OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 40. kapitola

13.02.2017 (09:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 891×

40. kapitola - Tak ahoj

Nora

„Ladies and gentlemen, welcome to Vienna Airport. Local time is 5:07 p.m. and the temperature is 22 °C. For your safety and comfort, please, remain seated...“

A najednou jsem letušku už neslyšela. Neviděla. Nevnímala. (Zato jsem ji furt cítila, protože stála kousek od nás a byl to fakt smrad. Kdykoliv kolem prošla, dejchla nebo se jen podívala naším směrem, bylo mi jasný, že na sebe vystříkala před svou šichtou celou lahvičku.)

Přitáhla jsem si kolena k prsům a vykoukla z okýnka. I z tý dálky jsem poznala historický centrum, Dunaj i nekonečné zahrady Schönbrunnu, jehož stavba byla kdysi dávno odpověď na francouzské Versailles. Vídeň byla pěkný město. Pamatuju si, když jsme sem jezdívali s rodiči, abychom s Klárou mohly utrácet v Primarku. To jediný, co jsem v ní teď viděla, byl ale konec. Odvrátila jsem se znechuceně od okýnka, zachumlala se do svý oversized mikiny a frustrovaně vydechla.

Ta ženská dál drmolila. Zuby nehty se snažila potlačit svůj těžký australský přízvuk, čímž dělala šanci, že by jí někdo mohl rozumět, nemožnou, a posedle odříkávala každé slovo přesně v tom správnym pořadí monotónním neosobním tónem, kterým nám dávala najevo, že jí jsou naše problémy a nálady někde.

A to bylo fér. Ona mi byla taky ukradená. (A byla by mi ještě ukradenější, kdyby to tolik ráno nepřehnala s voňavkou.) Mně záleželo na Marcovi, co seděl vedle do uličky, co mě skoro celý let nechal s trpitelským výrazem slintat na svém rameni. Ten byl teď důležitej. Ten a to, co muselo za asi hodinu přijít.

Fakt byl, že letuščinu závěrečnou řeč, kterou nás vykopávala ven z letadla, jsem slyšela v posledních dvou měsících už mockrát, přesně sedmkrát. Věděla jsem, kdy maj letušky klesnout na hlase, aby tomu dodaly na profesionalitě, a taky jsem věděla, jak mají pohybovat mikrofonem, aby na konci každé věty jejich hlas vyzněl do ztracena. Bylo to jen zatracený divadlo. Musela jsem na něj vejrat každej let a teď, celkem už zvyklá, jsem jen hodila kyselý obličej letuščiným směrem. Ten její proslov jsem skoro dovedla odrecitovat nazpaměť.

A do toho jsem se taky pustila, do recitace toho zkaženýho neupřímnýho a neosobního proslovu, aby se ten chlap, co seděl vedle mě, žvejkal zuřivě žvejkačku a drtil mi ruku, taky trochu usmál, místo toho depresivního mračení a smutnýho civění do prázdna. Marco se to všechno snažil brát... hm, sportovně, ale nebyl to herec. Bylo na něm vidět, že je z toho v háji.

Po chvíli, když jsem mrtvolným hlasem, parodií na ten letuščin, oddrmolila poslední věty, se mu v obličeji konečně objevil slabý úsměv, který mu tam zůstal až do konce. „On behalf of Qantas Airlines and the entire crew, I'd like to thank you for joining us on this trip and we are looking forward to seeing you on board again in the near future. Have a nice evening!“

Jakmile jsem to dořekla, v tichosti jsem Marcovi zírala do tváře a snažila se vrýt si do paměti jeho rysy, každou jeho vrásku, ale hlavně mě zajímala ta jeho kukadla barvy hořké čokolády, do kterých jsem se mu právě teď dívala, díky kterým jsem mohla hádat, jak se právě cítí.

Bylo mu na hovno.

Což bylo vzájemný.

Po tom, co jsem já, a díkybohu i letuška, zmlkla, jsme dlouho jen dřepěli na našich zadcích a vejrali si do očí, drželi pusu. Letadlo pomalu přistávalo. Strážci Galaxie dál běželi v našich sluchátkách, ale my jsme nechali malýho Groota být malým Grootem v květináči.

Až když se cestující kolem začali zvedat, protahovat, prokřupávat si ledacos ve snaze ulevit ztuhlosti, přestože si tím nadělávali na ztuhlost po celý život, sklonil se ke mně a líbnul mě dlouze na čelo, zatímco mi ještě víc drtil ruku. „Díky,“ zamumlal. Nemusela jsem být zrovna Sherlock, aby mi došlo, že mi neděkoval za můj famózní proslov. „Taky se těším, až tě uvidím v blízký době na palubě. Přímo vedle sebe.“

Fajn, ale asi jsem musela být Sherlock, aby mi docvaklo, co tímhle myslel. Když jsem si uvědomila, co mi to vyžvanil za sladkou blbost, pomalu jsem se usmála a hravě ho drkla do ramene. „Do háje, fajn, to se ti povedlo.“

Zazubil se na mě a zvednul se, aby se protáhnul a prokřupl si to a tamto. Ble. Nic si z toho nedělal, když mu sluchátka šla k zemi. Prostě tam stál a byl do toho protahování tak udělanej, že skoro praktikoval jógu.

Musela jsem ho šťouchnout, aby tu svou rozcvičku urychlil. Několikrát. Musela jsem mu hodit batohem po hlavě. Jednou. Ta převoněná letuška ve strachu, že by mu mé - teď cituju - „brutální chování“ mohlo udělat bouli, šla pro led. Marco, který hrál zraněného debila, si tím vysloužil další plácnutí přes hlavu. Tý letušce a i její voňavce jsme zamávali cestou pryč z letadla.

Když jsme si vzali naše zavazadla, zašli jsme ještě do Starbucks. Můj odvoz tu ještě nebyl. Monika mi napsala, že na dálnici je „zasraná“ zácpa, protože nějakej idiot s BMW to napálil do stařičký Škodovky, takže si mám dát ještě „rychlovku s tim mym Italem“, že pak tu bude. Své oznámení doplnila množstvím naštvaných smajlíků, asi aby mi docvaklo, že si to tam venku neužívá. Zmínila něco, že příště jedu do Prahy autobusem, že to není možný.

Odpověděla jsem jí palcem nahoru. Palcem nahoru. Ona nesnášela palec nahoru.

Zvonění Messengeru mi oznámilo, že uživatel Monika mě posílá do prdelee.

Láska.

Marco se zachechtal, když jsem mu to dala přečíst. Připadalo mu to vtipný. Protože Moniku neznal. Nakope mi prdeel, až mě uvidí. Monika nesnáší zácpy skoro stejně jako palce nahoru, a ještě víc nesnáší, když to nějakej idiot napálí s BMW do stařičký Škodovky. Vlastně nesnáší bouračky obecně. Že prej nemaj takovym debilům dávat řidičáky, když se navzájem zabíjí.

Na letišti se objevila až za hodinu. Běsnící si to napochodovala celá blonďatá a opálená z její dovolený na Bali v šortkách a tílku s Metallicou a i přes to horko v martenách ke stolu, u kterýho jsme s Marcem seděli, a čajzla mi čaj. Marcovi řekla čau a ke mně se otočila, znechucená mou existencí.

„Ty víš, že nesnášim palce nahoru. Zvlášť ne, když jsou tak gigantický. Data si na debilní palec nahoru fakt plýtvat nebudu, Adamsová,“ prskala. Nato si sundala sluneční brýle, prohrábla si vlasy a začala si mnout kořen nosu. Kelímek s čajem si zvedla k puse.

„Ty vole, vrať mi ten čaj,“ vyprskla jsem na ni.

Zlomyslně se zašklebila a přitiskla si kelímek ke rtům. A jak pila, lok po loku, koukala se mi do očí a zatraceně si to užívala. Mrcha. Pak ho už dopitý hodila do koše, kterej byl od ní dva metry. Vítězoslavně se usmála, když se trefila, a otočila se k Marcovi. „Já jsem Monika, mimochodem. Agentka toho vyzáblýho zadku támhle. I když jsem si jistá, že ty její vyzáblej zadek musíš zbožňovat.“

„Však ty ho taky zbožňuješ,“ popíchla jsem ji.

„Já zbožňuju jenom svůj vyzáblej zadek,“ odsekla mi.

Marco, který tuhle přestřelku sledoval s širokým úsměvem, si vzpomněl na dobré způsoby a natáhl k ní ruku. „Já jsem Marco Scarlatti. Nořin přítel.“

Monika kývla a otočila se zpátky ke mně. „Jedem?“

Udělal se mi knedlík v žaludku. S Marcem jsme se na sebe rozhozeně koukli, vědomi si toho, že se za chvíli rozloučíme. V rychlosti sáhl po své kávě, kterou začal hltat, a uhnul očima. Podívala jsem se zpátky na Moniku a sjela ji pohledem. „Co kdybys šla napřed?“

Zalétla pohledem k Marcovi, zpátky ke mně, k Marcovi a zpátky ke mně, než odpověděla: „Je mi to jasný. Jo, půjdu. Seženu nám něco studenýho k pití.“ Dlouho tu ale ještě seděla, pobaveně nás s širokým úsměvem sledovala, než se zvedla. „Tak zatím. Ráda jsem tě poznala, Scarlatti.“

Usmál se na ní. „Jo.“

Jo.

Jo.

JO.

„Taky jsem tě ráda poznala, Scarlatti,“ řekla jsem, když Monika vypadla.

Zamračil se a vystřelil proti mně ukazováčkem. „Hele ty, nedělej, jako že mě po tomhle už nikdy neuvidíš. Budu tě šíleně stalkřit, jestli mě začneš ignorovat.“ A dál ukazoval. Všichni si ukazujte na Noru. Skousla jsem si ret a uculila se.

„Co budeš dělat, až přiletíš domů?“ zeptala jsem se ho po chvíli ticha.

Pokrčil rameny a hodil do sebe poslední lok kafe. „Spát.“ Zmáčkl kelímek a zakřenil se na mě. „Jsem totiž už teď strašně unavenej. Někdo na mě celej let ze Sydney furt slintal,“ kývl ke svýmu rameni, kde ještě byla trochu vidět vlhká skvrna. „Tý osobě taky děsně smrdělo z pusy. Vůbec mi nešlo usnout.“

Pobaveně jsem se na něj ušklíbla a pokrčila rameny. „Jsi pohodlnej.“

Marco pak taky zkusil hodit kelímek do koše, jako před chvílí Monika. Minul o metr. A byl z toho pěkně smutnej. Paní, co tam zrovna vytírala, po něm hodila znechuceným pohledem. Bylo na ní vidět, jak je unavená. Opřela si mop a už se ohýbala, aby kelímek zvedla (což nebyl dobrý nápad, protože byla buď hodně těhotná, nebo hodně tlustá). Ale Marco ji nenechal.

Bylo mi jasný, že jemu bylo jasný, že ta paní rozhodně nebude zvedat jeho pitomej kelímek ze země. Odstrčil židli, která se jen tak tak udržela na všech čtyřech nohách, a div k ní nedo-usain-boltoval. Omluvně se pak na paní usmál a pomohl jí narovnat se. Potom kelímek vzal a hodil ho do koše. Z toho půl metru to tentokrát zvládl. Pak ještě prohodil pár slov a už se ke mně vracel.

V ten okamžik bylo naprosto nemožný Marca Scarlattiho nemilovat. Tý sladkosti a roztomilosti tam bylo prostě až moc.

Usmála jsem se na něj a snažila se dělat, jako že jsem se zrovna před chvílí citově nezhroutila z jeho chování. „Jsi strašně hodnej.“ Zakřenil se na mě a odmávl to.

„Co ty budeš dělat, až přijedeš domů?“

„No, já se sice fakt musím setkat s hodně lidma v práci i mimo ni, ale miluju svůj spánek. Z toho tvýho ramene mě totiž bolí trochu krk, abys věděl. Jo, půjdu spát.“

„Nikdy neber ženský její spánek, co?“

„To si piš,“ přikývla jsem.

Pak jsme už museli jít. Ta paní, co předtím málem musela zvednout Marcův kelímek od kafe, nám teď posílala vražedný pohledy, protože jsme už dopili a stále nevypadli, a Monika mi zase posílala vražedný zprávy plný vzteklých vět, který dramaticky doplnila ještě vzteklejšími emoji.

Došli jsme k východu z letiště, u kterého jsme honem zacouvali na stranu. Ne proto, že jsme nechtěli lidem překážet, to nám bylo upřímně vy víte kde, celkem rádi jsme otravovali vzteklý lidi. Odklidili jsme se, protože lidi překáželi nám, vráželi do nás a šlapali po nás a štěkali po nás, ať uhnem. Skvělá atmosféra. Byli prostě otravní.

Nakonec jsme to teda udělali tak, že jsme se opírali o stěnu hned vedle vchodu. Koukali jsme se na ostatní cestující, který vcházeli a vycházeli. Byli jsme unavení, měli jsme ztuhlej krk, bolely nás nohy a já už se těšila na máminu svíčkovou. A byli jsme taky smutní.

„Hej, ty,“ zamumlal nakonec Marco. Otočil se ke mně a čekal, až mu odpovím.

„Hm?“

Namotal si pramínek mých rozcuchaných vlasů okolo prstu a zatáhl. Blbec. Musela jsem se na něj podívat a zamračit. Zazubil se a přitáhl si mě k sobě. Do objetí.

Zakřenila jsem se přes jeho rameno na lidi kolem a omotala mu ruce kolem krku. Vjela jsem mu jimi do vlasů a prohrábla mu je. Aby byl taky pěkně rozcuchanej. Nakonec jsem se mu obličejem přitiskla ke krku a zhluboka se nadechla. Nádech, výdech. (Hezky voněl.)

Odtáhl se ode mě a divně se na mě zaksichtil. „Tos mě právě očichávala?“

„Hmm,“ protáhla jsem líně. „Pěkně voníš.“

Zavrtěl nade mnou hlavou a podíval se přese mě směrem k východu. Chytla jsem se příležitosti a s nakloněnou hlavou jsem si ho prohlížela. Už nějakou dobu se holící strojek nedotkl jeho tváří a to strniště, co se mu tam objevilo, mu slušelo. Měl na sobě to bílý triko s véčkem, ve kterém jsem ho tak milovala. (Což taky dobře věděl.) A nohy se mu pařily v martenách, stejně jako mý.

Byl v tom všem strašně sexy.

Když se na mě podíval zpátky, rychle jsem uhnula hlavou a pobaveně se zakřenila. Slyšela jsem, jak se zachechtal. Měl pěknej smích. Hlubokej a chraplavej. Když mi zabořil hlavu do ohbí krku a ramene, jeho smích ztichl.

„Tak fajn, teď mě očucháváš ty. A tvoje vousy píchaj.“

Znovu zvedl hlavu a přimhouřil na mě oči. Ještě si honem promnul bradu, než začal vrčet. „Nejsou to vousy!“

„Zatím,“ popíchla jsem ho.

Ušklíbl se. „Ty... ty, Noro Adamsová-“

„Hm?“ skočila jsem mu do toho.

Znovu se na mě zamračil. „Ty jseš ta nejpříšernější, nejvíc sexy, nejchytřejší a zároveň nejpitomější, nejnenažranější ženská, co jsem kdy potkal. Občas mě fakt sereš a občas tě mam chuť zabít,“ - odmlka - „ale jseš moje. A já tě miluju.“

„Sladký,“ zamumlala jsem. Znovu jsem se k němu přitiskla a ještě víc mu rozcuchala vlasy. Do háje, bylo to fakt sladký. Bylo to úplně ohromný. I přes ty zlý slova a všechno. Usmívala jsem se jako idiot. „Ty jsi taky fajn,“ poznamenala jsem. Nebylo to moc, to mi bylo jasný, ale já v tu chvíli neměla chuť vymýšlet poetický kraviny. „A taky tě miluju. Strašně moc.“

„Jo? Tak dík,“ zamumlal pobaveně a vtiskl mi pusu na krk.

Nakonec vzal můj obličej konečně do obou dlaní a přitáhl si ho k tomu svýmu, přitiskl moje čelo k tomu svýmu. Ale furt mi nedal tu pusu. Zíral mi na rty, cítila jsem to, ale ani se nehnul.

„To tričko ti fakt sekne,“ zamumlala jsem.

„Vím, že mě v něm zbožňuješ,“ zamumlal zpátky. „A já se v něm zbožňuju taky, protože se tak moc nepotím.“

Zašklebila jsem se. O potu jsem zrovna teď mohla co vyprávět. O potu jsem zrovna teď dokázala být špičkově poetická.

A potom mi konečně dal tu pusu. A já už necítila jenom jeho dech voňavej od žvýkaček a kafe, ale taky jeho rty. Na těch mých. Vjela jsem mu rukama do vlasů a zatáhla. Zasténal mi do úst. „Au,“ zavrčel. Kousl mě za to do rtu, ale líbačka pokračovala.

A pak mi v kapse začal vyzvánět mobil a rozezněli se AC/DC.

Marco se ode mě odtáhl. „Změnila sis vyzvánění z „It's My Life“ na „Highway to Hell“?“

Pokrčila jsem rameny, když jsem mobil vytáhla. „Jo, ta písnička je fajn.“ Típla jsem volání a podívala se zpátky do Marcových kukadel. „Volala Monika.“

„Už asi chce vypadnout, co?“

Pokrčila jsem rameny. „Mám pocit, že má dneska rande.“

„Ona má podle všeho zase evidentně pocit, že ho zmešká.“

Ušklíbla jsem se. „Asi jo.“

Dal mi další pusu. „Tak ahoj, Noro. Dej si na tý dálnici pozor, žádný bouračky.“

„Ať s tebou nespadne letadlo.“

„Pff,“ vyšlo z něj. „Letadlo bude určitě v pohodě. Ale vaše dálnice stojej za hovno,“ konstatoval. Natáhl se pro moji kabelku a vtiskl mi ji do ruky. Hned nato si svůj batoh přehodil přes rameno.

„Naše dálnice fakt stojí za hovno.“

Zakřenil se na mě a já se zakřenila na něj. Dala jsem mu ještě jednu poslední pusu a otočila se k odchodu. „Budu se snažit to s nakladatelstvím udělat co nejrychlejší, ať budeme oba moct vypadnout do tý Ameriky.“

„To si piš, že se budeš snažit,“ ušklíbl se na mě.

„Tak ahoj, Marco.“

„Čau,“ rozloučil se.

Rozešla jsem se k východu a táhla za sebou to pekelně těžký zavazadlo. Přes rameno jsem měla stejně pekelně těžkou kabelku a sama jsem si z toho všeho jídla připadala pekelně těžká. A cítila jsem se tak strašně divně, když jsem tam tak z toho letiště odcházela. Tak strašně osaměle. U vchodu jsem se ještě zastavila a otočila se přes rameno.

Furt tam ještě stál a koukal na mě. Pousmál se, když si všiml, že se na něj dívám.

Já se na něj zakřenila.

„Jo, a šlohla jsem ti tričko!“ zakřičela jsem.

Svraštil čelo. Neslyšel mě.

„Šlohla jsem ti tričko!“

Tady byl. Tady byl jeho úsměv. „Já tobě kalhotky!“

- KONEC -

Ahoj! Tohle jsou poslední Mapy. Hotovo, dopsáno. A že mi to trvalo. :-)

Mapy opravdu nejsou dokonalé. Je mi jasné, že někomu vadila třeba nespisovná řeč, nebo to byl až moc velký kýč. Mně na nich třeba vadí, že Marco občas nemluvil italsky, ale když jsem si to uvědomila, bylo už příliš pozdě. Nebo mi vadí, že Nořino příjmení není české, jak jsem chtěla - mám pocit, že jsem si Adamsová spletla s Adamovská. Nebo že Donateo je Donateo, a ne Donatello.

Tak jako tak se za nějakou dobu vrátím s druhým dílem, kdy Marco a Nora vyrazí na roadtrip po Americe. :-) Jestli jste tam někdo byl a někde se Vám líbilo, tak mi napište na maila (niki.nikyta@seznam.cz) nebo třeba do komentářů tady nebo u shrnutí, kam by se mohli zajet podívat, protože já jinej kontinent ještě nikdy nenavštívila a vím tak trochu houby, co fakt stojí za to. :-D

Druhej díl začnu psát ale až po dalším mém příběhu, který tady možná nebudu publikovat. Pokud se tak stane, určitě ho najdete na wattpadu, kde se jmenuju stejně jako tady.

Mapy mě přinutila napsat moje obrovská láska k cestování, a tak Vám radím, abyste si to v tomhle roce znovu vyzkoušeli. Třeba tady v České republice (nebo na Slovensku), nebo někde dál. Stojí to za to.

Děkuju Vám moc, děkuju, že jste si Mapy přečetli, že se Vám Mapy třeba líbily, že jste s nimi byli až do samého konce. Ráda bych, abyste mi zanechali takhle na konci jakýkoliv vzkaz, názor, koho jste z postav měli nejradši, jaké město jste měli nejradši, nebo třeba jen smajlíka. Naprosto cokoliv.

Na dlouhou dobu se s Vámi loučí

FNikol. ♥

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 40. kapitola: