OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slunce v žilách - 68. kapitola

28.11.2014 (15:00) • Chensie, Wish • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 769×

68. kapitola

Angela

Sedí na posteli a dívá se do zataženýho závěsu. Za chvíli bude svítat, asi tak za hodinku. Já to nějak moc nekontroluju, ale on na to je naladěnej.

„Nechceš si chvíli lehnout?" Přitisknu se mu zezadu lehce na záda a bradu si opřu o jeho rameno. Od té chvíle, co mi v knihovně odhalil svoji minulost, skoro nepromluvil. Nevím, co si o tom myslet, a tak se z něj snažím něco vydolovat aspoň tímhle způsobem. Jen jestli to k něčemu bude. Tyhle věci mi zrovna dvakrát nejdou. Spíš vůbec...

Přejede mi bezmyšlenkovitě prsty po tváři. „Nechceš, abych tě proměnil v upíra?“

Čekala jsem různý odpovědi, ale tuhle ze všech nejmíň. „Proč?" dostanu ze sebe napjatě, protože mi to v tu chvíli nepřijde jako dobrý znamení.

„Abys nemusela žít se mnou. Nemusela být vězněm v upířím světě, když jsi člověk. Mohla být zas sama sebou a žít po svém.“ Otočí se ke mně a pohladí mě po křivce brady.

Zaskočí mě tím. Dost mě tím zaskočí! Úžasem rozšířenýma očima mu zírám do těch jeho, pusu pootevřenou a nějak nevím, co říct. Sakra, proč? Jak je možný, že najednou tak otočil? Nedochází mi důvod jeho chování a pak mi to najednou docvakne... „Ty už se mnou nechceš bejt?" řeknu tak tiše, že si chvíli nejsem jistá, jestli jsem to fakt řekla nebo mi to jen prolítlo hlavou.

„Chci, ale… Mám obavu, že ty nebudeš chtít být se  mnou, když teď víš, co jsem zač.“

„A co jsi zač? Ten nejmírumilovnější upír na světě?" Pověsím se mu s úsměvem úlevně kolem krku a až zpětně si uvědomím, jak moc mě ta chvíle vyděsila. Ani bych nečekala, že tolik...

„Takhle bych to neformuloval,“ zamumlá a vtiskne mi polibek. Jeho náruč příjemně chladí. „Jsem jenom experiment, který se nezdařil.“ Opře si hlavu o mý rameno.

Trochu nejistě ho pohladím po vlasech, protože tohle je pro mě něco novýho. Ne, že by mi to vadilo. To vůbec ne, jen... si nejsem jistá, jestli dobře zareaguju. Nerada bych řekla nebo udělala něco blbě. „Pro mě nejsi experiment. A nevím, proč si myslíš, že bych s tebou nechtěla bejt jen proto, že sis prožil něco špatnýho..." ohodlám se po chvíli.

„I přesto to se mnou chceš zkusit? Vím, že jsem ti o své minulosti měl říct dříve, ale.“ Náhle umlkne a nejistě se usměje. Hladí mě po vlasech a já mu sedím na klíně a pozorně si ho prohlížím.

„Já s tebou? Já myslela, že to od začátku zkoušíš ty se mnou," uchechtnu se, prsty mu zajedu do vlasů a cuchám ho. „Možná si myslíš, že většinu věcí nechápu, ale... Ani já jsem ti o sobě některý věci dlouho nechtěla říct, protože se mi do nich moc nechtělo, takže to chápu..."

Pohladí mě po čele. „Asi jsem se zamiloval. Tedy, jestli je to u bezcitného upíra vůbec možné.“ Fialkový oči září vážností a citem.

Nepatrně sebou trhnu, protože když to vysloví, podivně mě bodne někde u žaludku. Možná to není úplně bodnutí, jako spíš zvláštní zatrnutí... Nevím, jestli si toho všimne, ale moc to nezkoumám. Široce se na něho usměju, abych zakryla jakousi rozhozenost z toho, co mi řekl. „Já věděla, že mi nakonec neodoláš," zazubím se a políbím ho.

*** *** ***

Diana

Tak jo, ovečka půjde mezi vlky… Nebo spíš vlk půjde mezi zubatý ovečky. Čeká mě večírek u Bianky a Abs a bude to extravzrůšo, to mi vzkazoval Mike přes Dicka. Jen do toho přidal to svoje Ty vole, ale já takový slova neříkám. Mně vyhovuje Sakra. To se dá použít na úplně všechno. „Sakra,“ zafuním, když se znovu vzneseme. Od jistý doby snáším lítání stejně blbě, jako lempl práci.

Chazzy se snaží letět, co nejpomaleji a bez zbytečných otoček a trhavých pohybů, ale stejně se necítím ve svý kůži. „Už tam budeme.“

„Skvělý, užijeme si pořádnou pařbu,“ zafuním ironicky. Nosem zabořená do jeho bundy, fetuju jeho vůni jako narkoman toulen.

„Předstírej to, na čem jsme se domluvili,“ dodá a má na mysli obětního beránka, kterej dostal za vyučenou. Pořádnej trest za neposlušnost. V čem jsem zase byla neposlušná, sakra?

„Už jsme se tě nemohli dočkat. Vítej!“ zaslechnu nepříjemný burácivý hlas a sklopím hlavu.

A mně jako nikdo nepřivítá? Uchechtnu se ironicky.

Jestli to nebudeš hrát dobře, tak tě přivítají v márnici. To bys chtěla?

Dicku, povzdychnu si. Moralista, který zkazí veškerou legraci ještě v zárodku. Nakrčím nos. Tohle doupě smrdí po cigaretách a alkoholu a krvi. Cítím čerstvou lidskou krev! Slepě se rozhlížím přes neproniknutelnou tmu a snažím se najít potencionální nebožtíky. Všechny je zabiju, jestli budou mučit lidi!

„Nevítej a radši mi nalej,“ zahlaholí Chester. Jistě mě za pas a tiskne mě k sobě. Svalí se na gauč a strhne mě ke svým nohám.

Hodnej pejsek, sedni a čekej!

Přitisknu se mu k nohám a proklínám chytrolína Dicka. Prohnu se na všech čtyřech, když zjistím, že si na mě Chester dal nohy a udělal si ze mě podložku. V hlavě se mi rozlehne Dickův smích. To sakra není vtipný! Zavrčím tupě a sklopím hlavu. Dělám podnožku pod nohy… Zabiju ho.

„Máš čím dál lepší zacházení,“ smějí se ostatní.

Fakt vtipný, mumlám v duchu.

„Tohle je moje kořist. K noze!“

Zpozorním. Ten hlas se mi nelíbí a ta slova už vůbec ne. Udělá se mi z toho špatně, zůstanu jen na třech a jednu ruku si omotám kolem břicha. Konečně ze mě můj manžel stáhne nohy, který si o mě sice neopřel plnou vahou, ale i tak mu za to nakopu zadek.

„Pěkná, ale vypadá, jako by měla za chvíli vypustit duši,“ zhodnotí Chester dívku, kterou já nevidím, a tudíž ji nemohu zachránit! Opřu se zády o gauč a zhluboka vdechuju feromony. Jak ji zachráním, když nevidím?! Slepý pes obranář ani páreček neukousne, když mu ho nedají před tlamu.

Relaxuj. Pošlu ti tam na záchranu někoho jinýho, mumlá Dick přemýšlivě, protože ví, že já to takhle nenechám. Prostě nemůžu. Přirozený reflex hrdinky – bojuji, tedy jsem.

„Nevypustí duši. Ta už něco vytrpěla a taky něco vydržela! A když chcípne… No, tak si pořídím novou,“ zachechtá se kdosi a já zaslechnu zoufalý bolestný pláč. Snažím se povstat z popela, asi jako hořící cigareta, ne ten okřídlenej Fénix, a zasáhnout. Vydolovat ze sebe feromony. Zachraňovat. Ale jsem pod tak těžkou palbou feromonů, že se nevzmůžu ani na to, abych zvedla prostředníček a ukázala ho před sebe na kohokoliv. Cítím, jak pláč sílí a spolu s ním i Chesterovy feromony, proti kterým zbytečně krauluju. Nakonec mě to obestře. Ten stav bez tíže a starostí…

Chester

„To je fakt. Kdo by stál o Šťastnou krev, co?“ ušklíbnu se ironicky.

„To jí taky dopřáváš rozkoš jako si dopřával mně?" hlesne Abs a Bianka se na mě se zájmem zadívá. Diana je naprosto mimo. Naříká a propíná se mi u nohou, kroutí se a protahuje naprosto omámená.

„Podle toho, jak moc je hodná," ušklíbnu se a dodám: „Někdy je to ovšem ten nejlepší mučící prostředek. Ale to jsi nejspíš poznala sama," blýsknu očima, abych potom chytil Di za vlasy, a donutil ji se zklidnit a zbytečně nevzbuzovat pozornost.

„To ale není mučení," odfrkne Bianka. „Myslela jsem, že jí dáváš do těla něco lepšího... Nechtěl bys mi to dát ochutnat?" Zavlní se jako děvka v bordelu.

„Ale je," usměju se široce, nejdřív jí mrsknu takovou dávkou feromonů, až jí to úplně ochromí, a potom se zaměřením na jejich opačné působení ve snaze dopřát jí stejně vysoký stupeň bolesti, aby si to dostatečně užila a přestala pořád zpochybňovat všechno, co řeknu!

Mezi výkřiky bolesti ostatních upírů a upírek se moje Maličká prohne a vyjde z ní silný bolestný zasténání. Po tvářích slzy. A na krku krvácející rána, která se jí znovu otevřela.

Jakmile mi dojde, že jsem to nezvládl tak, jak jsem chtěl a nedokázal Di vynechat z toho kruhu naříkajících, přestanu, a o to větší dávkou feromonů jí dám do těla. Do hajzlu! Doufal jsem, že ty dva protichůdné pocity dokážu udržet, ale podle všeho nejsem až tak dobrý! Do hajzlu podruhé! Když Di znovu vyjekne a na krku se jí objeví krev, chytím ji za ruce, vytáhnu na pohovku, abych ji do ní na oko násilně zatlačil a zakousnu se do ní, abych jí nejenom zastavil krvácení, ale i uklidnil a omluvil se jí, protože jsem vážně idiot...

Bolelo to jenom malilinkato, utěšuje mě ironicky. Naříká, jako bych ji znovu mučil a prohýbá se.

„Bolí to víc, než upíří slast!“ prohlásí jeden z houfu upírů a mne si paže.

„Ten pocit byl šílenej! Měl bys ho příště dopřávat jenom týhle maličkatý Eleanor a nás z toho vynechat!“ zavrčí další a zvedne se, aby se protáhl. „I když Eleonor jsi prej dával do těla mnohem víc!“

V momentu, kdy ten hajzl vysloví Eleanořino jméno, se od Di odtrhnu, zabodnu do něho rudé oči a temně zavrčím, abych si ho potom pořádně vychutnal. Dívám se na něho a myslím na drcení kostí, svírání hrdla a ostrou bolest v každé části jeho mrtvého prohnilého těla! „Už nikdy - opakuju NIKDY - nezpochybňuj nebo nehodnoť moje chování!" řeknu s ledovým klidem, ale zároveň dostatečně výhružně. „To platí pro vás všechny!" přejedu je do jednoho stále ještě rudým pohledem.

Upír se v momentu začne svíjet bolestí a křičet jako pominutý, klekne si na zem a jako šílenec se snaží drápy rozedřít kůži, jako by si mohl ulevit.

„Přestaň!" štěkne na mě Abs a skočí mi kolem krku. Odrazím ji od sebe s pohrdáním a přestanu upíra mučit.

Ubožák sebou přestane na zemi házet a opře se udýchaně o zeď, tmavě hnědý urousaný vlasy do obličeje. „Jaký to je, když ti Šťastnou krev dává někdo, koho jsi chtěl v kolíbce zabít?“ Odrhne si vlasy a ukáže tmavě hnědý duhovky s náznakem rzi. „Nebo ona neví, že jsi vrah jejích rodičů?“

Kdosi teatrálně zatleská.

„Samozřejmě, že to ví. Takovou lahůdky bych si nenechal ujít," uchechtnu. „Už jako batole měla úžasnou krev..." zadívám se mlsně na Di, i když není pravda, že bych z ní někdy pil, když byla dítě, ale to oni nevědí. „A je čím dál lepší," olíznu si zbytky její krve, které mám ještě stále kolem úst.

„A to tě jako fakt miluje?“ Odhodí upír plechovku a zadívá se na mě jako pitomec. A on to nejspíš ten jistej druh idiota bude.

„Samozřejmě," zatvářím se co nejvíc sebevědomě.

„Dokážeš ovlivnovat lidský emoce nebo tě ... miluje sama od sebe?" hlesne někdo napjatě a přisedne si blíž.

„Tohle je Oskarův žák... Patří k jeho dvěma dalším žákům. Prej je z nich nejlepší!" šeptá mi kdosi za zády.

„Emoce? Co to je? Jistě, že mě miluje sama od sebe," zasměju se, i když mi nemůže uniknout to, co tady zazní. A to fakt, že neměl Oskar jenom mě jako žáka! Ale že jsme byli dohromady tři! „Snad tu nemáme fanouška Oskara?" ušklíbnu se potom a zabrousím pohledem mezi upíry, abych zjistil, kdo z nich o něm tohle může vědět.

„Znal jsem se s jeho druhým žákem Monickelem. Určitě jste ho taky znali, ale spíš pod jménem Nick.“ Utrousí hrdě jeden. „Hodně mi toho o Oskarovi vyprávěl. I o tobě, vašich obětech, a říkal, že Oskar měl ještě jednoho žáka… Cítím k Oskárkovi absolutní úctu, že dokázal učit najednou tři upíry a udělal z mučení něco velkolepýho!“

Skoro se zadusím uctivostí v jeho hlase. Mo – NICK – el. Monickel… Nick?! Najednou mi to v hlavě naskočí, jako by se stalo před chvílí.

Di stojí v knihovně a listuje velkou knihou...

Údajnou návštěvní knihou Oskara...

Monickel…

Takže tohle je to tajemné jméno? Jméno, o kterém jsem si myslel, že je dívčí? Takže Nick byl jeho žákem? Do hajzlu, myslel jsem si, že o tom bastardovi Oskarovi vím všechno... opět jsem se zmílil. „Copak Nick," ušklíbnu se, aniž bych najevo, co se mi honí hlavou. „Z toho je už kupička prachu. Nejspíš nebyl tou nejlepší volbou. Pochybuju, že ten druhý, kterého Oskar vychoval, je lepší," dodám a znovu je všechny přejedu pohledem. Je možný, aby seděl mezi námi? Blbost. Je to tady samý póvl.

„Určitě nebude lepší než ty. Jseš jedinej, co se stal Nad-upírem. Pokud vím, tak jenom říkal, že s tím druhým žákem spolupracuje na nějakým mučednickým projektu. Jak tomu jenom říkal, do prdele…“ Je zamyšlený a já se dívám mimo, jako by mě to ani nezajímalo, ale přitom skoro kvetu. „Jo, Návrat Lilie! Myslím, že jo, tak nějak to bylo. Chtěli nějakou špatně dostupnou kořist nebo poklad. Ale jestli je v prachu, tak se mu to evidetně nepodařilo.“ Pokrčí onen drobnej upír rameny a další se úlisně rozesměje.

„Jak znám Oskarovskou rasu – jeho žáky – tak ty do padnutí budou o tu Lilii usilovat! Takže ten další pokračuje v tom, co spolu začali. Ty ses s nima do toho projektu Lilie nepustil?“ Je zvědavej až na půdu.

„Já jsem se nenechal od Oskara pořád vodit za ručičku. Měl jsem vlastní zájmy," odfrknu pohrdavě, i když mi to v hlavě šrotuje. Pochybuju, že to je tak velká náhoda. Lilie může mít souvislost jedině s Eleanor. Jenže ta už je dávno mrtvá. Zabil jsem ji já. Těžko to mohl být plán té doby, protože na tomhle zaučoval Oskar mě. Nehledě na to, že pokud by se to té doby týkalo, nedávalo by smysl to slovo "návrat". Eleanořino zmrtvýchvstání není možný, takže... Pohledem sjedu na Di, stále se krčící v koutku gauče. Je možný, že nás ten hajzl pozoroval od prvního dne, kdy jsem ji k sobě přivedl? Že oskarův návrat nebyla náhoda? Že šel na jistotu?!

„Já slyšel, že to bylo dost zajímavý!“ Udělá ze sebe celebritu další upír z chumlu. „Slyšel jsem, že tahle malá holka,“ ukáže na Di, „má něco jako kouzlo, kterým dává do těla slast upírům! Má schopnost udělat kteréhokoliv upíra jenom pohledem! Prej je něco jako nepodařenej upír. Ani člověk – ani upír. Podřadná, ale kýžená troska. Nelítá, ale saje krev.“

„Jo, to jsem slyšel taky,“ rozhazuje hlavou ten s dredy, „Akorát, že Monickel ji unel, ale ona byla závislá na nějaký droze… Nechtěl, aby mu chcípla a tak osnoval plán, jak jí tu drogu sehnat a podařilo se mu to. Prej se u toho zbavil komplice, kterej ho sral.“

„Takže ten třetí oskarův žák je taky mrtvej?" ozve se Abs.

„Nejspíš jo!“

„Ale ne!“

Překřikujou se jeden přes druhýho. „Já jsem zase slyšel, že ten třetí pořád dělá na tom, aby dostal tu Lilii – chce něco, co má jenom ta lilie!“

„No, nejspíš tu schopnost orgasmu, ne? Kdo nechce rozkoš?!“ rozhlídne se upír, kterej má od kouře úplně rudý oči.

„Jste úplně mimo,“ mávne jinej. „To všechno už dávno začal Oskar. Chtěl s jedním žákem zabít nějaký děti. Dva malý kluky, dvojčata. Ale nevyšlo to. Tak předal ty děti Nickovi a chtěl, aby dokončil to, co ten první žák nedokázal. Nick by se tak stal nejlepším upírem hned po Oskarovi!“ Jasně, protože zabít děti, to už máš i v upíří komunitě úplně jiný jméno. Na to má z upírů málokdo… „Ale tomu se to taky nepovedlo… Ale nakonec ji Nick získal. Našel ji jako skoro dospělou. Děsně moc po ní pátral. Oskar to zjistil, vrátil se k němu, požehnal mu a spolu s tím třetím žákem ji zabili!“

Překřikují se jeden přes druhého, ale jak zjišťuju, ani jeden z nich nemá ty správné informace. Vidím, že za tu dobu, co to mezi upíry koluje, se z toho stalo úplně něco jiného než co to ve skutečnosti je. Nemá cenu na to cokoliv říkat. Lepší, když zůstanou u tohohle dohadování. :Tak až zjistíte něco konkrétního, tak mě informujte. Rád bych toho snaživce, kterýho Oskar vychoval, poznal," přeruším to jejich tlachání, dopiju skleničku a pomalu začnu přemýšlet o návratu do našeho domu.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), Wish, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce v žilách - 68. kapitola: