhá léta přátelé. V posledních letech jsme se ale vídali jen zřídka. Byl dost zaměstnán prací pro Boha.

„Také bych si to přál,“ odvětil upřímně.

„Nebav se s ním, Gabrieli, jsou to zrádci,“ promluvil druhý z andělů, vysoký černoch v bílém obleku. Riley se zblázní, až zjistí, kdo to je.

„Ale no tak, vážně těm věcem věříš? Michaeli.“ Slyšeli jste dobře, Michael, jehož jediný potomek Nefilim právě stojí spolu se mnou před jeho očima a nemá o tom ani páru. Riley si hned uvědomila, oč tu běží.

„Michaeli?“ vydechla směrem ke mně, nepatrně jsem jí pokýval hlavou, abych jí dal na souhlas, že Michael je opravdu její andělský otec Michael.

„Bude to buď po dobrém, nebo po zlém, a já doufám, že si vybereš po zlém.“ Takovou radost mu neudělám. S Michaelem jsme vždy měli neshody.

„Neneseme žádnou vinu, může za to jiná magická bytost a já najdu důkazy pro jeho usvědčení.“

„Ty sám nejlépe víš, jak ten proces funguje, Kyle, už jsi to zažil.“ Změnil se posmrtný chod věcí, už zase. To znamená, že ten kluk musí zemřít a musí zemřít opět Rileynou rukou. Fakt nemůžu uvěřit, že se mi něco takového může stát dvakrát za život. „Navíc ona je Nefilim, ani nevím, jak je to možné, ale neměla by existovat. Oba musíte před soud, kde se rozhodne, co s vámi.“ Kdybys tak věděl, Michaleli, pomyslel jsem si. Je to tvoje dcera, ale jak tě tak znám, vyšší moc a zákony pro tebe byly vždy přednější, takže bys ji nechal zabít. A to ti dovolit nemůžu. Až Jeroma zas potkám, tak ho zabiju. Pět a půl let se nám dařilo to držet pod pokličkou a pak si nějaký tuctový smrťák myslí, že může všechno takhle posrat.

„Pánové, je mi líto. Rádi bychom tu s vámi dál tlachali o nepodstatných věcech, ale máme práci.“ Viděl jsem Michaela, jak začal shromažďovat svou energii, zastavil by nás jakýmikoliv prostředky. Zato Gabriel se k ničemu neměl. Když proti nám Michael vyslal energii, postavil jsem před nás ochranný štít, vzal Riley za ruku a přenesl jsem nás. Okamžitě nás následovali a skákali za námi dobrých pět minut, pak už jsem se naštval. Riley vzala situaci do svých rukou a vyslala ze sebe záblesk proudící modré energie, kterým oba dva odhodila a omráčila. Síla Nefilim se nezapře. Nechali jsme je ležet v jakémsi parku, ani nevím kde, a přenesli se ještě třikrát, abychom zahladili naši stopu.

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrťák 2 (1. část):