Nemrtví - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Demetrius si vybírá svého nového potomka. Jak jeho výběr dopadne?

23.07.2012 (19:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1039×

6. kapitola

Oblékl jsem se do své oblíbené barvy, do černé. Nezapomněl jsem ani na kabát, ani na sluneční brýle, i když už dávno byla noc. Nemohu ani popsat, jak moc se těším na dnešní večeři. Už je to nějaký ten pátek, co jsem naposledy někoho proměňoval. Mým posledním dítětem se stal Bred. Škoda ho, měl jsem ho celkem rád.

Vzpomněl jsem si na svého stvořitele, nazýval jsem ho otcem. Vlastně jsem k němu i cítil stejnou úctu, jakou jsem kdysi cítil ke svému pravému otci, ale to už je hrozně dávno.

Od mého druhého otce, od Marka, jsem se toho hodně naučil. Obdivoval jsem jeho krutost. Byl tak nelítostný. Líbilo se mi, že když na někoho ukázal prstem, nedožil se dalšího stmívání.

Ale jako každý v mém životě, i Marek ztratil moji úctu, a to tehdy, když jsem ho zabíjel v boji o vůdcovství.

Ještě dnes si vzpomínám na povinnosti nového vůdce. Musel jsem vypít všechnu jeho krev dříve, než zemřel. Pokud bych zklamal, dovedl bych celý náš klan k záhubě, jelikož vůdcova krev obsahuje krev Prvního, která umožňuje proměny.

Vzpomínám si, jak zprvu byla Markova krev hořká a nechutná, ale hned vzápětí se promíchala s krví Prvního. Do teď jsem nepil lahodnější.

„Ehm.“ Do mé jeskyně vstoupil jeden z upírů.

„Co je?“ osopil jsem se na něho a skrz brýle ho propaloval vražedným pohledem.

„Ostatní čekají,“ řekl trochu odměřeným hlasem.

„No a co já s tím?“ zeptal jsem se ještě zuřivějším hlasem. Nesnáším, když se ke mně někdo dovolí tolik. Čas od času neuškodí někoho zpražit, aby nezapomněl, kde je jeho místo. Obzvlášť, když je to taková nicka.

„No, ehm, já...“ Upír byl naprosto vyveden z míry, což na mé tváři vykouzlilo krvelačný úsměv.

„Já, omlouvám se,“ vykoktal po chvíli. „Jen jsem vám chtěl pogratulovat k vašemu dnešnímu vítězství. Jednou bych chtěl umět bojovat alespoň z poloviny tak dobře, jako vy.“ Nad jeho chválou jsem jen pokrčil rameny. Už teď jsem věděl, že tenhle upír je slaboch. U nás není zvykem takhle chválit jiného upíra, natož vůdce.

„Ještě něco?“ zeptal jsem se hrubě. Upír jen zavrtěl hlavou a rychle vycouval z jeskyně.

Byl čas. Jsem připraven vytvořit nového potomka. Kdo to bude tentokrát? Někdo malý nebo vysoký? Hubený či tlustý? Kdo bude ten vyvolený?

Vyběhl jsem ven z jeskyně a následován svými věrnými se vydal do jedné vzdálenější vesničky. Užíval jsem si chladný večerní vzduch a přemýšlel nad tím, co všechno, nového upíra naučím.

Netrvalo to dlouho a dorazili jsme na cílové místo.

„Obkličte vesnici a udělejte pořádný hluk. Potřebuji všechny vyhnat z domu. Ale neútočte, dokud vám nedám pokyn,“ vydal jsem rozkazy a sledoval, jak se mí upíři rozprchli do všech stran.

Chvíli na to se ozval tak neskutečný kravál, že i já měl co dělat, abych si nepřikryl uši.

Sledoval jsem, jak vystrašení lidé vybíhají na malé náměstí a pokoušejí se zjistit, co se děje. Ale byla to marná snaha. Všichni jsme byli důkladně ukrytí a pozorovali ten rozruch.

Najednou jsem ji uviděl. Mohlo jí být asi dvacet let. Měla štíhlou postavu a blonďaté vlasy jí sahaly až do půli zad. Mě však fascinovalo něco v jejích očích. Nespatřil jsem v nich ani zrnko strachu, ale malé jiskřičky vzrušení.

Zalil mě dokonalý pocit, protože jsem dostal geniální nápad. Proměním tu dívku.

Nevybral jsem se ji kvůli tomu, že by se mi líbila, ale kvůli tomu, že je to žena.

U nás v klanu je takové nepsané pravidlo, že upírky mezi nás nepatří. Ano, slyšel jsem různé legendy, že některé klany měly upírky, ale proto teď už nejsou a my ano.

Podle nás nejsou ženy natolik fyzicky zdatné, aby mezi námi vydržely.

Opět jsem pohlédl na tu dívku. Je to sice zakázané, ale já jsem Demetrius, vůdce Mironů. Můžu si dělat co chci a zrovna teď, chci ji. Však ať si mě někdo zkusí, kvůli tomu napadnout, udělám s ním krátký proces.

Dal jsem pokyn k zahájení útoku a sám jsem nezůstával v pozadí. Proběhl jsem mezi utíkajícím davem lidí až ke své oběti. Okamžitě jsem si ji přehodil přes rameno a utíkal s ní zpět k jeskyním. Užíval jsem si každý její výkřik, každou ránu, kterou mi „pohladila“ záda. Musel jsem se usmát nad jejím bezvýznamným snažením.

Netrvalo to dlouho a už jsem ji pokládal na zem ve své jeskyni.

Na nic nečekala a začala se sunout k protější stěně. Znovu jsem se usmál svým děsivým úsměvem, při kterém ukazuji špičáky.

Žena zatím zády narazila na stěnu.

Třemi dlouhými kroky jsem k ní přešel a zastrčil jí pramínek vlasů za ucho: „Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se drsným hlasem, zatímco statečně držela.

Divil jsem se, že jsem stále nezahlédl ani náznak strachu. Za to jsem viděl vzdor: „Proč bych ti to říkala, když mě stejně zabiješ,“ odsekla.

„Ne, já tě nezabiju. Spíš ti dám dar, za který mě bude chtít většina mých spolubydlících urvat hlavu,“ odpověděl jsem s úsměvem. „Já tě proměním. A až se tak stane, budeš prosit o to, abys mohla splnit jakékoliv mé přání.“

„To si můžeš jenom zkusit,“ začala vyhrožovat.

„Však taky zkusím.“ Tím jsem ukončil náš rozhovor a s úsměvem se na ni vrhl.

« Předchozí díl

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování