OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 39. kapitola



My a celá... mapa! - 39. kapitolaPáteční rána a páteční snídaně a páteční sprcha... Hezké čtení přeje FNikol.

39. kapitola - Koncem našeho dobrodružství

Nora

Při prvním zaklepání jsem otevřela oči. „Jdi tam ty,“ zaškaredila jsem se na něj a otočila se na druhou stranu.

„Ne. Jdi tam ty.“

Zatvářila jsem se na něj ještě hůř. Marco dneska vynechal svůj obvyklej ranní běh a místo toho se tu se mnou válel v posteli. Prý, že se mu to už moc nepoštěstí. (Blbec. Chtěl mě rozbrečet.) A když už se na svých moc a moc kilometrů vybodl, brnknul na recepci, jestli by nám, prosím, nepřinesli „královskou snídani“ pro dva.

„Tys volal. Ty tam jdeš. A ty taky platíš, abys věděl.“

Bylo mi jasný, že se mu tam nechce. Ale ten chudák zaklepal znovu, takže neměl na výběr. Protáhl se a pořádně si zazíval. Ještě ohrnul ret a jak malé mimino po mně hodil posledním vzdorovitým pohledem a pak už se zvedal z postele. Jo, tak ráno by si běhal, ale zvednout se a dojít ke dveřím, to je pro něj obrovskej problém. Já jsem se zachumlala i do jeho deky a strčila hlavu pod polštář.

Debilní rána.

„Hoď po mně tričko, prosím tě.“

S tou větou jsem otráveně zafuněla, vychumlala se zpátky, po čtyřech si to dolezla k jeho straně postele, natáhla jsem se po jeho tričku, co leželo kousek, málem si rozbila hubu a honem se vyškrábala zpátky. Sjela jsem jeho polonahotu pohledem, načež jsem si zaódovala na svou kliku a hodila po něm oblečením. „Ha! Trefa do ksichtu. Jsem boží.“

Můj chlap se na mě znovu hnusně podíval, a jak si tak natahoval tričko, zarazil se v momentu, kdy mu viselo přes obličej, jenom aby se mě zeptal, jestli si má ještě vzít tepláky. Vypadal docela vtipně.

„Vždyť je to jedno, Marco. Do postele je stejně nebudeš potřebovat. A hejbni sebou, mám hlad.“

Když už měl konečně to tričko na sobě, poprvý to ráno se na mě zazubil, a jak se ozvalo celkem už zoufalé klepání na dveře a mírnej řev hned nato, vydal se ke dveřím. Tam tý osobě otevřel a honem se začal omlouvat.

Protočila jsem oči, když jsem uslyšela koketní hlas pravděpodobně tý ženský, co nás celou dobu otravovala. „Dej mu, proboha, to jídlo a pokoj! Má ženskou!“ zakřičela jsem na ni zpod deky. Marco se na mě přes rameno pobaveně zašklebil, vzal si od tý holky naši snídani a za chvíli ke mně zpátky naklusal. Se všemi dobrotami.

„Snídaně pro mou královnu.“

Usmála jsem se na něj a vlepila mu pusu. „Dík.“ A pustila jsem se do lívanců. „Ty vole. To je nebe.“

Vzal si jeden a zasténal. „Mňam!“

Když jsem dožvejkala jeden lívanec, zavejrala jsem na něj přes to všechno jídlo. „A kde máš jako svý, že mi štípeš na mym?“

„Ta ženská neměla dva páry rukou -“

Vykulila jsem oči. „Fakt ne?“ Připadala jsem si vtipná.

„- takže mi to za chvíli přinese.“

A jako na zavolanou se ozvalo zaklepání. Než se Marco mohl zvednout, rychle jsem si na něj sedla. Nechtěla jsem, aby tam šel. Ta ženská se určitě nemohla dočkat, až Marca zase uvidí. Trochu jsem se zavrtěla, a když jsem si byla jistá, že ho všechno moc bolí, než aby se dostal ke dveřím, vyskočila jsem z postele.

„Už jdu!“ vykřikla jsem, aby ženská nebyla překvapená, až místo sexy obličeje mýho chlapa uvidí sexy obličej jeho holky. Rozrazila jsem dveře a škodolibě se na ni zakřenila, když jsem viděla její zklamaně nakrčený nosík. Měla na můj vkus až moc vyperoxidovanou palici a trochu to přehnala s opálením, ale jinak jí to seklo. „No ne! Tisíceré díky!“ a s tím jsem jí zabouchla dveře do obličeje. Se spokojeným výrazem jsem se nesla s Marcovou snídaní k posteli. „Snídaně pro mého krále.“ Dostala jsem za odměnu pusu a kompliment, že mi to sekne, když žárlím. „Mně to sluší vždycky,“ odtušila jsem.

Už to jsou tři dny, co jsme přistáli na letišti v Sydney. Stejně tak to jsou tři dny, kdy jsme si zablbli na pláži, a podobně tři dny, kdy mi chcípl notebook. Jsou to dva dny, co jsem od Marca dostala novej a dozvěděla se, že se s mým parťákem rozletíme po dlouhý době jiným směrem. Ten den jsem mu to taky řekla, takže to jsou i dva dny, kdy oba známe pravdu o našem blížícím se odloučení.

Bude to den, co mě Marco učil surfovat na přelidněný pláži, kde se mi početný obecenstvo smálo, protože jsem tomu vodnímu sportu nedokázala přijít na kloub. Já jsem za to všechny pořádně seřvala, což dělá den, kdy na mě plavčíci málem poslali poldy. (Na tý pláži jsme taky skočili do moře. Z prťavýho útesu. Já s úsměvem, zatímco mi tělem proudilo vzrušení, Marco se zavřenýma očima, zatímco se mu tělem proháněl strach.) A večer, když se pomalu stmívalo, jsme koupili lístek na Sydney Tower, což je nejnižší budova v žebříčku nejvyšších budov světa, vysoká přes tři sta metrů.

Což jsem taky Marcovi opakovala za každou větou, když jsem mu o mém plánu říkala. Hned na to, že to není jako kdybychom šli na Burj Khalifa, skoro kilometr vysokou budovu v Dubaji, která je právě tou nejvyšší budovou na žebříčku nejvyšších budov světa, ale ten mi odsekával, že už jenom, že je v tom pitomym žebříčku, musí být kurevsky přerostlá.

Z recenzí jsem vyčetla, že je tam parádní výhled fakt na celé Sydney, že stojí za to ho vidět. A ho viděla. Marco se ale se mnou domluvil, že zůstane dole bezpečně na zemi a bude tam na mě čekat u stánku s hotdogy, že odněkud splaší pohled. Takže to bude den, co jsem byla na jedné z nejvyšších budov světa, a den, co Marco měl hotdog u jedné z nejvyšších budov světa.

Dneska bylo čtvrtýho září. Pátek. Pátej den v týdnu. Kolem půl desátý ráno. A jestli správně počítám, tak to znamená, že za tři dny, dvě hodiny a třicet sedm minut bude den, kdy mám schůzku s nakladatelstvím a Monikou. A za tři čtvrtě dne mi taky končí cestovací dovča a zítra bude den, kdy se rozloučíme s Marcem.

Takhle to naplánovalo nakladatelství. Kterému se nejdřív mně a po tom, co Monika zasáhla, taky Marcovi, povedlo narychlo sehnat letenky do druhý třídy, když udělalo bu bu bu na nešťastnou osobu. Touhle svou snahou zařídili, že už dneska večer odlítáme, oba stejným letadlem (Monika opět zasáhla), akorát já vystupuju ve Vídni, kde na mě někdo z nakladatelství nebo Monika budou čekat, zatímco Marco z Vídně pokračuje dál do Benátek. Ten let bude pro Marca trvat i s přestupy celej den, pro mě jen jednadvacet hodin. Ve Vídni je konečná. Pak se uvidíme až za pár měsíců, pravděpodobně v zimě, kdy budeme oba nevrlí, protože ji nesnášíme.

Jo, snažila jsem si udržet optimistický přístup.

Marco v tu chvíli nejspíš věděl, co se mi honí hlavou. „Teď nebuď smutná. Právě teď jsem přímo tady. U tebe. Při tobě. Chvíli to tak zůstane. Není třeba mít depky kvůli tak vzdálený budoucnosti.“

Zaksichtila jsem se na něj, když si mě k sobě přitáhl a vlepil mi pusu na nos. „Odlítáme už dneska o půlnoci, ty blbečku.“

„Vidíš? Tak obrovsky vzdálená budoucnost. Za tu dobu se může stát spoustu věcí.“

„Brangelina by se mohla rozejít.“

„Chuck Norris by mohl natáhnout bačkory.“

„Kendall Jennerová by mohla ztloustnout.“

„Skotsko by se mohlo oddělit od Anglie.“

„Rowlingová by mohla napsat konečně taky něco o Harryho tátovi a jeho kámoších.“

„Vidíš? Spoustu věcí,“ poučoval mě dál, zatímco dojídal svou snídani. „V týhle naší vzdálené budoucnosti je ale jedna věc strašně důležitá.“

„A to je?“

„Skype,“ vybafl. „Budeš mi dennodenně volat, Adamsová. Budeš mi říkat, cos dneska dělala, jak se máš a jak ti to jde s knížkou. A ani neuvažuj o tom, že mě odbydeš esemeskama.“

„No jo,“ zazubila jsem se na něj. „To samý platí pro tebe. Nebuď línej.“

Usmál se na mě a přitiskl mi rty na čelo. „Nikdy. Vždyť jseš moje ženská. Ta jediná ženská, kvůli který budu dávat dolů prkýnko.“

Zašklebila jsem se na něj a hravě ho drkla do ramene. „Ty jseš ten jedinej chlap, kterýmu budu vařit.“

„Jo? A co třeba?“

„Cini Minis, toasty, vajíčka... a tak. Když budeš hodnej, koupím ti Nutellu.“ Bylo to smutný. Skoro tragický. Ale já fakt moc nevařila. Nebo uklízela. A většinou jsem chtěla kdejaký děcko spíš nakopnout, než vychovávat. Nebyla jsem rodinnej typ. To byla Klára. Ta se viděla v kuchyni čekající na manžela, zatímco její malí fakani furt brečeli a čůrali, už v patnácti. Já se v tu dobu viděla někde jinde. Třeba v Británii nebo Americe. Hlavně bez dětí. A bohatá.

„Je mi to jasný. V tý naší vzdálený budoucnosti vařím já.“ Letmo jsem se na něj podívala. Vypadal vyděšeně. (Já tak vypadala taky, když po mně jednou chtěla máma oloupat brambory.) To bylo dobře. Byla bych nerada, aby si myslel, že už píšu kuchařku. Což byla hloupost. Nějakou dobu kuchařky už ani nečtu, a když už nějakou dostanu od kámošů k narozkám nebo Vánocům, po pár tejdnech, co mi leží pod postelí, jdou do popelnice. Konkrétně do papíru, protože nově třídím.

„To si piš. Ale abys věděl, toasty dělám fakt dobrý,“ chlubila jsem se. Jo, toasty jsem měla zmáknutý líp než máma a Klára dohromady. Ono mi taky nic od té doby, co jsem se odstěhovala do svýho, nezbývá. U mě doma se snídaly buď toasty, nebo müsli. Bylo to rychlý a jakž takž i zdravý.

Zakřenil se a zavrtěl hlavou. „To se vsadím.“

Po týhle gastronomický konverzaci jsme už jenom dojídali naši snídani a pro jednou si i užívali paprsky už teď pálícího sluníčka, co se k nám do pokoje snažilo vkradnout úzkými mezerami mezi hromadou závěsů, které k podobným hogo fogo hotelům patří. Zpohodlněle jsme se rozvalovali po celé posteli polonazí a jakž takž si užívali vzájemný společnosti. Aby tý sladkosti nebylo málo, snažili jsme se na sebe moc nedejchat, protože jsme ještě nebyli s to přejít ten kus ke dveřím koupelny a vyčistit si zuby. Byli jsme zkrátka moc líní a nejradši bychom dneska leželi celý den v posteli a dívali se na Netflix.

Bohužel, nebo spíš bohudík, za okny se rozprostíralo překrásné Sydney. Ve kterém jsme stále měli co objevovat i po tom čtvrtku, kdy jsme se navzájem vyhecovali opustit ložnici a vydat se okouknout místní starožitnosti a novožitnosti a zajít si na oběd.

Marco začal najednou schválně mlaskat. Aspoň jsem doufala, že schválně. Bylo by na nic, kdybychom museli opustit naše spontánní plánování budoucnosti jenom kvůli jeho způsobům u stolu. „Co je? Proč mlaskáš?“

Zazubil se na mě. „Máme plány.“

„Jo? Já vim. Ale to počká, ne?“ Jsme teprve dosnídávali, sakra, a on už by chtěl dělat něco akčního. Já se zrovna začala překecávat, že tu sprchu podle mýho podpaží fakt potřebuju.

„Nemyslím tamty plány.“

„Tak jaký plány?“

„Jiný plány,“ poučil mě. Hned jsem byla o něco moudřejší. Když jsem se ho pohledem zeptala, jestli si ze mě dělá prdel, povzdychl si a prohrábl si rukou vlasy. „Ty. Já. Sprcha.“

Tak fajn, tohle mě zaujalo.

„Jo?“

„Jo.“ Položil svůj tác s nedojezeným jídlem na noční stolek. Natáhl se po mně. „Tak pojď.“

Ucukla jsem, když mi chtěl z ruky vytrhnout výborný zázvorový čaj. „Ale no tak, Marco, neber mi ho. Buď kámoš.“

„Chystám se být o dost přátelštější, než obyčejný kámoš.“

Zazubila jsem se na něj a usrkla si čaje. „Myslíš nejlepší kámoš?“

Protočil oči, ale nedokázal schovat svoje pobavení. A taky netrpělivost. Typický Ital. „To si piš.“

Chvíli se snažil být hodnej a trpělivě čekal na to, až dopiju, ale po chvíli se na to vybodl, soudě podle toho, když se natáhl ne po mé ruce, ale po mym hrnku, a na tři loky ho vypil. „Hej, Marco, co to jako má -“

Zvedl se a mě donutil se zvednout s ním. „Dělej. Pohni. Dřív, než všichni ostatní vyplýtvaj teplou vodu,“ táhl mě směrem ke koupelně.

„Tohle je pětihvězdičkovej hotel, když jsme sem přišli, ručníky byly poskládaný do tvaru labutí a pod polštářem byly mini čokoládičky, pamatuješ? Docela pochybuju, že jim dojde voda.“

Dal mi ruku přes pusu a vyděšeně mi pohlédl do očí. „Noro, nepokoušej štěstí.“

Začala jsem mu očima cestovat po těle a zastavila se na jižní části jeho maličkosti. Nebo podle toho, co jsem viděla a co jsem znala, veličkosti. „Mhlvime oma o tom famem?“

Dal mi pryč ruku z pusy, aby vůbec měl nějakou šanci vydedukovat, co jsem říkala. „Co?“

Usmála jsem se a ukázala na tu část jeho těla. „Mluvíme tady oba o tom samém?“ Nadcházející události byly celkem sranda. Marco otevíral pusu a zase ji zavíral a vypadalo to, že má něco na srdci, než se začal červenat. Škodolibě jsem se mu posmívala, než konečně znovu přišel na to, jak se mluví.

„N-Noro, nemůžeš přece ukazovat na tyhle části těla prostě jen tak,“ soukal ze sebe.

„Neukazuju na to prostě jen tak, dyť to bylo součástí mé otázky.“

Ten vychytralej škleb se v jeho obličeji objevil znovu. „Já bych byl právě teď radši, kdyby to bylo součástí tvýho něčeho jinýho.“

Teď byl můj krok otevírat na prázdno pusu a červenat se. „Marco, nemůžeš přece o tom mluvit prostě jen tak,“ opičila jsem se po něm nakonec, když se ze mě všechna má originalita a vyjímečnost vypařily s jeho perverzní poznámkou.

„Můžu.“

„Ale-“ snažila jsem se hádat.

„Jak to, že už nejsi v tý sprše, Adamsová?“

„Zavři hubu, Scarlatti!“ odsekla mu, když jsem nakonec šla do tý koupelny.

•••

Musela jsem se nejdřív upravit a vybrat si, co si dneska vezmu na sebe, než jsme mohli vyrazit objevovat další část Sydney. S Marcem jsme se dohodli, že si dáme spicha na recepci. Mrkla jsem na sebe ještě do zrcadla a honem popadla svou tašku přes rameno, než ten můj chlap začne být chladnokrevně netrpělivej.

U dveří jsem se ještě zastavila a rozhlédla se po místnosti, která měla jednu celou stěnou prosklenou. Při našem příchodu jsme k té stěně s Marcem přemístili postel, která byla původně u protější stěny, abychom si večery, kdy nepůjdeme ven, mohli užívat západ slunce a sem tam prohodit něco chytrýho. Teď ta postel byla zpátky na svém původním místě a námi znovu ustlaná. Stejně na tom moc nezáleželo. Uklízečka po nás musí povlečení vyprat, takže to celý udělá znova a ještě k tomu vyluxuje, utře prach na každé ploše, všechno přemístí a přerovná a případně vydesinfikuje, jestli usoudí, že je to potřeba, protože to už uklízečky dělávají. Naše zavazadla leží sbalená a připravená vedle postele. A že jich je.

Nastoupila jsem do výtahu a zmáčkla jedničku. Ze stropu nade mnou hrála písnička „Sugar“ od Maroon 5. Paráda. Začala jsem si mumlat text, než jsem přešla do plnohodnotného zpěvu. Bylo to ze začátku dobrý, dokud jsem nedojela do prvního patra a dveře od výtahu se neotevřely a lidi na mě nezačali čumět. Paráda.

Nesměle jsem se usmála a rychle vystřelila z výtahu k Marcovi, který se s mobilem rozvaloval na pohovce, nohy od sebe, dotykáč v ruce a podle zvuku, který se vůbec neobtěžoval ztlumit, hrál Angry Birds.

Jaj. Ital a hraje Angry Birds. Famózní.

Když jsem se k němu přiblížila, docvaklo mi, že za tu dobu se z Marca taky stal jeden sexy naštvanej ptáček. Ušklíbla jsem se a hodila sebou vedle něj. „Marco, uklidni se.“

Na pokraji šílenství po mně hodil nevrlým pohledem. „Uklidni se? Je ti jasný, že jsem Ital, že jo? Myslíš, že se dokážu uklidnit?“

Protočila jsem oči. „Tak fajn. Buď naštvanej. Lepší?“

Ušklíbl se na mě a jakmile prohrál, zanadával si v rychlý nesrozumitelný italštině, zamáchal u toho rukama, vsunul si mobil do kapsy džínů, vyskočil na nohy a přehodil si batoh přes rameno. Natáhl ke mně ruku. „Tak pojď, Noro. Vyrazíme.“ Usmála jsem se na něj a nechala se vytáhnout.

Když jsme vycházeli z hotelu a současně se loučili s recepčním, natáhl se po mých vlasech a zlomyslně mi je rozcuchal, jako by mu bylo jasný, že mi zabralo víc jak pár minut, aby vypadaly, jak vypadaly, než jsem za ním přišla. „Mimochodem, pekelně ti to sluší.“

Teď už ne, když jsi mi zničil účes, ty magore.

Věnovala jsem mu kyselý úsměv. „Díky. Taky nevypadáš špatně.“

„Já vim.“

Potom jsme si to zamířili na nejbližší stanici metra, které jsme už využívali k dopravě včera, a koupili si jízdenky. Cvakli jsme to, vyhli jsme se revizorům, protože jsme je neměli rádi a protože mě ti lumpové kdysi dávno v mých teenagerských letech, kdy jsem byla trochu chudá a trochu beďarovitá, nachytali, jak jsem jela v pražskym metru z Národní Třídy na Muzeum na Václavák, protože jsem si na pátou domluvila rande v Neoluxoru s knížkama, a neměla jízdenku. Kreténi mi nasolili pokutu nebo co a já kvůli tomu neměla na Vánoce. Ten rok ode mě všichni dostali svíčku. Z Ikey. Ty dostaneš svíčku a ty dostaneš svíčku, všichni dostanete svíčku!

Čekali jsme chvíli na stanici, než metro přijelo a s ním i ta vlna větru, který jedný pani hned u nás rozevlál sukni. Ten pohled jsem si mohla ušetřit. Procpali jsme se do metra a bylo tu celkem hodně lidí, takže jsme se chvíli proplétali, než jsme našli místo, kam bychom si mohli sednout. Nebo aspoň jeden z nás.

Chtěla jsem, aby si na to místo sednul Marco, ale ten mě drcnul, takže jsem stejně na tom sedadle skončila já.

Zamračila jsem se na něj, zatímco on se rukou chytl horního držadla a zaculil se na mě. „Nemysli si, že bych tě nechal těch osm stanic stát a sám si válel šunky.“

Pak říkal něco dalšího, ale já ho neposlouchala, protože jak se držel, aby si nerozbil hubu, vyhrnulo se mu triko a bylo vidět véčko a bicepsy nabyly ještě zřetelnějších kontur.

Úžasnej pohled, kdybyste se ptali.

„Těšíš se?“ zeptala jsem se ho.

Dneska jsme se chystali prohlídnout Operu. Bylo jasný, že to vystoupení, na který jsme chtěli zajít, nestihneme, když je v neděli, takže se k budově aspoň podíváme a já tam něco zase nafotím. Pak si asi dáme oběd a zajdeme se projít na Harbour Bridge, podle internetového průvodce ten nejznámější most v celé Austrálii. Po tom, co si zajdeme do jedný proslulý zmrzlinárny, půjdem na pláž. Pak už nás jen čeká véča a vyrazíme na letiště.

Kývl a zastrčil mi pramen mých vlasů za ucho. „No jasně. Ta zmrzlinárna je prej vyhlášená. Dokonce i Jordano mi o ní vyprávěl, když tady byl na obchodním tripu. Prej doporučuje pistáciovou.“

Jo, ale stejně tak by vám ji Jordano doporučil na každym jinym místě, kde prodávaj zmrzlinu. Jordano je pistáciovou příchutí totálně posedlej. Až je to nezdravý. Dobře pro něj, že posiluje. A stejně tak dobře pro něj, že neběhá. Taky dobře pro Carinu. Nebudí ji v půl sedmý ráno budík. Jako mě.

A přes tohle všechno ranní mučení, který si ještě pamatuju ze svého středoškolského života, přes všechna dramatická gesta, která občas dělával, přes jeho chrápání a přes jeho občasnou nechuť k památkaření se tenhle chlap stal mým nejoblíbenějším člověkem na Zemi a předmětem každé mé oblíbené zamilované písničky a každého citátu, který mi visí na Pinterestu na mé nástěnce nápaditě pojmenované „Love quotes“.

Jak se tak opíral o držadlo s úsměvem od ucha k uchu, zeptala jsem se ho: „Víš, že jsem fakt šťastná, že ses do toho letadla do Paříže tenkrát vetřel?“

Tím jsem mu ten úsměv ještě rozšířila, až jsem se bála, aby mu neponičil ten jeho božskej kukuč. „Zlato, já se nevetřel. Tu letenku jsem měl zabookovanou už dva týdny před odletem.“

„Mám dojem, že mi Carina říkala něco takovýho kdysi do telefonu. Mám dojem, že v tu chvíli jsem pila vodu a málem jsem se zadusila. Mám dojem, že bylo sedm ráno a já se vzbudila tak brzo, protože jsi mě vzbudil, když sis šel zaběhat, a mám dojem, že jsem ti kvůli obojímu dost hlasitě nadávala.“

„A nemáš taky dojem, že na tebe sousedi poslali někoho z hotelu za rušení ranního klidu?“ zachechtal se.

„Nevěděla jsem, že ti to ta stará rašple řekla,“ odpověděla jsem trucovitě.

Pobaveně zavrtěl hlavou. „Ty... jseš ta nejpříšernější, nejvíc sexy, nejchytřejší a zároveň nejpitomější, nejnenažranější ženská, co jsem kdy potkal. Občas mě fakt sereš a občas tě mam chuť zabít. Ale jseš moje.“

Začala jsem se tlemit, stejně jako on. „Sladký.“ Chytla jsem ho za ruku a propletla naše prsty. Chvíli jsme na ně oba přiblble zírali, než očima zase sklouzli jeden na druhého.

Netrvalo dlouho a metro zastavilo tam, kde jsme potřebovali vystoupit. Vyšli jsme z vlaku a chvíli nato i z nástupiště ven. Před náma se rozprostíral obrovský Harbour Bridge a dělal z budovy připomínající plachetnici trpaslíka.

Zpracovávala jsem ten pohled na známé dominanty Sydney a pomalu si uvědomovala, že to jsou poslední památky, které na dlouho uvidím, že tohle na dlouhou dobu bude poslední teplé počasí, které pocítím pálit na své kůži, protože pomalu bude říjen a v Česku bude zase jenom příšerná kosa.

Nechala jsem se Marcem táhnout podél pobřeží Tasmanova moře kolem luxusních přístavů ke stavbám, o kterých jsem věděla, že jsou koncem našeho dobrodružství.


Čao, všichni, tak jsem po nějaké době zpátky s novou kapitolou! :-) Tato kapča je předposlední v prvním díle, ale v druhém, o kterém jste se mohli dozvědět ve shrnutí na mém profilu, je ještě co vyprávět. ;-) Ten začnu psát a následně i vydávat po tom, co si dám od Map na chvíli přestávku a budu se věnovat něčemu jinému, co zde pravděpodobně také zveřejním. Myslím, že mi psaní něčeho jiného prospěje a že najdu k Mapám, až se vrhnu na druhý díl, znovu chuť, jejíž nepřítomnost byla hlavní příčinnou pomalého aktualizování nového příběhu.

V příští a také poslední kapitole se cesty Marca a Nory dočasně rozdělí. Plánuju, že bude poloviční délky, než na co jste obvykle zvyklí. :-)

Komentujte a hlavně čtěte!

Pěkného Ježíška a šťastný nový rok

přeje FNikol.

:-)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 39. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!