OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nový nepřítel - 5. kapitola

01.01.2011 (13:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1586×

5. KAPITOLA

Nevěděla jsem, co dělat. Zmocnil se mě vztek, ani jsem nezavřela dveře a rozběhla se pryč. Po chvíli jsem vrazila do Sala, neváhala jsem, okamžitě jsem ho políbila, ale ten polibek nebyl jako dříve, tenhle byl... jiný. Všimla jsem si, že Sal na mě nechápavě zírá.

„Je ti něco?“ zeptal se starostlivě. Vztek mě pomalu přecházel, začala jsem si uvědomovat, jak blbě jsem se zachovala.

„Nic.“ Usmála jsem se. „Jen mě Darius naštval. Zakáže mi být s tebou a sám si něco začne s mojí tetou?“ stěžovala jsem si.

Sal si mě se zájmem prohlížel: „Můj táta a tvoje teta?“ Smál se.

Když jsem o tom přemýšlela, musela jsem se taky začít smát.

„Promiň, musím jít ještě do školy, zabili nám učitele. Musím najít náhradu,“ omlouval se mi.

„V pohodě.“ Usmála jsem se a vydala se do svého pokoje. Cestou jsem přemýšlela o tom, jak jsem dělala učitelku v čarodějnické škole. Ty časy mně začaly chybět. To byla ještě pohoda, dalo by se říct, že to bylo „mírové“ období.

Nestihla jsem zavřít pokojové dveře, když se ozvalo: „Elen! Elen, počkej!“ Ohlédla jsem se za hlasem a viděla přicházejícího Dariuse.

Nevěděla jsem, jak zareagovat, v hlavě se mi vybavil obrázek Dariuse objímající tetu. Zabouchnout před nosem mu nemůžu. Vyčkávala jsem, dokud ke mně nedošel.

„Můžu ti nějak pomoc?“ Vítala jsem ho.

„Jen jsem se tě chtěl zeptat, je všechno v pořádku?“ Ptal se starostlivě. Chvíli jsem nad jeho otázkou přemýšlela, a pak jsem mu odpověděla: „Jo, je, ale když si tady, mohla bych se taky na něco zeptat?“ Zvala jsem ho k sobě. Darius beze slova vešel.

Posadili jsme se ke stolu a já spustila: „Začala jsem přemýšlet o vlkodlacích, víš něco o nich?“

Darius tuhle otázku čekal. Usmál se a pověděl mi všechno, co věděl: „Moc toho sice nevím, vlastně ani nevím, jak vlkodlaky zabít. Dosud jsme se s nimi nesetkali, znám je jen z vyprávění. Říká se, že stříbro na ně neplatí, jenže jsem také slyšel, že se můžou měnit jen za úplňku, což asi také není pravda. Podle mě je nejúčinější utrhnout jim hlavu, ale potom, co jsem viděl si už tak jistý nejsem.“ Usmál se. Mně do smíchu nebylo. Z jeho vyprávění to zní, jako by se ti vlkodlaci nedali zabít.

„Škoda, že tu není Colin,“ vzdychl Darius.

„Cože?“ vyjekla jsem. Colin? Co ten s tím má společného?

Darius se tvářil překvapeně: „On ti nikdy neřekl o tom, co dělal, než se přidal k nám?“

Nevěřila jsem vlastním uším. Nikdy mě nenapadlo, že Colin nepocházel odtud.

„Colin není odsud?“ divila jsem se. Darius pochopil, že nic nevím.

„Ne, není, ani bych ti to neměl vyprávět, měl by ti to říct Colin sám,“ uvažoval.

„Ale Colin tu teď není a mohlo by nám to pomoci.“ Snažila jsem se ho přemluvit.

„No tak dobře. Je to už opravdu doba, co se k nám Colin přidal,“ zasmál se. „Vlastně mě ani nepřekvapuje, že ti to neřekl, nikdy se nechlubil, ani se nepovyšoval nad ostatní. Colin je ten typ syna, co by si přál každý otec. Bohužel, nebyl mým synem, ale já se k němu tak choval. Ale zpět k jeho historii.

Po jeho přeměně, ho otec stále prosil, aby ho také přeměnil, ale Colin odmítal. Jeho otec, hrabě z Norfolku,  chtěl žít a vládnout věčně a když od Colina nedostal to, co chtěl, začal ho nenávidět. Stále mu ztěžoval život, ale Colin ho měl rád. Nechtěl mu nijak ublížit, proto se rozhodl odejít.

Vydal se za svojí sestrou Isabelou do Irska. Když ji našel, bál se před ní ukázat, nechtěl, aby se ho sestra bála. Chystal se odejít, dál bloudit po světě, ale naštěstí ji jednou omylem potkal a Isabela ho poznala. Nepustila ho, nechtěla ho znovu ztratit. Colin si dal za úkol, že ji bude chránit. Sliboval si, že už ji neopustí, že budou navždy spolu.

Jednou v noci se Colin rozhodl jít na lov, potřeboval krev, ale Isabelin manžel ještě nebyl doma. Colin měl na výběr, buď nechat Isabelu doma a rychle si skočit na lov nebo se napít z Isabely. Rozhodl se jít na lov. Netrvalo mu to dlouho, ale vrátil se přeci jen pozdě.

Slyšel rámus a vrčení. Pohltil ho strach, ne o sebe, ale o Isabelu. Co nejrychleji se vydal do chaloupky, kde Isabela žila.

Vběhl do ložnice a viděl právě se zakusujícího vlka do Isabely. Chtěl ho chytit, ale nečekal, že to zvíře bude tak rychlé, vlk mu utekl.

Colin se snažil zachránit svoji sestru, už se ji chystal proměnit, když v tom se vrátil Isabelin manžel.

Viděl krev a Colina sklánějícího se k Isabelině hrdlu. Začal křičet. Colina to vyrušilo, nemohl dokončit proměnu.

Za chvilku měl Isabelina manžela na zádech.

„Nedotýkej se jí!“ řval na Colina. Colin se mu snažil vysvětlit, co se stalo, ale Isabelino tělo se začalo hýbat.

Colin viděl, jak ji narůstají drápy a celé její tělo se mění. Všude ji začala růst srst, měnila se ve vlka.

Colin se nemohl překvapením ani hnout, jenže pak se stalo ještě něco. Za Colinem se ozval trhavý zvuk. Otočil se a viděl Isabelina manžela, jak se také proměňuje.

Nemohl nic dělat, vycouval z chalupy a posadil se k nejbližšímu stromu. Po chvíli si všiml, že jeden z vlků vyskočil oknem a rozběhl se pryč do lesa. Colin stále seděl, neodvážil se vejít, bál se, co by tam mohl vidět.

Pomalu se rozednívalo, Colin zaslechl křupnutí větvičky. Okamžitě byl na nohách a čekal. Houští se rozhrnulo a k chaloupce přistoupila Isabela. Rozběhla se přímo do Colinovi náruče a začala vzlykat.

„Všechno bude dobré,“ chlácholil ji, ale ona i nadále vzlykala.

„Je ze mě zrůda,“ šeptala. Colin to nechtěl poslouchat, sám byl upír a už hodně krát se považoval za zrůdu, ale nechtěl, aby to o sobě říkala jeho sestra.

„Nejsi, za nic nemůžeš. Podívej se na mě, jsem upír, ale naučil jsem se s tím žít.“ Snažil se ji přesvědčit. S důvěrou se na něho obrátila. Její víra v něho byla tak silná, že přestala vzlykat.

Křoví zašustilo znovu, čouhala z něj velká vlčí hlava. Za chvilku zalezla a objevil se Isabelin manžel.

„Jsi v pořádku?“ ptal se starostlivě. Colin na něho výhružně pohlédl, ale on se stále přibližoval. Colin svým tělem zastínil Isabel a jejímu manželovi ukázal špičáky.

Isabelin manžel trochu znejistěl, bylo vidět, že je to jeho první setkání s upírem. Nakonec se rozhodl, že nebude riskovat své zdraví, proměnil se ve vlka a odběhl pryč.

Od té doby se Colin staral o svoji sestru, ale vždy, kdy se proměnila, pokusila se ho zabít. Colin už tak nemohl žít, proto se rozhodl odejít.

Znovu se začal toulat světem, když zavítal sem k nám, rozhodl se zůstat. On zná vlkodlaky nejlépe a jeho schopnost čtení myšlenek, by se nám taky hodila.

Nikdy jsem si nepřipustil, že by mi Colin tolik chyběl, teď bude asi někde v Anglii, už jsem se zmínil, že mu patří polovina Anglie?“ Ukončil své vyprávění Darius, podíval se na hodiny a s úlekem na tváři mi řekl: „Promiň, už jsem měl být někde jinde.“ A nechal mě tam sedět celou překvapenou.

Nevnímala jsem kolik uběhlo času od jeho odchodu, stále jsem přemýšlela o tom, co mi řekl. Colin si toho tolik prožil a já ho tak hnusně odbyla. Zmýlila jsem se v něm a už to nemůžu napravit.