OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 38. kapitola



My a celá... mapa! - 38. kapitolaNora to Marcovi konečně práskne, Scarlattiovic kluci melou páté přes deváté a kdo by nemiloval rána? Příjemné čtení přeje FNikol.

38. kapitola - Příšerně mě to děsí

Nora

Zajímalo by mě, co z toho čučení vzhůru ten blbeček měl. Fakt nevim, co viděl on, ale já měla před sebou na tom kravskym kusu nebe jenom světelnej smog, co zakrýval i Polárku, takže jestli ze sebe chtěl dělat chytrolína a přednášet mi nějakou tu astronomii, měl smůlu. Noční nebe v Sydney bylo pěkně vyfiltrovaný světelným smogem. Tak třeba příště, kámo. Jako jo, občas jste něco viděli. Občas i něco víc. Ale to bylo všechno. Většinou ta podívaná stála prostě za prd.

Jak jsme tak nostalgicky zírali do tý tmy, konečně Marca napadlo otevřít pusu a svěřit se mi o svých záměrech: „Chtěl jsem ti ukázat nějaký to souhvězdí.“ Zněl fakt smutně, to se mu muselo nechat.

Takže jsem to trefila. „No to máš smůlu.“

„Jo. Asi jo. Tak příště.“

Po mym posmívání zavládlo ticho. Ne to trapný, kvůli kterýmu lidi básněj o tématech, o nichž věděj většinou úplný kulový. To bylo za námi. (Byli jsme natolik rozumní, že nám docvaklo, že lepší bude cestovat společně bez podobných kravin.) Carina nebo máma by mi předhazovaly, že naše momentální ticho bylo o vzájemným porozumění a schopnosti užívat si společnost toho druhýho beze slov. Klára by jim to odkejvala, kdyby nebyla na Marca věčně nasraná. Já si spíš myslím, že naše momentální ticho bylo jednoduše o touze ublížit si vzájemně na zdraví a schopnosti držet zobák.

Takhle to bylo aspoň z mé strany. Kvůli tý hlavě jsem furt chtěla blbečkovi dát přes držku.

Když jsem zrovna měla tak mizernou a bezcitnou a odpornou náladu, napadlo mě, že si ji zkazím ještě víc a prostě to na něj vybalím. Mizerně. Bezcitně. Odporně. „Končíme.“

„Hm?“

„No jo. Končíme,“ zamračila jsem se na něj. „Tys jako neslyšel?“ Docela mě štval. Tohle bylo vážný.

Marco mě asi nepochopil. Nebo pochopil. Ale špatně. Debil. Když jsem si tuhle celou situaci ale potom projížděla, napadlo mě, že jsem mu to všechno mohla vysvětlit. Slovo od slova. Marca totiž napadla největší blbost pod sluncem, kterou bych fakt v životě neudělala. Jako vůbec. Ale kdybych nebyla líná a otvírala pusu trochu víc, celou touhle kravinou bychom si nemuseli vůbec procházet.

Chvíli ležel, zpracovával, co jsem na něj vybalila. A pak vstal. Vejrala jsem na něj, jak to jako udělal, že si nemusel nejdřív sednout, protože mně ten celej proces z lehu do stoje trvá někdy dobrý dvě minuty. A ne. On to dal ne férovku za pár sekund. Pak začal šílet, takže jsem ho zase rychle obdivovat přestala. „Sakra, co jsem jako udělal, že končíme? Vždyť mě miluješ, ne? Říkalas to dneska a včera a předevčírem a... No, to je vlastně jedno. Nebudu ti tu vyjmenovávat dny v kalendáři. Asi jsi to nemyslela, jako to myslím já, když ti to říkám.“

Ehm... co? V mých očích v tu chvíli Marcovi hráblo. Hodně. „Co?“

Rozhodil rukama a začal přecházet po trávě. Drama queen. Taky šlápl párkrát na deku. Já bych radši, aby šlápl na hovno. „Nevim, jak jsem to posral. Byl jsem hodnej, ne? Nosil jsem ti jídlo, někdy jsem nosil tebe, snášel jsem filmy pro ženský a chodil jsem s tebou ven. No a Google říkal, že to je prej ukázkovej přítel. No? Co jsem provedl? Dyť jsem byl dokonalej!“

Kdyby tu nešlo o můj vlastní překrásný vztah s překrásným chlapem, asi bych se smála. Kdyby to byl film a já na to celý zírala z jinýho pohledu s popcornem a kofolou. Protože ale šlo o trochu směšnou realitu, zvedla jsem se taky - trvalo mi to něco kolem minuty, až tak jsem zamakala - a chtěla ty jeho srdceryvné nářky přerušit. „Marco, já tě miluju, jasný? Zavři na chvíli hubu, ať ti můžu vysvětlit, o co tu jde!“

„Nemůžu tomu uvěřit. Vždyť jsem s tebou byl všude a prožil s tebou všecko. Shodilas mě z postele na zem a ze schodů do vody. Vláčelas mě krajinama, kde jsem mrznul. Byl jsem v obřích výškách. Dokonce jsem tě jednou vzal na jídlo do obří výšky. Čelil jsem různým etnikům a nemocem a jazykům, kterým jsem ani za mák nerozuměl, ale držel jsem hubu, protože tě fakt miluju.“ Prohrábl si vlasy. „Hele, Noro, když o tom tak mluvíme, neměla by ses se mnou rozcházet. Nejde tu jenom o mě. Já jsem v cajku, jsem pěknej a jednoduchej. Ale ty to budeš mít při hledání další spřízněný duše těžký. Jsi pěkně náročná a najde se fakt málo chlápků, kterým by to nevadilo, věř mi.“

Tak jo. To už se nedalo. Rozesmála jsem se.

 

Marco

Bylo mi do breku, když vyprskla smíchy. „Co je tu tak vtipný?“

Nehrála si na zdvořilou. Dala mi to na rovinu najevo a mávla rukou mým směrem. „No ty.“ Pak ještě udělala pitomej ksicht a řehtala se dál.

Prohrábl jsem si vlasy. „Není to vtipný, do háje. Rozcházíš se se mnou. Je to pěkně na hovno.“

Hryzla se do rtu a nasadila na chvilku vážnej výraz. „No to teda je.“ A gebila se dál. Bylo to asi komický, nebo co.

Sedl jsem si zpátky na deku. Bylo mi příšerně. Měl jsem v nás strašnou víru. Byli jsme spolu skvělí a já s ní byl šťastnej. Strašně. Moc. Jo, ale to je mi teď houby platný, když to pro Noru asi znamenalo míň než nějakej ten románek na léto. Byl jsem románek na léto, ty vole. Musel jsem si přiznat, že mi ta ženská bude chybět. Naše marvelovský maratóny s popcornem a colou, kdy jsme analyzovali každou scénu, každej dialog a občas se i dostali ke googlování komiksu na internetu a strašně si to užívali. Naše zpocený ruce, když jsme se už hodiny vedli navzájem po ulici a až moc byli do sebe udělaný, než aby nás napadlo si otřít ruce do džín. Rána, kdy jsem ji probouzel s čajem a něčím příšerně kalorickým, co jsem sám za sebe odsuzoval, ale přinesl jí to skoro každý ráno po deseti kilometrech běhu, abych viděl její úsměv. Památkaření, který jsem snášel, protože vím, jak obrovsky šťastná pak je. Noci, kdy jsem usínal vedle ní a byl jsem pak nejšťastnější na světě já. Ty vole, jo, Nora Adamsová mi bude chybět. Příšerně. A nebude snadný dostat se přes ni.

Smutně jsem ji pozoroval, jak se tam hystericky gebí. „V životě by mě nenapadlo, že bys takhle reagovala, kdyby to mezi náma skončilo,“ řekl jsem nakonec, když už se jakž takž dogebila. „Já jako vím, že seš to ty, co se rozchází se mnou, ale to tě myšlenka, že se vedle mě zítra ráno už neprobudíš, ani trochu nesere?“

Najednou strnula a vykulila oči. Hryzla se rtu a objala se kolem ramen. Chvíli zírala na jedno místo na dece, než se svýma zelenýma očima podívala do mých čokoládových. „Já?“ Měl jsem dojem, že se jí trochu třásl hlas, ale to byla kravina, protože to ona to končila.

„Jo. Je fajn vědět, že seš z toho tak happy.“

„Myslíš?“ zeptala se stejným tónem jako předtím.

Dal jsem si ruce do kapes. „Jo. Mně je z toho na nic. Samotnej tenhle den je pro mě totálně v háji.“ Nebo spíš samotnej život.

„Fakt?“

Zakryl jsem si obličej rukama a vzdychl jsem. „Jo. Potřebuješ to písemně?“

Potom bylo ticho. Dlouhý. Bylo mi to divný, ale já neměl náladu, abych zjišťoval, co jí vlítlo do hlavy tentokrát. Měl jsem co dělat, jen abych trochu zkrotil vlastní dech, kterej začal být celkem přerývaný.

Nádech.

Je to dobrý, Marco.

Výdech.

Dostaneš se z toho, vole.

Nádech.

Máš kolem sebe super lidi a máš super domov a v něm super plazmovku a kousek dál je super motorka a nezapomeň na ten krám, kde prodávaj super pivo.

Ale nemám super Noru Adamsovou.

Výdech.

Nádech.

Nádech.

Sakra. Jo. Nezvládal jsem to. Zhroutím se tu jako holka.

Málem jsem dostal infarkt, když si mi ta lamačka srdcí sedla obkročmo do klína. Honem jsem dal pryč ruce ze svýho obličeje a podíval se, co ještě chce. Nora honem zareagovala a uchopila můj obličej do svých vlastních rukou. Podívala se mi do očí a políbila mě. Srazila naše rty v tom nejvíc sexy způsobu, co může být.

Co to doprdele?

Mýmu mozku to pak ale bylo jedno. Taky mýmu srdci. Můj kámoš z jihu si to dokonce užíval. A já jsem z ní naprosto šílel. Bylo to nebe.

Když se odtáhla, nebo když se o to aspoň pokusila, protože já jsem byl najednou celkem nadržený a chtěl jsem další pusu, promluvila: „Marco, ty idi -“ Byla ale přerušena tentokrát mou iniciativou a snahou o puchejře na našich rtech. Ale kousla mě do rtu, takže tentokrát asi nic nebude. „Marco, ty idiote, ty blbečku, ty naprostej a největší kreténe, co si to jako myslíš? Jseš fakt debilní. Já tě kurva fakt miluju a říkám ti to každej den aspoň milionkrát a starám se o tebe a čumim na tebe chvílema strašně zblázněně, až je to nechutný, a ty tu teď bulíš jak malá holka a zapomínáš na to všechno. Proč bych se s tebou kurva rozcházela? Ani bych to nedokázala, ježiši! Seš to nejlepší, co mě v mym božím životě potkalo. A to, ty pitomče, je už co říct. Takže přestaň bulet a vzmuž se,“ vyštěkala nakonec poslední slabiky a asi pro efekt mě ještě praštila do zad.

Pak zase bylo ticho. Ani jednomu z nás to ale nevadilo, protože jsme si navzájem vejrali do očí a pomalu se znovu začali usmívat. Nakonec jsem si promnul krk a úplně jsem se rozzářil. „Takže ty se se mnou nechceš rozejít?“

„Ne, ty vole. Jseš blázen?“

Zakřenil jsem se ještě víc. „Tak... tak to se mi ulevilo.“

„To jsem ráda.“

Objal jsem ji kolem pasu a dal jí další pusu. Na uklidněnou. Pro sebe. „Takže jaks to myslela, že končíme, hm?“ zamumlal jsem jí proti rtům, když už jsem se cítil jakž takž klidnej.

„Joo. No, jasně.“ Odvrátila se ode mě a sklonila rozpačitě hlavu. Pak se na mě po očku znovu podívala a pak se zase sklonila. „Víš, jak volala tuhle Klára?“

„No jo.“

Zvedla ke mně opět hlavu a svraštila obočí. „No tak tentokrát mi nevolala, aby si na něco mohla stěžovat. Já, hm..., teda my... No, vypadá to, že až skončí náš vejlet tady v Sydney, budem muset odjet domů zpátky do Evropy. Ne do Ameriky. Redakce, co má moje knížky na starosti, si se mnou chce pokecat tváří v tvář. Nevím, jak dlouho to zabere, ale koncem tejdne mám nasednout na vlak a letět zpátky do Prahy, abych tam byla v pondělí. To znamená, že naše malý dobrodružství končí. Aspoň prozatím.“

Zpracovával jsem to, co mi právě řekla. Moc se mi to nelíbilo. Že bych s ní netrávil každičký den od rána do večera. Ale co jsem měl dělat. Takže jsem se rozhodl, v duchu si kývl a vzal to jako chlap. Tentokrát jsem vzal Nořin obličej do dlaní já a dal jí uklidňující pusu, protože jsem měl dojem, že by jí jedna prospěla. A taky jsem zkurveně miloval líbání se s ní. „Tak jo. Fajn.“

Zatvářila se překvapeně. „Fajn?“

Pokrčil jsem rameny a nasadil úsměv. „No jasně. Budeme si muset ty tři dny tady ještě užít. Budeme dělat šílený věci. Skočíme z útesu, vyrazíme si do nějakýho národního parku, sníme hodně místního jídla, projdem se po tom slavným mostě, co jsme viděli z letadla, budem okukovat sluníčko každej večer, jak zapadá, a hádej co? Všechno si to parádně užijem.“

„Jsi si jistej?“ zatvářila se pochybovačně.

Odkejval jsem jí to. „Kotě, nechápej mě špatně. Budeš mi chybět, až se rozdělíme. Budeš mi šíleně chybět a já budu mít asi fakt velký depky, protože jsem byl zvyklý tě mít kolem každou hodinu každýho dne, ale nějak to udělám. I ty, jak tě znám. A vím, že máme oba Skype. Stejně tak vím, že to naše odloučení nebude navždycky. To bych zatraceně nezvládl, protože tě až moc miluju,“ dokončil jsem s úsměvem a dal jí pusu na nos. Nakrčila ho. Byla rozkošná.

Nora se ale furt tvářila celkem nedůvěřivě. Bože, ta ženská měla občas problémy. „Ale co naše dovolená? Co Amerika? Dyť jsme teprv za polovinou!“

„Pro mě naše tour po planetce Zemi nekončí. Pro tebe snad taky ne. Sama jsi to říkala. Až si každej vyřešíme, co jsme doma hodili za hlavu, vrátíme se k sobě a hurá do Ameriky, hurá do další etapy toho našeho poblázněnýho vztahu.“ Skousl jsem si ret a vyčkávavě jsem se jí zahleděl do očí. „Tak co? Dobrý?“

Taky se zahryzla do rtu a nakonec kývla. „Jo. Dobrý.“ Pak mě objala a zabořila mi obličej do ramene. „Já jsem fakt ráda, že tě mám, když tak nad tím přemýšlím. Bez tebe bych vyšilovala ještě pěkně dlouho.“

Ušklíbl jsem se. „To je proto, že seš ženská.“

„Cos to řekl?“

„Že tě miluju a procestuju s tebou klidně i celou Antarktidu, když tě to udělá šťastnou.“

„Tam je zima.“

„Díkybohu, že aspoň tohle vidíme oba stejně.“

•••

Než jsme šli na hotel, zastavili jsme se v pizzerce (bylo to nezbytný, měli jsme hlad) a pořádně se tam nadlábli. Pak jsme si chytli taxíka, co nás odvezl zpátky. Zatáhl jsem to za nás za oba, abych mohl konečně jít spát.

Neměl jsem to ale jednoduchý. Furt mi to někdo kazil. Nejdřív Nora a pak Jordano. Byl jsem každopádně strašnej chudák.

Nora už dávno spala, když brácha volal.

„Prosím? Na telefonu Marco Scarlatti.“ Kterého strašně otravujete a který vám chce dát přes hubu.

Chvilku bylo na druhý straně ticho. Až tak po pár sekundách, při kterých se mi začaly klížit oči, se ozval. „Jak to, že ještě nespíš?“

Jordano. No jasně. Blbec.

Odtáhl jsem si telefon od ucha a chvíli na něj jen tak debilně čuměl. Přál jsem si, aby teď můj ksicht Jordano mohl vidět. Aby pochopil, za jakého kreténa ho právě teď mám. „Děláš si prdel? Proč mi teda voláš?“

Chtěl jsem tě vzbudit,“ zamumlal nevinně.

„Ty malej hajzle.“

Nenadávej mi, bratře. Máma by byla nasraná, kdyby zjistila, že mi nadáváš. Nebo že ještě nespíš,“ vyhrožoval mi ten spratek.

„Máma by byla víc nasraná, kdyby zjistila, že plýtváš kreditem,“ odsekl jsem mu.

Jsi dospělost sama.“

„Od tebe se to hezky poslouchá.“

Zbožňuješ mě, ty víš, že jo. Tak jak vám to jde s Norou? Ještě tě nezmlátila? Teď jste v Sydney, viď?“ ptal se.

„Jo, jasně. Hm. Hele, když už tak voláš, mám novinku.“ začal jsem.

A Jordanova vnitřní královna všech drben se ozvala: „Fakt? Jakou? Jsem jedno ucho.“

„Zdá se, že uvidím ten tvůj ošklivej ksicht dřív, než bych si přál. Nora musí za pár dní letět zpátky do Prahy, takže to na chvíli stopnem.“

Aha. Tak to jo. Hm, neboj, budu všechny varovat. Neumřou z tebe.“

Opřel jsem se o zeď a promnul jsem si obličej. „Milý.“

Zase bylo na chvíli ticho, než Jordano znovu otevřel tu svou nevymáchanou pusu. „A nebojíš se, že když se na nějakou dobu nebudete vídat, že si najde někoho jinýho? Že se odcizíte? Já být na tvym místě, jen z tý myšlenky bych kurva panikařil.“

„Příšerně mě to děsí.“

•••

Nora

Vzbudilo mě podělaný sluníčko, co mi svítilo do ksichtu, protože někdo, než šel spát, zapomněl zatáhnout závěsy. Ten někdo byl ale samozřejmě v cajku, protože o něj ta parádní zářivka ani nezavadila. Jasně. To já musím být ta vyvolená.

Vylezla jsem z postele. Málem jsem se přizabila o naše boty a oblečení. K závěsu jsem dolezla po čtyřech a prudce ho zatáhla. Nakonec jsem si kecla hned vedle okna a opřela se o stěnu. Můj zadek při tom pohybu udělal dost srandovní zvuk, jak se rozplácl o podlahu.

Jo. Jsem prostě elegance sama.

Zamračila jsem se přes místnost na Marca, co mi stačil za ty čtyři hodiny mého spánku šlohnout deku a vychrápat celou abecedu, jak jsem ho tak poslouchala. Rozvaloval se na tý posteli královský velikosti jako miminko a v ruce držel mobil, kterej měl ještě u ucha. Někde jsem četla, že mu to může ublížit na zdraví. Chudáček malej. Teď se s tou jeho psychickou nestabilitou spřáhne ještě něco fyzickýho. Dobře mu tak, když mi šlohl deku.

Po čtyřech jsem dolezla zase zpátky k posteli. Vyšplhala jsem se na ni, vykroutila mu iPhone z ruky, šlohla jsem mu zpátky svoji deku - což bylo celkem fuška, protože Marco byl i ve spánku celkem blb - a chtěla dál spát. Protože bylo prostě brzo. Když jsem se ale chystala toho chlapa přelézt, abych se dostala na svou půlku, převalil se, jeho ruce vystřelily do vzduchu, omotaly se mi kolem pasu a já se v dalším okamžiku našla uprostřed postele s jeho hlavou na mym rameni a s jeho rukama kolem pasu.

Jinak řečeno mi teď chrápal pěkně nahlas do ucha a s jeho rukama pod mým tělem jsem se nemohla pořádně uvelebit. A to ani nemluvím o tý jeho tělesný teplotě, co mi pěkně topila záda. Ty vole, to je něco. Ráno snů. Fakt že jo.

Zavrtěla jsem se, abych se od něj dostala na svou pěkně vychlazenou půlku postele, a dokonce jsem ho i párkrát štípla do ruky, ale nepustil mě. Povzdychla jsem si a rejdila mu chvíli očima po tváři. Vypadal strašně spokojeně, ale já byla strašně nespokojená, takže jsem z toho byla trochu vytočená.

Šťouchla jsem mu do tváře. Měl štěstí, že jsem mu nešťouchla do oka. „Marco?“ Šťouchla jsem ho znovu. „Blbečku, vzbuď se.“ Když jsem to chtěla zkusit celý ještě jednou, cukl sebou a otevřel oči. Podíval se na mě a pobaveně se zazubil. „Ty nespíš?“ vyštěkla jsem.

„Proč ty nespíš?“ zeptal se jak nevinnost sama. Jasně, já nic, já muzikant.

„No, nemůžu.“

Přetočil se i se mnou a já tentokrát skončila nalevo a ještě víc obklopená jeho teplem. No prostě skvělý. „A proč nemůžeš?“

„Děláš si legraci? Topíš jak pec, chrápeš jak můj děda po tom, co se vrátí z hospody, a šlohl jsi mi deku!“

Zamručel a zavřel oči. „Aha.“

„Hele, Marco, slyšel jsi mě vůbec?“

„Spi,“ zabručel.

„Ráda bych, ale ty mi -“

„Čas na spánek.“

Zamračila jsem se na něj. Ale protože to nemohl vidět, bylo to houby platný. „Jo, jasně, já to chápu, ale -“

„Šš. Spinkej.“

Chvíli jsem na něj prostě jen zírala, než jsem si rezignovaně zanadávala na jeho účet a pořádně jsem se zavrtěla, protože mě bavilo ho štvát a abych si našla pohodlnou pozici na spaní. Hlavu jsem mu přitiskla k hrudi a chvíli poslouchala, jak mu bušilo srdce. Celkem to uspávalo, taková moje osobní ukolébavka. „Příště si dej ten mobil na stůl,“ poradila jsem mu ještě, než jsem zavřela oči.


Ahooj! Tak jsem zpátky s novou kapitolou. (Konečně...) Vím, že mi to zase strašně dlouho trvalo a že ti, kteří mají tenhle příběh rádi, asi ty pomalé updaty nesnáší, ale nemůžu vám i tak slíbit, že další kapča bude brzy, nebo že vím, kdy bude, protože mi do všeho leze škola (Jsem v prváku na gymplu a je to pro mě všechno nový, začínám si zvykat, že trojka je nádherná známka.) a já jsem sobec, co myslí jenom na sebe, takže když mám volný čas, čtu si, spím, nebo jdu ven. (Poslední dobou taky čtu Harryho Pottera a brečím nad smrtí Siriuse, no...) Ale slibuju vám, že se budu snažit ji napsat co nejdřív. :-)

A jak to vlastně vy máte se školou? Taky ji po tom měsíci zase nesnášíte? :-D A taky máte depky z toho, že už je podzim a nemůžete nosit šortky nebo tílka? Já jsem ráda, že v zimě jsou aspoň Vánoce.

Jinak vám strašně moc všem děkuju za zpětnou vazbu! :-)

Jste ti nejúžasnější! ♥

- FNikol 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 38. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!