OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » S ďáblem v patách - 1. kapitola

29.10.2012 (10:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 1680×

Klekám si před oltář vedle něho. Nemiluju ho a viděla jsem ho jen jednou. Přesto budu jeho ženou. Otec odůvodnil můj sňatek tím, že chce zabezpečit můj život, ale už ho nezajímalo mé štěstí. To, že neznám muže, který vedle mne teď klečí, že nevím, co od něj čekat. Otci je to jedno. Hlavně, že mě zabezpečí a já přivedu na svět potomky, ale co když nechci? Postavit se svému otci? Nemožné! Byl by z toho skandál a já bych ve společnosti skončila. Budu muset celý život žít vedle muže, kterého nemiluji. Tvář mého budoucího chotě byla stejně sněhově bílá jako ta má. Určitě ho také donutil jeho otec či celá rodina. Kněz naproti nám dále mluvil o slovech lásky a porozumění v manželství. Jenže já necítila lásku. Nechci se vdávat. Neznám svého muže. Vidím dnes poprvé jeho tvář, která se na mě neusmívá, která trpí jako já. Měla jsem chuť vyskočit z kůže, zařvat z plných plic, že tohle nechci, ale přitom jsem dále mlčela a poslouchala slova kněžího.

A pak přišla ta otázka: „Pane Johne Roberte Allene, berete si zde přítomnou Viktorii Ann Brooksovou za svou zákonitou manželku, budete ji milovat a ctít dokud vás smrt nerozdělí?“ John se na mne podíval, ale stále mlčel. Šlo vidět, že to nechce udělat stejně jako já. Jeho oči jakoby se omlouvaly, jeho rty byly pevně sevřené. Stále mlčel. Jeho otec za ním začal nevybíravým způsobem pokašlávat. Bylo to nevkusně trapné. Nic jiného Johnovi nezbylo. Musel slíbit něco, co necítí. Přiznat cit, co vlastně neexistuje.

„Ano,“ řekl a provinile mě chytil za ruku. Nečekala jsem tuto reakci. Jakoby mě povzbuzoval. Bylo to moc milé. Poprvé jsem ho vlastně slyšela mluvit. Johnův hlas byl pevný. Stejně tak jako stisk jeho ruky.

„Nyní se táži vás, slečno Viktorie Ann Brooksová, berete si zde přítomného Johna Roberta Allena za svého zákonitého manžela, budete ho milovat a ctít, dokud vás smrt nerozdělí?“ Jeho ruka mě hladila prstem a já už se v tom necítila tak sama, on v tom byl se mnou.

„Ano,“ řekla jsem roztřeseným hlasem. Na jeho rtech se objevil jemný náznak úsměvu. Také jsem se na něj usmála. Přišlo mi to přirozené jako dýchání.  Nevím proč, ale padli jsme si do oka. Přitom jsme spolu ani nemluvili. Je to trochu divný pocit.

Vyměnili jsme si prstýnky a přišel na řadu polibek. Jak se mám zachovat? On mi ale pomohl. Jemně mě chytil kolem pasu a jeho rty dotkly těch mých. Kupodivu mi to nebylo nepříjemné. Jeho rty příjemně hřály stejně tak jeho paže, které mě objímaly. Po ukončení polibku na mě pohlédl a já se topila v jeho nádherně modrých očích, které byly jako moře.

Všichni členové našich rodin nám začali blahopřát. Bylo mi z nich špatně ze všech! Nikdy jim neodpustím, k čemu mě to donutili, že mi ani nevěnovali možnost poznat ho. Můj otec ke mně přistoupil a objal mě. Jeho objetí bylo chladné stejně jako jeho srdce. Nikdy mě nepochopil. Přišlo mi, že jsem mu spíš na obtíž. Vždy si přál syna, jenže se mu narodila dcera, a to odporovalo jeho zdravé představivosti. Můj otec už žádné dítě neměl. Moje matka při mém porodu málem zemřela a přišla i o možnost znovu otěhotnět. Byla jsem nechtěná holka, která ráda pobíhala po venku s kluky, lezla po stromech, a to můj otec prostě špatně snášel. No, pomstil se mi celkem slušně, to se musí nechat, přímo s grácií.

Následovala oslava, která byla nudná stejně jako má rodina. Rozkrojování dortu, úsměvy, přijímání gratulací. Tohle je pro mě noční můra. Pak následoval tanec nevěsty s ženichem. Konečně možnost, jak trochu prolomit ledy se svým chotěm a také poděkovat za podporu při obřadu.

Chytil mě jemně za pas a už jsme tančili. Jeho objetí bylo pořád stejně teplé jako při našem prvním svatebním políbení. Usmíval se, teda aspoň se snažil o úsměv.

„Chtěla bych vám poděkovat za podporu při obřadu, pane, bylo to od Vás laskavé,“ pověděla jsem lichotivě.

„Nemusíte mi děkovat, tušil jsem, že si mě berete se stejnou ochotou jako já vás, u smluvených sňatků to bývá běžné. Očekává se ode mne, že se o vás postarám a vy mi na oplátku porodíte dědice.“

Sotva se známe, ale už mluví o dědicích. Jaký bude náš vztah do budoucna, ani nechci domýšlet.

„Při těchto vašich slovech jsem ještě víc nervózní. Nejdřív bychom se měli lépe poznat. Chci zjistit, co máte rád a na čem si zakládáte.“

„Zakládám si na tom, že nelezu kolem horké kaše, má krásná ženo,“ oslovil mě lichotivě a při tom se upřímně usmál.

„Zcela vám nerozumím, pane.“

Jeho hlas byl klidný a jeho oči bloudily po mém těle. Začínala jsem být hodně nervózní. Opravdu jsem se modlila, aby už byl konečně konec písně. Jenže píseň ne a ne skončit.

„To znamená, že jdu hned k věci. Poznáme se, paní Allenová. Nejlépe to půjde v manželském loži. Jste velice půvabná žena, nikdy bych to nečekal. Líbíte se mi.“

Jeho vyznání bylo troufalé, ale jeho pohled ještě troufalejší. Co si o sobě myslí? Že mě ohromí těmito řečičkami? Jeho tón změnil polohu na „svádivý“. Co si myslí, že dělá? Mám toho už dost!

„Takto se s dámou nemluví, pane,“ chtěla jsem mu naznačit, že si tento rozhovor nepřeji a už vůbec ne na veřejnosti, jenže John se nenechal odbít touto ledabylou frází.

„Ale, vy nejste dáma, jste moje žena, a to znamená, že mi patříte a já mám dneska hroznou chuť se vás dotýkat a líbat vás.“ Jeho oči hnuly ohněm. Stal se z něho ďábel, a to jsem si myslela, že si budeme celkem rozumět. Omyl nikdy už nedám na první dojem. Je to chlípník!

„Přestaňte, někdo nás uslyší, co si pomyslí? Proč mi tohle vůbec říkáte, jak myslela, že jste džentlmen,“ konstatovala jsem s opovržením a odvrhla tvář od jeho obličeje. V té chvíli mi bylo úplně jedno, že je to netaktní, ale už jsem se nemohla dívat do jeho pekelných očí. Touhou změnily barvu z mořské modré na tmavě černou. Bylo mi to velice trapné a nepříjemné.

„Džentlmen,“ řekl a poté se od srdce zasmál.

„Nevím, co je vám k smíchu, pane. Po podpoře, kterou jste mi poskytl u obřadu, jsem tajně doufala, že se dohodneme a lépe se poznáme, než spolu začneme sdílet stejné lože.“

„To nepřipadá v úvahu, musím dokončit svou manželskou povinnost. Má rodina to očekává stejně jako vaše, o tom není sporu,“ dodal a já začínala být zoufalá. Opravdu s ním budu muset sdílet stejné lože již dnes. To je zlý sen!

„Nepleťte sem mou rodinu, pane, nenávidím ji za to, že mě donutila vzít si vás. Nemiluji vás, nechovám k vám sympatie a nelíbí se mi, jak se na mne díváte. Takže vás prosím z celého srdce počkejte chvíli. Nebude dlouho trvat, než vás poznám a svůj slib dodržím, přísahám vám,“ slíbila jsem. Do mých očí vyhrkly slzy a já začala propadat zoufalství. Nemůžu s ním sdílet lože. Je pro mě cizinec. Dnes jsme spolu poprvé mluvili. To nejde!

„Je mi opravdu líto, že nesplňuji Vaše očekávání. Doufal jsem, že se vám alespoň zalíbím jako vy mně. Nechovejte takovou zášť ke své rodině, má drahá, chtěla vás jen zabezpečit. S mým majetkem a vaším věnem se vám povede dobře. Budete ve standardu, na který jste zvyklá. Vím, že je vám sedmnáct a bojíte se, ale já vám nechci ublížit. Chci se naučit milovat vás. Copak vůbec nic nechápete?“ zeptal se mě a zrovna skončila skladba, na kterou jsme tančili. Byla jsem ráda, už mě otravovalo poslouchat jeho návrhy.

On mě, ale opět chytil kolem pasu a začali jsme tančit na další píseň. Co si myslí, že dělá? Měla jsem vztek. Nejraději bych ho praštila, ale kolem bylo moc lidí. Nechtěla jsem vyvolat skandál.

„Ještě jsme nedohovořili, má paní, chci odpověď na mou otázku.“

„Prosím vás! Nenuťte mě k tomu. Ke své rodině můžu cítit, co uznám za vhodné a teď mne pusťte,“ řekla jsem zvýšeným hlasem.

„Ne, nepustím vás, mladá paní. Nenutím vás. Jen po vás chci, abyste se začala chovat jako dospělá žena. Pochopte mě. Nemůžu udělat, to co po mně žádáte. Já jsem vysoce postavený muž a musím svojí povinnost vůči vám vykonat. Je mi líto, že ve mně nevidíte ideál muže, který by zaujal váš vkus. Prosím vás proto, nenuťte mě, abych byl k vám hrubý. Teď se pomalu odebereme do našeho nového domu a prožijeme svou manželskou noc tak, jak se očekává,“ řekl přísně.

Přímo mi to rozkázal. Chtěla jsem plakat, ale nechtěla jsem mu udělat tu radost. A neměla jsem zájem se před všemi zde znemožnit.

„Nenávidím vás, podlý pane, můj manželi. A budu vás nenávidět celý život,“ dořekla jsem tuto větu naštvaně.

Na jeho tváři se objevil úsměv. Vůbec jsem nechápala, čemu se směje, ale celkem mě to zajímalo.

„Od nenávisti, je jen malý krůček k lásce, má milá, budu na vás něžný. Když přestanete pohrdat mou osobou. Možná se vám manželská noc zalíbí. Zalíbí se vám natolik, že nebudete chtít přestat.“ Poslední větu mi řekl šeptem do ucha.

Cítila jsem po celém těle husí kůži. Měl své kouzlo, ale já mu nechtěla podlehnout. Byl nezdvořilý sprostý zvrhlík bez trochy vychování.

„Vy sprosťáku, že se nestydíte mluvit takto se svou ženou,“ napomenula jsem ho a cítila jsem v očích slzy.

„Nestydím, jste má žena. Mám právo s vámi mluvit tak, jak uznám za vhodné. Čekal jsem, že budete rozumnější a budeme spolu vycházet.“

„To jsem si myslela taky, než jste na mě promluvil,“ pověděla jsem.

Pořád měl v očích ten ďábelský výraz. Jak mě štval, ať to přestane dělat!

„Jsem takový, jaký jsem se vám jevil, když jsem mlčel. Ale musíme udělat pár věcí, které vám nebudou příjemné. Prožijeme spolu svatební noc. A pak spolu budeme jen, když budete chtít vy. Je to má nabídka, první a poslední. Další už nedávám,“ řekl a při tom mě propichoval svým pohledem.

„Očividně nemám na vybranou.“

„Výborně, já věděl, že jsi inteligentní žena. Půjdeme,“ řekla a pak mě odvedl z parketu.

Omluvil mě a sebe u našich rodin a poté jsme vyšli ze sálu, kde se konala svatební oslava.

Vůbec jsem nevnímala, co se kolem mě děje. Jenom jsem šla jako loutka za svým manželem a nepromluvila ani jediné slovo. Byla jsem naštvaná. Chtěla jsem brečet a řvát. Moje chuť mu nafackovat a někam utéct byla slabá na to, abych to opravdu udělala. Hlavně jsem netušila, jak by na to zareagoval. Znám ho sotva pár hodin. Ale za tu dobu mě dokázal překvapit i pořádně rozzlobit.

„Tak jsme doma,“ řekl a já se konečně probudila z deliria.

Byl to nádherný dům. Celý ze dřeva. Vstupní síň byla obrovská. Uprostřed ní se rýsovalo mohutné schodiště, které mířilo do druhého poschodí domu. Musím uznat, že můj muž má vkus. Můj muž, to spojení ve mně působí neklid.

„Jak se ti líbí náš nový domov, drahá?“ zeptal se a já se nezmohla ani na slovo.

Ve světle lamp se mu leskly jeho plavé delší vlasy, které měl stažené do ohonu. Opravdu jsem musela uznat, že měl styl a byl okouzlující. Bylo na něm ale dost podivných věcí. Jeho povaha byla nevyrovnaná, když mlčel, šel z něho klid. Když promluvil, tak mě akorát štval. Jakoby jeho nitro bylo jiné než jeho slova. Opravdu byl mnohem hezčí, když nemluvil. Nemohla jsem si to vysvětlit, ale jeho styl mluvení mi neseděl k jeho eleganci.

„Dům si prohlídnete později, teď nás čeká jedna povinnost. Jak bych si přál, abyste ke mně cítila jiné city. Vše by bylo mnohem snazší,“ podotkl a přitom se na mě s lítostí díval. Byl to ten stejný pohled jako při obřadu. Ten pohled, který mě konejšil a hladil.

„Mám nápad, milý pane, nemluvte už. Mám mnohem radši, když jste ticho. Odbudete si svoji povinnost, ale při tom nemluvte, prosím vás,“ řekla jsem prosbu.

V jeho očích byl patrný údiv.

„Dobrá, paní, jak si přejete. Vynasnažím se, ale neručím za sebe,“ pověděl a potom se na mě s radostí usmál.

Vzal mě do náručí a vynesl mě nahoru po schodech. Donesl mě do naší budoucí ložnice. V ní stála veliká postel s nebesy. Vypadala jako postel s obláčky. Byla to opravdová nádhera. John mě postavil na zem a objal mě svými teplými pažemi. Poté mě políbil. Jemně pohladil mé rty svými. Hřály. Jeho ruce hladily mou tvář. Políbil mě po druhé, donutil mě otevřít ústa a vnikl do nich jazykem. V břiše jsem pocítila zvláštní pocit. Ruce se mi začaly třást a já se cítila krásně. Začalo mi být opravdu horko. Musím říct, že John měl pravdu s tím, že by se mi to mohlo líbit. Proč tohle cítím? Proč na to vůbec myslím? Z ničeho nic mi můj muž začal rozvazovat šaty. Cítila jsem obrovský stud, ale také vzrušení. Třásla jsem se jako osika. Všechno bylo tak hřejivě nádherné. Jeho ruce, oči, polibky. Roztávala jsem pod jeho doteky jako sníh pod paprsky slunce. Líbal mě a já se cítila opravdu skvěle. Znám tohoto muže jen pár hodin. Proč mu tak důvěřuji a cítím k němu tyto city?

Mé šaty spadly z mého těla a já před ním stála ve spodním prádle. Měla jsem ve tvářích ruměnec. On se tak sladce usmíval a jeho oči ke mně promlouvaly. Konejšily můj stud, podporovaly mě v dalších krocích. John si sundal společenský oděv a já viděla jeho hruď. Byl svalnatý a pevný jak skála. Nikdy jsem neviděla něco tak překrásně dokonalého. Zírala jsem na jeho tělo s údivem a překvapením.

„Líbím se vám? Řekněte ano, má lásko,“ řekl a pak mě znovu políbil něžně.

„Ano,“ vykoktala jsem ze sebe a na nic jiného jsem se v té chvíli nezmohla. Okouzlil mé oči, smysly i duši. Byla jsem v pasti z člověka, kterého sotva znám, z člověka, který se ze dne na den stal mým manželem. Všechno se mi pletlo v hlavě a on mě hýčkal svýma rukama, jazykem, rty. Byla jsem tak vzrušená, že jsem nevěděla, co vlastně dělám a kde zrovna jsem.

Začal mi sundávat spodničku a ještě víc zčervenala ve tvářích. Nikdy na mé tělo žádný muž nepohlédl. Byla jsem v pasti a hodně se styděla. On to ale nechtěl brát v potaz nebo si toho jednoduše nevšímal a já byla ráda. Líbal mě na krku a mnou proběhla vlna vzrušení. Dále pokračoval dále mým ňadrům a hrál si s nimi. V břiše mi létali motýlci, hlava se mi točila. Nezažila jsem nic krásnějšího. Jeho horké tělo se ke mně tisklo a jeho ruce mě držely pěvně ve své moci. Nebylo mi to vůbec nepříjemné, a to mě začalo zneklidňovat. Copak jsem se opravdu dočista pomátla na rozumu?

Svým rty sjel na mé břicho a potom mě vzal do náručí a odnesl mě do postele. Jemně mě položil na postel a začal mi něžně hladit vlasy, díval se mi při tom do očí. Poté mi sáhl rukou mezi nohy a já vyjekla. Nečekala jsem to. Dráždil mě rukou a já ztrácela všechnu svou zdrženlivost, všechen stud byl náhle pryč. Já ho sama od sebe vášnivě políbila na ústa. On mě přitom dráždil a já poprvé dosáhla stavu beztíže.

Jeho úsměv naznačoval, že je sám se sebou spokojený. Tohle se prostě nemělo stát! Proč se takhle chovám, proč něco neudělám? Pak si na mne lehl a zase mě líbal. Jeho jazyk narážel do toho mého mnohem intenzivněji než před tím. Jeho dech byl rychlý a jeho paže se malinko třásly.

„Teď to, lásko, zabolí, ale neboj se, za chvíli to přestane,“ konejšil mě a přitom mě hladil po mých dlouhých černých kadeřích.

Cítila jsem bolest jen krátký čas a pak se zase dostavil ten pocit, kdy přestávám vnímat vše, co se děje kolem mě. On zavřel oči a nahlas vzdychl. Pak mě políbil, objal a dál už si nepamatuji, protože jsem se propadla do říše snů.

Doufám, že Vám kapitolka líbila za každý kometář budu vděčná. 

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S ďáblem v patách - 1. kapitola: